TOPlist

 

 

3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS

3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stroj nazývaný 3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stíhač tanků a proto jistě stojí za zmínku.

V roce 1923 přiznala spojenecká komise německé armádě právo vlastnit plně pásové tahače děl. Téhož roku zahájila firma Hanomag vývojové práce, které vedly ke vzniku a výrobě dvou takových tahačů. Lehčí z nich, poháněný motorem o výkonu pouhých 25 koňských sil, potom roku 1927 posloužil jako základ pro pokusnou konstrukci jednoho exempláře samohybného protitankového děla. Na podvozek byl na jednoduchý, částečně otočný stojan instalován kanon 3,7cm Tankabwehrkanone I/45 firmy Rheinmetall.

Kanon bylo možno vychýlit o 30° na každou stranu. Vertikální náměr se potom pohyboval od -5° do +15°. Jedinou ochranu poskytoval dvoučlenné posádce malý štít kanonu. Ze stran, zezadu a shora byli muži plně vystaveni případnému ostřelování. Rovněž jízdní vlastnosti nebyly ani zdaleka perfektní neboť slabý motor musel pohánět plných 3300 kilogramů hmotnosti vozu. Stroj však nebyl nikdy nahlížen jako skutečný bojový prostředek ale pouze jako testovací vozidlo.

Do sériové výroby se stíhač tanků samozřejmě nikdy nedostal, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

 

 

10,5cm K 18 auf Panzer Selbstfahrlafette IV

stíhač tanků 10,5cm K 18 auf Panzer Selbstfahrlafette IV neboli Dicker Max, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Již koncem roku 1939 se na základě bojových zkušeností z polského tažení začalo v Německu uvažovat o vývoji samohybného protitankového děla velké ráže, určeného primárně pro ničení silně pancéřované nepřátelské techniky. Tyto plány začaly nabývat konkrétnější podobu v průběhu roku 1941, kdy také vznikly propozice pro vývoj takového stroje. Ráže kanonu měla být alespoň 105 mm a jako nosič pro zbraň měl posloužit podvozek jednoho ze dvou středních tanků sloužících v německé armádě. Budoucí hlavní účel takové zbraně byl spatřován v boji s britskou a případně americkou obrněnou technikou.

Hlavní zbraní pro nového obrněnce se nakonec stal kanon K 18 ráže 105 mm vyvinutý firmou Krupp a jako nosič byl vybrán podvozek tanku PzKpfw IV. Stejně jako u všech ostatních stíhačů té doby, byl podvozek zbaven původní nástavby a věže a na jejím místě vznikla rozměrná pancéřovaná konstrukce chránící bojový prostor. Nová kabina byla zepředu, zezadu i z boků uzavřená. Strop byl uzavřený jenom v přední stoupající části. Zadní polovina střechy, která se svažovala dolů k zádi vozu, zůstala otevřená a při špatném počasí musela být zakryta impregnovanou plachtou.

Kanon, kterým byl stroj vyzbrojen, byl velmi účinný. Délka jeho hlavně činila 52 ráží, tedy 5,46 m. Hlaveň měla stupňovitý tvar a byla opatřena dvoukomorovou úsťovou brzdou. Protitankový granát o hmotnosti 15,6 kg, který se pro kanon používal, opouštěl ústí hlavně rychlostí 835 m/s a dokázal na vzdálenost 2000 metrů probít kolmý pancíř o síle 132 mm. Vezená zásoba munice činila 25 kusů.

stíhač tanků 10,5cm K 18 auf Panzer Selbstfahrlafette IV neboli Dicker Max, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádku stroje tvořilo pět mužů - velitel, nabíječ, střelec, radista a řidič. První tři zmínění měli svá stanoviště v otevřeném bojovém prostoru kanonu zatímco zbylí dva seděli uvnitř přední části trupu, podobně jako u samotného tanku Panzer IV. Řidič a radista byli chráněni dvěma oddělenými pancéřovými "kostkami" nad jejich hlavami. Mezera mezi nimi umožňovala negativní náměr kanonu. Tyto krychlové kryty měly, stejně jako čelní stěna samotné nástavby, tloušťku 50 mm a byly opatřeny průzory. U radisty s výhledem dopředu, u řidiče, který seděl vlevo, i do boku. Pancéřování zbytku nástavby dosahovalo síly 10 mm.

V roce 1941 vznikly všeho všudy dva prototypy tohoto stroje a oba byly nakonec, i přes původní odlišné úmysly, vyslány na východní frontu ve stavu 3. Panzer Division. U vojáků této divize se stroje staly známé pod přezdívkou Dicker Max neboli tlustý Max. Díky své výzbroji dokázaly velmi efektivně bojovat s ruskými obrněnci na značné vzdálenosti - na takové, na které je protivníci nemohly svým dostřelem ohrozit. Jeden ze dvou kusů stíhačů byl však nakonec na frontě přece jen zničen. Druhý bojoval přibližně do října 1941 než byl stažen zpět do Německa. I přes prokazatelné bojové úspěchy nebyla nikdy zahájena sériová výroba tohoto stroje a jediný přeživší exemplář dosloužil pravděpodobně někde v Německu jako cvičný stroj pro nové posádky.

 

 

12,8cm Kanone 40 auf VK 3001 (H)

stíhač tanků 12,8cm Kanone 40 auf VK 3001 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznikem 105 milimetrového samohybného protitankového děla Dicker Max se však vývoj v této oblasti nezastavil. Armáda plánovala další, těžší stroj se zbraní ještě větší ráže. Tyto snahy však narážely na omezenou nosnost tankových podvozků. Nový kanon ráže 128 mm s délkou hlavně 61 ráží (tedy 7,80 m!), jež měl být pro stíhač použit, vážil téměř sedm tun a pro podvozek nejtěžšího současného německého tanku PzKpfw IV představoval neúměrnou zátěž. Rovněž rozměry zbraně by nenechávaly v nástavbě na relativně malém podvozku Panzeru IV dostatek místa pro obsluhu a zásobu munice.

Proto nakonec volba konstruktérů padla na prototyp podvozku VK 3001 (H) firmy Henschel, který vznikl jako slepá větev během vývoje těžkého tanku Tiger. Přesto musel i tento podvozek být pro nesení nové zbraně prodloužen a na každé straně mu přibylo jedno dvojité pojezdové kolo. Na podvozku vyrostla rozměrná svařovaná nástavba o síle 40 mm na čelní stěně, 30 mm na bocích a 20 mm na zádi. Kabina zůstala shora otevřená. Posádka sestávala s pěti mužů - řidiče, radisty, velitele, střelce a nabíječe. Posty prvních dvou se nacházely tradičně uvnitř trupu v jeho přední části a chránily je dvě krychlové kupole s průzory a poklopy, které vyčnívaly z rovné desky za přídí podvozku. Zbylí tři muži seděli v bojovém prostoru kanonu. S nimi se do něj vešla ještě zásoba 18 kusů střeliva pro hlavní zbraň. Hmotnost jednoho granátu ráže 128 mm činila 26 kg a jeho úsťová rychlost byla 910 m/s.

stíhač tanků 12,8cm Kanone 40 auf VK 3001 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

36-ti tunový obr byl poháněn motorem Maybach HL 116 o obsahu 11 litrů a výkonu 300 koní. Převodovka umožňovala řazení šesti rychlostí pro jízdu vpřed a jedné reverzní. Maximální rychlost stroje na silnici dosahovala slabých 20 km/h.

Celkem vznikly pouze dva prototypy tohoto pozoruhodného stroje. Oba vyrobila firma Rheinmetall Borsig v Düsseldorfu. Oba byly potom na přelomu let 1942 a 1943 nasazeny na východní frontě. I přes jisté bojové úspěchy, které jim zajistila schopnost boje na velké vzdálenosti, se stále jednalo o pomalá a neohrabaná monstra s, vzhledem ke své hmotnosti, poddimenzovanou pohonnou jednotkou. Tento fakt, spolu se zastavením výroby pokusného podvozku VK 3001 (H) ve prospěch jiného konceptu, odsoudily dva vzniklé stroje k tomu být prvními i posledními exempláři svého druhu.

 

 

7,5cm PaK 40/3 Selbstfahrlafette auf Steyer RSO

lehký stíhač tanků 7,5cm PaK 40/3 Selbstfahrlafette auf Steyer RSO, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznik tohoto lehkého stíhače tanků je úzce spjat se vznikem nákladního tahače Steyer 470. Ten vyvinula rakouská firma Steyer v roce 1942 jako reakci na volání německých jednotek z východní fronty po plně pásovém tahači pro vlečné kanony. I když byla německá armáda slušně vybavena různými polopásovými stroji, pro vlečení valné většiny samostatně nepohyblivých zbraní stále využívala prosté kolové nákladní automobily. Během bojů v západní Evropě to nepředstavovalo v podstatě žádný problém. Když se ovšem Němci obrátili na východ stala se tato skutečnost problémem zcela zásadním.

Kolové vozy nebyly schopné zdolat oceány bláta, ve které se na jaře a na podzim měnily ruské silnice. Přesuny mužstva i techniky se nekonečně protahovaly, selhávalo zásobování, rostla poruchovost strojů a v boji tolik potřebné tanky musely být nasazovány k vyprošťování uvízlých nákladních kolon.

A právě to byl důvod ke vzniku plně pásového tahače Steyer 470. Jeho prototyp byl v srpnu roku 1942 předveden ministru průmyslu Albertu Speerovi a záhy schválen do výroby pod Němci přiděleným názvem Raupenschlepper Steyer Ost neboli RSO. Stroj spočíval na podvozku velmi jednoduché konstrukce tvořeném na každé straně čtveřicí velkých pojezdových kol s kruhovými odlehčovacími otvory. Pásovou soustavu dále doplňovalo kolo hnací a napínací. Šířka pásů byla 36 cm, pro zimní provoz se ovšem nasazovaly pásy o šířce 60 či 65 cm. Tahač vznikl celkem ve třech variantách, které se lišily konstrukcí kabiny i nákladového prostoru podle účelu, pro který byly specializovány.

7,5cm PaK 40/3 Selbstfahrlafette auf Steyer RSO se zvednutou plátěnou střechou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tahač se v praxi relativně dobře osvědčil a brzy se stal předmětem úvah německých konstruktérů, hledajících cesty k výrobě levného a jednoduchého protitankového bojového prostředku, který by Německu umožnil konkurovat obrovské početní převaze ruské techniky. Během přestavby nákladního vozu na stíhač tanků konstruktéři rozhodně nemohli příliš popouštět uzdu své fantazie. Jak již bylo řečeno, nový stroj musel být prostý, účelný, levný a rychle vyrobitelný. Navíc omezená nosnost podvozku ani žádné velké experimenty neumožňovala.

Z původního tahače byla odstraněna kabina a nahrazena hranatým krytem svařeným z ocelových plechů o síle 5 mm, který chránil v podstatě pouze motor. Zmizela i střecha nákladového prostoru a na otevřené korbě byl lafetován protitankový kanon PaK 40/4 ráže 75 mm. Samotný podvozek, systém řízení, pohonná jednotka i převodovka byly převzaty beze změny.

O ochraně posádky nemůže být u tohoto stroje ani řeči. Řidič a spolujezdec vedle něj vyčnívali horní polovinou těla nad motorový kryt a obsluha kanonu byla chráněna pouze zepředu štítem samotné zbraně. Po stranách bojové plošiny sice byly instalovány sklopné bočnice, ty byly ovšem pouze dřevěné a měly spíše technickou než ochrannou funkci. Během střelby se navíc bočnice sklápěly do stran aby nebránily otáčení kanonu. Kanon přitom nebyl plně otočný. Jeho stranový odměr činil 30° na každou stranu, dále bylo nutno otočit celé vozidlo. Stíhač dosahoval hmotnosti 5,2 tuny a mohl se pohybovat maximální rychlostí pouhých 17 km/h. Jeho posádka byla čtyřčlenná a kromě již zmíněného řidiče a spolujezdce ji tvořil ještě nabíječ a střelec.

horní pohled na 7,5cm PaK 40/3 Selbstfahrlafette auf Steyer RSO ukořistěný Američany, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Prvních patnáct exemplářů nového stroje bylo předáno armádě v lednu 1943 a ihned odesláno na východní frontu. Německé velení mělo původně s tímto strojem velké plány. Zkušenosti z bojového nasazení je však zhatily. V praxi se ukázala celková nízká bojová hodnota stroje a projevilo se několik zásadních nedostatků jako nízká rychlost, omezená průchodnost terénem a zejména nulová úroveň pasivní ochrany posádky.

Bylo evidentní, že tento stroj nepřinese Němcům, obrazně řečeno, za málo peněz hodně muziky. Sériová výroba byla zastavena po dokončení asi 60 vozidel a pozornost konstruktérů se obrátila k pokročilejším řešením jako byl například stíhač tanků Hetzer.

 

 

4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f)

dvojice 4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Po bleskovém dobytí Francie v roce 1940 padlo Němcům do rukou obrovské množství nepoškozené francouzské techniky. Mimo jiné i několik stovek lehkých tančíků Renault 35 R. Francouzská armáda byla velkými počty těchto strojů vybavována od roku 1934 do roku 1939. Jednalo se o lehký tank o hmotnosti 9,8 tuny vyzbrojený kanonem ráže 37 mm a jedním kulometem, který obsluhovala dvoučlenná posádka. Přes svoje malé rozměry a relativně nízkou hmotnost však tank neoplýval právě skvělými jízdními vlastnostmi. Maximální rychlost, kterou mu jeho motor o výkonu 82 koní dokázal udělit, činila pouhých 20 km/h.

Stejně jako u spousty jiné kořistní techniky se Němci rozhodli využít i tyto stroje pro vlastní potřebu. Ne však jako tanky, ale jako nosiče protitankových kanonů. Přestavba 200 kusů ukořistěných strojů byla objednána v prosinci 1940 u firmy Alkett v Berlíně. Práce na projektu se rozběhly dostihovým tempem, takže již v únoru následujícího roku byl na světě plně funkční prototyp.

Přestavba koneckonců nebyla nijak náročná. Z původního tanku byla sejmuta věž a na jejím místě vznikla rozměrná hranatá nástavba svařená s ocelových desek různé tloušťky. Čelní deska byla silná 25 milimetrů, boční a zadní potom pouze 20 milimetrů. Strop nástavba neměla a v případě nepříznivého počasí se přes ni přetahovala impregnovaná celta.

4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V čelní stěně nástavby byl instalován původně československý protitankový kanon ráže 47 mm, Němci označovaný jako 4,7cm PaK L/43,4, kterým byl mimochodem vyzbrojen i další německý ranný stíhač tanků Panzerjäger I. Nástavba byla k podvozku uchycena pevně bez možnosti otáčení. Otáčet se dalo pouze samotným kanonem a to konkrétně o 35° na každou stranu. Dále bylo nutné pohnout celým vozidlem. Podvozek byl převzat včetně původního motoru i dalších agregátů, takže ani jízdní vlastnosti nového stíhače tanků nebyly ideální. Obzvlášť když instalací mohutné nástavby a těžší zbraně vzrostla hmotnost stroje oproti původnímu tanku o více než 1200 kg na celkových 11 tun.

Posádka stíhače byla s největší pravděpodobností tříčlenná. Řidič seděl uvnitř trupu, stejně jako u původního tanku. V nástavbě potom fungovala dvoučlenná obsluha kanonu. K jejímu nástupu a výstupu sloužila dvířka po obou stranách nástavby, která byla zavěšena na dvou pantech a otevírala se směrem k přídi stroje.

zadní pohled na kolonu 4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba stíhače nakonec začala až v květnu 1941 a trvala do října téhož roku. Vyrobeno bylo všech 200 objednaných strojů. 26 z nich ovšem byla velitelská vozidla, která neměla kanon a jejich jedinou výzbrojí byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Protitanková zbraň musela být odstraněna aby uvolnila místo pro větší a výkonnější radiostanici, která umožňovala velícímu důstojníkovi na palubě komunikovat s týlem i ostatními jednotkami v poli.

O bojovém nasazení těchto strojů není mnoho známo. Podle záznamů se však udržely v aktivní službě až překvapivě dlouho. Ještě v roce 1944 jich mělo v německé armádě sloužit více než sto kusů.

 

 

7,5cm PaK 97/98 auf Fahrgestell PzKpfw T-26(r)

7,5cm PaK 97/98 auf Fahrgestell PzKpfw T-26(r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Během počátečních úspěchů operace Barbarossa padlo do německých rukou obrovské množství zbraní a materiálu všeho druhu včetně lehkých sovětských tanků T-26. Když se během následujících let začala situace obracet, nutila stále rostoucí početní převaha ruských sil Němce k využívání veškeré dostupné techniky. Bojová hodnota samotných tanků T-26 již v té době nebyla nijak vysoká a tak se Němci rozhodli zužitkovat tyto stroje přestavbou na samohybná protitanková děla.

Z ukořistěných tanků byla odstraněna věž a na jejím místě byl lafetován, rovněž kořistní, francouzský protitankový kanon ráže 75 mm, Němci označovaný jako 7,5cm PaK 97/98. Poměrně malá nosnost podvozku spolu s naopak značnou hmotností kanonu, donutila německé konstruktéry hledat úspory v oblasti pancéřování nového stroje. Bojový prostor obsluhy kanonu byl tedy chráněn pouze zepředu štítem kanonu, zatímco ze stran i zezadu byl nechráněný.

Celkem bylo takto ve druhé polovině roku 1943 přestavěno pouze 10 sovětských tanků. Práce na dalších přestavbách byly zastaveny, neboť stroj se v praktických bojových podmínkách nijak výrazně neosvědčil. Dokončené stíhače potom bojovaly v rámci 3. kompanie 563. Panzerjäger Abteilung a to až do března 1944, kdy byly zbylé stroje oficiálně vyřazeny ze služby jako vysloužilé.

 

 

Waffenträger

Waffenträger 8,8 cm Krupp Ardelt, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ke snížení obrovské početní převahy ruské obrněné techniky se Němci rozhodli využít levných a snadno vyrobitelných samohybných protitankových děl. Snaha o jejich co nejmasovější produkci je nutila využívat jako nosiče těchto zbraní všechny dostupné podvozky. Vedle podvozků vlastních tanků tedy samozřejmě i podvozky všemožných kořistních strojů. To vedlo ke tříštění výroby a ve svém důsledku k jejímu prodražování. Neefektivní byla rovněž nutnost držet velké množství různých náhradních dílů v polních dílnách stejně jako učit mechaniky i posádky rozumět mnoha různým strojům. Totéž platilo i pro klasická samohybná děla.

Není tedy divu, že se již roku 1942 začaly objevovat požadavky na vývoj jednoho univerzálního podvozku pro nesení zbraní všeho druhu. Oficiální objednávka na vývoj takového stroje však přišla až počátkem roku 1944. Zbrojní úřad formuloval požadavky na nový stroj a obeslal jimi všechny významné německé výrobce tankové techniky. Nosič měl spočívat na plně pásovém podvozku, jehož konstrukce by v co největší míře využívala prvků již vyráběných tanků. Stroj neměl být vyzbrojen jednou konkrétní zbraní, ale měl být použitelný pro nesení více druhů kanonů. Čili na jeden univerzální podvozek mělo být možné, bez jakýchkoliv složitějších zásahů do jeho konstrukce, lafetovat některou z více volitelných zbraní.

Přitom měly být vyvinuty dvě odlišné verze tohoto podvozku - lehčí a těžší. Volitelnými zbraněmi pro lehčí nosič měly být protitankový kanon PaK 40 L/46 ráže 75 mm, rovněž protitankový PaK 44 L/70 stejné ráže, houfnice FH 18/40 ráže 105 mm nebo 120-ti milimetrový minomet. Těžší podvozek potom měl být schopen nést buď protitankový kanon PaK 43 L/71 ráže 88 mm, 150-ti milimetrovou houfnici FH 43 nebo kanon K 43 ráže 128 mm.

Waffenträger 8,8 cm Krupp Ardelt, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Narozdíl od prakticky všech starších německých samohybných děl a stíhačů tanků, měl mít nový stroj otočnou lafetu, aby při míření nebylo nutno pohybovat celým vozidlem. Síla pancéřování se měla, podle oficiálních požadavků, pohybovat okolo 20 mm na čele a 10 mm na bocích. Na silnici měl být vůz schopen dosáhnout rychlosti 35 km/h. Posádka měla být čtyř až pětičlenná.

Nový stroj začal být veden pod označením Waffenträger, neboli doslova "nosič zbraně", které přesně popisovalo jeho účel. Vývojové práce zahájila celá řada německých firem, většina z nich se však nedostala dál, než k technickým nákresům či zmenšeným dřevěným modelům. Funkční prototyp se podařilo dokončit pouze firmám Rheinmetall Borsig, Steyer a navzájem spolupracujícím firmám Krupp a Ardelt. Podvozky většiny zpracovaných projektů vycházely více či méně z konstrukce podvozku stíhače tanků Hetzer a tím pádem tedy z původně československého tanku PzKpfw 38(t).

To platilo i pro vzniklé prototypy. Jistou výjimku představoval snad jen stroj firmy Steyer, jehož podvozek byl sice snad výše popsaným tankovým podvozkem inspirován, ale jeho konstrukční řešení bylo odlišné. Firma Steyer dokončila svůj první prototyp Waffenträgeru na podzim roku 1944. Stroj spočíval na každé straně na čtyřech velkých celoocelových pojezdových kolech. Podvozkovou soustavu doplňovala dále kola hnací a napínací. Podpůrných kladek nebylo třeba, neboť pásy dosedaly shora přímo na pojezdová kola.

Waffenträger 8,8 cm Steyer, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Trup stroje byl svařen z rovných ocelových desek. Za skloněnou čelní deskou byla velká rovná plošina v jejíž zadní polovině byla umístěna otočná věž. Před věží vystupovaly z trupu dva hranaté kryty, chránící hlavy řidiče a radisty. Kryty byly odklopné směrem do stran a uzavíraly průlezy, kterými oba zmínění členové posádky nastupovaly do vozu. Zbytek posádky měl potom své stanoviště v samotné věži. Pohonnou jednotkou byl dvanácti válcový motor Steyer o výkonu 140 koní. Žádné přesnější údaje o hmotnosti, rychlosti ani síle pancéřování tohoto stroje nejsou známy.

Vyrobený prototyp byl vyzbrojen protitankovým kanonem PaK 43 L/71 ráže 88 mm. Jak byla technicky řešena možnost výměny zbraně během výroby není jasné, ani to, zda byl někdy vyroben ještě další prototyp tohoto stroje nesoucí jinou z plánovaných zbraní.

V létě 1944 vznikl prototyp nosiče zbraně firem Krupp a Ardelt, které na vývoji spolupracovaly. Inspirace podvozkem tanku Panzer 38(t) byla u tohoto stroje zcela jasná. Stejné konstrukce byla pojezdová i napínací kola i celkové uspořádání pásové skupiny. Jiné konstrukce však bylo, zcela vpředu umístěné, kolo hnací. Změnilo se rovněž rozmístění podpůrných kladek. Ty se nacházely v menších mezerách mezi propojenými páry pojezdových kol. V porovnání s tankem byl podvozek o poznání delší s většími rozestupy mezi jednotlivými koly.

Waffenträger 8,8 cm Krupp Ardelt, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Z čela podvozkové vany vystupovala jen částečná nízká nástavba chránící motorový prostor a stanoviště řidiče. Motor byl uložen v levé části této nástavby, řidič seděl napravo. Umístění pohonné jednotky na přídi stroje bylo pro německou konstrukční školu zcela netypické.

Za zvýšenou nástavbou byla v úrovní blatníků velká rovná plošina, uprostřed které byl otočně lafetován výkonný protitankový kanon PaK 43 L/71 ráže 88 mm. Ochranu obsluhy zbraně zajišťoval jen ostře skloněný štít. Vzhledem k malým rozměrům štítu byla posádka na korbě z boků, zádi i seshora zcela bez ochrany. Je tedy zřejmé, že konstruktéři sázeli výhradně na sílu výzbroje, která měla umožnit stroji likvidovat nepřátelská vozidla na obrovské vzdálenosti bez nebezpečí vlastního ohrožení.

Lafeta se štítem byla otočná o 360°. Hlaveň kanonu musela být vzhledem ke své délce a hmotnosti mimo přímou bojovou činnost podepřena silnou vidlicí. Není známo, zda kromě prvního prototypu vznikly ještě nějaké další. I tento jediný exemplář byl však bohatě fotograficky zdokumentován, ne ovšem Němci, ale Sověty, který padl po válce do rukou.

Waffenträger 8,8 cm Rheinmetall, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Ve druhé polovině roku 1944 dokončila svůj prototyp Waffenträgeru rovněž firma Rheinmetall Borsig. Podvozek byl převzat opět z tanku PzKpfw 38(t), byl však pro nový účel prodloužen. Ve srovnání s tankem se tedy zvětšily rozestupy mezi jednotlivými koly. Umístění podpůrných kladek zůstalo beze změny.

Trup byl řešen podobně jako u prototypu firem Krupp a Ardelt. Na přídi se nalézal motorový prostor a post řidiče, oba chráněné zvýšeným krytem. Za tímto krytem následovala rozměrná plošina navazující na rovinu blatníků. Na ní byla umístěna hranatá otočná věž velkých rozměrů svařená z rovných ocelových plechů. Prototyp byl vyzbrojen opět protitankovým kanonem PaK 43 L/71 ráže 88 mm.

Jak je z výše uvedeného jasné, nedostal se žádný z těchto strojů do sériové výroby. Kromě popsaných prototypů vzniklo mnoho dalších "papírových" studií a návrhů, které však měly stejný osud. Celý projekt Waffenträger, byť teoreticky velmi zajímavý, přišel pro Němce příliš pozdě a znamenal ve svém důsledku pouze plýtvání stále vzácnějšími zdroji.

 

 

5cm PaK 38 auf gepanzerter Munitionsschlepper

5cm PaK 38 auf gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Základem tohoto málo známého lehkého stíhače tanků se stal malý obrněný muniční vůz vyráběný v nevelkém počtu na přelomu let 1941 a 42 pod označením VK 301 a VK 302. Stroj spočíval na velmi jednoduchém podvozku tvořeném na každém boku čtveřicí pojezdových kol velkého průměru. Kola byla loukoťová a opatřená gumovou bandáží po obvodu. Hnací kolo, umístěné zcela vpředu nad úrovní kol pojezdových, bylo plné konstrukce. Poslední kolo soustavy, kolo napínací, bylo svojí konstrukcí shodné s koly pojezdovými, pouze o něco menšího průměru. Šířka pásů činila 55 milimetrů. Podpůrné kladky nebyly třeba protože pásy shora dosedaly přímo na pojezdová kola.

Přestavbu tohoto nosiče munice připravili konstruktéři firem Borgward a Rheinmetall Borsig. Na původním podvozku vyrostla dvoustupňová nástavba svařená a snýtovaná z rovných pancéřových plechů. Síla pancéřování prvního stupně nástavby se pohybovala od 8 mm na bocích a zádi, do 10 mm na čele. Čelní deska druhého stupně nástavby byla silná 8 mm a boční stěny pouhých 6 mm. Původní nákladový prostor sloužil nyní jako podlaha bojového prostoru. Nástavba byla shora a částečně i zezadu otevřená a k ochraně před nepříznivým počasím přes ni posádka přetahovala nepromokavou celtu.

V čelní desce druhého stupně nástavby byl instalován protitankový kanon PaK 38 L/60 ráže 50 mm. Jinou zbraní stroj nedisponoval. Posádka vozidla byla tříčlenná a skládala se z řidiče, který seděl vlevo uvnitř trupu, a dvoučlenné obsluhy kanonu v nástavbě. Vedle řidiče ovšem bylo ještě jedno sedadlo, takže během přesunu mohl další člen posádky sedět v uvnitř trupu. K těmto sedadlům vedla pětihranná dvířka v obou bočních stěnách prvního stupně nástavby.

Hmotnost stíhače dosahovala 4 tuny a jeho maximální rychlost činila 30 km/h. V roce 1941 byly vyrobeny dva plnohodnotné prototypy, který byly záhy odeslány na východní frontu k bojovým testům. Ty ukázaly, že 50-ti milimetrový kanon není a hlavně do budoucna nebude statečnou zbraní pro boj s moderními sovětskými tanky. Další výroba byla proto zamítnuta a dva vzniklé stroje zřejmě tiše dosloužily na východní frontě.

 

 

3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f)

3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f), zdroj: Aviarmor.net, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl v zadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

Blíže neznámý počet těchto strojů byl pro potřeby německé armády přestavěn na improvizovaný lehký stíhač tanků. Na okraji bývalého nákladního prostoru, za kupolovitými kryty posádky, byl otočně instalován německý protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm. Žádné speciální úpravy konstrukce nástavby se neprováděly a jedinou ochranou obsluhy kanonu zůstal vlastní čelní štít zbraně. Stroj dostal oficiální označení 3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f).

polní instalace kanonu 3,7cm PaK 36 na podvozek Renault UE, zdroj: forum.warthunder.com, upraveno

Jak je na první pohled vidět jednalo se zde skutečně o pouze velmi provizorní řešení. Stroj nebyl předurčen k žádným významnějším bojovým úspěchům. Jednak svojí celkovou konstrukcí, ale i výběrem samotné zbraně. 37-mi milimetrový kanon byl nedostatečný již na začátku války. Sami němečtí vojáci mu začali časem přezdívat klepadlo, kvůli jeho neschopnosti prorazit pancíř moderních tanků.

Jak dokazují fotografie (například snímek výše) vznikla také nesériová varianta tohoto stoje. Zřejmě přímo v polních podmínkách vojáci sami jednoduše posadili vlečný protitankový kanon PaK 36 přímo na neupravený podvozek a to dokonce včetně kol. Stroj na snímku by sice mohl být jen testovacím prototypem, který měl ověřit, zda podvozek zbraň unese, a nikoliv bojovým strojem. Proti tomu všem svědčí jednak trámový kříž namalovaný i na štít kanonu což nebylo jinak zvykem a u testovacího prototypu by to nebylo zapotřebí, a dále potom další fotografie tohoto vozidla ověšeného větvemi kvůli maskování.

Kromě popsaného provizorního stíhače tanků využili Němci francouzský tahač rovněž ke zkonstruování samohybného raketometu. Ten je ovšem popsán v kapitole Ostatní samohybná děla.

 

 

3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r)

zničený 3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na východní frontě ukořistili Němci značné množství malých dělostřeleckých tahačů STZ-3 známých též pod názvem Komsomolec. Němci tyto stroje používali především k jejich původnímu účelu, tedy k vlečení různých zbraní a nákladů. Menší množství těchto strojů však bylo přestavěno na lehké stíhače tanků označované jako 3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r).

Podvozek stroje byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly loukoťové konstrukce na každé straně. Kola byla zavěšena a odpružena v párech. Zadní napínací kolo bylo stejné konstrukce jako kola pojezdová ovšem uchycené nad jejich úrovní. Zcela vpředu bylo potom umístěno kolo hnací se čtyřmi kruhovými odlehčovacími otvory. Pásovou soustavu doplňovala ještě dvojice podpůrných kladek, na které dosedal pás shora.

S instalací protitankového kanonu si konstruktéři příliš starostí nedělali. Uchytili jej včetně jeho štítu na strop kabiny bez jakýchkoliv dalších úprav. Původní štít zbraně byl ale po stranách rozšířen a protažen lehce dozadu k zvýšení úrovně ochrany jeho obsluhy. Přesto ale byla tato úroveň minimální.

Kromě kanonu disponoval vůz ještě korbovým kulometem, který byl převzat spolu s podvozkem. Žádné podrobnosti o bojovém nasazení ani o počtu vyrobených strojů nejsou Bohužel známy.

 

 

Panzerjäger Bren Carrier

3,7 PaK 37 na podvozku britského Universal Bren Carrier, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Lehký pásový tahač a transportér Bren Carrier se stal nejrozšířenějším britským vozidlem druhé světové války. Není tedy divu, že jich během bojů velké množství padlo i do německých rukou. Noví majitelé využívali tyto stroje převážně k plnění původních úkolů, tedy jako nosiče nákladů a transportéry pěchoty. Blíže neznámý počet vozidel byl ovšem použit i pro přestavbu na samohybné protitankové zbraně.

První z těchto přestaveb byla lafetace lehkého protitankového kanonu PaK 36 ráže 37 mm. Zbraň byla instalována i se svým původním štítem na přední okraj nákladového prostoru. Jednalo se o velmi provizorní přestavbu a bojová hodnota vzniklého stroje byla minimální. Proto byly tyto vozy používány pouze ke strážní službě na okupovaném území.

O poznání silněji byla vyzbrojena protitanková modifikace téhož stroje z roku 1944. V podélné ose vozu byl instalován svazek tří pěchotních raketometů Panzerschreck (postrach tanku). Z trubic se odpalovaly kumulativní střely ráže 88 mm, které s účinným dostřelem okolo 140 metrů. Raketa dokázala probít pancíř o síle až 150 mm.

stíhač tanků na podvozku britského Universal Bren Carrier vyzbrojený Panzerfausty a svazky Panzerschreků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Doplňkovou výzbrojí bylo několik pancéřových pěstí (Panzerfaust) uložených uvnitř bojového prostoru. Z nich posádka pálila po opuštění vozu. Přesný počet takto upravených strojů není znám.

Na první pohled je jasné, že bojová hodnota stoje nebyla nijak vysoká. Úroveň pasivní ochrany posádky byla téměř nulová což v kombinaci s nízkým dostřelem zbraně, a tedy nutností přiblížit se k cíli, znamenalo zásadní nevýhodu. Doloženo je bojové nasazení těchto zbraní na západní frontě po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii.

 

 

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Raketový stíhač tanků 8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV vznikl až v průběhu roku 1945 a to pouze v několika málo exemplářích. Popudem k jeho stavbě byla zoufalá snaha Němců jakýmkoliv způsobem posílit obranu samotného hlavního města Třetí říše před příchodem Rudé armády. Základem pro nový stroj se stal dálkově ovládaný kladeč náloží Borgward, označovaný jako Ladungsträger B-IV.

Kromě naprosté nouze o jiné vhodné nosiče zbraní, stály za touto volbou ještě další důvody. Stávající německé stíhače tanků střední a těžké hmotnostní kategorie trpěly v ruinách bráněných měst omezenou mobilitou. Proplétat se mezi troskami a rozvalinami pro ně totiž nebylo nijak snadné a stávaly se tak neohrabanými a velkými terči.

Malé a lehké vozidlo tímto nedostatkem netrpělo, zato však mělo jiné nevýhody. Za prvé nemohlo být kvůli své omezené nosnosti vyzbrojeno těžkou protitankovou zbraní a za druhé nemohlo kvůli svému slabému pancíři poskytnout posádce dostatečnou ochranu.

První nedostatek byl vyřešen díky existenci dosti účinných a přitom lehkých raketových protitankových zbraní Panzerschreck (Panzerschreck = postrach tanku). Druhý problém zmizel díky rozhodnutí využít dálkově ovládaný podvozek bez lidské posádky. Řidič vedl stroj pouze při delších nebojových přesunech. Do akce bylo však vozidlo naváděno pomocí dálkového ovládání z bezpečného místa.

vrak Wanze v ulicích dobytého německého města, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud se "řidič" ovládající dálkově vozidlo skrýval v pevném bunkru, hrozila mu ztráta výhledu na stroj, nemluvě o nemožnosti přesného zamíření střel. Proto byl v praxi stroj ovládán ne z krytu, ale z paluby jiného, silněji pancéřovaného vozidla, například tanku. Řídící stroj postupoval opatrně a s dostatečným odstupem za raketometem a využíval jej jako svoji předsunutou zbraň.

Podvozek stíhače tanků, převzatý z již zmíněného nosiče náloží, byl tvořen na každé straně pěti pojezdovými koly. Kola byla loukoťová a svojí konstrukcí se velmi podobala pojezdovým kolům tanku PzKpfw I. Zcela vzadu podvozkové skupiny se nalézalo kolo napínací, opět loukoťové, na opačném konci bylo potom ozubené kolo hnací. Na střeše pancéřové nástavby byl instalován svazek šesti výmetnic pro raketové střely Panzerschreck ráže 88 mm. Na přídi byly ještě mimo to tři hlavně sloužící k odpalování protipěchotních tříštivotrhavých granátů.

Nový stíhač tanků dostal přezdívku Wanze, neboli štěnice. Přesný počet vyrobených strojů není znám, jednalo se však pravděpodobně jen o několik málo exemplářů. Nasazeny byly v rámci 11. SS Panzergranadier Division při obraně městské čtvrti Berlin-Mitte a kromě jednoho byly pravděpodobně všechny zničeny. Jediný prokazatelně přeživší stroj padl v nepoškozeném stavu do rukou postupujícím Sovětům poblíž Braniborské brány. Po válce byl i tento zřejmě sešrotován.

 

 

4,7cm PaK 181 auf Panzerjäger Lorraine-S (f)

4,7cm PaK 181 auf Panzerjäger Lorraine-S (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po francouzské kapitulaci padlo Němcům do rukou obrovské množství nepoškozené francouzské vojenské techniky včetně několika stovek nákladních tahačů Lorraine 37 L. Tyto šest tun těžké stroje dodávala francouzské armádě firma Lorraine od roku 1937. Posádku tahače tvořili dva muži sedící vedle sebe v přední části trupu. Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Delahaye 135 o výkonu 70 koní.

Němci během následujících válečných let využili podvozky těchto vozidel jako základ pro celou řadu přestaveb. Nejznámější z nich se pravděpodobně staly stíhače tanků Marder I. Úplně první přestavbou podvozku Lorraine na nosič protitankové zbraně však byl již v roce 1940 stroj označovaný jako 4,7cm PaK 181 auf Pazerjäger Lorraine-S (f). Podle některých pramenů však tuto konverzi nevyvinuli Němci, ale ještě sami Francouzi ve snaze získat mobilní protitankový bojový prostředek. Němci potom prý pouze převzali již existující prototyp a dále jej testovali.

Ať tak či tak, konverze tahače na samohybný kanon byla velmi primitivní. Na střechu trupu byl otočně lafetován kanon SA 37 (nebo chcete-li APX či ještě také Puteaux), Němci označovaný jako 4,7cm PaK 181 (f), který byl mimochodem rovněž součástí německé kořisti na francouzské armádě. Obsluha kanonu byla chráněna pouze zepředu a to jen malým rovným štítem (při bočním pohledu na snímku výše není štít ani patrný). Ze stran ani zezadu nestálo mezi posádkou na korbě a nepřátelskou palbou zhola nic.

Počet vyrobených stíhačů tohoto druhu se mi nepodařilo zjistit znám, šlo však bez pochyby pouze o několik málo exemplářů. Rovněž o jejich případném bojovém nasazení jsem se nedočetl.

 

 

7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t)

jediný prototyp stroje 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podle toho mála co se dá o tomto zajímavém bojovém voze dočíst, vznikl požadavek na jeho stavbu v březnu roku 1942. Společnost Rheinmetall-Borsig byla tehdy pověřena výrobou pancéřované nástavby pro trup tanku PzKpfw 38(t), do které by mohl být instalován kanon StuK 40 L/43 ráže 75 mm. Pražská BMM zase měla uzpůsobit trup jednoho tanku pro nesení této nástavby a zbraně a zkompletovat testovací prototyp. Historicky tato informace vcelku zapadá do ostatního vývoje neboť v březnu 1942 začal být stejný kanon montován také do samohybného děla Stug III Ausf. F a tak není bez logiky, že se Němci rozhlíželi i po dalším vhodném nosiči.

Jediný prototyp byl prý dokončen v květnu 1942. Přestavba tanku na samohybné dělo proběhla přesně podle tehdejších zvyklostí. Nástavba byla velmi jednoduché konstrukce. Rovné plechy chránily obsluhu kanonu zepředu a ze stran. Zadní partie zůstala zcela odkrytá a vojáci zde byli vystaveni veškeré palbě. Pokud měla nástavba strop, pak byl pouze částečný. Co se týče označení projektu, lze se setkat s více názvy, které vycházejí z tehdejších německých jmenných konvencí jako např. 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t) nebo 7,5cm StuK L/43 auf Fahrgestell PzKpfw 38 (t).

Dá se narazit na informaci, že hmotnost prototypu se pohybovala okolo 11 tun. V tom případě byla tedy tato samohybka o něco těžší než samotný tank Panzer 38(t) - úspora na pancíři byla tedy více než nahrazena váhou samotné zbraně. Zásoba munice na palubě musela být velmi omezená vzhledem k velikosti nábojů a bojového prostoru.

Výroby se tento stroj samozřejmě nedočkal a i zde se dá nalézt vysvětlení zapadající do historických souvislostí. V červnu 1942, tedy pouhý měsíc po postavení prototypu, byl dokončen také prototyp stíhače tanků Marder III Ausf. H. Oba stroje si byly až nápadně podobné. Marder stál také na podvozku zmíněného lehkého tanku, měl téměř identicky řešenou pancéřovou nástavbu, ale byl vyzbrojen výkonějším kanonem PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Tyto dva prototypy byly očividně vzájemní konkurenti. Jelikož Němci v té době hledali zejména protředek protitankového boje, dává smysl, že ze dvou návrhů byl pro výrobu vybrán ten nesoucí zbraň přímo uzpůsobenou pro ničení obrněnců.

 

WD SCHLEPPER

DICKER MAX

12,8cm VK 3001 (H)

7,5cm STEYER RSO

4,7cm PzKpfw 35R (f)

7,5cm PzKpfw T-26(r)

WAFFENTRÄGER

5cm MUNITIONSSCHLEPPER

3,7cm RENAULT UE (f)

3,7cm STZ 3 (r)

PANZERJÄGER BREN

8,8cm LADUNGSTRÄGER B-IV

4,7cm LORRAINE

7,5cm PzKpfw 38(t)

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje