TOPlist

 

 

samohybné dělo sIG 33 na upraveném podvozku tanku Panzer II, neboli Sturmpanzer II neboli Bison II, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Hned na úvod je nutno říci, že ani Sturmpanzer II, ani Bison II nebyly nikdy oficiálními názvy samohybného děla, o kterém pojednává následující článek. S dovolením se však v našem textu těchto názvů pro jednoduchost občas přidržíme. Pokud jde o skutečné oficiální označení, lze narazit na tři různé varianty, které jsou ovšem všechny podobně krkolomné. Někteří autoři o tomto stroji referují jako o 15cm sIG 33 auf Fahrgestell PzKpfw II, jindy je zase uváděn pod názvem 15cm s.I.G.33 B Selbstfahrlafette, nebo dokonce s.I.G auf verstärktem Pz.Kpfw II Fahrgestell.

Pojďme si pro začátek povědět něco o samotném děle, které tvořilo hlavní výzbroj tohoto vozidla. Šlo o těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm (sIG = schwere Infanterie Geschütz). Jak napovídá název, jednalo se o dělo určené pro palebnou podporu pěchoty. Požadavky na takové dělo vycházely ze zkušeností první světové války, kdy pěšákům chyběla dělostřelecká zbraň, schopná pohybovat se po bojišti těsně za nimi a poskytovat jim rychle přesnou palebnou podporu. Pěchotní děla měla tedy být nízké hmotnosti, aby se dala snadno a rychle přesunovat i v terénu. Stačil jim pouze malý dostřel, protože neměla zůstávat daleko za frontou, ale držet se blízko „svých“ pěšáků. Pěchotní dělo mělo být přitom schopné pálit jak horní skupinou úhlů (pro likvidaci zákopů) tak téměř přímou palbou (pro likvidaci bunkrů).

Koncem dvacátých let vyvinula firma Rheinmetall podle těchto požadavků hned dvě nová pěchotní děla určená pro německou armádu (tehdy ještě Reichswehr). Těžším z nich bylo právě dělo schwere Infanterie Geschütz 33 ráže 150 mm. Na pěchotní dělo šlo o vskutku nezvykle těžkou zbraň. Velká ráže mu sice propůjčovala obrovskou ničivou sílu, ovšem hmotnost okolo 1,8 tuny byla pro daný účel opravdu hodně. Německá armáda zavedla nové dělo do své výzbroje roku 1933 a to ve dvou verzích, které si lišily pouze provedením kolové lafety (jedna verze byla určena pro vlečení koňmi, druhá motorovým tahačem). Plné oficiální označení zbraně znělo 15cm sIG 33 L/11,4. Hlaveň děla byla dlouhá pouhých 170 cm, tj. zhruba 11,4 násobku své ráže (což je číslo uvedené v názvu zbraně za lomítkem).

prototyp samohybného děla z října 1940, postavený ještě na původním podvozku s pěti pojezdovými koly na každém boku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1939 měl Wehrmacht k dispozici 410 děl sIG 33. V polském tažení si nevedla špatně, ukázalo se však, že pro moderní rychlou válku nejsou dostatečně pohyblivá. Maximální dostřel sIG 33 činil 4,7 km, což nebylo mnoho. Rychlost postupu německých vojsk v Polsku přitom byla ohromná a děla s omezeným dostřelem proto musela často měnit pozice, aby udržela krok s posunující se frontou. To znamenalo pokaždé dělo zapřáhnout (za polopásový tahač nebo šestispřeží koní), přejet jinam, zase vypřáhnout a přichystat k palbě. Tento způsob přesunu byl nejen časově náročný, ale také komplikoval nasazení v členitějším terénu.

A to byla škoda, protože jinak bylo sIG 33 odolnou a velmi účinnou zbraní. Není tedy divu, že Němci začali uvažovat, jak mobilitu tohoto děla zvýšit. Bylo přitom jasné, že kolový podvozek by nesplňoval nároky na průchodnost terénem a je třeba hledat vhodný podvozek pásový. Seznam reálných možností nebyl nikterak dlouhý. Tanků Panzer III a Panzer IV měli Němci zatím jen velmi málo a potřebovali doslova každý kus. Zato lehké tanky Panzer I a Panzer II byly již v té době určeny k postupné náhradě a vyřazení od prvosledových jednotek. Jako první sáhli konstruktéři po podvozku tanku Panzer I a postavili stroj nesprávně označovaný jako Sturmpanzer I. Použitý podvozek se však pro tento účel ukázal být příliš slabý a konstruktéři se proto rozhodli pokračovat s o něco robustnějším podvozkem tanku Panzer II.

Až po sem se zdroje celkem shodují. Jakmile však dojdeme k informacím o stavbě prvního prototypu, začínají se různé prameny vcelku podstatně rozcházet. Úplně první pokusná montáž kanonu sIG 33 na podvozek tanku Panzer II však proběhla zřejmě již v první polovině roku 1940. Z původního tanku byla pravděpodobně odstraněna věž i pancéřování kabiny pod ní a do otevřeného prostoru byl prostě posazen kanon a to včetně kol! Nešlo tedy vlastně o řádný prototyp budoucího vozidla, ale pouze o jakýsi rychlý test, zda se kanon vůbec na podvozek vejde a zda jej podvozek unese. Tento narychlo sestavený stroj prodělal střelecké zkoušky omezeného rozsahu. Jejich výsledky však nebyly uspokojivé. Při instalaci včetně kol musel být totiž kanon umístěn blíže k zádi podvozku. Při výstřelu se vozidlo díky tomu citelně naklonilo dozadu a poslední pár pojezdových kol byl extrémně přetížen. Zničení závěsu zadních pojezdových kol by zřejmě bylo otázkou pouhých několika málo desítek výstřelů z takto umístěného kanonu.

"sériový" Sturmpanzer II, zde již zřejmě na africké půdě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červnu 1940 tedy proběhl druhý pokus. Tentokrát byl kanon na podvozek instalován bez kol a mohl tak být umístěn více vpředu. Ani v tomto případě však nemůže být řeč o skutečném prototypu, ale zase jen o narychlo sestaveném vozidlu k základnímu ověření celé myšlenky. Střelecké zkoušky proběhly 13. června 1940 a výsledky byly tentokrát pozitivní. Bylo vypáleno celkem 120 ran ve všech možných stupních náměru (od -1,5 do +70) i odměru (zřejmě 7 stupňů na každou stranu). Byla ověřena střelba s největší výmetnou náloží (nálož č. 6, úsťová rychlost 240 m/s, dostřel 4,7 km) stejně jako „rychlostřelba“ (tj. 3 výstřely za minutu). Vše bylo bez problémů.

Zdálo se tedy, že stavba samohybky kombinující podvozek Panzer II a dělo sIG 33 je proveditelná a firma Alkett dostala za úkol postavit první plnohodnotný prototyp. Ten byl dokončen v říjnu 1940 a následovaly jeho vojskové zkoušky. V únoru 1941 shrnula armáda svá zjištění ve výsledkové zprávě. Že by byli vojáci z nového stroje nadšeni, to se rozhodně říci nedalo. Za hlavní nedostatky označili slabý motor a velmi omezený prostor v bojové kabině. Na základě těchto připomínek byl u firmy Alkett objednán vývoj upravené verze stroje.

Vytvořit v kabině více prostoru ale nebylo jen tak. Samotné dělo nijak zmenšit nešlo, takže zbývala jediná možnost – zvětšit kabinu. To ale znamenalo zvětšit celé šasi. Alkett se tedy pustil do vcelku náročné úpravy celého tankového základu. Výsledný upravený podvozek byl o 670 mm delší a o 320 mm širší než ten původní. Na každém boku také přibylo jedno pojezdové kolo, takže jich nyní bylo na každé straně šest. Zvětšením šasi však úpravy nekončily. Stroj také dostal novou pohonnou jednotku. Namísto standardního tankového motoru Maybach HL62 TRM o výkonu 140 koní byl instalován osmiválec Büssing NAG L8V o výkonu 150 koní. Nejen, že byl tento motor o něco málo silnější, ale hlavně se jej konstruktérům podařilo instalovat nikoliv podélně, ale na napříč. To umožnilo získat další prostor pro bojovou kabinu. Podél pravého boku kabiny vedla hřídel, která spojovala motor s převodovkou uloženou v přídi. Z původního podvozku tanku Panzer II tak nakonec zůstalo jen málo originálních komponent.

Sturmpanzer II v Africe, otevřený příklop řidičova stanoviště ukazuje polstrování nad řidičovou hlavou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo zvětšení šasi však došlo i na další změny. Boční partie štítu děla byly u prototypu oble zahnuté směrem dozadu, u s=riového stroje byly zalomené hranou. Také řidič dostal čelní průzor nového provedení a tak dále.

Armáda objednala výrobu 12 kusů samohybného děla na takto upraveném základu. Prvních 7 jich bylo dokončeno v prosinci 1941 a zbylých 5 pak v lednu 1942. Pojezdové ústrojí nového stroje tvořilo na každém boku šest pojezdových kol, která byla převzata z tanku Panzer II. Každé kolo bylo zavěšeno samostatně a odpruženo čtvrteliptickou pružinou. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací. Horní část pásu nesly čtyři podpůrné kladky. Pásy o šířce 300 mm byly rovněž převzaty z tanku Panzer II. Čelní pancíř trupu byl silný 30 mm. Vpředu vlevo bylo stanoviště řidiče, chráněné samostatnou pancéřovou budkou. V její čelní stěně byl masivní pancéřovaný průzor. Druhý menší průzor s odklopným krytem měl řidič v levé boční stěně své budky. Přímo nad hlavou měl pak řidič svůj nástupní a výstupní průlez uzavíraný jednodílným příklopem. Podobná samostatná pancéřová budka byla také na pravé straně. Ta sloužila jako úložný prostor, přístupný z pravého boku.

Většinu čelní stěnu bojové kabiny tvořil velký štít spojený přímo s dělem. Tento štít se tedy při nastavování horizontálního odměru pohyboval spolu s hlavní děla. Při vertikálním polohování hlavně zůstával štít na místě. I když byl poměrně nízký, představoval čelní štít nejvyšší část pancéřování celé kabiny. Jeho síla byla pouhých 14,5 mm. Na bocích navazovaly na čelní štít nepohyblivé boční stěny kabiny. Tyto stěny byly opravdu velmi nízké a více než k ochraně posádky tak sloužily spíše jako prostor pro zavěšení nejrůznějšího materiálu. Na levém boku byla zavěšena trojice kanystrů, hasicí přístroj, rýč, kleště a další nářadí. Na pravém boku byly další tři kanystry a rozměrný úložný box. Bojová kabina neměla žádný strop, ale daly se nad ní vztyčit tři kovové nosníky, přes které se pak přetáhla nepromokavá celta. Za bojovou kabinou byl motorový prostor. Na jeho kapotě byla umístěna velká dřevěná bedna na munici a mnohdy i další věci.

Sturmpanzer II, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výzbroj samohybky tvořilo, jak víme, těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm. Zbraň mohla měnit náměr v rozmezí -3 až +73 stupňů. Stranový odměr byl možný v rozsahu 7 stupňů na každou stranu (někdy bývá uváděno i 10 stupňů). Pro dělo se používala dělená munice, to znamená, že se nabíjel zvlášť granát a zvlášť výmetná nálož. Nabít přitom šlo šest různých velikostí výmetné nálože: při použití nejmenší nálože č. 1 opouštěl granát hlaveň rychlostí 122 m/s a dolétl do vzdálenosti až 1475 metrů. S náloží č. 2 to byla rychlost projektilu 152 m/s a dostřel 2125 metrů. Nálož č. 3 vymetla střelu z hlavně rychlostí 186 m/s do vzdálenosti až 3000 metrů, u nálože č. 4 to bylo 210 m/s a 3750 metrů a konečně s největší náloží č. 5 dokázalo dělo vypálit granát rychlostí 230 m/s do vzdálenosti 4700 metrů. Na palubu se vešlo pravděpodobně pouze 10 kusů nábojů ráže 150 mm (i když bývá uváděno i 30 kusů), další munici musela dodávat zásobovací vozidla. Posádky s sebou pravděpodobně vozily ještě kulomet MG34, pro blízkou obranu proti nepřátelské pěchotě.

S posádkou a 10 kusy munice vážil Sturmpanzer II něco okolo 12 tun. O jeho pohon se staral již zmíněný benzínový motor Büssing NAG L8V o maximálním výkonu 150 koní. Převodovka byla typu Zahnradfabrik Aphon SSG 46 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Zásoba paliva činila 200 litrů uložených ve dvou nádržích. Takto vybaven dokázal stroj na silnici vyvinout maximální rychlost 40 km/h (bývá uváděno i 45 km/h) a dojet až 100 km. Posádku vozidla tvořili pravděpodobně 4 muži (i když bývá uváděno i 5). Kromě řidiče to byli ještě dva nabíječi a velitel, který byl zároveň také střelcem. Podle většiny zdrojů nebyl Sturmpanzer II vybaven radiostanicí, ale existují fotografie, na kterých je zcela jasně vidět prutová anténa, takže minimálně část strojů radiostanici očividně měla.

V září 1941 byly vytvořeny dvě samostatné roty, jež měly nová samohybná děla dostat do výzbroje. Byly to s.I.G.Kp (mot. S) 707 a s.I.G.Kp. (mot. S) 708 (schwere Infanterie Geschütz Kompanie, motorisiert = motorizovaná rota těžkých pěchotních děl). Každou z těchto rot tvořily tři čety po dvou samohybných dělech. Rota tedy měla celkem šest samohybek a množství další techniky (motocykly, náklaďáky a terénní automobily). Dvanáct vyrobených strojů bylo tedy rozděleno půl na půl mezi obě roty a ty byly následně odeslány do Libye, aby se přidaly k Rommelově Panzer-Armee Afrika. 708. rota dorazila do přístavu Tripolis po částech v průběhu února 1942. Vozidla 707. roty připlula rovněž postupně během dubna 1942, část do Tripolisu a část do Benghází. Obě roty byly následně zařazeny do 90. lehké africké divize (90. leichte Afrika-Division), konkrétně k 155. a 200. pluku divize. Jednotky ihned zahájily přesun na východ, aby se mohly zapojit do připravovaného útoku na Gazalu a přístav Tobruk.

Sturmpanzer II, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

16. května 1942 hlásil major Littmann veliteli 90. lehké africké divize, že nová samohybná děla sIG33 na zesíleném podvozku tanku Panzer II se zatím jeví jako v podstatě nepoužitelná. Během prvních přesunů po vlastní ose se totiž ukázalo, že vozidla nejsou schopna se vyrovnat s africkým horkem. Někdy stačilo jen 15 minut jízdy, aby došlo k přehřátí motoru. Podle názoru major Littmanna mělo přehřívání vícero důvodů. Motor o výkonu 150 koní byl podle jeho názoru příliš slabý pro pohon 12 tunového vozidla v terénu. Chladič byl příliš malý pro africké podmínky a navíc při jízdě v prašném prostředí (což bylo pro Afriku typické) docházelo k jeho zanášení. 20. května 1942 proto velení Panzer-Armee Afrika poslalo do Berlíno žádost, aby byl přímo na místo vyslán odborník z firmy Alkett a posoudil možnosti zlepšení chlazení.

30. srpna 1942, tedy až po skončení bitvy o Tobruk, vznikla další zpráva, shrnující bojové zkušenosti s novými vozidly. Vojáci si pochvalovali velkou ničivou sílu zbraně, ale žehrali na její omezený dostřel. Nejvíce kritiky však sklidil opět podvozek, který byl podle nich zcela nevhodný nejen pro africké podmínky, ale byl i obecně příliš slabý pro takto těžký stroj. Kvůli omezené pohyblivosti a dostřelu se tak Sturmpanzer II do německého útoku na Tobruk zapojil zcela minimálně. Podle hlášení z 23. října 1942 disponovala Panzer-Armee Afrika ještě 8 samohybnými děly 15cm s.I.G.33 B Selbstfahrlafette. V hlášení z 2. prosince téhož roku už není uveden ani jeden kus.

Sturmpanzer II rozhodně nebyl zdařilým bojovým strojem. Trpěl stejnými nedostatky jako jeho starší příbuzný Sturmpanzer I, to znamená, že jeho podvozek a motor byly příliš slabé pro nesení tak těžké zbraně. Navíc nutnost rozsáhlých úprav celého tankového podvozku neúměrně zdražovala výrobu, ale i následný provozní servis (protože nebylo možno použít náhradní díly pro běžné tanky Panzer II). Není tedy ani divu, že jich vzniklo pouhých 12 exemplářů.

Sturmpanzer II, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Vraťme se ještě závěrem krátce k dvěma nesprávným, ale rozšířeným, názvům popsaného vozidla. Sturmpanzer II ani Bison (nebo Bison II), nejen že nikdy nebyly názvy oficiálními, ale zřejmě je Němci během války nikdy nepoužívali ani jako pouhou přezdívku těchto strojů. Označení Sturmpanzer jim nepřísluší protože se používalo pro typy samohybných děl s plně uzavřenou bojovou kabinou (jako například Brummbär). Označení Sturmpanzer II tak zřejmě vymysleli pováleční historikové, když pro tyto stroje hledali rozumně krátký a zapamatovatelný název. Pokud jde o bojové jméno Bison (nebo Bison II), lze narazit na dvě verze příběhu o jeho vzniku. Podle jedné dali toto jméno samohybce britští vojáci, když se s ní poprvé setkali na bojišti a nevěděli, jak tomuto novému nepřátelskému vozidlu říkat. Podle druhé verze si jméno po válce vymyslela firma vyrábějící plastové modely bojové techniky, protože dlouhý a krkolomný oficiální název stroje nebyl dost sexy... a mezi fanoušky se nové jméno ujalo.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

12 t

délka:

5,48 m

šířka:

2,60 m

výška:

1,98 m

motor:

Büssing NAG L8V

výkon motoru:

150 hp

převodovka:

Zahnradfabrik Aphon SSG 46

max. rychlost:

40 km/h

zásoba paliva:

200 l

pancéřování čela trupu:

30 mm

pancéřování čela kabiny:

14,5 mm

posádka:

4 muži

výzbroj:

1 x dělo sIG 33 ráže 150 mm

1 x kulomet MG34 ráže 7,92 mm

 

DĚLO sIG 33

PODVOZEK PRO DĚLO

PRVNÍ PROTOTYP

SÉRIOVÁ VÝROBA

ORGANIZACE A NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje