TOPlist

 

 

léto 1943, Sturminfanteriegeschütz 33 postupuje s 23. tankovou divizí ruskou krajinou, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Během bojů ve Stalingradu se německé jednotky musely potýkat s mnoha problémy, specifickými pro válčení v městské zástavbě. Jedním z nich byla potřeba likvidace obránců, opevněných ve velkých vícepatrových budovách. Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly relativně bezpečně dostat až přímo k budově, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly poslat k zemi velký obytný dům nebo tovární halu se silnými zdmi. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní budovu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou.

Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala pomocí několik málo výstřelů poslat k zemi velkou budovu a zároveň by odolala blízké palbě nejen pěchotních zbraní nepřítele. Jejich požadavek byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Nový bojový stroj nemusel být nijak rychlý, hlavní byla palebná síla a odolné pancéřování. Německé vrchní velení zareagovalo vskutku promptně. Berlínská firma Alkett (Altmärkische Kettenwerk) dostala ihned za úkol navrhnout a vyvinout rovnou dva nové obrněnce, vhodné pro plnění popsané role.

U prvního z nich byl hlavní prioritou čas, nikoliv promyšlenost a propracovanost jeho konstrukce. Teprve druhý bojový stroj, který nemusel být dostupný tak rychle, se měl stát plnohodnotným a standardním typem pro masovou výrobu. Oním druhým a sofistikovanějším strojem se později stal Sturmpanzer IV, zvaný též Brummbär. V tomto článku si však povíme více o prvním z obrněnců vyvinutých k ničení městské zástavby; o vozidle, které posloužilo pouze jako jakési dočasné řešení a kterého bylo vyrobeno pouhých 24 exemplářů; o vozidle, které neslo označení Sturminfanteriegeschütz 33.

zřejmě jeden z dvanácti Sturminfanteriegeschütz 33, které se stihly dostat do Stalingradu před jeho obklíčením, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Úkol, jež firma Alkett dostala, nebyl právě snadný. Dodávka prvních minimálně 6, ideálně však 12 kusů nového obrněnce totiž byla požadována do pouhých 14 dnů! Inženýři z Alkettu neměli prostor pro nějaké velké rozjímání. Nový stroj musel být chtě nechtě skládačkou co nejvíce již existujících komponent s minimem nových prvků. Výběr vhodné zbraně byl vcelku jednoduchý. Naprosto ideální volbou bylo těžké pěchotní dělo sIG 33 (někdy uváděno jako s.I.G. 33) ráže 150 mm, resp. jeho upravená verze sIG 33/1 (která byla vyvinuta ve Škodě Plzeň právě pro montáž do obrněných vozidel).

Dělo sIG 33, schwere Infanterie Geschütz = těžké pěchotní dělo) bylo velmi odolnou a spolehlivou zbraní velké ničivé síly a bylo zároveň dostupné v poměrně velkých počtech. Zásadní nevýhodou této zbraně byl její omezený dostřel. Dělo totiž bylo vyvinuto již na počátku 30. let a to na základě zkušeností z první světové války. Jeho posláním měla být palebná podpora pěchoty na krátkou vzdálenost. Vzhledem k obvyklé rychlosti postupu pěchoty za první světové války, se maximální dostřel 4,7 km původně jevil jako dostatečný. Novému tempu bleskové války však tento dostřel již nestačil. Pokud chtěli dělostřelci udržet krok s rychle se posunující linií fronty, museli často měnit pozici. To znamenalo pokaždé dělo zapřáhnout (za polopásový tahač nebo šestispřeží koní), přejet jinam, zase vypřáhnout a přichystat k palbě. Kvůli tomu se sIG 33 málokdy významně zapojily do útoku.

Pro požadovaný nový obrněnec však malý dostřel zbraně vůbec nevadil. Vždyť v této roli mělo dělo pálit na budovy uprostřed městské zástavby, tedy ze vzdálenosti spíše stovek než tisíců metrů, často dokonce pouze na několik desítek metrů přes náměstí nebo ulici. A pokud šlo o ničivou sílu, sIG 33 plně vyhovoval požadavkům vojáků. Vždyť jeho standardní granát Jgr. 38 vážil 38 kg, z čehož plných 8,3 kg připadalo na trhavinu. Další potřebnou komponentou pro nový stroj byl podvozek a trup. Ten byl převzat z útočného děla Stug III (které se mimochodem v Alkettu také sériově vyrábělo). V podstatě jediným prvkem, který vznikl nově, byla pancéřová bojová kabina. Ta byla řešena maximálně jednoduše jako prostá hranatá krabice, posazená pevně (rozuměj neotáčivě) na trup. Návrh a výkresová dokumentace nového obrněnce byly dokončeny během pouhých dvou dnů od zadání úkolu. A husarský kousek předvedli i dělníci firmy Alkett, když prvních dvanáct nových strojů dokončili již k 13. říjnu 1942 (méně než měsíc od konference, na které vznikl plán takovýto stroj postavit)! Dalších dvanáct vozidel bylo dodáno v listopadu a tím výroba definitivně skončila.

Sturminfanteriegeschütz 33 v létě 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V průběhu vývoje byl nový obrněnec veden pod různými názvy jako např. Sturmgeschütz mit sIG, nebo sIG 33 auf Fahrgestell PzKpfw III (Sfl.). Nakonec však dostal oficiální označení Sturminfanteriegeschütz 33, tedy doslova útočné pěchotní dělo. Jako jeho základ posloužily starší, již použité podvozky z útočných děl Stug III různých verzí (od Ausf. B po Ausf. E), které se do Alkettu vracely z fronty k větším opravám. Původní Stug III měl čelní pancíř trupu o síle 50 mm, což bylo ovšem pro nový obrněnec považováno za nedostatečné. Proto byl na čelo trupu Sturminfanteriegeschütz 33 přišroubován dodatečný pancíř o síle 30 mm.

Pásovou soustavu tvořilo na každém boku šest pojezdových kol odpružených pomocí torzních tyčí. Kola měla průměr 520 mm a pro hladší jízdu byla opatřena gumovou bandáží. Pojezdová kola byla dvojitá a mezerou mezi nimi procházely vodící zuby pásů. První a poslední pojezdové kolo mělo ještě dodatečný tlumič pérování (protože tato kola byla při jízdě nejvíce namáhána). Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu pak bylo kolo napínací. Horní část pásu podpíraly tři vratné kladky o průměru 310 mm. Pásy byly široké 380 mm.

Na místě původní nízké bojové kabiny Stugu III byla nově umístěna výrazně větší kabina, svařená z rovných pancéřových desek. Kabina svojí šířkou sahala až nad blatníky pásů. Ty však byly příliš tenké na to, aby kabině poskytovaly pevné dno a proto zde byly posíleny dodatečnými deskami o síle 15 mm. Na levé straně byl na trupu zachován kus původní čelní stěny ze Stugu III, ve kterém byl průzor řidiče. Čelní stěna nové bojové kabiny na tento kus původní kabiny navazovala – měla v těchto místech odpovídající výřez. Mírně napravo od středu procházela čelní stěnou hlaveň děla sIG 33. S hlavní byl spojen samostatný kus pancíře, uložený po stranách v jakýchsi vodících lištách. Tento plát se při míření pohyboval nahoru a dolů společně s hlavní děla. Pod hlavní byl pak ještě další drobný pohyblivý kus pancíře. Když byla hlaveň ve vodorovné poloze, nebo jen mírně zvednutá, ležel tento pancíř sklopený pod ní. Když se však hlaveň zvedla více vzhůru, tento plát se zvedl také a uzavřel otevřený prostor pod hlavní děla. Provedení čelní stěny umožňovalo horizontální pohyb děla v rozsahu pouhé 3 stupně na každou stranu. Vertikální pohyb byl možný v rozsahu od -3 do +25 stupňů. Nalevo od děla bylo v čelní stěně střeliště kulometu MG 34, které bylo převzato z tanku PzKpfw III.

Sturminfanteriegeschütz 33, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V pravé boční stěně kabiny byl drobný otvor, který v případě nouze sloužil pro palbu z ručních zbraní posádky. Otvor uzavírala kovová zátka. Na zadní stěně byly dva nástupní průlezy. Jeden průlez byl také ve stropní desce kabiny. Na střeše byl dále oválný otvor, kterým se vysouval periskopický zaměřovač děla. Otvor byl chráněn zvýšenou plechovou stříškou. Vedle něj byl vyřezán kruhový otvor pro instalaci větráku, ale pokud je známo, nebyly ventilátory nakonec vůbec montovány a uvedený kruhový otvor byl prostě znovu zavařen. Čelní stěna kabiny byla silná 80 mm a byla skloněná pod úhlem 9 stupňů. Boky kabiny měly 50 mm a sklon 15 stupňů a zadní stěna byla silná 30 mm (bývá však uváděno i 15 mm). Strop kabiny měl tloušťku 20 mm (bývá však uváděno i 10 mm).

Za bojovou kabinou následoval motorový prostor a v něm benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru, který dával maximální výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Od motoru vedla hřídel k převodovce, uložené v přední části trupu. Převodovka byla typu Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Zásoba benzínu činila 310 litrů. Sturminfanteriegeschütz 33 vážil cca 21 tun a dosahoval maximální rychlosti okolo 40 km/h. Na palubu se vešlo pouhých 30 nábojů pro dělo. Vzhledem k účelu stroje to však nebyl žádný zásadní hendikep. Pro kulomet MG 34 se nakládalo 600 nábojů. Posádku vozu tvořilo pět vojáků: řidič, velitel, střelec a dvojice nabíječů děla. Na palubě byla instalována radiostanice typu Fu 5. Fotografie dokazují, že část vozidel byla obuta do širokých zimních pásů.

Prvních dvanáct vyrobených Sturminfanteriegeschütz 33 bylo ihned odesláno na východ. Koncem října 1942 dorazily do oblasti řeky Čir, nějakých sto kilometrů západně od Stalingradu. Tyto stroje byly rozděleny na půl mezi dva prapory útočných děl: Sturmgeschütz-Abteilung 177 a Sturmgeschütz-Abteilung 244. Prapory dostaly rozkaz urychleně tato vozidla nasadit ve Stalingradu, což se také stalo. Začátkem listopadu 1942 se šest vozidel zapojilo do operace Hubertus, což byl pokus o zničení posledních pozic sovětské 62. armády v severní části města na západním břehu Volhy. Sturminfanteriegeschütz 33 však bojovaly i na jiných místech včetně samotného centra města. Detaily v podstatě nejsou k dispozici, ale všech 12 vozidel bylo ve Stalingradu ztraceno spolu se zbytkem obklíčených jednotek.

Sturminfanteriegeschütz 33 ukořistěný Sověty, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Když na frontu dorazilo dalších dvanáct vozidel, vyrobených v listopadu 1943, byl již Stalingrad obklíčen, takže tyto stroje se již do města nemohly dostat. Byly tedy nasazeny do pokusu o uvolnění obklíčení zvenku a to v rámci speciálně vytvořeného Sturminfanteriegeschütz Lehr Bataillon XVII, po boku 22. tankové divize. Pokus o prolomení kotle skončil neúspěchem. V následujících týdnech a měsících bojovaly Sturminfanteriegeschütz 33 v ústupových bojích na jižním úseku ruské fronty. 11. dubna 1943 bylo v provozu posledních sedm exemplářů. Toho dne byly všechny převedeny pod 23. tankovou divizi. Podle hlášení této divize byl poslední stroj tohoto typu ztracen v říjnu 1943 (podle některých autorů se tyto stroje objevily ještě v hlášení ze září 1944, což je ovšem krajně nepravděpodobné).

V listopadu 1943 vznikla zpráva, shrnující zkušenosti s nasazením těchto strojů. Zpráva mimo jiné konstatuje, že vozidlo nemá dostatečné pozorovací prostředky. To byla pravda, protože kromě řidičova průzoru zde byl už jen periskopický zaměřovač děla. Vojáci žádali, aby byl instalován ještě alespoň binokulární pozorovací periskop. Za nedostatečnou byla označena také horizontální pohyblivost děla (tři stupně na každou stranu skutečně nebylo mnoho). Kriticky byla vnímána také skutečnost, že vozidla byla založena na starších a již použitých podvozcích. Opotřebení se totiž projevovalo vysokou poruchovostí motorů, hnacího a pojezdového ústrojí i pásů. Jednoznačně pozitivně byla naopak hodnocena ničivá síla hlavní zbraně.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

21,0 t

délka:

5,4 m

šířka:

2,9 m

výška:

2,3 m

motor:

Maybach HL 120 TRM

výkon motoru:

300 hp

max. rychlost:

40 km/h

zásoba PHM:

310 km/h

dojezd - silnice:

110 km

dojezd - terén:

85 km

pancéřování trupu:

 

- čelo:

50+30 mm

- boky:

30 mm

- záď:

30 mm

pancéřování kabiny:

 

- čelo:

80 mm

- boky:

50 mm

- záď:

30 mm

posádka:

5 mužů

výzbroj:

dělo sIG 33/1 ráže 150 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

VZNIK STROJE

VOLBA ZBRANĚ

VOLBA PODVOZKU

POPIS STROJE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje