TOPlist

 

 

první prototyp Waffenträgeru firem Ardeltwerke a Krupp, který byl vybrán (po jistých úpravách) pro sériovou výrobu, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jako hlavní důvod vzniku bojového stroje s označením Waffenträger bývá často uváděna snaha Němců o konsolidaci výroby samohybných zbraní. Pravdou je, že zejména během roku 1942 byli Němci nuceni ke stavbě samohybných děl na vícero dostupných použitelných podvozcích. Zejména to platilo pro protitanková děla, neboť Němci se touto cestou snažili vypořádat s obrovskou tankovou převahou Rudé armády. Počet vyráběných typů a s tím spojená roztříštěnost výroby však nebyly tak dramatické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stíhače tanků Marder I, Marder II a Marder III, tedy hlavní představitelé Panzerjägerů té doby, byly od počátku nahlíženy jako jakési dočasné řešení, než budou k dispozici pokročilejší bojové stroje stejného určení. Šlo tedy o vědomou snahu využít „nepotřebné“ podvozky lehkých tanků a rychle získat samohybné zbraně přiměřené bojové hodnoty, které pomohou armádě z nejhoršího.

Němci tedy od počátku počítali s vývojem nových vyzrálejších typů samohybných děl a tím pádem tedy i s budoucí konsolidací výroby. Waffenträger neměl vzhledem ke své celkem primitivní konstrukci nikdy ambici nahradit mnohem pokročilejší stíhače tanků, které přišly do výroby v roce 1943 a 1944 (tedy Nashorn, Jagdpanzer IV, Stug IV, Hetzer a Jagdpanther). Impulzem k vývoji Waffenträgeru tedy bylo něco jiného. Po porážce u Stalingradu okusil Wehrmacht svůj první velký strategický ústup. Následovala porážka u Kurska a od té doby už Německá armáda v podstatě pouze ustupovala. Ustupující vojsko musí řešit nepříjemné problémy, které vojsko na postupu vůbec nezná. Cokoliv, co ustupující vojáci nechají za sebou, je nenávratně ztraceno a padne do rukou nepříteli.

V průběhu roku 1943 se na pozici standardního vlečeného protitankového kanonu německé armády definitivně usadil kanon Pak 40 ráže 75 mm. Oproti svým předchůdcům Pak 36 ráže 37 mm a Pak 38 ráže 50 mm byl Pak 40 mnohem výkonnější, ale také bohužel mnohem těžší. Při hmotnosti okolo 1,5 tuny bylo naprosto vyloučeno, aby obsluha dokázala kanon přemístit vlastními silami, bez použití odpovídajícího tahače. Ještě hůř na tom v tomto směru byli vojáci obsluhující nové vlečené kanony Pak 43 ráže 88 mm, jejichž hmotnost se pohybovala okolo 3,5 tuny! Není divu, že se brzy začaly množit hlášení o zbytečných ztrátách těchto drahocenných zbraní jen kvůli nemožnosti vzít je na ústupu s sebou. Jedním z nejkřiklavějších příkladů je hlášení z východní fronty, podle kterého museli vojáci na ústupu vyhodit do povětří 70 zbrusu nových kanonů Pak 40. Šlo o zbraně, které právě dorazily z Říše a vojáci je ještě ani nestačili odeslat k bojovým útvarům. Museli však kvapně ustoupit před ruským útokem a technika, schopná tyto kanony odvléci, nebyla k dispozici. (Jen tak mimochodem, popsaný vývoj velmi krásně ilustruje TENTO dobový obrázek.)

prototyp Waffenträgeru firem Ardeltwerke a Rheinmetall byl testován v dubnu 1944, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již v roce 1943 se proto objevily pokusy o montáž malého pomocného motoru přímo na kolový podvozek vlečeného kanonu Pak 40, ovšem kýžený výsledek toto neřešení nepřineslo. Sám Adolf Hitler proto nařídil analýzu možností, jak co nejlevněji učinit co největší podíl protitankových kanonů samohybnými. Nemělo se tedy jednat o nový stíhač tanků v pravém slova smyslu. Primárním cílem bylo zajistit kanonu schopnost změny pozice bez závislosti na pomoci jiného tahače. Již v polovině roku 1943 vznikl ze stejných pohnutek projekt montáže kanonu Pak 40 ráže 75 mm na podvozek pásového tahače RSO (Raupenschlepper Ost) firmy Steyr. Ani tento projekt však nesplnil očekávání a navíc podvozek tahače RSO nemohl ani při nejlepší vůli unést silnější kanon Pak 43 ráže 88 mm nebo jinou těžší zbraň. Proto byl na přelomu let 1943 a 1944 zahájen projekt nového silnějšího nosiče zbraní s označením Waffenträger.

Na specifikaci požadovaných parametrů spolupracovaly dva odbory zbrojního úřadu, konkrétně Waffenamt Prüfwesen 4 (WaPrüf 4) zodpovědný za vývoj dělostřeleckých zbraní a Waffenamt Prüfwesen 6 (WaPrüf 6) zodpovědný za tankovou a jinou motorizovanou bojovou techniku. Navrhovaný Waffenträger měl být schopen nést vícero typů zbraní - oba již zmiňované protitankové kanony Pak 40 a Pak 43 a také lehkou houfnici leFH 18 ráže 105 mm. Montáž těchto zbraní na nosič přitom ideálně neměla vyžadovat žádné úpravy na nich samotných (samozřejmě kromě sejmutí z kolové lafety a posazení na nosič).

Jakousi cestou, kterou prameny nijak nerozvádějí, se do diskusí o novém nosiči zbraní „připletl“ také jistý nadporučík Günter Ardelt, zřejmě syn jednoho ze čtyř bratrů Ardeltových, spoluvlastníků průmyslového podniku Ardeltwerke GmbH z Eberswalde. Nadporučík Günter Ardelt přesvědčil zástupce zbrojního úřadu, že firma Ardeltwerke je schopna požadovaný nosič zbraní navrhnout a vyrobit. Zbrojní úřad nakonec zadal práci na tomto projektu dvěma, resp. čtyřem firmám. Svůj návrh nosiče měly připravit firmy Ardeltwerke a Steyr. Firmy Krupp a Rheinmetall pak měly připravit úpravu kanonu 8,8 cm Pak 43 pro instalaci na nové nosiče. Krupp měl dodat kanon pro nosič firmy Steyr, Rheinmetall měl dodat kanon uzpůsobený pro instalaci na nosič firmy Ardeltwerke.

Waffenträger Ardeltwerke-Rheinmetall během testů, dle zadání měla zbraň zvládat i nepřímou palbu horní skupinou úhlů, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

3. února 1944 se konala úvodní porada zástupců firem Ardeltwerke, Krupp a Rheinmetall s důstojníky německého zbrojního úřadu (WaPrüf 4 a WaPrüf 6). Hned další den, tedy 4. února 1942, následovala stejná schůzka ovšem tentokrát namísto Ardeltwerke s firmou Steyr. Program obou jednání byl v podstatě stejný. Plukovník Wölhermann ze zbrojního úřadu shrnul všem přítomným armádní požadavky na nový stroj. Nový Waffenträger má mít plně pásový podvozek, pancíř o síle 20 mm na čele a 10 na bocích, nejvyšší rychlost 35 km/h na silnici a 30 km/h mimo ni, dojezd 140 až 200 km, čtyř nebo pětičlennou posádku. Kanon musí mít možnost horizontálního pohybu v rozsahu plných 360 stupňů a vertikální náměr v rozsahu od -8 do +45 stupňů. Palebná výška nesmí přesáhnout 175 cm. Zaměřovač (nebo zaměřovače) musí umožňovat vedení přímé i nepřímé palby. Instalace kulometu tzv. „pod pancířem“ je považována na výhodu, není však nezbytná.

Podle původní myšlenky měl být Waffenträger vlastně pouhým podvozkem, který by nahradil „externí“ tahač nutný k přemísťování těžkých vlečených kanonů. Pro splnění tohoto zadání by tedy stačilo ponechat kanonu pouze jeho původní čelní štít. Vojáci však rychle dospěli k závěru, že bude mnohem lepší, když kanon na novém nosiči dostane alespoň lehkou pancéřovou ochranu také ze stran. Vedli je k tomu praktické zkušenosti s nasazením stíhačů tanků Nashorn. Nešlo si totiž nevšimnout, jak u Nashornů s přibývajícími bojovými akcemi roste počet stop po zásazích na bočních stěnách bojového prostoru. Šlo o stopy po kulkách z pěchotních zbraní a po střepinách z nedalekých výbuchů dělostřeleckých granátů. Armáda proto na seznam požadavků pro Waffenträger doplnila také boční pancéřování chránící obsluhu kanonu.

Firma Ardeltwerke (ve spolupráci s Rheinmetallem) dokončila první prototyp svého Waffenträgeru v dubnu roku 1944. V rámci zrychlení a zlevnění vývoje si konstruktéři vypůjčili některé komponenty od pražské ČKD (BMM). Konkrétně šlo o hnací i napínací kola, pásy, vratné kladky, pojezdová kola včetně systému jejich zavěšení a odpružení a pravděpodobně také motor a převodovku. Podle všeho byly tyto součásti převzaty z tehdy právě vyvíjeného stíhače tanků Hetzeru. Pro případnou sériovou výrobu Waffenträgeru Ardeltwerke se prý počítalo s použitím dieselového motoru Tatra T 103 (který byl plánován i pro budoucí vývojové verze stíhače Hetzer).

prototyp Waffenträgeru firem Steyr a Krupp se inspiroval podvozkem tahače RSO, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podvozek nesl nízký a široký pancéřový trup vozu. V pravé přední části trupu byl uložen motor a převodovka. Kousek víc vzadu a po levé straně měl své stanoviště řidič. Jeho hlavu chránila čelní a boční stěna, nad hlavou žádný strop neměl. Zadní téměř dvě třetiny trupu zabírala rozměrná otočná věž s otevřeným stropem a nástupním průlezem v zadní stěně. V bojové věži byl instalován již zmíněný kanon Pak 43 ráže 88 mm. Dlouhá hlaveň kanonu z drobného vozidla doslova trčela jako ukazovátko (obzvlášť patrné to bylo při natočení věže jinam, než dopředu).

Pak 43 měl hlaveň o délce cca 71 násobků své ráže. Hlavním typem střeliva, který tento kanon používal proti obrněným cílům, byl Pzgr. 39/43 (Pzgr. = Panzergranate). Tento průbojný granát o hmotnosti 10,2 kg s malou výbušnou náloží opouštěl ústí hlavně rychlostí cca 1000 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 165 mm, ze dvou kilometrů pak zdolal pancíř silný 132 mm. Pokud by ani takový výkon náhodou nestačil, mohl střelec sáhnout po náboji Pzgr. 40/43 s podkaliberní střelou s wolframovým jádrem (tedy pokud tento poměrně vzácný typ munice byl k dispozici). Projektil tohoto typu vážil pouhých 7,3 kg a z kanonu vylétal rychlostí 1130 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů si poradil se skloněným pancířem silným 193 mm a z 2000 metrů zdolal pancíř o síle 153 mm. Proti nepancéřovaným cílům (včetně nepřátelské pěchoty) se pak používal tříštivotrhavý granát Sprgr. 43 (Sprgr. = Sprenggranate).

Střelecké zkoušky prvního prototypu proběhly 27. a 28. dubna 1944 na střelnici v Hillerlebenu. První den bylo vypáleno celkem 129 ran ve všech možných pozicích kanonu. Při 129. výstřelu došlo k poškození úsťové brzdy kanonu, takže byly testy pro tento den ukončeny a brzda opravena. Zkušební střelba pak pokračovala následujícího dne. Prototyp Waffenträgeru firem Ardeltwerke a Rheinmetall vypálil za oba testovací dny celkem 277 střel, z toho 210 protitankových (které představují pro zbraň větší zátěž). Dále následovaly krátké jízdní zkoušky, během kterých stroj najezdil nějakých 200 km, z toho 130 km mimo silnici (ještě před zahájením formálních zkoušek měl prý prototyp už najeto cca 120 km).

také Waffenträger Steyr-Krupp musel zvládat velký pozitivní náměr kanonu pro nepřímou střelbu, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výsledky střeleckých testů byly celkově uspokojivé. Kanon instalovaný na pásovém nosiči prokázal srovnatelnou přesnost, jako při instalaci na pevném podstavci. Pouze v některých konkrétních pozicích vykazoval náměrový mechanismus určitou vůli, což bylo ovšem poměrně snadno řešitelné. Vojáci si pochvalovali kvalitní odpružení podvozku, které dokázalo absorbovat otřesy tak účinně, že při střelbě docházelo pouze k zanedbatelnému rozhození zaměřovače. Mezi zjištěnými nedostatky figurovaly spíše detaily jako např. nevhodné umístění plnícího hrdla palivové nádrže, nebo obtížná komunikace mezi velitelem a řidičem (zde vojáci žádali o instalaci hlasové trubice).

Plně spokojený však Waffenamt zřejmě nebyl, protože nařídil pokračovat ve vývoji. Podle některých pramenů byla hmotnost vozidla plných 13,5 tuny, což byl dost možná jeden z důvodů nespokojenosti zbrojního úřadu. Firma Rheinmetall však byla v dubnu 1944 nucena z projektu vystoupit (zřejmě z kapacitních důvodů) a Ardeltwerke proto na dalším vývoji svého Waffenträgeru začal spolupracovat s firmou Krupp. V tomto novém tandemu tedy obě firmy připravily další návrh… o něm si ale více řekneme až za chvíli.

Nyní se podíváme, jak se dařilo druhému páru spolupracujících firem Steyr a Krupp. Steyr měl od počátku oproti Ardeltwerke určité zpoždění a tak, když konkurenční Waffenträger Ardeltwerke-Rheinmetall koncem dubna 1944 prodělával střelecké zkoušky, existoval nosič Steyr-Krupp zatím pouze v podobě dřevěného modelu v měřítku 1:1. Steyr využil pro podvozek svého stroje komponenty z pásového tahače RSO (Raupenschlepper Ost), ovšem s příslušným zesílením – např. pojezdová kola byla úplně nová, celoocelová a bez odlehčovacích otvorů. Pohonnou jednotkou se měl stát nově vyvíjený dvanáctiválcový motor typu boxer s výkonem 140 koní. Vývoj tohoto motoru se však protahoval, což se v červnu 1944 začalo promítat také do zdržení projektu Waffenträger. 15. června 1944 hlásil Steyr, že jeho nosič je připraven a čeká se pouze na pohonnou jednotku, která by měla být k dispozici do šesti týdnů. Jelikož vojáci spěchali na zahájení střeleckých zkoušek, vznesli požadavek, aby byl do nosiče provizorně zabudován motor z tahače RSO o výkonu 85 koní. Zda k tomu došlo nebo ne, to už prameny neuvádějí.

a zde již jeden ze sedmi "sériových" Waffenträgerů Krupp-Ardelt, tento stroj padl do rukou vojákům Rudé armády, zdroj: topwar.ru, upraveno

Waffenträger Steyr-Krupp byl svou koncepcí podobný konkurenčnímu stroji Ardeltwerke-Rheinmetall. Opět zde byl velmi nízký trup s motorem uloženým v přední části, tentokrát ovšem uprostřed šířky trupu. Po stranách motoru byla stanoviště řidiče a velitele/radisty, jejichž hlavy chránily zvýšené pancéřové budky, vystupující ze stropní desky trupu. V zadní části pak byla bojová věž šestiúhelníkového půdorysu se skloněnými stěnami a otevřeným stropem. Za hlavní zbraň byl zvolen kanon KwK 43 L/71. Tento kanon (kterým byl mimochodem vyzbrojen i těžký tank Königstiger) byl odvozen z výše popsaného Pak 43, takže jeho výkon byl v podstatě stejný. Hlavním typem protitankové munice byl tedy i zde Pzgr. 39/43 o hmotnosti 10,2 kg s úsťovou rychlostí okolo 1000 m/s, který na vzdálenost jednoho kilometru probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 165 mm. Dále zde byl již rovněž zmiňovaný podkaliberní Pzgr. 40/43 s wolframovým jádrem, vážící pouhých 7,3 kg, který opouštěl kanon rychlostí 1130 m/s a na 1000 metrů probíjel skloněný pancíř o síle 193 mm. A konečně také tříštivotrhavý Sprgr. 43 používaný proti měkkým cílům.

O prototypu Steyr-Krupp není bohužel k dispozici mnoho detailů. Žádný z pramenů neuvádí jeho hmotnost, rychlost, nebo bližší informace o průběhu a výsledcích jeho testování. Z jeho dalšího osudu je známo pouze to, že v říjnu 1944 měl být spolu s ostatními dvěma prototypy předveden vůdci. Každopádně je jisté, že pro sériovou výrobu tento stroj vybrán nebyl a zůstalo tedy pouze u jednoho prototypu.

Vraťme se nyní k Waffenträgeru, na kterém od dubna 1944 pracovaly firmy Ardeltwerke a Krupp. Tento stroj byl jakýmsi návratem k původní myšlence čistého nosiče kanonu. Vozidlo tedy nemělo žádnou bojovou věž, ale pouze čelní štít kanonu (převzatý z klasického Pak 43 ve verzi na křížovém podstavci), doplněný pouze o trojúhelníkové boky, které částečně chránily střelce a nabíječe. Díky této úpravě se podařilo nejen snížit výrobní náklady, ale zejména snížit hmotnost vozidla na „pouhých“ 9 tun. Tento Waffenträger opět využíval systém zavěšení a odpružení pojezdových kol, převzatý ze stíhače tanků Marder III (v důsledku tedy z tanku Panzer 38(t)), ovšem samotná pojezdová kola byla mírně odlišná. Podle všeho nebyla opatřena tlumící gumovou obručí, ale byla celokovová. Vzhledem k tomu, že maximální rychlost vozu činila pouhých 25 km/h, nepředstavovala absence gumových obručí asi nijak zásadní problém… a gumová pryž byla v té době silně nedostatkovou surovinou.

opuštěný "sériový" Waffenträger Krupp-Ardelt jak jej nalezli sovětští vojáci, zdroj: topwar.ru, upraveno

Pásy pro nový stroj si konstruktéři vypůjčili z již zmiňovaného tahače RSO, motor byl typu Maybach HL 42 o výkonu 100 koní. Svou koncepcí odpovídalo vozidlo předešlému návrhu firmy Ardeltwerke. Motor byl vpředu vpravo, řidič vpředu vlevo. Ve jménu maximální jednoduchosti mělo řidičovo stanoviště pouze malý sklopný čelní štít s pozorovací štěrbinou. Napravo od kanonu byla na jeho štítu zavěšena schránka s pohotovostní zásobou šesti kusů munice. Dalších 36 nábojů bylo uloženo pod podlahou, celková zásoba munice tedy činila 42 kusů. Posádka vozu mohla být buď čtyřčlenná ve složení řidič, střelec a dva nabíječi, nebo pětičlenná s velitelem navíc. Řidič jediný seděl uvnitř trupu, zbytek mužů měl své stanoviště u kanonu. Svoji sedačku zde však měl pouze střelec a to nalevo od kanonu. Ostatní vojáci při práci stáli a při přesunu zřejmě seděli na podlaze.

Jakmile Waffenträger dosáhl bojového postavení, velitel vozu se pravděpodobně postavil vedle samotného vozidla a (s dalekohledem v ruce) řídil palbu. Jeden nabíječ podával munici a druhý ji nabíjel do kanonu. Přitom stál na jakési snížené stupačce v samé zádi trupu. Fakt, že byl namísto uzavřené věže ponechán pouze čelní štít, znamenal paradoxně větší pracovní prostor pro obsluhu kanonu… samozřejmě za cenu menšího bezpečí. Výzbroj vozidla tvořil opět kanon Pak 43 ráže 88 mm. Pro ten byly na palubě dva zaměřovače, jeden pro přímou a jeden pro nepřímou palbu.

Prototyp firem Ardeltwerke a Krupp byl vojákům předveden zřejmě 30. května 1944 pod označením „1. Versuchsgerät 8,8 cm Waffenträger Krupp-Ardelt“. Po jeho prostudování si zbrojní úřad objednal ještě určité úpravy a zároveň nařídil zahájit přípravy na výrobu nulté série v počtu 100 kusů. Ardeltwerke s Kruppem zapracovaly připomínky vojáků a v září 1944 představily upravený prototyp označený jako „2. Versuchsgerät Ardelt Waffenträger“. Tato verze byla již považována za finální. Na první pohled vypadají 1. a 2. Versuchsgerät téměř shodně, dobrý pozorovatel však postřehne celou řádku rozdílů.

"sériový" Waffenträger Krupp-Ardelt během ruských testů, tento snímek krásně ukazuje přepravní pozici vojáků, zdroj: topwar.ru, upraveno

Druhý Versuchsgerät dostal nová hnací i napínací kola a také jiné pásy. Špice trupu, která byla u 1. Versuchsgerät zaoblená, měla nyní ostrou hranu. Jinak byly řešeny i další detaily pancíře trupu, například jeho levý bok, čelní štít řidiče i mříže průduchu v motorové kapotě. Jiné bylo provedení ok pro tažná lana i podpěra pro hlaveň kanonu (srovnání ZDE). Na podlaze bojového prostoru za kanonem přibyla dvojice sedátek se sklopnými opěradly. Zadní strana opěradel byla tvořena kovovou deskou, takže při sklopení opěradla v podstatě „splynula“ s podlahou a nepřekážela při práci nabíječům. Při přesunech se naopak zvedla a dva vojáci se mohli posadit proti směru jízdy s nohama spuštěnýma na stupátku na zádi trupu.

Jak již zaznělo výše, objednala si armáda u firem Ardeltwerke a Krupp výrobu 100 kusů Waffenträgeru poslední popsané verze. Rozjet výrobu nového typu bojového stroje (i když vcelku primitivního) v podmínkách druhé poloviny roku 1944 byl opravdu nesnadný úkol. Není tedy divu, že dodávka prvních sériových vozidel nabírala jeden odklad za druhým. Subdodávky potřebných součástek vázly a firmě Ardeltwerke se tak s vypětím všech sil podařilo během ledna a února 1945 zkompletovat pouhých 7 Waffenträgerů. 16. února 1945 bylo nařízeno, aby z těchto vozidel byla sestavena samostatná četa Panzerjäger Alarmkompanie Eberswalde, která se měla ihned zapojit do obranných bojů proti Rudé armádě v oblasti města Eberswalde, nějakých 50 km severovýchodně od Berlína.

Zda se některý z Waffenträgerů skutečně zapojil do boje, není známo. Jisté ale je, že minimálně jeden z nich doputoval koncem dubna 1945 z Eberswalde do téměř 100 km vzdáleného Braniborska (Brandenburg an der Havel, cca 70 km západně od Berlína). Dokazuje to fotografie jeho vraku, pořízená před radnicí v tomto městě (foto ZDE, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele a kids.kiddle.co, Public Domain, upraveno). Další vozidlo ukořistěné pravděpodobně v Eberswalde si Sověti odvezli s sebou a podrobili testování. Tento exemplář je dnes k vidění v muzejním komplexu u Kubinky.

ukořištný "sériový" Waffenträger Krupp-Ardelt s ruským nápisem "z Berlína", zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zbrojní úřad, přestože si objednal výrobu stokusové série, nepovažoval ani poslední popsanou verzi Waffenträgeru za definitivní variantu. Úředníkům se zejména nelíbilo, že stroj je vyvinut na míru pro kanon ráže 88 mm a není tedy univerzální. Proto měly firmy Ardeltwerke, Steyr a Krupp pracovat společně na dalších dvou variantách Waffenträgeru označených jako lehká (leichter) a střední (mittlerer). Pro vývojové práce se opět počítalo s použitím komponent podvozku stíhače tanků Hetzer, pro budoucí sériovou výrobu však měly být využívány prvky podvozku chystaného tanku Pz. 38 (D), někdy označovaného také jako Pz. 38 „Reich“ včetně dieselového motoru Tatra T 103.

Leichter Waffenträger měl mít opět čtyři pojezdová kola na každém boku a umět nést podle potřeby buď kanon Pak 43, lehkou houfnici leFH 18 ráže 105 mm nebo těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm. Naproti tomu mittlerer Waffenträger měl mít na každé straně podvozku šest pojezdových kol a umět nést buď lehkou houfnici leFH 18 ráže 105 mm, kanon Pak 80 ráže 128 mm nebo těžkou houfnici sFH 18 ráže 150 mm. Na samém sklonku války vznikl minimálně jeden prototyp středního nosiče zbraní se šesti koly na každém boku s lehkou houfnicí leFH 18 ráže 105 mm.

Na úplný závěr doplňme ještě jednu poznámku. Pokud by se snad laskavému čtenáři zdál projekt Waffenträger naprostým zoufalstvím, vězte, že i jiné národy vyvíjely v průběhu války i po jejím skončení bojová vozidla podobné konstrukce, v podstatě bez ochrany posádky. Za všechny uveďme např. italský Semovente da 90/53, sovětský SU-100P nebo americký M56 Scorpion.

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 26 autentických fotografií v GALERII

 

PŘEMÍSŤOVAČ DĚLA

ARMÁDNÍ ZADÁNÍ

ARDELT-RHEINMETALL

STEYR-KRUPP

ARDELT-KRUPP

VÝROBA A NASAZENÍ

DALŠÍ VÝVOJ

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje