TOPlist

 

 

osmikolové radiovozy SdKfz 232 na zělizničních vagonech, první stroj má vpředu přídavný čelní pancíř, zdroj: www.tehnikapobedy.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Poznámka na úvod... index SdKfz 232 (SdKfz = SonderKraftwagen = vozidlo pro zvláštní účel) byl používán pro dva zcela odlišné typy těžkých obrněných radiovozů. V tomto článku je popsán modernější z nich označovaný přídomkem "8 Rad". Starší šestikolová verze, SdKfz 232 (6 Rad), je popsána samostatně.

Starší generace radiovozů SdKfz 232 (6 Rad) vycházela ze šestikolových obrněných automobilů SdKfz 231. Z důvodu finančních úspor byly tyto stroje stavěny na podvozcích běžných nákladních aut, což se nakonec ukázalo být jejich největší slabinou. Poháněné byly pouze dvě zadní nápravy, řiditelná byla zase pouze náprava přední. Mezi první a druhou nápravou byla navíc poměrně dlouhá mezera což jen zvyšovalo možnost uvíznutí vozu na terénní vlně. Měkký povrch nebo členitější terén pro tyto vozy znamenal téměř nepřekonatelnou překážku. A právě tento fakt přivedl armádní velení k rozhodnutí o vývoji nových obrněných automobilů schopných zdolat i dosti obtížný terén.

Tak přišel na svět osmikolový SdKfz 231 (8 Rad) založený na podvozku firmy Büssing-NAG s typovým označením GS. A stejně jako dříve u šestikolové varianty byl i na základě nového osmikolového automobilu postaven obrněný radiovůz. Stroj měl osm individuálně zavěšených kol, všechna hnaná i řiditelná. Pohon zajišťoval osmiválec typu Büssing-NAG L8V o obsahu 7,913 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka měla šest rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a stejný počet pro couvání. Podle některých autorů to měly být pouze tři rychlostní stupně což se však nezdá pravděpodobné. Teoreticky je však možné, že obě varianty jsou pravdivé - to pokud by vůz měl třístupňovou základní převodovku a další dvoustupňovou převodovku redukční, která by tak vlastně počet běžných rychlostí zdvojnásobovala.

SdKfz 232 rané verze, vůz má původní provedení průzorů v trupu i ve věži, zdroj: dolin.estranky.cz se souhlasem provozovatele, upraveno

Zásoba benzínu činila 150 litrů. Kola byla obuta do speciálních zodolněných pneumatik, které měly samozacelovací schopnost pro případ prostřelení. Pancéřový trup pro nový vůz vyvinula firma Deutsche Werke z Kielu. Trup byl tvořen horní a dolní polovinou s opačně zkosenými stěnami. Vůz se tak od podvozku směrem vzhůru nejprve rozšiřoval a potom směrem ke střeše zase zužoval. Toto zešikmení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům nepřátelskou palbou. Síla ocelových plechů, ze kterých byl trup vozu svařen, činila 14,5 mm na čele, 10 mm na bocích, 8 mm na zádi a 5,5 mm na dnu a stropu. O odolnosti pancíře lze tedy hovořit nanejvýš v souvislosti s palbou z ručních zbraní a střepinami.

Čelo trupu bylo tvořeno horní a dolní deskou. Na horní desce byly úchyty pro zavěšení sekery a krumpáče, na dolní desku se pak zavěšovalo vlečné lano. Horní deska čela trupu přecházela do ostře skloněné přední kapoty, pod kterou bylo stanoviště hlavního řidiče vozu. V pravé části této kapoty byl vyřezán nástupní průlez, uzavíraný dvoudílným poklopem. Díly poklopu se u rané verze vozu odklápěly směrem do stran. Tento průlez sloužil primárně přednímu řidiči.

Z kapoty se dále vzadu schodkovitě zvedala čelní stěna kabiny posádky. V ní byly dva shodné průzory, oba opatřené krytem odklápěným směrem vzhůru. V krytech průzorů byly ještě pozorovací štěrbiny, které se využívaly když byly samotné kryty průzorů uzavřené. Další dva pozorovací průzory shodného provedení se nacházely v bočních stěnách kabiny. Nad všemi průzory byly navařeny profily, které měly odvádět dešťovou vodu stékající po pancíři. Všechny zmíněné pozorovací otvory měly zajišťovat výhled přednímu řidiči, který měl v této části kabiny své stanoviště. Řidič však neseděl uprostřed šířky vozu, ale mírně nalevo od jeho podélné osy a využíval tudíž zejména levý čelní a boční průzor.

SdKfz 232, vůz má původní provedení průzorů v trupu, ty ve věži jsou však již novější verze, zdroj: www.waroverholland.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

V zadní části přecházela kabina opět schodkovitě do stropu motorového prostoru. V zadní stěně kabiny posádky byla shodná sada pozorovacích průzorů jako ve stěně přední - dva průzoru přímo vzad a po jednom na každém boku. Tyto pozorovací otvory sloužily zadnímu řidiči, který seděl opět mírně nalevo od podélné osy vozu (z pohledu samotného zadního řidiče to však bylo vlastně napravo od osy protože seděl proti směru jízdy).

Vodorovná šestiúhelníková stropní deska kabiny vytvářela plochu pro položení bojové věže. Věž měla rovněž půdorys šestiúhelníku a všechny její stěny byly skloněné pro větší odolnost.

V přední polovině každé boční stěny byl velký pozorovací průzor. Jeho jednodílný kryt se odklápěl směrem vzhůru a byl samozřejmě opatřen tradiční pozorovací štěrbinou. V zadní polovině bočních stěn pak byly již jen neotvíratelné štěrbinové průzory. Prakticky celou zadní stěnu zabírala dvoukřídlá dvířka nástupního průlezu. Křídla dvířek se otevírala do stran a v každém z nich byla jedna pozorovací štěrbina.

SdKfz 232 během údržby, tento snímek krásně ukazuje všechny servisní poklopy pro přístup k motoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Strop věže se v přední části svažoval, zadní část byla vodorovná a byl v ní další nástupní průlez. Uzavíral jej jednodílný poklop, který se odklápěl směrem dozadu. Ve střeše byl dále otvor pro vysouvání signalizačních praporků. V čelní stěně věže byla pohyblivá maska rychlopalného kanonu a s ním spřaženého kulometu. Kanon byl typu KwK 30 L/55 ráže 20 mm, kulomet typu MG 34 ráže 7,92 mm. Kanon byl umístěn blízko středu masky, kulomet pak nalevo od něj. Maska zbraní umožňovala měnit vertikání náměr od -10 do +26 stupňů. I přes poměrně malou ráži umožňoval kanon obrněnému vozu efektivně se utkat i s lehkými tanky protivníka. S klasickou průbojnou municí PzGr. Dokázala zbraň na vzdálenost 100 metrů probít 20 mm silný pancíř skoněný pod úhlem 30 stupňů. S podkaliberní střelou PzGr. 40 pak probíjel dokonce 40 mm pancíře.

Neméně důležitou "zbraní" vozu byla jeho radiovýbava. Tu tvořily hned dvě radiostanice. Byla to jednak Fu.Spr. a s krátkým dosahem a dále pak Fu 11 SE 100 středního dosahu. K radioaparatuře příslušela velká rámová anténa, která se táhla přes celý motorový prostor i věž. Na zádi byla anténa k trupu uchycena dvěma pevnými nosníky. Další dva nosníky byly na věži. Tyto byly s anténou spojeny otočným kloubem, díky čemuž nebylo nijak omezeno otáčení věže.

V zadní části trupu byl motorový prostor a v něm již zmíněný agregát Büssing-NAG L8V o obsahu 7,913 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3000 otáčkách za minutu. V přední části stropu motorového prostoru byl mřížovaný otvor pro proudění vzduchu k pohonné jednotce. Dále vzadu byl ve stropu motorové kapoty velký otvor pro servisní přístup k motoru. Uzavíral jej dvoudílný poklop jehož křídla se otevírala do stran. Další menší servisní otvory byly v bočních stěnách kapoty. Poslední servisní otvor pak zabíral prakticky celou zadní stěnu trupu (tedy její horní část). Tento zadní otvor chránil jednodílný kryt otevíraný směrem dolů. Kryt nebyl plný ale mřížovaný aby umožňoval proudění vzduchu.

SdKfz 232, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Prakticky podél celého vozu se na každém boku táhly dva velké dvojblatníky, každý překrývající dvě sousední kola. Prostor mezi oběma dvojblatníky byl využit pro vyřezání únikového průlezu v dolní části boční stěny trupu. Samotné blatníky pak posloužily k uložení různého materiálu. Také na nich ale byla upevněna zpětná zrcátka pro předního řidiče, klakson a zcela vzadu také dva výfuky.

Na čele i zádi trupu byly instalovány klasické reflektory. Velmi zajímavým prvkem pak byly další dva výklopné světlomety v bocích trupu. Nalézaly se v nejvyšším místě dolní části bočních stěn, tedy v nejširší části trupu. Za běžného provozu byly tyto světlomety zaklopeny do pancíře a jejich kryty byly téměř neznatelné. Účelem těchto reflektorů bylo poskytnout více světla pro noční míření (z toho důvodu jsem asi nenarazil na jedinou fotografii, na které by byly vyklopené).

Posádku vozu tvořili čtyři muži. Oba již zmínění řidiči seděli v trupu, ve veži pak měli své stanoviště střelec a velitel, který zřejmě zároveň plnil funkci nabíječe zbraní. Kdo zastával roli radisty není z pramenů jasné. Největší smysl by asi dávalo svěřit tuto činnost zadnímu řidiči, který měl po většinu času ze všech mužů na palubě nejméně práce (řídil jen při couvání vozu).

SdKfz 232 v ruské zimě, čelní přídavný pancíř je překrytý bílou celtou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hmotnost radiovozu činila 8,5 tuny (bývá uváděno i 8,8 tuny). Maximální rychlost na silnici byla, stejně jako u běžného SdKfz 231, úctyhodných 90 km/h a to při jízdě oběma směry (bývá uváděno i 85 km/h). Délka a šířka vozu rovněž odpovídala klasickému SdKfz 231. Na délku měřil radiovůz 5,85 metru, na šířku měl 2,2 metru a jeho výška byla díky anténě plných 2,9 metru (oproti 2,35 metru u běžného obrněného vozu).

Ve vývojovém stádiu vedla armáda nový obrněnec pod kódovým označením VsKfz 624 (Versuch Kraftfahrzeug). Do služby však byl vůz zařazen pod oficiálním názvem schwerer Panzerspähwagen (Fu) (SdKfz 232). Označení bylo tedy shodné se starší generací šestikolových radiovozů. Předpokládalo se totiž zřejmě, že nový typ svého předchůdce ve službě rychle zcele nahradí. Nakonec však oba typy sloužily paralelně a do jejich značení byl proto zaveden doplněk "6 rad" resp. "8 rad", který je odlišoval (došlo k tomu snad až zpětně roku 1940).

Sériová výroba radiovozu zřejmě probíhala současně s výrobou klasického osmikolového SdKfz 231, tedy mezi lety 1937 a 1943. Pokud jde o celkový počet postavených exemplářů, většinou jsou bohužel uváděna jen společná čísla za osmikolovou variantu SdKfz 231 a SdKfz 232. Obou typů mělo být vyrobeno okolo šestiset kusů (bývá uváděno např. 610 nebo 604). Informace o více než dvanáctistech vyrobených exemplářích se zřejmě nezakládají na pravdě.

SdKfz 232 v Africe, množství vezeného proviantu ukazuje, že automobil byl své posádce skutečným domovem, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Během produkčníhoobdobí přebíral radiovůz mnoho menších či větších změn a zlepšováků, které byly zaváděny na mateřském typu SdKfz 231. Původní pozorovací průzory v čelní i v zadní stěně kabiny byly nahrazeny novými, v provedení standardizovaném pro obrněné automobily. Tyto nové standardizované průzory byly instalovány také do bočních stěn věže. Modernizací prošla také maska zbraní. Ta nová byla širší než ta původní a lépe navazovala na stěny samotné věže i při maximálním zvednutí nebo sklopení zbraní.

Od roku 1940 začal být montován přídavný čelní pancíř označovaný Zusatzpanzer nebo také Zusatzfrontplatte. Šlo o špici ze dvou pancéřových desek o síle 10 mm, které jakoby kopírovaly tvar čela trupu. Doplňkový pancíř byl zavěšen na nosnících asi 50 cm před samotným trupem. V instrukcích pro posádky vozů prý bylo výslovně zakázáno používat představný pancíř jako "beranidlo". Později byl představný pancíř opět zrušen v souvislosti s posílením samotného čelního pancíře trupu na 30 mm od roku 1942. Zároveň s tím mělo dojít také k posílení čelního pancíře věže a díky tomu k nárůstu hmotnosti stroje až na 9,1 tuny.

Roku 1941 došlo k posílení pohonné jednotky. Díky širšímu vrtání válců vzrostl obsah motoru na 8,363 litru a jeho maximální výkon dosáhl 180 koní. Posílení motoru se zřejmě neprojevilo na maximální rychlosti, ale došlo jistě ke zlepšení akcelerace a pohyblivosti vozu v terénu. Velmi významnou změnou byla instalace nové hlavní zbraně. Původní KwK 30 byl nahrazen modernějším KwK 38 stejné ráže. Původní zbraň měla kadenci střelby 280 ran za minutu, u té nové to bylo 450 ran za minutu. Pozdní vozidla měla zkrácený přední i zadní konec blatníků kol. Čelo trupu u nich dále dostalo jednoduchý nárazník tvořený prostou ocelovou trubkou. Další změnou bylo překrytí mřížovaného otvoru v zadní stěně trupu plným pancířem.

SdKfz 232, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Od července 1942 začala být namísto původní radiostanice Fu 11 SE 100 instalována nová stanice typu Fu 12 SE 80. S tímto rádiem dokázal stojící vůz komunikovat na vzdálenost okolo 60 km, za jízdy to pak bylo cca 25 km. Současně se změnou typu radioaparatury přestala být na vozy montována velká rámová anténa. Namísto ní začala být používána jednodušší prutová anténa s hvězdicovým rozvětvením, tzv. Sternantenne, umístěná na pravém boku motorové kapoty. Zrušením rámové antény došlo k minimalizaci konstrukčních rozdílů mezi SdKfz 232 a SdKfz 231 a to umožnilo konsolidovat jejich výrobu. Od této chvíle byly všechny vozy vyráběny včetně přípravy pro radioaparaturu (tedy primárně jako SdKfz 232) a do kusů určených jako SdKfz 231 prostě jen nebyla namontována radiostanice Fu 12 ani hvězdicová anténa na pravém boku motorové sekce.

Za zmínku snad stojí také změna zavedená z důvodu úspor. Namísto pneumatik se samozacelovací schopností začala být kola obouvána do běžných pneumatik a vozidla byla nově vybavena rezervními koly. Ta se buď zavěšovala na zadní stěnu trupu nebo na motorovou kapotu, přes servisní otvor.

Instalace radioaparatury do klasického obrněného vozu sice splnila účel, zároveň však toto řešení přineslo určité problémy. Montáž radiostanic totiž podstatně zmenšila vnitřní prostor posádky a přinesla jejím členům značné nepohodlí při plnění bojových úkolů. Snaha o dokonalejší řešení problému přivedla později na svět další radiovůz založený na stejném základě, vůz jenž dostal označení SdKfz 263.

SdKfz 232 pozdního provedení, rámová anténa byla nahrazena prutovou umístěnou na pravém boku motorové kapoty, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Radiovozy SdKfz 232 byly nasazovány společně se svými sesterskými SdKfz 231 v rámci průzkumných jednotek. Ve službě se udržely zřejmě až do samého konce války.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

8,5 t (později 9,1 t)

délka:

5,85 m

šířka:

2,20 m

výška:

2,90 m

motor:

Büssing-NAG L8V

výkon motoru:

150 hp (později 180 hp)

max. rychlost:

90 km/h

pancéřování trupu:

 

- čelo:

14,5 mm (později 30 mm)

- boky:

10 mm

- záď:

8 mm

pancéřování věže:

 

- čelo:

14,5 mm

- boky:

10 mm

- záď:

8 mm

posádka:

4 muži

výzbroj:

kanon KwK 30 ráže 20 mm (později KwK 38)

kulomet MG 13 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 59 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

VÝROBA

ÚPRAVY A VYLEPŠENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje