TOPlist

 

 

3,7cm Flak 43 na podvozku Schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Schwerer Wehrmachtschlepper, neboli doslova těžký tahač pro Wehrmacht, byl posledním a nejmodernějším vyráběným německým polopásovým tahačem druhé světové války. Na jeho vývoji a výrobě spolupracovaly firmy Büssing a Ringhofer-Tatra. Ve své originální podobě sloužil schwerer Wehrmachtschlepper jako transportér pěchoty a nákladní a dělostřelecký tahač.

Stroj spočíval na podvozku tvořeném vepředu řiditelnou kolovou nápravou s jednoduchými koly obutými do běžných pneumatik a vzadu pásovou soustavou. Ta byla tvořena na každém boku pěti pojezdovými koly velkého průměru uspořádanými ve dvou řadách. Kola se vzájemně částečně překrývala takže při pohledu ze strany šlo vidět celá pouze tři kola ve vnější řadě. Vnitřní a vnější kola byla velmi podobné konstrukce a lišila pouze směrem vyboulení středu. Všechna shodně byla opatřena odlehčovacími otvory a gumovou obručí po obvodu, která snižovala jejich namáhání při kontaktu s pásy.

Vpředu pásové soustavy se potom nacházelo loukoťové kolo hnací, které bylo velmi robustní konstrukce. Na opačném konci soustavu uzavíralo opět loukoťové kolo napínací. Žádných podpůrných kladek nebylo třeba neboť pásy dosedaly shora přímo na pojezdová kola.

Schwerer Wehrmachtschlepper v pancéřované verzi, připavený k montáži výzbroje, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Řešením kabiny připomínal Wehrmachtschlepper nákladní automobil. Na kapotu motoru navazovala otevřená kabina řidiče a velitele chráněná pouze čelním sklem. Při nepřízni počasí se však přes kabinu dala přetáhnout nepromokavá celta. Podél kabiny a motorového prostoru se táhly dlouhé blatníky, které zakrývaly přední kola končily až nad hnacím kolem pásové soustavy.

V zadní polovině stroje byla potom plošina obehnaná nízkou bariérou z dřevěných prken. Na plošině se mohla přepravovat pěchota nebo náklad. Celou plošinu šlo rovněž zakrýt nepromokavou celtou, pro kterou se ovšem musely nejprve vztyčit kovové nosné vzpěry. Se zakrytou kabinou i nákladním prostorem potom stroj vypadal skutečně spíše jako nákladní automobil než jako polopásový tahač (jak můžete ostatně vidět na snímku výše).

Pohonnou jednotkou stroje byl benzínový šestiválec Maybach HL 42 TRKMS o výkonu 100 koní. Nutno podotknout že konstruktéři vybrali pro tak robustní stroj poněkud nedostatečný motor. Není tedy divu, že jeho maximální rychlost na silnici byla jen 29 km/h. Tahač vezl zásobu 240 litrů pohonných hmot což mu umožňovalo dojezd zhruba 300 km po silnici a okolo 100 km v těžkém terénu.

3,7cm Flak 43 na podvozku Schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Kromě popsané verze stroje vznikla ještě jeho pancéřovaná varianta. U ní se zcela změnil vzhled kapoty motoru i kabiny. "Čumák" stroje chránila skloněná ocelová deska. Motorový prostor potom zakrývala podlouhlá konstrukce svařená z rovných ocelových desek, která se postupně zvedala směrem ke kabině. Z ní potom vystupovala nízká čelní stěna kabiny se dvěma uzavíratelnými průzory. V krytech průzorů byly ještě úzké štěrbiny, kterými řidič a velitel vyhlíželi z vozu během pobytu v nebezpečné oblasti kde hrozilo ostřelování. Po jednom uzavíratelném průzoru čtvercového tvaru bylo také v bočních stěnách kabiny. K nástupu a výstupu sloužily posádce poklopy ve stropě. Zadní plošinu u těchto pancéřovaných tahačů obepínal místo prken odolnější plůtek vyplněný ocelovým pletivem.

Do sériové výroby se schwerer Wehrmachtschlepper dostal až koncem roku 1943, z čehož je hned jasné, že vznikl jen v omezeném počtu exemplářů. V ještě menším množství potom vznikly od něj odvozené samohybné zbraně. Jednalo se všehovšudy o dva druhy zbraní a nutno předeslat, že oba typy byly založeny na pancéřované verzi tahače.

První ze zbraní postavených na tomto polopásu byl samohybný protiletadlový kanon 3,7cm Flak 43. Kanon byl lafetován uprostřed nákladní plošiny a to včetně svého štítu. Zbraň byla samozřejmě plně otočná. Během přípravy k palbě se plůtek obepínající plošinu sklápěl do stran aby nebránil plynulému otáčení kanonu.

vrak samohybného raketometu Panzerwerfer Schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Posádku stroje tvořilo pět mužů: řidič a velitel, kteří seděli v uzavřené kabině a tříčlenná obsluha kanonu. Kombinací velmi progresivně řešeného a kvalitně postaveného podvozku s v té době nemodernějším německým lehkým protiletadlovým kanonem vznikl komplet vysoké bojové hodnoty. Dobře vyzbrojený, pohyblivý a s dobrou průchodivostí terénem. Hmotnost této samohybné zbraně dosáhla 13,5 tun.

Druhou a zároveň poslední samohybnou zbraní na podvozku tohoto tahače se stal raketomet označovaný jako Panzerwerfer Schwerer Wehrmachtschlepper. Tento stroj byl zbrojním úřadem objednán jako nástupce stávajícího raketometu Panzerwerfer 43, který byl založen na podvozku polopásového nákladního automobilu Opel Maultier. Panzerwerfer 43 se v praxi osvědčil a proto hodlali Němci v této zbrojní koncepci pokračovat dalším strojem.

Za kabinou na místě nákladní plošiny vznikl uzavřený prostor na jehož střeše byl na otočném podstavci umístěn desetihlavňový raketomet ráže 150 mm, stejný jako u předešlého typu samohybného raketometu. Hlavně byly uspořádány ve dvou řadách nad sebou.

3,7cm Flak 43 na podvozku Schwerer Wehrmachtschlepper, zdroj: www.pietvanhees.nl se souhlasem provozovatele, upraveno

Stroj s sebou vezl zásobu pouze dvaceti raket. Prvních deset bylo uloženo přímo v hlavních raketometu, zbytek potom v nákladním prostor pod ním. Do tohoto prostoru se vstupovalo velkými dvoukřídlými dveřmi v zadní stěně (dveře jsou velmi dobře vidět na snímku výše). Po stranách trupu nad pásy byly zabudovány uzavíratelné schránky na nářadí a různý materiál (tyto schránky jsou rovněž dobře vidět na snímku výše). Raketomet se odpaloval elektricky z kabiny vozidla.

I těchto strojů vzniklo pouze mizivé množství takže do bojů nijak významně nezasáhly. Přesto se ale jednalo o jednu z nejmodernějších zbraní své doby, která by na moderním bojišti jistě směle obstála ještě dlouho po svém vzniku.

Za zmínku ještě stojí fakt, že původní polopásový tahač Wehrmachtschlepper použila po válce firma Tatra jako základ pro konstrukci vlastního tahače Tatra T-809, jehož prototyp byl testován v roce 1955 československou armádou. Do sériové výroby se ovšem nedostal.

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte další znovu spuštěné Galerie!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje