TOPlist

 

 

Minenräumwagen B I s připojenými detonačními válci, kovová tyč na boku vozu je řadicí páka, která měla tři polohy: neutrál, pomalu vpřed a rychle vpřed, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již počátkem našeho letopočtu používala římská vojska systematicky rozmístěné nášlapné nástrahy, které brzdily nebo zastavovaly postup nepřátelské pěchoty. Tehdy šlo samozřejmě pouze o pasivní chladné nástrahy v podobě kovových ježků s ostrými trny, ale jejich účinnost při posílení obranných pozic byla neoddiskutovatelná. Uběhlo mnoho století, byla vynalezena celá řada různých typů trhavin a kdysi primitivní nášlapné nástrahy se vyvinuly až do formy pozemních min, nejprve protipěchotních, později i protitankových. V první světové válce nebylo jejich nasazení až tak intenzivní, protože tanky byly v plenkách a k zastavení pěchotního útoku bohatě stačila kombinace zátarasů z ostnatého drátu a kulometných hnízd. Zato druhá světová válka dopřála minám obrovský „prostor“. Řádově bylo během druhé světové použito několik desítek milionů pozemních min všech druhů, zejména v Africe a Rusku, ale také v pobřežních oblastech západní Evropy.

Likvidace minových polí tradičně spadá do kompetence ženistů a ani za druhé světové války tomu nebylo jinak. Už samo o sobě se jedná o velmi nebezpečnou činnost, kterou bylo navíc mnohdy nutno provádět pod nepřátelskou palbou. Není tedy divu, že ženisté (a nejen ti němečtí) hledali technické prostředky, které by tento jejich úkol co nejvíce usnadnily. V rámci tohoto hledání se německá armáda v říjnu 1939 obrátila na zbrojní úřad s požadavkem na vývoj dálkově řízeného vozidla, které by sloužilo jako čistič minových polí. Zbrojní úřad zpracoval armádní požadavky do zadání, které 21. listopadu 1939 předal firmě Borgward spolu s kontraktem na vývoj a dodávku 50 popsaných vozidel.

Vozidlo mělo prostě projíždět skrz minové pole a přitom za sebou táhnout sadu ocelových válců, které by případné miny iniciovaly. Samozřejmě zde byla nemalá šance, že na minu najede i samotné vozidlo a bude tak zničeno a právě proto měl být stroj dálkově řízený a tedy bez posádky. Z popsaného způsobu nasazení také nutně vyplývala nízká provozní životnost stroje. Proto zbrojní úřad požadoval po firmě Borgward co nejjednodušší konstrukci a tedy co nejnižší pořizovací cenu.

zničený Minenräumwagen B I, stroj zřejmě najel na minu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jako odpověď na armádní zadání postavil Borgward malé kompaktní vozidlo o hmotnosti 1,5 tuny s označením Minenräumwagen B I. Vozidlo mělo plně pásový podvozek se třemi pojezdovými koly na každém boku. V rámci snižování pořizovací ceny nebyla pojezdová kola opatřena po obvodu gumovou, ale dřevěnou obručí. Přesněji řečeno šlo o čtyři samostatné dřevěné kusy, připevněné po obvodu kola (podobně jako u starých loukoťových kol). Pojezdové ústrojí doplňovalo vpředu ozubené hnací kolo a vzadu drobné kolo napínací. Na ocelové podvozkové vaně byl posazen jednoduchý trup ze železobetonu. Ano čtete správně, trup vozidla byl skutečně betonový. Důvodem pro použití tohoto materiálu bylo zřejmě opět snižování výrobních nákladů.

V zadní části trupu byl uložen čtyřválcový motor Borgward 4M 1,5 R II o obsahu 1,498 litru, který dával výkon 28 koní při 2500 otáčkách za minutu. Na motor byla napojena jednoduchá redukční převodovka, která umožňovala zařazení dvou rychlostních stupňů. Zařazení rychlostního stupně se provádělo pomocí dlouhé páky umístěné zvenku na levém boku vozidla. Páka měla tři polohy: pokud byla zvednutá nahoru, byl zařazen neutrál, napůl sklopená vpřed řadila páka první rychlostní stupeň a při úplném sklopení vpřed byl zařazen druhý nejvyšší stupeň. Po zařazení převodového stupně již vozidlo jelo konstantní rychlostí, konkrétně 2 km/h při prvním stupni a 5 km/h při druhém stupni. Přidávání nebo ubírání plynu a tím zpomalování nebo zrychlování, zřejmě nebylo v rámci dálkového řízení možné. Pokud bylo třeba vozidlo jedoucí na první rychlostní stupeň zrychlit, musel k němu nejspíš jeden z vojáků přiběhnout a prostě za jízdy přepnout řadicí páku do polohy pro druhý stupeň (doběhnout stroj jedoucí rychlostí 2 km/h nebylo až tak těžké). Stejně tak při zastavování bylo nutno ke stroji dojít a přepnout páku do polohy neutrál. Dálkové ovládání se tak omezovalo pouze na změnu směru jízdy, čehož se dosahovalo pravděpodobně elektromagnetickými brzdami na koncových převodech hnacích kol. Zásoba benzínu stačila Minenräumwagenu k ujetí pouhých 18 km, což však vzhledem k účelu vozidla bohatě postačovalo.

Ve střední část trupu před motorem byla uložena řídící jednotka, která přijímala radiové signály z dálkového ovladače a podle nich spínala elektromagnetické brzdy na převodech hnacích kol. Ze stropu trupu zde vyčnívala krátká, ale silná, radiová anténa. V přední sekci trupu pak byl částečně volný prostor, který bylo možné využít pro výbušnou nálož. O tom ale až později. Na levém boku trupu, hned za řadicí pákou, byl na betonové boční desce upevněn rozměrný tlumič výfuku. Strop trupu nad motorovou sekcí byl plechový a měl zvýšenou část s otevřenými boky, které sloužila jako průduchy pro chlazení motoru. Způsob provedení stropu v přední části trupu není z pramenů úplně jasný. Většinou bývá uváděno, že byl rovněž plechový, ale je možné, že alespoň u části vozidel byl dřevěný.

Minenräumwagen B I s detonačními válci a jeho naváděcí tank kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B, na blatníku tanku je vidět znak Minenräum Kompanie 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V pravé části stropu, nedaleko od krátké radiové antény, trčel vzhůru dlouhý kovový prut. Jeho poslání bylo velmi prosté. Na jeho konec se navazoval kus barevné látky, aby řidič neztratil přehled o pozici stroje ani v členitějším terénu (když mu výhled na samotný pásák například zakryla terénní vlna). Aparatura pro dálkové řízení „minolovky“ nebyla právě kapesních rozměrů. Přitom musela být mobilní a chráněná nejen před počasím, ale i před nepřátelskou palbou. Pro tento účel bylo tedy vyvinuto speciální naváděcího vozidlo, založené na velitelském tanku Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B.

Minenräumwagen B I obdržel výzbrojní kód Sd.Kfz. 300 (Sd.Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Dodávky 50 objednaných strojů probíhaly od ledna do května 1940, nicméně radiová aparatura do nich byla instalována až koncem června 1940. Dne 1. června 1940 byla formálně vytvořena první jednotka, která měla nové stroje začít testovat. Její skutečný název sice zněl Minenräum Kompanie 1, tedy 1. odminovací rota, nicméně v rámci utajení byla jednotka dlouho vedena pod označením Kompanie Glienicke (nová, dálkově řízená vozidla byla totiž považována za hi-tech zbraň, pro kterou platilo přísné utajení). Rota byla tvořena třemi četami a velitelským štábem. Každá četa měla 9 odminovacích vozidel a 3 naváděcí tanky. Celá rota tedy měla 27 Minenräumwagen B I. Padesát dodaných vozidel tedy znamenalo téměř dvojnásobek tabulkového stavu roty. Vzhledem k „sebedestruktivnímu“ způsobu nasazení to však nebyl vůbec žádný problém.

Jelikož vznikla až v červnu 1940, nestačila se již Minenräum Kompanie 1 zapojit do útoku na Francii. Po skončení tohoto tažení se však jednotka do Francie přesunula, aby na minových polích před Maginotovou linií provedla důkladné testování svých odminovacích strojů. Základnou jednotky se tedy na nějakou dobu stalo město Wissembourg, ležící u samých hranic Francie a Německa na severu Alsaska. Minenräumwagen B I nabízel vlastně dva možné způsoby použití. Tím prvním bylo již výše uvedené projíždění minovým polem se zapřaženými detonačními válci. Druhým způsobem pak bylo použití v roli dálkově řízené bomby. Do volného prostoru v přední části trupu byla v tomto případě umístěna silná nálož, následně byl stroj veden skrz minového pole a jakmile narazil na minu, její výbuch odpálil i vezenou nálož. Rázová vlna, způsobená takovým výbuchem, pak iniciovala další miny v poměrně širokém okolí vozidla, takže prostor byl „vyčištěn“.

Minenräumwagen B II byl robustnější konstrukce a při jeho nasazení se již s vlečením detonačních válců nepočítalo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V literatuře nepanuje shoda ohledně způsobu odpálení vezené nálože. Podle některých autorů se dala nálož odpálit aktivně dálkovým ovladačem, podle jiných toto ovladač neumožňoval a k odpálení nálože docházelo bez kontroly řidiče, když vozidlo najelo na minu. Ať tak, či tak, němečtí vojáci ve Francii po několik měsíců důkladně testovali oba možné způsoby čištění minových polí, přičemž zlikvidovali všech padesát odminovacích strojů. Minenräumwagen B I se tedy nedočkal nasazení frontě a posloužil pouze k testům, i když velmi ostrým testům.

Provedené zkoušky ukázaly, že nasazení s přípojnými odpalovacími válci je méně efektivní, než nasazení s náloží. Zároveň se však ukázalo, že Minenräumwagen B I není celkově příliš zdařilý stroj. Jeho průchodnost terénem byla velmi omezená a dálkové řízení nespolehlivé.

Již v dubnu 1940 objednal zbrojní úřad u firmy Borgward vývoj druhé generace čističe minových polí s označením Minenräumwagen B II. Nové vozidlo bylo znatelně robustnější, než první verze. Jeho hmotnost narostla na cca 2,3 tuny. Větší a těžší vozidlo potřebovalo také silnější motor, konkrétně byl použit šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o výkonu 49 koní při 3300 otáčkách za minutu. Kvůli větší délce stroje bylo doplněno čtvrté pojezdové kolo. Přední hnací kolo bylo umístěno výše, než u první generace vozidla. Důvodem bylo zvětšení nájezdového úhlu a tedy zvýšení průchodnosti terénem. V souvislosti s tím však bylo také nutno doplnit pojezdové ústrojí o jednu vratnou kladku, která pomáhala navádět horní část pásu na vysoko posazené hnací kolo.

na tomto rozervaném vraku Minenräumwagenu B I je krásně vidět, že jeho trup byl vyroben z betonu, dokonce včetně armovacích drátů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Trup vozidla byl opět z betonu, pouze na čelní stěnu byla připevněna ještě dodatečná ocelová deska, která zvyšovala odolnost vozu proti ostřelování nepřítelem. Minenräumwagen B II si zachoval dvoustupňovou převodovku i systém řazení rychlostí pomocí velké páky umístěné zvenčí na levém boku trupu. Rychlost stroje zůstala 2 km/h při zařazeném prvním stupni a 5 km/h při druhém stupni. Akční rádius vzrostl u „bé dvojky“ na 30 km. Motor byl opět umístěn v zadní části trupu. Tlumič výfuku se nově nalézal na zadní stěně trupu. Tato stěna byla řešena jako otevřená, chráněná pouze horizontálními ocelovými mřížemi.

Primárním způsobem nasazení druhé generace Minenräumwagenu již nebylo vlečení detonačních válců, ale odpálení vezené nálože. 300 kilogramů trhaviny, uložených uvnitř trupu, dokázalo vytvořit kráter o průměru 5 metrů a iniciovat miny v okruhu 40 metrů. Zbrojní úřad si u firmy Borgward objednal rovných 100 vozidel. První z nich byly dodány již v červenci 1940. V rámci zkoušek nového Minenräumwagenu B II se vojáci zamýšleli i nad možnostmi jeho uplatnění proti jiným cílům, než jen proti minám. Vzhledem k síle vezené nálože mohl tento stroj alespoň teoreticky likvidovat také bunkry nebo dokonce obrněnou techniku nepřítele. Blíže neznámý počet vozidel byl proto upraven a testoval se u něj nový mechanismus odpalování nálože. K náloži bylo připojeno mechanicky ovládané detonační zařízení. Nad levým hnacím kolem byla vyvedena pohyblivá páka a na ni připojena dlouhá kovová tyč, směřující před vozidlo. Když stroj najel touto tyčí do překážky, došlo ke spuštění detonačního zařízení a odpálení nálože. V praxi se však tento improvizovaný způsob iniciace nálože příliš neosvědčil. Samotný fakt, že takový experiment proběhl, naznačuje, že odpálení nálože skutečně nebylo možné provést v libovolný okamžik pomocí dálkové ovladače.

V prosinci 1940 byla vytvořena druhá odminovací rota a spolu s tou první sloučena do prvního odminovacího praporu (Minenräum Abteilung 1). Prapor byl tedy tvořen dvěma rotami po třech četách a velitelským štábem praporu. Celkově čítal 54 odminovačů B II a 20 naváděcích tanků na bázi Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B. Na přelomu května a června 1941 se prapor v rámci soustředění vojsk pro útok na SSSR přesunul do východního Pruska. Zde byl rozdělen a jeho součásti přiděleny k různých jednotkám v rámci VIII. a XXXIX. sboru pod skupinou armád Střed. Po třech týdnech bojů na východní frontě byl prapor stažen zpět do Německa. Během srpna a září byl přezbrojen, reorganizován a 15. září 1941 přejmenován na Panzer Abteilung 300. V únoru 1942 pak byla do praporu doplněna ještě třetí rota a útvar byl přeznačen na Panzer Abteilung 300 (FL) (písmena FL reprezentovala sousloví Funklenk, tedy rádiem řízený). V květnu 1942 se jednotka vrátila na východní frontu, aby se zde zapojila do bojů o Sevastopol. V té době však již jednotka pomalu ale jistě přecházela na jinou techniku než Borgwardy B I a B II, takže její další vývoj a akce si popíšeme jinde.

v roce 1941 testovala armáda plovoucí variantu Minenräumwagenu B II (na snímku uprostřed), do sériové výroby se však nedostala, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Testy i bojové nasazení na východní frontě potvrdily u Minenräumwagenu B II stejné nedostatky, jakými trpěla už jeho první generace B I. Byl pomalý, nezvládal členitější terén a někdy dokonce samovolně explodoval po nárazu do překážky. Také systém bezdrátového řízení byl prý dosti náchylný k poruchám. Velká část těchto nešvarů pramenila z cílené snahy o minimalizaci výrobních nákladů vozidla, určeného na jedno použití. Na základě těchto zkušeností se Němci rozhodli, že budoucí dálkově řízené ničitele min budou již koncipovat tak, aby mohly být použity opakovaně a tudíž se vyplatilo postavit je robustnější a spolehlivější.

Z Minenräumwagen B II byla odvozena speciální varianta odminovacího vozu, schopného plavby po vodní hladině. Tam, kde měl klasický B II betonový trup, dostal obojživelník dutý kovový plovák, který přesahoval do boků až nad pásy. Na záď trupu byl instalován lodní šroub a dvojice malých kormidel. Šroub byl napojen na zadní napínací kola pásů. Zhruba uprostřed trupu byl nad plovákem vyvýšený tubus, kterým procházel vzduch pro chod i chlazení motoru. Odvod spalin byl řešen zvlášť výfukem, který vycházel nad plovák v pravé zadní části trupu. Plovoucí verze „bé dvojky“ dostala nová pojezdová kola, která byla podle všeho dutá, aby stroj dále odlehčila.

Obojživelné Minenräumwageny samozřejmě nebyly určeny k ničení námořních min. Měly sloužit úplně stejně jako klasické pozemní B II, pouze s tou výhodou, že dokázaly likvidovat minová pole a bunkry na pobřežích, což bylo jinak dosti obtížné. Překonat řeku nebo jezero pod nepřátelskou palbou je samo o sobě dosti riskantní, natož pokud se pak vyloďujete na břehu plném min. Obojživelný Borgward slibovat možnost poslat jej před vodní překážku předem a zničit nejen miny zakopané v písku na břehu, ale třeba i zde umístěná kulometná hnízda.

na několika Minenräumwagen B II byl testován "nárazový" odpalovací mechanismus v podobě tyče, která trčela před vozidlo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vojáci z druhé roty prvního odminovacího praporu testovali obojživelný stroj na jaře roku 1941 na jednom z přítoků řeky Rýna (a to prý v podmínkách maximálního utajení). U personálu si prý vozidlo vysloužilo přezdívku Ente, tedy kachna. Některé zdroje naznačují, že byly postaveny pouhé tři exempláře plovoucího odminovače, čemuž by odpovídala i vzácnost jeho fotografií. Markus Jaugitz ve své publikaci uvádí, že se tato vozidla dočkala nasazení na ruské frontě. Konkrétně se měla uplatnit při překračování řeky Daugavy (Západní Dvina) a to v červenci 1941. Sériové výroby se obojživelný odminovač každopádně nedočkal.

 

VZNIK STROJE

Minenräumwagen B I

ORGANIZACE A NASAZENÍ

Minenräumwagen B II

ORGANIZACE A NASAZENÍ

PLOVOUCÍ VERZE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje