TOPlist

 

 

Sturmpanzer II neboli Bison, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojové nasazení samohybného děla Sturmpanzer I ve Francii potvrdilo praktickou užitečnost takového bojového prostředku. Samotná zbraň sIG 33 ráže 150 mm se ukázala být správnou volbou, protože byla dostatečně výkonná a splňovala potřeby armády. Sturmpanzer I však naplno odhalil problémy, které přinášela instalace tak těžké zbraně na podvozek lehkého tanku (v tomto případě tanku Panzer I. V rámci dalšího rozvoje se tedy konstruktéři začali poohlížet po jiném robustnějším základu pro zmíněné těžké dělo sIG 33.

Jejich volba padla na podvozek tanku Panzer II. To byl sice rovněž lehký tank, ale přece jen měl robustnější základ než starší a lehčí Panzer I. Produkce středních tanků Panzer III a Panzer IV sice rostla, ale bylo jich třeba jako hlavních bojových tanků. Zato lehké Panzer II již byly nahlíženy jako překonané a neměly již v takové míře jako dříve plnit funkci prvosledových strojů (pro kterou beztak nebyly ani původně určeny). V souvislosti s tím se přímo nabízela možnost využít spolehlivé a rozšířené podvozky i další součásti těchto tanků pro jiný druh bojového vozu. Konstruktéři tedy zcela logicky sáhli po tomto tanku jako novém základu pro nesení těžkého děla. Výsledkem jejich snahy byla samohybka s oficiálním názvem 15cm slG33 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen II (Sf).

První ověřovací prototyp postavila firma Alkett pravděpodobně v únoru roku 1941 (i když někdy bývá uváděn rok 1940 a dokonce i 1942). Prototyp byl postaven na podvozku zmíněného tanku verze Ausf. B, který nebyl pro tento účel nijak zvlášť upraven (podle některých pramenů byly postaveny prototypy dva, s různým provedením pancéřování bojového prostoru). Testy prototypu však ukázaly, že originální podvozek tanku Panzer II není pro nesení tak těžké zbraně ideální a bude třeba jej upravit. Problémem byl jednak nedostatek místa a také schopnost šasí absorbovat sílů zpětného rázů při střelbě. Pro sériovou výrobu byl již použit podvozek tanku verze Ausf. F, který byl však rozšířen o 32 cm, prodloužen o plných 60 cm a byl přidán další pár pojezdových kol. Na každé straně jich tedy bylo celkem šest a hmotnost vozu se tak na kola lépe roznášela. Armáda očekávala dokončení úprav a zahájení výroby do července 1941. Práce na projektu se však protáhly až do konce roku.

Sturmpanzer II neboli Bison, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z původního tanku zmizela věž i kabina pod ní a nahradil je prakticky otevřený bojový prostor. Nejvíce chráněný byl zepředu, kde byl pancíř nejvyšší, tvořený dvěma částmi oddělenými mezerou pro hlavěň děla. V pravé části čelního pancíře byl otvor s krytem na dvou pantech, který sloužil pro zaměřování zbraně. Čelní pancíř byl jen velmi mírně protažen do boků. U prototypu byl přechod čelního pancíře do boků zaoblený, u sériových strojů zde byla hrana. Z boků chránily bojový prostor pouze nízké bočnice. V zadní části vozu navazoval na bočnice kryt motorového prostoru, který byl oproti původnímu tanku přepracován - výrazně zvýšen a také rozšířen. Kryt motoru tvořil jakousi téměř rovnou plochu, která byla částěčně využívána pro uložení beden s municí. Také výfuk byl přesunut výš než u původního tanku. Jaký byl důvod pro zvýšení kapoty motoru není z pramenů zřejmé. Důvodem mohlo být právě získání ložné plochy pro munici, kterou by jinak prostě nebylo v malém vozidle kam umístit. Vzhledem k místu nasazení těchto strojů přichází v úvahu také snaha o posílení chlazení pomocí většího prostoru pro cirkulaci vzduchu pod kapotou (strop kapoty byl po stranách opatřen velkými mřížovanými průduchy). Proč potom ale ten přesun výfuku? Tato poměrně zásadní změna uspořádání však teoreticky mohla mít také zcela jiný důvod.

Vzácně lze totiž narazit na informaci o tom, že 15cm slG33 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen II (Sf) nepřevzal motor tanku Panzer II Ausf. F (tedy Maybach HL 62 TRM o výkonu 140 koní), ale že dostal silnější jednotku Büssing-NAG L8V s výkonem 155 koní. V širším kontextu by tato informace dávala smysl. Zatímco běžný tank Panzer II verze F vážil 9,5 tuny, hmotnost samohybného děla na jeho podvozku činila 11,2 tuny (některé zdroje uvádí dokonce 16 tun!). Rychlost tanku i samohybky však bývá udávána shodně jako 40 km/h (někdy bývá rychlost samohybky dokonce udávána jako ještě vyšší). Jak je tedy možné, že byla zachována (nebo snad i zvýšena) maximální rychlost navzdory nezanedbatelnému nárůstu hmotnosti? Tyto detaily tedy podporují informace o využití silnější pohonné jednotky... většina pramenů se však shoduje, že samohybné dělo používalo běžný motor ze sériového tanku a nezměněnou rychlost nijak neřeší (bohužel závěr musím nechat na čtenáři). Pokud jde o převodovku, ta byla každopádně převzata z tanku a umožňovala řazení šesti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního.

Jak již bylo zmíněno, nejasnosti panují také okolo celkové hmotnosti vozu. Většina publikací ji udává jako 11,2 tuny. Lze však narazit i na údaj 16 tun. Původní tank Panzer II verze F vážil 9,5 tuny. Z něj byla odebrána většina kabiny a kompletní věž včetně výzbroje (lehký kanon ráže 20 mm a kulomet). Naproti tomu došlo ke zvětšení podvozku a instalaci nové těžké zbraně. Samotné dělo coby vlečný komplet vážilo okolo 1,8 tuny, na podvozek však bylo instalováno bez kol a podpěr. 16 tun se při tomto velmi zjednodušeném porovnání jeví jako přehnaný údaj a já osobně se přikláním k uváděnému nižšímu číslu.

Sturmpanzer II neboli Bison, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nyní ale zpět k pancéřování vozu. Pokud jde o sílu pancíře, bývá udávána někdy jako 10 mm jindy jako 15 mm. Ať tak či tak je zřejmé, že to byl pancíř, který stačil na odražení střel z ručních zbraní nebo střepin výbuchů. V žádném případě však nebyl s to odolat palbě dělostřelecké. Další slabinou byla výška pancíře. Desky nedokázaly ani plně krýt stojící obsluhu zbraně. Nicméně samohybné dělo nebylo určeno pro přímý vjezd do bitevní vřavy, ale pro podporu bojujících jednotek palbou na delší vzdálenost (dělo mělo dostřel 4700 metrů). Navíc jedním ze základních požadavků armády na nový stroj bylo výrazné snížení výšky oproti Sturmpanzer I. Díky nízkému pancíři byla celkový výška vozidla pouhých 1,9 metru (oproti 3,35 metru u Sturmpanzer I). Vzhedem k nedostatku prostoru byl pancíř vozu obvykle doslova poset různým zavěšeným materiálem, od nářadí, přes kanistry, deky, náhradní kola, přilby, vaky na vodu až po bedny na municí. Na levém bočním pancíři bojového prostoru byla uchycena prutová anténa radiostanice FuG Spr f, kterou bylo možno sklopit směrem dozadu.

Ke snížení výšky stroje přispěl také způsob instalace zbraně. Tou bylo těžké pěchotní dělo 15cm sIG 33 L/11,4 (schwere Infanterie Geschütz) ráže 150 mm s délkou hlavně 11,4 násobku ráže. Zbraň již nebyla posazena na podvozek včetně původních kol a podpěr (jako tomu bylo u Sturmpanzer I). Naopak dělo bylo na podvozku umístěno velmi nízko. Přesto však mělo obrovský vertikální náměr, a to od 0° do 73° (bývá uváděno i 75°). Dostřel zbraně činil 4700 metrů. Pro dělo se používala dělená munice a její zásoba na palubě vozu činila 30 kusů. Doplňkovou výzbroj představoval kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, který se ukládal do bojového prostoru.

Mimo zmíněného oficiálního názvu 15cm slG33 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen II (Sf) bývá tato samohybka označována také neoficiálním názvem Sturmpanzer II nebo také bojovou přezdívkou Bison. Podle některých pramenů však přezdívka Bison vůbec nebyla původní německá, ale vymysleli si ji britští vojáci v Africe, který se s tímto strojem setkali.

Sturmpanzer II neboli Bison, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádku Bisona tvořili 4 muži – řidič, dva nabíječi a velitel, který zároveň plnil roli střelce z děla. Řidič seděl uvnitř přední části trupu chráněný pancéřovou "budkou". Výhled mu zajišťovaly průzory v čelní a pravé boční stěně této jeho "budky". Na své stanoviště nastupoval skrz vlastní průlez, který měl přímo nad hlavou. Průlez se uzavíral jednodílným poklopem, otevíraným smerem vzad. U některých strojů byl poklop průlezu opatřen polstrováním pro větší pohodlí a bezpečnost řidiče. Zbylí tři členové posádky měli svá stanoviště na otevřené korbě. Před nepříznivým počasím se mohla posádka chránit přetažením impregnované celty přes bojový prostor. K podepření celty sloužily tři kovové vzpěry, které se klenuly nad bojovým prostorem. Na fotografiích jsou vidět jen vzácně tudíž je pravděpodobné, že je vojáci sami demontovali protože jim překážely při obsluze děla.

Sériová výroba vozidla probíhala na přelomu let 1941 a 42. Hovořit o sériové výrobě je však poněkud odvážné protože celkem bylo postaveno pouze 12 kusů této samohybky. V pramenech panuje rozpor ohledně výrobce Sturmpanzeru II. Bývají uváděny firmy Alkett (Altmärkische Kettenfabrik GmbH) a FAMO (Fahrzeug und Motorenbau GmbH). Skutečnost byla pravděpodobně taková, že firma Alkett vymyslela konstrukci vozu a postavila a jeho prototyp(y), sériová výroba ale již probíhala v závodech FAMO. Koneckonců přesně tak tomu bylo i u samohybného děla Wespe.

Vzniknuvší stroje byly rozděleny po šesti do dvou jednotek schwere Infanterie Geschütz Kompanie 707 a 708 (707 a 708 sIG Kp (Sfl.)). S těmito jednotkami následně během února a dubna 1942 odcestovaly do Afriky. Zde se zůčastnily mimo jiné i známých střetnutí u Gazaly a El Alameinu. V Africe bylo nakonec všech 12 strojů také ztraceno, poslední z nich snad až na jaře 1943. Jeden exemplář se pravděpodobně podařilo ukořistit britským jednotkám. Po válce se pak jeden (nebo snad i vícero) Bison dočkal nasazení egyptskou armádou a to v roce 1948 proti Izraelcům. Šlo buďto o zmíněný kořistní kus, který Egypťané získali od Britů, nebo o opravený vrak, který zůstal na bojišti ještě po Němcích.

Sturmpanzer II neboli Bison, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přestože znamenal výrazné zdokonalení ve srovnání se starším Sturmpanzer I, Bison nepřekročil stín provizorního vozidla. Úroveň ochrany posádky byla nedostatečná, podvozek byl přetížený a vůz náchylný k poruchám. Nutnost úprav tankového podvozku zdražovala a prodlužovala výrobu. Není tedy divu, že pro další vývoj samohybných děl sIG 33 již konstruktéři používali silnější podvozky tanků Panzer 38(t) a Panzer III.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

11,2 t

délka:

5,40 m

šířka:

2,60 m

výška:

1,90 m

motor:

Maybach HL 62 TRM

výkon motoru:

140 hp

max. rychlost:

40 km/h

pancéřování trupu:

14,5 mm

pancéřování nástavby:

10 mm

posádka:

4 muži

výzbroj:

1 x houfnice sIG 33 ráže 150 mm

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nedávno aktualizovanou stránku o stíhači tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje