TOPlist

 

 

Pokus o záchranu 6. armády

tanky a pěchota postupují zamrzlou krajinou na pomoc svým kamarádům ve Stalingradu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Bueschel-090-39, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Listopad 1942 byl již čtvrtým měsícem trvání bitvy o Stalingrad. Němcům se přesto stále nedařilo město kompletně dobýt. Kruté pouliční boje vtahovaly do ulic města stále další a další německé jednotky a tím docházelo k oslabení obou křídel Stalingradského výběžku. Sovětští generálové Žukov a Vasilevsky se rozhodli této situace využít a začali se Stalinovým souhlasem připravovat ambiciózní operaci s krycím označením Uran. Cílem operace bylo proražení obou křídel německé 6. armády vázané ve Stalingradu, její obklíčení a zničení.

K útoku shromáždili Sověti celkem pět armád čítajících na 700 tisíc mužů a 1400 tanků. Operace Uran začala 19. listopadu 1942 ve 4 hodiny ráno. Toho dne zaútočily tři sovětské armády na pozice 3. rumunské armády severně od města. Útoku předcházela několikahodinová dělostřelecká příprava, do které se zapojilo na 800 děl. Rumunské jednotky zde byly rozprostřeny na příliš velké ploše a nedisponovaly dostatkem protitankových zbraní. Jejich obrana se téměř okamžitě zhroutila a Sověti postupovali dále na jihozápad.

O den později, tj. 20. listopadu, zaútočily další dvě sovětské armády jižně od Stalingradu na pozice rumunského 4. armádního sboru. Ani zde nebyla obrana o moc silnější a sovětské tanky jí prošly bez větších problémů. 22. listopadu se obě čelisti sovětských kleští spojily u města Kalach a uzavřely obklíčení 6. armády. Ve Stalingradském kotli uvízlo 220.000 až 250.000 převážně německých a rumunských vojáků. Sověti ihned začali budovat obranná postavení a to jak vnitřní, stojící proti případným pokusům 6. armády o průlom z města, tak vnější, naopak proti pokusům o znovudobytí Stalingradu zvnějšku.

jednotky, vybrané pro účast v záchranné operaci, se přepravují do místa sousředění, zdroj: worldwarphotos.com se souhlasem provozovatele, upraveno

Paulusův štáb začal v obklíčeném městě ihned plánovat průlom na západ. Plán byl jasný, stáhnout všechny jednotky do jižní části kotle a odsud vyrazit s tanky v čele. V té chvíli měli Němci k dispozici ještě okolo stovky tanků PzKpfw III a asi třicet PzKpfw IV. Hitler ovšem zakázal reorganizaci obklíčených vojsk k průlomu a slíbil záchranu zvenčí. Německé síly v jižním Rusku ovšem nebyly připraveny ani na to aby kladly odpor ruskému útoku, natož aby přešly do protiofenzívy a probojovaly se zpět ke Stalingradu.

Rusové navíc začali rychle postupovat dále na západ a Němci museli začít evakuovat své zásobovací sklady a letiště, nechtěli-li o vše přijít. Nevelké, narychlo zformované bojové skupiny dostaly na starost obranu improvizované linie táhnoucí se podél řeky Čir, aby dále na západě umožnily zkonsolidování jednotek pro záchrannou operaci. Tato obranná linie měla rovněž chránit dvě životně důležitá letiště Luftwaffe ve městech Morozovsk a Tacinskyi.

Hitler, posedlý snahou za každou cenu udržet město ve svých rukou, se obrátil na Göringa s dotazem, zda dokáže zajistit zásobování stalingradského kotle ze vzduchu, aby Paulus se svými muži vydržel než bude zachráněn zvenčí. Aniž by provedl nějakou hlubší analýzu odpověděl Göring, vydatně podporován svým podřízeným generálplukovníkem Hansem Jeschonnkem, že je to možné. Göring poukazoval na úspěšný vzdušný most, pomocí kterého se o rok dříve podařilo zásobovat a zachránit obklíčené německé jednotky u Děmjansku a tvrdil, že jeho letouny jsou schopné dopravit do Stalingradu denně 500 tun materiálu. 6. armáda ovšem podle odhadů velení potřebovala k přežití denně cca 800 tun materiálu. Zasvěceným armádním činitelům bylo jasné, že to je zhola nemožný úkol. Přesto bylo fungování vzdušného mostu zahájeno.

záchranné jednotky vyrážejí... polopásové transportéry, motorky... zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-218-0545-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Mužem, jež dostal zorganizování záchranné operace, se stal polní maršál Erich von Manstein. 27. listopadu zahájil Manstein činnost velitelství své nově utvořené armádní skupiny Don a hned začal soustřeďovat všechny dostupné tankové síly. Záchranná operace dostala krycí označení operace Zimní bouře (Unternehmen Wintergewitter). Mansteinův plán počítal s tím, že se jednotky ze západu probijí co nejblíže k městu a Paulus se svými muži jim ve vhodnou chvíli vyrazí naproti až se oba směry setkají a společně se vrátí do bezpečí za linií řeky Čir. Paulusova část operace dostala krycí označení Úder hromu. V té době již ovšem stalingradské jednotky trpěly nedostatkem pohonných hmot a byly schopné postoupit maximálně o třicet kilometrů. Vše tedy záleželo na tom, jak blízko se k nim dokáží probojovat hlavní síly postupující ze západu.

V prosinci udeřila zima naplno. Rozsáhlé stepi pokrývala silná vrstva sněhu, rtuť teploměrů, která přes den nikdy nepřekročila nulu, klesala v noci k mínus čtyřiceti stupňům Celsia. Narozdíl od minulého roku, kdy nevybavený Wehrmacht zastavila zima před Moskvou, byly již tentokrát jednotky na zimní podmínky lépe připraveny. Přesto se ale pro německé vojáky v tak kruté zimě stával boj s mrazem stejně obtížný jako boj s Rudou armádou. Ztráta bezpečného úkrytu v tomto počasí znamenala jistou smrt chladem. Motory tanků i ostatní techniky se často musely nechávat běžet 24 hodin denně, jinak hrozilo jejich zamrznutí. Důležité byly pravidelné příděly teplého jídla, které dodávaly energii i morálku promrzlým a unaveným vojákům. Jediným kladným přínosem mrazů bylo zamrznutí řek a potoků, kterými byla step hustě protkána. Díky ledu neomezovaly toky pohyb německých jednotek.

K posílení obranné linie na řece Čir, jejíž sílu Rusové stále častěji zkoušeli tankovými útoky a kterou doposud hájily pouze slabé smíšené jednotky, byly povolány tanky 11. Panzer Division sloužící v rámci XXXXVIII. tankového sboru. Celkem dorazilo několik desítek tanků PzKpfw III a PzKpfw IV. Ty potom obracely na ústup sovětské tanky kdykoliv se jim podařil průlom přes zamrzlý Čir. Za každý zničený ruský tank však jakoby ihned přijel jiný. Němci zatím žádnou náhradu za své zničené stroje nedostávali a tento problém se stával stále citelnější a bylo jen otázkou času kdy 11. divize ustoupí, nebo bude úplně zničena.

... tanky, pěchota... zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mezitím se k výchozí linii operace Wintergewitter u Kotělnikova přesouvaly tanky a pěchota shromážděné pro záchrannou misi. Speciálně pro tuto akci byl zformován LVII. tankový sbor. Tvořily jej tanky tří různých tankových divizí. 6. Panzerdivision byla povolána na pomoc až z Francie kde se zotavovala po předcházejících bojích na východě. Její tanky měly tvořit čelo útoku. 17. Panzerdivison dorazila z Kavkazu a měla postupovat na levém křídle. Z odpočinku byla stažena ještě 23. Panzerdivison, která tvořila pravé křídlo útoku. Celkem se pro operaci zimní bouře podařilo shromáždit okolo 500 tanků a 75.000 mužů. 12. prosince vyrazily německé jednotky zasněženou krajinou směrem ke Stalingradu.

Z počátku se ofenzívě dařilo. Během prvního dne dosáhli Němci řeky Aksai. Tankům vydatně pomáhaly i střemhlavé bombardéry Stuka, které napadaly kolony nepřátelské techniky. Již od počátku operace Uran plánovali Sověti další navazující operaci s kódovým označením Saturn. Jejím cílem bylo pokračovat v postupu i po obklíčení Stalingradu, obsadit Rostov na Donu a tím odříznout veškeré německé síly dislokované na Kavkaze. Německý protiútok směrem k obklíčenému městu Sovětům narušil jejich původní plány.

Obrana prstence okolo Stalingradu potřebovala více jednotek, než se původně předpokládalo a operace Saturn tedy nemohla být spuštěna v plném rozsahu. Přesto ale byla 16. prosince zahájena v menším měřítku a pod novým označením "malý Saturn". Dvě sovětské armády vyrazily severně od Mansteinových jednotek směrem k Rostovu. Sověti se zde dostali do boje s italskou 8. armádou, kterou se jim však podařilo obklíčit. Manstein pochopil kritičnost celé situace a aby zabránil nejhoršímu odklonil část 6. tankové divize na sever aby zde Italům pomohla zastavit sovětský postup. Tím ovšem citelně oslabil LVII. Tankový sbor a prakticky ochromil celou operaci Zimní bouře.

... útočná děla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

20. prosince 1942 se přesto německé tanky přiblížily ke Stalingradu na 50 kilometrů. Nyní již naprosto vyčerpaný a oslabený se německý postup zastavil a bylo jasné, že blíže k městu se už záchranné jednotky nedostanou. Manstein naléhal Pauluse ať nyní zahájí svoji část operace a vyrazí se všemi muži a tanky ven z města v ústrety německému předmostí. Paulus však průlom nezahájil. Pravděpodobně ze strachu z Hitlerovi reakce, neboť vůdce evakuaci města neschválil.

Možná se Paulus také obával, že jeho vyhladovělí a promrzlí muži s posledními zbytky pohonných hmot a munice si nedokáží probít cestu skrz 50 kilometrů sovětské obrany a že by mohli nakonec zůstat bez pomoci uprostřed mrazivé stepy napůl cesty mezi Mansteinem a Stalingradem. Město samotné přece jen skýtalo větší možnosti obrany před početně silnějším protivníkem než otevřená krajina. Paulus zřejmě stále doufal že záchrana zvenčí přece jen přijde.

Mansteinovi muži dokázali s vypětím všech sil udržet předmostí ještě 4 dny. Po celou tu dobu museli odolávat sovětským útokům, které se je snažily zahnat zpět. Rusové do boje nasazovali stále nové a nové tanky a Němci je stejně vytrvale ničili. Drželi pozice a čekali, až Paulus se svými muži zahájí operaci Úder hromu a sám se k nim probojuje od východu. Paulus však tuto šanci nevyužil a odsoudil tak 6. armádu k záhubě. 24. prosince zahájili Sověti mohutný útok na čelo LVII. tankového sboru. To již tentokrát jejich nápor nevydrželo a Němci se museli dát na ústup. O dva dny později přišel oficiální Hitlerův rozkaz k urychlenému stáhnutí se zpět na výchozí linii na úrovni města Kotělnikovo. Během tohoto ústupu však německé jednotky doslova vykrvácely. Přišli téměř o všechny tanky a padli tisíce mužů.

směr Stalingrad, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Operace Zimní bouře skončila. Paulus zůstal ve Stalingradu a mohl už jen čekat na svůj osud. Mezitím se XXXXVIII. tankový sbor s tanky 11. tankové divize spolu s odvolanou částí 6. tankové divize vydal na západ bránit cestu k Rostovu, kterou nastoupili Rusové po proražení italských linií. U města Tacinskyi se jim podařilo Rusy překvapit a porazit a mohli tak v této oblasti zaujmout obrannou pozici.

Intenzita ruských útoků se však stále stupňovala a bylo jasné, že fronta se zde nemůže udržet dlouho. Dokonce ani 7. tanková divize, jež byla se svými 125 tanky do tohoto úseku povolána na pomoc z Francie, nedokázala situaci stabilizovat. Proto vydal Hitler rozkaz k okamžitému zahájení stahování všech jednotek z Kavkazu zpět na Ukrajinu. Pokud by totiž Rusové dobyli Rostov, odřízli by Němcům jedinou ústupovou cestu kolem Azovského moře a 400.000 vojáků na Kavkaze by zřejmě stihl stejný osud jako obklíčenou 6. armádu.

V samotném Stalingradu zatím Sověti podnikali na zoufalé Němce jeden útok za druhým. Göringův vzdušný most, které měl obklíčené vojáky zásobovat, beznadějně selhal. V průměru se totiž dařilo do kotle dopravit průměrně pouze 94 tun materiálu denně (namísto plánovaných 500 tun a potřebných 800 tun). Bylo tomu tak i přesto, že do vzdušného mostu byla zapojena nejen veškerá dostupná nákladní, ale i bombardovací letadla. Na zpáteční cestě odvážely letouny jednak cenné armádní specialisty a dále také zraněné a nemocné vojáky, kterým se uvnitř kotle nemohlo dostat potřebné péče. Celkem se tímto způsobem podařilo ze Stalingradu evakuovat 42.000 mužů. Poslední zásobovací a evakuační letadlo odletělo ze Stalingradu 22. ledna 1943. Toho dne totiž sověti dobyli poslední německé letiště uvnitř kotle a letecký most přestal existovat. Během jeho trvání ztratila Luftwaffe díky počasí, technickým poruchám a zejména kvůli silné ruské protivzdušné obraně 488 letounů a asi tisícovku mužů.

operace Zimní bouře neuspěla, německý útok byl rozbit a šestá armáda zůstala uvězněna ve Stalingradu, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nyní se již Rusové mohli plně soustředit na ničení "stalingradské pevnosti". Zbývajících cca 100.000 vojáků 6. armády bylo na pokraji sil a nepředstavovali pro dobře zásobované Sověty nijak silného protivníka. 30. ledna 1943 ještě Hitler povýšil Pauluse na polního maršála v naději, že raděj spáchá sebevraždu, než by se stal prvním německým polním maršálem, který se vzdal nepříteli. Paulus Hitlerovi vzkázal, že se nikdy nevzdá... ani ne za 24 hodin potom vyšel spolu se svým štábem z bunkru pod vybombardovaným obchodním domem, a vzdal se. 2. února byla potom podepsána oficiální kapitulace všech jednotek bojujících ve Stalingradu.

Některá osamocená německá ohniska odporu se však odmítla vzdát a raději dále bojovala. Jejich poslední zbytky se udržely až do března 1943, potom již ve městě zavládl definitivní klid. Do sovětského zajetí padlo ve stalingradském kotli 91.000 německých vojáků. Jen něco kolem 5.000 se jich po letech vrátilo ze zajetí domů.

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nedávno aktualizovanou stránku o stíhači tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje