TOPlist

 

 

Feldwebel a nejúspěšnější tankista všech dob, 20. 9. 1921 - 28. 4. 1945

Kurt Knispel ve velitelské věžičce tanku Tiger, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Na stránkách Panzernet jsme po dlouhá léta nesprávně uváděli, že nejúspěšnějším německým tankistou druhé světové války byl příslušník Waffen SS, Hauptsturmführer Michael Wittmann. Pravdou však je, že Wittmannova legenda byla do značné míry záměrně přiživována německou propagandou, pro kterou se hodil mnohem lépe než skutečný nejúspěšnější tankista Třetí říše, jehož jméno bylo Kurt Knispel. Knispel pocházel se Sudet a patřil tedy mezi tzv. Volksdeutsche, na které mnozí nacisté nahlíželi jako na jakési „podřadnější Němce“. Z hledáčku německé propagandy jej však ještě více vyřazovala jeho vzpurná povaha, jeho volnomyšlenkářství, nízký respekt k autoritám a většinou dosti neupravený vzhled. Díky tomu zůstal i přes své bojové úspěchy jaksi stranou všeobecného povědomí. Zasloužené širší pozornosti se mu dostalo vlastně až po roce 2013, kdy došlo k nalezení jeho tělesných ostatků v masovém hrobě na Moravě… o tom ale až později.

Kurt Knispel se narodil 20. září 1921 ve vesnici Salisov (německy Salisfeld) ve Slezsku (dnešní okres Jeseník). Ačkoliv šlo o vesnici na území tehdejšího Československa, drtivá většina z cca tří set jejích obyvatel byla německé národnosti, včetně Knispelovy rodiny. Po skončení základní školy se Kurt Knispel vyučil automechanikem a žil dál svůj běžný život.

Na konci září 1938 došlo k podpisu Mnichovské dohody a následnému začlenění sudetoněmeckých území do Třetí říše a sudetští Němci se stali jejími občany se všemi důsledky, které to přinášelo. Mezi tyto důsledky patřila například povinná vojenská služba ve Wehrmachtu. 1. září 1939 zaútočilo Německo na sousední Polsko, začala druhá světová válka. O rok později, 6. září 1940, rukuje skoro devatenáctiletý německý občan Kurt Knispel do armády. Je přidělen k 4. rotě Panzer Ersatz Abteilung 15 v hornoslezském městě Sagan (dnes polská Zaháň). V říjnu 1940 přechází část personálu tohoto útvaru (včetně Knispela) do nově zformovaného Panzer Regiment 29 (29. tankový pluk), který tvořil jádro 12. Panzer Division (tanková divize). Knispel konkrétně byl zařazen do 3. roty 1. praporu zmíněného tankového pluku (3. Kompanie, 1. Abteilung).

Přidělení mladého vojína Knispela právě k tankové jednotce nebylo zřejmě pouhou náhodou, protože k tomu měl minimálně dva dobré předpoklady. Jednak byl vyučený automechanik (což se u tanků rozhodně hodilo) a dále byl poměrně malého vzrůstu (což se u tanků také rozhodně hodilo). Knispel absolvoval výcvik nejprve na lehkých strojích typu PzKpfw I a PzKpfw II. Později se ale přesunul na střední tank PzKpfw IV, což byl v té době nejnovější a nejsilnější německý tank. Výcvik ukončil s kvalifikací pro roli nabíječe a střelce z kanonu na tanku PzKpfw IV a to právě včas aby se stihl zapojit do příprav na operaci Barbarossa, tedy útok na Sovětský svaz.

Kurt Knispel (zcela vlevo) jako žák lidové školy v Salisově okolo roku 1934, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Pro tuto operaci byla Knispelova jednotka (tedy 3. rota 1. praporu 29. tankového pluku 12. tankové divize) zařazena do XXXIX. Armeekorps (mot.) (tedy 39. motorizovaný armádní sbor), který byl zase součástí tzv. Panzergruppe 3 pod velením generálplukovníka Hermanna Hotha. Celá tato Panzergruppe nastupovala do útoku na SSSR jako součást tzv. Skupiny armád střed polního maršála von Bocka. Samotný Knispel vstoupil do této operace jako střelec v tanku Panzer IV, kterému velel jistý poručík Hellmann.

Panzergruppe 3, s Knispelem v jejích řadách, tvořila severní čelist obrovských kleští, které měly za úkol obklíčit co největší část ruského západního frontu. 27. června 1941 se obě čelisti kleští spojily u města Minsk. Ze severu to byla Hothova Panzegruppe 3 a z jihu Guderianova Panzergruppe 2. Při následné likvidaci obklíčeného kotle si střelec Knispel připsal svůj první bojový úspěch, když zlikvidoval sovětský protitankový kanon.

Počátkem července se v operačním sektoru skupiny armád střed náhle zhoršilo počasí. Několik dnů deště rozbahnilo terén a německý postup zpomalil. Sověti toho využili a 6. července zahájili proti 3. tankové skupině poměrně masivní protiútok. S vydatnou pomocí Luftwaffe byl však tento sovětský pokus velmi rychle zastaven a Panzergruppe 3 pokračovala dál ve směru na Smolensk. 26. července 1941 zopakovaly obě tankové skupiny u Smolenska svůj obkličovací manévr, Panzergruppe 3 ze severu a Panzergruppe 2 z jihu. Stejně jako o měsíc dříve u Minska, i tentokrát zůstali v kotli statisíce sovětských vojáků.

Tankisté Knispelovy třetí tankové skupiny byli nyní připraveni zahájit postup na Moskvu. Dostali však nové rozkazy. Měli se přesunout na sever a pomoci jednotkám Skupiny armád sever dobýt Leningrad. Knispelova jednotka se tedy obrátila směrem k jezeru Ilmeň. Poté se stočila na severovýchodní směr a s cílem rozšířit obklíčení Leningradu postupovaly tanky ve směru na Volchov a Tichvin. Střelec Knispel zničil během těchto bojů nejméně osm lehkých tanků typu T-26. 25. srpna se mu podařil husarský kousek, když na vzdálenost 800 metrů vyřadil obávaný sovětský střední tank T-34. Ačkoliv tento Knispelův úspěch zmiňuje shodně většina zdrojů, nikde se mi nepodařilo najít žádné detaily. Zlikvidovat ruský T-34 s tankem Panzer IV přitom nebylo jen tak. Knispel totiž bezesporu seděl v některé z raných verzí Panzer IV vyzbrojené ještě kanonem s krátkou hlavní, který byl poměrně slabý, pokud jde o schopnost probít pancíř. Běžný protitankový granát, vypálený z tohoto kanonu, by na vzdálenost 800 metrů nestačil ani na probití boku nebo zádi ruského T-34. Knispel tedy musel buďto použít účinnější kumulativní munici, nebo pálil běžným granátem, ale podařilo se mu zasáhnout dělo, prstenec věže nebo jiný citlivý bod nepřítele.

kdo by v tomto zarostlém neupraveném vagabundovi hledal nejlepšího tankistu Třetí říše? zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Po obklíčení Leningradu se Panzergruppe 3 vrátila zpět na střední úsek fronty, aby se konečně zapojila do útoku na Moskvu. To však podle všeho neplatilo pro samotnou 12. tankovou divizi, do které patřil také Knispelův pluk. Tato divize zůstala na severu a po boku vojáků z Panzergruppe 4 se snažila udržet obklíčení Leningradu napadané stále silnějšími sovětskými protiútoky. Do operace Tajfun, čili útoku na Moskvu, se tedy Knispel nezapojil. Místo toho sváděl těžké obranné boje na severu a postupně se s ostatními německými jednotkami stahoval více a více na západ jak Wehrmachtu docházelo palivo, munice i tanky.

4. listopadu 1941 obdržel Knispel za své bojové úspěchy Železný kříž druhé třídy. V prosinci 1941 udeřila sovětská 4. armáda u města Tichvin na nejvýchodnější cíp německých linií. Tento útok se vyčerpaným Němcům již nepodařilo zastavit a museli se stáhnout dále na západ. Knispelovu tanku, zakopanému v obranném postavení, se během ústupových bojů podařilo na krátkou vzdálenost zlikvidovat pět ruských tanků T-34. Zdecimované zbytky 12. tankové divize následně ustoupily až k městu Novgorod. Zde vojáci zanechali své tanky a odcestovali vlakem do estonské Narvy.

V Narvě byla jednotka doplněna novými vojáky a znovu vyzbrojena. Podle některých pramenů měla jednotka v Estonsku dostat zbrusu nové tanky Panzer IV verze Ausf. F2 s výrazně výkonnějšími kanony. Tanky Panzer IV Ausf. F2 však přišly do výroby až v březnu 1942 a tou dobou již 12. Panzerdivision byla zpátky na frontě. Lze tedy soudit, že při tomto prvním přezbrojení vyfasovali vojáci opět tanky s původními krátkými kanony. Samotný Knispel byl v Estonsku povýšen do hodnosti Unteroffizier.

V únoru 1942 se Knispel se svojí jednotkou vrátil zpět na frontu. Právě tehdy byl pravděpodobně přidělen jako střelec do tanku, kterému velel jeho pozdější dobrý přítel Alfred Rubbel. Ve stejné rotě sloužil jako velitel tanku také další Knispelův kamarád Hans Fendesack. Místem nasazení 3. roty 1. praporu 29. tankového pluku bylo opět severní Rusko, kde právě došlo k dalšímu sovětskému pokusu o prolomení blokády Leningradu. Tentokrát útočily jednotky v čele s Vlasovovou 2. údernou armádou. Sovětům se podařilo prolomit Německé linie mezi městy Novgorod a Chudovo v šíři asi 30 km a postupovali severozápadně směrem k Leningradu.

rok 1943, Kurt Knispel (označen tečkou) během bujaré oslavy s kamarády z 1. roty 503. praporu těžkých tanků, po Knispelově pravé ruce sedí Hans Fendesack, třetí voják po Knispelově levici (se skleničkou) je Alfred Rubbel, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Vlasovovi se sice podařilo dostat se až cca 70 km do hloubi německých pozic, pak se ale jeho postup nejen zastavil, ale Němcům se dokonce podařilo jeho jednotky obklíčit. Vlasov požádal sovětské velení o souhlas s ústupem zpět do výchozích pozic, ovšem dostalo se mu zamítavé odpovědi. Nezbylo mu tedy než se začít v obklíčeném kotli bránit jak nejlépe uměl. Když v květnu 1942 konečně dostal povolení k ústupu, bylo již příliš pozdě. Druhá úderná armáda byla již natolik oslabena, že se na průlom z obklíčení nezmohla a byla nakonec kompletně zničena. Právě do těchto bojů se zapojil i Knispel. Jeho 29. tankový pluk si zde připsal celkem 21 zničených ruských tanků a 24 protitankových děl. Sám přitom ztratil pouhých šest tanků.

Po skončení bojů v květnu 1942 dostali vojáci 1. praporu 29. tankového pluku včetně Knispela rozkaz odevzdat své tanky a připravit se na přesun do Německa k odpočinku, doplnění stavů a přezbrojení. V Německu dostali vojáci dovolenou a Knispel se vydal domů. Po týdenním odpočinku se hlásil zpět do služby v armádním výcvikovém středisku Neuhammer (dnes polský Swietoszow). O několik dní později si prapor převzal své nové tanky. Šlo o nejnovější verzi osvědčených tanků Panzer IV označovanou jako Ausf. F2. Tyto stroje byly vyzbrojeny novým typem kanonu ráže 75 mm s dlouhou hlavní, jehož schopnost probíjet pancíř nepřátelských obrněnců byla výrazně větší, než u starších verzí.

I s novými tanky se pak vojáci přesunuli do města Burg u Magdeburgu. Zde se tankisté dozvěděli, že jsou s okamžitou platností přeřazeni ze 3. roty 1. praporu 29. tankového pluku 12. tankové divize do 9. roty 3. praporu 4. tankového pluku spadajícího pod 13. tankovou divizi. V červnu 1942 byli vojáci i jejich tanky naloženi na vlak a vyrazili přes Polsko zpět na východní frontu. Cestou měl vlak delší přestávku v polském Krakově. Snad všichni Knispelovi životopisci zmiňují incident, který se zde tehdy odehrál a který krásně ukazuje Knispelovu povahu a jeho jakousi normální lidskost, kterou si zachoval i přes to, co se všude kolem dělo.

Na Krakovském nádraží zpozoroval Knispel skupinu vězňů, kterou hlídali příslušníci Schutzpolizei. Jeden z hlídačů začal brutálně bít bezbranného vězně, který se mu z nějakého důvodu znelíbil. Knispel nevydržel a na policistu se slovně obořil. Po krátké slovní potyčce vytrhl Knispel policistovi jeho pušku a praštil s ní o koleje, až jí zlomil pažbu. Pak se pustil do samotného strážníka. Následně se Knispel vmísil zpět mezi své druhy. Netrvalo dlouho a troufalce začala hledat vojenská policie. Šlo o vážný prohřešek, za který hrozil vysoký trest. Knispela prý tehdy zachránil velitel praporu, který s pistolí v ruce řekl vojenské polici, že pokud mu hodlají odvést vojáka, musí se místo něj do tanku posadit jeden z nich.

duben 1944, Kurt Knispel (označen tečkou) uprostřed svých spolubojovníků z 1. roty 503. praporu těžkých tanků, za povšimnutí stojí dvě věci: Knispelův malý vzrůst a nejležernější postoj ze všech vojáků na snímku, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Během další cesty vlakem na východ se prý udál ještě další legendární příběh demonstrující Knispelu nekontrolovatelnost a to když Knispel vykradl zásobovací vůz, který patřil 5. tankové divizi Waffen SS Wiking, jež cestovala stejným vlakem. Knispel z automobilu vynesl poklady jako cigarety, čokoládu, alkohol či kávu. Úlovek si však nenechal pro sebe, ale poctivě se o nepoctivý lup rozdělil se svými kamarády.

13. tanková divize, do které Knispelův prapor nově patřil, byla nasazena na jižním úsek východní fronty. Vlak proto tankisty dovezl až do čerstvě dobytého Rostova na Donu. Pro nadcházející německou ofenzívu (s krycím názvem Fall Blau) byla původní Skupina armád jih rozdělena na dvě části – Skupina armád A a Skupina armád B (Heeresgruppe). Úkolem Skupiny armád A bylo dobytí ropných polí okolo Baku. Skupina armád B dostala za úkol dobýt město Stalingrad. Knispelova 13. tanková divize byla začleněna do tzv. 1. tankové armády (1. Panzerarmee, generálplukovník Ewald von Kleist), která spadala pod Skupinu armád A. Cílem jejich útoku byla tedy kavkazská ropná pole a kódové jméno jejich části operace znělo Edelweiss.

Sověti soustředili své hlavní síly spíše k obraně Moskvy na středním úseku fronty a postup Skupiny armád A na jihu byl proto poměrně hladký. Němci v rychlém sledu obsadili města Stavropol, Majkop, Krasnodar, Mozdok a Novorosijsk a směřovali dále na Grozny. Tam se však již nedostali. Od září 1942 se začal postup zpomalovat, rostlo opotřebení techniky i únava vojáků a prodlužovaly se zásobovací trasy. Jednotky brzy pocítily vpravdě zoufalý nedostatek pohonných hmot. Tankové útvary musely stát na místě i několik dní právě kvůli nedostatku benzínu. Na konci září se postup prakticky zastavil zhruba na úrovni měst Malgobek a Ordzhonikidze (dnešní Vladikavkaz), tedy cca 80 km od Grozneho a více než 600 km od Baku.

V listopadu 1942 došlo k obklíčení Stalingradu a sovětská vojska začala postupovat na západ směrem k Rostuvu na Donu. To znamenalo obrovské riziko pro německé vojáky na Kavkaze. Pokud by Rusové dobyli Rostov, celá Skupina armád A by byla odříznuta a velmi pravděpodobně by následně došlo k jejímu zničení. Navíc začínalo být zřejmé, že splnění dalších cílů operace Edelweiss (přechod přes Kavkaz a zabrání ropných polí u Baku) není reálné a Němci se proto začali pomalu ale jistě chystat k ústupu. Také Knispelova 9. rota 3. praporu 4. tankového pluku obdržela v prosinci 1942 rozkaz stáhnout se z fronty do Rostova a připravit se na cestu zpět do Německa. Podle některých zdrojů si Knispel během kavkazského tažení připsal 12 zničených sovětských tanků.

Kurt Knispel se svým dobrým přítelem Hansem Fendesackem, zdroj: Flickr.com, upraveno

Po návratu do vlasti dostali vojáci krátkou dovolenou, po jejímž skončení měl následovat výcvik na novém typu tanku. Někdy v té době byl Knispel také vyznamenán odznakem za tankový boj (Panzerkampfabzeichen). Vánoce a Nový rok strávil Knispel doma a v lednu 1943 se už zase hlásil v tréninkovém středisku v Putlosu na severu Německa u výcvikového praporu Panzer Ersatz Abteilung 500. A nebyl rozhodně sám. Sešlo se zde hodně tankistů ze 4. tankového pluku, ve kterém Knispel do té doby sloužil, ale také z jiných tankových útvarů. V Putlosu je všechny čekalo seznámení s nejnovějším a doposud nejsilnějším německým tankem typu Tiger.

První dojmy ze setkání s novým tankem byly očividně smíšené. Knispelův kamarád Alfred Rubbel např. vzpomíná na to, že čekal zázračnou zbraň, stroj futuristického vzhledu a místo toho před ním stál hranatý „dinosaurus“. Tankisté však brzy poznali, že se jim do rukou dostává opravdu mimořádný bojový stroj. S čelním pancířem o síle 100 mm byl téměř imunní vůči nepřátelské palbě a jeho dlouhý kanon ráže 88 mm s velmi přesným zaměřovačem byl schopen ničit protivníky na dříve nepředstavitelné vzdálenosti. Velitelé i střelci (jako Kurt Knispel) si proto museli osvojit novou taktiku zahajování boje na velkou dálku namísto dříve obvyklého vyčkávání, než se k nepříteli dostatečně přiblíží. Velkou roli tady u střelce hrála schopnost správně odhadnout vzdálenost cíle a, jak se ukázalo, Knispel byl v tomto brzy skutečným mistrem.

Výcvikový prapor Panzer Ersatz Abteilung 500 se i s Knispelem a ostatními záhy stěhoval do střediska v Paderbornu, kde jejich trénink pokračoval. Po vycvičení se tito tankisté měli stát součástí 503. praporu těžkých tanků (schwere Panzer Abteilung 503). Tento prapor sice papírově vznikl již v květnu 1942, ale teprve v prosinci dostal své první tanky Tiger. V té době však nových těžkých tanků ještě nebylo k dispozici dostatečné množství, takže když 503. prapor dne 21. prosince 1942 odjížděl na východní frontu, měl pouze 2 ze tří tabulkových rot, ve kterých byly navíc Tigery namíchány se středními tanky Panzer III Ausf. N. Stavy praporu bylo tedy třeba doplnit novými vojáky, nejlépe již zkušenými, a právě takto došlo na Knispela a jeho kolegy ze 4. tankového pluku.

Během výcviku byli vojáci organizováni jako rota těžkých tanků. Tankisté, kteří pocházeli ze 4. tankového pluku, byli v rámci této roty soustředěni do jedné čety (4 + 1 tank). Této četě velel již zmiňovaný Hans Fendesack a proto se jí říkalo prostě „četa Fendesack“. Výcvik na tygrech dokončili vojáci zřejmě až někdy v březnu 1943 a to v Sennelageru kam se přesunuli v závěrečné fázi výcviku z Paderbornu. Zhruba v polovině března obdržela výcviková jednotka rozkaz vybrat pět posádek a připravit je i s tanky pro přesun na východní frontu. Oberfeldwebel Hans Fendesack a celá jeho četa se přihlásili jako zájemci o tento úkol. 11. dubna 1943 bylo všech 25 vojáků a jejich 5 tanků naloženo do vlaku a následoval přesun na východ.

a opět Kurt Knispel s Hansem Fendesackem, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Vlakem docestovali až do města Bohoduchov, nějakých 70 km severozápadně od nedávno znovu dobytého Charkova. Do této oblasti tehdy směřoval jeden vojenský transport za druhým. Šlo o přípravu na německou operaci s krycím jménem Zitadelle, což byl pokus o zničení ruského výběžku okolo města Kursk. Nově příchozí tankové posádky z Fendesackovi čety byly rozděleny do všech tří stávajících rot 503. praporu. Všichni tři kamarádi Knispel, Fendesack a Rubbel však zůstali spolu, shodně přiděleni k první rotě praporu. Často uváděné tvrzení, že Knispel již tehdy velel vlastnímu tanku Tiger, není téměř jistě pravdivé. Knispel byl zatím ještě „pouhým“ střelcem a to v tanku, kterému velel jeho již zmiňovaný přítel Hans Fendesack.

Díky těmto novým posilám dosáhl 503. prapor těžkých tanků plných tabulkových stavů a disponoval tak celkem 45 tanky Tiger. Začátek operace Zitadelle byl několikrát odložen a prakticky celý květen a červen strávili vojáci v okolí Charkova účastí na různých přípravných cvičeních, střelbách apod. Když byla operace Zitadelle konečně zahájena, 503. prapor nakonec nebyl nasazen jako celek. K nelibosti jeho velitelů byly jednotlivé roty praporu přiděleny ke třem různým tankovým divizím. První rota (Knispelova) byla přidělena k 6. Panzer Division, druhá rota k 19. Panzer Division a třetí rota k 7. Panzer Division. Tyto tři tankové divize byly součástí III. tankového sboru (III. Panzerkorps), který spolu s dalšími jednotkami spadal pod tzv. Armeeabteilung Kempf (armádní skupina Kempf) vedený generálem Wernerem Kempfem. Celé toto uskupení pak bylo zařazeno pod armádní skupinu jih, které velel polní maršál Erich von Manstein. Vojáci 503. praporu se tedy účastnili útoku na jižním křídle operace Zitadelle a do akce nastupovali z prostoru jižně od Bělgorodu.

Německý útok začal brzy ráno 5. července 1943. Jednotky, spadající pod armádní skupinu Kempf, měly překonat jižně od Bělgorodu řeku Doněc a postupovat proti postavením sovětské 7. gardové armády. Jejich posláním bylo krýt pravé křídlo hlavní útočné formace, tj. Hothovy 4. tankové armády. Přechod přes Doněc se však nezdařil podle plánu. Němcům se sice povedlo vytvořit na východním břehu předmostí, řeku však první den bojů překročila jen menší část jednotek a došlo tak ke zdržení. 6. července se 6. a 7. tankové divize již naplno zapojily do bojů proti 7. gardové armádě a slavily solidní bojové úspěchy např. u městečka Krutyj Log. Obranná postavení sovětské 7. gardové armády byla silně narušena, ale Rusové byli schopni je „vyztužovat“ posilami z jiných jednotek, takže německý postup byl pouze velmi pomalý.

Ze tří tankových divizí, ke kterým byly přiděleny roty 503. schwere panzer Abteilung se nejlépe dařilo právě 6. tankové divizi s 1. rotou praporu, ve které bojoval i Knispel. V noci z 10. na 11. července se této divizi podařil průlom a následně zahájila postup na Ržavjec odkud měla v plánu pokračovat dále na sever k Prochorovce a spojit se zde s II. tankovým sborem Waffen-SS. Ržavjec byl 6. tankovou divizí (ke které, jak víme, byla přidělena Knispelova rota) dobyt 12. července. Její další postup byl však zadržen sovětským odporem a do slavného tankového střetnutí u Prochorovky se tak nemohla zapojit.

Kurt Knispel zde již vyznamenaný Německým křížem ve zlatě, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Celá opera Zitadelle se pro Němce vyvíjela o poznání hůře, než bylo plánováno. Jejich jednotky sice postupovaly vpřed (zejména na jižním úseku), ale pouze pomalu a za cenu obrovských ztrát na životech i bojové technice. 10. července došlo navíc k neočekávané komplikaci, spojeneckému vylodění na Sicílii. 13. července se Hitler sešel se dvěma hlavními veliteli operace Zitadelle, von Mansteinem a Klugem a oznámil, že hodlá Kurskou ofenzívu ukončit a přesunout část sil do Itálie aby zde mohla čelit spojencům. Manstein naléhal, aby útok pokračoval, protože podle něj měli Němci to nejhorší již za sebou a pořád zde byla šance na úspěch. Kluge naopak souhlasil s Hitlerem, že operace Zitadelle tak jako tak nemá budoucnost. Hitler nařídil postupné stažení na výchozí linii. Na Mansteinově jižním křídle útoku mohly dočasně pokračovat útočné operace s cílem zničit co nejvíce ruských záloh, aby tyto nemohly následně přejít do protiofenzívy. Osud celé operace byl nicméně zpečetěn. Němci postupně přešli do obrany a iniciativu převzala Rudá armáda.

Knispelovi samotnému se během Kurské operace velmi dařilo. Na své konto si připsal 27 potvrzených zničených tanků nepřítele. Z toho minimálně ve dvou případech dokázal protivníka zničit na vzdálensot přesahující 2000 metrů. Knispel jako střelec prostě uměl perfektně využít kvalit tanku Tiger. Za své bojové úspěchy obdržel 24. července 1943 Železný kříž první třídy.

Po zbytek července a srpna zůstávaly části 503. praporu nadále rozděleny a zapojovaly se po boku různých útvarů do obranných bojů. Pomalu ale jistě se přitom stahovaly dál a dál na západ. Knispel a jeho 1. rota se v té době účastnil bojů okolo Charkova. Za všeobecného ústupu, který Němci zažívali, přestalo brzy fungovat zásobování municí, palivem i náhradními díly. Situace v okolí Charkova byla dlouhodobě neudržitelná a tak 22. srpna začaly zbytky vojáků z někdejší armádní skupiny Kempf Charkov opouštět. Posádky Tigerů přes den odrážely dotírající Rusy a přes noc se připojovaly ke konvojům směřujícím na západ. Všichni se stahovali do lépe bránitelné linie na řece Dněpr.

V prosinci 1943 se sovětským vojskům nicméně podařilo prolomit i tuto obrannou linii a překročili Dněpr na vícero místech. Němci museli chtě nechtě ustoupit dále na západ. Zadní voje při ústupu tvořily XI. a XLII. armádní sbor. Ze směru od města Čerkasy na Němce tlačily jednotky 2. Ukrajinského frontu. Vojáci 1. Ukrajinského frontu, kteří překročili Dněpr severněji, mezitím Němce obešli a postupovali proti nim ze severozápadu. Na konci ledna se oba ruské útočné směry setkaly u městečka Zvenyhorodka a tím obklíčily necelých 60 000 německých vojáků v tzv. Korsuň – Čerkaské kapse.

tanky Königstiger s věží Porsche patřící 1. četě 1. roty 503. praporu se v červenci 1944 skrývají před spojeneckým letectvem v lesíku u Canteloup, asi 20 km od Caen, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-721-0359-37, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Němci začali chystat protiopatření ještě dříve, než bylo sovětské obklíčení dokončeno. Vytvořili zvláštní jednotku nazvanou schweres Panzer Regiment Bäke (těžký tankový pluk Bäke), do jehož čela se postavil vynikající velitel Oberstleutenant Dr. Franz Bäke (mimochodem původním povoláním zubař). Do tohoto speciálního útvaru byl zahrnut také 503. prapor včetně Knispelova tanku. Panzer Regiment Bäke měl dále k dispozici část 23. tankového pluku s více než čtyřicítkou tanků Panther, samohybná děla, ženisty i pěchotu.

Pluk Bäke zaútočil na Rusy od východu a mezi 23. a 31. lednem 1944 operoval v oblasti mezi městy a vesnicemi Oratov, Vinnycja, Balabanovka a Medvyn. Během jediného týdne bojů prý dokázal tento velmi silně vyzbrojený pluk zničit 267 sovětských tanků a samohybných děl při minimálních vlastních ztrátách. Od 1. února se pak jednotka zapojila do snahy o uvolnění Čerkaského kotle. To se sice nakonec podařilo jen zčásti, ale i tak lze hovořit o úspěchu, protože se z obklíčení dostalo několik desítek tisíc německých vojáků (i když téměř všechnu bojovou techniku museli nechat za sebou). Střelec Knispel se samozřejmě opět činil a během bojů zničil celkem 12 ruských tanků. V březnu 1944 se 503. prapor sám ocitl v obklíčení v tzv. Hubeho kapse. Němcům se sice podařilo probít se z obklíčení ven, ale prapor přišel o většinu tanků, které mu do té doby zbyly.

V dubnu 1944 byl proto zdecimovaný 503. prapor těžkých tanků včetně Knispela odeslán do Německa k odpočinku, doplnění stavů a hlavně přezbrojení. Knispelovo bojové skóre se v té době již přehouplo přes stovku (konkrétně měl 101 potvrzených zničených nepřátelských obrněnců) a to už i oficiální propaganda musela přimhouřit oko a věnovat tomuto netradičnímu hrdinovi alespoň nějakou pozornost. Počátkem května 1944 byly tedy jeho úspěchy zmíněny v armádním věstníku (což mu jistě udělalo velkou radost). Kromě toho byl Knispel také povýšen do hodnosti Feldwebel a 20. května převzal Německý kříž ve zlatě. Rytířský kříž, na který byl také navržen, však opět nedostal.

Vojáci 503. praporu byli soustředěni do výcvikového prostoru v Ohrdrufu aby se zde přeškolili na zcela nový typ tanku. Šlo o těžký tank Tiger II, známý též jako Königstiger, nejtěžší, nejlépe pancéřovaný a nejsilněji vyzbrojený německý tank celé druhé světové války. První nové tanky k jednotce dorazily 16. června 1944 a 503. prapor se tak stal vůbec prvním útvarem, který byl těmito zbrusu novými stroji vyzbrojen. Nových tanků však bylo zatím k dispozici pouze 12 kusů, což nestačilo ani na kompletní vyzbrojení jedné roty. Všechny dostupné Tiger II byly zařazeny k první rotě praporu, ve které sloužil také Knispel.

Kurt Knispel, zde v roli spořádaného vojáka při propagandistické přehlídce 503. praporu na základně v Paderbornu v září 1944, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Hned 26. nebo 27. června 1944 byl pak prapor odeslán na západní frontu, aby se zapojil do boje proti spojencům. V té chvíli měla tedy první rota praporu 12 tanků Königstiger (verze s věží Porsche) a 2 tanky Tiger. Zbývající dvě roty měly po čtrnácti Tigerech. Knispel samotný vstoupil do francouzského tažení jako střelec v tanku číslo 101 (tedy jeden z velitelských tanků první roty praporu), kterému velel jeho přítel Hans Fendesack. Tento stroj byl starší Tiger Ausf. E, nikoli nový Königstiger. 3. července vysedli vojáci z vlaku ve stanici Dreux, asi 70 km západně od Paříže. Odsud postupovali již po vlastní ose směrem ke Caen. Přesuny byly možné pouze v noci kvůli spojeneckému letectvu, které mělo nad Francií naprostou převahu nad německou Luftwaffe. 503. prapor byl na západní frontě nasazen jako součást LXXXVI. armádního sboru.

Tanky 503. sPzAbt (konkrétně jeho třetí rota) se poprvé zapojily do bojů 11. července v oblasti Giberville, východně od samotného Caen. Tankisté dostali za úkol zastavit spojenecký průlom v této oblasti a to se jim také povedlo. Také v dalších dnech se Němcům vcelku dařilo spojenecké útoky odrážet. Zvrat však nastal 18. července, kdy Britové zahájili operaci Goodwood. Toho dne nad ránem byl prostor soustředění 3. roty 503. praporu doslova zasypán dělostřeleckou palbou a vzdušnými nálety a třetí rotě zůstal pouze jediný bojeschopný Tiger. Zbytky praporu včetně Knispelovy první roty byly postupně donuceny ustoupit až k Saint-Pierre-Canivet severně od Fallaise kde byly v srpnu 1944 s mnoha dalšími jednotkami obklíčeny v tzv. Fallaiské kapse. Koncem srpna se zbytkům praporu s několika posledními tanky (snad pouze se dvěma) podařilo z obklíčení uniknout a následně byla jednotka stažena do Německa k doplnění.

14. srpna 1944 byl však v boji vážně raněn Knispelův kamarád Hans Fendesack a následujícího dne svým zraněním podlehl. Knispel si během bojů ve Francii připsal 25 zničených spojeneckých tanků. V září 1944 byl prapor v Paderbornu znovu vyzbrojen na plné tabulkové počty (tj. 45 tanků), tentokrát již pouze novými tanky Königstiger a to s tzv. sériovou věží. Kurt Knispel byl už nyní zařazen nikoliv jako střelec, ale jako velitel tanku. Následovalo krátké zaškolení nováčků a někdy mezi 9. a 12. říjnem již jednotka zase vyrážela na frontu. Tentokrát ji vlak vezl do Maďarska.

503. prapor měl v Maďarsku dva úkoly. Prvním z nich bylo zabránit maďarskému regentu Horthymu v uzavření dohody o spojenectví se Sovětským svazem, ke kterému se schylovalo. Druhým posláním pak bylo zadržení sovětských vojsk, která již překračovala maďarské hranice. První část úkolu dostala honosně znějící název operace Panzerfaust, ale ve skutečnosti šlo spíše o demonstraci síly, něž o skutečnou bojovou akci. Operaci vedl slavný Otto Skorzeny. Skorzenymu stačilo, aby přijel k Budapešťskému hradu se čtyřmi tanky Königstiger a Horthy svým jednotkám raději vydal rozkaz, aby se nesnažily klást odpor. Horthy byl zatčen, nahrazen a Maďarsko zůstalo aspoň zatím německým spojencem. Jak přímo u hradu tak jinde v ulicích Budapešti se do akce zapojily pouze tanky z druhé a třetí roty 503. praporu, takže samotný Knispel, patřící k první rotě, se operace Panzerfaust zřejmě neúčastnil.

a zde Kurt Knispel ve chvílích volna, ve shánění alkoholu na dobytých územích byl prý mistr, zdroj: Flickr.com, upraveno

Budapešťská vládní krize byla zažehnána téměř bez boje, horší však byla situace na východě Maďarska, kde už postupovali Rusové. Tankisté z 503. praporu včetně Knispela byly proto urychleně odesláni k Debrecínu aby se spolu s 1. a 23. tankovou divizí postavili ruskému postupu na východ od řeky Tisy. Zpočátku se jim podařilo sovětskému tlaku odolávat. Knispelův tank prý na tomto úseku fronty zlikvidoval 12 ruských tanků. Vzhledem k obrovské početní převaze protivníka však Němci nevydrželi dlouho a brzy začali ustupovat. Počátkem listopadu už byli zatlačeni zpět k Budapešti.

V prosinci byla Budapešť obklíčena a Knispelova jednotka se zapojila do pokusu o záchranu více než 180 tisíc německých a maďarských vojáků. Tato operace dostala kódové jméno Konrad, ale skončila neúspěchem. Od Budapešti pak 503. prapor ustoupil zřejmě nejprve k Balatonu a potom na Slovensko. Dunaj vojáci překonali pravděpodobně v Komárně a dále se stahovali přes Šurany a Vráble, do Nitry a pak do Trnavy. I během ústupu sváděli tankisté menší či větší souboje v rudoarmějci a i když byli stále schopni velmi efektivně ničit nepřátelské tanky, bylo jim jasné, že rozjetý ruský válečný stroj už nemají absolutně žádnou šanci zastavit.

Další ústup jednotky vedl na Moravu, konkrétně do Hodonína. Odsud byl prapor povolán do Rakouska, kde se ještě zapojil do bojů u Zistersdorfu, Mistelbachu a Poysdorfu. Z Rakouska byla jednotka brzy vytlačena přes Nový Přerov zpět na Moravu. Nemá ani smysl vypočítávat mnoho a mnoho drobných opotřebovávacích střetů, během kterých praporu ubývalo mužů i bojeschopné techniky a naopak rostl počet zářezů na hlavních jejich tanků. V Branišovicích se Němcům podařilo opravit část poškozených Königstigerů a 27. dubna 1945 vyrazili do protiútoku u Pasohlávek. 28. dubna pokračoval boj u obce Nová Ves jižně od Pohořelic. Tato další šarvátka s Ruskými tanky by asi nebyla ničím výjimečná, pokud by se nestala Knispelovou poslední. Po téměř čtyřech letech na frontě a po stovkách tankových bitev, během kterých nebyl Knispel nikdy vážněji zraněn, jej pouhých několik dnů před koncem války, prostě opustilo štěstí.

Kurt Knispel na ne příliš kvalitní fotografii z Francie 1944, zdroj: kurt-knispel.webnode.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

V rámci všeobecného zmatku posledních válečných dnů nebyla smrt a místo pohřbení Feldwebela Knispela nikde řádně zaznamenána (jednoznačné není mimochodem ani místo jeho osudného zranění - podle některých pramenů to totiž nebylo u Nové Vsi, ale u několik kilometrů vzdálené obce Vlasatice). Teprve po 68 letech, v dubnu 2013 bylo Knispelo tělo nalezeno v hromadném hrobě v obci Vrbovec na Znojemsku. Ve Vrbovci byl na konci války německý polní lazaret, takže je pravděpodobné, že smrtelně zraněného (nebo již mrtvého) Knispela sem dopravili jeho kamarádi. Nebylo mu však už pomoci a jeho tělo bylo spolu s dalšími pohřbeno ve společném hrobě za hřbitovní zdí. Místo vypátrali a odkryli pracovníci Moravského zemského muzea ve spolupráci se svými německými kolegy.

Nález Knispelova těla potvrdila jeho identifikační známka, se kterou byl pohřben. Knispelovy ostatky byly vyzvednuty a po prozkoumání byly v listopadu 2014 řádně uloženy na brněnském ústředním hřbitově. Ohledání těla také určilo příčinu smrti. Tou byl beze sporu zásah střepinou do hlavy. Zda byl Knispel zasažen ve chvíli kdy se pohyboval mimo svůj tank, nebo zda lehkovážně vedl boj s hlavou vystrčenou z velitelské věžičky, to se již zřejmě nikdy nedozvíme.

Kurt Knispel měl na svém kontě 168 potvrzených zničení nepřátelského obrněnce. Z toho 143 na východní frontě a 25 na západní frontě. 126 vítězství dosáhl jako střelec, zbylých 42 pak již v roli velitele tanku. Uvedené počty jsou navíc opravdu pouze oficiálně uznaná čísla. Mimo ně bývá uváděno dalších nejméně 27 nepotvrzených vítězství (a je přitom dost možné, že jich bylo ještě víc, protože Knispel, který nijak netoužil po vojenských metálech, se zřejmě příliš nenamáhal se s někým dohadovat o každý tank, který zničil). Toto neuvěřitelné skóre udělalo z Kurta Knispela nejúspěšnějšího tankistu celé druhé světové války a zároveň také dosavadních dějin.

Přitom zůstal během války i dlouho po ní vcelku neznámým vojákem. Nehrál prostě hru na hrdinu, kterého nacistická propaganda potřebovala. Nosil dlouhé vlasy, neholil se, chodil neupravený a ani respektem k autoritám právě neoplýval. Na dobytých územích se družil s místními civilisty, zejména s děvčaty, a tajně sháněl alkohol pro sebe a své kamarády. Ti co jej znali, však věděli, že byl vždy připraven pomáhat svým kamarádům a vůbec lidem v nouzi a nechoval se nikdy jako nějaké „eso“. Byl to bohém, který si prostě řekl, že nenechá nějakou válku, aby mu zkazila radost ze života. V boji dělal to nejlepší, co uměl, aby přežil a mimo boj si nadále užíval života.

ostatky Feldwebela Knispela byly v roce 2013 vyzvednuty z masového hrobu ve Vrbovci a řádně uloženy na ústředním hřbitově v Brně, zdroj: vlastní foto Panzernet.net

Není tedy divu, že nedosáhl žádné vyšší hodnosti a nebyl mu udělen ani rytířský kříž (ačkoliv byl na něj svými nadřízenými navržen hned čtyřikrát). Rovněž není divu, že v oficiální propagandě jej naprosto zastínili jiní uhlazenější hrdinové jako např. Michael Wittmann. Wittmann byl také skvělý tankista, ale tolika vítězství jako Knispel nedosáhl (i když kdo ví, jak by to bylo, pokud by Wittmann dostal šanci bojovat až do dubna 1945 a nepadl už v srpnu 1944). Při tom, kolika bitev se Kurt Knispel zúčastnil, je doslova zázrak, že se mu podařilo přežít tak dlouho. Knispel prošel s Wehrmachtem prakticky celé východní tažení. Byl u obrovských obkličovacích operací roku 1941 na středním úseku fronty. Byl na severu u Lenigradu i na jihu na Kavkaze, bojoval u Kurska i ve Francii, aby nakonec padl na území bývalého Československa, země, ve které se narodil. Bylo mu 23 let.

 

DĚTSTVÍ A MLÁDÍ

VSTUP DO WEHRMACHTU

OPERACE BARBAROSSA

K LENINGRADU

NA KAVKAZ

TANK TIGER

sPzAbt 503

OPERACE ZITADELLE

ČERKASKÝ KOTEL

VE FRANCII

V MAĎARSKU

POSLEDNÍ ÚSTUP

NALEZENÍ OSTATKŮ

KNISPELOVO SKÓRE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje