TOPlist

 

 

"Jízdenka na konečnou!"

Heinz Guderian - povel tankovým posádkám

PzKpfw VI Tiger Ausf. B nebo také Tiger II nebo také Königstiger, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-721-0398-21A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Přísně jazykově vzato je Königstiger německý výraz pro tygra bengálského, v souvislosti s pojmenováním tanku však bývá toto slovo překládáno spíše doslovně jako královský tygr (čemuž odpovídá také běžně používaná anglická varianta Kingtiger). V každém případě, Königstiger nebylo nikdy oficiálním jménem známého německého těžkého tanku. Správnější je proto hovořit o něm jako o Tigeru II, nebo Tigeru Ausf. B (Ausf. = Ausführung = provedení, verze). V textu níže a na těchto stránkách obecně, však v rámci zjednodušení pracujeme i se zlidovělým jménem Königstiger.

Tiger II byl posledním německým tankem, který se během druhé světové války dostal do sériové výroby. Zároveň byl také nejtěžším a nejsilněji vyzbrojeným německým sériovým tankem. První krok na cestě k jeho vzniku byl učiněn dne 26. května 1941 na Hitlerově schůzce s ministrem zbrojení Todtem, zástupci armádního zbrojního úřadu a předsedou tzv. Panzerkommission, slavným českým rodákem Dr. Ferdinandem Porsche. Panzerkommission, neboli tanková komise, byla jakýmsi poradním orgánem, jehož členy byli zástupci předních průmyslových podniků zapojených do vývoje a výroby tanků a předsedou této komise byl právě Porsche.

Účastníci zmíněné schůzky diskutovali s Hitlerem mimo jiné také aktuální stav vývoje nového těžkého tanku Tiger (v dalším textu pro jasnější odlišení budeme říkat Tiger I). Tento projekt nesl kódové označení VK 45.01 a své prototypy v rámci něj připravovali dva konkurenti - firma Henschel (prototyp VK 45.01 (H)) a firma Porsche (prototyp VK 45.01 (P)). Porsche přitom velmi úzce spolupracoval s firmou Krupp, která pro něj navrhovala bojovou věž a kanon. Porsche (a nakonec i Henschel) plánoval pro svůj návrh tanku Tiger I použít kanon 8,8 cm KwK 36 L/56, vyráběný již zmíněnou firmou Krupp. Jak název napovídá, šlo o zbraň ráže 88 mm s hlavní o délce 56 násobků ráže. V průběhu oné schůzky z 26. května 1941 Hitler nicméně vyjádřil své pochyby o tom, že tento kanon bude dostatečně silnou zbraní. Hitler požadoval, aby kanon nového tanku dokázal na vzdálenost 1500 metrů probít pancíř o síle až 100 mm a na to uvedená zbraň firmy Krupp nestačila.

první prototyp tanku Tiger II byl předán armádě v listopadu 1943, všimněte si plochých předních dílů blatníků pásů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jedinou použitelnou zbraní, která splňovala uvedené Hitlerovy požadavky, byl nový 88 milimetrový protiletadlový kanon 8,8 cm Flak 41 L/74 firmy Rheinmetall. Tento kanon měl však téměř o třetinu delší hlaveň než původně plánovaná zbraň KwK 36 L/56 (4930 mm vs. 6548 mm). Flak 41 L/74 měl také větší nábojovou komoru a mohutnější brzdovratné zařízení a v neposlední řadě také náboje pro tento kanon byly výrazně delší než náboje pro KwK 36 L/56. Ukázalo se tedy, že bojová věž vyvinutá firmou Krupp pro tank Tiger I (stavěná pro instalaci kanonu KwK 36 L/56) zabudování silnějšího kanonu Flak 41 L/74 prostě nedovolovala. Pro delší kanon Flak 41 L/74 by zkrátka bylo nutno postavit úplně novou a prostornější věž. Navíc nebylo vůbec jisté, že by pro takovou novou a mohutnější věž vůbec postačoval stávající průměr prstence, a pokud ne, znamenalo by to nutnost dalších změn i na samotném trupu tanku.

Zdánlivě jednoduchá změna kanonu tedy nakonec hrozila významným zdržením celého projektu. Navíc samotný kanon Flak 41 L/74 byl stále teprve ve fázi testování a nikoliv v sériové výrobě. Proto bylo nakonec rozhodnuto, že projekt VK 45.01 (tedy tank Tiger I) bude dokončen a uveden do sériové výroby tak, jak byl již navržen, čili s původní věží a kanonem KwK 36 L/56 firmy Krupp. Paralelně však měl být zahájen také vývoj zcela nové bojové věže schopné pojmout silnější kanon Flak 41 L/74 firmy Rheinmetall a jakmile bude tato věž připravena, dojde ihned k jejímu zavedení do výroby namísto věže původní. Očekávání zbrojního úřadu bylo, že prvních 100 sériových tanků Tiger I bude mít původní věž a zbraň a k přepnutí výroby na novou věž a silnější kanon dojde od 101. sériového tanku.

Svůj návrh nové věže pro silnější zbraň měla připravit jak firma Krupp (která vyvíjela i onu původní věž pro kanon KwK 36 L/56) tak firma Rheinmetall (která byla autorem silnějšího kanonu Flak 41 L/74). V průběhu vývojových prací se zřejmě potvrdilo, že Flak 41 L/74 prostě není vhodný pro instalaci do bojového vozidla. Obě soutěžící firmy se proto nakonec rozhodly vyvinout pro své věže raději úplně nové zbraně, které by splňovaly Hitlerův požadavek na průbojnost. Krupp tedy začal stavět novou generaci kanonu ráže 88 mm s hlavní o délce 71 násobků ráže (tedy L/71). Rheinmetall zase zahájil práci na novém kanonu ráže 75 mm s délkou hlavně 70 ráží (L/70). Krupp přitom opět úzce spolupracoval s firmou Porsche a konkurenční Rheinmetall proto logicky zase našel spojence v Henschelu.

Tiger II s výrobním číslem 280006 (tedy šestý vyrobený sériový exemplář) vznikl v únoru 1944 a zde je zachycen během testů na základně v Kummersdorfu, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Plán tedy zněl ponechat trup i podvozek tanku Tiger I beze změn a počínaje stoprvním vyrobeným tankem prostě vyměnit pouze bojovou věž s kanonem. S postupem času však ze strany armády přicházely další požadavky a brzy bylo zřejmé, že vojsko vlastně poptává úplně nový tank. Mezi hlavní nové požadavky, patřilo například použití šikmého čelní pancíře. Někdy okolo dubna roku 1942 proto začaly být vývojové práce také vedeny jako úplně nový projekt s kódovým označením VK 45.02 (P) pro firmu Porsche a VK 45.03 (H) pro Henschel. Běžně se však používalo také označení Tiger P2 (pro Porsche) a Tiger H3 (pro Henschel). Později získal projekt také jednoduché označení Tiger II. (pozn.: označení VK 45.02 (H) stejně jako Tiger H2 bylo již použito pro jiný projekt, proto tedy ono VK 45.03 (H) resp. Tiger H3)

Nyní už se tedy nestavěla jen nová věž, ale celý nový tank a takováto zásadní změna zadání tedy nutně znamenala, že vývoj bude trvat déle. V červenci 1942 byla proto rozšířena objednávka na sériovou výrobu původních tanků Tiger I s kanonem KwK 36 L/56. Připomeňme si, že podle dřívějšího plánu jich mělo vzniknout pouze sto kusů a ten stoprvní již měl mít novou věž a zbraň. Nyní však byla objednávka na původní tank rozšířena na rovných tři sta kusů. Pak měla výroba starých Tiger I skončit a rozběhnout se výroba nového Tiger II.

V červenci 1942 zamítl zbrojní úřad koncepční návrh nové věže firmy Rheinmetall s kanonem ráže 75 mm a hlavní o délce 70 ráží. Tím bylo v podstatě rozhodnuto, že budoucí tank Tiger II ponese bojovou věž firmy Krupp s kanonem ráže 88 mm. Sám Porsche, který s Kruppem úzce spolupracoval, to zřejmě bral jako důkaz své favorizované pozice v projektu a bez obav popustil uzdu své tvořivosti, když připravil celkem pět různých návrhů nového tanku, kombinujících různé typy spalovacích, elektrických a hydraulických motorů (některé měly věž umístěnou vpředu, jiné naopak vzadu). Tyto verze vedl pod interním označením Typ 180A, 180B, 181A, 181B a 181C. Firma Henschel naopak k vývojovým pracím přistupovala spíše rezervovaně. Obzvlášť po zamítnutí věže Rheinmetall s kanonem ráže 75 mm se u Henschelů obávali, že jejich šance na vítězství nad Porschem jsou dosti omezené.

tento tank Tiger II, zachycený na železničním vagonu, má nasazeny užší přepravní pásy, širší pásy bojové jsou smotány za tankem, podle provedení výfuků je stroj na snímku jedním z úplně prvních sériových vozidel vyrobených v lednu 1944, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vše se však změnilo v srpnu 1942, když výběrová komise vybrala pro sériovou výrobu tanku Tiger I prototyp VK 45.01 (H) firmy Henschel. Porsche v soutěži pohořel zejména kvůli použití složitého diesel-elektrického pohonu. Porsche přitom s tímto kombinovaným pohonem počítal i pro nový Tiger II. Není tedy divu, že v listopadu 1942 byl Porscheho návrh VK 45.02 (P) zamítnut, aniž by se vůbec čekalo na vznik prototypu. Princip zmíněného diesel-elektrického pohonu byl následující. Tank byl vybaven běžným spalovacím motorem (nebo rovnou dvěma), ať už dieselovým nebo benzínovým. Tento motor poháněl elektrický generátor a ten díky tomu vyráběl proud pro dvojici elektromotorů. Elektromotory pak konečně roztáčely hnací kola pásů. Porsche tento druh pohonu prosazoval, protože se domníval, že takto těžký stroj nemůže být vybaven běžnou mechanickou převodovkou. Obával se, že klasická převodovka by prostě nezvládla tak obrovskou zátěž. Řízení tanku poháněného elektromotory mělo být velmi snadné a akcelerace naprosto plynulá. Pro praxi to však bylo příliš složité řešení s velkými ztrátami energie a s dodatečnými nároky na servis.

Současně s ukončením Porscheho projektu VK 45.02 (P) dostala firma Henschel naopak za úkol co nejrychleji dokončit vývoj svého VK 45.03 (H) a zahájit sériovou výrobu. Firma Krupp měla zároveň svoji bojovou věž (kterou šila na míru Porschemu) upravit tak, aby šla instalovat na Henschelův trup. Jedinou nutnou úpravou v tomto směru byla naštěstí pouze změna pohonu otáčivého mechanismu věže.

V lednu 1943 se do projektu vložil Hitler s dodatečným požadavkem, aby čelní pancíř nového tanku byl zesílen na 150 mm. Další požadavek, který konstruktérům jistě udělal radost, přišel v únoru 1943. Nový tank Tiger II měl být unifikován s právě vyvíjeným tankem Panther II. To znamenalo mimo jiné použití konkrétního typu motoru, převodovky, systému chlazení nebo dokonce i pásů. Takovéto dodatečné požadavky vývoj nového Tigeru II samozřejmě dále prodlužovaly, takže sériová původního Tigeru I musela pokračovat déle, než bylo plánováno (Němci si prostě nemohli dovolit výpadek ve výrobě). (Pozn.: projekt Panther II byl nakonec zrušen, takže tato snaha o budoucí úspory vyšla naprázdno)

a opět Tiger II s výrobním číslem 280006 během testů na základně v Kummersdorfu, na tomto snímku je krásně vidět původní monolitické provedení hlavně (bez širšího prvního stupně), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již bylo řečeno, své návrhy nové věže pro silnější kanon připravily firmy Krupp i Rheinmetall. Návrh firmy Rheinmetall, který počítal s použitím kanonu ráže 75 mm, byl však již v červenci 1942 zamítnut a ve hře zůstala pouze věž firmy Krupp. Krupp ji přitom připravoval ve spolupráci s Dr. Porschem, a jak se brzy ukázalo, nešlo zrovna o ideální řešení. Čelní stěna navržené věže byl tvořena silně ohnutou pancéřovou deskou o síle až 100 mm. Ohýbání tak silné ocelové desky nebylo úplně snadné a někdy při něm navíc docházelo ke vzniku drobných trhlin. Dalším neefektivním prvkem byl složitý tvar levé boční stěny věže, ve kterém byla nutná výduť pro umístění velitelské věžičky. Výroba bojové věže byla díky tomu pracnější a nákladnější než by se zbrojnímu úřadu líbilo. Tvar čelní stěny navíc přinášel riziko odražení dopadnuvší nepřátelské střely směrem dolů, tedy proti poměrně slabému stropu kabiny posádky.

Již v srpnu 1942 proto dostala firma Krupp za úkol revidovat svůj návrh tak, aby eliminovala riziko odražení střely dolů pod věž a zároveň aby výroba věže byla rychlejší a levnější ovšem při zachování stejné odolnosti. Byl zde ovšem jeden problém. Firma Krupp totiž v rámci urychlení náběhu sériové výroby obdržela od zbrojního úřadu již v únoru 1942 kontrakt na stavbu první stovky bojových věží. A v srpnu 1942 již byla tato série věží uprostřed výroby. Aby se zamezilo plýtvání již vyrobenými díly, bylo rozhodnuto, že Krupp dokončí 50 kusů věží dle původního návrhu a padesátý první tank Tiger II měl již dostat věž nového provedení bez popsaných nešvarů.

Podle plánu z října 1942 měl být první prototyp nového Tiger II dokončen v září roku 1943 a ihned nato se měla rozběhnout také sériová výroba. Výrobní tempo mělo postupně růst až by v květnu 1944 bylo dosaženo cílové úrovně produkce 50 tanků měsíčně. Kvůli popsaným zdržením však první kompletní prototyp nového tanku vznikl až v listopadu 1943. Tento stroj nesl výrobní číslo V1 (V = Versuchs = testovací). Prototyp tanku byl tedy tvořen podvozkem a trupem, který vyvinula firma Henschel pod označením VK 45.03 (H) a bojovou věží firmy Krupp s ohýbanou čelní deskou.

tanky Tiger II s věží Porsche, tato verze věže byla později nahrazena mimo jiné i kvůli nešťastnému zaoblení čelní stěny, které dávalo prostor pro odražení dopadající střely dolů do slabé stropní desky trupu, stroj v popředí má již dvoustupňovou hlaveň kanonu zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-721-0397-29, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Nový těžký tank Tiger II měl podvozek s devíti osami pro pojezdová kola na každém boku. Pro rozložení obrovské hmotnosti stroje bylo nutné dosáhnout co největšího počtu pojezdových kol. Řešením bylo uspořádání kol tak, aby se vzájemně překrývala. Osy tedy byly umístěny velmi blízko u sebe a na každé z nich byla nasazena dvě pojezdová kola. Na lichých osách byla přitom kola umístěna až na konci osy, zatímco na osách sudých byla kola umístěna blíže k trupu. Při bočním pohledu se tak kola vzájemně dosti významně překrývala. Ve srovnání se starším tankem Tiger I to bylo podstatně jednodušší řešení s menším rizikem vzpříčení kamene vtaženého mezi kola (uspořádání kol je krásně vidět na snímku ZDE (Public domain)). Pojezdová kola nového tanku byla celoocelového provedení o průměru 800 mm. Kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. První dva a poslední pár pojezdových kol měl navíc tlumiče pérování, umístěné uvnitř trupu. Tato kola musela za jízdy absorbovat nejvíce otřesů, a proto byly tlumiče použity právě pro ně. Kromě pojezdových kol tvořila podvozek ještě vzadu umístěná kola napínací a přední ozubená kola hnací.

Tank Tiger II používal dva typy pásů, užší přepravní a širší bojové. Ty bojové byly široké 800 mm a měrný tlak na půdu s těmito pásy byl cca 0,76 kg na čtvereční centimetr. Přepravní pásy měly na šířku 660 mm a měrný tlak při jejich použití činil 1,23 kg na cm2. Přepravní pásy byly nutné kvůli cestování tanku po železnici. S nasazenými bojovými pásy byl tank prostě širší, než kolik byl limit vlakového nákladu. Před každým naložení tanku na železniční vagony bylo tedy nutno nejprve vyměnit pásy a pak ještě jednou obráceně po vyložení tanku v cílové stanici. Posádkám bylo zakázáno používat přepravní pásy pro běžnou jízdu tanku po vlastní ose. Pásy byly sestaveny ze 46 dvojdílných článků. Každý se skládal z hlavního článku a spojovacího článku. Jeden takový dvojitý článek přepravního pásu vážil 42,9 kg a dvojčlánek pásu bojového dokonce 62,7 kg. Snadno lze tedy dopočíst, že jeden kompletní bojový pás tanku Tiger II dosahoval hmotnosti 2884 kg! Výměna bojových a transportních pásů tedy jistě byla poměrně náročná práce, na kterou nestačila jen prostá lidská síla.

Trup nového tanku Tiger II svým provedením silně připomínal trup středního tanku Panther, byl však podstatně robustnější. Nejexponovanější část trupu, tedy horní deska jeho čela, byla silná neuvěřitelných 150 mm! Navíc byla skloněná v úhlu 50 stupňů, což dále zvyšovalo její odolnost. Čelo tanku bylo díky tomu prakticky imunní vůči jakémukoliv druhu palby. Spodní díl čela trupu byl silný „pouze“ 100 mm a rovněž skloněný pod úhlem 50 stupňů ovšem obráceným směrem. Slabší pancéřování tohoto místa nebylo nijak zásadně na škodu, protože šance na zasažení nepřátelskou střelou zde byla naprosto zanedbatelná. Projektil, který by snad i dopadl právě do těchto míst, by musel být na sestupné trajektorii a téměř jistě by tak došlo k jeho sklouznutí po pancíři dolů do země.

vyřazený Tiger II s věží Porsche, stroj má kanon s původní monolitickou hlavně (bez širšího prvního stupně), zdroj: Worldwarphotos.info, Public domain, upraveno

Nalevo v přídi trupu seděl řidič tanku. Z vozidla vyhlížel skrz otočný periskop umístěný ve střeše trupu, hned na hraně čelní stěny. Konstruktéři zvolili stropní periskop hned ze dvou důvodů. Vyvrtat do 150 mm silné čelní ocelové desky otvor pro průzor by jednak bylo nesmírně pracné a za druhé by tím v jinak prakticky neproniknutelném pancíři zbytečně vzniklo slabé místo. Napravo vedle řidiče měl své stanoviště radista, který zároveň obsluhoval také trupový kulomet MG 34. Střeliště kulometu bylo zabudováno v pravé polovině čelní stěny. Spolu se samotným kulometem byl ve střelišti zabudován také zaměřovač typu Kugelzielfernrohr 2. Kulometčík měl k dispozici také vlastní pozorovací periskop, zabudovaný ve střeše trupu nad jeho stanovištěm. Na rozdíl od řidičova periskopu nebyl tento otočný, ale uchycený napevno a směřující 16,5 stupně doprava.

Boční stěny trupu byly silné 80 mm stejně jako stěna zadní. Strop trupu měl tloušťku 40 mm. Pancíř na dně podvozkové vany byl silný 40 mm v její přední části a 25 mm vzadu pod motorovým prostorem. Strop trupu nad stanovištěm řidiče a radisty byl tvořen velkou obdélníkovou deskou, kterou bylo možno odmontovat a získat tak cestu k vyzvednutí celé převodovky.

Za prostorem řidiče a radisty následoval prostor bojové věže. Jak již bylo řečeno, u prvních 50 tanků byly použity věže navržené firmou Krupp pro Porscheho prototyp VK 45.02 (P), které měly ohýbanou čelní stěnu o síle 100 mm. Boční stěny této věže byly silné 80 mm a byly skloněné pod úhlem 30 stupňů. Sklon sice dával stěnám větší odolnost, zároveň ale znamenal, že se věž směrem vzhůru podstatně zužovala. Její stropní deska byla díky tomu tak úzká, že zde nezbývalo dost místa pro velitelskou věžičkou. V levé boční stěně proto musela být vytvořena výduť pro její umístění.

zničený Tiger II s věží Porsche, věž byla zřejmě odtržena výbuchem munice uvnitř tanku, kanon má původní jednolitou hlaveň, ale již nový monokulární zaměřovač TZF 9d (jeden z původních dvou otvorů pro zaměřovač je zaslepený), zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Jak je z výše uvedeného zřejmé, velitelská věžička byla umístěna v levé části stropu bojové věže. Velitelská věžička byla nejvyšším bodem celého tanku a jejím smyslem bylo umožnit veliteli vozidla co nejlepší rozhled do všech směrů. Za tímto účelem bylo po jejím obvodu instalováno sedm pozorovacích periskopů. Věžička sloužila zároveň jako nástupní a výstupní průlez. Na věžičce byl dále umístěn oběžný okruh pro volné uchycení kulometu MG 34.

Další nástupní průlez se nacházel v pravé části stropu bojové věže. Dále byl ve stropě instalován ventilátor pro odvětrávání interiéru, periskop pro nabíječe, kruhový otvor pro vyhazování prázdných nábojnic od dělostřelecké munice a konečně ve stropě ústil vrhač granátů a dýmovnic, tzv. Nahverteidigungswaffe (tedy doslova zbraň pro blízkou obranu) (uspořádání střechy věže je krásně vidět na snímku ZDE (Public domain))). Samotné odpalovací zařízení této zbraně bylo umístěno uvnitř věže, pod jejím stropem a na střeše ústila pouze hlaveň. Mimo kouřových granátů bylo možno z Nahverteidigungswaffe odpalovat také protipěchotní šrapnely a dokonce bylo možno skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Pro představu, náboj Sprenggranatpatrone 326 Lp vystřelený z popsané zbraně letěl do vzdálenosti 7 až 10 metrů aby následně explodoval cca 0,5 až 2 metry nad zemí. Střepiny, který při tom vznikly, měly dolet až sto metrů. Šlo tedy evidentně o dosti účinnou zbraň pro obranu před dotírající pěchotou nepřítele.

V pravé boční stěně bojové věže byl drobný kruhový otvor, uzavíraný pancéřovou zátkou, který měl sloužit jako střílna pro ruční zbraně posádky. Stejná střílna měla být také v levém boku věže a navíc na této straně byl ještě větší kruhový otvor, který měl umožňovat rychlou komunikaci velitele tanku s někým stojícím venku (velitel tanku se tudy mohl napřímo domlouvat třeba s velitelem pěchoty, která tank doprovázela, motocyklovou spojkou apod.). Již u prvního prototypu však bylo rozhodnuto, že tyto otvory v bocích věže jsou spíše na obtíž než ku prospěchu a všechny tři (dvě střílny a jeden komunikační otvor) byly napevno zavařeny. Také u pozdějších sériových tanků s tímto typem bojové věže byly zmíněné otvory buďto zavařeny, nebo nebyly v pancíři vůbec vytvořeny.

první bojové nasazení tanku Tiger II se odehrálo na západní frontě v rámci 503. praporu a to v červenci 1944, tank v popředí má již dvoustupňovou hlaveň kanonu a novější pásy (hnací kolo má pouze devět zubů), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V zadní stěně bojové věže byl další velký otvor, který sloužil primárně k nakládání munice, ale v případě nouze jej bylo možno využít také jako průlez. V jeho krytu byla malé kruhová střílna pro ruční zbraně posádky, která se uzavírala pancéřovou zátkou. Velkou část zadní stěny věže bylo možno odmontovat a vzniklým otvorem se pak dal z věže vysadit kanon, aniž by bylo nutno sejmout celou věž. Pro případ hlubokého brodění bylo možno celou věž hermeticky utěsnit. To platilo i pro její prstenec, který se utěsňoval pomocí nafukovací gumové obruče.

V bojové věži byla samozřejmě umístěna hlavní zbraň tanku. Jak již zaznělo výše, nedošlo nakonec na použití kanonu Flak 41 L/74 firmy Rheinmetall ani žádné jeho přímé odvozeniny. Firma Krupp místo toho vyvinula vlastní kanon, který dostal označení 8,8 cm KwK 43 L/71. Tato zbraň byla od počátku stavěna pro použití v novém tanku. Její hlaveň měla délku 6298 mm, tedy cca 71 násobků ráže. To bylo o nějakých 25 cm méně než u Flaku 41 L/74. Pro nový kanon vzniklo také nové střelivo s kratší, ale zato širší nábojnicí, což umožňovalo snadnější manipulaci s municí v omezeném vnitřním prostoru věže. Kratší byla také nábojová komora kanonu a jeho brzdovratné ústrojí. Díky tomu byl KwK 43 L/71 pro instalaci do tanku po všech stránkách vhodnější než původně navrhovaný Flak 41 L/74. Pokud jde o průbojnost pancíře, dosahoval však velmi podobných výsledků. Kanon KwK 43 L/71 byl vybaven úsťovou brzdou, která snižovala zpětný ráz výstřelu a tím pádem zmenšovala délku zákluzu hlavně. Kanon nebyl instalován přesně v ose bojové věže, ale byl od ní posunut doprava o 30 mm.

Čím delší je hlaveň kanonu, tím více kouře v ní zůstane po výstřelu. V momentě kdy střela opustí ústí hlavně, dojde totiž téměř okamžitě k vyrovnání tlaku plynů uvnitř hlavně s běžným venkovním tlakem a dým, který zůstane v zadní části hlavně, už pak nic netlačí směrem k jejímu ústí, aby mohl z hlavně uniknout. Když se pak otevře nábojová komora a dojde k vyhození prázdné nábojnice, dým samovolně vnikne do interiéru bojové věže a to samozřejmě není žádoucí. Řešení je prosté, bezprostředně po výstřelu, dříve než se otevře nábojová komora, je hlaveň prostě nutno profouknout a vyhnat zbytek spalin ven jejím ústím. Kanon KwK 43 L/71 s hlavní o délce více než šesti metrů tímto problémem trpěl také. Proto byl na podlaze bojové věže tanku Tiger II instalován malý kompresor napojený na motor tanku. Kompresor pumpoval stlačený vzduch do malé tlakové lahve, která byla pomocí hadic propojena s komorou kanonu. Po výstřelu pak vzduch z tlakové lahve automaticky profoukl hlaveň a vyhnal zbytky dýmu ven skrz její ústí.

zničený Tiger II s věží Porsche, na tomto snímku je opět velmi hezky vidět původní hlaveň kanonu bez širšího stupně, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Horizontální pohyb kanonu zajišťovala sama věž svým otáčením a nebyl tedy nijak omezen. Vertikální pohyb byl možný v rozsahu od – 8 do + 15 stupňů. Nalevo od kanonu seděl střelec a k míření používal binokulární zaměřovač typu TZF 9b/1 (TZF = Turmzielfernrohr) s 2,5 násobným přiblížením a zorným polem 25 stupňů. Pro optiku zaměřovače byly v čelní stěně nalevo od kanonu vyvrtány dva drobné otvory. Nad nimi pak byl navařen jakýsi malý okap, který odváděl dešťovou vodu mimo oba otvory. Napravo od kanonu byl souose instalován kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Kulomet střílel skrz drobný otvor v čelním pancíři věže. Otáčení bojové věže zajišťovala hydraulika poháněná energií hlavního motoru tanku. V případě poruchy bylo možno věž otáčet také ručně.

Protažená záď věže sloužila jednak jako protiváha dlouhé hlavně kanonu, ale zároveň také nabízela prostor pro uložení munice. V zadní části věže bylo naležato naskládáno celkem 16 nábojů ráže 88 mm. Pokud jde o celkovou zásobu munice pro kanon, panují v literatuře značné rozpory (a to dokonce i v různých publikacích napsaných stejnými autory). Uvnitř trupu bylo po stranách bojové kabiny uloženo pravděpodobně 48 kusů střeliva (bývá uváděno i 42). Spolu se 16 náboji ve věži to tedy znamená 64 kusů střeliva. Tyto náboje byly uloženy v předepsaných držácích a zajištěny popruhy nebo pružinami. Mimo to však bylo možno na podlahu bojové kabiny volně uložit dalších, až 16 patron, což celkem dělá 80 nábojů.

Pro kanon KwK 43 L/71 se používaly čtyři druhy munice. Hlavním střelivem k ničení nepřátelské obrněné techniky byl Pzgr. 39/43 (Pzgr. = Panzergranate). Šlo o průbojný granát o hmotnosti 10,2 kg s malou výbušnou náloží. Projektil opouštěl ústí hlavně rychlostí cca 1000 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru dokázal tento granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 165 mm a na dva kilometry to bylo stále neuvěřitelných 132 mm pancíře! Nešlo přitom ani zdaleka o nedosažitelné vzdálenosti. Maximální dostřel kanonu se totiž pohyboval mezi 13 a 16 kilometry. Efektivní dostřel však bývá uváděn na hranici čtyř kilometrů pro přímou střelbu protitankovou municí a okolo deseti kilometrů pro nepřímou střelbu tříštivotrhavými granáty.

v červnu 1944 přišla do výroby nová verze bojové věže, označovaná někdy také jako Serienturm nebo Henschelturm, její čelní stěna byla rovná a silná 180 mm, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-680-8282A-09, Wikimedia, Creative Commons, upraveno

Německé kanony ráže 88 mm prosluly mimo jiné svojí přesností. A platilo i pro KwK 43 L/71. Přesnost kanonu bývá uváděna jako procento pravděpodobnosti zásahu cíle o šířce 2,5 metru a výšce 2 metry (tedy cca rozměry čelně stojícího tanku) a většinou se rozlišuje střelba v podmínkách cvičiště a v bojové praxi a obecně platilo, že výsledky z praxe byly o něco horší než ty ze cvičiště. Důvodem byl pochopitelně vyšší stres a časový tlak, pod kterým probíhalo zaměřování kanonu v podmínkách skutečného boje. Pro tank Tiger II platilo, že při použití uvedené nejběžnější munice typu Pzgr. 39/43 byla pravděpodobnost zásahu cíle na vzdálenost jednoho kilometru rovna 100% na cvičišti a 85% v bojové praxi. Při palbě na dva kilometry klesala pravděpodobnost zásahu na 85% při cvičné střelbě a na 43% při střelbě v ostrém boji.

Dalším používaným typem protitankové munice byla podkaliberní střela s wolframovým jádrem typu Pzgr. 40/43. Tento projektil vážil pouhých 7,3 kg a z kanonu vylétal rychlostí 1130 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů si tato munice poradila se skloněným pancířem silným 193 mm a z 2000 metrů zdolala pancíř o síle 153 mm. Tato munice byla přitom ještě o něco přesnější než výše uvedený typ. Pzgr.40/43 byl však dosti vzácný, protože wolfram byl pro Němce nedostatkovou surovinou. Posádky s sebou tedy vozily pouze několik málo kusů tohoto střeliva (pokud vůbec nějaké) a šetřily si je na souboje s nejtěžšími sovětskými obrněnci. PzGr. 40/43 neměl na rozdíl od Pzgr. 39/43 žádnou výbušnou nálož a jeho ničivé schopnosti po proniknutí do interiéru nepřátelského vozidla byly proto nižší. Stačilo však, aby střela zasáhla uskladněnou munici (které bylo uvnitř každého tanku dost) a dílo zkázy se konalo i tak.

Dalším typem dostupné munice byl Gr. 39/3 HL, což byla kumulativní protitanková střela. Tento projektil vážil 7,65 kg a jeho úsťová rychlost se pohybovala okolo 600 m/s. Pro kumulativní střelu však není důležité, jakou rychlostí se pohybuje při dopadu cíl, protože k průniku pancířem nepřátelského tanku nevyužívá energii kinetickou, ale chemickou. Díky tomu se její schopnost průniku pancířem nemění s rostoucí vzdáleností. Gr. 39/3 HL dokázal propálit pancíř o síle 90 mm, tedy podstatně méně, než výše uvedené průbojné náboje. Kumulativní střela byla navíc méně přesná, než střely klasické a posádky je tedy s sebou většinou vůbec nevozily.

říjen 1944, tanky Tiger II z 503. praporu jsou nasazeny v ulicích Budapešti v rámci operace Panzerfaust, z tohoto snímku je krásně patrná mimořádná délka kanonu, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-680-8282A-16A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Čtvrtým a posledním typem munice pro kanon tanku Tiger II byl tříštivotrhavý granát Sprgr. 43 (Sprgr. = Sprenggranate). Toto střelivo se používalo proti nepancéřovaným, tzv. měkkým cílům, včetně nepřátelské pěchoty. Munice na palubě byla většinou přibližně půl na půl Pzgr. 39/43 a Sprgr. 43. Mimo zabudovanou výzbroj (tj. 1x kanon, 1x trupový kulomet MG 34 a 1x věžový kulomet MG 34) byl na palubě ještě třetí kulomet MG 34, který se v případě potřeby zavěšoval na okruh kolem velitelské věžičky, dále samopal MP 40 a konečně jedna signální pistole (Leuchtpistole).

Dále za bojovou věží byla v zadní části trupu motorová sekce. Tak těžký tank, jako byl Tiger II, nemohl spoléhat na běžné mosty, jejichž nosnost byla většinou nedostatečná, a musel být schopen překonávat vodní toky vlastní pomocí, jinými slovy tank musel být schopen hlubokého brodění. Z toho důvodu byl motorový prostor rozdělen na tři podélné bloky. Prostřední sekci, ve které byl uložen samotný motor, bylo možno vodotěsně uzavřít. Po obou stranách motoru, odděleny vodotěsnou přepážkou, byly umístěny chladiče a jejich větráky. Pro hluboké brodění se počítalo s tím, že motor samotný zůstane v suchu, ale prostor chladičů po jeho stranách bude zaplaven vodou a tak bude zajištěno chlazení. Větráky by samozřejmě v takovou chvíli zůstaly zastavené. Přívod vzduchu, potřebného pro hoření v motoru, by pak zajišťovala dutá trubice vztyčená nad stropem motorové sekce.

Pro tank Tiger II byla použita stejná pohonná jednotka jako pro starší Tiger I, tedy benzínový dvanáctiválec Maybach HL 230 P30. Motor měl obsah 23 litrů a dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. V motorovém prostoru byl instalován automatický protipožární systém. Pokud teplota v motorové sekci vzrostla na více než 120 stupňů celsia došlo k samočinnému vypuštění hasiva na karburátory a na palivové pumpy, coby nejrizikovější místa. Převodovka byla typu Olvar OG 40 12 16 B, což byla upravená verze převodovky použité rovněž u tanku Tiger I. Převodovka byla umístěna v přední části trupu, v prostoru mezi řidičem a radistou a s motorem v zádi tanku ji spojovala hřídel. Převodovka umožňovala řazení osmi rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a čtyř stupňů pro couvání.

další Tiger II se sériovou věží nasazený v Budapešti v říjnu 1944, číslo 233 ukazuje na tank z třetí čety druhé roty praporu, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-680-8282A-06, Wikimedia, creative commons, upraveno

Strop motorového prostoru byl doslova poset otvory. Předně zde byly čtyři zamřížované otvory pro nasávání vzduchu ke chladičům a další dva velké kruhové otvory pro vyfoukávání vzduchu od chladičů. Dále zde byly otvory pro plnění paliva a chladicí kapaliny a otvor pro nasazení vzduchové trubice při brodění vodou. V pravé části byla umístěna prutová radiová anténa.

Celková zásoba paliva na palubě tanku Tiger II činila 860 litrů. Benzín byl přitom uložen v sedmi samostatných, ale vzájemně propojených, nádržích. Největší objem měly dvě nádrže umístěné na podlaze bojového prostoru pod schránkami na munici, a to celkem 340 litrů. Další velké nádrže byly umístěny v bocích motorové sekce, každá o objemu 145 litrů. Jedna menší nádrž byla také na každé straně v prostoru pod chladiči a konečně poslední nádrž o objemu 85 litrů byla umístěna nahoře, uprostřed zádi tanku. Do ní také vedlo hrdlo pro plnění paliva. Všech sedm nádrží bylo samozřejmě propojeno soustavou potrubí.

Na zadní stěně trupu byly upevněny dva výfuky. Trubice výfuků směřovaly nahoru a dozadu. V místech kde vycházely ze zadní stěny, byly výfuky chráněny masivními pancéřovými kryty. U každého napínacího kola byl v zadní stěně trupu otvor, skrz který se pomocí utahovacího klíče upravovala pozice napínacích kol tak, aby byly pásy tanku řádně napnuty (to bylo koneckonců posláním napínacích kol). Dále byly ve spodní části zadní stěny otvory pro vsunutí ruční startovací kliky a startovací hřídele. Startovací hřídel se napojovala buďto na přenosný startovací motor nebo se připojovala na motor osobního vozidla, které k tanku najelo. Poslední otvor v zadní stěně trupu umožňoval vsunutí zapálené pochodně sloužící k předehřátí chladicí kapaliny. Tento postup měl usnadňovat startování tanku v extrémních mrazech. Na zadní stěně trupu byl také upevněn hever, dřevěný blok sloužící jako podložka pod hever a čistící tyče pro kanon.

a opět tank číslo 233 v ulicích Budapešti, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-680-8282A-03A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Posádku tanku Tiger II tvořilo pět mužů. Řidič a radista, který zároveň obsluhoval trupový kulomet, seděli vedle sebe v přední části trupu, navzájem odděleni převodovkou. Zbylý tři muži měli svá stanoviště v bojové věži. Napravo od kanonu bylo místo nabíječe, nalevo od kanonu pak seděl střelec a dále za ním a o něco výš měl svoje sedátko velitel tanku. Řidič ovládal tank pomocí volantu (stejně jako u staršího Tiger I). Pro případ poruchy zde ale byly také klasické řídicí páky. Řadový Tiger II byl vybaven radiostanicí FuG 5 s dosahem 4 až 6 kilometrů. Dále zde byl interkom (Bordsprechanlage 1), pomocí kterého spolu komunikovali všichni členové posádky. Každý z mužů na palubě měl sluchátka a hrdelní mikrofon, tedy vyjma nabíječe, který měl pouze sluchátka bez mikrofonu. Tanky určené pro velitele rot a čet měly vedle FuG 5 ještě další stanici typu FuG 2.

První tři prototypy se od prvních sériových tanků lišily jen velmi málo. Prototypy měly přední část blatníků pásů rovnou, zatímco následné sériové stroje měly čela blatníků zaoblená. Podle některých zdrojů měly bojové věže všech tří prototypů stropní pancíř v přední a zadní části silný pouze 25 mm. U produkčních tanků však prý byl použit pancíř o síle 40 mm. Prototypy nebyly opatřeny nátěrem antimagnetické pasty Zimmerit a chyběly jim také úchyty na nářadí na bocích trupu (pozdější sériové tanky měly na bocích uloženu celou řadu věcí: kladivo, kleště na štípání drátů, sekeru, startovací kliku, hasicí přístroj, ocelová vlečná lana či lano pro navíjení pásů při jejich výměně).

Tank Tiger II s ranou verzí bojové věže dosahoval hmotnosti 68,5 tuny a na silnici dokázal vyvinout úctyhodnou maximální rychlost 41,5 km/h. Šlo sice o dosažitelné maximum, ovšem zcela mimo běžnou praxi. Pro dosažení této rychlosti bylo nutno vyhnat motor do vyšších otáček. Řidiči však byly instruování, aby nepřekračovali 2500 otáček za minutu. Nejvyšší prakticky udržitelná rychlost byla cca 38 km/h na silnici a něco mezi 15 a 20 km/h v terénu. Spotřeba paliva těžkého tanku byla ohromná. Na silnici se pohybovala okolo 505 litrů na 100 km jízdy, v terénu to bylo dokonce okolo 715 litrů na 100 km. V opravdu těžkém terénu však mohla být spotřeba ještě vyšší. Plné nádrže (tj. 860 litrů benzínu) tedy stačily na ujetí cca 170 km po silnici a cca 120 km v terénu.

tanky Tiger II se sériovou věží, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak bylo již řečeno, první kompletní prototyp tanku Tiger II, nesoucí výrobní číslo V1, byl postaven v listopadu 1943 (podle některých pramenů byl postaven již v říjnu, ale až v listopadu jej armáda skutečně převzala). Další dva objednané prototypy byly dokončeny v lednu 1944 spolu s prvními třemi sériovými tanky. Lednové prototypy nesly výrobní čísla V2 a V3, sériové tanky měly čísla podvozků 280001, 280002 a 280003. Náběh sériové výroby byl velmi pozvolný. V únoru bylo dodáno pět tanků, v březnu a dubnu shodně po šesti strojích. V květnu 1944 vyjelo z Henschelovy továrny číslo 3 v Kasselu 15 a v červnu 32 nových Tiger „dvojek“. Červenec 1944 byl prvním měsícem, kdy se podařilo splnit stanovený výrobní cíl 45 tanků měsíčně.

Počáteční problémy byly překonány a produkce nabírala na obrátkách. Výrobní plán pro srpen byl 80 tanků a Henschel jich dodal dokonce 94. Pak ovšem nastal zvrat. Dne 22. září 1944 se totiž továrna v Kasselu stala terčem spojeneckého bombardování. Další nálety následovaly 27. a 28. září a pak ještě 2. a 7. října. Bombardování napáchalo obrovské škody, ale výrobu se i přesto podařilo udržet v chodu, i když samozřejmě v omezeném rozsahu. V září tak bylo armádě dodáno 63 ze 100 plánovaných tanků, v říjnu pak pouhých 26 z plánovaných 120. Výroba tanku Tiger II běžela až do března 1945. V tomto měsíci stihla továrna předat vojákům posledních 30 tanků, než byla obsazena postupujícími spojeneckými vojsky. Celkem bylo od listopadu 1943 do března 1945 dokončeno a předáno armádě 492 tanků Tiger II včetně tří prototypů.

Všechny tanky přitom postavila (zkompletovala) firma Henschel und Sohn, přesněji řečeno její továrna Werk III ve městě Kassel, ve čtvrti Mittelfeld. Existovaly prý plány na zapojení firmy Nibelungenwerke, ale nikdy k tomu nedošlo. Do výroby však byla zapojena celá řada různých dodavatelů a subdodavatelů. Samotná těla trupu a věže svařená z pancéřových desek dodávala primárně firma Krupp z Essenu. Později se do této výroby zapojily ještě firmy DHHV (Dortmund-Hörder-Hütten-Verein) a Škoda, ovšem stačily každá vyrobit pouze několik málo kusů pancéřových těl. Motory dodávaly firmy Maybach a Auto Union, převodovky stavěly závody Adlerwerke ve Frankfurtu nad Mohanem a Waldwerke z Pasova. Dodávku kanonů měla na starosti firma DHHV a zaměřovačů zase firma Ernst Leitz. Továrna Wegmann Waggonfabrik v Kasselu kompletovala bojové věže.

Tiger II s prostřeleným bokem věže někde v Německu v březnu 1945, všimněte si náboje opřeného z boku o věž, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Všechny části se pak postupně sbíhaly do zmíněné továrny firmy Henschel v Kasselu, kde z nich přibližně 8000 dělníků montovalo finální tanky. V továrně se střídaly denní a noční dvanáctihodinové směny, takže práce probíhaly non-stop 24 hodin denně. Výroba tanku zde byla rozdělena do 9 montážních stanovišť (Takt). Na některých stanovištích strávil tank i několik dní. Celkový čas potřebný na kompletaci jednoho stroje činil 14 dnů.

Jak jsme řekli hned v úvodu stránky, Königstiger nebylo nikdy oficiálním označením popsaného těžkého tanku. Tento název se přesto od ledna 1945 objevoval v některých hlášeních a u poválečných historiků se stal velmi populární, protože je krátký, jasně odlišitelný od názvu původního Tiger I a ke všemu je snadno přeložitelný do angličtiny. Další používané jméno Tiger II bylo sice oficiální, ale bylo používáno spíše ve fázi vývojových prací a nikoliv pro sériové tanky. Správný oficiální název tanku tedy zněl Panzerkampfwagen Tiger Ausf. B, ze kterého vznikla také zkrácenina Tiger B. Někdy byl ale používán ještě krkolomný název Panzerkampfwagen Tiger (8,8cm KwK 43 L/71). A pak zde byl samozřejmě také výzbrojní kód Sd.Kfz. 182.

V průběhu výroby byly postupně zaváděny nejrůznější zlepšováky zjednodušení. V květnu 1944 byly zavedeny bojové pásy nového provedení. Opět byly sestaveny z dvoudílných článků, ale byly řešeny jinak. Zuby hnacího kola již nezapadaly do obou dílů článku, ale pouze do jeho hlavní části. Spolu s novými pásy byla proto zavedena také nová hnací kola, která měla pouze devět zubů (na rozdíl od původních kol s osmnácti zuby).

ačkoliv to nebylo povoleno, lze občas spatřit fotografie tanků Tiger II, které vyjely do akce s užšími přepravními pásy, jako například tento, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

V květnu 1944 došlo také k výměně původního binokulárního zaměřovače TZF 9b/1 za novější monokulární TZF 9d. Tento typ zaměřovače potřeboval pouze jeden otvor v čelní stěně. Ten druhý byl tedy zaslepen pancéřovou zátkou. TZF 9d měl dvě volitelné úrovně přiblížení, 3 násobné a 6 násobné. Kanony prvních tanků měly jednolitou hlaveň, která byla stejně široká po celé své délce. Později však byla zavedena stupňovitá hlaveň (první stupeň měl větší tloušťku a tedy i vnější obvod). Do výroby tanků Tiger II byly kanony s novou hlavní zaváděny postupně od dubna do června 1944. Starší monolitická hlaveň se objevuje pouze u tanků s původním typem bojové věže, tedy pouze na části tanků z první padesátky.

Vraťme se nyní o kousek zpět v čase. V srpnu 1942 proto dostala firma Krupp za úkol dokončit výrobu padesáti rozpracovaných bojových věží původního provedení s ohnutou čelní stěnou a zároveň navrhnout novou, jednodušší a odolnější bojovou věž, která by tu původní nahradila počínaje padesátým prvním vyrobeným tankem Tiger II. Tento okamžik nastal v červnu 1944. V tomto měsíci vyjel z továrny tank s číslem podvozku 280047, což byl 47. sériový stroj, ale po započtení prvních tří prototypů šlo o padesátý vyrobený tank. S tímto tankem byla vyčerpána zásoba původních věží a následující stroj s číslem podvozku 290048 byl již osazen bojovou věží nové konstrukce.

Nová věž měla rovnou čelní stěnu skloněnou pod úhlem 10 stupňů. Její provedení již nedávalo prostor pro nechtěné odražení dopadnuvší střely dolů, proti stropní desce trupu. Čelní pancíř nové věže byl silný neuvěřitelných 180 mm a byl tedy prakticky neprůstřelný. Čelní stěna byla navíc užší než u původní verze, takže představovala menší terč. Boční stěny nové věže měly tloušťku 80 mm a byly skloněné pod úhlem 20 stupňů. Díky menšímu sklonu bočních stěn a také mírnému posunutí velitelské věžičky ke středu tanku nebylo nutné vytvářet v levé boční stěně bojové věže onu nešťastnou výduť pro velitelskou věžičku.

Belgie, leden 1945, američtí vojáci si prohlíží opuštěný Tiger II s věží Henschel, tank má připojena vlečná lana, takže zřejmě došlo k poruše nebo uvíznutí ale odtažení se nezdařilo, zdroj: Worldwarphotos.info, Public domain, upraveno

Menší sklon bočních stěn znamenal také více vnitřního prostoru, což se promítlo například do zvýšení zásoby střeliva uloženého v zadní protažené části věže a to z původních 16 na 22 nábojů. Celková zásoba munice na palubě tanku tak vzrostla z 80 na 86 kusů. Nová bojová věž však byla také těžší než ta původní a to se zase promítlo do nárůstu celkové hmotnosti Tiger II až na 69,8 tuny.

O původní bojové věži se často hovoří jako o „Porscheho“ věži (protože byla šita na míru Porscheho projektu VK 45.02 (P)). Nová věž pak bývá často označována jako věž „Henschel“, což je ovšem zavádějící. Obě věže byly totiž dílem firmy Krupp. Daleko správnější (a rovněž používané) označení nové věže je proto věž „sériová“.

Na konci června 1944 začaly být na boky bojové věže navařovány háky pro zavěšení náhradních článků pásů. Na každý bok věže se vešly čtyři, dva v přední části a dva vzadu. Zavěšené náhradní články neměly podle provedených testů žádný pozitivní ani negativní vliv na odolnost pancíře, jinými slovy nefungovaly jako dodatečná ochrana boků věže.

američtí vojáci si prohlížení opuštěný Tiger II (a laškují s místními děvčaty), Belgie 1944/45, zdroj: Waralbum.ru, Public domain, upraveno

V rámci zjednodušení výroby bylo v srpnu 1944 rozhodnuto, že interiér nových tanků již nebude natírán obvyklou slonovinovou barvou, ale zůstane ošetřen pouze základním antikorozním nátěrem červené barvy. V září 1944 přestala být v továrně na nové Tiger dvojky nanášena antimagnetická pasta Zimmerit. Šlo zřejmě rovněž o opatření ke zjednodušení výroby, i když podle některých autorů byla důvodem nepodložená zpráva, že některé frontové jednotky zaznamenaly vznícení Zimmeritu po zásahu nepřátelskou střelou.

Od ledna 1945 začal být nad otvor pro zaměřovač kanonu v čelní stěně věže navařován drobný profil, který odváděl dešťovou vodu. Těsně před nedobrovolným ukončením výroby v březnu 1945 byl zaveden nový typ bojových pásů. Namísto dvojitých článků, byl tvořen klasickými jednoduchými články. Proto bylo nutno znovu zavést hnací kolo s osmnácti zuby. Zároveň s tím byly na bocích věže navařeny nové úchyty pro zavěšení náhradních článků pásů. Namísto původních dvou dvojitých článků sem byly nyní nově zavěšovány tři menší nejednoduché články. Z literatury není zřejmé, zda se tanky s těmito pásy a dodatečnými úchyty na bocích věží vůbec ještě dostaly do výroby. Každopádně existují fotografie věží s úchyty pro rezervní články nového typu, pořízené americkými vojáky v továrně Henschel po jejím obsazení.

Uvedené úpravy nejsou v žádném případě kompletním výčtem změn a zlepšováků zavedených v průběhu výroby tanku Tiger II. Mimo popsané docházelo ještě k celé řadě dalších menších či větších modifikací. Velká část vylepšení se týkala olejových a palivových těsnění a hnacího ústrojí, které vykazovaly, zejména u raných tanků, časté chyby.

Tiger II v péči polní dílny, zdroj: Flickr.com se souhlasem provozovatele, upraveno

Existovala také celá řada plánů pro budoucí rozvoj tanku, na které už ovšem nedošlo. Stačilo ještě pár měsíců výroby a tanky by zřejmě začaly být vybavovány stabilizovanými mířidly a koincidenčními dálkoměry pro přesnější určování vzdálenosti cíle. Do druhé poloviny roku 1945 spadal rovněž neuskutečněný plán na výměnu pohonné jednotky tanku za motor Maybach HL 234 o výkonu až 900 koní. Do budoucna se počítalo také s instalací poloautomatického nabíjecího systému.

Jako u většiny německých tanků vznikla vedle běžné bojové verze také verze velitelská, tzv. Panzerbefehlswagen Tiger Ausf. B. Stejně jako u jiných typů německých tanků, i tentokrát vznikly rovnou dvě velitelské varianty. První z nich nesla výzbrojní kód Sd.Kfz. 267 a byla vybavena radiostanicemi FuG 5 a FuG 8. Ke stanici FuG 8 patřila hvězdicově rozvětvená anténa (tzv. Sternantenne D) umístěná uprostřed zadní části motorové kapoty. Další dvoumetrová prutová anténa byla instalována na střeše bojové věže. Vedle toho byla zachována také původní anténa umístěna v pravé části motorové kapoty, takže velitelský tank měl celkem tři antény. Sd.Kfz. 267 sloužil pro spojení s vyšším velením pozemních jednotek. Druhá verze velitelského Tigeru nesla označení Sd.Kfz. 268 a byla určena ke spojení s leteckou podporou. Její komunikační vybavení sestávalo ze stanic FuG 5 a FuG 7. I tento tank měl celkem tři antény, ovšem všechny prutového provedení bez rozvětvení.

Velitelským tankům zůstala zachována plná výzbroj, takže v případě nutnosti byly schopny zapojit se do boje. Došlo u nich však ke snížení zásoby munice pro kanon a to na 63 kusů. Na více nábojů nezbylo místo, protože do interiéru bylo nutno vměstnat dodatečnou radiostanici, elektrogenerátor a další vybavení. Velitelské tanky sloužily na úrovni štábu praporu. Dohromady bylo zřejmě vyrobeno pouze 20 velitelských Tiger dvojek obou verzí.

velitelský tank Tiger II, všimněte si celkem tří antén, rozvětvená Sternantenne ukazuje na Sd.Kfz. 267, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tanky Tiger II byly organizovány do samostatných praporů těžkých tanků (schwere Panzer Abteilung, zkráceně s.Pz.Abt.), u kterých měly postupně nahradit starší Tiger „jedničky“. Prapory těžkých tanků byly budovány jak v rámci Wehrmachtu, tak v rámci Waffen SS. Prapor byl tvořen třemi rotami, z nichž každá měla dva velitelské tanky a tři bojové čety po čtyřech tygrech. Jedna rota na plných stavech tedy disponovala celkem 14 tanky (2 plus 3 x 4). To znamená, že všechny tři roty v praporu měly 42 tanků (3 x 14). Pak zde ovšem bylo ještě velitelství praporu vybavené třemi Tiger dvojkami velitelské verze. Kompletní prapor měl tedy všeho všudy 45 tanků.

Prvním praporem, který nové tanky obdržel, se stal schwere Panzer Abteilung 503. Tato jednotka byla v květnu 1944 stažena z východní fronty (poté, co zde byla téměř zničena) k odpočinku a doplnění stavů. Prapor byl umístěn ve výcvikovém středisku v Ohrdrufu. 6. června 1944 však došlo k vylodění spojenců v Normandii a prapor musel být co nejrychleji poslán do akce na nově otevřené západní frontě. Na kompletní přezbrojení novými tanky tedy nezbylo dost času. Proto když schwere Panzer Abteilung 503 dne 27. června vyrážel po železnici do Francie, vezl s sebou pouze 12 tanků Tiger II, zatímco zbylých 33 tanků bylo staršího typu Tiger I. Bojovou premiéru si nové Königstigery odbyly zřejmě 18. července 1944 u městečka Demouville.

První jednotkou, se kterou se nové tanky podívaly na východní frontu, byl zase s.Pz.Abt. 501. Tento prapor byl během ústupových bojů v oblasti Minska de facto zničen (nezbyl mu ani jeden bojeschopný tank). Přeživší vojáci této jednotky byli v červenci 1944 staženi do Ohrdrufu, kde měl být prapor znovu zbudován. Vlaky sem postupně přivážely nové vojáky ale hlavně také nové tanky Tiger II. Situace na východní frontě se zhoršovala doslova každým dnem a dodávky nových tanků se vlekly. Proto bylo nakonec rozhodnuto, že prapor nebude čekat na dosažení plného stavu, ale bude odeslán zpět na frontu ve dvou vlnách. Jako první odjely 2. a 3. rota, které již byly kompletní. První rota měla počkat na dodávku chybějících tanků a následně vyrazit za zbytkem praporu.

většího nasazení se tanky Tiger II dočkaly např. během tzv. Ardenské ofenzívy, před zahájením operace pózovaly tanky z 503. praporu filmařům, všechny přitom měly nasazeny úzké přepravní pásy (asi nebylo času nazbyt), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojová premiéra na východě však nebyla nijak slavná. 5. srpna 1944 dorazily tanky druhé a třetí roty do železniční stanice Jedrzejow. Zde byly tanky vyloženy, přezuty na bojové pásy a po vlastní ose měly pokračovat na východ směrem k městu Chmielnik, kde se měly připojit k 16. tankové divizi. Během cca 50 kilometrů dlouhého přesunu v poměrně velkém horku začalo u mnoha tanků docházet k přehřátí a následné poruše motoru. Vojáci museli udělat několik přestávek a nechávat motory alespoň trochu odpočinout. Do cílového prostoru nakonec dorazila zhruba pouze polovina tanků, ostatní putovaly rovnou do opravy. Vzhledem k nedostatečnému počtu akceschopných tanků se velitel 16. tankové divize rozhodl, že s útokem počká, než budou porouchané tanky opraveny. 9. srpna dorazila do Jedrzejowa také první rota praporu, nyní již kompletní. Také její tanky vyrazily po vlastní ose směrem k Chmielniku a bohužel i tentokrát se to neobešlo bez problémů. Z celkových 14 tanků první roty dojely bez poruchy pouhé čtyři. Zbývajících deset muselo být odtaženo.

Dne 11. srpna 1944 ráno zahájili Němci útok na ruské předmostí na Visle. Jádro útoku tvořilo 8 Tiger II a množství tanků Panther. Během dne se Němcům podařilo postupně dobýt městečka a vesnice Szydlow, Korytnica, Kotuszow, Kurozweki a Ogledow. Ve 21 hodin byl postup zastaven a vojáci strávili noc v Ogledowu. Sověti, kteří v oblasti neměli dostatek tanků, využili času a zaujali nejlepší možná postavení v terénu, směrem na Staszow. Některé tanky dokonce zamaskovali do stohů. 12. srpna Němci znovu vyrazili a vjely v podstatě do připravené pasti. Rusové netušili, že budou mít co do činění s dosud neznámým novým typem tanku, přesto nenechali nic náhodě a nechali nepřítele přijet až na vzdálenost pouhých 400 metrů než zahájili palbu.

Sovětům hrály do karet i další okolnosti. Jednak to byla hustá ranní mlha, která ještě vylepšila maskování jejich tanků. A pak zde byl písčitý terén, ve kterém německé kolosy zapadaly a postupovaly tedy pouze velmi pomalu a ztěžka manévrovaly. Boj prý nakonec trval až do noci a teprve 13. srpna ráno se Rusové vydali prozkoumat bojiště. Všech osm nasazených Königstigerů zůstalo na místě. Díky léčce se ruským tankům podařilo střílet na Němce z boků a z velmi malých vzdáleností, takže dokázaly probít jejich boční pancíř. Některé ze zasažených tanků následně začaly hořet a vybuchly, jiné zůstaly jen stát a jejich posádky prostě utekly. Teprve nyní Sověti poznali, že zničené tanky nejsou Panthery, ale něco úplně nového.

první nasazení tanků Tiger II na východní frontě nedopadlo zrovna podle představ, tento velitelský tygr dva padl do rukou Sovětů v nepoškozeném stavu včetně mnoha důležitých dokumentů, na boku tanku můžeme číst" ukořistěn 13.8.44, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

O tanku Tiger II se velmi často hovoří jako o nespolehlivém stroji, který byl velmi náchylný k poruchám. Skutečnost však není tak černobílá. Je pravda, že první sériové tanky opravdu trpěly celou řadou chyb a často byly vyřazeny poruchou dříve, než se vůbec dostaly do boje. Některé problémy přitom byly pouhými „dětskými nemocemi“ souvisejícími s nedozrálostí různých konstrukčních detailů nebo výrobních postupů. S takovými problémy se potýkaly všechny nové tanky a to nejen německé. U Tiger II byla situace o toho horší, že vlastně v podstatě neprošel fází testování prototypů (mezi stavbou vůbec prvního prototypu a zahájením sériové výroby uběhly pouhé dva měsíce). Většinu těchto neduhů se však časem dařilo více či méně odstranit nebo alespoň zmírnit. Jiné problémy však byly dány trvale, například pohonná jednotka, jejíž výkon neodpovídal hmotnosti tanku a relativně snadno tak docházelo k jejímu přehřátí a poškození. Jen pro ilustraci, Tiger II používal stejný motor (tedy Maybach HL 230 P30) jako střední tanky Panther, které ovšem byly o plnou třetinu lehčí!

Na poruchovost tanku však měly značný vliv i jiné faktory. S tím jak se neustále zhoršovala válečná situace na obou frontách, trápil Němce nedostatek času na řádný výcvik nových tankistů. Zejména řidiči tak často dostávali pouze velmi omezený trénink a to navíc často na úplně jiném typu tanku. Do Tiger dvojky si pak poprvé sedli, až když vyráželi do bojové akce. Není tedy divu, že své stroje někdy dosti trápili a často nechtěně přetížili motor nebo hnací ústrojí a způsobili zcela zbytečnou poruchu. V kombinaci se zoufalým nedostatkem náhradních dílů to pak mělo fatální následky. Statistiky z doby těsně před koncem války ukazují, že tanky Tiger II vykazovaly poruchovost naprosto srovnatelnou s jinými typy německých tanků (měřeno poměrem provozuschopných a porouchaných strojů v hlášeních bojových jednotek).

Když pomineme poruchy a zaměříme se pouze na boj s nepřítelem, měl tank Tiger II vpravdě úžasné předpoklady pro přežití. Podle tzv. penetračních tabulek neexistoval v arzenálu Rudé armády ani Spojenců jediný tank schopný probít čelní pancíř německého kolosu a to ani z bezprostřední blízkosti! Podívejme se například americký tank Sherman s kanonem M1 ráže 76 mm. Napadnout Tiger dvojku zepředu se pro jeho posádku rovnalo sebevraždě. Z boku už jistou šanci měl, pokud však chtěl probít např. bok věže, musel k protivníkovi na vzdálenost alespoň 1100 metrů. Königstiger však neměl problém prostřelit čelní stěnu Shermanovy věže ze vzdálenosti 3500 metrů (tedy samozřejmě pokud se na takovou dálku trefil). Prakticky stejně vycházelo srovnání se sovětským T-34/85.

čelní pancíř Tigeru II byl prakticky nepřekonatelný, sovětští i spojenečtí tankisté to dobře věděli a snažili se vždy útočit odjinud, tento tank obdržel zásah do pásu a nsáledně do boku věže, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Silný pancíř byl ale na druhou stranu příčinou jednoho z hlavních problémů tanku, a sice jeho obrovské hmotnosti. Stačila promáčená louka nebo písčitý břeh a tank velmi snadno zapadl a bez cizí pomoci se nedokázal vyprostit. Mnoho Tiger dvojek muselo být svými posádkami opuštěno v plně funkčním stavu, s dostatečnou zásobou paliva i munice, prostě proto, že tank uvízl. Historik Vladimír Kos např. velmi pěkně popisuje cestu tří Königstigerů z 503. schwere Panzer Abteilung napříč jižními Čechami, když se v květnu 1945 snažily dostat k americké armádě. Tanky putovaly po vlastní ose z Jindřichova Hradce směrem na jihozápad až někam k obci Brloh, tedy cca 80 kilometrů. Do cíle cesty však z původních tří tanků dorazil pouze jediný. Zbylé dva však neodpadly kvůli technickým problémům, ale právě kvůli uvíznutí. Jeden zapadl v promáčeném terénu a pod druhým se utrhl kus silnice.

Pokud se však tanku dostalo posádky, která věděla jak s ním zacházet, stávala se z něj přímo děsivá zbraň, která protivníkům právem naháněla hrůzu. Na tomto typu tanku získalo nebo rozšířilo své ostruhy mnoho tankových es. Jedním z nich byl např. Karl Brommann, v té době 24 letý. Brommann byl velitelem 2. roty 503. praporu těžkých tanků Waffen SS (s.SS-Pz.Abt 503). Od poloviny února 1945 bojoval tento prapor v oblasti Gdaňska (dnešní Polsko) proti postupující Rudé armádě. Brommannův tank během bojů v této oblasti zničil 66 sovětských tanků, 44 protitankových děl a několik nákladních automobilů.

U stejného praporu (a shodou okolností dokonce přímo v rámci Brommanovy 2. roty) sloužil také Hauptscharführer Karl Körner. V dubnu 1945 bojoval se svými druhy proti Rudé armádě východně od Berlína. 19. dubna, právě v den svých 25. narozenin, velel Körner trojici Königstigerů střežících prostor u města Strausberg. Na silnici z Bollersdorfu do Strausbergu překvapili Němci kolonu 11 těžkých tanků IS-2 a dalších 100 až 150 tanků typu T-34/85. Rusové právě do svých strojů doplňovali palivo a munici. Trojice Tigrů přešla bez váhání do útoku a rozpoutala mezi Sověty doslova peklo. Körner se nejprve pustil do těžkých IS-2 a postupně jich všech 11 zničil. Potom zaměřil svůj kanon na lehčí „téčka“. V tu chvíli mu na palubě zbývalo přesně 39 kusů střeliva. Stylem jedna rána – jeden tank zničil během následného boje 39 tanků T-34/85! Také další dva Tigery se činily a zlikvidovaly několik desítek ruských tanků. Po spotřebování veškeré munice se Němci stáhli zpět ke Strausbergu. Körner se účastnil i dalších bojů a jeho celkové skóre z bitvy o Berlín činilo rovných sto zničených ruských tanků.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA (sériová věž):

hmotnost:

69,8 t

délka:

10,29 m

délka bez kanonu:

7,38 m

šířka:

3,76 m

výška:

3,09 m

motor:

Maybach HL230 P30

výkon motoru:

700 hp / 3000 rpm

převodovka:

Maybach Olvar OG 40 12 16 B

max. rychlost na silnici:

38 km/h

průměrná rychlost v terénu:

15 - 20 km/h

zásoba PHM:

860 l

dojezd silnice:

170 km

dojezd terén:

120 km

pancéřování trupu:

 

- čelo:

150 mm

- boky:

80 mm

- záď:

80 mm

pancéřování věže:

 

- čelo:

180 mm

- boky:

80 mm

- záď:

80 mm

posádka:

5 mužů

výzbroj:

kanon KwK 43 L/71 ráže 88 mm

3 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 144 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

VZNIK TANKU

VK 45.02 & VK 45.03

PODVOZEK TANKU

TRUP TANKU

BOJOVÁ VĚŽ PORSCHE

KANON KwK 43 L/71

MOTOR MAYBACH

SÉRIOVÁ VÝROBA

PRŮBĚŽNÁ MODERNIZACE

VELITESLKÝ TANK

SÉRIOVÁ VĚŽ

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

CELKOVÉ HODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje