TOPlist

 

 

3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS

3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stroj nazývaný 3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stíhač tanků a proto jistě stojí za zmínku.

V roce 1923 přiznala spojenecká komise německé armádě právo vlastnit plně pásové tahače děl. Téhož roku zahájila firma Hanomag vývojové práce, které vedly ke vzniku a výrobě dvou takových tahačů. Lehčí z nich, poháněný motorem o výkonu pouhých 25 koňských sil, potom roku 1927 posloužil jako základ pro pokusnou konstrukci jednoho exempláře samohybného protitankového děla. Na podvozek byl na jednoduchý, částečně otočný stojan instalován kanon 3,7cm Tankabwehrkanone I/45 firmy Rheinmetall.

Kanon bylo možno vychýlit o 30° na každou stranu. Vertikální náměr se potom pohyboval od -5° do +15°. Jedinou ochranu poskytoval dvoučlenné posádce malý štít kanonu. Ze stran, zezadu a shora byli muži plně vystaveni případnému ostřelování. Rovněž jízdní vlastnosti nebyly ani zdaleka perfektní neboť slabý motor musel pohánět plných 3300 kilogramů hmotnosti vozu. Stroj však nebyl nikdy nahlížen jako skutečný bojový prostředek ale pouze jako testovací vozidlo.

Do sériové výroby se stíhač tanků samozřejmě nikdy nedostal, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

7,5cm PaK 40/4 auf RSO

protitankový kanon Pak 40/4 na podvozku Raupenschlepper Ost, pravý pás tohoto spojenci ukořistěného exempláře je z nějakého důvodu nasazen obráceně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

První podzim a zima na východní frontě přinesly německé armádě celou řadu nemilých (a draze zaplacených) poznatků. Mezi ně patřilo i zjištění, že kolové náklaďáky a dokonce ani polopásové tahače si nedokáží poradit s oceány podzimního bahna a horami sněhu v zimě. Němci potřebovali nový stroj, schopný vézt a tahat náklady i v těchto extrémních podmínkách. Základní požadavky na takový stroj zahrnovaly nízké pořizovací náklady, možnost velmi rychlého zavedení do sériové výroby, žádné nároky na nedostupné suroviny jako např. gumovou pryž, výbornou průchodnost terénem, spolehlivost za všech klimatických podmínek a vysoký poměr tažné sílu ku hmotnosti samotného stroje. Rychlost vozidla nebyla prioritou.

Vývojem popsaného stroje byla pověřena firma Steyr. Její konstruktéři se po inspiraci poohlédli přímo tam, odkud vzešla potřeba tohoto stroje, tedy v Rusku. Jejich pozornost si zde získal malý, plně pásový, dělostřelecký tahač STZ-5. Způsob uložení motoru v tomto vozidle umožňoval využít maximum půdorysné plochy stroje pro nákladní prostor. V létě roku 1942 předložila firma Steyr armádě svůj návrh tahače, který využíval celou řadu komponent již vyráběného terénního automobilu Steyr 1500 A. Po úspěšných ověřovacích testech byla v listopadu 1942 zahájena sériová výroba tahače pod označením Raupenschlepper Ost (housenkový tahač východ), zkráceně RSO. Již první zkušenosti s ostrým nasazením na východní frontě potvrdily, že vozidlo splňuje očekávání vojáků a sériová výroba se rozběhla ve velkém.

RSO byl jednoduchý a odolný stroj, který mohl přímo na korbě vézt náklad o hmotnosti 1,5 tuny a vléct další náklad o hmotnosti až 2 tun. Díky plně pásovému podvozku a světlé výšce 55 cm zvládalo vozidlo pohyb v bahně i hlubokém sněhu. Výroba tahače běžela zřejmě až do konce války a kromě mateřského Steyru se do ní zapojilo i několik dalších firem. Ve třech výrobních generacích označovaných RSO/01, RSO/02 a RSO/03 vzniklo celkem okolo 27 tisíc vozidel (bývají uváděny i jiné počty). Vojáci tyto stroje využívali k přepravě nejrůznějších nákladů a k vlečení lehčích dělostřeleckých zbraní, jako byl např. protitankový Pak 40 ráže 75 mm, nebo houfnice leFH 18 ráže 105 mm.

prototyp vozu měl větší pancéřovou kabinu a vyšší podstavec pro kanon, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přišel rok 1943 a výše zmíněný kanon Pak 40 se definitivně usadil na pozici standardního vlečného protitankového kanonu německé armády. Šlo o skvělou zbraň, daleko výkonnější než starší kanony Pak 36 ráže 37 mm a Pak 38 ráže 50 mm. Bohužel však byl Pak 40 také mnohem těžší. Při hmotnosti cca 1,5 tuny bylo naprosto vyloučeno, aby obsluha dokázala kanon přemístit vlastními silami. A platilo to samozřejmě i pro jiné těžké zbraně (velmi krásně to ilustruje TENTO dobový obrázek). Pokud tedy nebyl k dispozici potřebný tahač a vojáci museli ustoupit (což už v roce 1943 nebylo nijak vzácné), nezbývalo, než kanon prostě nechat na místě. Armádní velení se znepokojením sledovalo množící se hlášení o takovýchto zbytečných ztrátách drahocenných zbraní a rozhodlo se jednat.

Pokud by zbraň byla přímo součástí tahače (nebo tahač součástí zbraně), nemohlo by se stát, že tahač nebude na místě ve chvíli, kdy je ho třeba. Armáda se tedy rozhodla, že zkusí obě části spojit v jeden celek a sáhla přitom právě po kanonu Pak 40 a po pásovém tahači RSO. Prací na projektu byly pověřeni dodavatelé obou hlavních částí, tedy firmy Rheinmetall-Borsig a Steyr. Návrh celkové koncepce stroje měl přitom na starosti Rheinmetall. Způsob uložení kanonu mu měl dovolovat otáčení v rozsahu plných 360 stupňů a ideálně měl být také snadno vyjmutelný a použitelný i samostatně mimo vozidlo na křížovém podstavci. RSO s kanonem Pak 40 tedy nebyl zamýšlen jako skutečný stíhač tanků, který by měl konkurovat (nebo je dokonce nahradit) jiným typům jako např. Marder III. Tento stroj byl koncipován jako prostý nosič, nebo chcete-li „přemisťovač“ kanonu Pak 40. Šlo vlastně pouze o podvozek a pohon pro kanon, větší ambice jeho tvůrci neměli.

První nákresy předložil Rheinmetall na konci května 1943. V červnu pak zřejmě probíhaly první praktické zkoušky, při kterých byl do nákladového prostoru běžného RSO (pouze bez uzavřené kabiny řidiče) prostě uložen běžný kanon Pak 40 včetně kol a vzpěr. Cílem bylo zřejmě otestovat jízdní vlastnosti tahače s takovýmto druhem nákladu. Střelecké zkoušky zde nepřicházely v úvahu, protože kanon by z nákladového prostoru nejspíš „vyskočil“. Následovala stavba prvního prototypu a v červenci 1943 pak i ony ověřovací ostré střelby. První prototyp měl podstavec kanonu o něco vyšší než pozdější sériové stroje a jinak u něj byla řešena také kabina řidiče. Podle některých autorů byla kabina prototypu kompletně uzavřená, což však není tak úplně pravda. Z dostupných fotografií je zřejmé, že pancéřování nebylo tak vysoké, aby se pod něj řidič vešel i s hlavou. V čelní stěně pancéřové kabiny nebyly vůbec žádné průzory a konečně minimálně na jednom snímku je jasně vidět, že na přední horní hraně této kabiny bylo něco jako panty. Je tedy pravděpodobné, že před nasednutím si řidič odklopil stropní desku kabiny a za jízdy seděl s hlavou vyčnívající otevřeným stropem nad pancíř.

testována byla také celta chránící zbraň i obsluhu před vrtochy počasí, která bojový stroj zároveň maskovala jako běžný nákladní tahač, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ať už bylo přesné provedení pancéřové kabiny u prototypu jakékoliv, pro sériovou výrobu bylo změněno. Důvodem byla snaha snížit co nejvíce palebnou výšku kanonu. Proto byl navržen nižší podstavec i nižší kabina řidiče. Nový prototyp s nižším podstavcem i kabinou byl připraven už 30. července 1943 a následovaly další zkoušky.

Šasi původního tahače RSO bylo pro nový nosič kanonu převzato v podstatě bez úprav. Středem stroje se táhl zespodu a ze stran uzavřený nosný rám. Ve střední části byla uvnitř rámu uložena palivová nádrž o objemu 180 litrů. Před nádrží byla uložena převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Před převodovkou pak byl uložen benzínový, vzduchem chlazený motor Steyr V-8 o obsahu 3,517 litru, který dával výkon 80 koní při 3000 otáčkách. Motor byl posazen v podstatě až nad úrovní nosného rámu, takže jeho větší část se vlastně nacházela přímo v kabině, mezi řidičem a jeho spolujezdcem (velitelem vozu). Od převodovky vedla směrem k zádi vozu hnací hřídel. Procházela pod palivovou nádrží a vzadu se napojovala na koncové rozvody, zakončené ozubenými hnacími koly. Ano RSO měl hnací kola vzadu. Přední kola sloužila k napínání pásů, ale zároveň také pomáhala při řízení, protože byla osazena brzdami (proto byla i tato kola řešena jako ozubená).

Mimo zmíněná zadní hnací a přední napínací kola tvořily pásovou soustavu na každém boku čtyři velká kola pojezdová. Ta byla zavěšena párově. První dvě kola byla uchycena na společné kyvné rameno a totéž platilo pro třetí a čtvrté pojezdové kolo. Obě kyvná ramena pak byla otočně připojena k dlouhému trubkovému nosníku, který se táhl podél hlavního rámu. Tento nosník byl s rámem spojen uprostřed pomocí otočného čepu, který umožňoval naklánění rámu nad podvozkem dopředu a dozadu (kolébání rámu). Na obou koncích měl trubkový nosník sestavu listových per, jejichž konce byly připojeny k rámu a zajišťovaly odpružení při jeho pohybech. Nejlépe to snad bude zřejmé z obrázků ZDE a ZDE. Pásy byly široké 340 mm, každý z nich tvořený 69 články (podle jiného zdroje bylo článků jen 65).

zadní pohled krásně ukazuje nižší "sériový" podstavec kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V přední části vozu byla již výše zmiňovaná kabina pro řidiče a velitele. Kabina je zde ovšem trochu silné slovo. Nízká konstrukce z rovných plechů chránila těla obou vojáků pouze zhruba ze dvou třetin. Hrudníkem, rameny, rukama i hlavou vyčnívali vojáci z kabiny ven. Popravdě však o nějaké ochraně stejně nemůže být řeči. Stěny nízké kabiny byly totiž svařeny z netvrzených plechů o síle pouhé 3 milimetry, které by neodolaly ani palbě z lehkých ručních zbraní. Řidič ovládal stroj pomocí klasické sady tří pedálů, řadicí páky a dvou brzdných pák. Otevřená stanoviště řidiče a velitele bylo možno uzavřít poklopy. Toho se zřejmě využívalo pouze, když bylo vozidlo zaparkováno. Mezi řidičem a velitelem byl již zmiňovaný motor. Kapota nad ním tvořila vlastně nejvyšší část celé kabiny.

Za přední kabinou následovala ložná plocha, uprostřed které byl na nízkém otočném podstavci uložen kanon Pak 40 ráže 75 mm. Po úpravách pro montáž na Raupenschlepper dostala zbraň vlastní označení Pak 40/4. Kanon byl instalován včetně svého štítu. Prostor okolo zbraně byl obehnán ohrádkou z dřevěných prken, kterou bylo možno sklopit a tím plochu okolo kanonu výrazně zvětšit. V podlaze okolo kanonu bylo zabudováno sedm schránek na munici a v každé z nich čtyři kusy střeliva. Celkem tedy 28 nábojů ráže 75 mm.

Podstavec kanonu umožňoval otáčení v rozsahu plných 360 stupňů. Vertikální náměr bylo možno měnit v rozsahu od -5 do +22 stupňů (podle jiných zdrojů to bylo od -5 do +14 stupňů). Pro delší přesuny se kanon fixoval pomocí dvou úchytů. Přední úchyt se fixoval k brzdovratnému zařízení zbraně a zadní úchyt k zákluzovému žlabu. Pro kanon se používalo více typů munice. Nejběžnějším typem protitankové munice byl Panzergranate 39 o hmotnosti 6,8 kg, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 790 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel tento granát skloněný homogenní pancíř o síle 85 mm. Nesrovnatelně vzácnějším typem protitankové munice byl podkaliberní Panzergranate 40 s hmotností 4,1 kg a úsťovou rychlostí 990 m/s. Ten dokázal z jednoho kilometru probít pancíř o síle 97 mm.

na tomto snímku jsou místa řidiče a jeho spolujezdce uzavřena poklopy, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Obsluhu zbraně zajišťovali dva muži, nabíječ a střelec. Během přesunů se tito vojáci mohli posadit na malá sedátka na zadní stěně kabiny řidiče a velitele, i když moc pohodlné to asi nebylo (foto ZDE). V podstatě všichni vojáci na palubě byli vystaveni vrtochům počasí. Fotografie dokazují, že minimálně ve fázi testování existovala velká celtová střecha, kterou bylo možno vztyčit nad celým bojovým prostorem a částečně i nad kabinou řidiče a velitele. Celta zároveň vozidlo také do jisté míry maskovala, protože kanon nebyl vidět a stroj vypadal spíše jako běžný nákladní tahač. Soudě podle dostupných fotografií se však tato celta v praxi asi příliš neujala.

Nový stroj byl veden pod prozaickým označením 7,5 cm Pak 40/4 auf RSO. Ohledně jeho rozměrů a hmotnosti panují v literatuře rozpory. Na délku měřilo vozidlo buď 471 nebo 457 cm (podle toho, kterému zdroji budeme věřit). Na šířku měl buď 213 nebo 199 cm, na výšku 210 nebo 260 cm. Hmotnost byla buď 5,2 nebo 5,4 tuny. Naopak se zdroje vcelku shodují ohledně nejvyšší rychlosti, kterou dokázal nosič kanonu vyvinout a to bylo pouhých 17 km/h.

Připomeňme si, že prototyp se sníženou kabinou a podstavcem kanonu byl postaven 30. července 1943. Po důkladném testování pak byl 1. října 1943 předveden Hitlerovi. Vůdce byl s jeho podobou a parametry spokojen a nařídil výrobu 60 vozidel, která měla následně prodělat ostré prověření u bojových jednotek na východní frontě. Tam se mělo ukázat, zda bojový stroj naplní očekávání svých tvůrců.

pohled na otevřená stanoviště řidiče a spojezdce, sedátka pro vojáky obsluhující kanon a poklopy nábojových schránek v podlaze prostoru okolo zbraně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na papíře měl 7,5 cm Pak 40/4 auf RSO spoustu výhod. Ve srovnání s vlečným kanonem na kolovém podvozku a jeho tahačem (běžným RSO) byl RSO s kanonem na palubě lehčí, ovladatelnější, vyžadoval méně početnou obsluhu a hlavně byl neustále připraven ihned změnit pozici. Jedinou jeho nevýhodou byla větší palebná výška (čili kanon byl posazen výše nad zemí), což dělalo z vojáků za kanonem snadnější terč. V praxi to však s těmi výhodami až tak jednoznačné nebylo… ale o tom až za chvíli.

V průběhu prosince 1943 a ledna 1944 bylo dokončeno prvních 50 předsériových vozidel a ta byla ihned odeslána na východ k vybraným jednotkám. Seznamy těchto jednotek v jednotlivých publikacích se od sebe celkem dost liší, celkem jistě mezi ně však spadaly pěší divize, armádní prapory stíhačů tanků nebo tzv. tankobornické prapory (Panzer Zerstörer Battailon), což byly útvary sestavené většinou ze „zbytků“ protitankových jednotek, které byly zrušeny, zničeny, nebo zůstaly bez protitankových kanonů a jejich hlavní výzbrojí se staly ruční raketomety Panzerschreck.

Nový bojový stroj však u vojáků žádné nadšení nevyvolal, spíš naopak. Bojová hlášení nešetřila kritikou. Vozidlo bylo pomalé a neobratné. Pro nepřátelskou palbu představovalo příliš velký terč postrádající v podstatě jakékoliv pancéřování. Motor se často přehříval, zásoba munice byla nízká a náboje ve schránkách nebyly snadno přístupné. Vojáci prý dokonce vozidlo překřtili na Rollender Sarg Ost, tedy pojízdná rakev východ. Na základě těchto zkušeností se armáda rozhodla od sériové výroby upustit.

 

 

4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f)

dvojice 4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Po bleskovém dobytí Francie v roce 1940 padlo Němcům do rukou obrovské množství nepoškozené francouzské techniky. Mimo jiné i několik stovek lehkých tančíků Renault 35 R. Francouzská armáda byla velkými počty těchto strojů vybavována od roku 1934 do roku 1939. Jednalo se o lehký tank o hmotnosti 9,8 tuny vyzbrojený kanonem ráže 37 mm a jedním kulometem, který obsluhovala dvoučlenná posádka. Přes svoje malé rozměry a relativně nízkou hmotnost však tank neoplýval právě skvělými jízdními vlastnostmi. Maximální rychlost, kterou mu jeho motor o výkonu 82 koní dokázal udělit, činila pouhých 20 km/h.

Stejně jako u spousty jiné kořistní techniky se Němci rozhodli využít i tyto stroje pro vlastní potřebu. Ne však jako tanky, ale jako nosiče protitankových kanonů. Přestavba 200 kusů ukořistěných strojů byla objednána v prosinci 1940 u firmy Alkett v Berlíně. Práce na projektu se rozběhly dostihovým tempem, takže již v únoru následujícího roku byl na světě plně funkční prototyp.

Přestavba koneckonců nebyla nijak náročná. Z původního tanku byla sejmuta věž a na jejím místě vznikla rozměrná hranatá nástavba svařená s ocelových desek různé tloušťky. Čelní deska byla silná 25 milimetrů, boční a zadní potom pouze 20 milimetrů. Strop nástavba neměla a v případě nepříznivého počasí se přes ni přetahovala impregnovaná celta.

4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V čelní stěně nástavby byl instalován původně československý protitankový kanon ráže 47 mm, Němci označovaný jako 4,7cm PaK L/43,4, kterým byl mimochodem vyzbrojen i další německý ranný stíhač tanků Panzerjäger I. Nástavba byla k podvozku uchycena pevně bez možnosti otáčení. Otáčet se dalo pouze samotným kanonem a to konkrétně o 35° na každou stranu. Dále bylo nutné pohnout celým vozidlem. Podvozek byl převzat včetně původního motoru i dalších agregátů, takže ani jízdní vlastnosti nového stíhače tanků nebyly ideální. Obzvlášť když instalací mohutné nástavby a těžší zbraně vzrostla hmotnost stroje oproti původnímu tanku o více než 1200 kg na celkových 11 tun.

Posádka stíhače byla s největší pravděpodobností tříčlenná. Řidič seděl uvnitř trupu, stejně jako u původního tanku. V nástavbě potom fungovala dvoučlenná obsluha kanonu. K jejímu nástupu a výstupu sloužila dvířka po obou stranách nástavby, která byla zavěšena na dvou pantech a otevírala se směrem k přídi stroje.

zadní pohled na kolonu 4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba stíhače nakonec začala až v květnu 1941 a trvala do října téhož roku. Vyrobeno bylo všech 200 objednaných strojů. 26 z nich ovšem byla velitelská vozidla, která neměla kanon a jejich jedinou výzbrojí byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Protitanková zbraň musela být odstraněna aby uvolnila místo pro větší a výkonnější radiostanici, která umožňovala velícímu důstojníkovi na palubě komunikovat s týlem i ostatními jednotkami v poli.

O bojovém nasazení těchto strojů není mnoho známo. Podle záznamů se však udržely v aktivní službě až překvapivě dlouho. Ještě v roce 1944 jich mělo v německé armádě sloužit více než sto kusů.

 

 

7,5cm PaK 97/98 auf Fahrgestell PzKpfw T-26(r)

7,5cm PaK 97/98 auf Fahrgestell PzKpfw T-26(r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Během počátečních úspěchů operace Barbarossa padlo do německých rukou obrovské množství zbraní a materiálu všeho druhu včetně lehkých sovětských tanků T-26. Když se během následujících let začala situace obracet, nutila stále rostoucí početní převaha ruských sil Němce k využívání veškeré dostupné techniky. Bojová hodnota samotných tanků T-26 již v té době nebyla nijak vysoká a tak se Němci rozhodli zužitkovat tyto stroje přestavbou na samohybná protitanková děla.

Z ukořistěných tanků byla odstraněna věž a na jejím místě byl lafetován, rovněž kořistní, francouzský protitankový kanon ráže 75 mm, Němci označovaný jako 7,5cm PaK 97/98. Poměrně malá nosnost podvozku spolu s naopak značnou hmotností kanonu, donutila německé konstruktéry hledat úspory v oblasti pancéřování nového stroje. Bojový prostor obsluhy kanonu byl tedy chráněn pouze zepředu štítem kanonu, zatímco ze stran i zezadu byl nechráněný.

Celkem bylo takto ve druhé polovině roku 1943 přestavěno pouze 10 sovětských tanků. Práce na dalších přestavbách byly zastaveny, neboť stroj se v praktických bojových podmínkách nijak výrazně neosvědčil. Dokončené stíhače potom bojovaly v rámci 3. kompanie 563. Panzerjäger Abteilung a to až do března 1944, kdy byly zbylé stroje oficiálně vyřazeny ze služby jako vysloužilé.

 

 

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper

jeden ze dvou postavených prototypů stíhače tanků Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již samotný název tohoto stroje napovídá, šlo o vozidlo založené na podvozku obrněného nosiče munice (Gepanzerter Munitions-Schlepper), konkrétně nosiče munice firmy Borgward kódově označovaného VK 3.02. Vývoj tohoto „muničáku“ probíhal od září roku 1937. Dle zadání zbrojního úřadu mělo jít o plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva skutečně až do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pěchotní pušky ráže 7,92 mm. První výrobní verze vozidla dostala označení VK 3.01. Nás však zajímá až podvozek druhé generace muničního vozu, který nesl označení VK 3.02 (písmena VK reprezentovala slova Vollketten Kraftfahrzeug, tedy plně pásové vozidlo, číslo před tečkou indikovalo očekávanou hmotnost stroje v tunách a čísla za tečkou pořadové číslo projektu).

Vývojem muničního vozu pověřil zbrojní úřad firmu Borgward ze severoněmeckých Brém. Objednána byla stavba ověřovací série v počtu 20 vozidel. Projekt podle všeho nedostal nijak vysokou prioritu a dodávka prvních exemplářů byla plánována až na prosinec 1939. Ani tento termín se však pravděpodobně nepodařilo dodržet, soudě podle toho, že první testování nového stroje proběhlo podle záznamů zbrojního úřadu až v dubnu 1940.

Testování VK 3.01 dopadlo očividně uspokojivě. Zástupci zbrojního úřadu byli s vozidlem celkově spokojeni, požadovali však několik menších či větších konstrukčních vylepšení. Výroba VK 3.01 ve stávající podobě tedy nepokračovala a místo toho začaly práce na jeho nové, modifikované verzi. Požadované úpravy zahrnovaly například zvětšení prostoru pro posádku a to tak, že celý stroj bude o 50 mm rozšířen a o 50 mm zvýšen. Upravená verze muničního vozu dostala označení VK 3.02 a u firmy Borgward jich bylo objednáno celkem 400 kusů.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, všimněte si zaslepeného pravého průzoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba začala v říjnu 1941 dokončením prvních 4 exemplářů. V listopadu vyjelo z montážní linky 14 vozidel, v prosinci vznikly pouhé 4 kusy, další 4 v lednu 1942 a poslední 2 v únoru téhož roku. Je tedy zřejmé, že výroba byla ukončena mnohem dříve, než bylo plánováno a namísto 400 objednaných muničáků jich bylo dodáno pouhých 28 kusů. A jaký byl důvod? V prosinci 1941 provedla německá armáda vyhodnocení prvních zkušeností s provozem nového stroje a ve své zprávě dala jasně najevo, že vozidlo nesplňuje její očekávání. Zbrojní úřad tedy původní objednávku stáhl a dohodl se s výrobcem, že základ muničního vozu použije pro stavbu jiného stroje a sice dálkově ovládaného nosiče náloží známého jako Sprengladungsträger B IV (o tom však jinde).

26 dokončených VK 3.02 bylo spolu s 19 VK 3.01 využito k vybudování speciální muniční roty Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801, která se v rámci 1. pěší divize dočkala nasazení na východní frontě. Zbývající dva VK 3.02 pak byly využity k úplně jinému účelu. Příběh těchto dvou vozidel se začal odvíjet již 5. července 1940, kdy zbrojní úřad formuloval požadavky na vývoj lehkého stíhače tanků, který by bylo možno přepravovat mimo jiné i letecky. Stíhač měl sloužit primárně jednotkám výsadkářů, ale i vybraným pěchotním divizím, které doposud postrádaly mechanizaci. V rámci zrychlení vývojových prací určil zbrojní úřad ve svém zadání, že nový stíhač tanků má být postaven právě na podvozku muničního vozu VK 3.02 (který byl mimochodem v té době teprve ve vývoji). Hlavní výzbroj stroje pak měl dle zadání tvořit kanon Pak 38 L/60 ráže 50 mm.

Vývojem stíhače byla pověřena firma Rheinmetall-Borsig. Rheinmetall tedy navrhl potřebné úpravy trupu VK 3.02, novou bojovou kabinu a způsob instalace kanonu. Se samotnou výrobou však musel čekat, než bude mít k dispozici hotové podvozky od firmy Borgward. První dva ověřovací stíhače tanků tak mohly být postaveny a předány k testům až v červenci 1942. Již v okamžiku vzniku prvních dvou prototypů byl tento stroj v podstatě odsouzen k zamítnutí. Proč? V červenci 1942 již byla produkce muničáku VK 3.02 ukončena a nové podvozky by tedy musely být vyráběny jen pro tento stíhač. To by jeho výrobu samozřejmě podstatně prodražovalo. A potom samotný kanon Pak 38 již v polovině roku 1942 nebyl považován za dostatečně výkonnou zbraň a kde to jen trochu šlo, prosazoval se silnější kanon Pak 40 ráže 75 mm. Oba prototypy nového stíhače však přesto prošly armádními testy a to pod krkolomným označením Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper (nebo zkráceně Pz.Sfl. Ia 5 cm Pak 38 auf gp.Mun.Schlepper).

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, všimněte si nástupních dvěří řidiče a sklopené zadní opěry, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podvozek, který dostal nový stíhač tanků do vínku od muničního vozidla VK 3.02 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“. Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu pro zpevněném povrchu. Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní.

Původní kabina posádky z VK 3.02 byla s jistými úpravami zachována. Zůstalo v ní však pouze stanoviště řidiče umístěné vlevo. Místo druhého člena posádky původního VK 3.02 bylo zrušeno a prostor využit k uskladnění munice pro kanon. Díky tomu mohl být zrušen pravé průzor v čelní stěně kabiny. Původní nástupní průlezy ve stropě kabiny musely být rovněž zrušeny. Ten napravo již nebyl třeba vůbec a ten nalevo (sloužící řidiči) byl nahrazen dvířky v levé boční stěně. Průlezy na střeše kabiny nemohly zůstat, protože zde nyní ležel čelní štít kanonu, který by znemožňoval jejich otevírání. Za kabinou nově vznikl bojový prostor kanonu. Jeho spodní část byla chráněna pevnou ohradou z pancéřových plechů, která sahala až do výšky stropu kabiny řidiče. Prostor nad touto ohradou pak chránil pohyblivý pancéřový štít, který se natáčel do stran spolu s hlavní kanonu. Tento štít však zajišťoval ochranu pouze zepředu a ze stran. Jeho zadní část i strop zůstaly otevřené.

Středem bojového prostoru procházela zvýšená motorová kapota, která jej, spolu se samotným kanonem, rozdělovala na dvě poloviny. V každé z těchto polovin měl pak svoji sedačku jeden voják. Aby měli oba muži dostatek místa, byl pancíř bojového prostoru rozšířen až po vnější okraj blatníků nad pásy. Nalevo od motoru a kanonu seděl střelec, který zároveň plnil roli velitele vozu. Napravo od zbraně pak měl své stanoviště nabíječ kanonu. Podstavec zbraně umožňoval její horizontální pohyb v rozsahu 20 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr byl možný v rozsahu od -10 do +20 stupňů.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jedním z kritických omezení byla pro konstruktéry nového stíhače tanků jeho celková hmotnost. Původní muniční vůz VK 3.02 totiž vážil pouze 3,7 tuny a nový stroj nesměl být o mnoho těžší, aby nedocházelo k přetížení pojezdového ústrojí. Hmotnost samotného kanonu v podstatě nijak snížit nešlo, takže bylo třeba šetřit na pancéřování. Pancíř nového bojového prostoru byl proto tvořen dvojitými deskami o síle pouhé 3 mm na bocích a 4 mm na čele. Pro jednoznačnost, na bocích měl pancíř 3 + 3 mm a na čele 4 + 4 mm (dvě ocelové desky s malou mezerou mezi nimi). Podle některých autorů měl čelní pancíř této síly odolat průbojné střele z pěchotní pušky ráže 7,92 mm, já osobně bych za to ale ruku do ohně nedal. Nejsilněji pancéřovanými partiemi stroje tak byly čelo trupu a čelo kabiny řidiče, které zdědily po VK 3.02 pancíř o síle 14,5 mm.

Konstruktérům se každopádně podařilo celkovou hmotnost vozu udržet na 4,5 tunách, což byla podle všeho přijatelná hodnota. Maximální rychlost stroje se pohybovala okolo 30 km/h. Posádku stíhače, jak již bylo de facto řečeno výše, tvořili tři muži. Řidič seděl sám uvnitř trupu a z vozidla vyhlížel hlavním pozorovacím průzorem ve stěně před sebou a bočním průzorem ve svých nástupních dveřích. Zbylí dva vojáci seděli v otevřeném bojovém prostoru, do kterého nastupovali přes jeho sníženou zadní stěnu (což jim usnadňoval stupínek umístěný nad tlumičem výfuku).

Jak již také opakovaně zaznělo, hlavní výzbroj stíhače tvořil kanon Pak 38 ráže 50 mm s hlavní o délce cca 60 násobků své ráže. Pro kanon se používalo několik typů munice, dva základní protitankové typy však byly Panzergranate 39 a podkaliberní Panzergranate 40. Samotný granát typu Panzergranate 39 vážil 2,06 kg a v ústí hlavně dosahoval rychlosti 835 m/s. Na vzdálenost 500 metrů probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 57 mm (bývá uváděno i 59 mm) a na 1000 metrů zdolal pancíř silný 44 mm (bývá uváděno i 48 mm). Podkaliberní Panzergranate 40 měl tvrdé jádro z karbidu wolframu a ze vzdálenosti 500 metrů dokázal projít pancířem o síle až 72 mm. Na vzdálenost 1000 metrů však již svou energii ztrácel a stačil již pouze na pancíř o 38 mm.

pohld do bojového prostoru stíhače tanků Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Energie, která vznikala při palbě z kanonu, představovala pro podvozek výraznou zátěž. Aby mu trochu ulevili a také aby zajistili stabilitu vozidla během výstřelu, instalovali konstruktéři na záď trupu podpěru, která se před zahájením palby sklopila dolů a zapřela o zem. Žádný z pramenů nezmiňuje komunikační výbavu a ani na žádné z fotografií není vidět radiová anténa. Pokud stíhač skutečně nebyl vybaven radiostanicí, znamenalo by to pro něj zřejmě dosti významný hendikep.

Jak je asi vcelku jasné, popsaný stíhač tanků na podvozku muničního vozu VK 3.02 se do sériové výroby nedostal. Dva postavené prototypy se staly prvními a posledními vozidly svého druhu. Dočkaly se však pokusného nasazení na frontě, konkrétně u 19. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 19). Zpráva praporu o zkušenostech s jejich provozem se však bohužel nedochovala.

 

 

7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t)

jediný prototyp stroje 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

O projektu tohoto bojového vozidla není bohužel k mání mnoho informací. Podle toho mála co se dá v literatuře dočíst, vznikl požadavek na jeho stavbu v březnu roku 1942. Pražská společnost BMM (což byl nástupce firmy ČKD v Protektorátu Čechy a Morava) byla tehdy pověřena, aby navrhla přestavbu lehkého tanku PzKpfw 38(t), který se zde vyráběl, na nosič kanonu StuK 40 L/43 ráže 75 mm. BMM měla připravit nejen potřebné úpravy tankového podvozku, ale také design nové kabiny, která by chránila bojový prostor děla. Úpravou kanonu StuK 40 pro montáž na tankový podvozek byla zase pověřena firma Rheinmetall-Borsig.

Z pohledu svého časování tato aktivita vcelku logicky zapadá do celkového dění. Na přelomu let 1941 a 1942 Němci horečně pracovali na vývoji co největšího množství zbraní, které by se dokázaly účinně postavit masám ruských tanků. V rámci této snahy byly právě v březnu roku 1942 postaveny první ověřovací exempláře útočného děla Stug III vyzbrojené právě oním kanonem Stuk 40. Testování těchto strojů přineslo pozitivní výsledky a tak vcelku dává smysl, že Němci začali ihned uvažovat, že by stejnou zbraní přezbrojili i další vhodnou techniku. V pražské ČKD tou dobou sice už probíhaly přípravy na zahájení výroby stíhače tanků Marder III, ale ve verzi vyzbrojené upraveným kořistním kanonem ruské výroby (Pak 36 (r) ráže 76,2 mm). Pokud by se podařilo vymyslet přestavbu, která by využívala kanon domácí provenience, navíc již vyráběný i pro další stroje (Stug III), byl by to jistě krok správným směrem.

Konstruktéři Rheinmetallu i BMM se tedy pustili do práce. První a jediný prototyp nového stroje byl dokončen zřejmě již v květnu 1942. Spíše než o plnohodnotný prototyp však šlo o zjednodušený technologický demonstrátor, u kterého nebyly řešeny detaily jako např. schránky pro uložení munice, úchyty pro nářadí, nebo podpěra pro hlaveň kanonu (podpěra, kterou prototyp měl, byla očividně pouze napevno přišroubovaná, bez dořešeného způsobu sklápění).

prototyp 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), všimněte si výřezu ve střeše pro zaměřovač kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přestavba tanku na samohybné dělo proběhla přesně podle tehdejších zvyklostí. V místech původní tankové věže byla nyní nepohyblivá nástavba velmi jednoduché konstrukce. Její stěny, svařené z rovných pancéřových plechů, chránily obsluhu kanonu zepředu, z boků a částečně i shora. Byla to však ochrana spíše symbolická, protože použité plechy měly zřejmě sílu pouhých 10 mm a to nestačilo ani k zastavení průbojné střely z běžné vojenské pušky ráže 7,92 mm. Zadní partie bojového prostoru pak zůstala zcela odkrytá a vojáci zde byli vystaveni veškeré palbě nepřítele.

V bojovém prostoru byl instalován již zmíněný 75 milimetrový kanon StuK 40 (StuK = Sturmkanone = útočný kanon) s hlavní o délce cca 43 násobků své ráže. Tato zbraň dokázala vypálit protitankový granát Pzgr. 39 o hmotnosti 6,8 kg rychlostí 740 m/s. Na vzdálenost 500 metrů tento granát probíjel 91 mm silný skloněný homogenní pancíř. Na vzdálenost jednoho kilometru zdolal pancíř o stále úctyhodné tloušťce 82 mm. Ke kanonu náležel zaměřovač typu Sfl.Z.F.1a, jehož periskop se vysouval k tomu určeným otvorem v levé části střechy bojové kabiny. Zbraň byla instalována včetně pancéřového krytu brzdovratného zařízení, jaký byl použit u útočného děla Stug III. Dostala však novou čtvercovou masku, která chránila místo průchodu kanonu čelní stěnou bojové kabiny. Podstavec kanonu určitě dovoloval nějaký omezený pohyb do stran, kolik stupňů to bylo, však není známo.

Posádku nového vozidla měli podle všeho tvořit čtyři muži. Řidič a kulometčík seděli uvnitř trupu, nabíječ a střelec, který by zřejmě zastával také roli velitele, měli svá stanoviště v bojové kabině. Postavený prototyp nebyl podle fotografií osazen trupovým kulometem. Otvor pro něj však nebyl nijak zaslepen, takže není zřejmé, zda měl být u nového vozidla zrušen, nebo prostě jen nebyl zamontován během focení prototypu.

pohled do útrob prototypu 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro stavbu prototypu byl použit podvozek a trup tanku Panzer 38(t) verze Ausf. E nebo Ausf. F. S podvozkem a trupem získalo vozidlo také své vnitřní agregáty, zejména tedy motor Praga TNHPS/II o výkonu 125 koní a pětistupňovou převodovku Praga Wilson. Hmotnost vozidla se pohybovala okolo 11 tun (tedy o něco více, než u běžného tanku PzKpfw 38(t)) a jeho maximální rychlost činila 35 km/h. Co se týče označení projektu, nejčastěji bývá uváděn pod názvem 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t).

Zavedení do výroby se popsaný stroj nedočkal a i zde se dá snadno nalézt vysvětlení zapadající do historických souvislostí. V červnu 1942, tedy pouhý měsíc po postavení prototypu 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), byl dokončen také prototyp stíhače tanků Marder III Ausf. H. Oba stroje si byly až nápadně podobné. Marder stál také na podvozku zmíněného lehkého tanku, měl téměř identicky řešenou pancéřovou nástavbu, ale byl vyzbrojen výkonnějším kanonem PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Tyto dva prototypy byly očividně vzájemní konkurenti a jelikož Němci v té době hledali zejména prostředek protitankového boje, dává smysl, že ze dvou návrhů byl pro výrobu vybrán ten, nesoucí o něco silnější zbraň.

 

 

Panzerkleinzestörer Rutscher

dřevěný model plánovaného stíhače tanků Rutscher z dílen firmy BMW, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První zmínky o bojovém stroji jménem Rutscher pocházejí již z konce roku 1943. Zbrojní úřad tehdy oslovil firmy BMW a Weserhütte s požadavkem na vývoj malého, lehkého a levného stíhače tanků. Hned v únoru 1944 však byly práce na tomto stroji zase zastaveny, protože se mezitím velmi slibně rozběhl projekt stíhače tanků Hetzer, který uvedené armádní požadavky dostatečně naplňoval. Pokud jde o samotný název Rutscher, lze narazit minimálně na dva výklady jeho významu. Podle některých autorů znamená v překladu bruska. Mnohem častější český překlad tohoto slova však zní „dětské odrážedlo“. Může tedy dost dobře jít o narážku na velmi malé rozměry stroje.

Ať už to s tím názvem bylo jakkoliv, jisté je, že v lednu 1945 byl projekt Rutscher znovu obnoven. Šlo o lehce zoufalou snahu co nejrychleji získat co nejlevnější prostředek protitankového boje. Stroj měl být pouze lehce pancéřovaný, rychlý a obratný. Měl sloužit v jednotkách pěchoty k ničení nepřátelských tanků na krátkou vzdálenost (zejména při obraně německých měst před Rudou armádou).

Zadání o vozidle referovalo jako o Panzerkleinzestörer, tedy doslova malý ničitel tanků. Posádka měla být pouze dvoučlenná ve složení řidič a velitel/střelec. Požadováno bylo pancéřování o síle 20 mm na čele a 14,5 mm na bocích. Výška stroje neměla překročit 1,5 metru a celková hmotnost byla očekávána v rozmezí 3500 a 5000 kg. Nejzajímavějším prvkem stroje byla pravděpodobně jeho hlavní výzbroj, kanon PAW 600 (později přeznačený na PWK 8H63). Za zkratkou PAW se skrývá sousloví Panzerabwehrwerfer, což znamená doslova protitankový vrhač. Označení PWK pak reprezentovalo německý výraz Panzer-Wurfkanone, což v překladu znamená v podstatě totéž, tedy něco jako tankový vrhací kanon. Pojďme se na tuto velmi zajímavou zbraň podívat trochu blíže.

stíhač tanků Rutscher měl být vyzbrojen dvojicí kanonů PAW 600 (resp. PWK 8H63), šlo o lehkou zbraň pracující na principu různých tlaků v komoře a hlavni, zdroj: internet, public domain, upraveno

S tím jak v průběhu války rostla odolnost tanků, musel růst i výkon protitankových kanonů. Aby měly protitankové střely dostatek energie k probití stále silnějšího pancíře, musely se stát těžší a rychlejší. Udělit vysokou rychlost střele o hmotnosti několika kilogramů, to vyžadovalo ohromné množství výmetné náplně. Při výbuchu takového množství výmetné náplně vznikal samozřejmě uvnitř nábojové komory i hlavně kanonu enormní tlak. Hlaveň děla musela tedy být dostatečně robustní, aby takový tlak bez úhony vydržela. Rostla tedy nejen ráže protitankových kanonů, ale i síla stěn jejich hlavní. A kvůli lepšímu využití energie z výmetné náplně se navíc zvětšovala i délka hlavní. To vše v důsledku znamenalo, že podstatným způsobem rostla také hmotnost a pořizovací cena protitankových zbraní. V roce 1943 byl standardním protitankovým kanonem v německé armádě Pak 40 ráže 75 mm. Při hmotnosti téměř 1,5 tuny bylo v podstatě nemožné, aby tento kanon přemístila jeho obsluha vlastními silami a to ani o pár metrů. S nákupní cenou 12 tisíc říšských marek také rozhodně nešlo o levný kus válečného vybavení. (Jen tak mimochodem, popsaný vývoj velmi krásně ilustruje TENTO dobový obrázek).

Byla zde sice určitá alternativa v podobě bezzákluzových kanonů, ale ani to nebylo ideální řešení. Bezzákluzový kanon nevyžaduje tak robustní a pevnou hlaveň, protože velkou část plynů z hoření výmetné náplně pošle opačným směrem, než kudy odchází střela. Tím sice dochází ke snížení tlaku v hlavni a eliminaci zákluzu zbraně, ale znamená to zároveň značnou neefektivitu. Obrovská část výmetné náplně totiž shoří vlastně zbytečně, aniž by svoji energii předala střele. Bezzákluzový kanon byl tedy sice lehčí a levnější než klasický kanon, ale měl neúměrně velkou spotřebu výmetné náplně. Její produkce byla přitom v Německu již na samé hranici výrobních možností, takže ani toto nebyla ideální cesta.

Armáda tedy v roce 1943 oslovila renomovaného výrobce dělostřeleckých zbraní, firmu Rheinmetall-Borsig, aby vyvinula zcela nový protitankový kanon nízké hmotnosti, který by byl levný a při použití rozumného množství výmetné náplně by dokázal na vzdálenost 750 metrů zasáhnout cíl o velikosti 1x1 metr. Cílem tedy byla zbraň, kterou bude možno alespoň v omezeném rozsahu přemísťovat bez speciální techniky pouze silou lidských paží a kterou bude možné díky nízké ceně vyrábět ve velkých počtech (protože ruských tanků je mnogo). Konstruktéři firmy Rheinmetall na základě této poptávky navrhli novátorskou zbraň, pracující na principu různých tlaků v nábojové komoře a v hlavni. Německé označení tohoto systému znělo Hoch-Niederdruck System, tedy systém vysokého a nízkého tlaku.

pro kanon PAW 600 (resp. PWK 8H63) se využívala speciální munice založená na dělostřelecké mině ráže 81,4 mm, zdroj: internet, public domain, upraveno

Vysoký tlak vznikající při výbuchu výmetné náplně zůstával uzavřený spolu s nábojnicí v nábojové komoře. Do hlavně, ve které se nalézal i samotný projektil, se dostávala pouze část tohoto tlaku. Komora teda byla jedinou částí zbraně, která musela snášet vysoký tlak a mít tedy dostatečně silné stěny. Hlaveň mohla mít naopak stěny poměrně tenké.

Pokud měl být v komoře a hlavni jiný tlak, musely od sebe logicky být nějakým způsobem odděleny. Toto oddělení zajišťovala vlastně samotná munice. Samozřejmě tedy muselo jít o speciální munici, vyvinutou přesně pro potřeby této nové zbraně. Nutnost vývoje a výroby speciální munice by v důsledku snižovala efekt úspory peněz z levného kanonu. Náklady na tuto část se však podařilo snížit tím, že konstruktéři maximálně využili již existující „díly“. Jako základ nové munice tak posloužila nábojnice pro lehkou houfnici 10,5 cm leFH 18. Projektil samotný byl pak v podstatě upravenou verzí dělostřelecké miny, jaké se běžně používaly pro minomety Granatewerfer 34 ráže 81,4 mm. Mina byla vlastně přestavěna na kumulativní hlavici, čímž získala schopnost propálit pancíř nepřátelského obrněnce.

Vršek nábojnice byl uzavřen kovovou deskou s vyvrtanými otvory. Tato deska tvořila jakousi přepážku mezi nábojovou komorou a hlavní kanonu. Uprostřed desky byl pak krátký čep a na něm byla nasazena samotná dělostřelecká mina s kumulativní hlavicí. Obrovský tlak, který vznikl v nábojnici (potažmo nábojové komoře) po odpálení náboje se skrze otvory v přepážce „pomalu“ (vše se samozřejmě odehrávalo ve zlomcích vteřin) přeléval z komory do hlavně, kde se hromadil v prostoru mezi přepážkou a samotnou hlavicí projektilu (tedy v prostoru, kde měla mina úzkou část a nevyplňovala celý průměr hlavně). Tlak v tomto prostoru postupně rostl až dosáhl síly, při které došlo k uvolnění miny z čepu a tato se začala pohybovat směrem k ústí hlavně. V tu chvíli začal samozřejmě tlak v hlavni zase klesat a poté co projektil hlaveň opustil, zbývající přebytečný tlak z komory i hlavně prostě vyšel ven. Síla tlaku v hlavni byla tedy během výstřelu pod kontrolou, limitována pevností spoje miny s čepem. Pevnost tohoto spoje byla přitom samozřejmě podstatně nižší než pevnost hlavně, takže nemohlo dojít k poškození hlavně.

dřevěný model plánovaného stíhače tanků Rutscher z dílen firmy BMW, tento snímek demonstruje úžasně nízkou siluetu vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výsledná zbraň mohla mít díky popsanému principu fungování velmi lehkou hlaveň s tenkými stěnami. Také zákluz byl menší, než u běžného protitankového kanonu, což dovolovalo odlehčit i další součásti, zejména celý kolový podvozek. Díky tomu dosahoval kanon PAW 600 (nebo PWK 8H63 chcete-li) hmotnosti pouze okolo 600 kilogramů, tedy méně než polovinu kanonu Pak 40. Daní za to byl samozřejmě omezený dostřel (ono ten nižší tlak samozřejmě znamenal nižší energii a tedy i nižší výslednou rychlost střely a tady její kratší dolet). Výsledný účinný dostřel 750 metrů byl však plně v souladu s očekáváním armády.

Primárním typem munice pro kanon PAW 600 byl tzv. 8 cm Werfer Granate Patrone Hl 4462. Jak již bylo řečeno, šlo o dělostřeleckou minu ráže 81,4 mm osazenou kumulativní náloží. Hmotnost střely činila 2,7 kg, z čehož 360 gramů připadalo na samotnou nálož. Granát opouštěl ústí hlavně rychlostí okolo 520 m/s a jeho hlavice dokázala probít (nebo přesněji řečeno propálit) kolmý homogenní pancíř o síle 140 mm a to bez ohledu na vzdálenost cíle. Protože kumulativní střela dosahuje lepšího účinku bez rotace, měl nový kanon hlaveň s hladkým vývrtem. Ještě doplňme, že i když byl PAW 600 vyvinut jako primárně protitanková zbraň, existovala pro něj i protipěchotní tříštivotrhavá munice. Tento granát dostal označení 8 cm Werfer Granate Patrone 5071 a vážil 4,46 kilogramu. Pro tento druh střely bylo možno nabít menší nebo větší výmetnou náplň a tak dosáhnout dostřelu buď 3400, nebo 5600 metrů. Kanon PAW 600 byl pro projekt drobného stíhače tanků ideální volbou. Lehká zbraň s malým zákluzem nevyžadovala robustní uchycení a zbytečně při výstřelu nezatěžovala konstrukci kabiny ani podvozku.

Vraťme se nyní od samotného kanonu zpět ke stíhači tanků Rutscher. Požadavky na tento stroj včetně jeho výzbroje byly jasné. V lednu roku 1945 však stáli členové armádní komise před rozhodnutím, zda má být kýžený stroj vyvinut od nuly, ale pořádně, nebo zda to má být raději „skládačka“ postavená za použití co nejvíce již dostupných součástí jiných vozidel. První cesta samozřejmě slibovala lepší výsledek, ale za delší dobu. Vojáci nakonec rozhodli, že mají být nejprve analyzovány obě varianty a podle výsledku bude následně stanoven další postup.

takto podobu stíhače Rutscher zachytil kreslíř, zdroj: Warwall.ru, upraveno

Fotograficky zdokumentován je návrh stíhače Rutscher ve formě dřevěného modelu v měřítku 1:1. Podle dostupných informací pochází návrh i model z dílen firmy BMW a bezesporu se jedná o návrh zcela nového stroje, nikoliv kompilát existujících částí. Z pramenů však není zřejmé, zda tento návrh vznikl již v rámci prvního „kola“ vývoje Rutscheru, tedy na přelomu let 1943 a 44, nebo až po obnovení projektu v roce 1945. Každopádně zmíněné snímky krásně ukazují vozidlo velmi nízké siluety, na podvozku s překrývajícími se pojezdovými koly a pásy s gumovými patkami. Použití tohoto typu pásů naznačuje, že se počítalo s rychlou jízdou po zpevněných površích (ulicích měst). Čelní stěna bojové kabiny je u modelu ostře skloněná a v její pravé polovině vystupuje vpřed prostor pro zbraně. Velmi zajímavé je použití dvojice kanonů PAW 600, umístěných těsně vedle sebe.

S ohledem na očekávaný způsob nasazení lehkého stíhače dává použití dvou kanonů jasný smysl. Hlavní taktickou výhodou Panzerkleinzestörer Rutscher měly být jeho minimální rozměry a jeho pohyblivost. Stroj měl čekat dobře ukrytý ve vhodném palebném postavení a ve chvíli, kdy se k němu nepřátelské tanky přiblíží na potřebnou vzdálenost na ně nečekaně zaútočit, vypálit několik rychlých salv a bleskově se stáhnout. Pak si najít další vhodné postavení a znovu zaútočit ze zálohy jinde. Dva kanony přitom dovolovaly vystřelit v rámci první salvy hned dvě rány. U první salvy přitom nejvíce funguje moment překvapení a díky možnosti v klidu zamířit je zde i největší pravděpodobnost zásahu cíle. Vypálení dvou ran skoro najednou tedy dávalo posádce šanci maximálně využít onen první moment boje. Dřevěný model naopak nepočítal s žádnou integrovanou kulometnou výzbrojí (snad později mohl být doplněn kulomet na střeše kabiny, ovládaný zevnitř, podobně jako Hetzeru).

19. března 1945 obdržela armádní komise výsledky analýzy dvou zvažovaných řešení. Z dokumentu vyplývalo, že pokud má mít nové bojové vozidlo hmotnost mezi 3,5 a 5 tunami, není možné jej postavit za využití existujících komponent jiných strojů, ale muselo by se jednat o nově vyvinutý stroj. Odhadovaná doba takového vývoje činí jeden a půl až dva roky. Tento časový odhad armádní komisi stačil, aby tuto variantu zamítla. Tolik času Německo už prostě nemělo. Mnohem rychleji mohl být k dispozici stroj, sestavený z dostupných komponent. Šlo by však do značné míry o improvizaci a výsledné vozidlo by kvůli tomu zřejmě bylo větší, než armáda požadovala a dosahovalo by hmotnosti mezi 7 a 9 tunami. Vojáci tuto možnost zvážili a dospěli k následujícímu závěru. Při této hmotnosti by nový stíhač tanků nebyl dostatečně rychlý a pohyblivý. Větší rozměry by z něj navíc dělali snadnější terč. Stroj by tak ztratil svoji hlavní (nebo spíše jedinou) taktickou výhodu a jeho samotná existence by tedy pozbývala smysl. Na základě těchto zjištění byl proto celý projekt Rutscher definitivně ukončen.

 

 

3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f)

3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f), zdroj: Aviarmor.net, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl v zadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

Blíže neznámý počet těchto strojů byl pro potřeby německé armády přestavěn na improvizovaný lehký stíhač tanků. Na okraji bývalého nákladního prostoru, za kupolovitými kryty posádky, byl otočně instalován německý protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm. Žádné speciální úpravy konstrukce nástavby se neprováděly a jedinou ochranou obsluhy kanonu zůstal vlastní čelní štít zbraně. Stroj dostal oficiální označení 3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f).

polní instalace kanonu 3,7cm PaK 36 na podvozek Renault UE, zdroj: forum.warthunder.com, upraveno

Jak je na první pohled vidět jednalo se zde skutečně o pouze velmi provizorní řešení. Stroj nebyl předurčen k žádným významnějším bojovým úspěchům. Jednak svojí celkovou konstrukcí, ale i výběrem samotné zbraně. 37-mi milimetrový kanon byl nedostatečný již na začátku války. Sami němečtí vojáci mu začali časem přezdívat klepadlo, kvůli jeho neschopnosti prorazit pancíř moderních tanků.

Jak dokazují fotografie (například snímek výše) vznikla také nesériová varianta tohoto stoje. Zřejmě přímo v polních podmínkách vojáci sami jednoduše posadili vlečný protitankový kanon PaK 36 přímo na neupravený podvozek a to dokonce včetně kol. Stroj na snímku by sice mohl být jen testovacím prototypem, který měl ověřit, zda podvozek zbraň unese, a nikoliv bojovým strojem. Proti tomu všem svědčí jednak trámový kříž namalovaný i na štít kanonu což nebylo jinak zvykem a u testovacího prototypu by to nebylo zapotřebí, a dále potom další fotografie tohoto vozidla ověšeného větvemi kvůli maskování.

Kromě popsaného provizorního stíhače tanků využili Němci francouzský tahač rovněž ke zkonstruování samohybného raketometu. Ten je ovšem popsán v kapitole Ostatní samohybná děla.

 

 

3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r)

zničený 3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na východní frontě ukořistili Němci značné množství malých dělostřeleckých tahačů STZ-3 známých též pod názvem Komsomolec. Němci tyto stroje používali především k jejich původnímu účelu, tedy k vlečení různých zbraní a nákladů. Menší množství těchto strojů však bylo přestavěno na lehké stíhače tanků označované jako 3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r).

Podvozek stroje byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly loukoťové konstrukce na každé straně. Kola byla zavěšena a odpružena v párech. Zadní napínací kolo bylo stejné konstrukce jako kola pojezdová ovšem uchycené nad jejich úrovní. Zcela vpředu bylo potom umístěno kolo hnací se čtyřmi kruhovými odlehčovacími otvory. Pásovou soustavu doplňovala ještě dvojice podpůrných kladek, na které dosedal pás shora.

S instalací protitankového kanonu si konstruktéři příliš starostí nedělali. Uchytili jej včetně jeho štítu na strop kabiny bez jakýchkoliv dalších úprav. Původní štít zbraně byl ale po stranách rozšířen a protažen lehce dozadu k zvýšení úrovně ochrany jeho obsluhy. Přesto ale byla tato úroveň minimální.

Kromě kanonu disponoval vůz ještě korbovým kulometem, který byl převzat spolu s podvozkem. Žádné podrobnosti o bojovém nasazení ani o počtu vyrobených strojů nejsou Bohužel známy.

 

 

Panzerjäger Bren Carrier

3,7 PaK 37 na podvozku britského Universal Bren Carrier, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Lehký pásový tahač a transportér Bren Carrier se stal nejrozšířenějším britským vozidlem druhé světové války. Není tedy divu, že jich během bojů velké množství padlo i do německých rukou. Noví majitelé využívali tyto stroje převážně k plnění původních úkolů, tedy jako nosiče nákladů a transportéry pěchoty. Blíže neznámý počet vozidel byl ovšem použit i pro přestavbu na samohybné protitankové zbraně.

První z těchto přestaveb byla lafetace lehkého protitankového kanonu PaK 36 ráže 37 mm. Zbraň byla instalována i se svým původním štítem na přední okraj nákladového prostoru. Jednalo se o velmi provizorní přestavbu a bojová hodnota vzniklého stroje byla minimální. Proto byly tyto vozy používány pouze ke strážní službě na okupovaném území.

O poznání silněji byla vyzbrojena protitanková modifikace téhož stroje z roku 1944. V podélné ose vozu byl instalován svazek tří pěchotních raketometů Panzerschreck (postrach tanku). Z trubic se odpalovaly kumulativní střely ráže 88 mm, které s účinným dostřelem okolo 140 metrů. Raketa dokázala probít pancíř o síle až 150 mm.

stíhač tanků na podvozku britského Universal Bren Carrier vyzbrojený Panzerfausty a svazky Panzerschreků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Doplňkovou výzbrojí bylo několik pancéřových pěstí (Panzerfaust) uložených uvnitř bojového prostoru. Z nich posádka pálila po opuštění vozu. Přesný počet takto upravených strojů není znám.

Na první pohled je jasné, že bojová hodnota stoje nebyla nijak vysoká. Úroveň pasivní ochrany posádky byla téměř nulová což v kombinaci s nízkým dostřelem zbraně, a tedy nutností přiblížit se k cíli, znamenalo zásadní nevýhodu. Doloženo je bojové nasazení těchto zbraní na západní frontě po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii.

 

 

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Raketový stíhač tanků 8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV vznikl až v průběhu roku 1945 a to pouze v několika málo exemplářích. Popudem k jeho stavbě byla zoufalá snaha Němců jakýmkoliv způsobem posílit obranu samotného hlavního města Třetí říše před příchodem Rudé armády. Základem pro nový stroj se stal dálkově ovládaný kladeč náloží Borgward, označovaný jako Ladungsträger B-IV.

Kromě naprosté nouze o jiné vhodné nosiče zbraní, stály za touto volbou ještě další důvody. Stávající německé stíhače tanků střední a těžké hmotnostní kategorie trpěly v ruinách bráněných měst omezenou mobilitou. Proplétat se mezi troskami a rozvalinami pro ně totiž nebylo nijak snadné a stávaly se tak neohrabanými a velkými terči.

Malé a lehké vozidlo tímto nedostatkem netrpělo, zato však mělo jiné nevýhody. Za prvé nemohlo být kvůli své omezené nosnosti vyzbrojeno těžkou protitankovou zbraní a za druhé nemohlo kvůli svému slabému pancíři poskytnout posádce dostatečnou ochranu.

První nedostatek byl vyřešen díky existenci dosti účinných a přitom lehkých raketových protitankových zbraní Panzerschreck (Panzerschreck = postrach tanku). Druhý problém zmizel díky rozhodnutí využít dálkově ovládaný podvozek bez lidské posádky. Řidič vedl stroj pouze při delších nebojových přesunech. Do akce bylo však vozidlo naváděno pomocí dálkového ovládání z bezpečného místa.

vrak Wanze v ulicích dobytého německého města, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud se "řidič" ovládající dálkově vozidlo skrýval v pevném bunkru, hrozila mu ztráta výhledu na stroj, nemluvě o nemožnosti přesného zamíření střel. Proto byl v praxi stroj ovládán ne z krytu, ale z paluby jiného, silněji pancéřovaného vozidla, například tanku. Řídící stroj postupoval opatrně a s dostatečným odstupem za raketometem a využíval jej jako svoji předsunutou zbraň.

Podvozek stíhače tanků, převzatý z již zmíněného nosiče náloží, byl tvořen na každé straně pěti pojezdovými koly. Kola byla loukoťová a svojí konstrukcí se velmi podobala pojezdovým kolům tanku PzKpfw I. Zcela vzadu podvozkové skupiny se nalézalo kolo napínací, opět loukoťové, na opačném konci bylo potom ozubené kolo hnací. Na střeše pancéřové nástavby byl instalován svazek šesti výmetnic pro raketové střely Panzerschreck ráže 88 mm. Na přídi byly ještě mimo to tři hlavně sloužící k odpalování protipěchotních tříštivotrhavých granátů.

Nový stíhač tanků dostal přezdívku Wanze, neboli štěnice. Přesný počet vyrobených strojů není znám, jednalo se však pravděpodobně jen o několik málo exemplářů. Nasazeny byly v rámci 11. SS Panzergranadier Division při obraně městské čtvrti Berlin-Mitte a kromě jednoho byly pravděpodobně všechny zničeny. Jediný prokazatelně přeživší stroj padl v nepoškozeném stavu do rukou postupujícím Sovětům poblíž Braniborské brány. Po válce byl i tento zřejmě sešrotován.

 

 

4,7cm PaK 181 auf Panzerjäger Lorraine-S (f)

4,7cm PaK 181 auf Panzerjäger Lorraine-S (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po francouzské kapitulaci padlo Němcům do rukou obrovské množství nepoškozené francouzské vojenské techniky včetně několika stovek nákladních tahačů Lorraine 37 L. Tyto šest tun těžké stroje dodávala francouzské armádě firma Lorraine od roku 1937. Posádku tahače tvořili dva muži sedící vedle sebe v přední části trupu. Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Delahaye 135 o výkonu 70 koní.

Němci během následujících válečných let využili podvozky těchto vozidel jako základ pro celou řadu přestaveb. Nejznámější z nich se pravděpodobně staly stíhače tanků Marder I. Úplně první přestavbou podvozku Lorraine na nosič protitankové zbraně však byl již v roce 1940 stroj označovaný jako 4,7cm PaK 181 auf Pazerjäger Lorraine-S (f). Podle některých pramenů však tuto konverzi nevyvinuli Němci, ale ještě sami Francouzi ve snaze získat mobilní protitankový bojový prostředek. Němci potom prý pouze převzali již existující prototyp a dále jej testovali.

Ať tak či tak, konverze tahače na samohybný kanon byla velmi primitivní. Na střechu trupu byl otočně lafetován kanon SA 37 (nebo chcete-li APX či ještě také Puteaux), Němci označovaný jako 4,7cm PaK 181 (f), který byl mimochodem rovněž součástí německé kořisti na francouzské armádě. Obsluha kanonu byla chráněna pouze zepředu a to jen malým rovným štítem (při bočním pohledu na snímku výše není štít ani patrný). Ze stran ani zezadu nestálo mezi posádkou na korbě a nepřátelskou palbou zhola nic.

Počet vyrobených stíhačů tohoto druhu se mi nepodařilo zjistit znám, šlo však bez pochyby pouze o několik málo exemplářů. Rovněž o jejich případném bojovém nasazení jsem se nedočetl.

 

WD SCHLEPPER

7,5cm PaK 40/4 auf RSO

4,7cm PzKpfw 35R (f)

7,5cm PzKpfw T-26(r)

5cm MUNITIONSSCHLEPPER

7,5cm PzKpfw 38(t)

RUTSCHER

3,7cm RENAULT UE (f)

3,7cm STZ 3 (r)

PANZERJÄGER BREN

8,8cm LADUNGSTRÄGER B-IV

4,7cm LORRAINE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje