TOPlist

 

 

lehký obrněný automobil SdKfz 221, zdroj: www.forum-auto.com, upraveno

Lehký obrněný automobil Kfz 13, jehož výroba byla zahájena v roce 1932, byl armádou nahlížen zejména jako tréninkové vozidlo, na kterém se vojáci naučí základní pravidla využívání tohoto druhu obrněné techniky. Armádním činitelům bylo zřejmé, že tento stroj, postavený na podvozku běžného civilního osobního automobilu, může jen těžko vyhovět požadavků moderní války. To že se Kfz 13 nakonec zapojil do bojů v Polsku a Francii ponechme stranou.

Bylo tedy jasné, že německá armáda bude pořebovat nový obrněný vůz daleko pokročilejší konstrukce. První krok na cestě k jeho získání, udělal německý zbrojní úřad (Waffenamt) již roku 1934, když přišel s plánem na vývoj univerzálního podvozku pro těžké vojenské osobní automobily. Požadavky, kterými byly obesláni všichni výrobci automobilů spolupracující s armádou, byly skutečně náročné. Podvozek měl být čtyřkolový, s pohonem všech kol. Uchycení a odpružení kol mělo být tuhé a odolné pro jízdu členitým terénem a obě nápravy měly být řiditelné.

Tyto vysoké nároky vylučovaly použití některého z existujících podvozků nákladních nebo osobních automobilů a vyžadovaly vyvinutí zcela nové konstrukce. Zkoušky předložených návrhů probíhaly v roce 1935 nebo 1936 (prameny se rozcházejí) a jako vítěž z nich vyšla firma Horch, která byla součástí koncernu Auto Union ze Zwickau. Horch předložil hned dvě varianty svého nového podvozku, jednu s motorem uloženým vpředu a druhou s motorem vzadu. První z nich byla shledána vhodnější pro stavbu osobních a nákladních terénních vozidel. Ta druhá, s pohonnou jednotkou uloženou v zádi, se ukázala jako ideální pro stavbu obrněných automobilů. Armáda tyto podvozky dále vedla pod označením Einheitsfahrgestell I (motor vzadu) a Einheitsfahrgestell II (motor vpředu).

obrněné automobily SdKfz 221, všimněte si otevřeného průlezu v boční stěně, zdroj: uludagsozluk.com, upraveno

U firmy Horch byl ihned objednán také vývoj pancéřového trupu, který by spolu s podvozkem Einheitsfahrgestell I (jeho tovární označení znělo Horch 801/EG I) vytvořil nový obrněný automobil pro německou armádu. Trup, který firma Horch vyvinula, byl tvořen rovnými pancéřovými plechy navařenými na sebe v různě ostrých úhlech, takže na celém vozidle v podstatě nebyla plocha, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. To samozřejmě přispívalo k vyšší odolnosti pancíře. Horní a dolní polovina trupu měly opačně skloněné stěny. Trup se tak od spodní vany rozšiřoval, potom se jeho stěny lámaly a dále směrem ke střeše se trup zase zužoval. Síla pancéřování kolísala od 14,5 mm na čelní stěně, přes 8 mm na bocích a zádi až k 5 mm u podlahy a stropu. Prototyp vozu byl postaven ještě v téměž roce (tedy 1935 nebo 1936). Armáda vůz přijala pod kódovým značením SdKfz 221 a ihned se rozběhla jeho sériová výroba. Celý oficiální název obrněnce pak zněl Leichter Panzerspähwagen (MG) (SdKfz 221).

Čelní deska trupu měla tvar rovnoramenného lichoběžníku, který se rozšiřoval od spodu nahoru. Na samém nose trupu byla vodorovně upevněna prostá kovová tyč, která sloužila jako jednoduchý nárazník. Pod ní byly dva háky pro uchycení vlečných lan. Na fotografiích jsou často vidět vozidla, která mají vlečná lana již preventivně nasazena a různě propletena okolo tyčového nárazníku. Po stranách čelní stěny byly dále uchyceny přední reflektory a nalevo ještě klakson. V horní části přecházela čelní deska trupu v poměrně krátkou a ostře skloněnou kapotu řídícího stanoviště vozu. Po stranách zde na čelo trupu prakticky navazovaly blatníky předních kol. Na levém blatníku byl u většiny vozů instalován ještě zatemňovací reflektor Notek. Zajímavým prvkem byl trojúhelníkový pancíř se zaoblenými rohy, který chránil úchyty kol.

Z přední kapoty pak vystupovala zvýšená čelní stěna kabiny s řidičovým průzorem. Ten byl pouze jeden, zato poměrně velký, obdélníkového tvaru. Uzavíral jej kryt opatřený dvěma pozorovacími štěrbinami. Štěrbin využíval řidič během pobytu v bojové oblasti, kdy by otevření celého průzoru bylo příliš nebezpečné. Z fotografií je zřejmé, že minimálně u části strojů byl čelní řidičův průzor vyplněn sklem a dokonce zde byly i dva malé stěrače. Tento velký průzor byl ušitý na míru pro SdKfz 221. V rámci zjednodušení výroby však byl později nahrazen standardním průzorem pro obrněné automobily. Ten byl opět obdélníkový, ale o něco měnších rozměrů. Narozdíl od původního speciálního průzoru byl ten standardní umístěn nikoliv uprostřed čelní desky kabiny ale mírně nalevo (což kopírovalo umístění řidičova sedadla).

zadní pohled na SdKfz 221, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Po jednom průzoru měl řidič také v bočních stěnách svého stanoviště. Ty byly menší než ten čelní, opět opatřené krytem se štěrbinou. Nad každým z průzorů byl navařen drobný profil jehož úkolem bylo zachytávat dešťovou vodu stékající po pancíři a odvádět ji mimo průzor.

Řidič seděl v přídi vozu mírně nalevo od jeho středové osy a ovládal vůz pomocí klasického automobilového volantu. K nástupu a výstupu do vozu si mohl vybrat jeden z průlezů v obou bočních stěnách vedle svého stanoviště, konkrétně ve spodní části bočních stěn. Průlezy měly tvar nepravidelného lichoběžníku. Jejich jednodílný kryt se otevíral směrem k zádi vozu. Strop nad řidičovou hlavou byl mírně zvýšený oproti zbytku střechy.

Za stanovištěm řidiče, v nejširší části trupu, byla hlavní kabina s plně otočnou bojovou věží. Strop kabiny před věží byl plný, tvořený ocelovou deskou, za věží jej tvořila již jen hustá drátěná mříž, která částečna sahala až nad motorový prostor a umožňovala proudění vzduchu k zde uloženému chladiči. Věž, nebo spíš věžička, byla svařena z plechů o síle 8 mm a měla tvar nepravidelného devítibokého komolého jehlanu. V literatuře bývá často uváděno, že věžička byla osmiboká. Z fotografií je však jasně vidět, že to není pravda. Do hrany dvou čelních stěn věžičky byl vyřezaný žlábek, kterým procházela hlavěň kulometu MG34 - jediné organické výzbroje vozidla. Věžička neměla strop, pouze její přední část kryla mříž z hustého pletiva. Křídla tohoto pletivového krytu se dala vyklopit do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, ale sloužilo hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla.

dvojice SdKfz 221, jedná se zřejmě o "čerstvě" dokončené stroje, které ještě nemají instalovánu výzbroj a dokonce ani průzory ve stěnách věží, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Ve věži a kabině pod ní měl stanoviště druhý (a poslední) člen posádky. Ten plnil zároveň roli velitele, nabíječe i střelce z kulometu. Výhled mu během pobytu v chráněném interiéru věžičky zajišťovalo několik štěrbinových průzorů v jejích stěnách. Soudě dle fotografií se jejich provedení i rozmístění v průběhu výroby měnilo. Z kabiny pod věží žádné průzory nevedly. K nástupu a výstupu využíval velitel zřejmě opět průlezy v bocích vedle řidičova postu. Mohl však vůz opustit také skrz otevřený strop věže.

Jak již bylo zmíněno výše, jedinou výzbroj SdKfz 221 představoval kulomet MG34 ráže 7,92 mm, pro který se nakládalo 1050 až 1200 kusů střeliva. Vertikální náměr kulometu se pohyboval od -10 do + 69 stupňů. Z toho je patrné, že z kulometu šlo vést palbu i na nízko letící letadla. Z toho důvodu na něj byl někdy, mimo běžná mířidla, instalován ještě letecký zaměřovací kříž, tzv. Fliegervisier. Doplňkovou výzbroj tvořil zřejmě ještě samopal MP38 či MP40, který s sebou vozila posádka uvnitř vozu.

Bojovou kabinou končila nejširší část trupu a odsud směrem k zádi se trup už jen zužoval. V zadní části byl prostor pro motor a převodovku. Strop, který byl za věží tvořen jen pletivem, přecházel nad motorovým prostorem opět do pancéřové desky a plynule klesal směrem k zádi. Prakticky na hraně rovné a sešikmené části stropu ústilo plnící hrdlo chladiče. Zásoba paliva bývá někdy udávána jako 100, jindy jako 110 litrů.

SdKfz 221 vyzbrojený kulometem a protitankovou puškou Panzerbüchse 39 ráže 7,92 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pohonnou jednotku získal SdKfz 221 spolu s podvozkem a byl jí benzínový osmiválec Horch V8 3,5 l. Agregát o objemu 3517 ccm dával maximální výkon 75 koní při 3600 otáčkách. Převodovka Horch Einheits umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Takto vybaven dokázal čtyři tuny těžký vůz vyvinout na silnici maximální rychlost až 80 km/h. Při jízdě po silnice se akční rádius vozu pohyboval okolo 350 km.

Prakticky celou zadní stěnu trupu zabíral kryt servisního otvoru pro přístup do motorového prostoru. Kryt byl mřížovaný aby jím mohl proudit vzduch k pohonné jednotce a měl tvar lichoběžníku s jen velmi mírným zúžením směrem vzhůru (téměř obdélník). Přístup k motoru byl možný také skrz velký servisní otvor ve stropě kapoty a dva menší v jejích bočních stěnách. Z motorového prostoru vycházel na každou stranu jeden výfuk, který pak mizel za zadním blatníkem pod trup vozu.

Volný prostor na bocích trupu mezi předním a zadním blatníkem byl využit pro zavěšení různého materiálu. Na levé straně vozu, za průlezem řidiče, byl zavěšen velký box na nářadí. Na pravé straně viselo rezervní kolo. Někdy byla vozidla doslova poseta dalšími zavěšenými boxy, heverem, hasícím přístrojem, kanistry na benzín i vodu apod.

další SdKfz 221 s kulometem a protitankovou puškou Panzerbüchse 39 ráže 7,92 mm, na tomto snímku jsou krásně patrné hlavně obou zbraní, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro snadnější zatáčení měl SdKfz 221 obě nápravy řiditelné. Řízení zadních kol však bylo možno uzamknout, což bylo snad také doporučeno pro jízdu vyšší rychlostí. Ze studia fotografií se zdá, že posádky zadní řízení uzamykaly velmi často (Přes veškerou snahu jsem totiž nenašel ani jedinou fotografii, na které by tento obrněný vůz měl natočená zadní kola. Zato existuje poměrně dost snímků, kde jsou natočena kola přední a ta zadní jsou přesto rovně).

SdKfz 221 nebyl standardně vybaven radiostanicí. Na některých fotografiích však bývá jasně vidět prutová anténa uchycená většinou na okraji věže. Lze se tedy domnívat, že u některých vozů došlo k instalaci radiostanice ať již v polní dílně nebo přímo v továrně.

Sériová výroba SdKfz 221 byla zahájena v roce 1935 nebo 1936 (prameny se rozcházejí) a pokračovala až do roku 1940. Do výroby se přitom zapojilo vícero firem. Podvozek vyráběla již zmíněná součást Auto Union koncernu, firma Horch ve Zwickau. Trup dodávala společnost Eisenwerk Weserhütte a konečnou montáž vozů prováděly továrny Schichau a MNH (Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover). Obrněného automobilu SdKfz 221 bylo celkově vyrobeno 339 kusů. Vozidlo bylo zařazováno k průzkumným útvarům tankových divizí, divizí samohybného dělostřelectva i jiným.

Samotný kulomet MG34 samozřejmě nepředstavoval nijak účinnou zbraň, zejména při setkání s obrněným vozidlem nepřítele. Proto byla pravděpodobně v roce 1941 do některých exemplářů SdKfz 221 doinstalována vedle kulometu ještě protitanková puška Panzerbüchse 39 ráže 7,92 mm. Puška byla uchycena nezávisle na kulometu, takže výškově bylo možno mířit každou zbraní zvlášť. Pro hlaveň pušky byl v pancíři věže vytvořen nový otvor a to napravo od kulometu.

SdKfz 221 vyzbrojený protitankovou puškou Panzerbüchse 41 ráže 28 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ani Panzerbüchse 39 však nebyla nikterak zázračná zbraň a nepřinesla zásadní zvýšení bojeschopnosti vozu. Proto došlo počátkem roku 1942 k přezbrojení menšího počtu vozů (celkem se snad mělo jednat o 34 kusů) novější zbraní Panzerbüchse 41 ráže 28 mm se zužujícím se vývrtem hlavně (komora měla průměr 28 mm, ústí hlavně jen 20 mm). S ní již dokázal SdKfz 221 prostřelit až 50 mm silný pancíř protivníka na vzdálenost 500 metrů. Tato zbraň byla ovšem již dosti rozměrná a její instalace si vyžádala odstranění původního kulometu a vyříznutí velké části čelní stěny věže. Protitanková puška byla na vůz namontována včetně svého poměrně rozměrného štítu což více než kompenzovalo vyříznutí velké části pancíře věže. Vzhledem ke své hmotnosti a síle zpětného rázu musela být Panzerbüchse 41 lafetována napevno takže věž již nebylo možné otáčet.

SdKfz 221 sloužily na západní i východní frontě i v Africe. I přes zastaralost se některé exempláře udržely u jednotek zřejmě až do konce války. Roku 1938 koupila 18 těchto automobilů čínská armáda, která je později paradoxně nasazovala do bojů proti německému spojenci - proti Japoncům. V bojových podmínkách Polska a západní Evropy se SdKfz 221 ukázaly sice jako spolehlivé a pohyblivé, ovšem velmi nedostatečně pancéřované a slabě vyzbrojené. V Rusku potom, stejně jako všechna ostatní kolová technika, často ztrácely i svou pohyblivost.

Jedním z konstrukčních nedostatků bylo složité řešení zavěšení kol, které bylo náchylné k poruchám a to zejména v podmínkách ruských bahnitých cest, kde se snadno zanášelo. Problém slabé výzbroje se konstruktéři snažili improvizovaně řešit výše popsanou instalací protitankových pušek. K posílení pancéřování pak byl někdy před čelní stěnu trupu instalován předaazený dodatečný plát pancíře, tzv. Zusatzpanzer. I toto však bylo spíše nouzové opaření. Plnohodnotné řešení nedostatků pancéřování i výzbroje přinesl až následující stroj vycházející ze stejného podvozku a nesoucí označení SdKfz 222.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

4,0 t

délka:

4,80 m

šířka:

1,95 m

výška:

1,70 m

motor:

Horch 3,5 l

výkon motoru:

75 hp

max. rychlost:

80 km/h

dojezd - silnice:

350 km

pancéřování trupu:

 

- čelo:

14,5 mm

- boky:

8 mm

- záď:

8 mm

pancéřování věže:

8 mm

posádka:

2 muži

výzbroj (dle verze):

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

protitanková puška Panzerbüchse 39

protitanková puška Panzerbüchse 41

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 65 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

VÝROBA

PANZERBÜCHSE 39

PANZERBÜCHSE 41

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje