OSTWIND
protiletadlový tank na podvozku Panzer IV

prototyp flakpanzeru Ostwind postavený v dílnách Ostbau-Sagan na podvozku tanku Panzer IV Ausf. G výrobního čísla 83898, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Tankisté potřebují Flakpanzery
Pokud šlo o protivzdušnou obranu, spoléhaly německé tankové jednotky v první polovině války na samohybné protiletadlové kanony na podvozcích polopásových tahačů. Vozidla jako Sd.Kfz. 6/2, Sd.Kfz. 7/1 nebo Sd.Kfz. 10/4 nabízela slušnou palebnou sílu a obstojnou průchodnost terénem. Zaostávala však v oblasti pancéřování. Pokud už nějaký pancíř měla, byl pouze „symbolické“ tloušťky a většinou chránil jen kabinu řidiče a velitele. Obsluha zbraně stála při střelbě na otevřené plošině chráněna maximálně z jedné strany štítem samotného kanonu (pokud vůbec).
Dokud měly polopásové stroje pouze doprovázet tanky během přesunů, bylo vše v pořádku. Ale jakmile tanky potřebovaly blízkou protivzdušnou obranu přímo v bitvě, nastával velký problém. Obsluhy protiletadlových kanonů na polopásech byly v tu chvíli velmi zranitelné jakoukoliv palbou ze země. Stačila dávka z kulometu nebo nedaleký výbuch dělostřeleckého granátu a vojáci, doslova vystavení na otevřené ploše metr a půl nad zemí, se mohli loučit se životem.
Koncem května 1943 proto bylo rozhodnuto, že německé tankové útvary musí dostat mnohem lépe pancéřovaný protiletadlový doprovod. Každý tankový pluk měl co nejdříve obdržet 18 tzv. Flakpanzerů, to znamená protiletadlových kanonů umístěných na plně pásových a plně pancéřovaných tankových podvozcích. Rozhodnutí to bylo jistě zcela správné, ale mělo to jeden háček. Žádné takové protiletadlové tanky totiž Němci neměli. Nejprve je tedy bylo třeba vyvinout, otestovat a pak rychle zavést do výroby.

protiletadlový tank Ostwind připravený k palbě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nejdřív to zkouší letectvo
Jako první se iniciativy chopili zástupci Luftwaffe, protože zajištění protivzdušné obrany německých pozemních jednotek spadalo obecně do kompetence letectva. Úřad vrchního zbrojíře letectva (Generalluftzeugmeister) tedy zahájil jednání s firmou Krupp s cílem postavit protiletadlový tank na podvozku středního tanku Panzer IV. Výsledkem jejich snahy byl Flakpanzer, který se stal známý pod neoficiálním jménem Möbelwagen.
Zástupci Luftwaffe i konstruktéři, kteří na vozidle pracovali, však bohužel nedokázali překročit stín starších vozidel podobného určení. Nepřišli s žádným inovativním konstrukčním řešením. Prostě jen vzali kanon Flak 43 ráže 37 mm, posadili jej na korbu tanku Panzer IV a obehnali sklopnými pancéřovými deskami. Kanon sice mohl střílet i když byly tyto desky zvednuté, ale pouze na vzdušné cíle (hlaveň musela mířit vzhůru). Palba na pozemní cíle vyžadovala sklopení stěn bojového prostoru… no a v takové chvíli na tom byla obsluha kanonu úplně stejně, jako u starších polopásových vozidel, tzn. byla zcela vystavena nepřátelské pozemní palbě.
Guderian přebírá iniciativu
Když prototyp Möbelwagenu v říjnu 1943 viděl vrchní inspektor tankových jednotek Heinz Guderian, neměl sice žádných oficiálních námitek, ale spokojen rozhodně nebyl. Tehdy se Guderian rozhodl, že namísto dohadování s Luftwaffe o podobě Möbelwagenu si raději on a jeho tankisté postaví vlastní Flakpanzer. A bude to vozidlo mnohem pokročilejší konstrukce, vybavené otočnou pancéřovanou věží chránící posádku bez ohledu na to, zda právě střílí na vzdušný nebo pozemní cíl.

protiletadlový tank Ostwind, první prototyp měl pouze ověřovací bojovou věž z měkké oceli, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Jenže není bojová věž jako bojová věž. Vývoj plně uzavřené věže je zásadně složitější a náročnější než u věže s otevřeným stropem. Kompletně uzavřená bojová věž totiž vyžaduje řešení dvou zcela nových technických výzev, a to odvětrávání spalin při intenzivní palbě automatického kanonu a zejména pak zajištění přehledu o dění na obloze. Guderian věděl, že ho tlačí čas a proto se rozhodl, že mu v první kole bude stačit jednodušší vozidlo s otevřeným stropem věže. Bezpečnost posádky tedy bude mít své limity, ale pořád to bude mnohem víc, než co nabízely staré polopásy a nový Möbelwagen. Hlavně ale bude takový stroj k dispozici poměrně rychle. Delší a složitější vývoj pokročilejšího Flakpanzeru s plně uzavřenou bojovou věží měl být nicméně zahájen také a probíhat paralelně (o tom si však povíme v jiném článku).
Guderian si byl vědom, že obchází zavedená pravidla, když se jako reprezentant pozemního vojska snaží vyvinout vlastní protiletadlovou zbraň. Odpor ze strany letectva se tedy dal očekávat. Jedním z hlavních argumentů Luftwaffe v takovém sporu s tankovým vojskem by pak nejspíš bylo, že další Flakpanzer přinese zbytečně další nároky na už tak přetížené zbrojní továrny. Guderian proto přistoupil k neobvyklému kroku s cílem obejít se v maximální možné míře bez německých zbrojovek.
Kompletní návrh konstrukce nového Flakpanzeru měl vzniknout přímo v rámci Guderianova inspektorátu č.6 (Inspektion der Panzertruppen). Výrobu pak měli zajistit samotní vojáci, konkrétně příslušníci výcvikového tankového praporu Panzer Ersatz und Ausbildungs Abteilung 15 ve městě Sagan (dnes polská Zaháň). Za tímto účelem zde byla vytvořena dílna pojmenovaná Ostbau-Sagan. Nové Flakpanzery přitom měly být stavěny na starších již použitých podvozcích, které procházely generálními opravami.

ověřovací prototyp Flakpanzeru Ostwind, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Guderianův nový Flakpanzer měl být založen na podvozku tanku Panzer IV, a to zkrátka proto, že žádná jiná možnost fakticky neexistovala. Tank Panzer III již nebyl ve výrobě a po tanku Panther byl u bojových jednotek takový hlad, že jeho výroba zdaleka nestíhala uspokojovat poptávku. O podvozku těžkého tanku Tiger nemělo vzhledem k jeho ceně vůbec smysl uvažovat.
Pak zde ale byla ještě otázka výzbroje a ta se ukázala poněkud složitější. První volbou byl čtyřhlavňový komplet Flakvierling 38 ráže 20 mm. U této zbraně však existovala obava, zda bude dostatečně účinná. Alternativou byl kanon Flak 43 ráže 37 mm, kterým byl vyzbrojen i již zmiňovaný Möbelwagen. Guderian nakonec rozhodl, že jeho tým zkusí pro jistotu navrhnout a postavit rovnou dvě varianty Flakpanzeru s oběma uvedenými zbraněmi.
Popis vozidla
Návrhy dvou různě vyzbrojených Flakpanzerů na podvozku Panzer IV byly připraveny v červnu 1944. Vozidlo s kanonem Flakvierling 38 ráže 20 mm, které se stalo známé pod jménem Wirbelwind, je popsáno v samostatném článku. Na tomto místě si budeme dále povídat pouze o vozidle s kanonem Flak 43 ráže 37 mm. Návrh tohoto stroje počítal s šestibokou věží s otevřeným stropem a skloněnými stěnami o síle 16 mm. Věž byla umístěna do prstence původní tankové věže, na rozdíl od ní však nezasahovala do interiéru korby (neměla tzv. koš). Nová věž zkrátka měla podlahu na úrovni stropu korby. Svým tvarem si nová věž okamžitě vysloužila přezdívku Keksdose, tedy krabice na sušenky.

dva "bratři ve zbrani" Ostwind (v popředí) a Wirbelwind (více vzadu) vyfotografovaní nejspíš na dvoře Ostbau-Sagan, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Uvnitř bojové věže byl instalován již zmíněný kanon Flak 43 ráže 37 mm od firmy Rheinmetall-Borsig. Podstavec zbraně umožňoval plné otáčení do stran a vertikální náměr od -7° do +90°. Kanon fungoval v automatickém režimu a k nabíjení využíval plyny odebírané z hlavně při výstřelu. Náboje byly spojovány do zásobníků po osmi a do zbraně se zasouvaly z levé strany po vodorovné „klouzačce“. Nabíjecí mechanismus byl záměrně umístěn přesně v těžišti kanonu, takže váha nábojů (která se během střelby a nabíjení samozřejmě měnila) neměla žádný vliv na přesnost míření. K míření sloužil speciální protiletadlový zaměřovač Schwebekornvisier 43 s optickou projekcí záměrného bodu, který střelci usnadňoval odhad správného předsazení při palbě na rychle se pohybující cíl.
Klasický kanon Flak 43 vážil 1248 kg, jeho nejvyšší teoretická kadence činila 250 ran za minutu, ta praktická se však pohybovala okolo 180 ran za minutu. Standardním typem munice byl tříštivotrhavý granát se světelnou stopovkou označovaný jako 3,7 cm Strenggranate Patrone Leuchtspur 18 (zkráceně 3,7 cm Sprgr Patr L'spur 18). Celý náboj vážil 1500 gramů, samotný projektil pak 635 gramů z čehož 24 gramů představovala výbušná nálož. Tento typ granátu opouštěl hlaveň kanonu rychlostí 820 m/s a dokázal vyletět do výšky až 4800 metrů. Hranice účinného dostřelu však ležela v 4200 metrech. Při palbě na pozemní cíle se dostřel pohyboval okolo 6585 metrů. Pro boj s nepřátelskými obrněnci pak byly k dispozici protitankové granáty 3,7 cm Panzergranate Patrone 18 o hmotnosti 1540 gramů (samotný projektil vážil 680 gramů). Sekundární výzbroj představoval kulomet MG 34 v korbě tanku.
Podvozek z tanku Panzer IV s sebou přinášel pojezdová kola o průměru 470 mm s tlumící gumovou obručí pro hladší jízdu, odpružená párově pomocí listových pružin. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu paprskové kolo napínací a k tomu ještě čtyři vratné kladky, které podpíraly horní část pásu. Pásy samotné byly široké 400 mm a každý z nich sestával z 99 článků. O pohon vozidla se staral kapalinou chlazený benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TR o objemu 11,9 litru, který dával výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu.

ověřovací prototyp Flakpanzeru Ostwind, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Motor byl uložen v zádi korby a hřídelí spojen s převodovkou Zahnradfabrik SSG 76 umístěnou v přední části mezi stanovištěm řidičem a radisty. Převodovka umožňovala řazení šesti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání. Zásoba benzínu činila 470 litrů, což vozidlu poskytovalo akční rádius cca 200 km po silnici a 130 km v terénu. Při jízdě po silnici dokázal stroj vyvinout maximální rychlost 38 km/h. S plnými nádržemi a zásobou munice vážil Flakpanzer rovných 25 tun. Na délku měřil 5,92 metru, na šířku 2,95 metru a vysoký byl 2,96 metru.
Posádku stroje tvořilo celkem pět mužů (i když některé prameny uvádějí šest). V přední části korby seděl řidič a radista/kulometčík (stejně jako u běžného tanku Panzer IV). V bojové věži pak měli stanoviště velitel, střelec a nabíječ. Komunikační výbavu vozidla představovala radiostanice Fu 5 s prutovou anténou.
Nový obrněnec dostal oficiální označení Flakpanzerkampfwagen IV (3,7 cm Flak 43), mnohem známější se však stal pod bojovým jménem Ostwind neboli východní vítr. První prototyp dokončili v dílnách Ostbau-Sagan v červenci 1944. Vozidlo bylo založeno na podvozku tanku Panzer IV verze Ausf. G s výrobním číslem 83898 a osazeno pouze ověřovací věží z tenkých ocelových plechů. Fotografie prototypu byla následně předvedena Hitlerovi a ten souhlasil se zahájením výroby. 27. července 1944 prodělalo vozidlo úspěšně střelecké zkoušky.

a tady jsou spolu všichni tři příbuzní: Möbelwagen (bez výzbroje), Ostwind a Wirbelwind, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Sériová výroba
Začátkem září 1944 vznikla objednávka na výrobu 100 kusů těchto obrněnců. Bojové věže měla dodávat společnost Deutsche Röhrenwerke. Montáž věží a kanonů na starší tankové podvozky pak měla zajistit dílna Ostbau-Sagan při výcvikovém tankovém praporu Panzer Ersatz und Ausbildungs Abteilung 15 ve městě Sagan. Velmi rychle se však ukázalo, že původní plány bude třeba revidovat. Ostbau-Sagan totiž nebyla žádná továrna, ale v podstatě jen větší servisní dílna, a protože v září 1944 už vyráběla Flakpanzery typu Wirbelwind, nebyla schopna vyhovět požadavkům na výrobu dalšího typu, nebo minimálně ne v plném rozsahu.
Proto bylo rozhodnuto, že se vedle Ostbau-Sagan do kompletace vozidel zapojí také závod firmy Deutsche Eisenwerke v Duisburgu. Rovněž se ukázalo, že nebude k dispozici dostatek starších podvozků z tanků Panzer IV ve vyhovujícím stavu, takže pro většinu Ostwindů byly nakonec objednány zbrusu nové tankové podvozky od firmy Krupp-Grusonwerk z Magdeburgu. Mezi prosincem 1944 a dubnem 1945 bylo postaveno celkem 44 Flakpanzerů typu Ostwind, z toho 22 v dílnách Ostabu-Sagan a 22 v továrně Deutsche Eisenwerke v Duisburgu.
Takticko-technická data
|
hmotnost: |
25 t |
|
délka: |
5,92 m |
|
šířka: |
2,95 m |
|
výška: |
2,96 m |
|
motor: |
Maybach HL 120 TRM |
|
výkon motoru: |
300 hp |
|
max. rychlost: |
38 km/h |
|
zásoba PHM: |
470 l |
|
dojezd - silnice: |
200 km |
|
dojezd - terén: |
130 km |
|
posádka: |
5 mužů |
|
výzbroj: |
kanon Flak 43 ráže 37 mm 1 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm |