TOPlist

 

 

Marder III s kanonem 7,62cm PaK 36 (r), zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Stroje s označením Marder III byly poslední sérií lehkých stíhačů tanků z rodiny nesoucí název Marder (kuna). Němci je začali vyrábět v návaznosti na vpád do Sovětského svazu, kde byla jejich vojska zaskočena jak obrovským množstvím tanků Rudé armády, tak i kvalitou jejích nejmodernějších obrněnců T-34 a KV-1. Wehrmacht proto začal naléhavě volat po rychlém dodání samohybného protitankového kanonu, který by byl silnější než existující Panzerjäger I a efektivnější než vlečné protitankové zbraně.

Měl-li mít nový stroj nějaký efekt, bylo nutno jej postavit a dodat na frontu opravdu rychle a ve velkém množství. Vývoj zcela nového vozidla proto nepřicházel v úvahu a tak konstruktéři sáhli po přestavbě již existujících tanků. V případě série Marder I to byly podvozky ukořistěných francouzských strojů, u Marderu II to byl lehký německý tank Panzer II a konečně jako základ pro Marder III byl využit podvozek tanku PzKpfw 38(t).

Bojová hodnota samotného lehkého tanku PzKpfw 38(t) byla již ve druhé polovině roku 1941 podprůměrná. Základní konstrukce tohoto tanku však byla spolehlivá a německé posádky i mechanici s ní již měli bohaté zkušenosti. Projekt přestavby tanku na samohybný protitankový kanon zpracovala na přelomu let 1941 a 1942 firma Alkett. První prototyp nového stíhače byl dokončen již v lednu 1942. Narozdíl od pozdějších sériových vozidel byl tento postaven na podvozku tanku PzKpfw 38 (t) verze E. V únoru prošel prototyp střeleckými zkouškami a následně byl přijat do výzbroje pod oficiálním označením "Panzerjäger 38 (t) für 7,62cm PaK 36 (r)" a kódovým číslem SdKfz 139. Podstatně známější se však obrněnec stal pod bojovým jménem Marder III.

Marder III s kanonem 7,62cm PaK 36 (r), zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Podvozek byl z původního tanku převzat beze změny i s agregáty. Věž tanku byla sejmuta a nad původní kabinou se objevila nízká nástavba snýtovaná z rovných ocelových desek s boky protaženými dozadu. Síla těchto desek byla pouhých 10 mm. Nad nástavbou byl potom pancíř bojového prostoru kanonu, který měl chránit jeho obsluhu. Tento pancíř navazoval na štít samotné zbraně a byl silný 14,5 mm. Bojový prostor však chránil pouze zepředu a do boků byl protažen jen asi o půl metru.

Úroveň ochrany mužů obsluhujících kanon byla tedy zanedbatelná. Zezadu a shora je nechránilo zhola nic a z boků jen onen zmíněný, velmi krátký, pancíř. Střelec i nabíječ přitom seděli na sklopných sedačkách právě v té nejméně kryté zadní části bojového protoru a byli tedy přímo vystaveni případné nepřátelské palbě. Stanoviště zbylých dvou členů posádky stroje, tedy řidiče a radisty/kulometčíka, zůstalo oproti tanku PzKpfw 38 (t) nezměněno. Oba seděli vepředu uvnitř trupu, řidič napravo radista nalevo. Radista měl zároveň na starosti obsluhu kulometu typu MG 37 (původně československý ZB vz. 37) ráže 7,92 mm. Každý z těchto dvou mužů měl nad svým stanovištěm vlastní nástupní průlez s poklopem odklápěným směrem do boku.

Zbraň nového stroje musela být dostatečně účinná pro boj s nejmodernějšími sovětskými středními tanky. Německý kanon PaK 40 ráže 75 mm přišel do výroby až v listopadu 1941 a v době plánování Marderu III se s ním tedy nedalo počítat. Konstruktéři proto sáhli po původně sovětském kanonu F-22 ráže 76,2 mm, kterých Němci v prvních měsících východního tažení ukořistili velké množství. Jeho upravená verze byla zavedena do výzbroje německé armády pod označením 7,62cm PaK 36 (r). Instalace kanonu umožňovala stranový odměr 21 stupňů, dále již bylo nutno natočit celý stroj. Zásoba munice pro kanon na palubě činila 30 kusů. Doplňkovou výzbrojí byl již zmíněný původně československý kulomet ZB vz. 37 ráže 7,92 mm umístěný v čele trupu.

Marder III s kanonem 7,62cm PaK 36 (r), zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Sériová výroba Marderu III započala již v dubnu 1942 první sérií čítající 38 strojů. Sériové Mardery však narozdíl od prototypu využívaly podvozek tanku verze G. Zpočátku probíhala výroba stíhače i samotných tanků PzKpfw 38 (t) souběžně, ale v červnu 1942 byla produkce tanků nadobro zastavena a veškeré kapacity byly soustředěny na výrobu Marderu III. Další Mardery byly stavěny na nové verzi podvozku připravené původně pro tank PzKpfw 38 (t) Ausf. H. Tanky této verze však již nebyly do výroby zavedeny a nový podvozek byl používán pouze pro stíhač tanků.

Marder III s ex-sovětským kanonem se tedy stavěl na podvozcích dvou verzí. Těch založených na Ausf. G vzniklo v pražské BMM (bývalá ČKD) do června 1942 celkem 194 kusů. Kolik těchto Marderů bylo postaveno na podvozku Ausf. H není jednoznačené, ale nejčastěji bývá uváděno číslo 150. S podvozkem verze H získal Marder silnější pohonnou jednotku typu Praga AC o maximálním výkonu 160 koní při 2600 otáčkách za minutu. To samozřejmě znamenalo zlepšení pohyblivosti a manévrovatelnosti stroje.

Marder III s ex-sovětským kanonem vážil 10,6 tuny a dosahoval maximální rychlosti 46 km/h. SdKfz 139 sice znamenal jistý přínos pro boj s houfy nepřátelských obrněnců, ale skutečně velmi trpěl nízkou úrovní ochrany posádky a se svojí velkou výškou představoval snadný terč pro něpřátelskou palbu. Proto dostala firma Alkett již v květnu 1942 rozkaz vyvinout stíhač nové zdokonalené verze. Jeho prototyp vznikl již v červnu 1942. Tato druhá verze Marderu III byla již vyzbrojena německým protitankovým kanonem 7,5cm Pak 40/3 L/46. Jako základ pro nový Marder byl využíván již pouze podvozek tanku Ausf. H. Proto také tato verze stíhače dostala označení Marder III Ausf. H. Oficiální název ovšem zněl "7,5cm PaK 40/3 auf Panzerkampfwagen 38 (t)" a kódové označení Wehrmachtu bylo SdKfz 138.

Marder III Ausf. H, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

U SdKfz 138 nebyla nad původní tankovou kabinou žádná zvýšená nástavba jako prvního Marderu III. Zato pancéřové pláty chránící bojový prostor obsluhy kanonu byly zvýšeny a protaženy dále do boků. Tím se podařilo jednak snížit celkovou výšku stroje a zároveň zlepšit úroveň pancéřové ochrany vojáků obsluhujících zbraň. Zlepšení oproti předcházející verzi bylo zřejmé, nicméně panceřování stále nebylo ani zdaleka dokonalé. Bojový prostor byl i nadále shora a zezadu otevřený a nabíječ i střelec/velitel museli při práci klečet nechtěli-li vyčnívat nad siluetu pancéřového štítu. Proti nepřízni počasí se musela obsluha kanonu chránit přetažením impregnované plachty.

Hmotnost verze H činila 10,8 tuny a maximální rychlost byla, stejně jak u starší verze, 46 km/h. Zásoba munice pro hlavní zbraň byla 38 nábojů. Vedlejší výzbrojí zůstal kulomet MG 37 ráže 7,92 mm umístěný ve střelišti v čelní stěně trupu. Navíc s sebou posádky vozily ještě jeden kulomet typu MG 34 nebo 42, se kterým mohly vést palbu přes okraj pancíře. Produkce této verze Marderu III probíhala od listopadu 1942 do května 1943 a skončila s 275 vyrobenými kusy (i když lze narazit i na velmi odlišný počet 418 kusů). Výroba probíhala opět v Praze v továrnách firmy BMM. Bojové zkušenosti s novým Marder III Ausf. H ukázaly, že posádka je stále až příliš zranitelná palbou pěchoty a střepinami z kolem vybuchujících granátů a zbrojní úřad proto žádal další zvýšení pasivní ochrany.

Reakcí firmy Alkett na tento požadavek byla třetí a poslední verze stíhače Marder III s označením Ausf. M. Oproti Ausf. H došlo k několika dosti podstatným změnám a to nejen co se ochrany bojového prostoru týče. Pohonná jednotka byla přesunuta ze zadní části podvozku doprostřed. To sice znamenalo zmenšení využitelného prostoru vpředu trupu, kvůli kterému muselo být zrušeno stanoviště radisty/kulometčíka, ale uvolnilo se tím místo v zadní části podvozku. Nad tuto část byl potom přesunut bojový prostor a jeho dno mohlo být tím pádem hlubší. Díky tomu mohla obsluha kanonu konečně klidně pracovat ve stoje a byla přitom stále chráněna pancéřovými pláty. Navíc toto řešení umožnilo opencéřovat bojový prostor také zezadu. Zde přibyla pancéřová deska, která se dala k usnadnění nástupu do vozidla sklápět.

Marder III Ausf. H, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Síla pancéřování bojového prostoru se pohybovala od 15 mm na čele po 10 mm na bocích. Strop sice zůstal i nadále otevřený, ale i přesto šlo o zlepšení. Dalším požadavkem zbrojního úřadu bylo snížení počtu výrobních normohodin a tedy zlevnění výroby. Odpovědí bylo zcela nové, jednodušší, řešení čelní stěny kabiny. Narozdíl od původního tanku (a od dvou předchozích verzí Marderu III) zde již nebyla rovná deska s průzorem řidiče napravo a kulometem nalevo, ale nahradila ji velmi ostře skloněná deska, ze které v pravé části vystupovala "budka", pod níž se ukrývalo stanoviště řidiče. Tato budka byla u prvních výrobních kusů odlévaná a měla zaoblené hrany. Později byla ale v rámci dalšího zjednodušení výroby nahrazena budkou hranatou, svařovanou. V jejím stropě byl kruhový průlez uzavíraný dvoudílným poklopem. Čelní deska kabiny měla sklon plných 67 stupňů a byla silná 12 mm.

Z pramenů není zcela jasné, zda byla funkce radisty/kulometčíka zrušena bez náhrady a počet členů posádky se tedy snížil na tři, nebo zda došlo jen k přesunutí jednoho muže z trupu do bojového prostoru kanonu kde převzal roli střelce. Tím pádem by posádka zůstala čtyřčlenná ve složení řidič, nabíječ, střelec a velitel. Velitel by se v takovém případě mohl plně věnovat svojí hlavní roli protože již nemusel zaměřovat a pálit z kanonu. Častěji bývá sice uváděno, že posádka byla tříčlenná, ale mnoho fotografií skutečně naznačuje čtyřčlennou posádku (i když počet mužů na fotografiích může být samozřejmě zavádějící... Pozn. rovněž posádka Marderu III ve filmu Zachraňte vojína Ryana byla čtyřčlenná i když ani toto v podstatě nic neznamená :-)).Řidič každopádně nadále seděl v přední pravé části trupu zatímco zbylý muži (ať už byli dva nebo tři) měli svá místa na korbě.

Název verze Ausf. M pocházel z prvního písmene slova popisujícího umístění motoru - M pro Mitte (uprostřed). Oficiální název vozu přitom zněl Panzerjäger 38(t) mit 7,5cm PaK 40/3 Ausf. M a kódový znak byl SdKfz 138 M.

Marder III Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Hlavní zbraní zůstal německý 7,5cm PaK 40/3 s délkou hlavně 46 ráží. Vezená zásoba munice pro něj činila pouhých 27 nábojů. Spolu se stanovištěm radisty zmizela i organická doplňková výzbroj v podobě kulometu. Proto s sebou posádka v bojovém prostoru vozila volně uložený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, ze kterého šlo vést palbu přes okraj pancéřování. Verze M se stala nejpočetnější verzí ze série Marder III. Celkem jich bylo v pražských závodech BMM vyrobeno 942 kusů (lze narazit i na číslo 975). V květnu nebo červnu 1944 byla jejich produkce zastavena a výrobní kapacity převedeny na progresivnější typ stíhače tanků Hetzer.

Na základě Marderu III Ausf. M vzniklo také jeden zajímavý prototyp, který byl kombinací muničního vozidla a obrněného transportéru pěchoty. Vozidlo bylo zbaveno kanonu a otvor v čelní desce byl zaslepen ocelovým plechem. Pro přepravu pěchoty byly ve vnitřním prostoru instalovány dřevěné lavičky. Změnilo se také provedení zadní stěny. Namísto sklopné desky byla ve stěně dvoudílná vrata. Do výroby se však tento stroj nakonec nedostal.

Existovala rovněž školní verze Marderu III Ausf. M s pohonem na dřevoplyn, která nesla dvojici tlakových lahví pro výrobu pohonného plynu. Cílem samozřejmě byla úspora tolik vzácných pohonných hmot. Výkon motoru šel jistě dolů, ale pro účely výcviku nových posádek to stačilo.

Marder III Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Stíhače tanků Marder III bojovaly na všech frontách včetně severní Afriky a to až do konce války. Převážně však sloužily na východě. V únoru 1945 jich podle hlášení bylo stále ve službě plných 350 kusů (pravděpodobně zejména verze Ausf. M). Po válce bylo mnoho strojů Marder III Ausf. M převzato do československé armády kde sloužily pod označením ST-II - neboli Stíhač Tanků II. Jediným německým spojencem, který byl Mardery III za války vybaven, bylo Slovensko, které získalo 18 vozů verze H a dva z nich nakonec dokonce nasadilo proti Němcům během slovenského národního povstání. Mardery III jistě znamenaly nezanedbatelný přínos pro boj s masou sovětské techniky. Byly to spolehlivé stroje s dostatečně silnou výzbrojí. Ve všech verzích však shodně trpěly slabým pancířem a nízkou úrovní ochrany posádky. Kvůli do značné míry otevřenému bojovému prostoru byly Mardery naprosto nevhodné pro boj uvnitř měst, kde hrozila palba z výšky z oken budov. I když byly jistě platnými pomocníky, Mardery zkrátka nikdy nepřekročily stín narychlo postaveného prostředku k překonání naléhavé nouze.

Jistě stojí za zmínku, že podvozek vyvinutý za účelem zdokonalení Marderu III byl později rovněž použit jako základ pro samohybné dělo Grille Ausf. M. vyzbrojené těžkým 150-ti milimetrovým dělem.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

 

SdKfz 139

Ausf. H

Ausf. M

hmotnost:

10,67 t

10,80 t

10,15 t

délka:

5,85 m

5,77 m

5,02 m

šířka:

2,16 m

2,16 m

2,15 m

výška:

2,50 m

2,51 m

2,35 m

motor:

Praga Ep / Praga AC

Praga AC

Praga AC

výkon motoru:

150 hp / 160 hp

160 hp

160 hp

max. rychlost:

46 km/h

46 km/h

46 km/h

dojezd - silnice:

185 km

240 km

200 km

posádka:

4 muži

4 muži

4 muži

výzbroj:

kanon PaK 36(r) ráže 76,2 mm

1x kulomet MG 37 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 ráže 75 mm

1x kulomet MG 37 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 ráže 75 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 123 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte další znovu spuštěné Galerie!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje