TOPlist

 

 

"Se zatajeným dechem a požehnáním na rtech bude vaše činy v následujících těžkých dnech sledovat celá naše vlast!"

Z denního rozkazu pro vojáky na východní frontě, čtvrtek 2. října 1941, den zahájení operace Tajfun

Obrněný radiovůz SdKfz 223. Vzdálenosti, uvedené na ukazateli, se bohužel tak docela neprotínají v jednom místě, ale tato fotografie byla pravděpodobně pořízena někde v oblasti měst Volokolamsk nebo Možajsk, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bylo 30. listopadu 1941 pozdě večer. Pod rouškou tmy se zasněženou krajinou obezřetně pohybovala skupina motocyklů a terénních automobilů. Vojáci z vozidel neustále sledovali okolní krajinu, protože každý záblesk světla mohl znamenat přítomnost nepřítele. Skupina postupovala dál a dál na jih. Všude vládlo ticho a klid, jako by ani nebyli za linií fronty, několik kilometrů v Sověty kontrolovaném území. Bylo už po půlnoci 1. prosince, když se před vojáky ze tmy vynořily domy. Nejprve jen několik, pak další a další. Někteří jejich obyvatelé, probuzení hlukem, se vyšli podívat ven, co se děje. Když uviděli trámové kříže na bocích terénních automobilů, nevěřili svým očím. Kolona německých vozidel dojela až k železniční stanici uprostřed obce. Velitel vysedl, postavil se před nádražní budovu a četl: „Chimki“. Když se pak podíval do mapy, ani on nemohl uvěřit svým očím.

Muži, o kterých je řeč, byli průzkumníci z německého Pionier Bataillon 62, kterým se té noci podařilo čirou náhodou objevit průchod v sektoru sovětské 16. armády. V tu chvíli stáli tito vojáci pouhých 8 km od okraje Moskvy a 19 km od samotného Kremlu! Když to zjistili, vydali se rychle stejnou cestou zpět k nejbližším německým jednotkám v okolí vesnice Krasnaja Poljana, aby je o tom zpravili. Znovu se jim podařilo nepozorovaně projet a zprávu o svých zjištěních předat nadřízeným. Německé jednotky přítomné v oblasti (zejména 2. Panzer Division) však za sebou měly více než pět měsíců nepřetržitého boje a nebyly prostě již schopny provést útok, který by objevený průchod v ruských liniích zužitkoval. Blíže k Moskvě se už žádný německý voják nikdy nedostane (pokud nepočítáme ty, kteří městem projdou jako zajatci).

Ale popořadě… když Němci 22. června 1941 vtrhli do SSSR, rozdělili svá vojska do tří skupin. Skupina armád sever (Heeresgruppe Nord) vyrážela z prostoru východního Pruska a měla za úkol zlikvidovat sovětská vojska na území Litvy, Lotyšska a Estonska a postupovat směrem k Leningradu. Skupina armád jih (Heeresgruppe Süd) měla na starosti nejdelší úsek fronty a její úkol zněl zlikvidovat sovětské síly na Ukrajině a dobýt Kyjev. A konečně skupina armád střed (Heeresgruppe Mitte) postupovala z polského území přes Bělorusko s cílem zajistit koridor Minsk - Orša - Smolensk, který byl nezbytný k dalšímu postupu na Moskvu. Samotná Moskva však nebyla jejím hlavním cílem. Hitler totiž nechtěl dobývat města, ale v první řadě zničit ruská vojska v poli, aby zabránil jejich ústupu dále na východ, odkud by se jednou mohla vrátit.

Stále na východ! Velitel 2. tankové armády generálplukovník Heinz Guderian hledí za svými tanky. Na co asi v tu chvíli myslel? zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Proti německé skupině armád střed stály na sovětské straně jednotky tzv. Západního frontu, kterému v té době (zatím, ale ne na dlouho) velel generál Dmitry Pavlov. Skupina armád střed dostala pro splnění svého úkolu k dispozici dvě silné tankové skupiny nazvané Panzergruppe 2 (generálplukovník Guderian) a Panzergruppe 3 (generálplukovník Hoth). Tyto útvary posloužily jako čelisti obrovských kleští, které poprvé sklaply východně od Minsku 27. června 1941 a znovu o měsíc později východně od Smolenska. U Minsku přišla Rudá armáda celkem o 420 tisíc vojáků z čehož zhruba 341 tisíc padlo do německého zajetí. Zničeno nebo ukořistěno bylo 4799 ruských tanků, 9427 děl a minometů a 1777 letadel. U Smolenska pak Rusové přišli o dalších 486 tisíc mužů z nichž cca 302 tisíc bylo zajato. Ztráty na bojové technice činily 3205 tanků, 3120 děl a minometů a 1098 letadel. Během cca měsíce a půl bojů přišel sovětský Západní front v Bělorusku o 80 procent svých původních sil a Hitler jej jako celek přestal považovat za hrozbu.

Ostatním dvěma německým skupinám armád se sice rovněž dařilo, nepostupovaly však tak rychle, jak si Vůdce představoval. Již 19. července 1941 proto vydal směrnici č.33, která nařizovala, aby skupina armád střed uvolnila obě své Panzergruppe na pomoc sousedním skupinám armád. Hitler považoval zničení sovětských vojsk na severu u Leningradu a na jihu u Kyjeva za důležitější než další postup na Moskvu. Hothova Panzergruppe 3 tedy měla vyrazit na sever a Guderianova Panzergruppe 2 zase na jih. Skupina armád střed pak měla dočasně pokračovat v postupu bez svých tankových sil. Sice se pořád jednalo o velmi silný útvar disponující (včetně rezerv) 37 pěšími divizemi, 5 divizemi motorizované pěchoty a několika dalšími jednotkami, bez tanků však celé skupině chyběl ten správný razící štít a její postup se velmi zpomalil (místy dokonce přecházela do obrany před menšími sovětskými protiútoky).

Velitel skupiny armád střed polní maršál von Bock, generálplukovník Guderian i generálplukovník Hoth naléhali na Hitlera, aby ponechal tankové jednotky na středním úseku fronty a nařídil bezodkladný postup na sovětské hlavní město. Hitler se však držel svého záměru zničit ruská vojska nikoliv dobývat „prestižní“ cíle. Svým velitelům však slíbil, že ihned po zničení nepřítele na severu a jihu se Panzergruppe 2 a Panzergruppe 3 vrátí na svůj původní úsek fronty, a ještě k tomu dostanou k dispozici Panzergruppe 4, která až dosud spadala pod skupinu armád sever. S těmito třemi Panzergruppen pak bude skupina armád střed konečně moci zahájit svůj „vysněný“ útok na Moskvu.

Nekonečné kolony německé vojenské techniky se valí Sovětským svazem, zde vozidla 7. Panzer Division na cestě k Vjazmě, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Své nové poslání na jihu i severu dokončily německé tanky dle rozkazu. U Kyjeva proběhla největší obkličovací operace dosavadních dějin, při které rudá armáda ztratila 700 tisíc mužů (z toho více než 600 tisíc jich padlo do německého zajetí). Na severu pak německé jednotky 8. září 1941 dorazily ke břehu Ladožského jezera čímž dokončily obklíčení Leningradu. Panzergruppe 2, 3 a 4 se nyní podle plánu otočily a vydaly se zpět na střední úsek fronty, aby se připravily k útoku na Moskvu, který dostal krycí jméno operace Tajfun. Rozkaz nařizoval skupině armád střed v první řadě obklíčit a zničit vojska, která nepřítel v mezidobí přisunul do oblasti východně od Smolenska a pak postupovat dál směrem na sovětské hlavní město.

Velitel skupiny armád střed von Bock doufal, že operaci Tajfun stihne zahájit ještě v září 1941. Přesuny tankových jednotek ze severu a jihu a logistické obtíže spojené s tím, jak daleko od vlasti se německá vojska nacházela, to vše přípravy k útoku značně zpomalovalo. Guderianova Panzergruppe 2, která se vracela z Kyjevské oblasti, nastupovala do operace o nějakých 200 až 250 km jižněji, než bylo hlavní těžiště útoku. Z toho důvodu vyrážela do akce o dva dny dříve než zbytek německých sil, tedy již 30. září 1941. Všichni ostatní vyrazili z výchozích pozic až 2. října. V té době také došlo (asi kvůli zmatení budoucích historiků) k přeznačení německých tankových skupin (Panzergruppe) na tankové armády (Panzer Armee).

A s jakou bojovou silou vlastně Němci do operace Tajfun vstupovali? Na severním křídle útočila 9. armáda spolu s 3. tankovou armádou (dřívější Panzergruppe 3), na jižním křídle byla 2. armáda s 2. tankovou armádou (dřívější Panzergruppe 2) a uprostřed postupovala 4. armáda se 4. tankovou armádou (dřívější Panzergruppe 4). Celkem to znamenalo 47 pěších divizí, 14 tankových divizí, 8 divizí motorizované pěchoty, 1 jízdní divizi a další menší jednotky. Bohužel už to však nebyly tytéž divize, které před třemi měsíci poprvé vstupovaly na území Sovětského svazu. Z tankových divizí byly na plných stavech pouze 2. a 5. Panzer Division, které právě dorazily z Francie. Průměrný počet provozuschopných tanků u zbývajících 12 tankových divizí se však pohyboval jen okolo 50% původních stavů z června 1941. Zbytek tanků byl buď ztracen nebo se nalézal v opravě.

Operace tajfun začala pro většinu útočících jednotek 2. října 1941, účastnila se jí také tato vozidla z 2. Panzer Division spadající pod 4. tankovou armádu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Celkem tedy měli Němci pro operaci Tajfun k dispozici 1537 bojeschopných tanků, z toho však 127 byly tanky velitelské. Nejpočetnější typ mezi bojovými tanky představoval Panzer III v počtu 460 kusů, dále zde bylo 427 lehkých Panzer II, 171 kusů Panzer 38(t), 102 kusů Panzer 35 (t) (všechny soustředěny v 6. Panzer Division), 169 středních Panzer IV a konečně 81 zastaralých Panzer I. Mimo to měla skupina armád střed k dispozici ještě nějakých 350 útočných děl Stug III. Pěchotní divize skupiny armád střed byly obecně na nějakých 75 až 80% tabulkových stavů, což celkem představovalo více než milion mužů. Dále bylo k mání zhruba 19 tisíc děl a minometů a 549 letadel. Musíme však doplnit, že v různých zdrojích lze narazit na velmi odlišná čísla.

A jak na tom byli Sověti? Proti německé ofenzívě stály nyní jednotky ze tří frontů, Západního, Brjanského a Rezervního frontu. Uváděné počty vojáků se i zde značně rozcházejí, což je z části dáno i tím, že Rusové během trvání operace Tajfun přisouvali nové a nové posily. Na počátku německého útoku však měli v oblasti pravděpodobně k dispozici něco okolo 864 tisíc vojáků, 849 tanků, 364 letadel, necelé dva tisíce děl ráže 107 a více mm a blíže neznámý počet děl menších ráží.

Jak již bylo řečeno, Guderianova 2. tanková armáda vyrazila do útoku již 30. září 1941. Její hlavní útočnou sílu tvořily 24. a 47. tankový sbor (XXIV Panzer-Korps a XLVII Panzer-Korps), které nastupovaly zhruba z prostoru mezi ukrajinskými městy Hluchiv a Novgorod-Severskij. Útok z tohoto směru nepřítele zaskočil a Guderianovy tanky se díky tomu téměř bez odporu valily vpřed. Během jediného dne urazil 24. tankový sbor (XXIV Panzer-Korps) nějakých 60 km a 1. října v poledne již držel město Sevsk. O další den později, tj. 2. října 1941, postoupil tento sbor o cca 100 km a dobyl město Kromy. Také následujícího dne si 24. tankový sbor udržel své závodní tempo, takže již 3. října v 16 hodin vstoupili jeho vojáci do města Orel. To znamená, že XXIV Panzer-Korps z 2. tankové armády urazil za necelé čtyři dny více než 200 km! Orel byl obsazen tak rychle, a tak nečekaně, že se německé tanky v jeho ulicích ještě potkávaly s jedoucími tramvajemi. Úspěch to byl nesporný, ale z Orla do Moskvy stále zbývalo ještě více než 300 km.

Říjen 1941, 20. Panzer Division ze 4. tankové armády postupuje směrem k Moskvě, na cestách se objevuje první bláto... předzvěst věcí příštích, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-213-0267-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Také 47. tankovému sboru (XLVII Panzer-Korps) z Guderianovy 2. tankové armády se dařilo. Ze svého výchozího prostoru opsal pomyslný oblouk nejprve směrem na východ a pak na sever. 6. října dobyl města Brjansk a Karačev, čímž odříznul dvě sovětské armády, které zůstaly v prostoru jihozápadně od Brjanska. Dalším postupem na sever od Karačeva došlo k obklíčení další ruské armády severně od Brjanska. Guderian se však nehodlal zdržovat tím, že obklíčení Rusů důkladně „utěsní“, díky čemuž se nemalé části rudoarmějců podařilo z kapsy uniknout. Přesto bylo během následné likvidace brjanského kotle zabito, zraněno nebo zajato na 130 tisíc sovětských vojáků (k počtům se ještě vrátíme).

3. tanková armáda generálplukovníka Hotha vyrážela do operace Tajfun brzy ráno 2. října 1941, a to z prostoru severně od Smolenska. Hlavní útočnou sílu této armády tvořily 41. a 56. tankový sbor (XLI a LVI Panzer-Korps), které zahrnovaly celkem tři tankové divize (1., 6. a 7. Panzer Division). Primárním cílem Hothovy armády bylo město Vjazma, ke kterému měla dorazit ze severu. Hned 3. října se vojákům 56. tankového sboru podařilo nedaleko vesnice Cholm-Žirkovsky překročit po nepoškozeném mostě řeku Dněpr. 6. října večer pak čelní útvary 7. Panzer Division dorazily od severu k hlavní silnici Smolensk-Moskva jen několik kilometrů východně od Vjazmy. Zde se zastavily a netrpělivě vyhlížely tanky Höpnerovy 4. tankové armády, které postupovaly od jihu, aby společně uzavřely obklíčení nepřítele.

Zmíněná 4. tanková armáda, které velel generálplukovník Höpner, nastupovala do operace Tajfun rovněž až 2. října 1941 ráno, a to z prostoru východně od města Roslavl. Tato armáda měla hned tři tankové sbory (40., 46. a 57. neboli XL, XLVI a LVII Panzer-Korps), které zahrnovaly celkem šest tankových divizí (2., 5., 10., 11., 19. a 20. Panzer Division). V sobotu 4. října v podvečer dobyla 11. Panzer Division město Spas-Děmjansk a hned následujícího dne vstoupila 10. Panzer Division do Juchnova. Nyní se mohl 40. a 46. tankový sbor plně soustředit na postup k Vjazmě, ke které měly dorazit od jihu. Čela 10. Panzer Division dosáhla Vjazmy již 7. října dopoledne a setkala se tak s jednotkami Hothovy 3. tankové armády. Čelisti německých kleští tím sklaply a v obrovské kapse západně od Vjazmy zůstalo asi 400 tisíc ruských vojáků (k počtům se ještě vrátíme). 7. říjen však byl také dnem, kdy v úseku německé skupiny armád střed napadl první sníh jako zlověstná předzvěst budoucího německého trápení.

Podzimní deště proměnily krajinu včetně cest doslova v oceány bláta, posádky tanků i zásobovacích náklaďáků se modlily za brzký příchod mrazu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Uzavření kotle u Vjazmy byl sice úspěch strategického významu, ukázalo se však, že utěsnění a vyčištění této kapsy vyžaduje obrovské množství sil. Směrem k Moskvě tak mohla pokračovat pouze část jednotek a německý postup tím pádem zákonitě zpomalil. Němci zpočátku ani nevěděli, jak velký počet nepřátel se jim podařilo obklíčit a popravdě řečeno, přesné číslo není jasné ani dnes. Čištění kotle u Vjazmy bylo prohlášeno za dokončené 12. října 1941, pravdou však je, že ještě několik dalších dnů probíhala likvidace zbývajících menších ohnisek ruského odporu. Němci samotní následně vydali prohlášení, že v obou kotlích u Brjanska a Vjazmy zajali celkem 673 tisíc rudoarmějců a dalších 300 tisíc jich zabili. Sovětské velení přiznalo ztrátu zhruba půl milionu mužů.

Ať už byly přesné počty zabitých a zajatých rudoarmějců takové či onaké, jisté je, že všechny tři dotčené sovětské fronty (tedy Západní, Brjanský a Rezervní front) byly zdecimovány a sovětské vrchní velení se právem obávalo, že zbytky těchto útvarů nebudou mít sílu k zastavení dalšího německého postupu proti Moskvě. Na pomoc hlavnímu městu už sice vyrazilo množství čerstvých sovětských jednotek z dálného východu, cesta to však byla dlouhá a Rusové potřebovali čas. Generál Žukov (který byl 6. října pověřen velením Západního a Rezervního frontu) nařídil vybudovat obrannou linii na čáře měst Volokolamsk, Možajsk, Malojaroslavec a Tula. Vojáci v Moskvě zabavovali nákladní automobily, na ulicích „chytali“ muže i ženy a odváželi je na zmíněnou linii, aby pomohli kopat zákopy a protitankové příkopy.

Čištění kotle u Vjazmy se netýkalo těch německých jednotek, které operovaly daleko od něj. Na severu to byl 41. tankový sbor (XLI Panzer-Korps) ze 3. tankové armády a na jihu prakticky celá Guderianova 2. tanková armáda. Zmíněný 41. tankový sbor tedy postupoval dál severovýchodním směrem, 13. října pomohl německé pěchotě dobýt město Ržev, následně obsadil Staricu a 14. října odpoledne vstoupila 1. Panzer Division do města Kalinin (dnešní Tver), který představoval severní přístup k Moskvě. Od 1. Panzer Division to byl husarský kousek, který však německé vrchní velení nevyužilo. Místo, aby 41. tankový sbor pokračoval od severu k 150 km vzdálené Moskvě, dostal rozkaz k obratu směrem na Toržok, aby pomohl zlikvidovat ruskou pěchotu v této oblasti. 41. tankový sbor tedy postupoval ne k Moskvě, ale od Moskvy pověřen úkolem zcela podružného významu. Velká chyba, která dále oslabila německý tlak na ruskou metropoli a Sovětům poskytla tolik potřebný „oddechový“ čas.

Stav silnic v SSSR byl obecně velmi špatný, takto vypadala typická cesta poté, co po ní projely stovky a tisíce bojových a zásobovacích vozidel, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A toto se z ní stalo po podzimních deštích, v období známém jako "rasputica", není divu, že zásobování německých čelní jednotek doslova kolabovalo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Guderianova 2. tanková armáda, jak víme, operovala výrazně jižněji než ostatní a ani ona se tedy nemohla nijak zapojit do čištění kotle u Vjazmy. Musela se sice postarat o „svůj“ brjanský kotel, ale ten byl jednak mnohem menší, a hlavně Guderian si své priority srovnal úplně jinak. Likvidaci Rusů obklíčených u Brjanska ponechal pěchotě a neobtěžoval se plýtvat svými tanky na to, aby kotel důsledněji „utěsnil“. Rychlý postup k Moskvě měl podle něj větší význam, že pár desítek tisíc rudoarmějců, kterým se podaří z neutěsněné kapsy uprchnout. Guderian však měl zase jiný problém… a tím byl benzín.

Guderian hnal své tanky na severovýchod tak rychle, že jej brzy dostihly nevyhnutelné zásobovací problémy. Když 4. Panzer Division z Guderianova 24. tankového sboru vstoupila 3. října odpoledne do města Orel, byla již prakticky bez paliva. Na začátku ofenzívy si s sebou tato divize vezla cca čtvrt milionu litrů benzínu, což však stačilo právě na oněch 200 km pochodu do Orla. Guderian žádal o urychlené letecké zásobování, což ovšem nebylo proveditelné. Divize tedy vyslala všechny své dostupné cisterny zpět na jihozápad do města Novhorod-Siverskyj, kde byla nejbližší Němci ovládaná železniční stanice. Znamenalo to však, že Guderianova nejperspektivnější útočná síla zůstala dva dny bezmocně stát na místě… pro Němce ztráta dvou cenných dnů hezkého počasí, pro Sověty dva cenné dny času na posilování obrany.

Teprve 5. října večer se kolona cisteren vrátila zpět do Orla a Guderianova 4. tanková divize mohla opět vyrazit vpřed. Dalším cílem na cestě k Moskvě bylo město Mcensk ležící necelých 50 km severovýchodně od Orla. První polovinu cesty postupovali Němci bez jakéhokoliv odporu, až dorazili k řece Lisici. Krátce po jejím překročení však vjely do ruské léčky. Z obou stran se na ně snesla palba ze zakopaných sovětských tanků. K německé smůle šlo z velké části o moderní typy T-34 a KV-1. Němcům nezbylo, než se dát rychle na ústup a stáhnout se zpět na západní břeh Lisici. 4. tankovou divizi to však stálo 10 zničených tanků, 7 zabitých a 25 zraněných vojáků. Guderianova čelní bojová jednotka navíc ztratila další den času.

První mokrý sníh, který napadl 7. října, znamenal v důsledku jen další bahno, útočné dělo Stug III ze sestavy 2. tankové armády, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Guderian pochopil, že pro útok na Mcensk musí své síly nejprve zkonsolidovat. To se mu podařilo až 9. října, kdy s pomocí Luftwaffe a řádné dělostřelecké podpory vyrazil na město. 10. října ráno pak průzkumná jednotka na motocyklech obsadila most přes řeku Zušu a vstoupila do Mcensku. Nebyl to však žádný úspěch hodný velkých oslav. Postup z Orla do sotva 40 km vzdáleného Mcensku zabral Guderianovým tankům 9 dní! Před nimi čekalo dalších 120 km cesty do Tuly a odsud ještě 160 km k branám Moskvy! Rusové navíc využili získaného času k posílení obranných postavení za Mcenskem a jak se ukázalo, Guderianovy jednotky neměly dost sil, aby je prorazily. Postup 24. tankového sboru se za Mcenskem zastavil na dlouhé dva týdny.

Ale i na středním úseku fronty se našly jednotky, které nebyly vtaženy do čištění kotle u Vjazmy, nýbrž pokračovaly v útoku. Patřil mezi ně 57. tankový sbor (LVII Panzer-Korps) spadající pod 4. tankovou armádu, který se až dosud držel spíše vzadu, ale nyní vyrazil od Juchnova a 11. října dobyl město Medyň ležící nějakých 130 km od Moskvy. O den později dobyla německá pěchota nedaleké město Kaluga. Vpřed postupovala také divize Waffen-SS Reich pod velením Paula Haussera, která spadala pod 40. tankový sbor (XL Panzer-Korps) ze 4. tankové armády. Tato divize vyrazila z Vjazmy podél hlavní silnice k Moskvě. Ve čtvrtek 9. října dobyla po tvrdém boji město Gžatsk (dnešní Gagarin), čímž se přiblížila k sovětské metropoli na 180 km. Hausser se chystal pokračovat v postupu směrem na Borodino a Možajsk, ale byl zastaven tanky ze sovětské 18. a 19. tankové brigády. Následovaly čtyři dny tvrdých bojů, během kterých SS Reich za cenu značných ztrát postupovala pouze o nějakých 10 km denně.

13. října 1941, tedy po čtyřech dnech obranných bojů, zbývala sovětským 18. a 19. tankové brigádě již pouze čtvrtina z jejich původního počtu tanků. Toho dne konečně dostaly rozkaz k ústupu a obranu v prostoru Borodina a Možajska převzaly čerstvé sovětské posily ze Sibiře (zejména 32. střelecká divize), které se v mezičase stihly do oblasti dopravit a rozmístit. V téže době se však ulevilo i německým silám, neboť čištění kotle u Vjazmy bylo konečně hotovo a většina zde vázaných jednotek mohla opět vyrazit do útoku na Moskvu. SS Reich posílená nyní o 10. Panzer Division si pomalu ale jistě prokousávala cestu čerstvou ruskou obranou u Borodina a Možajska až 18. října konečně obě města dobyla. Ve stejný den padla o něco jižněji do německých rukou města Malojaroslavec a Borovsk. 27. října 1941 pak byl dobyt také Volokolamsk a tzv. Možajská obranná linie před Moskvou se tímto definitivně zhroutila.

Příchod mrazů znovu zpevnil zem a umožnil spustit druhou fázy operace Tajfun, zde tanky Panzer 35(t) z 6. Panzer Division (3. tanková armáda) nedaleko Kalinina, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-268-0185-05A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Minimálně pět německých tankových divizí se nyní nacházelo méně než 100 km od Moskvy. V sovětském hlavním městě propukla panika. Byla zahájena evakuace většiny vládních úřadů a provedeno podminování klíčové infrastruktury jako jsou mosty, elektrárny, železniční nádraží, metro, ale také divadla a vládní budovy. Obyvatelstvo bralo útokem obchodní domy a sklady potravin, šířila se šeptanda o tom, že byli viděni němečtí parašutisté seskakující do centra metropole. Německé jednotky sice nyní na mnoha místech stály méně než 100 km od svého cíle, počasí se však den ode dne zhoršovalo a spolu s ním i stav silnic. Zásobovací trasy, které se i bez toho prodloužily na hranici únosnosti, se stávaly nesjízdné. Množství benzínu a střeliva, které čelní jednotky dostávaly, kleslo hluboko pod hranici jejich skutečných potřeb.

Jen na 70 km dlouhé silnici mezi Gžatskem (dnešní Gagarin) a Možajskem uvízlo podle německých hlášení přibližně 3000 plně naložených nákladních automobilů. Zapadly do bezedného bahna a nemohly tam ani zpět, takto zde trčely celý týden! Také pěchota, kterou až do poloviny října zaměstnávalo čištění kotle u Vjazmy, nebyla stále schopna dohnat čelní tankové útvary, aby jim pomohla v útoku. Polní maršál Von Kluge, který velel 4. armádě, měl k dispozici 11 pěších divizí, ale jakoby ani vědomě příliš nespěchal s jejich přesunutím od Vjazmy dále na severovýchod.

Vraťme se ale nyní zase ke Guderianově 2. tankové armádě bojující na jižním křídle. Připomeňme si, že hlavní útočná síla této armády, tedy 24. tankový sbor (XXIV Panzer-Korps), uvázl v polovině října bez benzínu a zásob před Mcenskem. Nyní měl tento sbor na své straně hned dvě podstatné výhody. Za ony dva týdny se mu podařilo nahromadit solidní zásobu paliva a munice, takže byl připraven obnovit postup. Druhou výhodu mu poskytli sami Rusové, kteří začali klid v tomto úseku považovat za definitivní a své nejsilnější jednotky přesunuli více na sever. 22. října 1941 vyrazil 24. tankový sbor, podporován dalšími jednotkami, do útoku na Mcensk. Po počátečních obtížích bylo město dobyto a Guderianovy tanky se znovu hrnuly vpřed. 24. října obsadily Chern a o tři dny později Plavsk. 29. října se Němci přiblížili k Tule, ale jejich pokus o přímý útok na město byl odražen. Poté co Guderian postoupil během pěti dnů o nějakých 120 km, zůstal opět stát na místě a opět musel sbírat síly pro dobytí Tuly.

14. října 1941 odpoledne vstoupila 1. Panzer Division do města Kalinin (dnešní Tver) a ocitla se tak 150 km od Moskvy, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Koncem října 1941 se pod Moskvou rozprostřel podivný relativní klid. Rozbahněné cesty a pole nedovolovaly pohyb těžké techniky ani zásobovacích náklaďáků. Obě strany byly navíc po čtyřech měsících nepřetržitých bojů zcela vyčerpány a potřebovaly si odpočinout, doplnit stavy a zkonsolidovat se. Na německé straně to však byl také čas pro zásadní rozhodnutí jak dál. Možnosti byly v podstatě dvě: využít toho, že čelní jednotky stojí pouhých 90 km od Moskvy a hned jak půda zmrzne a umožní pohyb tanků vyrazit k poslednímu rozhodnému útoku. Nebo vybrat vhodnou „zimní“ linii, na té se bezpečně zakopat, přezimovat a útok obnovit až začátkem roku 1942. Němci se rozhodli kout železo, dokud je žhavé a obnovit útok hned, jak to počasí a zásobovací situace dovolí. Poznámka autora: v rámci této konsolidace německých sil došlo k přerozdělení některých jednotek mezi sbory, takže organizace popsaná v úvodu článku již ve druhé fázi operace Tajfun neplatila na 100%.

Sověti klidného období využili k přisunutí dalších posil z východu a k jejich rozmístění na klíčových přístupech k hlavnímu městu. Žukov počítal s tím, že Němci obnoví svou aktivitu hned, jak zem ztvrdne mrazem. Rozhodl se však, že jim přípravy a odpočinek co nejvíce zkomplikuje, a proto neustále vysílal menší útvary k lokálním protiútokům, které měly držet nepřítele v nejistotě. Jistý nadporučík G. Heysing ze 4. tankové armády si k tomu poznamenal do deníku: „Vesnice, přeplněné našimi ubytovanými vojáky, jsou systematicky ostřelovány z děl, minometů a raketometů a zapalovány. Těch několik málo domů, které ještě stojí, je přecpáno k prasknutí. Večer v nich sedí k smrti unavení tankisté a v kalném světle lampy louskají vši, zahnízděné ve švech jejich košil.“ V prostoru Guderianova 24. tankového sboru pod Tulou byly ruské protiútoky natolik intenzivní, že Guderian de facto přešel do obrany.

Zima toho roku přišla o několik týdnů dříve, než bylo obvyklé. První mrazy se objevily 3. listopadu a 6. listopadu již mrzlo natolik silně, že Němci začali plánovat obnovení postupu. Měl to být poslední a rozhodující úder ze tří směrů. Guderian měl dobýt Tulu a pokračovat na město Kolomna, čímž by Moskvu odřízl z jihu. 3. tanková armáda měla od Kalinina (dnešní Tver) postoupit dál na východ, překročit kanál Moskva – Volha (dnes nazývaný Moskevský průplav) a tím Moskvu odříznout ze severovýchodu. A konečně 4. tanková armáda měla postupovat od Možajska a Volokolamska na severovýchod a Moskvu sevřít ze severu. Tankovým armádám měly samozřejmě sekundovat „pěší“ armády, tedy 2., 4. a 9. armáda. Německé jednotky se neměly snažit do Moskvy vstoupit, cílem bylo město obklíčit a odříznout. Operace Tajfun vstupovala do své druhé fáze.

Mráz sice umožnil znovu obnovit postup, vojákům však přinesl zase jiné starosti, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na papíře vypadal tento plán samozřejmě velmi hezky, německé velení však hrubě podcenilo množství sil, které dokázal nepřítel během období klidu přisunout a rozmístit okolo svého hlavního města. Zároveň tento plán nebral v potaz skutečný stav, ve kterém se nacházely čelní německé jednotky po dlouhých měsících bojů. Jen pro příklad, 6. Panzer Division (z 56. tankového sboru, 3. tankové armády) hlásila k 31. říjnu 1941 pouhých 63 provozuschopných bojových tanků (tedy bez velitelských). Z toho bylo 34 typu Panzer 35(t), 15 typu Panzer II a 10 typu Panzer IV. To znamená, že divize byla na 36% svých stavů ze začátku operace Tajfun a na pouhých 25% svých stavů ze začátku celé operace Barbarossa. Průměrný nájezd provozuschopných Panzer 35(t) u této divize přitom činil 12 500 km (!), z čehož je zřejmé, že tyto stroje byly zralé na generální opravy, a nikoliv na další ofenzívu.

I přesto, že zem konečně ztuhla mrazem (12. listopadu bylo naměřeno -15°C), měli Němci i nadále obrovský problém dopravit válečný materiál ke vzdáleným čelním jednotkám. Považte sami: požadavky skupiny armád střed na dodávky munice, paliva a zásob představovaly v té době 26 plně naložených nákladních vlaků denně. Do konečných stanic před frontou však každý den přijíždělo pouze 8 až 10 takových vlaků. Je všeobecně známo, že mnoho německých vojáků muselo první zimu na východní frontě přečkat bez řádné zimní výstroje. Není však pravda, že by velení Wehrmachtu bylo až tak krátkozraké, že by zimní výstroj vůbec nezajistilo. Zimní ošacení bylo připraveno včas. Na území bývalého Polska jej byly plné sklady. Velení si však muselo vybrat, zda budou nákladní vlaky na frontu vozit granáty a benzín, nebo teplé kabáty. Hitler dal prioritu tomu prvnímu... a ani tak to nestačilo. Většina tankových jednotek měla na začátku druhé fáze operace Tajfun k dispozici palivo na nějakých 150 km pochodu, což rozhodně neodpovídalo plánům na papíře. Dělostřelci si stěžovali, že když už dostanou munici, nepřijde zase krmivo pro koně a ti jim doslova umírají hlady.

Také letecká podpora německých jednotek značně poklesla, zčásti kvůli ztrátám ale také kvůli rozhodnutí velení, které část letectva prostě přesunulo na jiné bojiště. Velitel skupiny armád střed, polní maršál von Bock si byl skutečné síly svých jednotek dobře vědom a opakovaně na to upozorňoval. Své nadřízené informoval také o tom, že poslední bojové zkušenosti nenaznačují, že by nepřítel stál těsně před kolapsem, jak se domníval Hitler a jeho okolí. A měl samozřejmě pravdu, neboť Sovětům se během druhé poloviny října podařilo k hlavnímu městu přisunout deset střeleckých divizí, jednu jízdní divizi, pět divizí domobrany a směsici různých tankových útvarů, které se podařilo sesbírat kde se dalo. V průběhu listopadu přísun sovětských posil pokračoval a přibylo dalších 22 střeleckých a 14 jízdních divizí! I von Bock však nakonec uznal (asi mu nic jiného nezbylo), že pokus o dokončení operace Tajfun je vlastně lepší než vidina přezimování v chladné pustině před Moskvou, navíc pod neustálými ruskými protiútoky.

Tank Panzer III bez zimní kamufláže a vojáci bez teplého oblečení. Pouze voják, který řídí dopravu, má na nohou pravděpodobně ukořistěné válenky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Druhá fáze operace Tajfun fakticky začala 15. listopadu 1941 ráno, a to na nejsevernějším cípu německých pozic. Jednotky 27. armádního sboru zde toho dne podnikly útok v oblasti mezi Kalininem (dnešní Tver) a Volžskou přehradní nádrží (známou tehdy jako Moskevské moře). 17. listopadu vyrazil do útoku severně od Volokolamska také 56. tankový sbor (LVI Panzer-Korps) ze 3. tankové armády. Následujícího dne se jižně od Volokolamska připojila 2. Panzer Division společně s dalšími dvěma divizemi pěšími a společně postupovaly směrem na město Klin. Žukov vydal rozkaz držet toto město do posledního muže a obránci se skutečně činili. Podařilo se jim vzdorovat až do 23. listopadu, kdy však byli nuceni z města ustoupit.

Vyklizený Klin Němci ihned obsadili a odsud vyrazili dál dvěma směry. 2. Panzer Division se vydala na jihovýchod, a ještě téhož dne dobyla Solněčnogorsk, odkud k branám Moskvy zbývalo pouhých 50 km. 56. tankový sbor pak pokračoval z Klinu východním až severovýchodním směrem a následujícího dne (tedy 24. listopadu) obsadil město Rogačevo. Z Rogačeva pokračoval 56. tankový sbor podle plánu dál na východ ke kanálu Moskva – Volha (Moskevský průplav). Dorazil k němu 27. listopadu u města Jachroma. Kanál se Němcům podařilo ihned překročit a začali budovat předmostí na jeho východním břehu. Záhy se však ocitli pod silným tlakem sovětské 1. úderné armády, a proto se záhy raději stáhly zpět na západní břeh kanálu. 30. listopadu přešly německé jednotky na západním břehu kanálu Moskva – Volha de facto do obrany a nebyly již schopny dále pokračovat v plnění plánu operace Tajfun. Zato 2. Panzer Division, která jak víme směřovala z Klinu na Solněčnogorsk, zatím stále postupovala dál směrem k Moskvě. 30. listopadu se této divizi podařilo dobýt vesnici Krasnaja Poljana a její předsunutá hlídka dosáhla dokonce až města Lobnya (dnes jsou obě obce „srostlé“), vzdušnou čarou pouhých 30 km od samotného Kremlu! Právě zde se v noci z 30. listopadu na 1. prosince 1941 podařilo průzkumné skupině z Pionier Bataillon 62 neplánovaně proklouznout ruskou obranou a dojet až do obce Chimki, pouhých 8 km od okraje Moskvy. Nebyla zde však již žádná německá jednotka, která by ještě dokázala objevený průchod efektivně využít. Postup k Moskvě od severu ustrnul.

Ve střední části fronty, kterou měla na starost 4. tanková armáda, vyrazil z prostoru jihovýchodně od Volokolamska 40. tankový sbor (XL Panzer-Korps) a silou 10. Panzer Division a divize Waffen-SS Reich postupoval na východ, aby 25. listopadu dorazil k městu Istra. Město držela čerstvá 78. střelecká divize přisunutá nedávno ze Sibiře. Unaveným Němcům trvalo téměř tři dny tvrdého boje, než 27. listopadu obránce z Istry konečně vytlačili. Odsud to sice bylo k okraji Moskvy jen nějakých 40 km, německý útok se však začínal i zde rozpadat. 4. tanková armáda spotřebovala většinu zásob benzínu a munice. Když k tomu přičteme utrpěné ztráty a vyčerpávající mráz, není se co divit, že se akce 4. tankové armády zúžili na omezené útoky menších útvarů. I přesto Němci v tomto úseku pokročili ještě o několik kilometrů, než se postup definitivně zastavil zhruba ne úrovni dnešního Dědovska.

11. Panzer Division ze 4. tankové armády během bojů před Moskvou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Velitel 4. armády polní maršál von Kluge také během druhé fáze operace Tajfun neustále otálel s plným zapojením svých pěších divizí do ofenzívy. Spíše se snažil krýt si záda a zůstával v obraně před ruskými protiútoky i když tyto podle všeho nebyly nijak zásadní. Teprve 1. prosince, jako by se von Kluge probudil a bleskovým útokem dobyl město Naro-Fominsk, čímž se na krátkou chvíli ocitl asi 55 km od okraje Moskvy. Při prvním ruském protiútoku se však hned 2. prosince zase stáhl na západní břeh řeky Nary. Von Klugeho počínání během operace Tajfun bylo podle některých historiků až příliš opatrné a podstatně snižovalo šance na úspěch celé ofenzívy. Německé vrchní velení to však zřejmě vidělo jinak, neboť von Kluge nejen že nebyl nijak potrestán, ale záhy mu naopak bylo svěřeno velení celé skupiny armád střed.

A jak probíhala druhá fáze operace Tajfun na německém jižním křídle? Guderianův 24. tankový sbor strávil první polovinu listopadu jižně od města Tula v obraně před ruskými protiútoky. Přitom sbíral síly a zásoby pro obnovení postupu. Menší průzkumné útoky na město ukázaly, že nemá smysl pokoušet se jej dobýt přímo. Guderian se proto rozhodl, že Tulu obejde z východu. 18. listopadu tedy Guderianovy jednotky vyrazily východním směrem, dobyly Stalinogorsk (dnešní Novomoskovsk) a postoupily až na linii vesnic Gorlovo a Michajlov. 17. Panzer Division měla nyní pokračovat na sever k městu Kašira, zatímco pluk Grossdeutschland měl vyrazit na západ k Aleksinu, čímž by dokončil kýžené obklíčení Tuly. Na obou směrech však Němci narazili na nečekaně tvrdý sovětský odpor. Poslední pokus o odříznutí Tuly proběhl 2. prosince 1941. O dva dny později musel Guderian uznat, že není schopen dalšího postupu a nařídil svým vojákům přejít do obrany.

27. listopadu klesla teplota až k -40°C a mezi německými vojáky se začaly množit omrzliny. Ani v prosinci pak podobně silné mrazy nebyly výjimkou. Z mrazu, za který se vojácí tonoucí v bahně před několika týdny ještě modlili, se nyní stal jejich nemilosrdný nepřítel. 1. prosince 1941 odeslal velitel skupiny armád střed polní maršál von Bock svým nadřízeným hlášení, ve kterém prohlásil, že snahu o další pokračování v útoku považuje na za nesmyslnou a bezúčelnou. Odpověď, kterou obdržel od náčelníku štábu vrchního velení armády generála Haldera, však říkala, že je třeba se ještě jednou pokusit o rozdrcení protivníka vzepětím posledních sil. Von Bock se tedy obrátil na velitele pozemních operací vrchního velení Wehrmachtu generálplukovníka Jodla, ale ani zde neuspěl. Hitler trval na pokračování útoku. Zoufalý von Bock vzal tíhu rozhodnutí na svá bedra a 3. prosince vydal rozkaz k zastavení útočných aktivit na severním a středním úseku své fronty. Divizím na středním úseku dokonce dovolil částečné stažení do lépe hájitelných pozic.

konec listopadu 1941, německá pěchota, útočné dělo Stug III a obrněné automobily nedaleko města Klin, pouhých 75 km od okraje Moskvy, únavu na tvářích vojáků nelze přehlédnout, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za faktický konec operace Tajfun lze považovat 4. prosinec 1941, kdy všechny zúčastněné německé jednotky definitivně ukončily svoji útočnou aktivitu a přešly do obrany. Následujícího dne v brzkých ranních hodinách vyrazila sovětská 31. armády jižně od města Kalinin (dnešní Tver) do protiútoku. Jen o několik hodin později se k ní severně od města přidala také 29. armáda. Teprve nyní vyslyšel Hitler naléhání svých podřízených a útok na Moskvu oficiálně odvolal. Byl však přesvědčen o tom, že Rusové vyčerpali všechny své zálohy a v dohledné době nedokáží přejít do všeobecné protiofenzívy. Protiútok u Kalinina považoval za lokální akci a rozhodně nehodlal své jednotky od Moskvy stahovat do vhodnějších obranných pozic. Chtěl udržet dosavadní územní zisky a zužitkovat je na jaře příštího roku při obnovení postupu. Nařídil jim proto zůstat na místě a vybudovat do hloubky členěnou obrannou linii, na které by přečkali zimu. Formálně bylo toto rozhodnutí vyhlášeno direktivou č. 39 až 8. prosince 1941. Ani Hitler, ani jeho generálové však netušili, k čemu se chystá protivník.

Už 25. listopadu měl náčelník štábu sovětského vrchního velení maršál Šapošnikov připraven první návrh všeobecné protiofenzívy proti německé skupině armád střed. Zatímco Žukov dohlížel na odražení německého útoku a zabezpečení Moskvy, Šapošnikov z pověření Stalina pomalu ale jistě sbíral všechny dostupné rezervy a soustřeďoval je jižně, východně i severně od Moskvy. Vojska, která se podařilo shromáždit, sice nebyla bůhvíjak silná, ale proti naprosto vyčerpaným Němcům měla podle všeho stačit. Celkem to bylo 58 divizí (okolo milionu vojáků), které byly rozděleny do tří frontů: Kalininský front na severu, Západní front hned pod Moskvou a Jihozápadní front dále na jihu. 30. listopadu 1941 Stalin plán protiútoku schválil.

Jak již bylo řečeno, sovětská zimní protiofenzíva začala v pátek 5. prosince 1941 zmíněným útokem 31. a 29. armády po obou stranách města Kalinin (dnešní Tver). Následně se do ní zapojovaly další a další jednotky a s většími či menšímu úspěchy zatlačovaly Němce dál od Moskvy. 7. ledna se sovětské síly vyčerpaly a protiofenzíva se zastavila. Německá čela byla zatlačena do vzdálenosti 100 až 250 km od Moskvy. Operace Tajfun tedy selhala. Šlo o první strategickou porážku německého Wehrmachtu od začátku druhé světové války. Hitler samozřejmě zuřil a u skupiny armád střed provedl rozsáhlou „čistku“. Odvolal velitele celé skupiny, tři ze šesti velitelů armád, čtyři z 22 velitelů sborů a mnoho dalších velitelů divizí.

5. prosince 1941 začala sovětská protiofenzíva, ustupující Němci za sebou nechali obrovské množství techniky a vybavení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pohled historiků na příčiny neúspěchu operace se samozřejmě značně rozcházejí. V důsledku šlo bezesporu o kombinaci více příčin, zejména: chybná operační rozhodnutí německého velení, selhávající zásobování, odhodlaná ruská obrana a samozřejmě také počasí (bahno a mráz). Během samotné operace Tajfun utrpěla německá armáda ztráty cca 110 tisíc mužů (zabití, zranění i nezvěstní). Pokud jde o sovětské ztráty, je to s čísly o něco horší. Nejčastěji uváděný počet 658 tisíc zabitých, zraněných a nezvěstných se s ohledem na obrovské síly obklíčené u Brjanska a Vjazmy jeví poněkud nízký, ale musíme holt pracovat s tím, co je k mání.

 

PROLOG

OPERACE BARBAROSSA

ODKLON NA SEVER A NA JIH

NĚMECKÉ SÍLY

SOVĚTSKÉ SÍLY

ZAHÁJENÍ OPERACE TAJFUN

KOTEL U BRJANSKA

KOTEL U VJAZMY

DÁL NA VÝCHOD

LOGISTICKÉ PROBLÉMY

OPERAČNÍ PŘESTÁVKA

DRUHÁ FÁZE

NEJZAZŠÍ BOD

KONEC OFENZÍVY

ZÁVĚR

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje