TOPlist

 

 

těžký stíhač tanků Ferdinand, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

"Obsluha nepřátelských protitankových děl utekla po několika neúčinných výstřelech na naše stroje (Ferdinandy)."

Zpráva velitele čety těžkých stíhačů tanků Böhma ze dne 19. 7. 1943

Těžký stíhač tanků Ferdinand vznikl vlastně jako neplánovaný vedlejší produkt vývoje slavného těžkého tanku Tiger. Pojďme se proto nejprve krátce podívat na historii právě tohoto těžkého tanku. Jeho vývoj byl zahájen v květnu 1941 pod označením VK 45.01. O zakázku přitom soutěžily dvě firmy, Henschel (projekt VK 45.01 (H)) a Porsche (projekt VK 45.01 (P)). Hitler, který se o nový těžký tank osobně velmi zajímal (a vlastně sám definoval některé jeho požadované parametry), byl s Dr. Porschem velmi zadobře a byl přesvědčen, že právě Porscheho návrh bude ten lepší a tedy vítězný. Hitler přitom na dokončení vývoje a zahájení sériové výroby tanku Tiger velmi spěchal. V zájmu zrychlení celého procesu proto zbrojní úřad již v červenci 1941 vystavil objednávky na stavbu prvních 100 sériových tanků dle návrhu Dr. Ferdinanda Porscheho (objednávky směřovaly do firmy Krupp a Nibelungenwerke, se kterými Porsche na projektu spolupracoval).

První srovnání konkurenčních prototypů Porsche (VK 45.01 (P)) a Henschel (VK 45.01 (H)), které proběhlo v dubnu 1942, však proti Hitlerovým očekáváním vyznělo lépe pro Henschelův stroj. Je pravdou, že tehdy šlo pouze o první demonstraci, uspořádanou v podstatě na počest vůdcových narozenin, takže výsledek nebyl považován za směrodatný. Důkladné armádní testy přišly na řadu teprve v červenci, avšak i tentokrát se potvrdily lepší vlastnosti prototypu firmy Henschel. V návaznosti na to, byl v srpnu 1942 Henschel vyhlášen vítězem soutěže a do sériové výroby byl přijat jeho tank Tiger (tedy VK 45.01 (H)). Zástupci zbrojního úřadu a ministr zbrojení Speer nyní museli začít řešit co dál s Porscheho projektem VK 45.01 (P). Díky dřívějším objednávkám zbrojního úřadu už totiž tou dobou ležely v továrně Nibelungenwerke v rakouském St. Valentinu hotové součásti pro sto tanků Porscheho verze. Jen tak je sešrotovat by bylo nehorázným plýtváním, které si Němci uprostřed války nemohli dovolit.

Nabízela se samozřejmě možnost tyto tanky prostě dokončit a zavést do výzbroje vedle sériových Henschelových Tigerů. Nakonec to však dopadlo jinak. Němci totiž v té době hledali vhodný plně pásový obrněný „nosič“ pro nový protitankový kanon PaK 43 ráže 88 mm a podozek Porscheho VK 45.01 (P) se pro tento účel zdál použitelný. V září 1942 bylo proto rozhodnuto, že stovka rozpracovaných podvozků a trupů pro Porscheho Tigery bude dokončena - nikoliv však jako tanky, ale jako samohybná protitanková děla vyzbrojená právě zmíněným kanonem PaK 43. Původní projekt VK 45.01 (P) byl tedy v říjnu 1943 definitivně ukončen a začalo vznikat zadání pro nový stroj označovaný prozatím jako Panzerjäger Tiger (P).

těžký stíhač tanků Ferdinand byl založen na podvozku VK 45.01 (P), což byl Porscheho neúspěšný návrh těžkého tanku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nový stroj dostal s Porscheho podvozkem do vínku jednu naprosto zásadní vlastnost. Dr. Porsche byl totiž přesvědčen, že vozidlo o hmotnosti 50 a více tun nemůže spolehlivě fungovat s klasickou mechanickou převodovkou, protože by došlo jejímu přetížení. Experimentoval proto s jinými způsoby přenosu pohonu z motoru na hnací kola svého tanku. Jeho prototyp VK 45.01 (P) byl tedy vybaven benzíno-elektrickým pohonem. Dva klasické spalovací motory poháněly dvojici elektro generátorů, ty vyráběly proud pro dva elektromotory a teprve tyto elektromotory roztáčely kola tanku. O detailech tohoto pohonu si řekneme více později, každopádně nový Panzerjäger Tiger (P) musel tento typ pohonu chtě nechtě převzít.

Vývojem nového stíhače tanků na Porscheho podvozku byla pověřena berlínská firma Alkett (Altmärkische Kettenwerke GmbH), která měla bohaté zkušenosti s výrobou úspěšných útočných děl Stug III. Montáž výsledných vozidel však měla probíhat v rakouské továrně Nibelungenwerke a nikoliv v Alkettu (snad proto, aby nebylo třeba zdlouhavě posílat všechny již hotové části z Rakouska do Německa). Alkett tedy vyslal do Nibelungenwerke 120 svých pracovníků, kteří zde měli pracovat jak na vývoji, tak na následných montážích (i když v některých publikacích lze narazit na přesně opačnou informaci, že všechny komponenty byly odeslány do Berlína a montáž Ferdinandů proběhla zde v závodech firmy Alkett). Návrh designu nového stroje byl dokončen v prosinci 1942. Zakázka na přestavbu původního tanku na samohybné protitankové dělo se týkala pouze 90 vozidel. Zbylých 10 rozpracovaných Porscheho strojů mělo být využito jinak (k dalšímu testování, jako velitelské tanky a později také pro stavbu vyprošťovacích vozidel).

Pojezdové ústrojí bylo z tankového prototypu převzato bez úprav. Tvořilo jej šest velkých pojezdových kol na každém boku. Kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházely vodící zuby pásů. Pojezdová kola byla zavěšena ve dvojicích. Společný závěs tedy mělo první s druhým kolem, třetí se čtvrtým a páté s šestým. Tento společný závěs byl tvořen dvěma rameny. Hlavní kyvné rameno bylo napojeno na otočný čep na boku trupu. Na konci tohoto poměrně krátkého ramene byla na vnější straně osa jednoho z kol a na vnitřní straně zde bylo otočně napojeno delší druhotné kyvné rameno. Na konci tohoto druhotného ramene pak bylo upevněno druhé ze dvojice pojezdových kol. Druhotné kyvné rameno byla vlastně dutá trubice, uvnitř které byla vložena torzní tyč. Tato torzní tyč zajišťovala celému závěsu s oběma koly odpružení. Na vzdálenějším konci byla torzní tyč uchycena napevno. Na konci u otočného spoje hlavního a druhotného ramene byla tyč naopak uložena volně a posuvný pohyb, který zde vznikal pohybem ramen nahoru a dolů při jízdě přes nerovnosti byl jakýmsi způsobem (o kterém jsem se bohužel nikde nedozvěděl detaily, ale snad šlo o nějakou formu vačky) přenášen do pohybu otáčivého, který zkrucoval torzní tyč.

přestavba původních tankových podvozků na stíhače tanků probíhala v továrně Nibelungenwerke, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Mimo zmíněných šesti pojezdových kol tvořilo pojezdové ústrojí ještě ozubené zadní hnací kolo a rovněž ozubené napínací kolo vpředu. Přední kolo muselo být rovněž ozubené, protože bylo mimo napínání pásu využíváno také k řízení pomocí přibrzďování. Pásy byly široké 640 mm a každý z nich se skládal ze 109 článků.

Stíhač tanků Ferdinand měl být schopen prorážet nepřátelskou obranu a odolávat přitom i té nejtěžší protitankové palbě. Pro zvýšení odolnosti měl tedy nový stroj mít na nejexponovanějších místech silnější pancíř než původně navrhovaný tank. Těmito místy byla vrchní část nosu trupu a čelní deska kabiny řidiče a radisty. Původní tankový prototyp VK 45.01 (P) zde měl pancíř o síle 100 mm. U nového stíhače tanků však byly na původní pancíř přinýtovány dodatečné pláty o síle dalších 100 mm. Ferdinand se tedy mohl pochlubit čelním pancéřováním silným 200 mm, což bylo na svou dobu opravdu nevídané a zaručovalo mu to téměř nezranitelnost proti čelním zásahům.

Za posílenou čelní stěnou měli své stanoviště řidič a radista. Řidič seděl nalevo a radista napravo. U původního prototypu VK 45.01 (P) vyhlížel řidič z vozidla průzorem umístěným přímo před ním v čelní stěně kabiny. V rámci přestavby na stíhač tanků však byl tento průzor zrušen a řidič dostal k dispozici trojici pozorovacích periskopů v poklopu svého nástupního průlezu (který byl ve stropní desce přímo nad řidičovou hlavou) (trojice periskopů je krásně vidět na otevřeném poklopu ZDE (zdroj: Flickr.com). Původní tankový prototyp byl dále vybaven trupovým kulometem, jehož střeliště se nalézalo rovněž v čelní stěně kabiny a to napravo. Obsluhu tohoto kulometu měl mít na starosti radista, který v této části kabiny seděl. Stíhač tanků Ferdinand však trupový kulomet nepřevzal a jeho střeliště tedy bylo zrušeno. Čelní stěna kabiny řidiče a radisty mohla být díky tomu jednoduše posílena zmíněným dodatečným pancéřovým plátem, ve kterém nebylo nutno dělat žádné výřezy (ani pro průzor, ani pro kulomet).

první postavený Ferdinand s číslem podvozku 150011 během zkoušek, tento stroj se ještě v několika detailech odlišoval od ostatních sériových vozů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výrazné změny oproti původnímu Porscheho tankovému prototypu VK 45.01 (P) se odehrály také uvnitř trupu. Jeho vnitřní uspořádání muselo být pro nový účel zásadně předěláno. Zatímco původní tank měl mít bojovou věž v přední části a všechny prvky pohonné soustavy byly proto umístěny v zadní polovině trupu, u Ferdinandů tomu bylo téměř přesně naopak. Konverze, kterou navrhli konstruktéři firmy Alkett, měla bojovou kabinu v zadní části trupu. V přední části trupu byla tedy již zmíněná stanoviště řidiče a radisty a hned za nimi následovala motorová sekce. V té byly uloženy dva spalovací motory, dva elektro generátory, palivové nádrže a chladící soustava. Pouze dvojice elektromotorů Siemens-Schuckert zůstala v úplné zádi trupu, napojená přímo na zadní hnací kola pásů.

Původní tankový prototyp VK 45.01 (P) byl osazen spalovacími motory Typ 101 Porscheho vlastní výroby. Šlo o vzduchem chlazené benzínové motory, jejichž konstrukce však byla dosti nevyzrálá a motory tedy byly velmi nespolehlivé. Firma Alkett proto měla pro Ferdinandy najít vhodnější pohonné jednotky. Konstruktéři berlínské společnosti sáhli po osvědčených a spolehlivých motorech firmy Maybach typu HL 120. Šlo o benzínové dvanáctiválce o obsahu 11,9 litru a výkonu 300 koní. Tyto motory však byly chlazené nikoliv vzduchem, ale kapalinou. Do trupu bylo tedy třeba vměstnat ještě chladící soustavu (chladiče, nádrže na chladicí kapalinu, čerpadla a rozvody). Výsledkem bylo obrovské zahuštění motorové sekce. Jednotlivé prvky zde byly na sebe až neuvěřitelně namačkané, což se v budoucnu mělo stát zdrojem problémů jak při provozu tak při servisních zásazích.

Přesunem motorů a generátorů vznikl v zadní části trupu prostor, který měl posloužit pro vybudování hlavní bojové kabiny. Firma Alkett pro ni navrhla pevnou pancéřovou nástavbu z rovných pancéřových desek. Její čelní deska byla silná 200 mm, boky a záď měly tloušťku 80 mm. Původní trup VK 45.01 (P) se u samotné zádě zužoval (jak je vidět na snímku ZDE (zdroj: Flickr.com). Pokud by se zde měla zužovat i nástavba kabiny, dosti by to znesnadňovalo a prodražovalo její výrobu. Konstruktéři se proto rozhodli vydat se opačnou cestou a zúženou zadní část trupu prostě rozšířili, aby navazovala na boční stěny. Nástavba bojové kabiny tedy mohla mít také rovné boční stěny a přitom bez problémů seděla na bocích trupu.

květen 1943, poslední z 90 Ferdinandů je hotový... a slavnostně vyzdobený, všimněte si, že stroj zatím nemá štít na hlavni kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Uvnitř bojové kabiny byla instalována hlavní zbraň, protitankový kanon 8,8 cm PaK 43/2 L/71. Jak název napovídá, šlo o zbraň ráže 88 mm s hlavní o délce zhruba 71 násobků ráže (přesně to bylo 6298 mm). Dvojka za lomítkem znamenala, že se jedná o upravenou verzi kanonu PaK 43, která byla přizpůsobena právě pro montáž do stíhače tanků Ferdinand. Toto přizpůsobení se však týkalo pouze způsobu montáže, nikoliv zbraně jako takové. Pokud tedy jde o bojové vlastnosti samotného kanonu, byl PaK 43/2 totéž co klasický vlečný PaK 43.

PaK 43 byl od počátku vyvíjen jako vysoce účinná protitanková zbraň, kterou bude možno bez problémů instalovat do obrněných bojových vozidel. Konstruktéři firmy Krupp (která tuto zbraň vyvinula) se proto zaměřili mimo jiné také na velikost nábojů a nábojové komory kanonu. Náboje musely být dost velké, aby byla zaručena jejich síla (velká výmetná nálož), zároveň však nesměly být moc dlouhé, aby se s nimi dalo v interiéru bojové kabiny rozumně manipulovat. Použitím kratších, ale širších nábojnic se podařilo vytvořit kanon s rozumně velkou nábojovou komorou a vynikající protipancéřovou účinností.

Do stíhače tanků Ferdinand byla tedy zabudována upravená verze kanonu s označením PaK 43/2. Hlaveň kanonu byla uložena v kulovité masce uprostřed čelní stěny bojové kabiny. Uchycení kanonu mu umožňovalo pouze omezený pohyb při míření. Stranový odměr byl možný v rozsahu 15 stupňů na každou stranu (někdy bývá uváděno jen 14 stupňů), dále už bylo třeba pohnout celým vozidlem. Omezený horizontální pohyb kanonu by se na první pohled mohl jevit jako naprosto zásadní hendikep, ovšem při obrovském účinném dostřelu zbraně tento rozsah pro míření většinou postačoval. Vertikálně se zbraň mohla pohybovat v rozsahu od -8 do +18 stupňů (někdy bývá uváděno -6 až +14 stupňů).

čerstvě dokončený Ferdinand s číslem podvozku 150096 před tovární halou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon se zaměřoval pomocí periskopického zaměřovač Sfl ZF 1a (Selbstfahrlafetten-Zielfernrohr), který se vysouval skrz otvor ve střeše bojové kabiny. Zásoba kanonové munice na palubě stroje činila 50 nábojů (55 podle některých zdrojů). Protože hlaveň kanonu byla opravdu velmi dlouhá, bylo ji během delších přesunů nutno fixovat, jinak měla tendenci začít vibrovat, což samozřejmě nebylo žádoucí. Proto byla v přední části trupu instalována podpěra, do které se hlaveň před delší cestou ukládala.

Pro PaK 43 se používaly celkem čtyři druhy munice. Hlavním typem střeliva, určeným k ničení nepřátelské obrněné techniky, byl Pzgr. 39/43 (Pzgr. = Panzergranate). Šlo o průbojný granát o hmotnosti 10,2 kg s malou výbušnou náloží. Projektil opouštěl ústí hlavně rychlostí cca 1000 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru dokázal tento granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 165 mm a na dva kilometry to bylo stále neuvěřitelných 132 mm pancíře! Vedle samotné síly proslul PaK 43 také svojí přesností. Přesnost kanonu bývá uváděna jako procento pravděpodobnosti zásahu cíle o šířce 2,5 metru a výšce 2 metry (tedy cca rozměry čelně stojícího tanku) a většinou se rozlišuje střelba v podmínkách cvičiště a v bojové praxi. Přitom obecně platilo, že výsledky z praxe byly o něco horší než ty ze cvičiště. Důvodem byl pochopitelně vyšší stres a časový tlak, pod kterým probíhalo zaměřování kanonu v podmínkách skutečného boje. Pro kanon PaK 43 platilo, že při použití uvedené nejběžnější munice typu Pzgr. 39/43 byla pravděpodobnost zásahu cíle na vzdálenost jednoho kilometru rovna 100% na cvičišti a 85% v bojové praxi. Při palbě na dva kilometry klesala pravděpodobnost zásahu na 85% při cvičné střelbě a na 43% při střelbě v ostrém boji.

Dalším používaným typem protitankové munice byla podkaliberní střela s wolframovým jádrem typu Pzgr. 40/43. Tento projektil vážil pouhých 7,3 kg a z kanonu vylétal rychlostí 1130 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů si tato munice poradila se skloněným pancířem silným 193 mm a z 2000 metrů zdolala pancíř o síle 153 mm. Tato munice byla přitom ještě o něco přesnější než výše uvedený typ. Pzgr.40/43 byl však dosti vzácný, protože wolfram byl pro Němce nedostatkovou surovinou. Posádky s sebou tedy vozily pouze několik málo kusů tohoto střeliva (pokud vůbec nějaké) a šetřily si je na souboje s nejtěžšími sovětskými obrněnci. PzGr. 40/43 neměl na rozdíl od Pzgr. 39/43 žádnou výbušnou nálož a jeho ničivé schopnosti po proniknutí do interiéru nepřátelského vozidla byly proto nižší. Stačilo však, aby střela zasáhla uskladněnou munici (které bylo uvnitř každého tanku dost) a dílo zkázy se konalo i tak.

těžký stíhač tanků Ferdinand krátce po dokončení, ani tento stroj zatím nemá štít kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalším typem dostupné munice byl Gr. 39/3 HL, což byla kumulativní protitanková střela. Tento projektil vážil 7,65 kg a jeho úsťová rychlost se pohybovala okolo pouhých 600 m/s. Pro kumulativní střelu však není důležité, jakou rychlostí se pohybuje při dopadu cíl, protože k průniku pancířem nepřátelského tanku nevyužívá energii kinetickou, ale chemickou. Díky tomu se její schopnost průniku pancířem nemění s rostoucí vzdáleností. Gr. 39/3 HL dokázal propálit pancíř o síle 90 mm, tedy podstatně méně, než výše uvedené průbojné náboje. Kumulativní střela byla navíc méně přesná, než střely klasické a posádky je tedy s sebou většinou vůbec nevozily. Čtvrtým a posledním typem munice pro kanon PaK 43 byl tříštivotrhavý granát Sprgr. 43 (Sprgr. = Sprenggranate). Toto střelivo se používalo proti nepancéřovaným, tzv. měkkým cílům, včetně nepřátelské pěchoty.

Uvnitř bojové kabiny měli svá stanoviště celkem čtyři muži. Byl to velitel stroje, který seděl napravo vedle kanonu, střelec, který seděl nalevo vedle kanonu a dva nabíječi, každý v jednom ze zadních rohů kabiny. Spolu s dříve zmíněným řidičem a radistou měla tedy posádka Ferdinandu celkem šest členů. Řidič s radistou nastupovali do vozidla vlastními individuálními průlezy, umístěnými přímo nad jejich sedačkami. Vojáci v bojové kabině měli k dispozici pouze dva průlezy v jejím stropě.

Pokud jde o výhled z vozidla, byly možnosti posádky dosti omezené. Nejlépe na tom byl řidič, který měl ve svém nástupním poklopu tři napevno umístěné pozorovací periskopy a ještě jeden štěrbinový průzor v šikmém přechodu mezi čelní a levou boční stěnou trupu. Radista měl k dispozici pouze jediný štěrbinový průzor v šikmém přechodu mezi čelní a pravou boční stěnou trupu. Střelec mohl z vozidla vyhlížet pouze skrz periskopický zaměřovač kanonu. V zadních rozích střechy bojové kabiny byly menší kruhové poklopy, pod kterými se ukrývaly dva výsuvné periskopy. Každý sloužil jednomu z nabíječů, aby mohli získat přehled o dění za vozidlem. Velitel stroje na tom paradoxně asi nejhůře ze všech členů posádky. Jeho jediná možnost, jak se podívat ven, byla otevřít poklop nad svojí hlavou a vysunout ven nůžkový dělostřelecký periskop.

bojový křest zažily Ferdinandy v bitvě u Kurska v červenci 1943, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Zhruba uprostřed střechy bojové kabiny byl ještě jeden otvor, překrytý zvýšeným krytem. Šlo o ventilátor kabiny. V levé přední části střechy byl zakrytovaný výřez ve tvaru půlměsíce, kterým se vysouval zaměřovač kanonu. Tvar půlměsíce umožňoval pohyb zaměřovače při nastavování zbraně. V zadní části bočních stěn bojové kabiny byly malé kruhové otvory, které se uzavíraly pancéřovými zátkami. Tyto otvory sloužily jako střílny pro palbu z ručních zbraní posádky. Uprostřed zadní stěny byl velký kruhový otvor uzavíraný masivním krytem. Skrze tento velký otvor se z vozidla vytahoval kanon, pokud jej bylo třeba opravit nebo vyměnit. Kryt tohoto servisního otvoru byl za běžných podmínek přimontovaný napevno, takže nešel jen tak otevřít. Uprostřed kruhového krytu však byl ještě jeden menší kruhový výřez, který byl opatřen pantem a dal se tedy běžně otevřít. Tento menší otvor sloužil k nakládání nové munice (krásně je to vidět na snímku ZDE (zdroj: Flickr.com)ZDE, zdroj: Flickr.com) a vyhazování vystřílených nábojnic. Po stranách velkého servisního otvoru byly v zadní stěně další dvě malé kruhové střílny pro ruční zbraně posádky.

Oficiální název nového bojového vozidla zněl pravděpodobně Panzerjäger Tiger (P) Ferdinand für 8,8cm PaK 43/2 a výzbrojní kód byl SdKfz 184. Hmotnost stroje byla nakonec plných 65 tun! Ferdinand dokázal na silnici vyvinout maximální rychlost 30 km/h, v terénu se však většinou pohyboval rychlostí kolem pouhých 10 km/h. Zásoba paliva činila úctyhodných 950 litrů, což však stačilo na ujetí pouze nějakých 150 km po silnici a 90 km terénem. Stíhač byl vybaven radiostanicemi Fu 2 a Fu 5 a interkomem pro vnitřní komunikaci členů posádky.

První várka stíhačů tanků Ferdinand byla dokončena buď v lednu, nebo únoru 1943 a přestavby původních tankových podvozků pak pokračovaly až do května 1943. První postavený stroj nesl výrobní číslo podvozku 150011 a armáda jej testovala zřejmě v únoru 1943. Dochované fotografie dokazují, že tento exemplář se ještě v několika detailech lišil od pozdějších sériových vozidel.

rozlehlá otevřená ruská krajina byla pro Ferdinandy tím pravým bojištěm, kde mohly naplno využít obrovský účinný dostřel svého kanonu, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Zmiňme alespoň dva relativně snadno postřehnutelné rozdíly. Ferdinand s číslem 150011 měl trup svařený z pancéřových desek velmi rané výroby. Na počátku vývoje původního Porscheho tanku VK 45.01 (P) se totiž počítalo s kruhovými nástupními průlezy pro řidiče a radistu, které měly být umístěny v bočních stěnách trupu. Tento nápad byl ale velmi brzy zamítnut, protože vyřezání takto velkých otvorů v bočním pancíři trupu by znamenalo obrovské snížení jeho odolnosti. Dělníci firmy Krupp, která pro Porscheho tank vyráběla pancéřové desky, však ještě před zamítnutím návrhu stačili v části bočních pancířů vyřezat zmíněné kruhové otvory. Vyřezané kusy oceli musely být tedy následně navařeny zpět na svá místa. Kruhové sváry v bocích trupu však zůstaly u raných trupů jasně viditelné. A právě u ověřovacího Ferdinandu 150011 byly očividně použity boční desky se zavařenými otvory. Druhý rozdíl, který stojí za zmínku, je absence ocelových „spon“, které pomáhaly držet nástavbu bojové kabiny na trupu vozidla. Oba rozdíly jsou krásně vidět na snímku ZDE (zdroj: Flickr.com).

Závěrečná zpráva z testování prvního stíhače tanků Ferdinand nebyla zrovna plná chvály. Zpráva popisovala celou řadu poruch, které se během testů projevily, ale také vypočítávala mnoho konstrukčních nedokonalostí. V dané chvíli ovšem stejně nebyla jiná možnost, než nový stroj nasadit a snažit se nedostatky odstraňovat, nebo alespoň zmírňovat, až následně za provozu. Jedním z přijatých zlepšovacích opatření byl doplňkový pancíř masky kanonu. Před samotnou kulovitou masku, která byla příliš zranitelná, byl na hlaveň kanonu namontován čtvercový kryt se zaoblenými rohy. Všechny Ferdinandy prý tento pancíř obdržely ještě před svým prvním nasazením.

V březnu 1943 byla formálně zavedena organizační struktura, podle které měly být Ferdinandy začleněny do praporů těžkých stíhačů tanků (schwere Panzerjäger Abteilung neboli sPzJgAbt). Prapor byl tvořen třemi rotami (Kompanie). Rota se dále členila na 3 čety (Zug) z nichž každá byla vyzbrojena čtyřmi stíhači tanků Ferdinand (plus další podpůrná technika). Každá rota měla zároveň také svoji velitelskou sekci s dalšími dvěma Ferdinandy. Jedna rota na plných stavech tedy čítala 14 stíhačů tanků (3 x 4 plus 2). Celý prapor pak disponoval 45 Ferdinandy (tři roty po 14 plus velení praporu se třemi dalšími).

Ferdinandy se však ukázaly velmi náročnými na opravy a údržbu, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Devadesát postavených vozidel tedy stačilo na vybudování pouhých dvou takovýchto praporů. Byly to sPzJgAbt 653 a sPzJgAbt 654. Oba prapory byly následně začleněny do pluku těžkých stíhačů tanků sPzJgRgt 656 (schwere Panzerjäger Regiment). Spolu s nimi byl do pluku zahrnut ještě prapor útočných děl StuPzAbt 216 vyzbrojený samohybnými děly typu Brummbär.

První bojové nasazení nových stíhačů tanků se mělo odehrát v bitvě u Kurska (operace Zitadelle). Celý 656. pluk se svými devadesáti Ferdinandy byl pro tuto operaci přiřazen k 86. Infanterie Division (pěší divize) spadající pod XXXXI. Panzerkorps (tankový sbor). Tento sbor byl pak součástí 9. armády polního maršála Walthera Modela a tato armáda patřila pod skupinu armád střed, které velel polní maršál Günther von Kluge. Ferdinandy se tedy do pokusu o obklíčení Kurska zapojily na severním úseku.

Z válečného deníku 9. armády vyplývá, že 30. dubna 1943 navštívil jejich úsek fronty nejmenovaný důstojník Panzerwaffe aby provedl obhlídku terénu a posoudil, zda bude možno Ferdinandy nasadit či nikoliv. Zároveň instruoval důstojníky 9. armády v tom smyslu, že nová zbraň, kterou mají brzy obdržet, není konstrukčně zcela vyzrálá a není proto vhodné ji nasazovat do operací, které vyžadují dlouhé přesuny. Naopak má být nasazena do krátkých, ale intenzivních průlomů nepřátelských obranných pozic.

Ferdinand a jeho posádka, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

656. pluk (sPzJgRgt 656) se svými 90 Ferdinandy se ke Kursku přesunul po částech během června 1943. Dne 5. července, kdy německý útok začal, byl pluk na plných bojových stavech. Jak víme, operace Zitadelle skončila pro Němce nezdarem. Samotné Ferdinandy zanechaly po této bitvě smíšený dojem. Dokázaly sice zničit obrovské množství nepřátelských tanků (ke konkrétním počtům se vrátíme později), byly však velmi nespolehlivé a poruchové a za určitých okolností překvapivě snadno zranitelné. 8. července 1943, tedy třetí den operace Zitadelle hlásil 656. pluk (sPzJgRgt 656) následující stavy Ferdinandů: 7 kompletně zničeno, 46 v opravě, 37 bojeschopných. Jak je vidět, více než polovina všech strojů byla v opravnách a mezi důvody přitom převládaly poruchy nad bojovými poškozeními.

Po skončení celé operace sepsal generální inspektor obrněných jednotek Heinz Guderian pro své nadřízené zprávu o bojových zkušenostech s novým bojovým strojem. Během Kurské bitvy bylo nasazeno všech 90 Ferdinandů. V jejím průběhu bylo 19 z nich zcela ztraceno a dalších 40 bylo bojově poškozeno, ale podařilo se je zachránit a následně opravit. Z oněch 40 poškozených byla největší část poničena minami. Z uvedených 19 kompletně ztracených strojů jich bylo 15 zničeno nepřítelem a 4 kompletně shořely díky poruchám elektroinstalace.

Ani v jednom případě nedošlo k prostřelení pancíře zepředu. U několika strojů pronikly nepřátelské granáty skrz boční nebo zadní pancíř. Velmi zranitelným místem se ukázal strop motorového prostoru. Kvůli proudění vzduchu k vnitřním agregátům nebyl strop kompletně uzavřený, ale pouze mřížovaný a mezery mezi mřížemi byly poměrně velké. V několika případech proto došlo k tomu, že nepřátelský granát zasáhl čelní stěnu bojové kabiny, neprorazil ji, ale střepiny z jeho exploze pronikly skrz mřížovaný strop do motorového prostoru a způsobily škody zde. Při obrovské zahuštěnosti motorové sekce nebylo pro střepiny nijak obtížné zasáhnout nějakou důležitou část. Stačilo například prorazit potrubí s chladicí kapalinou a následně bylo otázkou několika minut, než dojde k přehřátí motoru a vyřazení jinak zcela bojeschopného vozidla. Guderianova zpráva navrhuje opatřit strop motorové sekce zvýšenými pancéřovými kryty, které by umožňovaly proudění vzduchu, ale nebyly tak snadno proniknutelné pro střepiny.

Pokud nebylo možné porouchaný stroj odtáhnout k opravě a hrozilo jeho ukořistění nepřítelem, měly posádky nařízeno vyhodit jej raději do povětří, jako v tomto případě. Výbuch munice byl tak silný, že celou pancéřovou kabinu zvedl a otočil vzhůru nohama, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Druhým zásadním nedostatkem Ferdinandů se ukázala absence kulometné výzbroje. Vojáci si byli tohoto hendikepu vědomi již od začátku a snažili se po boku Ferdinandů vždy nasazovat také doprovodnou pěchotu nebo tanky Panzer III, aby těžkým strojům poskytovaly ochranu před ruskou pěchotou. Ne vždy se to však podařilo a část Ferdinandů proto vcelku zbytečně padla za oběť ruským pěšákům s Molotovovými koktejly. Posádky Ferdinandů se sice mohly bránit střelbou z ručních zbraní skrz střílny, ale efekt nebyl takový jako u zabudovaného kulometu. Problematická byla také obrovská hmotnost stroje. V mokrém terénu docházelo snadno k zapadnutí a nepohyblivý stroj pak bylo velmi obtížné vyprostit.

Pokud jde o kanonovou výzbroj, zpráva naopak nešetřila chválou. Kanon PaK 43/2 dokázal bez problémů ničit sovětské tanky na vzdálenost přes 2000 metrů a na zničení jednoho nepřátelského stroje stačily většinou nanejvýš dva granáty. Tomu také odpovídalo velké množství zlikvidovaných nepřátel. Čísla, která bývají uváděna, jsou až neuvěřitelně vysoká (ale snad nejsou úplně vybájená). Od 5. do 16. července 1943 měly Ferdinandy zničit 320 ruských tanků a blíže neurčené množství další techniky. Pokud je to pravda, na každý ztracený Ferdinand připadalo téměř 17 zničených nepřátelských tanků!

Odvoláním operace Zitadelle boje v Kurské oblasti neskončily, právě naopak. 17. července přešli Sověti do všeobecného protiútoku a Němci naopak do obrany. Většina bojeschopných Ferdinandů byla přesunuta k městu Kromy asi 30 km jižně od Orla kde až do konce července sváděly obranné boje. Na konci července se Němci museli stáhnout z Orelské oblasti dále na západ. 1. srpna 1943 hlásil 653. prapor (sPzJgAbt 653) pouhých 12 bojeschopných Ferdinandů. Dalších 17 jich bylo v opravě a 16 zcela ztracených. Schwere Panzerjäger Abteilung 654 na tom byl ještě hůře. Měl sice 13 bojeschopných vozidel, ovšem jeho ztráty činily 26 kompletně odepsaných strojů. Zbývajících 6 Ferdinandů bylo v opravě. Z celkového původního počtu 90 vyrobených a nasazených bylo tedy za necelý měsíc bojů definitivně ztraceno 42 strojů! Všechny přeživší Ferdinandy navíc podle hlášení potřebovaly urychlenou generální opravu.

Tento Ferdinand padl relativně nepoškozený do sovětských rukou, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Zhruba v polovině srpna bylo rozhodnuto o stažení sPzJgAbt 654 do Francie k odpočinku a přezbrojení novými stíhači tanků typu Jagdpanther. 19 Ferdinandů, kterými prapor v té době disponoval, bylo před odjezdem předáno sPzJgAbt 653. Na frontě tak zůstala již pouze jedna jednotka vyzbrojená stíhači tanků Ferdinand. Hned 18. srpna pak 653. prapor obdržel rozkaz k soustředění ve městě Brjansk, odkud měl vyrazit po železnici do Dněpropetrovska. V Dněpropetrovsku se totiž nalézaly vhodné dílny pro provedení tolik potřebných generálních oprav.

Stažení všech Ferdinandů na jedno místo však nebylo vůbec jednoduché. Každý funkční stroj byl zoufale potřeba na frontě, takže transport z Brjanska do Dněpropetrovska musel probíhat po částech, jak se vozidla dařilo uvolnit z boje a dopravit na nádraží. První Ferdinandy odjely z Brjanska 21. srpna 1943. K dalším zdržením docházelo také cestou, protože železnice měla plné ruce práce. Generální opravy tak byly zahájeny zřejmě až na samém konci srpna. Vedle prostých oprav a údržby volali bojové jednotky také po zavedení mnoha vylepšení, měli však smůlu. Nyní bylo třeba Ferdinandy hlavně opravit, vyměnit silně opotřebované komponenty a zase je co nejrychleji vrátit zpět na frontu. Tak rychle, jak dovoloval přísun náhradních dílů z Německa a Rakouska, byly do opotřebovaných Ferdinandů instalovány nové motory, obouvány nové pásy apod.

V polovině září byly všechny bojeschopné stroje z dněpropetrovských dílen (a takových bylo pouze 8!) začleněny do bojové skupiny Baumunk (což byla smíšená jednotka pojmenovaná po svém veliteli) a odeslány na východ směrem k cca 60 km vzdálenému Pavlohradu. V následujících dnech se těchto osm Ferdinandů zapojovalo do bojů v oblasti mezi Pavlohradem a Synelnykove. Velmi brzy bylo jasné, že Německé jednotky budou muset opět ustupovat dále na západ. Opravárenský personál z Dněpropetrovska proto dostal za úkol uvést co nejrychleji všechny zbývající Ferdinandy do stavu, ve kterém budou schopny dojet po vlastní ose alespoň na vlakové nádraží. Zároveň měli naložit všechny náhradní díly a další materiál a připravit se k přesunu na jih do ukrajinského Záporoží.

Počátkem roku 1944 prošly všechny přeživší Ferdinandy modernizací. Následně byl modernizovaný stíhač tanků přejmenován na Elefant. Všimněte si střeliště pro kulomet v čele trupu a nové velitelské věžičky na střeše bojové kabiny. Zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zde byl celý 656. regiment (který už v té době tvořily pouze dva prapory sPzJgAbt 653 a StuPzAbt 216, protože třetí sPzJgAbt 654 byl, jak víme, stažen do Francie) zařazen pod velení Skupiny armád jih a veškerá bojeschopná technika se měla připravit k boji o tzv. záporožské předmostí na Dněpru. Za bojeschopné bylo prohlášeno 13 Ferdinandů, ostatní, které boje schopny nebyly, byly převezeny dále na západ do Nikopolu, kde měly pokračovat jejich generální opravy.

Říjen a listopad strávily posádky Ferdinandů v obranných bojích na různých úsecích fronty v oblasti Záporoží, Nikopolu a Miropolu. Servisní dílny v Nikopolu jely na plné obrátky, opravené stroje putovaly rovnou do boje a zpět se jim vracely zase jiné, poškozené bojem nebo poruchami. Velmi časté bylo poškození pásů a pojezdového ústrojí. Ruští tankisté totiž zjistili, že čelní pancíř Ferdinandu prostě nemají šanci prostřelit a proto se začali častěji zaměřovat na pásy a kola. Součet vítězství z jednotlivých bojových hlášení ukazuje, že k 5. listopadu 1943 zlikvidoval sPzJgRgt 656 celkem 582 nepřátelských tanků a 344 protitankových děl. Jelikož jde o údaj za celý pluk, nelze všechna tato vítězství samozřejmě připisovat pouze Ferdinandům, ale i zbytku bojové techniky pluku, tedy např. Brummbärům z StuPzAbt 216.

2. prosince 1943 obdržel 656. pluk (sPzJgRgt 656) dlouho očekávaný rozkaz připravit se k cesty zpět do Říše k odpočinku a modernizaci výzbroje. První vlak vyrazil směr Vídeň 16. prosince. V té době měl 653. prapor (sPzJgAbt 653) stále k dispozici 48 Ferdinandů (překračoval tedy tabulkové stavy a to díky tomu, že v srpnu převzal 19 Ferdinandů od 654. praporu). V bojeschopném stavu však zřejmě nebyla ani třetina z nich.

modernizovaný Elefant, na tomto snímku je krásně vidět hlaveň trupového kulometu i vělitelská věžička, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Koncem prosince byly již všechny přeživší Ferdinandy v rakouském St. Valentinu v továrně Nibelungenwerke. Továrna neměla dostatek místa pro jejich uskladnění, takže vozidla musela parkovat doslova kde se dalo. V lednu 1944 se dělníci pustili do práce. Nyní, daleko od fronty, byl konečně čas nejen na opravy, ale také na modernizaci, po které frontoví vojáci tak dlouho volali. V pravé části čelního pancíře kabiny řidiče a radisty byl vyřezán otvor a instalováno střeliště pro kulomet MG 34. Jeho obsluhu dostal na starosti zde sedící radista. Motorový prostor dostal stropní desku nového provedení, která nebyla již tak náchylná k pronikání střepin. Namísto původního jednoduchého nástupního průlezu pro velitele, byla na střechu bojové kabiny instalována zvýšená velitelská věžička opatřená po obvodu sedmi pozorovacímu průzory. Všechna vozidla byla také opatřena nátěrem antimagnetické pasty Zimmerit a dostala upravený štít na hlaveň kanonu.

Pokud by šlo o běžné německé tanky, byly by po modernizaci zřejmě označeny jako nová verze, např. Ausf. B (Ausf. = Ausführung = verze, provedení), v případě modernizovaných Ferdinandů však došlo rovnou ke kompletnímu přejmenování. Modernizované těžké stíhače tanků tak získaly nové jméno Elefant (tedy slon).

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že opravy a modernizace nepostupovaly tak rychle jak bylo plánováno a to zejména kvůli opožděným dodávkám důležitých součástí. 22. ledna 1944 však došlo ke spojeneckému vylodění u Nettuna a Anzia v Itálii a do Nibelungenwerke záhy doputoval naléhavý rozkaz, aby byla jedna rota Elefantů (tedy 14 vozidel) urychleně připravena k nasazení na italské frontě. Nakonec se však velení spokojilo s pouhými 11 stroji, které byly k dispozici k 15. únoru 1944. Hned následující den byla tato vozidla naložena na vlak a odeslána do Itálie.

modernizovaný Elefant zničený během bojů v Itálii, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-313-1004-25, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Do boje se Elefanty zapojily koncem února. Již 7. března jich však bylo v provozuschopném stavu pouhých šest kusů. Terén v oblasti nasazení byl pro Elefanty zcela nevhodný. Úzké silnice v kopcích plné zatáček znamenaly obrovské zatížení pro již tak citlivou pohonnou soustavu. Nepřehledný terén pak neumožňoval patřičné využití hlavní výhody stroje, tedy velkého efektivního dostřelu jeho kanonu. I přesto dokázaly Elefanty během následujících několika měsíců účinně pomoci při zpomalování spojeneckého postupu. Pomalu ale jistě však chtě nechtě ustupovaly spolu s ostatními německými jednotkami na sever a jejich ztráty postupně rostly. Teprve počátkem srpna se pak zbytky roty stáhly do San Marina, odkud měly být evakuovány zpět do Německa. V té době měla rota poslední dva stíhače!

Zatímco probíhaly popsané boje na italské frontě, prošel zbytek strojů 653. praporu (sPzJgAbt 653) v St. Valentinu opravami a modernizací. Začátkem dubna 1944 bylo 30 modernizovaných Elefantů odesláno vlakem na východní frontu. Dne 8. dubna dorazily do ukrajinského města Berežany cca 40 km západně od Ternopilu. Vozidla se ihned zapojila do boje proti rudé armádě. I přes dílčí úspěchy šlo od počátku o marný boj proti obrovské přesile. Elefanty vytrvale likvidovaly sovětské tanky doslova po desítkách, ale vždy se objevily zase nové. Prapor měl navíc zoufalý nedostatek servisní techniky (jeřábů, zásobovacích vozidel apod.) a náhradních dílů, takže počet bojeschopných stíhačů vytrvale klesal.

Od května do července bojoval 653. prapor na různých úsecích fronty západně od Ternopilu a postupně se stahoval směrem na západ. Během těchto bojů bylo ztraceno velké množství Elefantů, většinou však nešlo o přímé bojové ztráty. Svoji daň si vybíral zejména nedostatek vyprošťovací techniky. Elefant, který zůstal kvůli poruše nebo menšímu poškození nepohyblivý příliš blízko frontové linii nemohl být zkrátka bezpečně odtažen do týlu k opravě a posádka jej proto musela sama vyhodit do povětří, aby nepadl do rukou nepříteli. Ubývalo tedy sice bojové techniky, ale nikoliv vojáků. V hlášeních praporu se proto opakovaně objevuje volání po znovu vyzbrojení jinými dostupnými stroji, protože vojáci s neocenitelnými zkušenostmi na těžkých stíhačích tanků museli bez techniky bojovat jako prostí pěšáci, což bylo opravdu plýtvání.

Elefant, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Koncem července dostaly zbytky jednotky rozkaz ke stažení. Zpět do Německa se vrátilo pouhých 12 Elefantů! Těchto 12 strojů bylo v Německu znovu spojeno se 2 Elefanty, které se právě vrátily z Itálie. Těchto posledních existujících 14 vozidel stačilo právě na vyzbrojení jedné roty. Z celého 653. praporu tak zbyla pouze 3. rota disponující navíc již opravdu velmi opotřebovanými vozidly. Po provedení nejnutnějších oprav byla 3. rota odeslána bojovat na jih od Polského Krakova. Zprávy o dalším osudu jednotky a jejích strojů jsou již pouze kusé. V prosinci 1944 zbývalo 3. rotě již jen 10 Elefantů a jednotka byla v té době osamostatněna (již nebyla součástí sPzJgAbt 653) a přejmenována na Panzerjägerkompanie 614 (PzJgKp 614).

Poslední hlášení, ve kterých se objevují stíhače tanků typu Elefant, pocházejí z února 1945 a hovoří o tom, že poslední dva dostupné Elefanty se zapojily do bojů u Zossenu a Wünsdorfu jen asi 25 km jižně od samotného Berlína. Konce války se velmi pravděpodobně nedožil ani jeden provozuschopný stroj.

Když byl v květnu 1943 dokončen poslední z devadesáti Ferdinandů, nebyla ještě stále dořešena otázka jejich vyprošťování a odtahu při poruše. Německá armáda neměla k dispozici žádný dostatečně silný stroj, který by si s novým těžkým stíhačem tanků poradil. Jediným řešením bylo zapřažení tří nebo čtyř polopásových tahačů SdKfz 9. Dostat tři nebo čtyři tahače na jedno místo a všechny je připojit však bylo časově náročné a bylo proto třeba nalézt lepší řešení. V červnu 1943 dostala tedy firma Nibelungenwerke za úkol přestavět další tři původní tankové podvozky pro VK 45.01 (P) na vyprošťovací vozidla. Připomeňme si, že z celkového počtu 100 připravených podvozků bylo na Ferdinandy přestavěno pouze 90, takže ještě bylo kde brát (pozn.: podle některých autorů bylo Ferdinandů postaveno pouze 86 kusů a pro stavbu vyprošťovacích vozidel měly posloužit zbylé čtyři z oněch 90 upravovaných podvozků VK 45.01 (P)).

Elefant zničený na italské frontě, posádka se zřejmě snažila vyměnit poškozený závěs pojezdových kol (náhradní závěs leží připravený na nose trupu), ale byla nusena uprchnout před postupujícími spojenci a tak vozidlo raději vyhodila do povětří (soudě podle nadzvednuté stropní desky motorového prostoru), zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Vnitřní uspořádání trupu bylo změněno stejně jako u samotných Ferdinandů. Došlo tedy k náhradě Porscheho spalovacích motorů za motory Maybach a k posunutí motorové sekce směrem vpřed. V zadní části však nebyla umístěna vysoká bojová kabina, ale jen nízká nástavba pro kabinu posádky. Jaká byla síla pancíře této nástavby, se mi bohužel nepodařilo zjistit. V její čelní stěně bylo polokulovité střeliště pro kulomet MG 34. Ve stropě byl kruhový nástupní průlez a v zadní stěně byla dvoukřídlá nástupní dvířka, převzatá zřejmě z bočních stěn bojové věže tanku Panzer III.

Čelo trupu nebylo opatřeno dodatečným přinýtovaným pancířem, takže jeho síla zůstala na původní hodnotě „pouhých“ 100 mm. Otvor pro trupový kulomet původního KV 45.01 (P), umístěný v čelní stěně před stanovištěm radisty, byl očividně zavařen. Posádku vyprošťovacího tanku, které získal název Bergetiger (P), tvořili tři nebo čtyři muži. Stroj bohužel neměl naviják ani jiné speciální vybavení a při odtahu poškozených Ferdinandů musel spoléhat pouze na vlastní sílu. Bergetigery byly vyrobeny pouze tři a dodány byl zřejmě v srpnu 1943.

Co říci závěrem? Těžký stíhač tanků Ferdinand by se s trochou nadsázky dal označit za něco jako nechtěné dítě německého válečného průmyslu. Vznikl v podstatě neplánovaně a čistě z nutnosti. Za rodiče tohoto nechtěného dítěte by se přitom dali považovat zejména pánové Porsche a Hitler. Při prostém popisu na papíře byl Ferdinand skvěle pancéřovaný stroj vyzbrojený nejlepší protitankovou zbraní své doby. Počty nepřátelských tanků, které mu padly za oběť, mnohonásobně převyšovaly jeho vlastní ztráty. I přes to všechno je ale tento stroj považován spíše za neúspěšný projekt.

vyprošťovací vozidlo Bergetiger (P), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jeho na papíře jasně popsané kvality byly mnohdy zastíněny obrovskými problémy s jeho praktickým provozem. Jak již bylo v textu výše vícekrát zmíněno, byl Ferdinand mimo jiné dosti náchylný k přehřívání motorů a poruchám na elektrických agregátech. Problém nebyl ani tak v samotných motorech nebo elektro generátorech. Koneckonců použité spalovací motory Maybach HL 120 celkem bez problémů sloužily ve středních tancích Panzer III a Panzer IV. Problém byl ve velmi těsném namačkání všech komponent vedle sebe v trupu vozidla. Díky tomu zde nezbylo dost prostoru pro volné proudění vzduchu a těsně u sebe byly umístěny prvky jako potrubí pro chladicí kapalinu a horké výfukové trubice což snižovalo účinnost chlazení a zvyšovalo pravděpodobnost přehřátí. Mřížovaný strop motorové sekce, který měl chlazení usnadnit, zase v důsledku vystavoval vnitřní elektroinstalaci dešti a sněhu a tím zvyšoval možnost vzniku zkratu. Velká část těchto strojů padla za oběť právě poruchám.

Dalším velkým problémem byla hmotnost obrněnce. Pojezdové ústrojí bylo Dr. Porschem původně navrženo pro lehčí stroj (projekt VK 45.01 předpokládal hmotnost okolo 45 tun, zatímco Ferdinand vážil 65 tun) a proto dosti trpělo. I přes použité poměrně širokých pásů Ferdinandy často v měkčím terénu zapadly a jejich vyproštění někdy nebylo vůbec možné a takový stroj musel být pak někdy prostě vyhozen do povětří. Za zmínku stojí také obrovská spotřeba paliva, která kladla značné nároky na zásobování.

Mnozí znalci historických čísel by mohli namítnout, že poruchovost Ferdinandů nebyl zase až tak skandálně vysoká pokud ji srovnáme s poruchovostí jiných těžkých strojů, jako byl například tank Tiger. Je však nutno si uvědomit, že Ferdinandů vzniklo pouhých 90 kusů a obrovská část náhradních dílů se tak pro ně musela vyrábět v malokusových sériích, což bylo samozřejmě velmi drahé. Není tedy divu, že s postupujícím časem a ubývajícími Ferdinandy si vojáci stále častěji stěžovali na nedostatek náhradních dílů… vyrábějte a dopravujte na frontu drahé náhradní díly kvůli nějakých posledním cca 30 provozuschopným strojům!

Zkrátka mezi historiky převládá názor, že pokud by čas, energie a peníze vynaložené na výrobu a následný provoz Ferdinandů byly raději plánovitě využity na výrobu a provoz jiného standardnějšího stroje, například tanků Tiger nebo Panther, mohly být počty zničených nepřátel ještě vyšší.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

65 t

délka:

8,14 m

šířka:

3,38 m

výška:

2,97 m

motor:

2 x Maybach HL 120 TRM

výkon motoru:

2 x 300 hp

max. rychlost:

30 km/h

zásoba PHM:

950 l

dojezd silnice:

150 km

dojezd terén:

90 km

pancéřování trupu:

 

- čelo:

200 mm

- boky:

80 mm

- záď:

80 mm

pancéřování nástavby:

 

- čelo:

200 mm

- boky:

80 mm

- záď:

80 mm

posádka:

6 mužů

výzbroj:

kanon PaK 43/2 L/71 ráže 88 mm

1 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm (Elefant)

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 105 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

VZNIK STROJE

POPIS STROJE

KANON PaK 43

VÝROBA

PRVNÍ BOJ U KURSKA

PRVNÍ ZKUŠENOST

BRJANSK - NIKOPOL

MODERNIZACE

BOJE V ITÁLII

ZPĚT NA VÝCHOD

POSLEDNÍ ROTA

BERGETIGER (P)

HODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje