TOPlist

 

 

dálkově řízený demoliční vůz Sprengladungsträger B IV pravděpodobně Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již počátkem našeho letopočtu používala římská vojska systematicky rozmístěné nášlapné nástrahy, které brzdily nebo zastavovaly postup nepřátelské pěchoty. Tehdy šlo samozřejmě pouze o pasivní chladné nástrahy v podobě kovových ježků s ostrými trny, ale jejich účinnost při posílení obranných pozic byla neoddiskutovatelná. Uběhlo mnoho století, byla vynalezena celá řada různých typů trhavin a kdysi primitivní nášlapné nástrahy se vyvinuly až do formy pozemních min, nejprve protipěchotních, později i protitankových. V první světové válce nebylo jejich nasazení až tak intenzivní, protože tanky byly v plenkách a k zastavení pěchotního útoku bohatě stačila kombinace zátarasů z ostnatého drátu a kulometných hnízd. Zato druhá světová válka dopřála minám obrovský „prostor“. Řádově bylo během druhé světové použito několik desítek milionů pozemních min všech druhů, zejména v Africe a Rusku, ale také v pobřežních oblastech západní Evropy.

Likvidace minových polí tradičně spadá do kompetence ženistů a ani za druhé světové války tomu nebylo jinak. Už samo o sobě se jedná o velmi nebezpečnou činnost, kterou bylo navíc mnohdy nutno provádět pod nepřátelskou palbou. Není tedy divu, že ženisté (a nejen ti němečtí) hledali technické prostředky, které by tento jejich úkol co nejvíce usnadnily. Za tímto účelem vyvinula firma Borgward v roce 1940 postupně dvě varianty dálkově řízeného čističe minových polí s označením Minenräumwagen B I a Minenräumwagen B II. Šlo o vozidla určená de-facto na jedno použití, protože při likvidaci min (nebo jiných cílů) došlo k destrukci celého stroje. Byly to v podstatě pouhé bomby na pásech a při jejich vývoji i výrobě byl proto kladen velký důraz na nízkou cenu. Nadarmo se však neříká, že za málo peněz bývá málo muziky. Zkušenosti s testováním a nasazením „bé jedniček“ a „bé dvojek“ byly spíše negativní, vozidla byla pomalá, nezvládala členitější terén a někdy dokonce samovolně explodovala po nárazu do překážky. Také jejich systém bezdrátového řízení byl prý dosti náchylný k poruchám.

Proto se armáda rozhodla, že v dalším vývoji tohoto druhu techniky bude více dbát na kvalitu. Čistič minových polí další generace měl tedy být robustnější a spolehlivější. A aby se náklady na výrobu takového stroje vyplatily, musel být použitelný opakovaně a nikoliv jen jednou. Vývojem takovéhoto ženijního vozidla byla v říjnu 1941 pověřena opět firma Borgward z Brém. Konstruktéři se rozhodli, že pro podvozek nového stroje využijí část již existujících komponent z muničního vozidla VK 3.02, jehož výroba právě v říjnu 1941 u firmy Borgward započala. Z VK 3.02 byla převzata pojezdová kola včetně systému jejich zavěšení a odpružení pomocí torzních tyčí. Kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Zatímco muniční vůz VK 3.02 však měl na každém boku pouze čtyři pojezdová kola, u nového ženijního vozidla jich bylo na každé straně pět. Zadní napínací kolo i přední kolo hnací byly rovněž převzaty z VK 3.02. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“, aby mezerou mezi disky mohl procházet vodící hřeben pásu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu po zpevněném povrchu.

řidič Sprengladungsträger B IV Ausf. A měl před sebou původně pouze sklopný rám s plexisklem, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pásový podvozek nesl nízký trup svařený z ocelových desek. Na čelních stěnách byly použity pancéřové (tvrzené) desky o síle 10 mm, zatím co boky a záď tvořily desky z nepancéřované oceli o síle pouhých 5 mm. Čelo trupu bylo ostře skloněné a vytvářelo jakousi „klouzačku“. V těchto místech se totiž na vozidlo zavěšoval ohromný box naplněný trhavinou. O tom si však více řekneme až za chvíli. Zhruba uprostřed délky trupu, na jeho pravé straně, bylo stanoviště řidiče. To se využívalo při delších přesunech mimo bojovou oblast, kdy nedávalo smysl vozidlo navádět dálkově. Řidič měl uvnitř poměrně komfortní polstrovanou sedačku s opěradlem, před sebou přístrojovou desku, plynový a brzdový pedál, ruční brzdu, dvě řadicí páky a řídítka pro ovládání směru jízdy. Sedačka byla výškově umístěna tak, že hlava řidiče vyčnívala z trupu. U prvních vozidel neměl řidič žádnou ochranu hlavy, pouze před sebou měl sklopný rám s plexisklem. Ten však samozřejmě řidiče nechránil proti ostřelování. Sloužil pouze jako čelní sklo, takže za jízdy poskytoval ochranu před prachem, větrem a odletujícími kamínky.

Zadní část trupu ukrývala šestiválcový motor Borgward 6M 2,3 RTBV, který dával maximální výkon 49 koňských sil. Motor byl umístěn podél levého boku trupu a přímo za ním se nacházel chladič s velkým ventilátorem. V pravém zadním rohu trupu pak byla hlavní palivová nádrž, která pojmula 95 litrů benzínu. Druhá palivová nádrž o objemu 28 litrů se nalézala mnohem více vpředu, nalevo od převodovky. Celkem tedy mohlo vozidlo natankovat 123 litrů paliva, což mu stačilo na ujetí zhruba 200 km po silnici a okolo 125 km v terénu. V zadní části trupu, napravo od samotného motoru, se dále nalézala hlavní baterie, radiový přijímač, který zachycoval pokyny z bezdrátového dálkového ovládání, sestava elektromagnetických relé, která spínala kontakty v návaznosti na obdržených pokynech a hydraulická jednotka, která přijaté povely převáděla z elektrického impulzu na mechanickou sílu a tak ovládala plyn, brzdy i převodovku. Nad radiovým přijímačem vyčnívala ze stropu vozidla krátká základna pro montáž prutové rádiové antény.

Převodová skříň byla umístěna před motorem, podél levého boku trupu (nalevo od řidičova stanoviště). Důsledně vzato šlo vlastně o dvě jednoduché převodovky. První z nich umožňovala řazení jednoho stupně pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Druhá převodovka byla vlastně redukční a měla dva rychlostní stupně – vyšší pro jízdu po silnici a nižší pro jízdu v terénu. K dispozici tedy byly dva stupně pro jízdu vpřed a stejně tak dva stupně pro couvání. Každá z převodovek měla také vlastní řadicí páku.

tento Sprengladungsträger B IV Ausf. A ukořistěný spojeneckými vojáky má již pozdější typické sklopné plechy chránící hlavu řidiče, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Dálkové ovládání ženijního vozidla sestávalo ze tří hlavních částí. Byl zde napájecí zdroj, bezdrátový vysílač Fu KS 8 a samotný ovladač KoG 2 (KoG = Kommandogeber) se sadou ovládacích tlačítek a joystickem. Dálkový ovladač umožňoval odeslat vozidlu následující sadu povelů: stůj, pomalu vpřed, rychle vpřed, pomalu vzad, rychle vzad, toč vpravo, toč vlevo, odhoď nálož, odpal nálož, odpal dýmovnici. K celé sestavě samozřejmě patřila ještě prutová radiová anténa. Je tedy evidentní, že nešlo o zařízení kapesních rozměrů, ale o sestavu, která musela být umístěna na palubě nějakého naváděcího vozidla. Pro tento účel byly nejčastěji využívány upravené tanky Panzer III a útočná děla Stug III. Naváděcím tankům (a útočným dělům) přitom byla zachována jejich hlavní výzbroj, takže mohly dálkově řízeným strojům poskytovat rovnou i palebnou podporu. Maximální dosah dálkového ovladače byl okolo 2000 metrů. Vozidlo bylo nastaveno tak, že pokud ztratilo kontakt s dálkovým ovladačem, zastavilo se a zůstalo stát.

Nový ženijní stroj dostal označení Sprengladungsträger B IV, což doslova znamená nosič výbušné nálože. Jeho výzbrojní kód zněl Sd.Kfz. 301. Později bylo označení změněno na schwere Ladungsträger, tedy těžký nosič nálože. Vozidlo vážilo 3,6 tuny, na délku měřilo 365 cm, na šířku 180 cm a vysoké bylo pouhých 118,5 cm. Maximální rychlost při jízdě vpřed se pohybovala okolo 38 km/h, při couvání to mohlo být až 35 km/h.

Sprengladungsträger B IV mohl být použit jak k likvidaci min, tak proti bunkrům i jiným statickým cílům (teoreticky i proti stojící bojové technice). Jeho nasazení probíhalo zhruba následujícím způsobem. Až na hranici bezpečné vzdálenosti od cíle dovedl vozidlo řidič přímo, čili seděl v kabině stroje a řídil jej fyzicky. Poté vysedl, namontoval prutovou anténu, odjistil nálož a přepnul vozidlo na dálkové řízení. Dále již pokračoval stroj bez posádky, ovládán bezdrátově navigátorem z bezpečného interiéru naváděcího vozidla. Jakmile Sprengladungsträger dosáhl určeného cíle, byl pomocí patřičného tlačítka na ovladači uvolněn zámek boxu s výbušninou a ten ihned sklouzl na zem před vozidlo. Uvolněním zámku boxu došlo pravděpodobně také k aktivaci rozbušky, ovšem se zpožďovačem. Následně musel stroj co nejrychleji vycouvat a odjet do bezpečné vzdálenosti dříve, než nastala exploze. Stroj se pak vrátil zpět do bezpečné zóny, aby zde naložil nový box s trhavinou a mohl znovu vyrazit do akce. Výbuch trhaviny způsobil svou silou detonaci min v okruhu cca 40 metrů a tím byl průchod v minovém poli vyčištěn.

Sprengladungsträger B IV ukořistěný spojeneckými vojáky, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Pokud během přiblížení k cíli došlo k poškození vozidla nepřátelskou palbou (nebo poruchou) a nebylo možno pokračovat v plnění úkolu, stiskl navigátor tlačítko pro odpálení nálože a celý stroj prostě vyhodil do povětří. Pokud Sprengladungsträger během své jízdy skrz minové pole sám narazil na jednu z min, došlo samozřejmě k jeho zásadnímu poškození, ale nemuselo to nutně znamenat odpálení vezené nálože. Konstruktéři si však přáli, aby v takovém případě k výbuchu nálože došlo a proto byl na dně trupu instalován tlakový spínač, který při výbuchu miny pod pásy vozu sepnul a zajistil odpálení vezené nálože. Pokud navigátor viděl, že se ženijní stroj dostal do příliš silné nepřátelské palby a hrozí jeho zničení, mohl dálkově odpálit dýmovnici, umístěnou v zadní části vozu a tím znemožnit nepříteli přesné míření.

Odpojitelný box obsahoval podle některých autorů 450, podle jiných dokonce 500 kg trhaviny ekrazit. Trhavina byla do boxu vkládána v několika kusech, které byly vylisovány do takového tvaru, aby box beze zbytku vyplnily. Ekrazit sice v té době nebyl žádnou super-moderní nebo super-rozšířenou trhavinou, ale jeho vlastnosti mu dávaly dobré předpoklady právě pro tento druh použití. Předně to byla jeho netečnost. Ekrazitu nevadí vlhkost, což významně usnadňovalo jeho skladování a přepravu v polních podmínkách bez nutnosti důsledně zajistit ochranu před deštěm. Nálož ekrazitu nevybuchne při zásahu projektilem z pušky nebo kulometu a díky tomu nemusel být závěsný box s trhavinou neprůstřelný. Pokud se vozidlo během přiblížení k cíli dostalo například pod kulometnou palbu a několik kulek proniklo do nálože, nic se nedělo. Ekrazitu nevadí otřesy, tření a dokonce ani oheň - pokud se dostane do ohně, prostě v něm pomalu shoří. Jediný způsob jeho odpálení je tedy pomocí rozbušky a ta se do nálože vsunula až těsně před vysláním vozidla k cíli, tedy již bez řidiče v kabině. Nevýhodou ekrazitu naopak bylo, že se stával nestabilní při kontaktu s některými kovy nebo slitinami (např. mědí či mosazí), to ale v případě popisovaného demoličního vozidla nebyl problém.

Prvních 12 ověřovacích Sprengladungsträger B IV bylo postaveno v dubnu 1942. Hned v květnu se pak rozběhla sériové výroba, která následně trvala až do června 1943. Během té doby bylo postaveno 616 vozidel (plus oněch 12 ověřovacích). Pro odlišení od dvou následujících generací bylo označení první výrobní verze doplněno o písmeno „a“, takže celé znělo Sprengladungsträger B IV a (nebo, jak bývá také někdy uváděno, Sprengladungsträger B IV Ausf. A).

bezdrátové dálkové řízení Sprengladungsträgeru B IV vyžadovala velmi časté ladění a korekce, jako právě na tomto snímku, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V únoru 1943 byly všechny Sprengladungsträger B IV staženy z fronty zpět do Německa, aby mohly projít generální revizí a modernizací. V rámci revize jejich technického stavu byla nejvíce opotřebovaná vozidla vyřazena z bojových sestav a předána školním útvarům, kde měla dosloužit při výcviku nových řidičů. Méně opotřebené stroje schopné dalšího provozu na frontě prošly modernizací. Na jejich původně 5 mm silné boky a záď trupu byly navařeny doplňkové pancéřové desky o síle 8 mm. Dále byl instalován sklopný kryt, který chránil hlavu řidiče, vyčnívající z trupu. Kryt tvořila čelní a dvě boční desky, všechny o síle 8 mm opatřené pozorovacími štěrbinami. Když řidič vůz opouštěl a přepínal jej na dálkové řízení, tyto desky prostě sklopil dolů, aby zbytečně nezvyšovaly siluetu stroje. Část vozidel prý také v rámci modernizace dostala nové pásy se suchými čepy a bez gumových patek. S novými pásy přišlo také nově řešené přední hnací kolo. Popsané úpravy byly provedeny nejen zpětně na starších strojích, ale byly současně zavedeny také do sériové výroby nových vozidel. Modifikace vedly k nárůstu hmotnosti vozu z 3,6 na cca 4 tuny.

V červenci 1943 přišla do výroby druhá generace Sprengladungsträger B IV, označená prostě písmenem „b“, nebo někdy také Ausf. B. Úpravy, které byly na první generaci stroje zavedeny až zpětně resp. v průběhu výroby, se u druhé generace ženijňáku staly standardem od začátku. To znamená, že zde byl opět 8 milimetrový dodatečný pancíř na 5 mm silných bocích a zádi trupu, dále sklopný kryt řidičovy hlavy a rovněž pásy se suchými čepy bez gumových patek.

Sprengladungsträger B IV verze B však přinesl i jiné novinky. V pravém boku trupu byl hned nad pásem vyřezán nouzový průlez. Řidič se tudy mohl protáhnout ven, pokud bylo opuštění kabiny přes strop příliš riskantní. Někdy v průběhu výroby dostal Sprengladungsträger B IV b ještě vylepšený systém dálkového řízení. S touto změnou souvisel také přesun radiové antény více dopředu před řidičovu kabinu. V ostatních základních parametrech jako je velikost, rychlost, zásoba paliva apod. se druhá verze od té první nijak nelišila. Hmotnost odpovídala první generaci vozů po modernizaci, což byly cca 4 tuny.

u Sprengladungsträgeru B IV verze Ausf. C došlo k přesunutí řidičova stanoviště z pravého na levý bok, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba demoličního vozu B IV b probíhala pouhých pět měsíců od července do listopadu roku 1943 a celkem jich bylo postaveno 260 exemplářů. Celková produkce strojů verzí „a“ a „b“ tedy dosáhla 876 sériových a 12 prototypových vozidel, i když některé prameny uvádění, že sériových vozidel obou verzí bylo vyrobeno pouze 868 kusů.

V prosinci 1943 spatřila světlo světa třetí výrobní varianta nosiče nálože Sprengladungsträger B IV, tentokrát s označením „c“ nebo Ausf. C. Konstruktéři se při jeho návrhu snažili zejména zvýšit celkovou odolnost vozu, protože od bojových jednotek často přicházely stížnosti na jeho snadnou zranitelnost nepřátelskou palbou. Pancéřování trupu bylo proto u verze C zesíleno na 20 mm a to na čele, bocích i zádi. Stropní desky trupu byly silné 5 mm, dno podvozkové vany mělo 6 mm a sklopný štít řidiče tvořily desky o síle 15 mm. Vozidlo se také celkově o něco zvětšilo, zejména na délku, která narostla z 365 na 410 cm. Prodloužit se musela i délka pojezdového ústrojí a pásů. Počet pojezdových kol sice zůstal stejný jako u dvou starších verzí, ale zvětšily se mezery mezi jednotlivými koly.

Výrazné posílení pancíře a nárůst celkové velikosti se samozřejmě promítly do hmotnosti vozu. Ta vzrostla na 4,58 tuny, nebo 4,8 tuny nebo dokonce na 5 tun, podle toho, kterému autorovi budeme věřit (je také dost dobře možné, že někteří autoři uvádějí hmotnost stroje bez a jiní s náloží, což je rozdíl půl tuny). Aby si vozidlo po přibrání na váze zachovalo své jízdní vlastnosti, bylo nutno instalovat do něj silnější motor. Původní šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o výkonu 49 koní byl nahrazen typem Borgward 6B 3,8 TV, který při 3000 otáčkách za minutu dával výkon 78 koní. Silnější motor měl samozřejmě větší spotřebu, takže byl zvětšen objem palivových nádrží z původních 123 litrů na 135 litrů.

Sprengladungsträger B IV Ausf. C, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další významnou změnou bylo přesunutí kabiny řidiče z pravého na levý bok, což si samozřejmě vyžádalo zrcadlové přemístění mnoha dalších komponent (např. převodovky). Výfuk motoru již nebyl vyveden na zadní stěně, ale na levém boku a zde byl také zavěšen jeho tlumič. Zadní partie trupu byla vlastně přepracována celá, včetně stropních průduchů pro vzduch. Podle některých zdrojů si armáda u firmy Borgward objednala 400, podle jiných dokonce více než 1000 kusů Sprengladungsträger B IV Ausf. C. Pokud jde o počet skutečně vyrobených vozů, zde je rozptyl mezi autory o něco menší. Podle T. L. Jentze to bylo 322 exemplářů, podle M. Jaugitze pouze 305. Podle prvního z nich byla výroba ukončena v listopadu 1944, podle druhého již v říjnu onoho roku.

Na fotografiích jsou zachyceny celkem čtyři různé varianty hnacího kola. První z nich náležela k původním lubrikovaným pásům s gumovými patkami, zbylé tři byly použity u vozidel obutých do pásů se suchými čepy bez gumových patek. Srovnávací fotografii si můžete prohlédnout ZDE. U některých vozidel verze C lze na fotografiích spatřit dvě jakési „antény“, na jejichž konci je instalováno malé světýlko. Tato světýlka směřovala dozadu a pravděpodobně sloužila navigátorovi k tomu, aby měl přehled o poloze a směru jízdy vozidla i za zhoršené viditelnosti (večer, v mlze apod.).

Pozorný čtenář si možná v průběhu čtení tohoto článku položil otázku, proč bylo u výše popsaného stroje použito označení B IV. Vždyť předešlé verze ženijních vozidel firmy Borgward nesly označení B I a B II… tak co se stalo s číslem tři? O tom bohužel literatura v podstatě mlčí. Pouze podle M. Jaugitze prý v německých archivech existuje zmínka z července 1941 o přepravě jakéhosi prototypu Borgward B III po železnici z Brém na východní frontu a později zase zpět do Wünsdorfu. Více informací k dispozici není.

Sprengladungsträger B IV, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V době zahájení sériové výroby Sprengladungsträger B IV, tj. v květnu 1942, měla německá armáda jedinou bojovou jednotku s dálkově ovládanou technikou a to prapor Panzer Abteilung 300 (FL). Písmena FL v jeho názvu reprezentovala sousloví Funklenk, tedy rádiem řízený. Tento prapor doposud využíval starší ženijní stroje Borgward B I a Borgward B II, od května 1942 však začal být přezbrojován právě na nové B IV. Přezbrojení se týkalo i naváděcích vozidel. Namísto dříve používaných Kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B začal prapor dostávat upravené tanky Panzer III, tzv. Leitpanzer III (leiten = řídit nebo vést). První a druhá rota praporu si první zbrusu nové „bé čtyřky“ převzaly ještě v květnu a hned v červnu 1942 vyrazily na východní frontu, aby pomohly s ničením opevnění okolo Sevastopolu. V červenci a srpnu se prapor zapojil do bojů v oblasti Doněcka a Rostova.

V létě roku 1942 bylo založeno tzv. Versuchs-Kommando (FL) Tropen, které mělo za úkol provést testování ženijních vozidel v podmínkách afrického bojiště. Tato zvláštní jednotka byla zřejmě nasazena na severovýchodě Libye. V září 1942 byl v Neuruppinu zformován nový výcvikový a záložní prapor Panzer-Ersatz-Abteilung (Fkl) 300 (později byl přeznačen na Panzer-Versuchs und Ersatz-Abteilung (Fkl) 300). Tento útvar sloužil jednak k testování nové techniky, ale zejména k výcviku personálu, který by pak doplňoval stavy bojových jednotek. Ve stejné době byl bojový Panzer Abteilung 300 (FL) přejmenován na Panzer Abteilung (Fkl) 301 a rozšířen z původních tří na čtyři roty. Takto reorganizovaný se pak prapor přesunul na severní úsek východní fronty, kde se zapojil do bojů v leningradské oblasti. Zde jednotka setrvala až do prosince 1942, kdy byla stažena do Německa k doplnění stavů.

Na přelomu let 1942 a 43 již měli Němci k dispozici dostatečné množství vozidel Sprengladungsträger B IV, aby mohli budovat další bojové jednotky. V lednu 1943 byly proto zformovány hned čtyři samostatné roty dálkově řízených „tanků“ a to Panzer-Kompanie (Fkl) 311, 312, 313 a 314. Rota měla svůj štáb a dvě bojové čety. Štáb měl k dispozici dvě útočná děla Stug III nebo dva tanky Panzer III. Bojová četa měla celkem čtyři útočná děla Stug III nebo tanky Panzer III, z toho jeden sloužil veliteli čety a tři fungovaly jako naváděcí vozidla (Leitpanzer). Ke každému naváděcímu stroji byly přiděleny čtyři dálkově řízené Sprengladungsträgery. To znamená, že četa měla 4 Stugy nebo Panzer III a 12 ženijních strojů, ve dvou četách tedy 24 ženijních vozů. V rotě však bylo dalších 12 Sprengladungsträgerů jako rezerva. Celá rota tedy čítala 10 tanků / útočných děl a 36 dálkově řízených nosičů nálože. Mimo to zde samozřejmě bylo také množství další techniky, jako například 6 polopásových SdKfz 11, z nichž každý vezl čtyři náhradní nálože ekrazitu.

dva Sprengladungsträger B IV a naváděcí Stug III vyjíždějí z brány kasáren, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V průběhu května a června 1943 byly Panzer-Kompanie (Fkl) 312, 313 a 314 odeslány do orelské oblasti ke skupině armád Střed. Zasvěcenému čtenáři je asi z uvedeného místa a času jasné, že šlo o přípravu na operaci Zitadelle. 312. rota byla přidělena k 505. praporu těžkých tanků, vyzbrojenému legendárními Tigery. Zbylé dvě roty čistily cestu minovými poli pro Ferdinandy z 656. pluku těžkých stíhačů tanků. Poslední samostatná rota, tedy Panzer-Kompanie (Fkl) 311 se do operace Zitadelle zapojit nestihla. Brzy po jejím skončení však putovala do jižního Ruska, aby se zapojila do obranných bojů po boku tankového pluku Grossdeutschland.

Podle existujících záznamů se „bé čtyřky“ u Kurska uplatnily při čištění minových polí, ničení protitankových děl, betonových bunkrů a minimálně v jednom případě se podařilo zničit dokonce i ruský tank T-34. Zkušenosti s nasazením schwere Ladungsträgerů v této operaci byly celkově pozitivní. Je pravdou, že mnoho strojů bylo nepřítelem vyřazeno dříve, než dosáhly místa odhozu nálože, ale když už se jim to podařilo, výbuch půl tuny trhaviny měl na cíl vpravdě ničivý účinek. Přišly však i stížnosti na nízký dosah bezdrátového dálkového ovladače. Namísto optimálních 2000 metrů to v praxi bylo mnohdy pouze 1000 nebo dokonce jen 800 metrů. Od bojových jednotek také zazněl jeden návrh, týkající se naváděcích strojů. Útočná děla Stug III byla prý příliš nízká, takže z nich neměl navigátor dostatečný výhled, aby demoliční vůz snadno navedl na cíl. Tanky Panzer III prý zase nebyly dostatečně pancéřované, aby mohly bezpečně „postávat“ v blízkosti cíle. Od bojových jednotek tedy zazněl návrh, že ideálním naváděcím strojem by byl těžký tank Tiger, který díky své výšce poskytuje výhled do větší dálky a zároveň je velmi odolný proti případné palbě nepřítele. Člověk by si řekl, že to byl bláhový nápad, plýtvat nejsilnějšími bojovými tanky na roli naváděče dálkově řízených bomb, jenže, světe div se, ono k tomu nakonec opravdu došlo… o tom, ale až za chvíli.

Koncem července 1943 byla formálně postavena další samostatná rota dálkově řízených demoličních vozidel a to Panzer-Kompanie (Fkl) 315. Ve skutečnosti však nešlo o nově vybudovanou jednotku, ale o organizační přeměnu 1. roty praporu Panzer Abteilung (Fkl) 301 (čili jedna rota praporu byla osamostatněna a praporu tak zůstaly již pouze tři roty). V srpnu pak byla postavena v pořadí již šestá samostatná rota Panzer-Kompanie (Fkl) 316. Nyní tedy měla německá armáda jeden „Funklenk“ prapor (o třech rotách), šest samostatných „Funklenk“ rot a jeden výcvikový a rezervní „Funklenk“ prapor. Koncem roku 1943 byla většina těchto útvarů stažena z fronty do Německa k odpočinku, doplnění stavů a další reorganizaci.

v úvodních fázích operace Zitadelle čistily Sprengladungsträgery B IV průchody v minových polích pro těžké stíhače tanků Ferdinand, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Během ledna a února 1944 byla samostatná rota Panzer-Kompanie (Fkl) 313 reorganizována na 3. rotu 508. praporu těžkých tanků (schwere Panzerabteilung 508, neboli sPzAbt 508). Nové označení roty tedy znělo 3.(Fkl)/sPzAbt 508. Obdobně byla původní samostatná rota Panzer-Kompanie (Fkl) 314 zařazena jako 3. rota do praporu těžkých tanků číslo 504 (stala se z ní tedy 3.(Fkl)/sPzAbt 504). Své původní naváděcí stroje Stug III a Panzer III přitom obě roty odevzdaly a nově dostaly naváděcí tanky typu Tiger. Literatura zmiňuje, že velitelé dotčených tankových praporů (sPzAbt 504 a sPzAbt 508) nebyli právě dvakrát nadšeni z toho, že drahocenné těžké tanky jsou degradovány do takovéto role, ale co mohli dělat. Když tedy sečteme všechny „Funklenk“ jednotky v německé armádě ke konci února 1944, byl zde jeden prapor o třech rotách (Panzer Abteilung (Fkl) 301), čtyři samostatné roty (Panzer-Kompanie (Fkl) 311, 312, 315 a 316), dvě roty zařazené do praporů těžkých tanků 504 a 508 a konečně jeden výcvikový a rezervní prapor Panzer-Versuchs-und Ersatz-Abteilung (Fkl) 300.

Během první poloviny roku 1944 se část jednotek dálkové řízených demoličních vozidel zapojila do bojů v Itálii, část byla nasazena na východní frontě v oblasti Lvova a část byla ponechána ve Francii. V květnu 1944 byla postavena další samostatná rota s číslem 317 (Panzer-Kompanie (Fkl) 317). Svoji samostatnou existenci si však neužila moc dlouho, protože hned v červnu 1944 bylo rozhodnuto, že ze stávajících samostatných rot číslo 311, 315, 316 a 317 bude sestaven nový prapor, který dostane označení Panzer Abteilung (Fkl) 302. Poslední zbývající samostatná rota číslo 312 byla už v dubnu toho roku začleněna pod prapor Panzer Abteilung (Fkl) 301, takže nyní již v německé armádě nezůstala ani jedna samostatná rota dálkově řízených strojů.

Nově zformovaný prapor číslo 302 byl v průběhu srpna 1944 odeslán do Polska, aby pomohl potlačit povstání ve Varšavě. Zde se prapor dočkal velmi intenzivního nasazení a také velkých ztrát. V září 1944 vznikla další samostatná „Funklenk“ rota Panzer-Kompanie (Fkl) 319 (nad přeskočením čísla 318 se literatura nijak nepozastavuje). Na konci roku 1944 bojoval prapor číslo 301 na západní frontě a prapor číslo 302 na frontě východní. V lednu 1945 bylo z 301. i z 302. praporu vyčleněno po jedné rotě, aby spolu se samostatnou rotou číslo 319 posloužily ke zformování v pořadí třetího „Funklenk“ praporu s označením Panzer Abteilung (Fkl) 303. V té době již ovšem bylo k dispozici tak málo dálkově řízené techniky, že hned v únoru 1945 byl prapor reorganizován na běžný tankový prapor s označením Panzer Abteilung Schlesien. Vyzbrojen tanky Panzer IV pak byl nasazen proti Rudé armádě.

britští vojáci nakládají vrak Sprengladungsträgeru B IV, zdroj: Flickr.com, public domain, upraveno

Již na počátku roku 1943 se zrodil nápad na osazení dálkově řízeného Borgward B IV televizní kamerou. Obraz z ní by se přenášel na televizní obrazovku v naváděcím vozidle, což by výrazně usnadňovalo práci navigátora při dálkovém řízení. V průběhu roku 1943 byl postaven minimálně jeden ověřovací prototyp, osazený kamerou s označením „Tonne P“. Do naváděcího vozu pak byl instalován přijímač s malou obrazovkou označovaný zase jako „Seedorf P“, obojí bylo dílem berlínské firmy Fernseh AG.

Kamera byla uzavřena v kovové ochranné schránce a umístěna na střechu kabiny Sprengladungsträgeru vedle řidičova stanoviště. Další příslušenství bylo uloženo ve schránce nad motorovým prostorem. Anténa pro vysílání TV signálu pak byla umístěna vzadu na levém boku trupu. Prototyp byl následně u Panzer-Versuchs-und Ersatz-Abteilung (Fkl) 300 podroben důkladným testům, ve kterých však neuspěl. Ukázalo se, že citlivá televizní technika nedokáže odolat otřesům při jízdě vozidla, takže docházelo velmi často k poruchám.

Podobně jako starší Minenräumwagen B II, dočkal se i Sprengladungsträger B IV pokusu o vytvoření obojživelné verze. Detaily o tomto stroji se bohužel nedochovaly a k dispozici máme jen několik málo fotografií. Testování plovoucí „bé čtyřky“ proběhlo zřejmě v roce 1943 a to na pobřeží Baltského moře. Stroj byl na bocích opatřen plováky, které jej držely nad hladinou. V každém z plováků byl integrován jeden lodní šroub, který si podle všeho bral pohon od zadních kol pásové soustavy. To znamená, že při plavbě normálně běžely i pásy a směr plavby se řídil stejně jako směr jízdy, tedy přibrzďováním jednoho nebo druhého pásu. Při delších přesunech po souši bylo možno plováky zvednout, nebo úplně odstranit.

prototyp Sprengladungsträgeru B IV vybavený televizní kamerou je předváděn Vůdci a dalším vysokým důstojníkům, který byl testován v roce 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vozidlo samozřejmě nebylo určeno k nasazení proti cílům na vodní hladině. Mělo sloužit úplně stejně jako klasické pozemní B IV, pouze s tou výhodou, že dokázalo likvidovat minová pole a bunkry na pobřežích, což bylo jinak dosti obtížné. Překonat řeku nebo jezero pod nepřátelskou palbou je samo o sobě dosti riskantní, natož pokud se pak vyloďujete na břehu plném min. Obojživelný ženijňák slibovat možnost poslat jej před vodní překážku předem a zničit nejen miny zakopané v písku na břehu, ale třeba i zde umístěná kulometná hnízda. Po vyjetí na břeh nebylo nutno plováky odhodit (a zřejmě to dálkově ani nešlo), protože byly umístěny podél boků a nijak nebránily položení výbušné nálože. Plovoucí Sprengladungsträger měl tedy prostě vyjet z vody na břeh, položit nálož, zajet zpět do vody a odplout do bezpečí. Testy však zřejmě nedopadly nijak oslnivě, protože sériová výroba této speciální varianty nebyla zahájena.

Na samém konci války se 56 vozidel Sprengladungsträger B IV dočkalo velmi zajímavé úpravy. Plán na jejich stavbu se zrodil zřejmě v lednu 1945. Již tehdy totiž začal výcvikový a rezervní prapor Panzer-Versuchs-und Ersatz-Abteilung (Fkl) 300 mezi vycvičenými řidiči hledat dobrovolníky pro stavbu speciální jednotky. Vybraní dobrovolníci následně odcestovali do Grafenwöhru, kde prodělali krátký výcvik ve střelbě z protitankového raketometu Raketenpanzerbüchse 54. Poté se přesunuli k 5. rezervnímu tankovému praporu v Neuruppinu. V únoru 1945 nařídil zbrojní úřad, aby bylo z výzbrojního skladu v Magdeburgu vyzvednuto 56 uložených Sprengladungsträger B IV a odesláno rovněž do Neuruppinu k 5. rezervnímu tankovému praporu.

Ve zdejších dílnách byly z ženijních vozidel vymontovány součásti nutné pro dálkové řízení. Přední box byl ponechán, ale prázdný, bez trhaviny. V místě vedle řidičova stanoviště byla odříznuta stropní deska, takže došlo k rozšíření „kabiny“. Vedle řidiče byla nad převodovkou z dřevěných prken vytvořena jednoduchá sedačka pro druhého člena posádky. Okolo kabiny byl vztyčen štít, který vojáky chránil ze všech stran, kromě stropu. Na levém boku (u vozidel verze C na pravém boku) byl instalován úchyt se šesti spřaženými raketomety Raketenpanzerbüchse 54, známými také pod názvem Panzerschreck. Úchyt umožňoval raketometům určitý omezený pohyb pro míření. Součástí úchytu byl také štít pro ochranu střelce. Posádku toho improvizovaného lovce tanků tedy tvořili dva muži – řidič a střelec. Střelec zaměřoval raketomety ručně, natáčením celého kompletu a jednotlivé hlavně odpaloval pomocí tlačítek na pultíku před sebou. Kromě šesti střel nabitých přímo v hlavních, se na palubu vešlo dalších 18 raket. Při přebíjení se střelec musel celkem dost vyklonit z kabiny, možná musel dokonce vystoupit. Na čelní stěně bývalého boxu pro nálož byly instalovány tři vrhače dýmovnic, které měly zřejmě vozidlu umožnit po odpálení střel zmizet do bezpečí.

improvizovaný stíhač tanků na bázi Sprengladungsträgeru B IV, tento vrak zůstal na území východního Berlína... suť ani vraky ještě nejsou odstraněny z ulice, ale oslavné sovětské nápisy již visí na domech, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z 56 vyrobených Panzerjäger B IV, jak se jim snad říkalo, byl sestaven prapor Panzer-Vernichter-Abteilung 1 (Vernichter = ničitel), který se následně zapojil do bojů v samotném Berlíně. Vraky těchto vozidel byly nalezeny před říšským kancléřstvím, u Braniborské brány a jinde v centru města. Předpokládáme, že není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že tento stroj byl pouze projevem německého zoufalství posledních měsíců a týdnů války a jeho bojová hodnota byla téměř nulová. Kvůli omezenému dostřelu Panzerschrecku bylo nutné se s vozidlem přiblížit k cíli na nějakých 150 metrů. Ve slabě pancéřovaném a vcelku pomalém stroji a proti absolutní přesile nepřítele se to v podstatě rovnalo sebevraždě. Podle některých autorů si popsaný bojový stroj vysloužil u vojáků přezdívku Wanze, což znamená štěnice.

 

VZNIK STROJE

B IV Ausf. A

BOJOVÁ TAKTIKA

B IV Ausf. B

B IV Ausf. C

ORGANIZACE A NASAZENÍ

TV KAMERA

PLOVOUCÍ VERZE

STÍHAČ TANKŮ

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje