TOPlist

 

 

těžký stíhač tanků Jagdtiger ukořistěný Američany, jedná se o stroj s podvozkem Henschel, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Vzhledem k Hitlerově posedlosti těžkou bojovou technikou by člověk skoro očekával, že za vznikem nejtěžšího německého sériově vyráběného obrněnce bylo právě samolibé nařízení Vůdce. Není to však pravda. Impuls k vývoji stíhače tanků Jagdtiger prý totiž přišel od samotného vojska, které žádalo nové těžké útočné dělo pro podporu pěchoty, schopné likvidovat jak silně pancéřované, tak měkké cíle na vzdálenost až tří kilometrů. Takový požadavek v podstatě zapadal do obecného německého přístupu k boji s ruskou přesilou. Nepřátel je příliš mnoho, a tak potřebujeme něco velmi silného, co je dokáže ničit na velkou dálku, dříve, než se k nám vůbec dostanou. Zbrojní úřad tento armádní požadavek zpracoval a v únoru 1943 se obrátil na firmy Henschel a Krupp s prvním rámcovým zadáním na vývoj nového bojového vozidla.

Stroj měl být založen na podvozku tanku Tiger II (neboli Königstiger), který v té době sice ještě nebyl zaveden do sériové výroby, ale firma Henschel na tom již usilovně pracovala. Výzbroj nového obrněnce měla tvořit upravená verze kanonu K 44 ráže 128 mm s hlavní o délce 55 ráží, rovněž právě vyvíjeného firmou Krupp. V březnu 1943 se konala porada, na které byly projednány základní vlastnosti připravovaného vozu. Čelní pancíř měl být silný nejméně 150 mm, ideálně však 200 mm! Boky měly mít sílu 100 mm. Prioritou nebyla rychlost, ale odolnost. Celková hmotnost vozidla však nesměla v žádném případě překročit 70 tun, protože to byla maximální nosnost podvozku tanku Tiger II. Výroba nového stroje také měla vyžadovat minimum nedostatkových surovin.

Jak je z výše uvedeného asi zřejmé, dostala firma Henschel za úkol připravit podvozek s novým pancéřovým trupem a kabinou, zatímco firma Krupp pracovala na potřebných úpravách kanonu ráže 128 mm. Dne 12. dubna 1943 představil Henschel zástupcům zbrojního úřadu nákresy dvou možných variant nového obrněnce. První varianta byla založena na podvozku, který svým základním uspořádáním odpovídal tanku Tiger II. To znamená pohonnou jednotku umístěnou v zádi, převodovku vpředu a bojový prostor uprostřed trupu. Návrh počítal se 150 mm pancíře na čele trupu, 200 mm na čele bojové kabiny a 80 mm na bocích.

v září 1943 byl zástupcům zbrojního úřadu předveden tento dřevěný model nového obrněnce v měřítku 1:1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tato varianta měla dvě hlavní nevýhody. Jednak zde byl cca tří metrový přesah hlavně kanonu před siluetu stroje, který znesnadňoval jízdu v členitém terénu i přepravu po železnici. Druhá nevýhoda s tou první vlastně souvisela a spočívala v posunu těžiště vozidla do přední části. Důvodem byl jak silný čelní pancíř trupu, tak již zmíněná dlouhá hlaveň kanonu. Důsledkem bylo zvýšené namáhání přední části pojezdového ústrojí. Význam této nevýhody byl umocněn tím, že obrněnec neměl disponovat otočnou věží, a proto bylo nutno počítat s poměrně častým natáčením celého stroje do stran. Přetížený podvozek tak bude často vystaven velké námaze a hrozí tak častější poruchy.

Druhá varianta počítala s posunutím motoru do střední části trupu a umístěním bojové kabiny v zádi. Toto řešení znamenalo přesah hlavně pouhých 1,3 metru a také mnohem vyváženější rozložení hmotnosti stroje. Na druhou stranu ale přinášelo také četné nevýhody. Přesunutí motoru doprostřed vyžadovalo výrazné zásahy do konstrukce tankového základu, což v důsledku generovalo dodatečnou pracnost a náklady. Předložený návrh se zatím nezabýval tím, jak bude řešen přívod a odvod vzduchu pro chlazení motoru, tato otázka tedy zůstávala nevyřešena. A konečně vyjmutí motoru umístěného ve střední části trupu vyžadovalo demontáž nejen kanonu, ale také celé pancéřové kabiny, což bylo v polních podmínkách fakticky neproveditelné. Pro další vývoj byla tedy vybrána první varianta s motorem v zádi.

V květnu 1943 byly odsouhlaseny další parametry nového stroje, vedeného nyní pod označením Tigerjäger. Z důvodu zjednodušení výroby mělo být pancéřování trupu být stejné, jako sériového tanku Tiger II, což znamenalo 150 mm na horní desce čela trupu, 100 mm na jeho dolní desce, 80 mm na bocích a zádi a 40 mm na stropě. Celý trup však musel být oproti trupu tanku Tiger II prodloužen o 300 mm, což se projevilo větší mezerou mezi posledním pojezdovým a zadním napínacím kolem (srovnávací foto ZDE). Nová bojová kabina, posazená ve střední části trupu, pak měla dostat čelní pancíř o síle 200 mm, boky a záď o síle 80 a strop silný 30 mm. Také motor Maybach HL230 měl být převzat ze sériového tanku. Jednalo se o benzínový dvanáctiválec o obsahu 23 litrů, který dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách. K motoru měla být připojena převodovka Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním, která se používala u středního tanku Panther. Pojezdová kola i pásy o šířce 800 mm byly rovněž převzaty z tanku Tiger II.

před prvním prototypem vznikl očividně ještě tento neplnohodnotný demonstrátor, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Nákres firmy Henschel datovaný 15. května 1943 (k vidění ZDE) velmi zřetelně ukazuje jeden zajímavý detail, který konstruktéři skutečně museli řešit. Jde o seseknutou horní hranu čelní desky trupu. Cílem této úpravy bylo poskytnout co nejvíce prostoru pro sklopení hlavně kanonu směrem dolů (tedy umožnit co největší negativní náměr). Od záměru seříznout čelní desku v celé šíři horizontálního pohybu kanonu bylo sice později upuštěno, ale musela být přijata dvě jiná opatření. Tím prvním bylo přemístění ventilátoru kabiny řidiče a radisty. Tento ventilátor byl u tanku Tiger II umístěn na střešní desce trupu, mezi průlezy řidiče a radisty. Tzn. že byl přímo pod hlavní kanonu a jeho kryt tedy omezoval možnost sklopení hlavně. U „Tigerjägeru“ byl tedy zmiňovaný ventilátor přesunut do pravého rohu kabiny řidiče a radisty. Druhým opatřením bylo zapuštění periskopu řidiče o 50 mm níže do stropní desky trupu, aby ani jeho pancéřový kryt nebránil kanonu ve sklápění dolů.

Henschel původně navrhoval, aby bojová kabina tvořila samostatný kus, který bude možno z trupu sejmout. Tento návrh byl však zbrojním úřadem zamítnut z obav o dostatečnou pevnost a těsnost spojů mezi trupem a kabinou, jež by byly při každém výstřelu enormně namáhány. Henschel argumentoval tím, že pokud bude celé pancéřové tělo (tedy trup i bojová kabina) tvořeno jediným kusem, jeho hmotnost bude cca 34 tun a na výrobní lince bude problém s takovou masou manipulovat. Zbrojní úřad však trval na svém rozhodnutí s tím, že výrobní podnik si s popsaným problémem prostě bude muset nějak poradit. Naopak střechu bojové kabiny mělo být možno sejmout, aby se tak usnadnila servisní demontáž kanonu.

Podle původních plánů měl úchyt kanonu dovolovat jeho horizontální pohyb v rozsahu 18 stupňů na každou stranu a vertikální pohyb od -8 do +15 stupňů. Když však firma Krupp dodala finální výkresy upraveného kanonu ráže 128 mm (který mimochodem dostal označení 12,8 cm L/55 Stuk (Stuk = Sturmkanone = útočný kanon)), ukázalo se, že negativní vertikální náměr i stranový odměr budou muset být o něco menší, než bylo plánováno.

první postavený prototyp (výrobní číslo 305001) z února 1944 byl založen na podvozku prof. Porscheho, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1943 byl zbrojnímu úřadu předveden dřevěný model nového obrněnce v měřítku 1:1. Po jeho revizi vznikly ještě další změnové požadavky. Mezi ty jednodušší patřilo např. zrušení střílen pro palbu z ručních zbraní v bočních stěnách kabiny, zvětšení nástupního průlezu velitele (aby se jím dalo snadněji prolézat i v zimním ošacení) nebo úprava držáků pro vezenou munici. Přišly ale i mnohem zásadnější požadavky. Například bylo rozhodnuto o náhradě převodovky. Namísto plánované Zahnradfabrik AK 7-200 měla být použita Maybach Olvar OG 40 12 16 B. V tomto případě šlo bezesporu o racionální rozhodnutí, neboť původní Zahnradfabrik AK 7-200 byla určena pro tank Panther o hmotnosti „pouhých“ 44,8 tuny. Nově zvolená Maybach Olvar OG 40 12 16 B byla podstatně robustnější, a navíc byla používána také u sériových tanků Tiger II, což zjednodušovalo výrobu (vlastně je až s podivem, proč nebyla tato převodovka vybrána rovnou). Maybach Olvar OG 40 12 16 B umožňovala řazení osmi rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a čtyř stupňů pro couvání. Druhým zásadním rozhodnutí pak bylo zesílení čelního pancíře bojové kabiny z 200 na 250 mm!

Zbrojní úřad rovněž vznesl na výrobce dotaz, zda by bylo možné do chystaného stroje instalovat silnější verzi kanonu. Pořád by šlo o ráži 128 mm, ale namísto hlavně o délce 55 násobků ráže, by zbraň byla dlouhá 70 ráží (L/70). Při jinak stejných vlastnostech udělí kanon s delší hlavní projektilu vyšší rychlost, a tedy i více energie. Platí jednoduše, že dokud je granát v hlavni kanonu, zrychluje, jakmile hlaveň opustí, začíná zpomalovat. Odpověď přišla v říjnu 1944. Při použití kanonu L/70 by přesah hlavně přes půdorys stroje činil plných 4,9 metru! To by zhoršilo již tak nepříjemné přetížení přední části podvozku a silně zkomplikovalo jak přepravu po železnici, tak jízdu v terénu nebo v zastavěných oblastech. Od záměru bylo (naštěstí) upuštěno a výzbrojí nového stroje zůstal kanon L/55 s hlavní dlouhou 7020 mm.

V lednu 1944 vstoupil do projektu prof. Ferdinand Porsche, když oslovil Hitlera s návrhem nového typu pojezdového ústrojí, které by těžký stroj mohl používat. Plánované Henschelovo pojezdové ústrojí, převzaté z tanku Tiger II, bylo na každém boku tvořeno celkem 18 koly umístěnými na 9 osách s odpružením pomocí napříč položených torzních tyčí. Porsche naproti tomu navrhoval ústrojí s pouhými osmi pojezdovými koly spojenými po dvojicích do jakýchsi vozíků s odpružením pomocí podélných torzních tyčí. Šlo o podobné řešení, jaké Porsche navrhl u svého prototypu tanku Tiger I a které pak bylo použito pro stavbu stíhače tanků Ferdinand / Elefant.

druhý prototyp 305002 měl naopak podvozek převzatý z tanku Tiger II a ze vzájemného srovnání nakonec vyšel jako vítěz, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Porsche sliboval úsporu 450 hodin práce při výrobě, snížení hmotnosti vozidla o 1200 kg, zvětšení světlé výšky podvozku o 100 mm a také jednodušší servis než u pojezdového ústrojí firmy Henschel. Takový seznam možných výhod nešlo jen tak ignorovat. Porsche byl navíc Hitlerův osobní přítel, a tak se není co divit, že Vůdce nařídil postavit srovnávací prototypy jak s Henschelovým pojezdovým ústrojím z tanku Tiger II, tak s pojezdem profesora Porscheho. A nejen to. Přípravy na zahájení sériové výroby nemohly čekat, až budou ukončeny srovnávací testy obou prototypů a vyhlášen jejich vítěz. Bylo třeba již nyní rozhodnout, na co se má montážní závod chystat, aby následné dodávky mohly být zahájeny co nejrychleji (hovoříme o přelomu let 1943 a 1944, Němci si nemohli dovolit nevyrábět bojovou techniku). A Porsche dokázal všechny odpovědné ovlivnit natolik, že přípravy na budoucí sériovou výrobu byly zacíleny právě na vozidlo s jeho pojezdovým ústrojím.

Svou roli v tom jistě sehrál i fakt, že pro finální montáž budoucích sériových vozidel byla vybrána továrna Nibelungenwerke v rakouském St. Valentinu. Ta totiž spadal pod konglomerát Steyr-Daimler-Puch, kde měl Porsche nemalé historické konexe (na přelomu 20. a 30. let pracoval na vedoucích pozicích jak v Daimler-Benz, tak tak ve Steyr-Werke).

První prototyp nového obrněnce měl být podle plánu postaven v prosinci 1943. Jako obvykle však došlo k nejrůznějším zdržením, takže první dva exempláře Jagdtigeru byly nakonec dokončeny až v únoru 1944. První z nich, vybavený samozřejmě Porscheho pojezdovým ústrojím, nesl výrobní číslo 305001. Druhý stroj s číslem 305002 byl naopak postaven na pojezdu tanku Tiger II. Oba stroje si ihned převzala armáda a 5. května 1944 zahájila jejich srovnávací zkoušky.

Jagdtiger výrobního čísla 305004 dostal pokusně pásy ze stíhače tanků Ferdinand, jeho jízdní vlastnosti to však nezlepšilo, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Dochované fotografie jednoznačně dokazují, že ještě před dvěma plnohodnotnými prototypy byl testován jeden nevyzbrojený stroj na podvozku prof. Porscheho. Není to ale tak, že by mu prostě jen chyběl kanon. Vozidlo zachycené na několika snímcích nemá vůbec onu správnou čelní stěnu bojové kabiny s vyboulením a otvorem pro zbraň. Přitom to vypadá, že jinak jde o plnohodnotný stroj se skutečnou pancéřovou bojovou kabinou, nikoliv o atrapu. Je to poněkud zarážející, neboť čelní stěna byla se zbytkem bojové kabiny pevně svařená a nešlo ji jen tak snadno vyměnit za jinou. Pokud by šlo o jinak plně funkční vozidlo, ovšem osazeno čelní stěnou, do které nešlo zamontovat kanon, bylo by to obrovské plýtvání. Fotografie zmiňovaného stroje si můžete prohlédnout ZDE, ZDE a ZDE. Mimochodem vozidlo má také úplně jiné blatníky pásů, než pozdější prototypy a sériové stíhače.

Hned od začátku testů bylo očividné, že pojezdové ústrojí prof. Porscheho v jízdních vlastnostech značně zaostává za nastaveným očekáváním. Při jízdě nízkou rychlostí totiž vykazovalo silné vibrace, jež ustávaly až po dosažení rychlosti cca 15 km/h. Porsche se toto chování snažil svést na to, že použité pásy z tanku Tiger II o šíři 800 mm nejsou pro jeho pojezd vhodné. V červenci 1944 byl proto Jagdtiger výrobního čísla 305004 (s Porscheho pojezdem) pokusně přezut do pásů ze stíhače tanků Ferdinand o šířce 640 mm. Problém se však projevil znovu. Od dalších pokusů bylo upuštěno a sériová výroba měla být ihned přepnuta na pojezdové ústrojí firmy Henschel.

Zastavme se nyní alespoň krátce u označení, která nový bojový stroj v průběhu času získal. Jak si pozorný čtenář možná povšiml v úvodu článku, původní armádní požadavek na nový stroj hovořil o útočném děle. A tak byl také obrněnec ze začátku skutečně veden, konkrétně to bylo např. 12,8 cm StuK auf Tiger H3 (únor 1943) nebo Tiger II – Sturmgeschütz (březen 1943). V květnu 1943 se poprvé objevilo označení 12,8 cm Panzerjäger a Tigerjäger, která jasně odkazují na to, že nový stroj má být nikoliv útočným dělem, ale stíhačem tanků. Na pozadí této změny stály dlouhodobé neshody mezi tankovým vojskem a dělostřelectvem. Tankisté se tímto krokem snažili práce na novém stroji dostat pod svoji kontrolu, protože zatímco vývoj stíhačů tanků spadal pod ně (oddělení WaPrüf 6 německého zbrojního úřadu), vývoj útočných děl mělo pod palcem dělostřelectvo (oddělení WaPrüf 4 německého zbrojního úřadu).

výroba Jagdtigerů probíhala v továrně Nibelungenwerke v rakouském St. Valentinu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od toho momentu už byl stroj veden výhradně jako stíhač tanků pod označeními jako 12,8 cm Pz.Jäg.44 (L/55) Tiger B (září 1943), Panzerjäger Tiger für 12,8 cm Pak 44 (Sfl.) (říjen 1943) nebo s.Pz.Jg. auf Fgst. Tiger (únor 1944). Všeobecné známé jméno Jagdtiger (lovecký tygr) se poprvé objevilo v únoru 1944 a ujalo se jak u jednotek, tak v různých oficiálních dokumentech. Popsaná změna role nového obrněnce však možná nebyla čistě formální. Nasvědčoval by tomu fakt, že v průběhu dalšího vývoje bylo zcela upuštěno od původně požadované schopnosti vedení nepřímé palby (což je styl palby typický pro dělostřelectvo). Ještě doplňme, že výzbrojní kód nového obrněnce byl Sd.Kfz. 186 (Sd.Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel).

Stíhač tanků Jagdtiger se stal nejtěžším německým sériově vyráběným obrněncem druhé světové války. Jeho hmotnost činila 75,2 tuny (i když bývají uváděny i jiné hodnoty)! Na délku měřilo vozidlo neuvěřitelných 10,654 metru (včetně přesahu hlavně), na šířku 3,625 metru a na výšku 2,945 metru. Jak již bylo uvedeno výše, trup Jagdtigeru musel být oproti tanku Tiger II proudloužen o plných 30 cm. Ruku v ruce s tím došlo také k prodloužení kontaktní délky pásů se zemí, a to o 120 mm (u Tiger II to bylo 4120 mm, i Jagdtigeru pak 4240 mm).

Zopakujme si stručně, že pojezdové ústrojí stíhače bylo tvořeno na každém boku 18 koly umístěnými na 9 osách s odpružením pomocí napříč položených torzních tyčí. Kola na první a poslední ose měla navíc ještě dodatečné tlumiče pérování, protože musela při jízdě snášet největší zátěž. Pojezdová kola měla průměr 800 mm a po obvodu byla opatřena pouze tenkou tlumící vrstvou pryže, ukrytou pod ocelovým ráfkem. Jagdtiger (stejně jako tank Tiger II) používal dva typy pásů, užší přepravní a širší bojové. Ty bojové byly široké 800 mm, přepravní pouze 660 mm. Užší pásy byly nutné kvůli cestování po železnici, neboť s bojovými pásy vozidlo prostě překračovalo přepravní limity. Před každým vagónováním bylo tedy nutno pásy vyměnit a pak ještě jednou obráceně po vyložení v cílové stanici. Používat úzké přepravní pásy pro běžnou jízdu po vlastní ose bylo zakázáno.

krásný pohled na záď Jagdtigeru, jedná se o raný stroj se staršími kryty výfuků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každý pás sestával ze 47 dvojdílných článků, které tvořil hlavní a spojovací článek. Jeden takový dvojitý článek přepravního pásu vážil 42,9 kg a dvojčlánek pásu bojového dokonce 62,7 kg. Snadno lze tedy dopočíst, že jeden kompletní bojový pás Jagdtigeru dosahoval hmotnosti cca 2947 kg! Výměna bojových a transportních pásů tedy musela být bezesporu dost náročná práce. Se širšími bojovými pásy se měrný tlak na půdu pohyboval okolo 1,06 kg/cm2, což bylo sice hodně, ale stále to byla únosná hodnota. Počátkem roku 1945 začaly být používány novější pásy typu Kgs 73/800/152 sestávající z jednodílných článků.

Jagdtiger dokázal teoreticky vyvinout maximální rychlost 41,5 km/h, v praxi se však pohyboval mnohem pomaleji, obzvlášť v terénu. Do palivových nádrží se sice vešlo úctyhodných 860 litrů benzínu, ovšem spotřeba vozidla byla vpravdě astronomická. Při jízdě po silnici polykal obrněnec cca 800 litrů na 100 km, v terénu si pak klidně řekl i o 1100 litrů! Převodovka byla již zmíněného typu Maybach Olvar OG 40 12 16 B s osmi stupni pro jízdu vpřed a čtyřmi pro couvání. Posádku stíhače tvořilo šest mužů. Řidič a radista seděli v přední části trupu, kam se dostávali skrz vlastní průlezy ve stropní desce trupu před bojovou kabinou. Zbytek mužů měl svá stanoviště v bojové kabině. Nalevo od kanonu seděl střelec, napravo od kanonu pak velitel vozu a za nimi dva nabíječi. K nástupu a výstupu využívali vojáci dva průlezy ve střeše kabiny a případně také velká dvoukřídlá dvířka v její zadní stěně.

Standardní komunikační výbavou Jagdtigeru byla pravděpodobně radiostanice Fu 5, existovaly však i velitelské vozy, který měly navíc výkonnější stanici typu Fu 8 a k ní druhou anténu s hvězdicovým rozvětvením (úchyt pro tuto anténu lze vidět na snímcích ZDE). Dále bylo na palubě také signalizační zařízení, pomocí kterého mohl velitel udílet jednoduché povely řidiči. Šlo mechanický indikátor ovládaný pomocí bovdenového lanka a zvonek, který řidiče upozorňoval na nový povel. Indikátor měl několik základních poloh, které znamenaly před, vzad, vpravo, vlevo a stůj.

Jagdtiger s pojezdovým ústrojím Porsche, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Hlavní výzbroj Jagdtigeru tvořil již zmiňovaný kanon K 44 ráže 128 mm. Pod tímto označením byl sice kanon původně vyvíjen, ale do služby byl nakonec zařazen pod označením 12,8 cm Pak 44 (Pak = Panzerabwehrkanone = protitankový kanon) a později přeznačen na 12,8 cm Panzerjägerkanone 80. Šlo o vskutku děsivou zbraň, které neodolal prakticky žádný cíl. Kanon vážil zhruba sedm tun a z důvodu snadnější manipulace se pro něj používala dělená munice (tzn. že do hlavně se nabíjel nejprve granát a pak nábojnice s výmetnou náplní). K dispozici byly tři velikosti výmetné náplně a dva základní typy granátů. Proti měkkým cílům se používal tříštivotrhavý 12,8 cm SprGr L/50 o hmotnosti cca 28 kg. Proti obrněným cílům se pak používal 12,8 cm PzGr 43.

PzGr 43 (Panzergranate 43) vážil 28,3 kg a hlaveň kanonu opouštěl rychlostí až 920 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal tento projektil probít homogenní ocelový pancíř skloněný pod úhlem 30 stupňů silný neuvěřitelných 230 mm! To ale není vše. Při palbě ze 2000 metrů probíjel PzGr 43 pancíř o síle cca 200 mm a ze tří kilometrů si stále dokázal poradit s pancířem silným 173 mm. Stačilo se prostě jen trefit a zničující účinek byl v podstatě zaručen. Velitel 2. roty 512. praporu těžkých stíhačů tanků Otto Carius ve svých pamětech zmiňuje, že se mu palbou z Jagdtigeru podařilo zničit americký tank ukrytý za domem. Pravda, z popisu není jasné, zda šlo o stavení dřevěné nebo zděné, ale schopnost granátu proletět budovou, a ještě pancířem tanku za ní je i tak velmi výmluvná.

Vždyť také tabulky, porovnávající schopnost nepřátelských tanků probít čelní pancíř Jagdtigeru se schopností německého obrněnce probít naopak čelní pancíř těchto nepřátelských tanků, vypadaly velmi stereotypně. Žádný spojenecký ani sovětský tank (včetně IS-2) nedokázal prorazit čelo Jagdtigeru ani z nulové vzdálenosti. Jagdtiger dokázal naopak prostřelit čelní pancíř všech hlavních nepřátelských strojů na vzdálenost 3500 a více metrů. Jen stručně ještě zmíníme také fakt, že pro kanon Pak 44 byl vyvíjen ještě speciální typ podkaliberní munice s odpojitelnými vodícími prvky, tzv. 12,8 cm Treibspiegel-Geschoss mit H-Kern. Právě kvůli tomuto plánovanému typu střely nesměl být kanon vybaven úsťovou brzdou. Nakonec však tento granát do výzbroje zaveden nebyl.

krásný horní pohled na těžký stíhač tanků Jagdtiger, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V Jagdtigeru byl kanon Pak 44 instalován v palebné výšce 2150 mm s možností horizontálního odměru v rozsahu 10 stupňů do každé strany a vertikálním náměrem od -7 do +15 stupňů. K zaměřování kanonu se používal periskopický zaměřovač Winkelzielfernrohr 2/1 (W.Z.F.) s desetinásobným přiblížením, který se vysouval otvorem ze střechy. Zásoba střeliva na palubě čítala 40 kusů (i když technická zpráva americké armády o ukořistěném Jagdtigeru z 10. května 1945 říká, že na palubě stroje jsou držáky pouze pro 38 nábojů).

V levé části byla ve střeše bojové kabiny umístěna tzv. Nahverteidigungswaffe, tedy zbraň pro blízkou obranu, a to zejména před nepřátelskou pěchotou. Šlo v podstatě o vrhač granátů, jehož samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř pod stropem a hlaveň ústila na střeše. Vedle protipěchotních šrapnelů bylo z této zbraně možno odpalovat také zadýmovací granáty, a dokonce šlo skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Mimo to disponoval stroj ještě dvěma kulomety MG42, z nichž jeden byl instalován ve střelišti v čelní stěně trupu a druhý s sebou posádka vozila volně v kabině. Z tohoto druhého kulometu bylo možno střílet buď ze střechy nebo z podstavce nad motorovým prostorem (foto ZDE).

Jak již zaznělo výše, první dva prototypy Jagdtigeru byly dokončeny v únoru 1944. Sériová výroba, která na stavbu prototypů navazovala, se řídila původním plánem a používala tedy pojezdové ústrojí Porscheho typu. Její náběh ovšem nebyl zase až tak rychlý, takže první tři sériové stroje z továrny vyjely až v červenci 1944, následované dalšími třemi v srpnu (všechny s Porscheho pojezdem). V září ještě továrna Nibelungenwerke dokončila tři nebo čtyři rozpracovaná vozidla s Porscheho pojezdovým ústrojím a následně dle rozkazu přešla plně na pojezdové ústrojí firmy Henschel. Podle některých autorů bylo na pojezdu prof. Porsche postaveno celkově pouze 10 vozidel, tj. včetně prototypu. Podle jiných pramenů to byl prototyp plus 10 sériových vozidel (tedy celkem 11 exemplářů).

Jagdtiger pozdní verze se šesti náhradními články pásů na boku věže a úchyty pro trubkový jeřáb, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1944 sjelo z výrobní linky celkem 8 Jagdtigerů (z toho 3 nebo 4 s pojezdem Porsche, zbytek již Henschel). V říjnu bylo postaveno 9 Jagdtigerů a to i přesto, že 16. října byla továrna bombardována spojenci. V listopadu vzniklo dalších 6 vozidel a v prosinci rovných 20. Do konce roku 1944 tedy bylo postaveno celkem 51 Jagdtigerů (2 prototypy + 49 sériových).

Začátek výroby přitom provázely obvyklé „porodní bolesti“. Tak například vozidlo výrobního čísla 305005 vykazovalo vadné sváry na čelním pancíři. Oprava nebyla proveditelná, a proto zbrojní úřad vozidlo sice akceptoval, ale pouze pro službu v týlu, tj. pravděpodobně při výcviku posádek a servisních mechaniků. U dalších raných vozidel bylo zase nutno výrazně zbrousit nepřesně odlitá místa na čelní stěně bojové kabiny a na masce kanonu (ano, čelní stěna kabiny s protaženým otvorem pro kanon byla odlévaná). I přes veškerou snahu o odstranění nepřesností však tato vozidla nakonec měla menší negativní náměr kanonů než bezchybně vyrobené Jagdtigery.

Na výrobě Jagdtigerů se samozřejmě podílela celá řada dodavatelů. Motory zajišťovala jak samotná Maybach-Motorenbau GmbH z Friedrichshafenu, tak Auto-Union AG v Chemnitzu, kanony dodávala společnost Friedrich Krupp AG z Essenu, podstavce pro kanony přicházely z továrny Krupp Bertawerk AG ve Vratislavy a převodovky zase z továren Zahnradfabrik v Pasau a Adlerwerke ve Frankfurtu. Výrobu pancéřových desek měla na starost firma Eisenwerke Oberdonau v Linzu a finální montáž vozidel pak probíhala v již zmiňovaném závodu Nibelungenwerke v Rakousku.

Jagdtiger na podvozku Henschel, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Přišel leden 1945 a zbrojní úřad vyhlásil plán výroby Jagdtigerů pro nadcházející měsíce. Nibelungenwerke měl v lednu dodat 10 strojů, v únoru 40, v březnu 25 a posledních 25 v dubnu. Počínaje květnem 1945 pak měla továrna přejít na výrobu tanku Tiger II. Produkci Jagdtigerů měla od téhož měsíce převzít firma Jungenthal a pokračovat v ní v plánovaném počtu 25 exemplářů měsíčně. Psal se však rok 1945 a životnost jakéhokoliv německého plánu byla tedy velmi krátká. Zpoždění na straně subdodavatelů, problémy s přepravou po železnici i výpadky v dodávkách elektrického proudu, to vše bylo na denním pořádku.

V lednu 1945 se ještě dělníkům podařilo dokončit požadovaných 10 vozidel, v únoru jich dodali pouze 13. V březnu nebyl pravděpodobně dokončen ani jeden Jagdtiger a to ze dvou důvodů. Tím prvním byl nálet z 23. března, při kterém bylo na továrnu shozeno 258 tun bomb. Druhým důvodem byl fatální nedostatek kanonů ráže 128 mm. Již koncem února nařídil Hitler, že výroba Jagdtigerů se nesmí zastavit, takže pokud nebudou k mání standardní kanony, mají být vozidla osazena kanony ráže 88 mm z tanků Tiger II (jak velké konstrukční úpravy by to vyžadovalo Führer nejspíš neřešil). Jisté je, že v dubnu a dokonce i začátkem května 1945 bylo ještě určité množství Jagdtigerů dokončeno. V literatuře však panují rozpory. Celkové výrobní skóre bývá uváděno jako 74, 76 ale i 88 kusů. Je možné, že někteří autoři započítávají i nedokončené stroje, které zůstaly v továrně při jejím obsazení Rudou armádou 9. května 1945.

V průběhu výroby bylo zavedeno několik spíše drobných konstrukčních úprav. Hned v červenci 1944 byly zrušeny plechové kryty okolo výfukových trubic za zadní stěně trupu (foto ZDE). Od srpna 1944 byla na čelní desku trupu instalována sklopná podpěra pro hlaveň kanonu. Počínaje zářím 1944 byl na nová vozidla nanášen nátěr antimagnetické pasty Zimmerit, většinou však pouze do výšky, do které mohl dosáhnout pěšák stojící vedle vozidla. V prosinci 1944 byl zvýšen počet úchytů pro náhradní články pásů na bocích bojové kabiny z původních čtyř na šest. V únoru 1945 začaly být na strop bojové kabiny navařovány držáky pro vztyčení jednoduchého trubkového jeřábu (foto ZDE). Ten sloužil např. ke zvedání motoru při polních opravách.

pohled do hlavně kanonu ráže 128 mm, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Jagdtigery byly organizovány do tzv. praporů těžkých stíhačů tanků (schwere Panzerjäger Abteilung neboli sPzJgAbt). Takovýto prapor byl tvořen třemi rotami (Kompanie). Rota se dále členila na 3 čety (Zug) z nichž každá byla vyzbrojena čtyřmi stíhači tanků (plus další podpůrnou technikou). Každá rota měla zároveň také svoji velitelskou sekci s dalšími dvěma Jagdtigery. To znamená, že rota na plných stavech čítala 14 stíhačů tanků (3 x 4 plus 2). Prapor měl navíc ještě svoji velitelskou rotu (Stabkompanie) s dalšími třemi obrněnci. Celý prapor tak disponoval 45 Jagdtigery (tři bojové roty po 14 plus velitelská rota praporu se 3 stroji). Při porovnání organizační struktury praporu a výše uvedeného celkového počtu vyrobených Jagdtigerů je každému jasné, že vozidel tohoto typu nebylo dost ani na vyzbrojení dvou kompletních praporů.

Každopádně první jednotkou, která nové obrněnce obdržela, se stal sPzJgAbt 653. Tato jednotka byla původně vyzbrojena stíhači tanků Ferdinand ‚resp. Elefant), po téměř roce a půl tvrdých bojů na východní frontě a v Itálii jí však zbylo pouhých 10 vozidel tohoto typu. Koncem roku 1944 bylo všech deset převedeno do samostatné roty a 653. prapor již netrpělivě očekával nové Jagdtigery. Dodávky nových vozidel však vázly, takže koncem listopadu 1944 měl prapor k dispozici pouhých 16 obrněnců. 14 z nich bylo soustředěno do 1. roty praporu, která se tak dostala na tabulkové počty a v prosinci 1944 mohla být odeslána z výcvikového prostoru v Döllersheimu na západní frontu, aby se zapojila do operace Wacht am Rhein. Naložena na třech nákladních vlacích dorazila vozidla do oblasti cca 50 km od linie fronty. Kvůli logistickým problém se však dál dostal již pouze jeden vlak se šesti Jagdtigery. Tato vozidla dorazila 21. prosince až do Blankenheimu, pouhých 18 km od fronty.

Co se však týče skutečného bojového nasazení těchto Jagdtigerů, panuje v literatuře značný rozpor. Zatímco pánové Spielberger, Doyle a Jentz uvádějí, že se tyto stroje německé ofenzívy vůbec nezúčastnily, většina ostatních autorů to vidí jinak. Minimálně čtyři ze šesti Jagdtigerů se prý vydaly ve stopách hlavního německého útoku a během následujících dvou dnů doputovaly z Blankenheimu až k 120 km vzdálenému belgickému městu Bastogne. V tomto městě drželi Němci již několik dnů obklíčené americké vojáky. Američané však nehodlali své kamarády nechat na holičkách, a proto vyslali od jihu záchranou výpravu, v jejímž čele jelo 32 tanků Sherman z 8. praporu 4. obrněné divize. Oblast jižně od Bastogne zajišťovala německá 26. Volksgrenadier Division pod velením (prosím nesmějte se) generálmajora Heinze Kokotta.

američtí vojáci si se zájmem prohlížejí opuštěný Jagdtiger, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Heinz Kokott umístil své velitelství ve vesnici Hompré pouhých 7 km jižně od Bastogne a ocitl se tak přímo na trase postupu amerických tanků. 23. prosince organizoval Kokott všechny dostupné síly k odražení amerického útoku, když se v Hompré náhle a nečekaně zjevily čtyři Jagdtigery z sPzJgAbt 653. Generálmajor Kokott byl zcela zaskočen nejen tím, že se na místě vůbec objevily nějaké německé obrněnce, ale zejména tím, o jaké obrněnce šlo. Monstrózní 75 tunové stroje nikdo z německých vojáků na frontě dosud neměl možnost spatřit. Generálmajor se ihned rozhodl vozidla zapojit do chystané obrany proti Američanům a nařídil proto veliteli skupiny (jeho jméno se bohužel nikde neuvádí), aby se se svými stroji přesunul o dalších cca 5 km na jih k vesnici Chaumont a připravil se zde k odražení amerického útoku.

Ať už se velitel uvedené čtveřice Jagdtigerů jmenoval jakkoliv, dokázal, že svému řemeslu rozumí. Zaujal s nimi totiž ideální pozici, umožňující jim využít svou hlavní devízu – dalekonosný, přesný a ničivý kanon. Maskovány na okraji zalesněného kopce, měly čtyři Jagdtigery dokonalý výhled na přístupovou cestu k Chaumont. Když se na ní objevily americké Shermany, měli je Němci jako na talíři. V řeži, která propukla, ztratili Američané celkem 18 tanků. 11 z nich prý zlikvidovaly právě Jagdtigery z 653. praporu. Téhož dne, tedy 23. prosince 1944, obdržel celý 653. prapor rozkaz k přesunu na jih k městu Zweibrücken, aby se mohl zapojit do nové ofenzívy s krycím označením operace Nordwind. Platilo to i pro čtyři vozidla, která toho dne zachránila Chaumont.

Přesun těžké bojové techniky v blízkosti fronty však byl čím dál tím komplikovanější, a tak se stalo, že v den zahájení operace Nordwind (31. 12. 1944) byly na výchozích pozicích pouhé tři Jagdtigery, zbytek byl stále na cestě. Tři dostupné Jagdtigery byly pro nadcházející operaci zařazeny pod 17. SS Panzergrenadier Division „Götz von Berlichingen“. V následujících dnech se obrněnce zapojovaly spíše do menších potyček s nepřítelem a postupně jich ubývalo. 9. ledna 1945 hlásila 1. rota 653. praporu pouhé dva provozuschopné Jagdtigery, dalších 10 bylo v tu dobu v opravě a 2 byly zcela ztraceny. Byl nejvyšší čas na doplnění stavů.

vrak Jagdtigeru s podvozkem Henschel, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

V průběhu ledna 1945 byly konečně vyzbrojeny i další dvě roty 653. praporu a také 1. rota byla znovu doplněna prakticky na tabulkové stavy. K 1. únoru 1945 tak měl prapor k dispozici celkem 41 Jagdtigerů. Nenávratné ztráty se praporu určitou dobu vyhýbaly, až 18. března museli vojáci sami vyhodit do povětří sedm vlastních porouchaných obrněnců, které při ústupu nedokázali odtáhnout s sebou. Od té doby již následoval poměrně rychlý pokles počtu vozidel. 26. března hlásil prapor 28 Jagdtigerů, z toho 9 bojeschopných a 19 v opravě. 9. dubna už hlášení uvádělo pouze 17 strojů, z toho 10 v bojeschopném stavu a 7 v opravě. Poslední dostupné hlášení 653. praporu pochází z 26. dubna 1945 a hovoří o celkovém stavu 14 Jagdtigerů, z nich pouze jediný byl k uvedenému datu schopen boje.

Druhou a poslední jednotkou, která dostala Jagdtigery do své výzbroje, se stal sPzJgAbt 512, který začal být fakticky budován až v únoru 1945. Podle plánu měla každá z jeho tří rot obdržet pouze 10 obrněnců (namísto tabulkových 14), i to se však ukázalo být velmi obtížné. První části praporu byly začátkem března 1945 odeslány do oblasti okolo Remagenu, kde měly pomoci zadržet Američany, kterým se podařilo obsadit strategicky důležitý Ludendorffův most přes Rýn. Kvůli absolutní vzdušené převaze protivníka musel transport probíhat pouze v noci, a navíc na železnici docházelo ke zmatkům. Než se Jagdtigery dostaly na místo určení, nebylo už u Rýna koho zadržovat. Američané již pokročili dále na severovýchod a začali uzavírat tzv. rúrskou kapsu. Během následujících týdnů byly všechny roty 512. praporu v kapse buď zničeny, nebo se vzdaly.

Na filmovém pásu se dochovaly velmi pěkné záběry ceremoniální kapitulace zbytků 1. roty 512. praporu dne 16. dubna 1945 ve městě Iserlohn nedaleko Dortmundu. Velitel roty kapitán Albert Ernst nechal svoji jednotku seřadit na náměstí. Pořád ještě šlo o dlouhou kolonu různých vozidel, nákladních a osobních aut, polopásových transportérů, vyprošťovacích vozidel včetně jednoho Bergepantheru a hlavně tří Jagdtigerů (jeden z nich velitelský). Obrněnce dojely na náměstí s bílými praporky na anténách, pod dohledem Američanů a kupodivu také za občasného mávání přihlížejících civilistů. Vojáci následně složili své zbraně a provedli poslední čestný nástup před svými vozidly.

američtí vojáci si prohlížejí opuštěný Jagdtiger s podvozkem Porsche, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Jagdtigery se do historie druhé světové války zapsaly spíše svojí velikostí a hmotností než svými bojovými úspěchy. Pravdou však je, že ani nedostaly mnoho šancí nějaké takovéto úspěchy vybojovat. Když nějaký válečný stroj přijde do služby půl roku před koncem války, za podmínek rostoucího nedostatku a chaosu, a ještě k tomu vznikne v počtu pouhých desítek kusů, pak nemá právě ideální podmínky předvést, co umí. Jagdtigery si rovněž vysloužily pověst velmi poruchových strojů. I zde je nutno na jejich obranu říci, že prostě neměly šanci projít si úvodní fází testování, ladění a vychytávání nedostatků. V lednu 1945 vyslal inspektorát tankových jednotek svého zástupce k 653. praporu, aby hledal příčiny vysoké poruchovosti nových obrněnců. Jeho zpráva zmiňovala vícero oblastí, ale velkou roli v celé věci hrál naprosto nedostatečný výcvik řidičů. Nejhorším nepřítelem Jagdtigerů tak byly často jejich vlastní nezkušené posádky.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

75,2 t

délka:

10,65 m

šířka:

3,63 m

výška:

2,95 m

motor:

Maybach HL230

výkon motoru:

700 hp

max. rychlost:

41,5 km/h

zásoba PHM:

860 l

spotřeba paliva - silnice:

800 l / 100 km

spotřeba paliva - terén:

1100 l / 100 km

pancéřování trupu:

 

- čelo:

150 mm

- boky:

80 mm

- záď:

80 mm

pancéřování nástavby:

 

- čelo:

250 mm

- boky:

80 mm

- záď:

80 mm

posádka:

6 mužů

výzbroj:

kanon Pak 44 L/55 ráže 128 mm

2 x kulomet MG 42 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

- 83 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK STROJE

DVĚ VARIANTY

PORSCHEHO NÁVRH

PRVNÍ PROTOTYPY

STUG NEBO JÄGER?

POPIS STROJE

KANON Pak 44

VÝROBA

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje