TOPlist

 

 

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17/21 nalezli spojenci v testovacím středisku Haustenbeck nedaleko Paderbornu, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Po dlouhých diskusích se zástupci tankového vojska a po prvních „nesmělých“ pokusech se německý zbrojní úřad na jaře roku 1942 konečně pořádně opřel do tématu samohybných děl, neboli Selbstfahrlafetten. Oním pořádným opřením bylo zahájení rozsáhlého programu vývoje samohybných děl hned několika kategorií: lehké dělo ráže 105 mm na podvozku tanku Leopard, střední dělo ráže 128 mm na podvozku tanku Panther a těžké dělo ráže 150 mm rovněž na podvozku Pantheru. Program se stal známý pod označením Grille (cvrček) resp. Heuschrecke (luční koník), což byly i krycí názvy konkrétních vyvíjených vozidel (např. Grille 12). K původním třem plánovaným kategoriím, byla záhy přidána ještě jedna, a sice super těžké dělo na podvozku tanku Tiger vyzbrojené variantně buď kanonem 17 cm Kanone 18 nebo moždířem 21 cm Mörser 18. Ačkoliv bylo toto samohybné dělo vedeno pod označením Grille 17/21, z programu Grille / Heuschrecke se spíše vymykalo, a to jak svojí kategorií, použitým podvozkem i tím, že se nakonec dočkalo stavby prototypu. Z toho důvodu si podle nás zaslouží býti popsáno takto samostatně, a nikoliv jen jako součást zmiňovaného programu.

Pojďme se na chvíli podívat na obě uvedené zbraně, se kterými se pro novou samohybku počítalo. Moždíř 21 cm Mörser 18 byl navržen již v první polovině 30. let dvacátého století. Číslice 18 v jeho názvu tedy neodpovídala skutečnému roku zavedení, ale sloužila pouze k oklamání orgánů dohlížejících na plnění Versailleské smlouvy. Samotná zbraň nebyla nijak inovativní, zato její lafeta byla velmi zajímavá. Její součástí byl totiž dodatečný mechanismus pro brždění zákluzu zbraně. Mörser 18 měl tedy klasické brzdovratné zařízení přímo spojené s hlavní, a druhé horizontální brzdovratné zařízení v lafetě. I přes obrovský výkon zbraně díky tomu docházelo při výstřelu jen k minimálnímu pohybu celé lafety. To umožňovalo nejen velmi přesné míření, ale zároveň to dovolovalo lafetu umístit na speciální otočný podstavec, díky kterému mohlo dělo snadno a rychle měnit směr palby v libovolném rozsahu (foto ZDE).

Mörser 18 však měl také dvě podstatné nevýhody. Tou první byla jeho hmotnost 16,7 tuny. Kvůli ní musel být přepravován rozložený na dva samostatné náklady (hlaveň s komorou a zbytek). To velmi nepříjemně prodlužovalo čas, nutný k přípravě zbraně ke střelbě a následně zase k dalšímu přesunu. Druhou slabinou pak byl omezený maximální dostřel. Projektil o váze neuvěřitelných 113 kg dolétl maximálně do vzdálenosti 16,7 km. Po zahájení východního tažení v roce 1941 začala armáda volat po podobně silné zbrani, ovšem s podstatně větším dostřelem (ty širé ruské pláně :-)). Firma Krupp na tuto poptávku reagovala návrhem nové zbraně, která si měla vzít to nejlepší z Mörseru 18, ale více odpovídat aktuálním potřebám vojska. Tak vznikl kanon 17 cm Kanone 18 ráže 172,5 mm (Pozn.: Proč bylo opět použito číslo 18 není z pramenů zřejmé. Versailleská smlouva byla dávno roztrhána, takže tentokrát šlo pravděpodobně jen o prostou návaznost v označení obou zbraní). Tím nejlepším, co nový kanon z původního Mörseru převzal, se stala právě jeho lafeta s druhotným zákluzovým mechanismem a otočným podstavcem. Tomu odpovídalo i plné oficiální označení nové zbraně 17 cm Kanone 18 in Mörserlafette (foto ZDE).

dřevěný model z června 1942 ukazoval mimo jiné i způsob vysunutí děla z bojové kabiny, zdroj: internet, Public domain, upraveno

17 cm Kanone 18 sice používal granáty o hmotnosti „pouhých“ 62,8 kg, ovšem dokázal je vyslat do vzdálenosti až 29,6 km! Střelecké zkoušky navíc ukázaly, že ničivé účinky 113 kilového granátu z Mörser 18 a cca polovičního granátu z Kanone 18 nebyly až tak zásadně rozdílné. Výroba staršího Mörseru tedy byla v roce 1942 ukončena, a naopak byla spuštěná sériová produkce nového Kanone 18. Dostřel se tedy s novou zbraní podařilo opravdu výrazně zlepšit, s hmotností zbraně to však bylo horší. I když nový Kanone 18 pálil mnohem lehčí granáty, jeho celková hmotnost ve srovnání s Mörser 18 dokonce ještě narostla. To bohužel znamenalo, že pro cestování na delší vzdálenosti bylo i tento kanon nutno rozebrat a přepravovat ve dvou kusech. A tak se zrodila myšlenka, zda by nešlo tuto jinak skvělou zbraň zrychlit instalací na samohybný podvozek (Selbstfahrlafette). A tím se vracíme zpět na začátek našeho povídání o super těžkém samohybném děle nazvaném Grille 17/21.

První návrh nové samohybky připravila firma Krupp v červnu 1942. V červenci byl návrh představen zbrojnímu úřadu, a to včetně zmenšeného dřevěného modelu. Díky shodné lafetě mohl být do samohybného děla instalován buď 21 cm Mörser 18 nebo 17 cm Kanone 18 (resp. jejich upravené verze, ale o tom až později). Záleželo jen na přání „zákazníka“, obě zbraně byly v tomto směru zcela zaměnitelné. Stejně jako u ostatních vozidel vyvíjených v programu Grille / Heuschrecke, požadoval zbrojní úřad i pro Grille 17/21 schopnost otáčení zbraně v rozsahu 360 stupňů a možnost sejmutí zbraně z podvozku a využití v pevném palebném postavení na zemi. Tak silné a rozměrné zbraně však nebylo v žádném případě možné umístit na podvozek otočně. Krupp proto přišel s velmi originálním řešením. V rámci přípravy k palbě mělo celé vozidlo nacouvat na otočný podstavec umístěný na zemi mezi pásy a na tomto podstavci se pak měl celý stroj otáčet. I laika musí nutně hned napadnout celá řada otázek... jakým způsobem mělo být vozidlo na podstavci nadzvednuto, aby se mohlo otáčet? Jak by docházelo k samotnému otáčení, pohybem pásů na jedné straně? Technické detaily bohužel nejsou k dispozici, takže tyto otázky zřejmě zůstanou bez odpovědi. Každopádně když si tento návrh zástupci zbrojního úřadu vyslechli, přehodnotili svůj požadavek a schopnost otáčení zbraně konstruktérům „odpustili“.

Zůstala zde ovšem ještě ona požadovaná možnost snadného sejmutí zbraně z podvozku do pevného palebného postavení. Aby šlo tak těžké zbraně, jakými byly Mörser 18 i Kanone 18 z podvozku sundat, musely být umístěny velmi nízko nad zemí. Nějaké spouštění po šikmé rampě (jak bylo plánováno pro Grille 12 a Grille 15) zde nepřicházelo v úvahu. Zbraň proto nemohla být v žádném případě umístěna nad motorem, ale před nebo za ním. Umístění před motor nebylo proveditelné, protože Kanone 18 měl hlaveň dlouhou 8,5 metru a její přesah před vozidlo by byl neúnosný. Bylo tedy jasné, že v přední části bude kabina řidiče, za ní motorová sekce a bojová kabina s kanonem bude vzadu, umístěná co nejníže v podvozkové vaně. Záď kabiny zůstane otevřená a zbraň i s její lafetou tak bude možné z kabiny vytáhnout směrem dozadu a položit na běžný otočný podstavec. Po vytažení z podvozku by tedy dělo dokonce získalo i onu kýženou schopnost plného otáčení. Dokud však bylo uvnitř kabiny, mohlo se natáčet pouze o 5 stupňů do každé strany.

a opět dřevěný model, zde je již zbraň prakticky vysunuta ven a uložena na otočný podstavec, zdroj: internet, Public domain, upraveno

V listopadu 1942 obdržela firma Krupp objednávku na stavbu jednoho ověřovacího prototypu. Prototyp měl být vyroben z pancéřových desek o síle 30 mm na čele a 16 mm na bocích. Pro případnou budoucí sériovou výrobu se však počítalo s použitím desek z běžné „měkké“ oceli. Pro zachování stejné odolnosti musela být zvětšena tloušťka těchto desek, a to až na 50 mm u čelních partiích na 30 mm na bocích. Dle odhadu konstruktérů to mělo znamenat nárůst hmotnosti vozu o cca 1,5 tuny, což však nepředstavovalo žádný fatální problém. V listopadu 1942 došlo ještě k jedné události. Tou byl výběr vítězného návrhu na nový těžký tank Tiger II. Návrh firmy Henschel porazil v soutěži konkurenční návrh prof. Porscheho a začala příprava na sériovou výrobu tohoto tanku. V návaznosti na to padlo rozhodnutí, že samohybné dělo Grille 17/21 bude založeno nikoliv na podvozku tanku Tiger, ale nového Tiger II neboli Königstiger.

Taková změna měla samozřejmě podstatný dopad do vývojových prací. Spoustu věcí bylo nutno upravit, předělat nebo vymyslet úplně znovu. Navíc ani vývoj tanku Königstiger nebyl v té chvíli ještě ukončen. Naopak přicházely další změnové požadavky týkající se např. motoru, převodovky, pásů a dalších komponent. Konstruktéři pracující na samohybném děle Grille 17/21 tedy museli čekat, než bude pevně zafixován design tanku Königstiger, aby z něj následně mohli odvozovat svoji práci na samohybce. Od začátku však bylo zřejmé, že nepůjde o pouhé převzetí tankového podvozku, ale fakticky o vývoj nového podvozku s využitím komponent tanku Tiger II. Jedním z hlavních důvodů byla už samotná délka chystaného samohybného děla. Plánované uspořádání stroje s bojovou kabinou za motorem totiž kladlo obrovské nároky právě na celkovou délku vozidla. I když finální design ještě nebyl hotov, bylo již nad slunce jasné, že podvozek tanku Tiger II ve své standardní podobě bude pro Grille 17/21 příliš krátký.

Mezi komponenty, které měla Grille 17/21 převzít z tanku Tiger II patřila například pojezdová kola o průměru 800 mm včetně systému jejich uspořádání, zavěšení a odpružení pomocí torzních tyčí. Dále byly převzaty bojové pásy o šířce 800 mm, motor, převodovka, systém řízení, hnací kola a další prvky. První prototyp Königstigeru byl nakonec dokončen až v listopadu 1943 a dodávka součástí potřebných pro stavbu prototypu Grille 17/21 byla přislíbena na leden 1944. Samotný prototyp nového samohybného děla pak měl být dokončen zhruba v polovině roku 1944. Jak už to tak bývá, tento plán tak úplně nevyšel. Podle revidovaného plánu ze září 1944 měl být prototyp Grille 17/21 hotov do konce roku a 15. ledna 1945 měl být slavnostně předveden Hitlerovi. Ani tento revidovaný plán se nakonec dodržet nepodařilo, ale k tomu až později.

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17/21 nalezli spojenci v testovacím středisku Haustenbeck nedaleko Paderbornu, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Podvozek pro samohybné dělo Grille 17/21 dostal označení Geschützwagen Tiger (tedy doslova dělový vůz Tiger). Podvozek měl na každé straně jedenáct os pro pojezdová kola (u tanku Tiger II to bylo pouze devět os). Na každé ose byly umístěny dva disky, opatřené po obvodu pouze tenkou vrstvou pryže pod ocelovým ráfkem. Uspořádání disků na osách bylo shodné jako u tanku, tedy na lichých osách blíže k trupu a na sudých osách dále od trupu, což umožňovalo částečné překrývání kol. To však neplatilo pro kolo na poslední ose, které bylo od sousedního kola posunuto výrazně dozadu. Oproti tanku Tiger II tedy došlo k přidání pouhých dvou os pro pojezdová kola (11 vs. 9). V celkové délce stroje však byl nárůst obrovský. Zatímco tank Tiger II bez přesahu kanonu měřil na délku 7,38 metru, Grille 17/21 bez kanonu (tedy vlastně Geschützwagen Tiger) byla dlouhá 9,5 metru!

Při takových rozměrech museli konstruktéři řešit jeden specifický problém a tím je poměr délky kontaktní plochy pásů k velikosti jejich rozchodu (tedy šířce pásové soustavy). Čím větší je tento poměr, tím hůře dokáže pásový stroj zatáčet a po překročení určité kritické hranice se zatáčení stává de facto nemožným. Konstruktérům Grille 17/21 se podařilo kontaktní délku pásů stlačit na 4,17 metru, což znamenalo akceptovatelný výsledný poměr 1,6. Vozidlo o délce 9,5 metru bez kanonu se tedy země dotýkalo pouze na 4,17 metru, tj. méně než polovinou své délky. Jak toho bylo dosaženo? První a poslední pojezdová kola byla totiž zvednuta mírně nad úroveň ostatních. Na pevné silnici tedy byla tato kola vlastně nad zemí. V měkčím terénu se však stroj zákonitě musel lehce zabořit a tato dvě kola se tak pravděpodobně chtě nechtě také dotkla země. V tu chvíli se reálný poměr délky ku šířce zcela jistě zvětšil a praktické řízení se stalo náročnějším jak pro řidiče, tak zejména pro materiál (vzrostla námaha kol, pásů, koncových převodů apod.).

Celkové uspořádání samohybného děla Grille 17/21 odpovídalo výše uvedenému plánu. V přední části trupu bylo stanoviště řidiče a jeho spolujezdce, který plnil roli kulometčíka a při palbě z děla se zapojoval do jeho obsluhy. V čelní stěně trupu měl řidič před sebou pozorovací průzor a jeho spolujezdec střeliště pro kulomet. Oba muži do vozu nastupovali průlezy, které měli přímo nad svými hlavami. Mezi řidičem a spolujezdcem ležela převodovka typu Maybach Olvar OG 40 12 16 B. Šlo o převodovku převzatou z tanku Tiger II, která umožňovala řazení 8 stupňů pro jízdu vpřed a čtyř pro couvání. Za zády obou vojáků začínal motorový prostor, který v sobě ukrýval palivové nádrže, chladič a zejména benzínový dvanáctiválec Maybach HL 230 P30 o výkonu 700 koní.

a opět jediný nedokončený prototyp, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Za motorovou sekcí se už zvedaly stěny obrovské bojové kabiny, která se pak táhla dokonce až daleko za pojezdové ústrojí. Velikost kabiny včetně značného zadního přesahu byla nezbytná, aby se do ní ohromný kanon i s podstavcem vůbec vešel. Záď a strop kabiny zůstaly otevřené. Středem podlahy bojové kabiny se pak táhl jakýsi hluboký žlab, ve kterém byl uložen podstavec děla. Díky tomu byla zbraň posazena velmi nízko což mimo jiné usnadňovalo její sejmutí na zem. Jak již bylo řečeno, díky svému shodnému podstavci mohl být do samohybky zamontován jak kanon 17 cm Kanone 18, tak moždíř 21 cm Mörser 18, stačilo si vybrat. Podél zbraně byly v kabině na každé straně tři sedátka pro posádku. Celkem tedy bylo na palubě Grille 17/21 osm vojáků. Řidič, velitel a šestičlenná obsluha děla. Dál už se toho do vozidla mnoho nevešlo. To platilo i pro munici, které mohlo být naloženo pouhých 5 kusů při použití 17 cm Kanone 18 a dokonce pouhé 3 kusy při osazení 21 cm Mörser 18. Další střelivo muselo být přepravováno doprovodným muničním vozidlem (nebo spíše vozidly).

Pro použití v samohybném děle Grille měl být kanon 17 cm Kanone 18 opatřen úsťovou brzdou netypické konstrukce s jednou velkou komorou a množstvím drobných otvorů. Takto upravená zbraň dostala nové označení 17 cm Kanone 72. Také moždíř 21 cm Mörser 18 musel být evidentně alespoň mírně upraven (i když úsťovou brzdu zřejmě nedostal) a proto bylo i zde zavedeno nové označení 21 cm Mörser 18/1. Plný oficiální název samohybného děla tedy zněl Geschützwagen Tiger für 17 cm Kanone 72 (Sfl.) pro variantu Grille 17 a Geschützwagen Tiger für 21 cm Mörser 18/1 (Sfl.) pro Grille 21.

Grille 17/21 vážila rovných 60 tun a dokázala vyvinout nejvyšší rychlost okolo 45 km/h. 1000 litrů benzínu v palivových nádržích stačilo na ujetí cca 250 km po silnici a 125 km v terénu. Jak již bylo řečeno výše, vozidlo bez výzbroje měřilo na délku 9,5 metru. S moždířem 21 cm Mörser 18/1 vzrostla celková délka stroje na 11 metrů, což by znamenalo přesah hlavně 1,5 metru. Zajímavé ovšem je, že prakticky všechny nákresy, vizualizace i plastové modely ukazují Grile 21 bez přesahu hlavně. Celková délka vozidla s kanonem 17 cm Kanone 72 pak činila dokonce 13 metrů (tzn. přesah hlavně 3,5 metru)! Skutečnou délku vozidla by však ještě o něco zvyšoval otočný podstavec pro kanon, který se měl vozit uchycený na zádi bojové kabiny. Když byla zbraň uvnitř kabiny, mohla měnit stranový odměr v rozsahu 5 stupňů do každé strany. Vertikální náměr byl možný od -2 do +48 stupňů pro kanon ráže 170 mm a od -2 do +68 stupňů pro moždíř ráže 210 mm.

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17/21, trojice amerických vojáků demonstruje neuvěřitelné rozměry stroje, zdroj: internet, Public domain, upraveno

7. prosince 1944 hlásila firma Krupp, že první prototyp Grille 17/21 je připraven k odeslání vlakem do testovacího střediska Haustenbeck nedaleko Paderbornu. Zde měly proběhnout poslední dokončovací práce jako např. instalace pásů, chladičů, palivové soustavy a hlavně výzbroje. Pro plánované předvedení Hitlerovi v lednu 1945 se však vozidlo nepodařilo včas zkompletovat a jeho ukázka tedy musela být zrušena. 20. února 1945 pak přišlo rozhodnutí o okamžitém ukončení dalších prací na projektu Grille 17/21. Jediný vyrobený prototyp tak zůstal nedokončený ležet v Haustenbecku, kde jej také o několik měsíců později nalezli spojenečtí vojáci.

Existuje série fotografií zachycujících zjednodušenou dřevěnou atrapu bojové kabiny s nekompletním kanonem uvnitř. Často přitom lze narazit na informaci, že jde o fotografie z vývoje bojové kabiny právě pro Grille 17/21. Velmi pravděpodobně však jde o omyl. Nekompletní kanon umístěný v dřevěné atrapě zcela jistě není 17 cm Kanone 18 ani 21 cm Mörser 18. Také středový žlab pro stojan kanonu a vlastně i celá kabina na zmiňovaných fotografiích jsou na Grille 17/21 očividně příliš malé. Stačí se podívat na srovnání ZDE. A pro jaký stroj tedy byla určena ona dřevěná kabina? Podle některých zdrojů jde o kabinu pro protiletadlovou verzi tanku Panther. Zda je to pravda se nám bohužel nepodařilo nikde zjistit, tudíž bohužel musíme laskavého čtenáře ponechat v nejistotě.

 

VZNIK MYŠLENKY

21 CM MÖRSER 18

17 CM KANONE 18

NÁVRH SAMOHYBKY

GESCHÜTZWAGEN TIGER

POPIS STROJE

PROTOTYP

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje