TOPlist

 

 

Panzerkampfwagen 35(t), Rusko, zima 1941, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-268-0185-06A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

PzKpfw 35(t) nebyl ničím jiným než bez boje ukořistěným československým tankem LT vz. 35 převzatým a zařazeným do služeb německé armády. Jeho originální název LT znamenal zkratku slov lehký tank a dvojčíslí reprezentovalo rok zavedení do výzbroje. Název, který tanku přidělili Němci potom představoval klasické označení německých tanků zakončené převzatým dvojčíslím a písmenem "t" v závorkách. Písmeno v závorce bylo standardní součástí značení, které Němci používali pro ukořistěné stroje. Reprezentovalo vždy první písmeno národu výrobce. V případě Panzerkampfwagen 35(t) to bylo tschechisch = český.

Impulsem k vývoji tanku LT vz. 35 byl paradoxně nástup nacistů k moci v sousedním Německu a s tím spojená nová doktrína Československé armády. Ta požadovala novou kategorii lehkých tanků určených pro manévrovací boj i ve složitém terénu. Do soutěže o zakázku na výrobu tanku vstoupily dvě firmy – plzeňská Škoda a ČKD. Návrhy obou firem byly dosti podobné nicméně vítězně ze soutěže vyšla Škodovka, jejíž model umožňoval do budoucna větší modernizaci.

ČKD ovšem po prohrané soutěži vystoupila s obviněním, že Škoda získala zakázku pochybným způsobem. Ministerstvo obrany k urovnání (nebo možná ututlání) sporu tedy nakonec rozhodlo, že na výrobě tanku budou obě firmy spolupracovat a rozdělovat si objednávky napůl.

Panzerkampfwagen 35(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První sérii nových tanků čítající 160 kusů objednalo Ministerstvo národní obrany 30. října 1935. Další objednávka, tentokrát na 35 tanků, následovala 12. května 1936. Poslední objednávka z 13. června 1936 zněla na 103 kusů. Celkem tak armáda objednala 298 strojů. Dodávky tanků měly začít od 30. září 1936 ale ani jeden z výrobců nebyl nakonec s to tento termín dodržet a tak první stroje začaly přicházet k jednotkám až v prosinci. Prvních 15 tanků obdržel 21. prosince 1936 1. pluk útočné vozby v Milovicích.

Dodávky se zpožďovaly zejména kvůli vysoké zmetkovosti při výrobě součástek a neustálému vzájemnému obviňování obou výrobců z neschopnosti a šlendriánství. Armáda se pod vlivem těchto skutečností rozhodla podrobit první vyrobené tanky důkladným a dlouhodobým testům. Zkoušky probíhaly až do září 1937 a odhalily řadu technických nedostatků, sklon k nadměrnému opotřebovávání některých součástí a vysokou poruchovost vozidel.

Nespolehlivost vyplývala z technické složitosti. Stroj byl totiž vybaven pneumatickým posilovačem řízení i řazení což byly v té době nevyzkoušené technické novinky. Problémy vykazovala rovněž elektrická soustava tanku. Během výroby se ovšem postupnými modernizacemi podařilo většinu neduhů LT vz. 35 odstranit a ten nakonec relativně dobře sloužil a byl oblíben i u svých posádek. Stroj byl plně srovnatelný s moderními zahraničními tanky své doby včetně německého PzKpfw III.

PzKpfw 35(t) během zažení Francií v roce 1940, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od konce roku 1937 tvořil LT vz. 35 páteř Československé armády. 1. pluk útočné vozby jich měl ve svém stavu 197 kusů, 2. pluk 49 kusů a 3. pluk disponoval 52 těmito tanky.

Mobilizace v září 1938 přišla pro tanky LT vz. 35 ve velmi nevhodnou chvíli. V té době totiž právě probíhalo přezbrojování těchto vozidel novými kulomety a velká část vozidel tak nebyla připravena k boji. Všechny tanky byly přesto vyslány do pohraničí aby podpořili obranu hranic. Oba výrobci potom museli své dělníky poslat za tanky do pole aby dokončili montáž kulometů na místě.

V této době prošly tanky a jejich posádky prvním bojovým křtem a to během desítek drobných střetnutí s jednotkami sudetoněmeckých Freikorps. V říjnu však přišla mnichovská dohoda, ztráta pohraničí a návrat tanků do jejich mateřských základen ve vnitrozemí. Dlouho si však neodpočinuly neboť se pro změnu vyhrotila situace na Slovensku a Podkarpatské Rusi a armáda musela poslat tanky do bojů se skupinami maďarských partyzánů. Tyto boje ukončil až další politický vývoj.

Po vyhlášení mobilizace podala armáda ihned objednávku na urychlenou výrobu dalších 105 tanků. Po mnichovském diktátu však tuto objednávku zrušila. Armáda ztratila zájem o rozšiřování svých tankových jednotek a naopak začala přemýšlet jak se rozumně zbavit i části stávajících tanků. Zájem o ně projevilo více zahraničních armád. Polská, jugoslávská nebo afghánská. Vážný zájem měla rovněž armáda britská, která jednala o nákupu stovky použitých tanků z armádních skladů a další stovky tanků nových přímo od výrobce. 126 nových tanků objednala také rumunská armáda a ty, které jí byly skutečně dodány potom používala pod označením R-2.

PzKpfw 35(t) na čele tankové kolony ve Francii roku 1940, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-769-0236-23, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Po předvedení dvou exemplářů stroje sovětské armádní komisy podali i Rusové objednávku na jeden stroj. Z toho však bylo výrobcům jasné, že Rusům nejde o obchod, ale že chtějí pouze získat vzorek, který by okopírovali a začali bez licence sami vyrábět. Proto k prodeji tanku do Sovětského svazu nedošlo.

Většina z rozjednaných obchodů se však nikdy neuskutečnila kvůli dalšími vývoji. S německou okupací v roce 1939 přišla i konfiskace všech v té době sloužících LT vz. 35 a jejich zařazení do německé armády. Bylo jich celkem 244 kusů. 52 tanků bylo ponecháno ve službách armády samostatného slovenského státu. Němci podrobili získané stroje důkladným testům a na základě jejich výsledků se rozhodli nepokračovat dále v jejich sériové výrobě. Zejména kvůli německé nedůvěře ve spolehlivost a životnost složitého pneumatického systému řízení.

Převzaté tanky dostaly označení Panzerkampfwagen 35(t). Byly dovybaveny reflektory Notek, rádiem pro vnitřní komunikaci a dalšími detaily. Původní posádka, sestávající z řidiče, velitele a střelce, se rozrostla o čtvrtého člena, který sloužil jako nabíječ. Tím se zvýšila rychlost palby tanku. Řidič seděl napravo vpředu trupu a vyhlížel z vozidla otevíratelným průzorem před sebou. Výhled do strany mu potom umožňoval zasklený štěrbinový průzor po jeho pravé ruce. Nalevo od řidiče seděl radista, který zároveň plnil funkci střelce z kulometu. Zbylý dva členové posádky měli svá stanoviště ve věži. K nástupu a výstupu posádky sloužil dvoudílný poklop nad sedačkou řidiče a kruhový poklop ve stropě velitelské kupole. Další nouzový průlez se nacházel ve dně trupu.

PzKpfw 35(t) ukořistěný sovětskou armádou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Věž byla uložena uprostřed délky i šířky stroje. Měla oblé boční stěny z nichž vystupovala hranatá záď a čelní deska s výzbrojí. Otáčení věže bylo manuální pomocí převodů. V krajním případě se však dalo věží otočit holýma rukama přímo, neboť její hmotnost to umožňovala. Po pravé straně věže vycházela z její stropní desky velitelská kupole. Ta byla po stranách opatřena čtyřmi zasklenými průzory, každý směřující na jednu světovou stranu, a v jejím stropě byl jednodílný poklop kruhového průměru. Zevnitř byl poklop čalouněný kvůli pohodlí a ochraně zdraví velitele tanku, který pod ním pracoval. Takový komfort byl pro tankovou techniku velmi nezvyklý. V poklopu byl rovněž otvor pro vysunutí signalizačních praporků.

PzKpfw 35(t) měl hmotnost 10,5 tuny. Jeho hlavní zbraní byl kanon Škoda 37 mm A3 vz. 34 němci označovaný jako KwK 34(t) L/40 schopný na vzdálenost 500 metrů prorazit pancíř o síle 31 mm. Vedlejší výzbroj tanku tvořily dva kulomety a to buď původní československé ZB vz. 35 nebo ZB vz. 37, Němci označované jako MG 35 (t) resp. MG 37 (t) shodné ráže 7,92 mm. Jeden kulomet byl uložen po pravé straně kanonu v čelní stěně věže, druhý potom v levé části čelní desky trupu. Zásoba munice činila 78 nábojů pro kanon a 2700 nábojů pro kulomety.

Síla pancéřování byla 25 mm na čelní stěně trupu a věže, 16 mm na bocích a konečně 8 mm na dně trupu a stropu korby a věže. Pohonnou jednotkou byl vodou chlazený čtyřválcový benzínový motor Škoda T-11/0 o objemu válců 8,6 litru a výkonu 120 koní. Agregát byl spolu s převodovkou uložen v zádi trupu. Maximální rychlost, kterou stroj dokázal na silnici vyvinout činila 34 km/h.

PzKpfw 35(t), zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-208-0031-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Pásová soustava tanku sestávala na každé straně z předního napínacího kola, zadního hnacího kola, devíti malých pojezdových kol a konečně ze čtyř rovnoměrně rozmístěných podpůrných kladek, na které pás dosedal shora. Zavěšení pojezdových kol bylo řešeno na první pohled poměrně složitým způsobem.

Hlavní závěs, který vycházel z boku trupu jen kousek pod horním pásem, nesl kyvné rameno, na jehož koncích byly upevněny "vozíky" kol. Tento vozík vznikl spojením dvou vedle sebe ležících pojezdových kol do páru. Celé kyvné rameno bylo potom odpruženo velkou listovou pružinou. Takto bylo na každé straně podvozku upevněno na dvou závěsech s rameny a čtyřech vozících v nich, celkem osm kol. Deváté pojezdové kolo bylo uchyceno samostatně bez odpružení v prostoru mezi prvním pojezdovým kolem a předním kolem napínacím. Toto samostatné pojezdové kolo mělo tanku usnadňovat nájezd na překážky protože zabraňovalo propínání pásu v tomto místě. Pásy samotné byly 320 mm široké a každý z nich tvořilo 111 článků.

Podobně jako u většiny německých tanků, vznikl i na základě tohoto PzKpfw 35(t) velitelský vůz označovaný jako Panzerbefehlswagen 35(t). Ten nesl dodatečnou radiovýbavu v podobě stanice Fu 7. K uvolnění prostoru pro ni bylo ovšem nutno demontovat trupový kulomet. Na zádi, nad motorovým prostorem, byla potom uchycena výkonná rámová anténa. Celkem, bylo takto přestavěno okolo 20 tanků. Tento velitelský tank je vidět na snímku výše.

PzKpfw 35(t) obtěžkaný pěchotou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojovou premiéru si tanky v německých službách odbyly v řadách 11. tankového pluku 1. lehké divize, která se v září 1939 účastnila bojů v Polsku. Během tohoto tažení jich bylo 11 poškozeno, ale všechny se podařilo opravit takže byly opět k dispozici pro tažení do Francie.

V říjnu 1939 byla 1. lehká divize přetvořena na 6. tankovou divizi a jako taková útočila v květnu 1940 na Francii v rámci Reinhardtova XLI. tankového sboru (sbor se skládal ještě z 8. tankové divize vyzbrojené modernějšími československými tanky PzKpfw 38(t)), 14. května překročila 6. Panzer Division řeku Másu u Monthermé a postupovala ke kanálu La Manche, kde se podílela na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque. Francouzského tažení se zúčastnilo celkem 106 tanků PzKpfw 35(t). V průběhu bojů bylo poškozeno nebo zničeno celkem 45 těchto strojů ovšem pouze 11 z nich bylo nutno skutečně vyřadit jako zcela neopravitelné.

Při útoku na Sovětský svaz bylo nasazeno 155 těchto tanků. 6. Panzer Division zde bojovala jako součást skupiny armád Nord v pobaltských státech a u Leningradu. V listopadu 1941 byla přemístěna na moskevský směr a účastnila se bojů v oblasti Klinu a Kalininu. Ačkoliv již v době zahájení operace Barbarossa byly PzKpfw 35(t) oficiálně staženy ze seznamu prvosledových tanků, bojovaly mnohé z nich u samotných bran Moskvy.

klasický PzKpfw 35(t) (vpravo) a jeho velitelská verze Panzerbefehlswagen 35(t) s rámovou anténou na zádi, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-769-0228-14, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Ruská zima ovšem odhalila největší slabinu těchto strojů. A bylo jí samozřejmě ono od začátku problematické, pneumatické ústrojí, které v ruských podmínkách zamrzalo a vypovídalo službu. Zamrzal však také olej, chladicí kapalina a někdy i palivo bez patřičných aditiv. To už ale byl problém nejen tohoto stroje, ale valné většiny německé techniky v Rusku. Východní fronta však ukázala nedostatečnou bojovou hodnotu tanku mnohem obecněji. Pro vyspělé sovětské střední a těžké tanky totiž nepředstavoval lehký stroj se slabou výzbrojí a pancířem žádného soka.

Intenzivní bojové využití také odhalilo některé dříve netušené nedostatky tanku. Jedním z nich byla například skutečnost, že díly konstrukce tanku byly k sobě přinýtovány. Přímý zásah do plátu pancíře vedl někdy k utržení nýtů uvnitř kabiny a ty potom mohly zranit posádku. Od konce roku 1941 byly proto tanky PzKpfw 35(t) nahrazovány modernějšími a silněji vyzbrojenými německými stroji a předávány ke službě v druhé linii u policie a protipartyzánských oddílů.

Tanky PzKpfw 35(t) se nacházely ve výzbroji 6. tankové divize až do počátku roku 1942, kdy byly poslední z nich staženy. 6. Panzer Division byla jedinou větší jednotkou, která tyto tanky používala. V malých počtech se ovšem krátce nacházely i ve stavech jiných útvarů jako například 3. motorizované divize Waffen SS Totenkopf.

muniční tank na základě PzKpfw 35(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Menší počet tanků Panzer 35(t) byl v průběhu války přestavěn na obrněné nosiče munice. U těchto strojů byla sejmuta věž a otvor po ní byl zakryt celtou. Vnitřek trupu potom sloužil jako nákladní prostor pro přepravu dělostřelecké munice k jiným bojovým strojům.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

10,5 t

délka:

4,90 m

šířka:

2,06 m

výška:

2,37 m

motor:

Škoda T-11/0

výkon motoru:

120 hp

max. rychlost:

34 km/h

pancéřování trupu:

 

- čelo:

25 mm

- boky:

16 mm

- záď:

16 mm

pancéřování věže:

 

- čelo:

25 mm

- boky:

16 mm

- záď:

16 mm

posádka:

4 muži

výzbroj:

kanon Škoda A3 vz. 34 ráže 37 mm

2 x kulomet ZB vz. 35 nebo vz. 37 ráže 7,92 mm

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nedávno aktualizovanou stránku o stíhači tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje