TOPlist

 

 

Generaloberst, 17. 6. 1888 - 14. 5. 1954

"Es gibt keine verzweifelten Lagen, es gibt nur verzweifelte Menschen."

"Neexistují zoufalé situace, existují pouze zoufalí lidé."

zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-139-1112-17, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Heinz Guderian se narodil 17. června 1888 ve městě Kulm v západním Prusku do rodiny armádního důstojníka Friedricha Guderiana a jeho manželky Clary. Guderianovi však nebyli v žádném případě nositeli nějaké rodinné vojenské tradice. Právě naopak, otec Friedrich byl jediným Heinzovým příbuzným, který byl vojákem z povolání.

Mladý Heinz se rozhodl jít v jeho stopách a stát se rovněž vojákem. 1. dubna 1901, ve věku dvanácti let, proto na vlastní přání nastoupil do kadetní školy v Karlsruhe v Badensku. O dva roky později přešel potom do hlavní kadetní školy v Gross-Lichterfelde nedaleko Berlína. V únoru 1907 úspěšně zakončil svá studia složením závěrečných zkoušek. Ihned poté nastoupil k 10. praporu Hannoverských myslivců v Bitche, kterému velel jeho otec.

Od dubna do prosince 1907 navštěvoval mladý Guderian vojenskou školu v Metzu. Následně byl v lednu 1908 povýšen do hodnosti poručíka (Leutnant). V říjnu 1909 byl prapor převelen do své domovské oblasti v okolí Hannoveru a Guderian sám nastoupil do posádkové služby ve městě Goslar. Zde se Guderian také seznámil a později i zasnoubil se svojí budoucí životní partnerkou Margarete Görneovou.

1. října 1912 nastoupil Guderian ke 3. telegrafnímu praporu ve městě Koblenz. U této jednotky se mladý Heinz připravoval na přijímací zkoušky na vojenskou akademii. Zde také získal své první zkušenosti s telegrafickou i rádiovou komunikací. Přijímací zkoušky se mu nakonec povedlo složit na první pokus a v říjnu 1913 tak mohl nastoupil ke studiu na vojenské akademii v Berlíně. Jeho studia však po roce přerušilo vypuknutí první světové války. Ještě předtím, 13. října 1913 se ale stihl oženit se svojí snoubenkou Margarete.

1. srpna 1914 byla vyhlášena mobilizace a Guderianův kurz na válečné akademii byl rozpuštěn. Studia tedy Heinz nedokončil a nastoupil do služby k poslední jednotce, u které sloužil, tedy ke 3. telegrafnímu praporu spadajícímu pod 1. jezdecký pluk 5. jezdecké divize. Již 20. října toho roku však byl převelen ke 14. rádiovému oddílu na velitelství 4. armády. Zároveň byl povýšen do hodnosti nadporučíka (Oberleutnant). V roce 1916 potom, již v hodnosti kapitána, zastával funkci zpravodajského důstojníka.

mladý Heinz Guderian na fotografi z roku 1908, zdroj: tumblr.com, volné dílo, upraveno

V červnu 1918 byl Guderian svědkem na svoji dobu velkého útoku francouzských tanků a jejich úspěchy na něj udělaly velký dojem. Právě třicetiletého kapitána Guderiana však tehdy jistě ani nenapadlo jak zásadní roli budou jednou tyto stroje v jeho životě hrát.

Těsně po válce bojoval Guderian nějakou dobu v jednotkách Freikorps v Pobaltí proti bolševickým bojůvkám. V květnu 1919 byly zveřejněny podmínky Versailleské smlouvy. Německo mohlo i nadále mít pravidelnou armádu, její stav však nesměl překročit 100 tisíc mužů. Němci však nemohli vyrábět a vlastnit tanky, těžké dělostřelectvo, ponorky, válečné lodě apod.

V září 1919 byl Guderian povolán k 10. brigádě Reichswehru do Hannoveru. Nyní stál před rozhodnutím na čí stranu se přidat. Vrátit se k okleštěné armádě nebo bojovat s Freikorpsem. Guderian poslechl svoji profesionální čest a nastoupil do Hannoveru. To byla jedna jedna z praktických ukázek Guderianova silného smyslu pro povinnost. Předvedl jej ještě mnohokrát v pozdějších období, když se díky své vznětlivosti dostával do konfliktu s nadřízenými. V lednu 1920 se Guderian vrátil k první jednotce u níž kdy sloužil, k 10. praporu Hannoverských myslivců v Goslanu. Tentokrát jako velitel jedné z rot tohoto praporu.

Na podzim 1921 oslovil Guderiana jeho nadřízený plukovník von Amsberg s nabídkou práce na Generálním štábu. Aniž by znal přesné detaily Guderian nabídku přijal. Žádné detaily nedostal od von Amsberga ani později, až v lednu 1922 obdržel telefonát od podplukovníka Joachima von Stülpnagela z Generálního štábu s dotazem proč se ještě nehlásil u své jednotky v Mnichově. Tak se Guderian dozvěděl, že byl přidělen k Inspektorátu transportních oddílů, do oddělení motorizované přepravy. Vedoucím inspektorátu byl v té době generál von Tschischwitz.

Guderian měl oficiálně nastoupit od 1. dubna 1922 a do té doby byl přidělen k 7. bavorskému motorizovanému transportnímu praporu v Mnichově aby zde získal praxi potřebnou pro svoji budoucí práci. Guderian byl zprávou nadšen a ihned do Mnichova vyrazil. Velitelem 7. transportního praporu byl v té době major Oswald Lutz, se kterým měl Guderian v budoucnu ještě hodně co dočinění.

Guderian během setkání německé a sovětské armády v dobytém Polsku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-121-0011A-22, Wikimedia, Creative commons, upraveno

1. dubna 1922 se Guderian s nasbíranými zkušenostmi hlásil u generála von Tschischwitze do služby na inspektorátu. Od něj se ovšem dozvěděl, že kvůli formálním obstrukcím bude muset nastoupit do jiného oddělení než bylo původně plánováno. Guderianovým polem působnosti měla být správa silnic, opravárenských dílen, skladů pohonných hmot apod. Guderian se nad touto zprávou rozčílil tak, že požádal o návrat ke své původní jednotce do Hannoveru ale von Tschischwitz jeho žádost zamítl. Na oplátku mu však slíbil, že i přes oficiální zařazení se bude moci podílet na práci oddělení motorizované přepravy.

Guderian v sobě objevil skutečný zápal pro tuto oblast a vrhl se na ni s obrovskou vervou. K nasazování motorových vozidel pro přepravu lidí a materiálu docházelo v německé armádě již během první světové války. Vždy se však jednalo o přesuny mimo oblast bojů, za linií fronty. Zákopový způsob boje, typický pro tuto válku, znamenal víceméně stabilní frontové linie.

Nyní však bylo Německo zbaveno své vojenské síly a Guderian ve svých úvahách vycházel z toho, že malá armáda bez těžké výzbroje nebude v případě konfliktu schopna dlouhodobě držet stabilní obranné linie. Bude muset pružně ustupovat a přemisťovat se a při tom pravděpodobně nebude vždy možné vyhnout se při přesunech oblastem bojů. Proto nechráněné nákladní automobily nebudou ideálním prostředkem takových transportů. To co je třeba mít jsou obrněná vozidla. Guderian však šel ještě dál a uvažoval o takových vozidlech, která budou v případě nutnosti také schopna vést boj. Tak se jeho úvahy postupně stále více stáčely od techniky transportní k technice bojové a dokonce až k tankům.

Setkával se s vojáky, kteří se za první světové války účastnili sporadických německých tankových útoků. Shromažďoval publikace britských a francouzských autorů na téma nasazení tanků a získané vědomosti doplněné o své vlastní myšlenky potom publikoval v týdeníku Militär-Wochenblatt. Svými články na si brzy získal pozornost a mohl tak roku 1924 přijmout nabídku působit jako instruktor bojové taktiky a vojenské historie.

Získat své nadřízené pro myšlenku, že by motorizované jednotky neměly zastávat jen podpůrnou transportní roli ale také roli bojovou se mu však nedařilo. Nástupce von Tschischwitze ve funkci inspektora transportních oddílů, plukovník von Natzmer mu chladně oznámil, že na něco takového může zapomenout protože transportní vozy mají převážet mouku a ne bojovat.

Guderian na palubě svého velitelského vozu SdKfz 251 během dobývání Francie, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-769-0229-12A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V roce 1927 byl Guderian povýšen do hodnosti majora a povolán zpět do oddělení přepravy. Jeho akademická činnost tedy skončila. Guderian se měl znovu věnovat využití automobilů pro nákladní přepravu. V té době však získalo Německo spojence pro tajný vývoj a testování vlastních tanků, paradoxně to byl Sovětský svaz, a díky tomu se oživila i teoretická oblast tankové taktiky. A Guderian se tak mohl od roku 1928 začít této oblasti opět a oficiálně věnovat.

Guderian si často zoufal nad tím, že pracuje na teorii vedení tankového boje a přitom ještě nikdy v žádném tanku ani neseděl. To se změnilo roku 1929 kdy byl vyslán do Švédska. Švédsko mělo s Německem v meziválečném období velmi dobré vztahy a po první světové válce a Versailleském zákazu odkoupilo konstrukci nejmodernějšího německého tanku té doby, LK II. A právě tento tank měl Guderian možnost nejen sledovat při cvičení, ale dokonce se do něj posadit a zkusit jej řídit.

I nadále však Guderian narážel na nepochopení svých nadřízených. Když zasněně mluvil o tankových jednotkách na úrovni divize dostalo se mu obvykle studené sprchy, že tankové divize jsou utopií a tanky bude možné nasadit nejvýše tak na stupni roty nebo praporu. Navíc mezi armádní elitou stále převládal pohled na tanky jako na podpůrnou zbraň pěchoty nebo jízdy, ale v žádném případě jako hlavní bojovou sílu.

Aby dokázal, že nasazení tanků na úrovni větších celků je nejen možné, ale velmi efektivní, nechal se Guderian jmenovat velitelem 3. Bavorského motorizovaného praporu v Berlíně. Guderian hodlal uzpůsobit tuto jednotku své představě o tom, jakou strukturu by měla jednou mít tanková divize. Tento prapor sestával ze čtyř rot, které nechal Guderian přezbrojit. 1. rota byla vybavena obrněnými automobily, které Versailleská smlouva povolovala. 2. rota byla vybavena atrapami tanků postavenými na automobilových podvozcích za pomoci dřeva a plátna. 3. rota byla rotou protitankového dělostřelectva, opět vybavenou dřevěnými děly. Poslední 4. rota disponovala motocykly s těžkými kulomety.

Když už se Guderian s touto jednotkou vůbec mohl účastnit nějakých větších cvičení, bylo to vždy ku posměchu mnoha ostatních důstojníků a řadových vojáků. Vojáci z ostatních jednotek se často bavili propichováním plátěných stěn atrap tanků svými bajonety.

Guderian během francouzského tažení, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1980-004-32, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V roce 1931 se však inspektorem transportních jednotek stal generál Lutz, který byl Guderianův přítel a byl jeho novátorským myšlenkám nakloněn. Konečně nemusel Guderian bojovat s vlastními nadřízenými. Stále tu však byli velitelé ostatních armádních složek, zejména pěchoty a jízdy, kteří hodlali připustit tanky nanejvýš jako podpůrnou zbraň pro své jednotky. Zbývalo přesvědčit i je. To však nebylo vůbec jednoduché, obzvlášť když téměř nikdo z nich nikdy vlastně neviděl v akci žádnou tu úžasnou zbraň, o které Guderian neustále tak nadšeně hovořil. Jediné co znaly byly ony smích vyvolávající atrapy.

Příchod generále Lutze s sebou přinesl Guderianovo povýšení na podplukovníka, v únoru 1931, a v říjnu téhož roku jeho jmenování náčelníkem štábu Inspektorátu motorizovaných jednotek. Dopředu šel také vývoj obrněné techniky a tak se na vojenském cvičení roku 1932 již mohli Guderianovi vojáci pyšnit šestikolovými obrněnými automobily s ocelovým pancířem. Tatam byly posměšky a propichování plátna bajonety.

Od druhé poloviny dvacátých let běžel v Německu také vývoj tanků. Byl to však vývoj nekoncepční a vzniklé stroje nesplňovaly to co Guderian od budoucích tanků očekával. Proto plánoval podobu německé Panzerwaffe zcela bez ohledu na již existující typy jako byl Grosstraktor. Podle jeho představ měly páteř tankové armády tvořit dva typy tanků. Jeden lehčí vyzbrojený protitankovým kanonem a druhý těžší vyzbrojený dělem větší ráže.

Guderianovi i Lutzovi však bylo jasné, že bude trvat ještě dlouhé roky než budou tyto stroje existovat, nemluvě vůbec o jejich masovější výrobě. Mezitím bylo ovšem třeba postavit přechodný tank, na kterém byl se učili jak výrobci tak budoucí posádky. Za podpory generála Lutze tedy Guderian vytvořil soubor požadavků jež by měl tento stroj splňovat. Tyto specifikace byly potom roku 1932 předány předním německým strojírenským firmám. Stroj, který na základě těchto specifikací vznikl se stal známý jako PzKpfw I. Pomoc s výcvikem řidičů nakonec Guderianovi poskytla organizace NSKK (Nationalsozialistischen Kraftfahrkorps), která v předválečném Německu fungovala jako svého druhu autoškola pro řidiče nejrůznějších druhů motorových vozidel včetně tanků.

Guderian ve svém SdKfz 251, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-769-0229-15A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V roce 1933 byl Guderian povýšen do hodnosti plukovníka. V témže roce se Adolf Hitler stal kancléřem. Guderian Hitlera poprvé viděl a slyšel v únoru 1933 při zahájení Berlínské automobilové výstavy. Jeho řeč Guderiana velmi upoutala. Hitler totiž mluvil o zrušení daně z automobilů, o masové motorizaci, o výrobě levných lidových vozů a stavbě dálnic, které propojí celé Německo. Guderian ihned vytušil, že by v tomto muži mohl najít podporu pro své stejně vizionářské myšlenky.

A Hitler skutečně začal projevovat o nový druh zbraně nelíčený zájem. Zejména poté co v Kummersdorfu přihlížel cvičení lehkých tanků PzKpfw I v součinnosti s obrněnými automobily a pěchotou.

Největším protivníkem byli Guderianovi úředníci generálního štábu, zejména jeho náčelník generál Beck. Voják ze staré školy, který byl ochoten připustit existenci tankových jednotek jako podpory pro tradiční armádní složky, ale tvrdošíjně odmítal myšlenku tankových divizí a Panzerwaffe jako nové královny zbraní namísto pěchoty.

Věci se však dále vyvíjely. V roce 1934 vznikly specifikace hned tří dalších tanků. Prvním byl PzKpfw II, který byl sice stále ještě považován pouze za přechodné řešení a ne za plnohodnotný bojový tank nicméně již nenesl pouze kulometnou výzbroj ale i malorážový kanon a měl tak dále rozšiřovat znalosti a zkušenosti výrobců obrněné techniky i posádek. Ještě do konce roku 1934 byly formulovány požadavky na již plnohodnotné bojové tanky, které odpovídali Guderianovým představám o výzbroji tankových vojsk.

V březnu 1935 Hitler zcela zcela otevřeně porušil nařízení Versailleské smlouvy když obnovil brannou povinnost a deklaroval právo Německa na sebeurčení v oblasti vojenství. Guderianovy sympatie k vůdci rostly i když nebyly nekritické. Vůbec se mu například nezamlouvalo, že Hitler ukončil spolupráci se Sovětským svazem na vývoji a testování obrněné techniky. Rostly také řady armádních činitelů, kteří Guderianovým myšlenkám se zájmem naslouchali.

Guderian během briefingu s veliteli tankových jednotek v Rusku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_183-L19885, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V létě 1935 uspořádal generál Lutz manévry tankové divize naimprovizované z dostupných jednotek, které znamenaly velký úspěch a přilákaly chtěnou pozornost. 15. října 1935 byl vznik Panzerwaffe konečně posvěcen i formálně. Toho dne totiž byly oficiálně založeny první tři tankové divize. Generál Lutz se stal historicky prvním německým generálem tankových vojsk, Guderian sám byl potom jmenován velitelem 2. Panzer Division.

Divize byly zatím sice tankové spíše názvem než výzbrojí, nicméně šlo o velmi významný krok. Teď již byla Panzerwaffe oficiálně uznanou armádní složkou a její legitimní vyzbrojovací požadavky získaly mnohem větší váhu. Ještě před koncem roku 1935 tak byla vyrobena první série tanků Panzer II Ausf. a1 a testovaly se prototypy tanků Panzer III a Panzer IV.

V roce 1936 navrhl generál Lutz Guderianovi aby sepsal své myšlenky o Panzerwaffe a vydal je. Guderian souhlasil a o rok později tak mohla vyjít jeho kniha Ahctung, Panzer!

1. února 1938 byl Guderian povýšen do hodnosti generálporučíka a nahradil Lutze, který byl poslán do výslužby. Zároveň byl jmenován velitelem XVI. armádního sboru. Velení své 2. Panzer Division předal generálu Veielemu. 10. března však dostal Guderian 2. Panzer Division znovu pod své velení jako součást XVI. sboru spolu s divizí Waffen SS Leibstandarte. Do dvou dnů měly být jednotky připraveny připojit se k vojskům, která budou obsazovat Rakousko. 12. března potom Guderian skutečně se svými tanky do Rakouska vjel. Nebyla to však akce bojová a to mělo být jasné od samého počátku. Proto nechal Guderian tanky ozdobit vlajkami aby jejich jízda připomínala spíše přehlídku než invazi.

1. listopadu 1938 byl Guderian povýšen na generála tankových vojsk (General der Panzertuppen) a stal se tak skutečným pánem jednotek, které vybudoval. Efekt byl okamžitý. 10. listopadu vznikla 4. Panzer Division a 24. listopadu 5. Panzer Division. V dubnu 1939 potom vznikla ještě 10. Panzer Division. Skok v číslování nebyl chybou. Už v roce 1936 totiž vznikly čtyři tzv. Leichte Division (lehké divize), které byly rovněž vyzbrojeny tanky, ale spadaly pod velení jezdectva.

Tyto lehké divize vznikly právě z popudu představitelů jezdectva, kteří chtěli mít pod svým velením také nějaké tanky. Stále se totiž nemohli smířit s tím, že tankové jednotky si vydobyly nezávislost na tradičních armádních složkách. Vznik těchto hybridních jednotek nesl Guderian se značnou nevolí neboť šlo podle něj o zcela nekoncepční řešení a plýtvání vyrobenými tanky.

Guderian během inspekce u Leibstandate SS, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

22. srpna 1939 byl Guderian jmenován velitelem XIX. armádního sboru sestávajícího z 2. a 20. motorizované pěchotní divize a 3. tankové divize, která již v té době disponovala mimo lehké tanky i nejmodernějšími stroji Panzer III a Panzer IV. Guderianovy jednotky se měly zúčastnit německého útoku na Polsko, ke kterému Hitler vydal rozkaz 26. srpna. XIX. sbor byl pro tuto operaci přidělen pod velení 4. armády generála von Klugeho.

1. září 1939 ve 4:45 ráno překročily všechny tři divize Guderianova sboru polské hranice. 3. tanková divize jela na pravém křídlě, 2. pěchotní se nacházela uprostřed a konečně 20. pěchotní divize tvořila křídlo levé. Guderian později vzpomínal jak se hned v první den útoku málem stal obětí palby vlastního dělostřelectva když se se svým obrněným vozem dostal do mlhy před postupující 3. tankovou divizi. Guderianův postup byl velmi rychlý a nekompromisní. 5. září se již v Pomořanech nebojovalo a toho dne dorazil na neohlášenou návštěvu fronty sám Hitler.

Spolu s Guderianem se nechal Hitler provést trasou postupu XIX. sboru. Když jejich vůz míjel zničené polské dělostřelecké pozice zeptal se Hitler zda je to dílo střemhlavých bombardérů. Na to Guderian odvětil, že toto udělaly jeho tanky. To udělalo na Hitlera patřičný dojem. Co jej ovšem skutečně ohromilo byly údaje o ztrátách. Celý sbor měl pouhých 150 mrtvých a okolo 700 raněných. Za svůj výkon obdržel Guderian okamžitě železný kříž druhé třídy. Guderianův sbor bojoval dále po boku s XXI. sborem až 17. září ukončil své polské tažení dobytím Brest Litevskeho. Ještě mezitím, konkrétně 13. září získal Guderian železný kříž první třídy.

Po skončení polského tažení byl Guderian navržen velitelem 4. armády generálem von Klugem na rytířský kříž a 27. října jej také z rukou samotného Führera obdržel.

Hitler byl nadšen úspěchy tankových jednotek stejně jako schopnostmi samotného Guderiana. Díky tomu mohl Guderian záhy uvést do praxe své představy o dalším vývoji Panzerwaffe. Jednak nechal zrušit všechny lehké divize spadající pod velení jezdectva a přetvořit je na plnohodnotné tankové divize. Tyto hybridní jednotky se totiž ve válečné realitě ukázaly být nesprávnou cestou. Z první, druhé, třetí a čtvrté Leichte Division tak od října 1939 do ledna 1940 vznikly šestá, sedmá, osmá a devátá Panzer Division.

na palubě letounu, zdroj: Oberst Ludwig v. Eimannsberger, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Zároveň došlo k zeštíhlení tankových divizí, protože se ukázalo, že dva tankové pluky v rámci jedné divize jsou až příliš a do budoucna měla mít každá divize pouze jeden tankový pluk. Polsko také ukázalo, že tanky Panzer I a Panzer II skutečně nejsou plnohodnotné bojové tanky a Guderian naléhal na urychlené přezbrojení divizí těžšími tanky Panzer III a Panzer IV.

Bezprostředně po pádu Polska vydal Hitler rozkaz, aby se německá armáda začala připravovat na útok na západ. Hlavním cílem byla samozřejmě Francie. Pro její napadení se počítalo s využitím tzv. Schlieffenova plánu z první světové války, který navrhoval obejít Maginotovu linii z boku a směřovat hlavní útok do Flander.

Podle Guderiana chyběla tomuto plánu jiskra nové myšlenky, která by zohlednila možnosti tankových vojsk. Proto byl jistě potěšen když 10. ledna 1940 kvůli snížené viditelnosti přistálo letadlo jednoho německého štábního důstojníka omylem v Belgii a plán invaze byl tedy Němci od této chvíle pokládán za vyzrazený. Vytvořením nového plánu útoku byl poté pověřen jeden z nejlepších německých stratégů Erich von Manstein.

Mansteinův nový plán počítal s hlavním útokem přes Ardeny, postupem až k řece Maase a následným rozvinutím jednotek na západ až k pořeží Lamanšského kanálu. Guderianův XIX. sbor hrál v tomto plánu roli hlavní útočné síly. Proto se Manstein s Guderianem sešel aby se jej zeptal, zda považuje plán za proveditelný a zda budou jeho tanky schopny projet Ardenami. Guderian si prostudoval plány a mapy dané oblasti a ujistil Mansteina, že jeho tanky tuto operaci zvládnou.

 

STRÁNKA JE VE VÝSTAVBĚ...

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte další znovu spuštěné Galerie!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje