TOPlist

 

 

3,7cm Selbstfahrlafette L/70

maketa 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, zdroj: forosegundaguerra.com, upraveno

Tento samohybný protitankový kanon vznikl v roce 1935 pouze v jediném prototypu, jako výsledek snahy konstruktérů společnosti Hansa Loyd. Podvozek stroje tvořila přední řiditelná náprava s jednoduchými koly a zadní pásová soustava. Ta se na každém boku skládala ze čtyř pojezdových kol uspořádaných tradičně ve dvou řadách a vzájemně se překrývajících.

Kola ve vnitřní řadě byla plná pouze s prolisy, které jakoby naznačovaly loukotě. Vnější kola byla potom opatřena odlehčovacími otvory. Pásovou soustavu ohraničovalo vepředu kolo hnací a vzadu kolo napínací, obě zvednutá nad úroveň vozovky. Na podvozku spočíval trup svařený z rovných ocelových plechů. Plechy byly pospojovány pod relativně ostrými úhly takže stroj prakticky neměl stěnu, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. Toto zkosení tedy zvyšovalo odolnost pancíře.

Zadní část trupu byla protažena za pásy a opatřena větracími mřížkami pro přístup vzduchu k motoru. Uprostřed trupu byla umístěna plně otočná věž opět svařovaná z rovných ocelových plechů. Strop věže zůstal otevřený pouze přes něj procházel oběžný okruh pro uchycení kulometu. Zde umístěný kulomet sloužil jako prostředek protiletecké obrany. Hlavní zbraní stroje ovšem byl protitankový kanon ráže 37 mm umístěný v čelní stěně věže. Nalevo od kanonu se nacházel ještě jeden kulomet MG 34, který sloužil k likvidaci živé síly nepřítele.

Jak již bylo řečeno vznikl tento stroj pouze v jediném exempláři. Pro sériovou výrobu schválen nebyl především kvůli technickým komplikacím s jeho provozem.

 

 

7,5cm Selbstfahrlafette

7,5cm Selbstfahrlafette starší verze, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od roku 1934 pracovaly konstruktéři společnosti Büssing na vývoji lehkého a rychlého stroje, který by zároveň byl schopen nést poměrně silnou výzbroj s níž by dokázal likvidovat i nepřátelské tanky. Tento vývoj postupně přivedl na svět tři různé, i když podobně řešené, stroje. Nutno ovšem předeslat, že ani z jeden z nich se nakonec nedostal do sériové výroby.

Prvním z těchto strojů bývá označován jako 7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 (model 1). Na tomto stroji spolupracovala s Büssingem ještě firma Rheinmetall Borsig a první a zároveň poslední prototyp se jim podařilo dokončit ještě v roce 1934. Stroj spočíval na polopásovém podvozku tradiční konstrukce.

Vepředu tedy byla řiditelná náprava s jednoduchými koly obutými do běžných pneumatik, vzadu se potom nalézala pásová soustava. Tu tvořilo na každé straně pět pojezdových kol uspořádaných, přesně podle tradice německé konstrukční školy, ve dvou překrývajících se řadách. Hnací kolo bylo vpředu, napínací vzadu a obě byla zvednuta lehce nad úroveň ostatních kol.

7,5cm Selbstfahrlafette novější verze - BN 10 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Trup byl svařen z ocelových desek a od pásů směrem vzhůru se rozšiřoval. Na stropní desce trupu byla potom umístěny plně otočná a shora otevřená věž. V její čelní stěně byl uchycen kanon ráže 75 mm o délce hlavně 40,8 násobku ráže. Žádnou jinou organickou výzbrojí stroj nedisponoval. Síla pancéřování se pohybovala od 8 do 20 mm. Posádka polopásu byla čtyřčlenná, dva muži seděli v přední kabině odkud vyhlížely uzavíratelnými průzory, zbylý dva tvořili obsluhu zbraně a měli své stanoviště ve věži.

Jediným vyrobeným prototypem skočila celá životní cesta tohoto stroje neboť armáda neprojevila zájem o jeho sériovou výrobu.

Konstruktéři se však nehodlali vzdát a zkušenosti z konstrukce tohoto stroje využili při vývoji nového typu polopásu stejné hmotnostní i zbraňové kategorie. Nový stroj označovaný jako BN 10 H byl svému předchůdci velmi podobný. Jeho trup byl však o poznaní nižší a obecně účelněji řešený. Pojezdová kola v pásové části podvozku se posunula směrem vzad takže se zvětšila mezera mezi kolem hnacím a prvním z pojezdových kol. Kapota motorového prostoru zůstala v podstatě beze změny až na jiné provedené samotné čelní masky.

7,5cm Selbstfahrlafette novější verze - BN 10 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Věž byla opět velmi podobná věži staršího provedení, ale byla nižší a její stěny se ještě k tomu směrem k zádi snižovaly. Věž byla samozřejmě shora otevřená. Stroj dostal také novější verzi kanonu opatřenou dvoukomorovou úsťovou brzdou. Počet členů posádky se oproti starší variantě nezměnil. Úroveň pancéřování se pohybovala od 8 do 20 mm, hmotnost vozidla činila 6 tun a jeho maximální rychlost na silnici byla úctyhodných 60 km/h.

7,5cm Selbstfahrlafette teoreticky splňoval to co si od něj konstruktéři slibovali. Byl to rychlý stroj schopný díky pásům zdolat i členitý terén. Na rozdíl od lehkých tanků, které v podstatě tyto parametry splňovaly stejně dobře, však byl polopás díky své výzbroji schopen likvidovat i střední tanky protivníka. Přesto nebyl ani stroj této novější verze armádou objednán a jeho výroba skončila po dokončení tří testovacích prototypů.

Poslední stroj, který vznikl jako plod úsilí společnosti Büssing je pospán samostatně v následujících odstavcích jako Panzer Selbstfahrlafette III.

 

 

Panzer Selbstfahrlafette III

Panzer Selbstfahrlafette III auf Fahrgestell Zugkraftewagen 5t v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další vývojové práce firmy Büssing vedly ke vzniku stroje označované jako Panzer Selbstfahrlafette III auf Fahrgestell Zugkraftewagen 5t. Jak název napovídá byl tento polopás založen na podvozku již zavedeného tahače Zugkraftwagen 5t, který Wehrmacht přijal do výzbroje pod kódovým označením SdKfz 6. Z podvozku však byla převzata pouze konstrukce přední nápravy a pásové soustavy, podvozkové vana byla již řešena nově a do značné míry odlišně než u SdKfz 6.

Zcela netypicky pro německou školu byla pohonná jednotka umístěna na zádi. Díky tomu mohl mít stroj poměrně krátký a nízký "nos", z jehož skloněné desky vystupovala čelní stěna kabiny řidiče a velitele. Na této stěny se nacházely dva průzory opatřené uzavíratelnými klapkami. Každý z těchto dvou členů posádky měl nad hlavou vlastní průlez uzavřený obdélníkovým poklopem.

Hned za těmito poklopy se potom nacházela rozměrná otočná věž s otevřeným stropem. V čelní stěně věže byla umístěna hlavní a jediná zbraň - kanon ráže 75 mm s délkou hlavně 40,8 násobky ráže.

Panzer Selbstfahrlafette III auf Fahrgestell Zugkraftewagen 5t,zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádka stroje byla čtyřčlenná. Kromě již zmíněného řidiče a velitele ji tvořil ještě nabíječ a střelec, jejichž stanoviště byla ve věži. Hmotnost polopásu činila 11 tun. S benzínovým motorem Maybach HL 45 o výkonu 150 koní bylo vozidlo schopno vyvinout na silnici rychlost až 50 km/h. Síla pancéřování se pohybovala od 6 do 20 mm. Celá pásová soustava i přední kolo byly zakryty jedním dlouhým blatníkem, který dodával stroji při bočním pohledu netradiční vzhled.

V průběhu roku 1936 vznikly celkem 4 prototypy Selbstfahrlafette III. Sériová výroba stroje zahájena sice nebyla, přesto se alespoň dva z těchto prototypů dočkaly skutečného bojového nasazení. 11. října 1941 si je armáda od výrobce objednala, vytvořila z nich samostatnou četu stíhačů tanků a odeslala je do Lybie kde měly podpořit Rommelův Afrika Korps v boji s Brity. Jeden z těchto dvou nasazených strojů byl během bojů v Africe zničen. Osud druhého není znám.

Třetí z existujících prototypů byl přestavěn na velitelský vůz pro kontrolu odpalování raket V-2. Tento stroj je stručně popsán v sekci Speciální technika pod názvem Feuerleitpanzerfahrzeug.

Poslední prototyp měl být snad experimentálně přestavěn na samohybný protiletadlový kanon jehož hlavní zbraní byl 50ti milimetrový Flak 41.

 

 

Schützenpanzer Unic P 107

obrněný transportér leichter Schutzenpanzerwagen U304(f) na podvozku Unic P 107, zdroj: super-hobby.cz, upraveno

Polopásové nákladní automobily Unic P 107 vyráběla francouzská společnost Unic ve spolupráci s firmou Citroen. Stroj spočíval na podvozku tvořeném přední řiditelnou nápravou a zadní pásovou sestavou. Konstrukce pásové části odpovídala standardům francouzské konstrukční školy té doby a byla řešena podobně jako u jiných polopásů.

Vepředu ji ohraničovalo velké hnací kolo a vzadu jen o něco menší kolo napínací, obě loukoťového provedení. Mezi nimi se nalézala čtyři drobná a poměrně složitě uchycená pojezdová kola. Přední a zadní pár kol byl spojen do jakýchsi vozíků a oba tyto vozíky byly potom napojeny na jeden větší vozík. Na něj potom shora navazoval úchyt jediné podpůrné kladky, která podpírala pás shora. Tento hlavní "vozík" byl odpružen mohutnou listovou pružinou a kovovým nosníkem spojen se zadním napínacím kolem.

Stroj byl poháněn čtyřválcovým motorem o výkonu 60 koní, který mu dokázal udělit na silnici rychlost až 45 km/h a to při spotřebě okolo 40 litrů benzínu na 100 km.

2 cm Flak 38 Selbstfahrlafette auf leSPW U304(f), zdroj: topwar.ru, upraveno

Po francouzské kapitulaci padlo Němcům do rukou několik set těchto vozidel v plně funkčním stavu. Německá armáda si s nimi poradila po svém - jednak je začala využívat v původní podobě a k původnímu účelu, tedy jako nákladní automobily a tahače, ale mimo to také vzniklo několik přestaveb, kterými byl stroj upraven pro zcela jiný účel.

První upravenou verzí byl obrněný transportér pěchoty označovaný jako Manschafttransportwagen U 304 (f). U 304 (f) bylo obecné označení, které Němci přiřadili stroji Unic P 107 po začlenění do vlastní armády. Na podvozku vyrostla rozměrná nástavba svařená z ocelových plechů. V zadní části stroje, kde byl prostor pro pěchotní družstvo, spolu plechy horní a dolní poloviny trupu svíraly ostrý úhel. Toto zkosení stěny zvyšovalo její odolnost proti ostřelování. Pancíř však nabízel ochranu pouze před palbou z ručních zbraní nebo před drobnými střepinami. Jeho síla totiž byla pouhých 8 mm.

Výzbroj transportéru tvořila dvojice kulometů MG 34 ráže 7,92 mm. Jejich rozmístěný bylo identické s německým standardem pro vlastní obrněné transportéry jako SdKfz 250 nebo SdKfz 251. První kulomet byl tedy uchycen na přední hraně shora otevřeného přepravního prostoru a byl chráněn ocelovým štítem. Druhý kulomet byl zavěšen na pohyblivém rameni na zadní hraně přepravního prostoru.

Do této podoby bylo přestavěno celkem 60 strojů Unic P 107 a všechny potom sloužily u Schnelle Brigade West.

3,7cm PaK 35/36 auf Zugkraftwagen P-107 U-304(f), zdroj: topwar.ru, upraveno

Druhou přestavbou francouzského tahače se stal samohybný protiletadlový kanon Flak 38 ráže 20 mm. Kanon byl instalován lafetován uprostřed přepravního prostoru a to včetně svého poměrně velkého čelního štítu. Stěny okolo bojového prostoru zbraně musely být sníženy aby se rozšířil volný prostor pro hladké otáčení kanonu. Podle fotografie je zřejmé, že se za vozidlo připojoval nákladní vozík s dodatečnou zásobou munice. Do této podoby bylo upraveno celkem 72 strojů.

Poslední variantou polopásu, kterou Němci vytvořily byl stíhač tanků vyzbrojený kanonem PaK 36 ráže 37 mm. Konstrukce trupu byla shodná jako u již popsaného Manschafttransportwagen U 304 (f). Jen místo pčedního kulometu byl v bojovém prostoru instalován lehký protitankový kanon včetně svého štítu. Zadní kulomet na otočném rameni zůstal zachován. Přesný počet takto upravených strojů není znám.

Všechny tři popsané přestavby francouzského vozu vznikaly v dílnách Baukommanda Becker. Náklady na jejich výrobu byly minimální, stejná však byla i praktická bojová hodnota výsledných kompletů.

 

 

Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG

vrak zničeného Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Polopásy Somua MCG vyráběl francouzský průmyslový koncern SOMUA (Societe d`Outillage Mecanique et d`Usinage d`Artillerie) od roku 1932 jako tahače pro těžké armádní houfnice ráže 155 mm. Ve své původní podobě dosahoval stroj hmotnosti 6,25 tuny.

Podvozek vozidla byl tvořen přední řiditelnou nápravou a zadní pásovou sestavou. Ta byla ohraničena vepředu velkým hnacím kolem a vzadu jen o něco menším kolem napínacím. Mezi nimi se nalézala čtyři drobná a poměrně složitě uchycená pojezdová kola. Přední a zadní pár kol byl spojen do jakýchsi vozíků a oba tyto vozíky byly potom napojeny na jeden větší vozík. Na něj potom shora navazoval úchyt jediné podpůrné kladky, která podpírala pás shora. Tento hlavní "vozík" byl odpružen mohutnou listovou pružinou a kovovým nosníkem spojen se zadním napínacím kolem. Jak je vidět bylo řešení pásové části velmi podobné řešení použitému rovněž u výše popsaného Unic P 107 a několika dalších francouzských polopásů této doby.

Po pádu Francie v roce 1940 padlo Němcům do rukou velké množství těchto strojů v perfektním stavu. Wehrmacht je začal používat jednak v nezměněné podobě jako nákladní tahače. Mimo to jich ale bylo nemalé množství přestavěno na stroje jiného určení, například transportéry pro ženijní jednotky, muniční vozy nebo samohybná protitanková děla.

vrak zničeného Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Tímto protitankovým dělem byl právě stroj označovaný jako Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG. Na popsaném polopásovém podvozku vyrostl rozměrný trup, který se od hranaté kapoty motoru vpředu rozšiřoval a zvyšoval směrem dozadu. V zadní části nad pásy se potom pancíř zvedal aby obehnal bojový prostor kanonu. Kanon samotný byl uchycen v čelní stěně tohoto prostoru. Jak již napovídá název stroje, byl za hlavní zbraň zvolen protitankový kanon PaK 40 ráže 75 mm. Strop a částečně i zadní stěna bojového prostoru zůstaly odkryté a při nepříznivém počasí se přes ně přetahovala impregnovaná plachta.

Výrobou těchto polopásových stíhačů tanků se zabývala firma Baukommando Becker a celkem jich vzniklo 72 kusů. Všechny potom sloužily v rámci tzv. Schnelle Brigade West.

 

 

Reihenwerfer auf Fahrgestell Somua MCG

vrak zničeného Leichter Reihenwerfer auf Fahrgestell Somua MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Kromě výše popsaného stíhače tanků a dalších strojů vzniklo na podvozku Somua MCG také celkem 36 samohybných minometů označovaných jako Leichter Reihenwerfer auf Fahrgestell Somua MCG.

Přední část trupu vypadala stejně jako u již zmíněného samohybného protitankového děla Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG. Trup ovšem za kabinou řidiče v podstatě končil a v zadní části stroje nad pásy zůstala jen otevřená plošina. Na ní bylo otočně uchyceno celkem šestnáct minometných hlavní uspořádaných ve dvou řadách po osmi. Hlavně bylo možno natáčet dálkově zevnitř kabiny. Podstavec umožňoval otáčení o 360° a výškový náměr bylo možno měnit od +40° do +90°.

 

 

8cm Vielvachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL

8cm Vielvachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-300-1863-30, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Vedle řady strojů Somua MCG vyráběl francouzský koncern od roku 1933 také těžší polopásy řady MCL. Vozy Somua MCL byly celkově robustnější konstrukce než model MCG, poháněl je silnější motor o výkonu 85 koní a měli rovněž o něco složitěji řešenou pásovou soustavu.

I tyto stroje se samozřejmě staly součástí německé válečné kořisti po dobytí Francie a i ony posloužily jako základ pro zajímavé konverze. Jednou z nich byl i samohybný raketomet, který nesl oficiální označení 8cm Vielvachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL.

Na podvozku francouzského stroje vyrostl velmi jednoduše řešený trup svařený z rovných ocelových plechů. Kapota motoru tvořila rovinu se zadní plošinou, pouze uprostřed délky stroje vystupovala z trupu vyšší kabina posádky. K nástupu a výstupu z kabiny sloužily velké jednodílné dveře, které byly v obou bočních stěnách. Za kabinou, na již zmíněné plošině, byla otočně upevněna soustava raketometných hlavní. Hlaveň ovšem není to pravé označení neboť se jednalo pouze o jednoduché vodící kolejnice o délce 186 cm. Na první pohled byla vidět silná inspirace ruskými Kaťušemi.

8cm Vielvachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-300-1863-18, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Odpalovací kolejnice byly umístěny ve dvou řadách nad sebou po dvanácti. Na každou kolejnici se upínaly dvě rakety, jedna shora a druhá zespoda. Celkem tedy byl raketomet schopen odpálit najednou 48 raket. Rakety byly ráže 80 mm a byly buď trhavé nebo zadýmovací. Celková zásoba munice na palubě stroje činila 288 raket, tedy šest kompletních salv. Dostřel raketometu se pohyboval na hranici 5300 metrů.

V dílnách Baukommanda Becker vznikl všeho všudy šest exemplářů této zbraně. Sériová výroba nebyl nikdy schválena. Všechny vyrobené stroje byly potom začleněny do řad Schnelle Brigade West. Žádné detaily o jejich skutečném bojovém nasazení nejsou známy.

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nově spuštěné galerie tanku Panzer IV a stíhače tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje