TOPlist

 

 

Sturmpanzer IV ze čtvrté (poslední) výrobní série, dělníci na továrním dvoře dokončují nátěr, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Během bojů ve Stalingradu se německé jednotky musely potýkat s mnoha problémy, specifickými pro válčení v městské zástavbě. Jedním z nich byla potřeba likvidace obránců, opevněných ve velkých vícepatrových budovách. Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly relativně bezpečně dostat až přímo k budově, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly poslat k zemi velký obytný dům nebo tovární halu se silnými zdmi. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní budovu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou.

Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala pomocí několik málo výstřelů poslat k zemi velkou budovu a zároveň by odolala blízké palbě nejen pěchotních zbraní nepřítele. Jejich požadavek byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Německé vrchní velení zareagovalo vskutku promptně. Berlínská firma Alkett (Altmärkische Kettenwerk) dostala ihned za úkol navrhnout a vyvinout rovnou dva nové obrněnce, vhodné pro plnění popsané role.

První z nich měl být pouze jakýmsi dočasným řešením, u kterého byl hlavní prioritou čas. Jako ideální zbraň pro něj bylo zvoleno těžké pěchotní dělo sIG 33, resp. jeho upravená verze sIG 33/1 (která byla vyvinuta ve Škodě Plzeň právě pro montáž do obrněných vozidel). Podvozek pak byl převzat z útočného děla Stug III, která se v Alkettu sériově vyráběla. Stroj měl mít plně uzavřenou bojovou kabinu a v rámci urychlení výroby využívat co největší množství již existujících komponent. Výsledné bojové vozidlo dostalo označení Sturminfanteriegeschütz 33. Konstruktéři i dělníci firmy Alkett předvedli vpravdě husarský kousek, protože prvních dvanáct Sturminfanteriegeschütz 33 dodali již v říjnu 1942. Díky tomu se tyto stroje nakonec skutečně stihly zapojit do bojů v ulicích Stalingradu.

prototyp Sturmpanzeru IV, zřetelně je zde vidět přišroubovaná dodatečná pancéřová deska na čele trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zároveň s tím však měla firma Alkett připravit také druhý návrh, který klidně mohl vyžadovat delší realizační čas a větší investici, ale šlo by o pokročilý plnohodnotný stroj, jež by se stal standardním prostředkem pro plnění popsaných bojových úkolů do budoucna. Konceptuální návrh tohoto druhého vozidla byl připraven již 2. října 1942. Za jeho základ byl vybrán podvozek středního tanku PzKpfw IV a jeho hlavní výzbrojí mělo být opět dělo sIG 33, ovšem tentokrát mnohem výrazněji upravené. Hitler návrh ihned schválil a nařídil výrobu první série čítající 60 exemplářů.

Vývoj zbraně pro nový stroj dostala na starosti Škoda Plzeň, která se již osvědčila při výše uvedených úpravách děla sIG 33/1. Konceptuální návrh celého vozidla byl dále rozpracován a v únoru 1943 vznikl dřevěný model stroje ve skutečné velikosti. Poté následovala stavba ověřovacího prototypu. Prvních alespoň 40 sériových vozidel mělo být dodáno nejpozději v květnu 1943, aby byly k dispozici pro letní ofenzívu na východní frontě. Vzhledem k tomu, že každý nový tank PzKpfw IV byl přímo zoufale potřeba na frontě, bylo rozhodnuto, že pro výrobu první série nového samohybného děla budou použity podvozky již existujících starších tanků, které se vracejí z fronty k větším opravám. V návaznosti na toto rozhodnutí bylo výrobou nového stroje pověřeno tankové opravárenské depo ve Vídni (Heeres-Kraftfahrzeug-Werkstatt Wien, neboli HKW Wien).

Pro přestavbu na nový stroj byly v HKW Wien vyčleněny starší podvozky tanků Panzer IV a to konkrétně verzí Ausf. E, F a G. Přestavba přitom nezahrnovala pouze odstranění bojové věže a kabiny, ale mnoho dalšího. U nejstarších podvozků verze Ausf. E došlo například k obměně pojezdových, napínacích i hnacích kol a obutí nových pásů o šířce 400 mm (klasické tanky verze E měly pásy široké 360 mm). Dále bylo nutno výrazně posílit čelní pancéřování trupu, protože nové samohybné dělo mělo operovat v nepřehledných zastavěných oblastech, kde hrozila nečekaná palba z malé vzdálenosti. Na čelo trupu, které mělo u tanků PzKpfw IV verzí Ausf. E, F a G shodnou tloušťku 50 mm, byly našroubovány dodatečné pancéřové desky stejné síly. Čelo trupu nového vozidla se tedy mohlo pochlubit úctyhodným 100 milimetrovým pancéřováním!

Sturmpanzer IV z první výrobní série, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Plzeňská Škodovka mezitím intenzivně pracovala na vývoji děla s kulovitou maskou. Vývojové práce sice vycházely z děla sIG 33, ale z této původní zbraně toho, kromě samotné nábojové komory, mnoho nezůstalo. Dělo dostalo novou hlaveň, nový brzdovratný mechanismus a zejména novou polokulovitou masku. Tato silně upravená zbraň získala označení 15cm Sturmhaubitze 43 L/12. Díky zachování původní nábojové komory se pro zbraň používala stejná munice jako pro sIG 33. Přesná ráže Sturmhaubitze 43 (ostatně stejně jako původního děla sIG 33) byla 149,1 mm, obecně se však uvádí ráže 150 mm. Délka hlavně činila 1810 mm a hmotnost zbraně bývá uváděna ve výši 1850 kg. Prvních šest Sturmhaubitze 43 bylo připraveno v březnu 1943, dalších dvacet bylo dodáno v dubnu a posledních čtrnáct v květnu 1943. Škodovácká děla byla ihned zamontována do připravených vozidel, takže prvních 20 kompletních strojů vyjelo z brány vídeňského depa ještě v dubnu 1943, následováno dalšími čtyřiceti v květnu. Tím byla první výrobní série kompletní.

Název nového stroje je doslova kapitolou samou pro sebe. V různých oficiálních německých dokumentech lze narazit minimálně na desítku různých označení tohoto vozidla. Jen pro představu uveďme několik z nich: 15cm Sturmhaubitze 43 (L/12) Sturmgeschütz IV, 15cm Sturmhaubitze auf Panzerfahrgestell IV, Sturmgeschütz IV für 15cm Stu.Haub.43 apod. Až 4. května 1943 rozhodl prý sám Hitler, že nový stroj bude od nynějška označován jako Sturmpanzer, tedy doslova útočný tank. Římskou číslici IV nebylo v podstatě nutno k názvu doplňovat, protože jiný Sturmpanzer neexistoval, většina historiků ji však v označení tohoto vozidla pro jednoznačnost používá. Pokud jde o bojové jméno Brummbär, to se v dobových německých dokumentech vůbec nevyskytuje. Zato se objevilo v americké zprávě ze září 1944, která popisovala Sturmpanzer IV ukořistěný ve Francii. Koho a proč napadlo toto jméno použít, se zřejmě již nikdy nedozvíme. Je možné, že šlo o pouhou přezdívku konkrétního stroje, kterou jeho posádka napsala na pancíř (což by nebylo nic neobvyklého). Americkým zpravodajcům by sice bylo naprosto jasné, že nápis na pancíři není oficiálním názvem vozidla, ale protože nic lepšího neměli, prostě jej použili. Každopádně se tento název mezi historiky i fanoušky ujal. Mimochodem německé slovo Brummbär bývá často nesprávně interpretováno jako medvěd grizzly, což ovšem není správně. Brummbär je totiž slangově bručoun.

Jak již bylo řečeno, Sturmpanzer IV byl postaven na starších použitých podvozcích tanků PzKpfw IV různých verzí. Stejně jako klasický PzKpfw IV měl tedy na každém boku osm pojezdovými koly o průměru 470 mm s gumovou tlumící obručí pro hladší jízdu. Kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla zavěšena ve dvojicích. Na podvozkové vaně byly na každém boku přišroubovány celkem čtyři úchyty. Na takovýto úchyt se napojovala dvě kyvná ramena, z nichž každé neslo jedno pojezdové kolo. Obě kyvná ramena byla spojena čtvrteliptickou listovou pružinou. Horní část pásu podpíraly čtyři vratné kladky o průměru 250 mm opatřené rovněž gumovou obručí. Zcela vpředu pak bylo ozubené hnací kolo a vzadu paprskové kolo napínací. Vozidlo bylo obuto do pásů o šířce 400 mm. Každý pás sestával z 99 článků.

Sturmpanzer IV z první výrobní série, stroj má dvě antény a je tudíž zřejmě osazen jako velitelský vůz, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z původního tankového trupu byla odstraněna nízká kabina i bojová věž a místo nich dostal Sturmpanzer IV vysokou, hranatou, nepohyblivou nástavbu. Její čelní stěna byla silná 100 mm a skloněná pod úhlem 40 stupňů. Vlevo dole byl v čelní desce kabiny průzor pro řidiče. V rámci efektivity zde byly použity průzory převzaté z těžkého tanku Tiger. Důsledně vzato, pro první sérii Sturmpanzerů byly zužitkovány průzory, vyrobené původně pro Porscheho prototypy tanku Tiger (VK4501 (P)). Devadesát postavených vozidel VK4501 (P) bylo totiž na přelomu let 1942 a 1943 přestavěno na stíhače tanků Ferdinand a tato přestavba zahrnovala mimo jiné úplné zrušení průzoru řidiče v čelní stěně kabiny. Odstraněné průzory zůstaly bez užitku a tak po nich konstruktéři Sturmpanzeru IV rádi sáhli. Drobnou vadou na kráse již hotového průzoru byl fakt, že byl pro Sturmpanzer IV až zbytečně velký. Jeho pravý horní roh tak zasahoval do vnější příruby kanonu, takže v ní musel být vytvořen drobný výřez (foto ZDE, zdroj: flickr.com).

Mírně vpravo od podélné osy byla v čelní stěně instalována hlavní zbraň vozu, tedy již zmiňovaná 15cm Sturmhaubitze 43. V čelní stěně kabiny byl pro zbraň vyřezán velký kruhový otvor. Jeho okraje lemovala příruba upevněná zvenku pomocí šesti mohutných šroubů. Tuto přírubu pak vyplňovala polokulovitá maska zbraně, která byla spojena s hlavní děla a při míření se tedy pohybovala společně s ní. Uvnitř kabiny navazoval na mohutnou nábojovou komoru zbraně silný trubkový rám, který vymezoval prostor zákluzu děla při střelbě. Nalevo od děla byla na jeho podstavci upevněna sedačka střelce. Před sebou měl střelec ovládací kolo pro nastavování vertikálního náměru a periskopický zaměřovač Sfl ZF 1a, který se vysouval skrze střechu. Horizontální pohyb zbraně byl možný v rozsahu 15 stupňů na každou stranu (bývá uváděn i jiný údaj). Vertikálně se mohla hlaveň pohybovat v rozsahu od -8 do +30 stupňů.

Sturmhaubitze 43 (stejně jako sIG 33) používala dělenou munici. To znamená, že do děla byl nabíjen nejprve samotný granát a potom výmetná nálož. Standardním střelivem byl granát Jgr. 38 o hmotnosti 38 kg z čehož 8,3 kg tvořila trhavina amatol. K dispozici byl také kumulativní granát Gr. 39 Hl/A o hmotnosti 25 kg, určený k ničení nepřátelské obrněné techniky. Maximální efektivní dostřel Sturmhaubitze 43 bývá uváděn mezi 4300 a 4500 metrů. Strumpanzer IV první výrobní verze neměl integrovanou kulometnou výzbroj. Posádka však s sebou v kabině vezla kulomet MG 34, ze kterého bylo možno pálit ze střechy (více si o tom řekneme později).

Sturmpanzer IV ze druhé výrobní série v Itálii, vozy z druhé série byly založeny na podvozcích tanku PzKpfw IV Ausf. H a neměly již přišroubovaný dodatečný pancíř na čele trupu, zato dostaly nový kus pancíře pod průzorem řidiče, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Boční stěny kabiny se od čelní desky nejprve rozbíhaly do šířky, až dosáhly vnějších okrajů blatníků pásů a dále dozadu už pokračovaly podél nich. Boční stěny byly mírně skloněné, takže se kabina směrem ke své střeše zužovala. V předních rozšiřujících se částech bočních stěn byly malé kruhové střílny pro vedení palby z ručních zbraní posádky. Tyto střílny se uzavíraly pancéřovými „zátkami“ (foto ZDE, zdroj: worldwarphotos.info). V levé boční stěně vedle řidičova stanoviště byl drobný větrací otvor, který z venku chránil válcovitý kryt (foto ZDE, zdroj: flickr.com). Levá a pravá polovina střechy kabiny byly tvořeny samostatnými pancéřovými deskami. Tyto desky bylo možno odšroubovat a zvednout, buď jen jednu z nich, nebo obě. Kabina takto mohla být celá otevřena, aby mohli mechanici snadno vytáhnout ven rozměrnou hlavní zbraň.

Na střeše kabiny byly celkem tři průlezy. Většinu pravé poloviny střechy zabíral velký průlez, který zřejmě sloužil i k nakládání munice. Uzavíral se dvoudílným poklopem, v jehož předním křídle byla vyřezána střílna pro kulomet. Pokud to bylo třeba, otevřel jeden z nabíječů tento poklop, přední křídlo zafixoval ve zvednuté poloze pomocí podpěry, otvorem v poklopu provlekl kulomet MG 34 s bubnovým zásobníkem a zahájil palbu na dotírající pěchotu. Zvednuté přední křídlo poklopu mu přitom sloužilo jako štít, ovšem pouze zepředu. Z boků a zezadu byl střelec odkrytý. Kulomet bylo možno také zavěsit na hranu zvednutého poklopu a střílet pak na nalétávající nepřátelské letouny.

Vlevo vpředu byl ve střeše další průlez, který sloužil primárně řidiči a střelci z děla. Průlez měl dvoudílný poklop, jehož křídla se otevírala směrem do boků. V tomto poklopu byl ale vyřezán ještě jeden menší uzavíratelný otvor, kterým se vysouval periskopický zaměřovač děla. Poslední průlez se nalézal v pravém zadním rohu střechy, byl kruhový a sloužil primárně veliteli vozu. I tento průlez měl dvoudílný poklop. Celá střecha se mírně svažovala směrem dopředu. Další průlez pro nástup nebo nakládání munice se nacházel v zadní stěně kabiny. Po stranách zadní stěny pak byly otvory pro nucené odvětrávání spalin z kabiny. Zvenku byly tyto otvory chráněny hranatými kryty (foto ZDE, zdroj: flickr.com). Nad těmito kryty byly držáky pro radiové antény.

Sturmpanzer IV ze druhé výrobní série v Itálii, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Za bojovou kabinou následovala motorová sekce. Její provedení se oproti běžnému tanku Panzer IV změnilo jen minimálně. Na zadní stěně se objevily rámy pro uložení dvou náhradních pojezdových kol a na bocích plechové boxy pro uskladnění nejrůznějšího materiálu. Pohonnou jednotku převzal Brummbär spolu s tankovým podvozkem a byl jí benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM s maximálním výkonem 300 koní při 3000 otáčkách. Zásoba paliva činila 470 litrů benzínu. Od motoru vedla pod podlahou kabiny hřídel k převodovce, uložené v přední části trupu. Převodovka byla opět převzata spolu s podvozkem a byla typu Zahnradfabrik SSG 76 se šesti stupni pro jízdu v před a jedním pro couvání.

Posádku Sturmpanzer IV tvořilo pět vojáků. Byl zde již zmiňovaný řidič, který nejvíce vpředu a to nalevo. Z vozidla vyhlížel rovněž již zmiňovaným průzorem převzatým z prototypu VK 4501 (P). Hned za řidičem měl své stanoviště střelec z děla a dále za ním pak velitel vozu. Zbývající dva muži plnili roli nabíječů děla. Dva byli proto, že manipulace s granáty o hmotnosti 38 kg byla dosti náročná práce. Nabíječi však měli ještě další funkce. Jeden z nich fungoval také jako radista a druhý jako kulometčík, pokud to bylo třeba.

V bojové kabině bylo uložena 38 granátů ráže 150 mm a 600 nábojů pro kulomet. Granáty stály v držácích po obou stranách kabiny. Patrony s výmetnou náloží pak byly uloženy v bednách podél zadní stěny. Pokud jde o komunikační vybavení, je literatura vcelku skoupá na detaily. Běžné Sturmpanzery však byly pravděpodobně vybaveny radiostanicí typu Fu 5 a interkomem. Velitelské Sturmpanzery pak zřejmě nesly buďto kombinaci stanic Fu 5 a Fu 2, nebo kombinaci stanic Fu 8 a Fu 2 (čemuž by nasvědčovala jejich druhá hvězdicová anténa). Brummbäry byly standardně vybavovány představným pancířem na bocích trupu, tzv. Schürzen. Část vozidel také dostala nátěr antimagnetickou pastou Zimmerit.

u Sturmpanzeru IV třetí výrobní série dostal řidič novou pancéřovanou budku s pozorovacím periskopem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojové nasazení prvních Sturmpanzerů ukázalo, že se jedná o hodnotný stroj, který na frontě rozhodně najde uplatnění. Odhalilo ale také některé podstatné nedostatky. Celková hmotnost Brummbäru bývá uváděna mezi 28,2 a 28,4 tuny. Běžné tanky Panzer IV verzí Ausf. E a Ausf. F, které byly, jak víme, také použity jako základ Brummbäru, přitom vážily pouze něco okolo 22 tun. Přibylo tedy nějakých zhruba 6 tun hmotnosti, což představovalo nárůst zatížení podvozku o zhruba 27 %! Naprostá většina nárůstu hmotnosti se navíc odehrála v přední části stroje (dodatečný pancíř na čele trupu a silná čelní deska nové kabiny). Není tedy divu, že předek podvozku značně trpěl a Sturmpanzer IV byl náchylný k poruchám hnacího ústrojí. Zároveň docházelo k neúměrnému opotřebení pojezdových kol na přední polovině podvozku. Další námahu pro podvozek přinášely také ohromné otřesy vznikající při střelbě. Konstruktéři proto začali hledat cestu jak hmotnost vozidla snížit a zároveň jak zvýšit schopnost podvozku dodatečnou váhu unést. Do tohoto úsilí byla vtažena i plzeňská Škodovka, která dostala za úkol připravit odlehčenou verzi houfnice Sturmhaubitze 43.

V listopadu 1943, zatímco inženýři stále pracovali na odlehčení stroje, byla zahájena výroba druhé série Sturmpanzeru. Tentokrát už nebyly využívány starší „ojeté“ podvozky různých verzí, ale pouze nové podvozky z PzKpfw IV Ausf. H. Tyto podvozky měly již z prvovýroby čelní stěnu trupu o síle 80 mm, takže zde bylo upuštěno od montáže dodatečné pancéřové desky. Výroba i nadále probíhala Vídeňském opravárenském depu. Nové tankové podvozky sem dodávala firma Nibelungenwerke ze St. Valentinu.

Brummbäry z druhé výrobní série měly stále řidičské průzory z přestavěných prototypů VK4501 (P). Nově k nim však byl instalován dodatečný kus pancíře o síle 50 mm, který lépe chránil zranitelnou spodní část průzoru (foto ZDE). Nástupní průlez pro nabíječe a řidiče v levé polovině střechy byl zrušen a místo něj zde byl nově řešený posuvný kryt pro periskopický zaměřovač kanonu. Přímo nad komoru děla byl instalován nový větrák pro odvod spalin, vznikajících při střelbě. Vzhledem k silnému opotřebovávání pojezdových kol s gumovou bandáží měly Sturmpanzery z druhé výrobní série na zádi držáky hned na čtyři náhradní pojezdová kola (u první výrobní série zde byla pouze dvě rezervní kola).

Sturmpanzer IV ze třetí výrobní série zanechaný posádkou v ulicích Říma, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Nejsnadnější cesta pro nastupování a vystupování z Brummbäru byla skrz průlez v zadní stěně kabiny, potom dozadu po kapotě motorového prostoru a dolů na zem přes samou záď trupu. Na zem to však bylo stále poněkud vysoko a vojáci tedy využívali zde umístěný tlumič výfuku jako schůdek. Tlumič výfuku však nebyl pro takový účel stavěn a docházelo tak často k jeho promáčknutí. Počínaje druhou výrobní sérií byla proto nad výfuk instalována ocelová deska, která sloužila jako schůdek (foto ZDE). Mimochodem Sturmpanzery z první výrobní série, které přežily boje roku 1943, byly zpětně modernizovány a dostaly některé výše popsané prvky z druhé výrobní série.

V prosinci 1943 dokončila Škoda Plzeň vývoj odlehčené verze houfnice Sturmhaubitze 43. Nová zbraň dostala označení Sturmhaubitze 43/1. Na fotografiích ji lze odlišit podle delšího pancéřového límce hlavně (vizuální porovnání obou verzí zbraně najdete ZDE). Do Brummbärů začaly být nové houfnice postupně montovány pravděpodobně od ledna 1944. O kolik přesně byla nová zbraň lehčí, jsem se nikde nedočetl, ale zřejmě to nebylo o mnoho, protože na celkovou hmotnost vozidla neměla tato změna prakticky žádný vliv.

V různých publikacích lze narazit na různé rozdělení Brummbärů do výrobních sérií a to nejen pokud jde o počty, ale i o podobu strojů z jednotlivých sérií. Bohužel proto neumíme přesně říci, kolik vozidel bylo vyrobeno v rámci druhé série. Tato vozidla však byla zřejmě vyráběna jen do okamžiku spotřebování zbývajících řidičských průzorů z přestavěných VK4501 (P), takže jich nemohlo být více než třicet (spíše to ale bylo ještě méně).

Sturmpanzer IV ze třetí výrobní série, zde ve velitelské verzi, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na druhou sérii navázala plynule výroba série třetí. Jako základ byly nadále používány nové podvozky tanků PzKpfw IV verze Ausf. H. Namísto průzoru z VK4501 (P) dostal řidič nového Sturmpanzeru jakousi pancéřovou budku, na jejímž vrcholu byl částečně otočný pozorovací periskop. Díky tomu již nemusel být odřezáván kousek vnější masky děla, což bylo sice drobné, ale jistě vítané zjednodušení výroby. Další novinkou zavedenou v průběhu výroby třetí série, byla pojezdová kola s ocelovým ráfkem namísto gumové bandáže. Tato kola byla odolnější (což přetížený podvozek potřeboval) a zároveň se při jejich výrobě ušetřila stále vzácnější guma. Ocelová kola byla většinou instalována na první dvě nebo první čtyři pozice podvozku. Výroba třetí série běžela do června 1944. Přesný počet postavených strojů neumíme říct ani zde, víme však, že druhá a třetí výrobní série čítala dohromady 80 vozidel.

Jelikož byly Sturmpanzery nyní stavěny již pouze na nových podvozcích, nedávalo příliš smysl, aby je montovali dělníci v opravárenském depu. Výrobu čtvrté série Brummbärů proto dostala na starosti firma Deutsche Eisenwerke (DEW) z Duisburgu. V květnu 1944, když ve Vídni ještě dokončovali poslední kusy ze třetí výrobní série, vyjelo z bran DEW prvních 12 Sturmpanzerů z výrobní série číslo čtyři.

Jako základ byly nyní používány nové podvozky z tanků PzKpfw IV verze Ausf. J. Kabina Brummbäru čtvrté výrobní verze prošla podstatnou modernizací, jejímž cílem bylo snížit hmotnost a posunout zatížení podvozku více dozadu. Zadní část kabiny byla snížena až o nějakých 85 mm. Přední část střechy zůstala skloněná, zadní však byla nyní vodorovná. Zároveň byla kabina vpředu zkrácena o 42 mm (takže se čelní stěna posunula více dozadu, aby se ulevilo přetíženým předním kolům). Na zadní stěně se naopak objevilo částečné protažení kabiny dozadu. Tímto výstupkem na zadní stěně procházel hlavní nástupní průlez posádky. Na vodorovné části střechy byla nově instalována velitelská věžička, převzatá z útočného děla Stug III Ausf. G. Věžička byla po svém obvodu osazena osmi pozorovacími periskopy, které zajišťovaly veliteli výhled do všech stran. Na věžičce byl stojan pro zavěšení kulometu, ze kterého pak bylo možno pálit na nalétávající nepřátelské letouny. Dále byly na střeše dva ventilátory a dva malé nástupní průlezy.

Sturmpanzer IV ze čtvrté výrobní série měl v čelní stěně kabiny zabudovaný kulomet, zde zbrusu nový exemplář na dvoře továrny DEW v Duisburgu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nejvýznamnější inovace se však odehrála na čelní stěně kabiny. V jejím levém horním rohu se objevil dopředu vysunutý „arkýř“, ve kterém bylo instalováno polokulovité střeliště pro kulomet MG 34. Brummbär tak konečně dostal protipěchotní zbraň zabudovanou pod pancířem. Obsluhu kulometu měl na starosti střelec z děla. Čelní stěna byla u čtvrté série stejně široká jako boky kabiny, takže zde již nebyla rozšiřující se část. To bylo výrobně jednodušší, na druhou stranu to ale zvětšovalo plochu čelní stěny a to znamenalo opět hmotnost navíc. Někteří autoři v souvislosti s tím zmiňují, že jako protiopatření byla síla čelní stěny snížena ze 100 na 80 mm (čímž by se dostala na stejnou tloušťku jako čelní stěna trupu). Brummbäry ze čtvrté výrobní série dostávaly pojezdová kola s ocelovým ráfkem na přední polovinu nebo dokonce rovnou na celý podvozek.

Výroba čtvrté série pokračovala v DEW až do března 1945 a dosáhla počtu 162 vozidel (bývá uváděno i 166). Celkový počet všech postavených Brummbärů tak činil 302 kusů (bývá uváděno i 306).

V dubnu a květnu 1943 bylo vydáno několik nařízení, která definovala organizování Sturmpanzerů do svébytných jednotek, tzv. Sturmpanzer-Abteilung, neboli prapory útočných tanků. Prapor sestával ze tří rot (Kompanie) a každá rota měla tři čety (Zug). Četu tvořily čtyři Sturmpanzery, takže rota o třech četách měla 12 Sturmpanzerů. Další dva velitelské Brummbäry však byly ve štábu roty, takže tabulková rota útočných tanků čítala celkem 14 Brummbärů. Tři roty praporu tedy měly dohromady 42 vozidel (3x14) plus další tři velitelské stroje ve štábu praporu. Celkový počet Brummbärů ve Sturmpanzer-Abteilung tedy činil 45 kusů. Mimo to měl prapor samozřejmě další podpůrnou techniku, zejména polopásové tahače, osobní a nákladní automobily, muniční tanky Munitionspanzer IV a případně také servisní a vyprošťovací tanky Bergepanzer III.

vyřazený Sturmpanzer IV ze čtvrté výrobní série, vozidlo má všechna pojezdová kola s ocelovým ráfkem namísto gumové bandáže, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

První jednotkou svého druhu se stal Sturmpanzer-Abteilung 216 (StuPzAbt 216), zformovaný v dubnu 1943. V květnu byl prapor odeslán do francouzského Amiens, kde vojáci prošli výcvikem na svých zbrusu nových strojích. Výcvik však musel být zkrácen pouze na nezbytné minimum, aby prapor stihl chystanou letní ofenzívu na východní frontě. Už 10. června 1943 vyrazila jednotka po železnici na východ; cílová destinace: prostor železniční trati Kursk – Orel. Odtud měl prapor nastupovat do útoku v rámci německé operace Zitadelle. Pro tuto operaci byl StuPzAbt 216 připojen ke dvěma praporům těžkým stíhačů Ferdinand a to schwere Panzerjäger Abteilung 653 a 654 (sPzJgAbt 653 a 654). Z všech tří uvedených praporů byl pak vytvořen jeden společný pluk, který dostal označení schwere Panzerjäger Regiment 656 (sPzJgRgt 656).

Bojová premiéra Brummbärů se odehrála 5. července 1943 na severní patě Kurského oblouku. Celý 656. pluk byl pro nadcházející operaci zařazen pod XXXXI. Panzerkorps (41. tankový sbor). Tento sbor byl součástí 9. armády polního maršála Walthera Modela, která zase spadala pod skupinu armád střed (polní maršál Günther von Kluge). StuPzAbt 216 vstupoval do útoku s plným počtem 45 bojeschopných strojů. Po pouhých dvou dnech boje hlásil následující ztráty: 5 zcela zničených a 17 poškozených Sturmpanzerů (původcem poškození byly přitom většinou ruské miny). Operace Zitadelle dopadla nakonec pro Němce nezdarem. StuPzAbt 216 během ní sice ztratil skoro polovinu svých Brummbärů, byl však částečně doplněn, zůstal bojeschopný a nadále působil v Orelské oblasti. Zhruba v polovině srpna byl stažen do Brjanska a odsud do Dněpropetrovska k potřebným opravám. Během září a října bojovala jednotka v oblasti Záporoží, Nikopolu a Miropolu. Na přelomu listopadu a prosince 1943 byl prapor stažen z fronty a přeživší Sturmpanzery putovaly do Vídeňského depa ke generálním opravám a také k modernizaci.

Odpočinek si však vojáci neužívali dlouho. 22. ledna 1944 došlo ke spojeneckému vylodění v Itálii a bojeschopná část praporu musela balit. První a druhá rota na plných bojových stavech (tj. se 14 Brummbäry v každé z nich) vyrazily do Itálie během 4. a 5. února 1944. Do boje se zapojily zhruba v polovině měsíce. 22. února měly obě roty dohromady pouhé dva bojeschopné Sturmpanzery! Většina strojů však byla vyřazena pouze dočasně (poruchami v důsledku dlouhého přesunu kopcovitým terénem po vlastní ose) a později se je podařilo opravit. Třetí rota praporu dorazila do Itálie později a všechny tři roty pak zůstaly na italské frontě až do konce války. Pomalu ale jistě ustupovaly na sever, až překročily řeku Pád. Dne 15. dubna 1945 hlásil prapor neuvěřitelných 42 bojeschopných Brummbärů! Část z nich byla ztracena v posledních ústupových bojích a zbývající stroje zničili samotní němečtí vojáci před tím, než se vzdali. Některé vyhodili dopovětří, jiné snad prý dokonce potopili do jezera Lago di Garda.

opuštěný vrak Sturmpanzeru IV čtvrté výrobní série, podle všeho byl stroj vyřazen poruchou koncových převodů, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

V pořadí druhý prapor útočných tanků byl založen v dubnu 1944 a nesl číslo 217 (StuPzAbt 217). První Brummbäry obdržela jednotka až koncem května a následně prošla pouze krátkým výcvikem ve středisku Grafenwöhr. Hned 1. a 2. července se po železnici vypravila do Normandie, na nově otevřenou tzv. invazní frontu. Kvůli neutěšenému stavu na železnici musel prapor vysednout z vlaku 170 km od cílové oblasti a odsud postupovat dál po vlastní ose. Následně se jednotka zapojila do bojů u Caen, Cintheaux a Ouilly-le-Tesson. V hlášení z 19. srpna 1944 uvádí jednotka 17 provozuschopných Sturmpanzerů a dalších 14 v opravě. Ve druhé polovině srpna byla část praporu obklíčena a následně zničena či zajata v kapse u Falaise, zbytku jednotky se však podařilo uniknout a ustoupit směrem na severovýchod. U města Rouen museli vojáci zanechat část svých Brummbärů kvůli nedostatku paliva. Před odchodem je samozřejmě vyhodili dopovětří.

7. září se prapor nacházel v oblasti Lutychu v Belgii, kde se v následujících dnech zapojil do boje proti Američanům. V dalších dnech jednotka bojovala a ustupovala okolo města Eupen, až na německé území kde pokračovala v odporu v oblasti Cách. V říjnu 1944 klesl celkový počet Brummbärů v jednotce (bez ohledu na aktuální provozuschopnost) na pouhých 22 vozidel. Za tohoto stavu nedávalo smysl udržovat všechny tři prořídlé roty, a proto byla 3. rota praporu formálně rozpuštěna a její Sturmpanzery zahrnuty pod 1. a 2. rotu. Nadbytečný personál byl pak převeden k jiným jednotkám. V prosinci 1944 se Sturmpanzer-Abteilung 217 zúčastnil německé ofenzívy v Ardenách, kde postoupil až k městu St. Vith. Od ledna 1945 už prapor pouze ustupoval na východ. Řeku Rýn překročila jednotka mezi Bonnem a Remagenem. V březnu 1945 se prapor ještě zapojil do bojů proti Američanům před Siegenem, ale kvůli kritickému nedostatku paliva šlo o velmi omezené aktivity. Poslední zbytky Sturmpanzer-Abteilung 217 se vzdaly spojencům v dubnu 1945 v Ruhrské kapse.

V srpnu 1944 bylo zahájeno formování dalšího praporu číslo 218. Proces budování této jednotky byl však přerušen Varšavským povstáním, které Němci hodlali potlačit se vší rozhodností. Nedokončená první rota nového praporu byla proto ihned převedena na samostatnou jednotku s označením Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 218. (z.b.V = zur besonderen Verwendung = pro zvláštní účel) a s pouhými desíti Brummbäry (které v té chvíli měla k dispozici) byla dne 13. srpna 1944 odeslána do Varšavy. Po potlačení Varšavského povstání zůstala jednotka v oblasti východního Pruska. V lednu 1945 bylo znovu obnoveno (v srpnu přerušené) budování praporu Sturmpanzer-Abteilung 218. S rotou Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 218 se přitom počítalo jako s jeho součástí. Rota však byla na východě zoufale potřebná, takže zde nakonec zůstala a bojovala nadále jako samostatná jednotka proti Rudé armádě až do svého definitivního zničení.

zadní pohled na vrak Sturmpanzeru IV čtvrté výrobní série, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Druhá rozestavěná rota pro 218. prapor byla rovněž reorganizována na samostatnou jednotku s označením Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 2/218 a 20. srpna 1944 odcestovala do oblasti Paříže. O jejím působení zde se nedochovaly v podstatě žádné záznamy. Část vojáků z této roty však byla v lednu 1945 zařazena do znovu budovaného praporu Sturmpanzer-Abteilung 218. Tento prapor byl tedy přece jen opožděně oficiálně zformován, ale podle většiny pramenů nebyl nakonec nikdy vybaven Brummbäry (dle hlášení z března 1945 měl prapor ve výzbroji pouze 43 útočných děl typu Stug III).

Poslední prapor útočných tanků nesl číslo 219 a byl zformován v září 1944. Poslední prapor útočných tanků nesl číslo 219 a byl zformován v září 1944. Jako jeho základ posloužily zbytky Sturmgeschütz Brigade 237. Výcvik jednotka prodělala ve středisku v Döllersheimu. V prosinci 1944 byl prapor vyslán do Maďarska, kde se zapojil do bojů s Rudou armádou v oblasti mezi Balatonem a Budapeští. V tvrdých bojích přišel prapor o většinu své techniky, byl stažen a jeho zbytky se po zbytek války zapojovaly do bojů v rámci různých improvizovaných bojových skupin.

Jak víme, za vznikem Sturmpanzer IV stála potřeba vojáků snadno ničit celé domy v dobývaných městech. Avšak v době, kdy se tento stroj dostal k bojovým jednotkám, byly časy dobývání velkých měst již dávno pryč. I přesto ale Brummbär našel na frontě uplatnění jako dělostřelecká podpora. Jeho posádky se měly zaměřovat na ničení nepřátelského protitankové dělostřelectva, kulometných hnízd a pěchoty. Minimálně dest Brummbärů ze Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 218 se však nakonec přece jen dočkalo nasazení přesně na takový úkol, pro jaký byl tento stroj vyprojektován. Bylo to během bojů ve Varšavě, kde Brummbäry ničily domy, v nichž se ukrývali povstalci. Sturmpanzer IV neměl otočnou věž, takže potřeboval zajistit boční krytí a to buď ze strany vlastních tanků, nebo pěchoty. Až na výjimečné situace bylo posádkám zakázáno vstupovat do boje s nepřátelskými tanky. Jakmile se tyto objevily, měly se Sturmpanzery ihned stáhnout.

Sturmpanzer IV ze čtvrté výrobní série, zde v roli, pro kterou byl stvořen - při pouličních bojích v městské zástavbě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Brummbär byl bezesporu zajímavý bojový stroj, disponující ohromnou ničivou silou a velmi odolným čelním pancéřováním. Jeho slabinou však byl přetížený podvozek a hnací soustava. Existuje mnoho fotografií vyřazených nebo opuštěných vozidel, u kterých jsou rozebrané koncové převodovky hnacích kol, jak se je posádka snažila opravit. Další slabinou tohoto stroje byla nízká zásoba munice. Je sice pravda, že při frekvenci střelby pouhý jeden až dva výstřely za minutu těch 38 granátů na nějakou dobu stačilo, ale i tak byl Brummbär silně závislý na plynulém zásobování střelivem. V jednotkách byly pro tento účel zařazovány muniční tanky Munitionspanzer IV, přestavěné ze starších bojových tanků PzKpfw IV.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

28,2 t

délka:

5,93 m

šířka:

2,88 m

výška:

2,52 m

motor:

Maybach HL 120 TRM

výkon motoru:

300 hp

max. rychlost:

35 km/h

zásoba PHM:

470 km/h

dojezd - silnice:

200 km

dojezd - terén:

130 km

pancéřování trupu:

 

- čelo:

100 / 80 mm

- boky:

30 mm

- záď:

20 mm

pancéřování kabiny:

 

- čelo:

100 mm

- boky:

50 mm

- záď:

30 mm

posádka:

5 mužů

výzbroj:

StuH 43 (resp. 43/1) ráže 150 mm

(kulomet MG 34 ráže 7,92 mm)

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 77 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK STROJE

1. VÝROBNÍ SÉRIE

2. VÝROBNÍ SÉRIE

3. VÝROBNÍ SÉRIE

4. VÝROBNÍ SÉRIE

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje