německý tankista pózuje před tankem PzKpfw IV, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-246-0743-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Speciální tankistická uniforma byla v německé armádě oficiálně zavedena rozkazem ze 17. listopadu 1934 a to pod označení Sonderbekleidung der Panzertruppen. Její řešení vycházelo ze specifických požadavků, které přinášela služba na obrněných vozidlech. Blůza byla krátká, přiléhavá a neměla žádné vnější kapsy aby nemohlo dojít k zachycení o různé výčnělky, kterých bylo v interiéru bojového vozu více než dost. Vlněná blůza měla dvouřadové zapínání na knoflíky. Levá přední část se zapínala přes pravou a z velké části ji zakrývala.

Límec blůzy měl velké cípy obšité lemem z růžového umělého hedvábí. Růžová totiž byla barva tankistů. Cípy límce dále zdobily tankistické insignie - šedé umrlčí lebky na černém kosodélníkovém poli s růžovým lemováním. Lebky byly kovové a k podkladové látce se připínaly pomocí háčků na jejich zadní straně. Tyto insignie neodlišovaly hodnost svého nositele, ale pouze příslušnost ke druhu vojska. Proto byly stejné pro všechny šarže. Hodnostní rozlišení zajišťovaly nárameníky, které měly mimochodem také růžové obšití, a dále standardní hodnostní symbol na levém rukávu (pokud k dané hodnosti patřil). Uniformy vyrobené po roce 1939 již neměly růžové obšití límce, ale pouze obšité pole s lebkami na cípech límce.

Růžovou barvu coby svoji Waffenfarbe (barva zbraně) zdědilo tankové vojsko od motorizovaných přepravních jednotek. Těm byla růžová přidělena v rámci Reichswehru v roce 1919. V meziválečném období to byly právě jednotky motorizované přepravy, ze kterých se pod vedením Heinze Guderiana vyvinula německá Panzerwaffe a růžovou barvu převzala. Pro úplnost uveďme, že přepravním jednotkám poté byla přidělena barva světle modrá. Rozdělení barev jednotlivých druhů zbraní ovšem nebylo tak jednoduché jak by se mohlo zdát, o tom ale později.

tankisté s původními dvoudílnými barety, vojáci vlevo nemají nasazeny opasky, zato ti vpravo na nich mají dokonce i pouzdra na osobní pistole, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

U raných tankistických uniforem se na náramenících můžeme setkat s vyšitými číslicemi nebo písmeny nebo kombinací obojího. Ty symbolizovaly příslušnost nositele ke konkrétní tankové jednotce (např. číslo Panzer Regimentu) nebo poddruhu vojska (např. A pro Ausfklärung, průzkum). Lebka jako symbol tankistů byla převzata od proslulých pruských husarských pluků z 18. a 19. století. Pravdou je, že již během první světové války němečtí tankisté často kreslili na své "tanky" umrlčí lebky.

Pod cípy límce měla blůza velké klopy. Při běžně zapnuté blůze však byla celá vidět pouze levá klopa, ta pravá byla z větší části zakrytá. Při nepříznivém počasí se dala levá klopa přehnout nahoru a připnout za háček pod pravým límcem. Blůza potom sahala až ke krku a poskytovala více tepla. Levá klopa navíc sloužila k upevnění vyznamenaní, nebo lépe řečeno k našívání zástupných stužek, které vyznamenání reprezentovaly.

Kalhoty byly volné aby poskytovaly pohodlí a měly tři kapsy uzavíratelné třícípými vykrojenými chlopněmi se zapínacím knoflíkem. Kalhoty měly vlastní všitý látkový opasek. Standardní kožený opasek, který se oblékal přes blůzu, tedy nesloužil k držení kalhot. V případě tankistů nesloužil opasek ani k nesení střeliva, dýky nebo polní lahve jako u pěchoty ale pouze k zavěšení černého koženého pouzdra s osobní pistolí. To ovšem pouze mimo bojové vozidlo. Ve vozidle samotném by pouzdro u boku bylo spíše na škodu protože by mohlo zadrhávat o různé výčnělky.

Blůza i kalhoty byly černé barvy. Kromě toho že tato barva dodávala uniformě stylový vzhled, byla také velmi praktická neboť na ní nešly vidět skvrny od oleje. Pod blůzou se nosila většinou šedá košile a černá kravata.

tankisté s původními barety u tanku PzKpfw I, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Součástí uniformy byl původně i speciální dvoudílný baret tzv. Schutzmütze. Ten byl tvořen vnitřní ochrannou kuklou z pryže potažené vlnou. Přes kuklu byl potom navlečený samotný baret z černé látky. Vnitřní kukla měla sloužit jako ochrana hlavy před zraněním o stěnu tanku například při jízdě v členitém terénu. Kukla byla opatřena celkem sedmi ventilačními otvory a koženou potní páskou na čelo. Na přední straně vnějšího baretu byla bílou nití strojově vyšita říšská orlice, kokarda a věnec dubových ratolestí. Původně se tyto motivy vyšívaly přímo na baret, později byly vyšité na černé podložce, která se teprve přišívala k baretu.

Baret byl z výstroje tankistů oficiálně vyřazen rozkazem z 15. ledna 1941. Ukázal se totiž být nepraktický v kombinaci se sluchátky pro komunikaci. Němci si již před vypuknutím války uvědomili jak důležitá je komunikace členů posádky obrněného vozu mezi sebou navzájem a zejména potom komunikace velitelů s podřízenými tanky. Proto své obrněnce důsledně vybavovali radiostanicemi. Komunikační soustava každého člena posádky potom sestávala ze sluchátek a laryngofonů, tedy mikrofonů, které snímaly zvuk přímo z hlasivek.

Sluchátka byla přes hlavu spojena kovovým páskem, který většinou kryl kožený nebo koženkový potah. Velký dvoudílný baret však bránil pohodlnému nasazení sluchátek přes hlavu a vojáci si je tedy museli nasazovat nesprávně zezadu. Navíc nebyl rozměrný baret ani příliš oblíbený u vojáků pro svůj ne právě elegantní vzhled.

Roku 1941 byla také ukončena výroba těchto baretů. Přesto ale byly v menší míře používány i nadále. Jejich nošení bylo povoleno například řidičům tanků i obrněných vozidel.

tankista Wehrmachtu s čepicí M38, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-213-0289-10A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Již v březnu 1940 však byly pro tankové vojsko vedle baretu oficiálně povoleny další dva druhy pokrývky hlavy. Ty byly odvozeny od dvou obecně používaných polních čepic Feldmütze vzor M34 a M38, byly ovšem samozřejmě černé barvy. Příslušnost k tankovému vojsku byla na čepici, kromě samotného černého provedení, ještě zdůrazněna tím, že stříška ve tvaru obráceného písmena V na čele čepice byla vyšita v růžové barvě tankistů.

Čepice založená na vzoru M38 byla určena zejména pro důstojníky zatímco vzor 34 pro mužstvo. Postupem času se objevily ještě další dva vzory tankistických čepic a to vzor M42 a konečně vzor M43. Posledně jmenovaný vzor vycházel z čepic jednotek horských myslivců (tzv. Bergmütze) a měl kšilt. Tyto čepice se oficiálně jmenovaly Einheitfeldmütze.

Jak je zřejmé z pouhého pohledu, tyto nové pokrývky hlavy již příliš ochrany před zraněním neposkytovaly. Byly však lehké a pohodlné a díky tomu oblíbenější než původní barety. Důstojníci také někdy nosili i ve vozidle své vycházkové čepice s tvrdým kšiltem. V tom případě z nich ovšem vyndávali drát, který držel talířový tvar čepice aby nebránil v nasazování sluchátek přes čepici.

Uniforma byla původně určena pouze pro pobyt vozidle a mimo něj měli tankisté nosit běžný vojenský stejnokroj v barvě polní šedi. Elegantní černá uniforma však byla u tankistů velmi oblíbená a vojáci ji proto velmi často používali i jako uniformu vycházkovou. Není divu, tankisté byly totiž po celou dobu války považováni za armádní elitu. Propaganda je zobrazovala jako novodobé rytíře na ocelových ořích a jistě i proto byli příslušníci tohoto druhu vojska na svoji uniformu pyšní.

tankista Wehrmachtu ve věži tanku Tiger, voják má nasazenu vycházkovou čepici, ze které vyndal výztuhu, aby si mohl nasadit sluchátka, všimněte si rovněž krčních mikrofonů (laringofonů) a přepínače pro volbu komunikačního okruhu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-298-1759-26, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Původní černá uniforma se během válečných let prakticky nezměnila, spíše vedle ní přibývaly nové vzory a doplňky určené speciálně pro různá období, bojiště nebo jednotky.

Součástí uniformy byl také dlouhý zimní kabát v barvě polní šedi s tmavším límcem. Kabát měl dvouřadové zapínání na knoflíky. Nebyl však u tankistů příliš oblíbený protože, zejména kvůli své délce, omezoval možnost pohybu ve stísněném interiéru bojového vozidla.

Pro zimu 1942/43 již měli němečtí tankisté k dispozici novou mnohem kratší zimní bundu s kapucí. Bunda byla oboustranná. Jedna strana byla čistě bílá, druhá potom buď v barvě polní šedi nebo někdy s maskovacím vzorem. Bílá strana uniformy během pobytu v umaštěném interiéru tanků samozřejmě dost trpěla a nevydržela dlouho čistá. Součástí zimní výbavy byly samozřejmě také bílé zimní kalhoty, "palčákové" rukavice a někdy také samostatná kukla na hlavu. Kukla měla vystřižené otvory na uších aby neomezovala poslech ze sluchátek.

Rukavice byly původně klasické "palčáky", později ale k samostatnému palci přibyl i ukazovák a to kvůli možnosti mačkat spoušť ruční zbraně... pokud taková nutnost z nějakého důvodu nastala. Rukavice byly spojeny šňůrkou protaženou přes rukávy aby nemohlo dojít k jejich ztrátě (palčáky na gumičce jsem měl taky když jsem chodil do první třídy a nenáviděl jsem to :-))

původní zimní výbavu tankistů tvořil dlouhý kabát, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Během afrického tažení se klasická černá uniforma ukázala jako velmi nepraktická protože kromě toho že byla sama o sobě dost teplá navíc ještě přitahovala žár slunce. Černá uniforma byla tedy pro Afriku zrušena ale nebyla nahrazena žádnou jinou speciální uniformou. Rommelovi tankisté proto nosili stejné uniformy jako běžní vojáci, tedy blůzu a dlouhé nebo krátké kalhoty v barvě khaki nebo v olivově zelené barvě.

Odlišení druhu vojska na tropické uniformě zajišťovaly nárameníky, které měly růžové obšití. Aby zdůraznili svoji příslušnost k tankistům připínali si mnozí vojáci na klopy uniformy kovové lebky, které měli jinak tankisté na cípech límce (tato úprava tropických uniforem je krásně vidět na snímku níže).

Horko však netrápilo tankisty jen na Africkém kontinentu. I evropské léto dokázalo vojákům zavřeným v ocelové plechovce pořádně zatopit, obzlášť pokud měli na sobě teplou vlněnou blůzu. Proto byla v květnu roku 1941 zavedena letní bavlněná uniforma zelené barvy. Původně byla sice určená pouze pro posádky obrněných automobilů, ale roku 1942 byla schválená i pro tankisty.

Uniforma se skládala ze samostatné blůzy a kalhot. Oboje byly svým střihem téměř identické s klasickou černou uniformou. Blůza ovšem měla na levé přední polovině našitu jednu velkou kapsu, která se zapínala klopou s knoflíkem. Také na levé nohavici kalhot byla vpředu našita podobná veliká kapsa. Jak blůza tak kalhoty byly volnější než u tradiční uniformy. V parném létě mohli vojáci nosit letní komplet namísto černé uniformy, v chladných dnech si potom mohli letní uniformu obléct přes tu černou, neboť její volnější střih to dovoloval.

v roce 1942 byly zavedeny nové zimní bundy, zde posádka tanku PzKpfw IV, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-708-0298-27, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Během pobytu mimo vozidlo byla zelená barva letní uniformy praktičtější než černá protože většinou lépe splývala s okolím.

Klasické černé uniformy byly původně určeny pro posádky tanků a obrněných automobilů. Jak se ale objevovaly nové rodiny obrněné techniky bylo potřeba řešit i uniformy pro jejich posádky.

První novou kategorií obrněné bojové techniky, která v německé armádě vznikla byla útočná děla. V prosinci 1939 odstartovala tuto kategorii výroba první série stroje Sturmgeschütz III Ausf. A. Pro posádky těchto strojů byla vytvořena nová uniforma. Svým střihem byla v podstatě totožná s tankistickou uniformou. Opět se skládala ze samostatné blůzy jejíž levá část se zapínala přes pravou a z kalhot. Byla ovšem provedena v šedozelené barvě. Změnou barvy chtělo armádní velení jasně odlišit posádky útočných děl od tankistů. Ale změna měla ještě jeden zajímavý aspekt.

Černé uniformy byly velmi snadno identifikovatelné. Každý nepřátelský průzkumník, který zahlédl na německé straně černou uniformu hned věděl, že poblíž jsou obrněné formace. Šedivé uniformy posádek útočných děl byly mnohem méně nápadné, splývaly s uniformami pěchoty a neprozrazovaly tedy přítomnost obrněné techniky v daném místě.

šedozelená verze tankistické uniformy pro posádky útočných děl, i zde jsou krásně vidět krční mikrofony, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-140-1210-03A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Na cípech límce nové uniformy byla původně stejná kosodélníková pole s kovovými umrlčími lebkami jako u tankistů. Pole ovšem nebylo černé, ale šedozelené jako zbytek uniformy a jeho lemování nebylo růžové, ale červené. Červená byla barva dělostřelectva a k němu se zpočátku útočná děla počítala. Pravděpodobně někdy v průběhu roku 1941 byl však vydán rozkaz, že umrlčí lebky mají být z šedivých uniforem odstraněny a zůstanou výlučným symbolem tankistů.

Ještě později, někdy se uvádí leden 1943, byly límcové výložky posádek útočných děl opět změněny. Namísto kosodélníkových polí (ať už s lebkami nebo bez nich) dostali vojáci klasické armádní výložky ovšem na podkladu v barvě zbraně. Na fotografiích se tak můžeme setkat s celkem trojím provedením límcových výložek šedých uniforem.

Postupem času, tak jak byla útočná děla přidělována stále většímu počtu jednotek různého zaměření, přibývaly i nové barvy, které se nosily na šedých uniformách, ale o tom až později.

Další kategorií bojové techniky byla samohybná protitankové děla neboli stíhače tanků. První německý stíhač tanků spatřil světlo světa v březnu 1940. Byl jím Panzerjäger I, kterého vzniklo 132 exemplářů. Pro posádky těchto strojů bylo schváleno nošení klasické černé tankistické uniformy s růžovou barvou zbraně. Jediné co je odlišovalo od tankistů bylo písmeno "P" (Panzerjäger) vyšité na náramenících. V budoucnu se to ale mělo změnit.

šedozelená verze tankistické uniformy pro posádky útočných děl, zde v provedení pro Waffen SS, zdroj: Bundesarchiv Bild 101III-Gayk-006-07A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Postupem času, zejména po otevření východní fronty, začal růst význam stíhačů tanků a s ním rostl i počet vyráběných typů. Navíc i útočná děla, určená původně k ničení opevnění a kulometných hnízd, začala být stále více upravována pro boj s nepřátelskými tanky. Hranice mezi stíhači tanků a útočnými děly se rozplývala až byla nakonec v únoru 1942 sjednocena i uniforma pro jejich posádky. Posádky stíhačů tanků si však ponechaly alespoň Waffenfarbe tankistů, tedy růžovou.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, byla v květnu 1944 nastavena zcela nová pravidla pro jednotky stíhačů tanků. Nošení uniforem bylo upraveno v závislosti na typech divizí a regimentů, pod které daná protitanková jednotka patřila. Po těchto změnách měly například posádky, které spadaly pod Tankové divize a divize pancéřových granátníků začít znovu nosit černé tankistické uniformy.

Ačkoliv barvou tankového vojska byla růžová, můžeme se na tankistických (i jiných) uniformách setkat i s jinými barvami. Německý systém tzv. Waffenfarben neboli barev jednotlivých druhů zbraní nebyl právě jednoduchý a přehledný.

Jedním z důvodů byl překotný růst německé armády po roce 1935 a dále zejména po vypuknutí války. V té době vznikaly zcela nové druhy zbraní i speciálně zaměřených jednotek a barvy jim byly přidělovány často ne právě systematicky. Dalším důvodem bylo, že rozkazy o změnách Waffenfarben velmi často nebyly důsledně dodržovány. Jednak z odporu samotných vojáků ale někdy také proto, že prostě nebyly k dispozici doplňky v potřebné barvě nebo daná jednotka dostala výjimku na donošení starých uniforem.

na africkém bojišti nosili tankisté standardní tropickou uniformu, ale s lebkami na límcích, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1977-134-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno

S rostoucím počtem druhů i vyráběným množstvím obrněných vozidel rostl i počet jednotek, které nimi disponovaly. Posádky těchto vozidel potom nosily tankistické uniformy doplněné o svoji vlastní Waffenfarbe. Na černých tankistických uniformách a šedozelených uniformách útočných děl a stíhačů tanků se tedy můžeme setkat s obšíváním v barvě červené (dělostřelectvo), citrónově žluté (signální jednotky), zlatě žluté (jezdectvo), hnědé (motorizovaný průzkum) a s jinými.

Používanou Waffenfarbe přitom určovala primárně příslušnost k batalionu nebo regimentu a ne druh samotné obrněné jednotky. Tak například pokud útočné dělo patřilo pod pěší regiment, nosili členové jeho posádky na svých šedých uniformách bílé doplňky protože bílá byla barva pěchoty.

Zcela specifická potom byla situace u některých konkrétních jednotek, které se jakoby řídily vlastními pravidly. Například 22. Panzerdivision, která byla vytvořena z jednotek jezdectva, si i po transformaci na tankovou divizi ponechala barvu jízdy - zlatě žlutou. Myslím, že tato fakta jen potvrzují uvedené tvrzení, že systém Waffenfarben byl velmi složitý.

Samostatnou kapitolou nejen v oblasti uniforem se samozřejmě staly jednotky Waffen SS. Původní uniformy tankistů Waffen SS byly téměř identické s uniformami jejich armádních kolegů. Blůza byla samozřejmě černé barvy ale narozdíl od té armádní měla vertikální střih okraje levé zapínací poloviny, u armádní blůzy byl tento střih šikmý. Blůza Waffen SS měla dále užší klopy a na zádech jí chyběl středový šev. Jasně patrný rozdíl byl ve výložkách na cípech límce. Namísto lebek nosili SSmani na levém límci nášivku s hodnostním označením a na pravém límci proslulé runy SS připomínající dva blesky.

tankisté Waffen SS měli na límcových výložkách runy SS a hodnostní znaky, zdroj: Wikimedia, Creative commons, upraveno

Pokud se přece jen setkáme se snímkem, na kterém má voják SS na pravém límci symbol lebky, jde o příslušníka divize Waffen SS Totenkopf, která měla umrlčí lebku ve znaku obecně.

Kalhoty tankistů SS byly také shodné s těmi určenými pro Wehrmacht až na takové detaily jako byl počet a řešení kapes a jejich zapínacích knoflíků. Na náramenících raných uniforem se můžeme stejně jako u Wehrmachtu setkat s číslicemi, které značili příslušnost ke konkrétnímu Panzer Regimentu.

Tankisté Waffen SS nosili několik druhů pokrývek hlavy. Vedle M40 a M43, které jsou vidět na snímcích výše to byla také M37 k pevným kšiltem a M38 převzatá od Wehrmachtu. Čepice SSmanů byly opatřeny symbolem umrlčí lebky a orlicí SS. Lebka SS byla jiná než klasická lebka tankistů a rovněž orlice SS vypadala jinak než ta armádní.

Waffen SS se staly v oblasti uniforem známé zejména kvůli intenzivnímu používání mnoha druhů "maskáčů". Waffen SS představily během doby své existence více něž deset různých maskovacích vzorů uniforem. Pouze část z nich si však našla cestu na uniformy tankistů. Byly to minimálně vzory platanový (Platanenmuster), dubový (Eichenlaub), tečkovaný nebo též hrachový (Topfenmuster) a konečně tzv. italský (Italianische).

Waffen SS prosluly mimo jiné používáním maskovacích uniforem... a to platilo i pro tankové jednotky, zde tankista s blůzou v maskovacím vzotu Topfenmuster, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-299-1802-31A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Maskovací uniformy existovaly jednak ve dvoudílném provedení se samostatnou blůzou a kalhotami ale i jako kompletní jednodílná kombinéza (uniformy obojího provedení jsou vidět na snímcích výše). Většina uniforem přitom byla oboustranná s různým vzorem na každé straně.

Na fotografiích se můžeme setkat také s tankisty Waffen SS v kožených uniformách. Tyto uniformy byly v roce 1944 vydávány tankistům 1. a 12. tankové divize Waffen SS. Uniforma sestávala ze samostatné kožené blůzy na knoflíky a rovněž kožených kalhot. Tento komplet byl převzat od posádek ponorek a jeho hlavní výhodou byla mnohem větší odolnost.

Waffen SS měly ve své výzbroji ale také útočná děla a stíhače tanků. A podobně jako ve Wehrmachtu měly i u Waffen SS jejich posádky své speciální uniformy. Tyto uniformy vycházely z armádních uniforem, byly tedy šedozelené barvy, se samostatnými kalhotami a blůzou klasického střihu. Levý cíp límce nesl kosodélníkové pole s hodnostním označením a na pravém byly opět runy SS. Dalším prvkem, který odlišoval tuto uniformy od svého armádního protějšku byla orlice SS našitá na levém rukávu.

Kalhoty byly stejného střihu jako tankistické ale opět v šedozelené barvě. Posádky útočných děl a stíhačů tanků Waffen SS nosily stejné typy čepic jako SSmanští tankisté, ovšem samozřejmě v šedozeleném provedení.

voják v tankistické uniformě Waffen SS předává vyznamenání vojákovi v uniformě samohybného dělostřelectva Waffen SS, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Ludwig-008-29A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Na závěr je nutno podotknout, že ať už byla pravidla pro nošení uniforem jakákoliv, se zhoršujícími se podmínkami německých armád na obou frontách bylo jejich dodržování to poslední co vojáky trápilo. Vzhledem ke všeobecnému nedostatku, který v posledních fázích války vládl se můžeme setkat s roztodivnými kombinacemi, které vojáci nosili. Jinými slovy chci říct, že tato stránka neobsahuje (a ani nemůže) kompletní výčet toho co němečtí tankisté za druhé světové nosili.

DOPORUČUJEME:

V novém článku o POSÁDKÁCH NĚMECKÝCH TANKŮ se dozvíte něco o složení posádek, rolích jednotlivých členů a vzájemné spolupráci mezi nimi!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje