TOPlist

 

"Samotné tanky nebudou nikdy dost efektivní bez podpory ostatních zbraní - stejně pohyblivých a rychlých."

Heinz Guderian

baterie lehkých samohybných houfnic Wespe, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Pokud jde o samohybná děla, rozlišovali Němci v době druhé světové války dvě (až tři :-)) různé kategorie těchto bojových strojů, které se navzájem dost podstatně lišily svým posláním a také konstrukčním provedením (záměrně zde vynecháme samohybná protitanková děla, která jsou popsána v sekci stíhače tanků). Základní kategorií německého samohybného dělostřelectva byly tzv. Selbstfahrlafetten, tedy samohybné podvozky (lafety) pro děla. Ty měly na bojišti plnit stejnou roli jako klasické dělostřelectvo, ovšem s tou výhodou, že byly soběstačné, co se týče přepravy a mohly zahájit palbu kdykoliv a odkudkoliv. Díky své rychlosti a průchodnosti terénem dokázaly narozdíl od vlečených děl držet krok i s tankovými útvary. Úroveň pancéřování byla u vozidel této kategorie podružná, protože Selbstfahrlafetten neměly přicházet do přímého styku s nepřítelem. Další kategorií byla tzv. útočná děla, německy Sturmgeschütze. Tyto stroje byly vyvinuty speciálně pro přímou dělostřeleckou podporu pěchoty (i když se později jejich role dost změnila). V rámci útočných děl se později vyprofilovala ještě jedna řekněme podkategorie, pro jejíž zástupce se někdy používá souhrnné označení Sturmpanzery. I přes zavádějící název nešlo o žádné tanky (Panzer), ale o útočná děla určená speciálně k ničení velkých a odolných cílů na blízko (primárně obytných domů v ulicích velkých měst). Proto byly tyto stroje kompletně a silně pancéřované a u jejich výzbroje hrála hlavní roli ničivá síla, nikoliv velký dostřel. Pojďme si to ale vzít hezky od začátku…

Dělostřelectvo coby druh vojska, stejně jako samotná děla, mají za sebou velmi dlouhou historii. Jejich původním posláním bylo zejména rozbíjení silných hradebních zdí. První děla tedy bojovala víceméně statickým způsobem při obléhání měst a pevností a nemusela proto být příliš mobilní. Trvalo dlouhá staletí, než technologický pokrok učinil děla lehčí a pohyblivější natolik, že mohla poskytovat palebnou podporu armádě v poli (vzniká tzv. polní dělostřelectvo, schopné běžně cestovat spolu s vojskem). Za jakýsi přelom v historii děl lze považovat zbraň britského konstruktéra Williama Armstronga z roku 1855. Armstrongovo dělo mělo drážkovanou hlaveň a nabíjelo se zezadu, skrze nábojovou komoru. Drážkování v hlavni uděluje střele rotaci, díky které je její let stabilnější, což v důsledku znamená výrazně větší přesnost střelby, zejména na delší vzdálenosti. U ručních zbraní byl sice drážkovaný vývrt použit již o několik set let dříve, ale vytvořit přesné a pravidelné drážkování v hlavni děla, to byl až do poloviny 19. století velký technický oříšek.

Také nabíjení zezadu bylo testováno již mnohem dříve, ale všechny pokusy troskotaly na neschopnosti vyrobit tak pevný uzávěr nábojové komory, aby odolal energii vznikající při výstřelu. Teprve pokrok v metalurgii a kovoobrábění, který přinesla průmyslová revoluce, umožnil tento koncept zavést do praxe. Unikátním konstrukčním prvkem Armstrongova děla však byla dvouvrstvá konstrukce jeho hlavně. Vnitřní kovaná hlaveň byla obalena další vrstvou, která se na ni aplikovala rozžhavená, aby se během chladnutí mírně smrskla a od té chvíle permanentně stlačovala vnitřní hlaveň. Ta díky tomu lépe odolávala rozpínavému tlaku, který v ní vznikal při výstřelu. Tento typ konstrukce dovoloval, aby hlaveň měla celkově tenčí stěny, než tomu bývalo dříve, a proto bylo dělo lehčí, a tedy i mobilnější.

v prvních letech války musela německá armáda vystačit s improvizovanými samohybnými děly, jako byl například "Sturmpanzer I", zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Další přelom přišel zanedlouho v podobě francouzského děla Modele 75 z roku 1897. Tehdy poprvé byl u děla použit zákluz hlavně s hydro-pneumatickým brzdovratným zařízením. U starších děl se zpětný ráz po výstřelu přenášel na celou zbraň, takže dělo s kolovou lafetou vždy trochu poodjelo dozadu. Obsluha pak musela zbraň vrátit zpět do správného palebného postavení (případně byla kola lafety umístěna do připravených prohlubní, takže dělo jen vyjelo na jejich okraj a zase sjelo zpět). U nové francouzské zbraně se však směrem vzad posouvala pouze hlaveň (zaklouzávala vzad) a do původní polohy ji následně vrátilo brzdovratné zařízení. Lafeta však přitom zůstávala víceméně stát na místě.

Zavedení děl s drážkovanou hlavní umožnilo také opustit starší typ projektilů kulovitého tvaru (dělových koulí) a přejít na moderní granáty ve tvaru válce se špicí na čele. Granáty této konstrukce dovolovaly instalaci dopadových rozbušek, neboť bylo jasné, kterou stranou dopadnou na cíl (na rozdíl od starších dělových koulí) a to samozřejmě výrazně zlepšilo jejich účinek. Za rostoucím dostřelem děl následoval nutně také pokrok v oblasti jejich zaměřování, v rámci kterého stále narůstal význam střelby nepřímé. Při té se na cíl nemíří přímo (cíl není v jedné linii s mířidly jako např. u pistole), ale granát letí na cíl obloukem a jeho trajektorii je tedy třeba nějak odhadnout, vypočítat, nebo určit dle tabulek.

Všechen tento pokrok vedl k tomu, že v první světové válce mohlo být dělostřelectvo nasazeno s dosud nevídanou intenzitou. Děla byla levnější, a tudíž jich mohlo být vyrobeno víc než kdy dříve, děla byla lehčí, a tudíž bylo relativně snadné je dopravit k frontě, děla střílela dál, přesněji a s vyšší frekvencí a jejich granáty byly účinnější, než tomu bylo kdy dříve. Masivní nasazení děl nejprve přispělo k tomu, že se válka stala poziční a když boje uvázly na jednom místě, přisouvaly obě strany paradoxně stále více a více děl, aby s jejich pomocí konečně prorazily obranné linie protivníka a uvedly válku opět do pohybu. Plejáda dělostřeleckých zbraní, používaných za Velké války, byla velmi pestrá a zahrnovala vše od těžkých moždířů v pevných postaveních až po moderní lehké kanony či zákopové minomety.

prvním německým samohybným dělem, vyvinutým cíleně pro daný účel, byl tento SdKfz 165/1, zbrojní úřad však jeho potenciál nevyužil a projekt byl zrušen, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z první světové války vyšlo Německo nejen jako ten poražený, ale také jako hlavní viník, a tedy i ten, kdo má být nejvíce potrestán. Na Německo byly uvaleny obrovské válečné reparace a jeho armáda (Reichswehr) byla zásadně omezena co do velikosti i kvality výzbroje. Pokud jde o dělostřelectvo, armáda si ponechala to nejmodernější, co jí zbylo z válečných let a co jí dovolovala Versailleská smlouva. Byly to zejména typy 7,7 cm Feldkanone 16 (FK 16), 10,5 cm leichte Feldhaubitze 16 (leFH 16), 15 cm Kanone 16 (K 16) a 15 cm schwere Feldhaubitze 13 (sFH 13). Zatímco na konci první světové války šlo o celkem moderní zbraně, o deset let později už to tak docela neplatilo.

Proto si německá armáda koncem dvacátých let bez ohledu na zákazy objednala u firem Krupp a Rheinmetall vývoj nových děl hned několika kategorií (lehká a těžká polní děla a děla pěchotní). Právě tehdy se tak zrodila většina děl, které později tvořily páteř polního dělostřelectva Wehrmachtu jako např. 7,5 cm leIG 18, 10,5 cm leFH 18, 15 cm sFH 18 nebo 15 cm sIG 33. Pozorný čtenář si jistě povšimne, že kromě té poslední mají všechny uvedené zbraně v názvu číslo 18. Za toto číslo v označení zbraní bývá tradičně dosazován rok zavedení do výzbroje (v naší nomenklatuře je rok uváděn za zkratkou vz., čili vzor). Proč tedy číslo 18, když tato nová děla byla do výzbroje zavedena až začátkem 30. let? Z německé strany šlo o záměrné opatření s cílem oklamat západní země, dohlížející na plnění Versailleské smlouvy. Když se v hlášeních jednotek objevovaly zbraně s číslem 18, na první pohled se zdálo, že se jedná o děla zavedená ještě během první světové války, a tedy o staré typy. S bližším zkoumáním se více než 10 let po válce nejspíš už nikdo neobtěžoval.

Ještě jednu věc však měla všechna zmíněná nová děla společnou, a to způsob přepravy, pro který byla navržena. V tomto směru zůstali výrobci i armáda konzervativní, takže primárním způsobem byl koňský potah. Ono popravdě řečeno Reichswehr ani neměl k dispozici dostatek motorových vozidel, schopných děla tahat i v terénu, takže využití koní dávalo smysl a bylo levnější. Kromě nejtěžší 15 cm sFH 18 měla tedy všechna děla původně lafetu s dřevěnými loukoťovými koly, určenými pouze pro pohyb plus mínus rychlostí chůze. Jediná houfnice 15 cm sFH 18 dostala od začátku kola ocelová s masivní gumovou obručí, ale zato bez jakéhokoliv odpružení, takže ani zde nepřicházela rychlejší jízda v úvahu.

standardem německých samohybných děl se měly stát typy vyvíjené v rámci programu Grille/Heuschrecke jako např. tato Heuschrecke IVb, překombinovaný a složitý stroj se však do výroby nedostal, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem 30. let dvacátého století však již v některých kruzích německé armády probíhalo horečné teoretizování o budoucnosti, o bleskových útocích vedených vysoce mobilními jednotkami v čele s tanky. Již v roce 1932 probíhala vojenská cvičení, během kterých se za využití nejrůznějších atrap ověřovaly možné způsoby vedení rychlé pohyblivé války. Závěry byly jasné. Tanky chtě nechtě potřebují podporu ostatních složek vojska včetně dělostřelectva. Aby však takovou podporu dokázalo zajistit, musí dělostřelectvo s tanky udržet krok, musí tedy rozhodně zrychlit! Přeprava pomocí koní je tedy vyloučena! V roce 1933 byl proto zahájen rozsáhlý program vývoje speciálních polopásových dělostřeleckých tahačů několika hmotnostních kategorií (v rámci tohoto programu vznikly polopásy Sd.Kfz. 6, Sd.Kfz. 7, Sd.Kfz. 8, Sd.Kfz. 9, Sd.Kfz. 10 a Sd.Kfz. 11).

Polopásových tahačů samozřejmě nemohlo být dodáno tolik, aby nahradily koně v celé armádě, a to ani nebyl záměr. Tato vozidla měla být primárně určena pro dělostřelecké útvary spadající pod připravované tankové divize. Dělostřelectvo v klasických pěších jednotkách mohlo klidně (alespoň zatím) zůstat hipomobilní (tažené koňmi). Nové motorové tahače nabízely vysokou rychlost na silnici a solidní průchodnost v terénu. Na nový druh dopravy však bylo třeba adaptovat i samotná děla. Dřevěné loukotě se musely poroučet do propadliště dějin a místo nich přišla kola s ocelovými disky opatřená buď plnými gumovými obručemi nebo klasickými nafukovacími pneumatikami. Modernizace samotných děl samozřejmě nemohla proběhnout ze dne na den, a tak byla přijata i jakási dočasná opatření ke zvýšení mobility starších typů. Řeč je o samostatných podvozcích s moderními koly, na které se starší děla nakládala, aby mohla být vlečena polopásovým tahačem nebo nákladním automobilem (foto např. ZDE).

Zavedení motorových tahačů podstatně zrychlilo přepravu děl, zejména na silnici, pořád zde však zůstávalo jedno zásadní zdržení, a to nutnost zbraň v místě určení odpojit a připravit do palebného postavení a před odjezdem zase nutnost zbraň „složit“ (zejména sklopit podpěry) a připojit k tahači. V tomto směru se oproti éře koní mnoho nezměnilo. Není tedy divu, že zástupci tankového vojska brzy přišli s požadavkem, že dělostřelectvo v jejich divizích musí být schopné zahájit palbu ihned, kdykoliv a odkudkoliv je to třeba. Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, bylo instalovat dělo přímo na nosič, na kterém bude cestovat i vést palbu. Mělo tedy jít o samohybné dělo, v německé terminologii Selbstfahrlafette.

samohybné houfnice Hummel (a Wespe) měly posloužit pouze jako dočasné řešení, než budou k mání pokročilé Grille/Heuschrecke, nakonec však tvořily páteř německého samohybného dělostřelectva až do konce války, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Selbstfahrlafette musela zdolat stejně obtížný terén, jako samotné tanky. Z toho důvodu musela mít plně pásový podvozek. Musela být také stejně rychlá jako tanky, ideálně ještě rychlejší, aby je dokázala zase dohnat poté, co chvíli vedla palbu z jednoho místa. V čem se tankům naopak vyrovnat nemusela, bylo pancéřování. Selbstfahrlafette měla plnit stejný úkol jako běžné dělostřelectvo, tedy poskytovat palebnou podporu hlavní bojové síle. Samohybné dělo nemělo jet na špici útoku jako tanky. Mělo se držet sice nedaleko, ale přece jen vzadu, za špicí útoku, a proto nemělo přicházet do přímého kontaktu s nepřítelem. Z toho důvodu tedy nebylo nutné silné pancéřování. Stačil pancíř odolný proti palbě z pušek a kulometů a menším střepinám. Hmotnost uspořená na pancíři měla být využita ke zvýšení rychlosti stroje a/nebo vezené zásoby munice.

V srpnu 1935 byly zformovány první tři německé tankové divize (Panzer Division). Součástí organizační struktury každé z nich byl mimo jiné i vlastní dělostřelecký pluk (Artillerie Regiment) tvořený dvěma prapory (Abteilung). Prapor sestával ze tří baterií (Batterie), každá po čtyřech dělech ráže 105 mm. Jeden prapor měl přitom být vyzbrojen klasickými děly s motorovými tahači a ten druhý měl mít děla samohybná. Tehdy sice ještě žádná neexistovala, ale brzy se to mělo změnit.

Vývoj a objednávky nových zbraní pro německou armádu zastřešoval zbrojní úřad (Waffenamt). A právě zde tankisté při jednáních o samohybných dělech narazili na určitý odpor. Za vývoj tanků a jim příbuzné techniky odpovídalo v rámci zbrojního úřadu oddělení Waffen Prüfwesen 6 (zkráceně WaPrüf 6). Zbraně pro dělostřelectvo (a tím pádem i samohybná děla) však spadaly pod oddělení Waffen Prüfwesen 4 (WaPrüf 4). Je dost dobře možné, že na pozadí onoho odporu vůči samohybným dělům stály obecné antipatie „starých“ armádních složek (mezi které dělostřelectvo rozhodně patřilo) vůči mladé a průbojné Panzerwaffe, která si tak neuctivě nárokovala býti středobodem moderního vojska.

podobně jako Wespe i samohybná děla Grille znamenala dobrý způsob využití podvozků z již překonaných lehkých tanků (v tomto případě z Panzer 38(t)), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

WaPrüf 4 argumentoval tím, že samohybné dělo je výrobně podstatně dražší, než sestava vlečeného děla s tahačem. Pokud samohybné dělo dostane zásah, je prostě ztraceno. Pokud dostane zásah běžné dělo, zbyde alespoň funkční tahač a naopak, pokud je zničen tahač, zbyde vojákům aspoň dělo. Když polopásový tahač dopraví klasické dělo do palebného postavení, může odjet a plnit jiné povinnosti, například navážet munici. Samohybné dělo nejen že nic takového neumožňuje, ale naopak vyžaduje k sobě další stroj, který by jej zásoboval municí a palivem. A konečně pokud má samohybné dělo poruchu, je jeho odtah mnohem náročnější, než odtah porouchaného tahače a vlečeného děla. Zbrojní úřad tedy úplně nesdílel nadšení pro samohybná děla. Jeho činitelé stále vnímali dělo jako statickou zbraň, kterou je jen čas od času potřeba přesunout někam jinam. Proč by se mělo dělo pořád někam hýbat, když má přece dostřel více než 10 km?! Dělostřelcům však jaksi uniklo, že když útočí tanky, může se fronta o těch 10 km posunout ani ne za hodinu.

Waffenamt se do projektu samohybného děla nakonec samozřejmě pustil, ale jeho první pokus z roku 1935 bezesporu zaváněl snahou ušetřit. Zbrojní úřad totiž pověřil firmu Krupp, která tehdy pracovala na vývoji nového středního tanku PzKpfw IV, aby pro tento tank navrhla upravenou věž, do které by šla zamontovat houfnice ráže 105 mm. Stroj byl snad veden pod označením Nebeltank nebo Rauchwagen (se zkratkou R.W.). Konstruktéři firmy Krupp se rozhodli zužitkovat pro tento účel prototyp podvozku s označením B.W. II. Šlo o jeden ze dvou Kruppem navržených alternativních podvozků pro tank PzKpfw IV (B.W. I a B.W. II). Armáda si pro sériovou výrobu tanku Panzer IV vybrala podvozek B.W. I a prototyp B.W. II tak zůstal bez využití.

Nová věž pro houfnici ráže 105 mm byla dokončena v roce 1938 a instalována na zmíněný podvozek. Výsledný stroj však očividně nesplnil armádní očekávání, protože v listopadu 1938 obdržel Krupp nařízení k demontáži věže, aby podvozek B.W. II mohl být uvolněn pro jiné účely. Zbrojní úřad po této zkušenosti souhlasil s tím, že Selbstfahrlafette bude vyvinuta jako nový typ, na míru svému poslání. Prvním takovým strojem se měla stát samohybná houfnice 10,5 cm leFH 18/1 na podvozku Pz.Sfl. IVb. Vývoj tohoto stroje se však protahoval a v září 1939 (v okamžiku vypuknutí války) existoval stále pouze na papíře. Němci proto museli improvizovat a svá první samohybná děla Sturmpanzer I (1940) a Bison (1941) postavit na podvozcích zastaralých lehkých tanků Panzer I resp. Panzer II. Bylo to rychlé a levné řešení, ale tomu také odpovídal výsledek.

spíše okrajovým příspěvkem do německého arzenálu samohybných děl se staly přestavby kořistních francouzských vozidel, které provádělo tzv. Baukommando Becker, zde houfnice ráže 15 cm na podvozku tahače Lorraine 37L, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

První prototypy plnohodnotné samohybné houfnice 10,5 cm leFH 18/1 auf Pz.Sfl. IVb nakonec vznikly až koncem roku 1941. I když nešlo o vůbec špatný bojový stroj (ve srovnání s improvizovanými typy, které musel Wehrmacht v té době používat, šlo o stroj přímo skvělý), podle WaPrüf 4 to prostě nebylo to pravé ořechové. Zástupci WaPrüf 4 si očividně dál lámali hlavu, jak by samotný koncept Selbstfahrlafette skloubili se svými představami o roli děla. Nakonec dospěli k přesvědčení, že nejlepší samohybné dělo bude takové, u kterého půjde zbraň snadno sejmout z podvozku a posadit na zem. V útoku by dělo fungovalo jako samohybné, v defenzívě by sejmutá zbraň mohla vést boj sama o sobě ve statickém postavení, prostě jako úplně obyčejné dělo. Pásový nosič pak bude moci poodjet jinam, takže nebude spolu s dělem představovat jeden a tentýž cíl pro nepřátelskou palbu, a navíc nebude docházet k jeho namáhání a opotřebení při střelbě. Představitelé tankového vojska si nejspíš museli rvát vlasy hrůzou, protože něco takového šlo přímo proti jejich představám. Samohybná děla měla být samohybná proto, aby se pohybovala, ne proto, aby stála na místě!

Nic na plat, projekt 10,5 cm leFH 18/1 auf Pz.Sfl. IVb byl ukončen a začátkem roku 1942 spustil zbrojní úřad nový, mnohem širší a ambicióznější program. Jeho cílem bylo získat samohybná děla hned tří kategorií (lehké ráže 105 mm, střední ráže 128 mm a těžké ráže 150 mm), která by splňovala dva základní požadavky: otáčení zbraně v plném rozsahu 360 stupňů a schopnost jejího sejmutí z podvozku a použití v pevném palebném postavení na zemi. Zbrojní úřad se přitom rozhodl použít to nejmodernější, co bylo (nebo mělo brzy být) k mání. Nosič pro lehkou houfnici ráže 105 mm měl vycházet z teprve vyvíjeného tanku VK 16.02 Leopard a nosič pro obě těžší zbraně měl využívat komponent rovněž teprve připravovaného tanku Panther. Vozidla, která byla v rámci tohoto programu navržena (a nebylo jich málo), se stala známá pod souhrnnými názvy Heuschrecke (luční koník) a Grille (cvrček) (pozn.: pozor nezaměňovat se sériově vyráběným samohybným dělem Grille neboli Sd.Kfz. 138/1).

Snaha použít to nejnovější a nejmodernější by za jiných okolností jistě byla chvályhodná, ale na počátku roku 1942 to byl pro německou armádu luxus, který si tak úplně nemohla dovolit. Sázka na podvozky, které byly samy teprve ve vývoji, znamenala, že vojsko si na nová samohybná děla ještě pěknou chvíli počká. A k tomu ještě ty dva technicky velmi náročné požadavky zbrojního úřadu na plně otočnou zbraň a zcela absurdní schopnost sejmutí děla z podvozku na zem. Bylo nad slunce jasné, že vývojové práce na nových samohybkách budou složité a dlouhé. Proto bylo třeba najít ještě nějaké dočasné řešení (německy Zwischenlössung), které by armádě zajistilo samohybná děla sice méně pokročilé konstrukce, ale dostupná a použitelná mnohem dříve. Oním dočasným řešením se stala samohybná děla Wespe a Hummel (a v podstatě i Grille (Sd.Kfz. 138/1)).

specifickou kategorií samohybných děl byla tzv. útočná děla, sic původně určena k podpoře pěchoty, později vynikla zejména při ničení tanků, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Celkový přístup byl tedy podobný, jako u německých stíhačů tanků. Co nejrychleji dodat armádě nějaké použitelné bojové stroje a tím získat čas na vývoj pokročilejších a hodnotnějších vozidel, která se pak stanou standardem. U samohybných děl se to však jaksi nepovedlo a celý program Heuschrecke / Grille skončil velmi neslavně. Zatímco „dočasná“ samohybná děla Wespe, Hummel a Grille (Sd.Kfz. 138/1) zdárně plnila své poslání na frontě, seděli zástupci WaPrüf 4 spolu s konstruktéry firem Krupp a Rheinmetall-Borsig po dlouhé měsíce nad stohy nákresů a výpočtů, prohlíželi si dřevěné modely a vymýšleli nejrůznější úpravy a vylepšení, které však ve výsledku nikam nevedly. První verze návrhů od firmy Krupp byly vedeny pod označením Heuschrecke 12 (dělo ráže 128 mm) a Heuschrecke 15 (dělo ráže 150 mm), druhá verze pak dostala označení Grille 12 a Grille 15. Minimálně jeden ze čtyř návrhů firmy Rheinmetall pak získal označení Skorpion (štír). Žádný z návrhů se však nedostal ani do fáze prototypu!

Rok 1943 přinesl programu Heuschrecke / Grille dvě naprosto fatální komplikace. Nejprve byl zrušen projekt VK 16.02 Leopard a následně přišlo rozhodnutí o tom, že komponenty tanku Panther nebudou v budoucnu poskytovány pro výrobu samohybných děl, protože veškeré produkční kapacity jsou nezbytně třeba k maximalizaci výroby samotného tanku. Program Heuschrecke / Grille tak přišel o oba podvozky, se kterými dlouhodobě počítal. Teoretické práce na programu sice i poté pokračovaly, nicméně v roce 1944 byla celá iniciativa nevyhnutelně a definitivně ukončena. Ve skutečnosti však byl program Heuschrecke / Grille odsouzen k nezdaru už od začátku a to tím, že zbrojní úřad tak tvrdošíjně prosazoval plné otáčení zbraně a schopnost jejího sejmutí do pevného palebného postavení. Konstruktéři totiž za celou dobu vývojových prací nenašli jednoduchý a spolehlivý způsob, jak tohoto dosáhnout.

Smutné je, že se zástupci WaPrüf 4 vůbec nepoučili. Když začalo být jasné, že podvozky tanku Panther nebudou k mání, rozběhli v květnu 1943 projekt Heuschrecke IVb, který měl využívat podvozek „dočasného“ samohybného děla Hummel. V technickém zadání opět figurovaly nám dobře známé požadavky: plně otočná věž a schopnost sejmutí děla vlastní silou! A světe div se, Heuschrecke IVb skončil opět nezdarem a opět ze stejného důvodu – praktická neřešitelnost absurdních požadavků zbrojního úřadu. Z dočasného řešení v podobě Wespe, Hummel a Grille (Sd.Kfz. 138/1) se tak stalo řešení trvalé a Wehrmacht musel s těmito samohybnými děly vystačit až do konce války. Pro úplnost doplňme, že jim při tom sekundovaly ještě další typy, postavené na podvozcích kořistních francouzských a britských tanků, jejichž výrobou se zabývalo tzv. Baukommando Becker v okupované Francii. Ty však lze považovat spíše za okrajovou záležitost.

typickým zástupcem kategorie tzv. Sturmpanzerů byl tento Brummbär na podvozku tanku Panzer IV, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Do programu Grille patřil ještě jeden typ, a to super těžké samohybné dělo Grille 17/21 ráže 170 nebo dokonce 210 mm. Tento projekt byl spuštěn o něco později a ani on neunikl oněm dvěma absurdních požadavků zbrojního úřadu. Vzhledem k opravdu enormní hmotnosti, síle a rozměrům uvažovaných zbraní ráže 170 a 210 mm však nakonec úředníci z požadavku na plné otáčení děla částečně slevili. Možná i díky tomu se nakonec tento nejméně potřebný projekt dostal nejdál, tj. až do fáze prototypu (i když nekompletního).

Jak zaznělo v úvodu, kromě slabě pancéřovaných Selbstfahrlafetten (o kterých jsme si vlastně povídali doposud) rozlišovali Němci ještě útočná děla a útočné tanky. Prakticky vzato celou kategorii útočných děl tvořil vlastně pouze jeden typ, a to slavný Sturmgeschütz III (Stug III). Šlo o speciální vozidlo, jehož posláním bylo doprovázet pěchotu a poskytovat jí blízkou palebnou podporu přímo v první linii. Z toho vyplývaly také specifické požadavky na takový stroj. Předně nemusel mít velký dostřel, protože měl ničit cíle, na které při svém postupu narazí pěchota (kulometná hnízda, bunkry apod.). Musel však být dobře pancéřovaný, protože se pohyboval přímo v první linii, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. A konečně výška tohoto stroje nesměla přesáhnout výšku stojícího muže, aby vozidlo příliš nevyčnívalo a neprozrazovalo pěšáky. Po invazi do SSSR však začal postupný přerod Stug III na stíhač tanků a druhá generace německých útočných děl Stug IV byla již od počátku vyvíjena spíš jako stíhač tanků, než jako pravověrné útočné dělo.

Poslední avizovanou "kategorii" samohybných děl jsou stroje označované někdy jako Sturmpanzery. Sami Němci tato bojová vozidla za zvláštní kategorii samohybných děl podle všeho nepovažovali a řadili je prostě mezi útočná děla. Sturmpanzery však měly svou specifickou historii a své specifické poslání na bojišti. Za jejich vznikem totiž stály německé zkušenosti s dobýváním velkých měst, jako byl např. Stalingrad. Při tvrdých pouličních bojích bylo třeba vozidlo, které by dokázalo rychle a efektivně ničit celé domy, ukryté uprostřed městské zástavby. To je úkol, pro který byly německé tanky a běžná útočná děla příliš slabě vyzbrojené a klasické Selbstfahrlafetten zase příliš slabě pancéřované. Řešením bylo kompletně a silně pancéřované samohybné dělo, vyzbrojené těžkou zbraní klidně jen malého dostřelu (vždyť mělo střílet de facto jen přes ulici či náměstí). Do rodiny Sturmpanzerů patřily tři základní typy – SIG 33, Brummbär a Sturmtiger. Pouze na papíře pak zůstal projekt těžkého samohybného moždíře Bär, který byl rovněž určen ke stejnému účelu jako zmíněné stroje.

vývoj Sturmpanzerů vedl až k monstroznímu Sturmtigeru vyzbrojenému raketometem ráže 38 cm, zdroj: worldwarphotos.info Public domain, upraveno

Zatímco v oblasti stíhačů tanků se Němcům podařilo realizovat generační obměnu a z jednoduchých a „dočasných“ Panzerjägerů se postupně přesunout k pokročilejším a mnohem výkonnějším Jagdpanzerům, u samohybných děl se tento krok nezdařil. Zodpovědní činitelé jako by nebyli schopni rozlišit, co je a co není důležité a požadovali pro budoucí samohybná děla vlastnosti, které by jen málo přispěly k jejich bojové hodnotě, ale přitom zcela zásadně komplikovaly jejich konstrukci. Tak zásadně, že se je vlastně až do konce války vůbec nepodařilo realizovat. Skoro, jako by někdo z WaPrüf 4 ani nechtěl, aby německá armáda vůbec nějaká samohybná děla měla.

 

HISTORIE DĚLOSTŘELECTVA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

NOVÁ NĚMECKÁ DĚLA

ZRYCHLIT!

SELBSTFAHRLAFETTE

GRILLE / HEUSCHRECKE

DOČASNÉ ŘEŠENÍ

ÚTOČNÁ DĚLA

STURMPANZERY

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje