TOPlist

 

 

obrněný muniční vůz VK 3.01, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Požadavek na vývoj malého a lehkého obrněného vozidla, které by dopravovalo munici k bojovým jednotkám pěchoty přímo na frontovou linii, vznikl v září roku 1937. Dle zadání zbrojního úřadu mělo jít o plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva skutečně až do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pěchotní pušky ráže 7,92 mm. Mezi požadavky byla také zřejmě schopnost vyložit vezenou munici bez toho, aby musel některý z členů posádky vystoupit z vozidla. Projekt dostal označení VK 3.01. Písmena VK reprezentovala slova Vollketten Kraftfahrzeug, tedy plně pásové vozidlo. Číslice před tečkou indikovala očekávanou hmotnost stroje v tunách a čísla za tečkou pořadové číslo projektu.

Zasvěceného čtenáře možná napadne, že v době, o které hovoříme, již zhruba tři čtvrtě roku probíhal vývoj jiného muničního vozidla a sice SdKfz 252. Nabízí se tedy otázka, proč armáda nepočkala na dokončení tohoto "muničáku" a rozjela paralelně druhý projekt? Odpověď se zřejmě skrývá v dosti odlišných požadavcích dělostřelectva a pěchoty. Muniční polopás SdKfz 252 totiž vznikal na zakázku dělostřelectva pro potřeby zásobování útočných děl Stug III. Byl tedy uzpůsoben k přepravě dělostřelecké munice ráže 75 mm a určitě nedisponoval schopností vyložit svůj náklad bez nutnosti vysednutí obsluhy. Navíc byl zřejmě pro přepravu lehké pěchotní munice zbytečně robustní a zbytečně drahý.

Každopádně, vývojem muničního vozu pro jednotky pěchoty pověřil zbrojní úřad firmu Borgward ze severoněmeckých Brém. Objednána byla stavba ověřovací série v počtu 20 vozidel. Projekt podle všeho nedostal nijak vysokou prioritu a dodávka prvních exemplářů byla plánována až na prosinec roku 1939. Ani tento termín se však pravděpodobně nepodařilo dodržet, protože první testování nového stroje proběhlo podle záznamů zbrojního úřadu až v dubnu 1940.

obrněný muniční vůz VK 3.01, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Gepanzerter Munitions-Schlepper VK 3.01, jak byl stroj označován, měl podvozek tvořený na každém boku čtyřmi pojezdovými koly. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí "disků". Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu po zpevněném povrchu.

Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní. Tři a půl tuny vážící stroj dokázal vyvinout rychlost až 30 km/h. 95 litrů benzínu v nádrži stačilo na ujetí nějakých 200 km po silnici. Posádku muničního vozidla tvořili původně pouze 2 muži sedící vedle sebe v kompletně uzavřené kabině. Výhled jim zajišťovaly průzory v čelní a v bočních stěnách kabiny. K nástupu a výstupu využívali vojáci nástupní průlezy ve stropě kabiny. Čelní pancíř kabiny posádky byl silný 14,5 mm, což stačilo, aby odolal palbě průbojné munice z pušky nebo kulometu ráže 7,92 mm. Většina ostatních stěn trupu měla sílu 8 mm.

Uprostřed zadní části stroje byl umístěn motor a po jeho stranách byly velké boxy, do kterých se dalo naložit až 18000 puškových a kulometných nábojů ráže 7,92 mm v dřevěných bedýnkách. Boxy měly mírně nakloněné dno a otevíratelné boční stěny. Díky tomu mohla posádka vezené schránky s municí "vyložit" velmi rychle a bez nutnosti vysednout z vozu. Prostě zastavili na určeném místě, pomocí bovdenového lanka přímo z kabiny uvolnili zámky bočních stěn a schránky s municí pak prostě vyklouzly z boxů na zem vedle vozidla (ideálně do trávy a nikoliv na beton :-)).

pravděpodobně VK 3.02, všimněte si, že světlomety na blatnících pásů se posunuly výrazně dozadu, nově je řešen také průduch na stropní desce před kabinou posádky, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Testování VK 3.01 v dubnu 1940 dopadlo poměrně uspokojivě. Zástupci zbrojního úřadu byli s vozidlem celkově spokojeni, požadovali však několikero větších či menších konstrukčních vylepšení. Výroba VK 3.01 ve stávající podobě tedy nepokračovala, resp. začaly práce na jeho nové, modifikované verzi. Požadované úpravy zahrnovaly například zvětšení prostoru pro posádku a to tak, že celý stroj bude o 50 mm rozšířen a o 50 mm zvýšen. Nákladní box na pravém boku stroje měl být rozdělen na dvě samostatně otevíratelné části, aby každou polovinu munice vezené na této straně odhodit zvlášť. Nákladní prostor na levém boku zůstal nerozdělený. Změnilo se rovněž umístění světlometů nebo provedení průduchu nad převodovkou v přední části korby a přibyl reflektor typu Notek.

Upravená verze muničního vozu dostala označení VK 3.02 a u firmy Borgward jich bylo objednáno celkem 400 kusů. Sériová výroba začala v říjnu 1941 dokončením prvních 4 exemplářů. V listopadu vyjelo z montážní linky 14 vozidel, v prosinci vznikly pouhé 4 kusy, další 4 v lednu 1942 a poslední 2 v únoru téhož roku. Je tedy zřejmé, že výroba byla ukončena mnohem dříve, než bylo plánováno a namísto 400 objednaných muničáků jich bylo dodáno pouhých 28 kusů. A jaký byl důvod? V prosinci 1941 provedla německá armáda vyhodnocení prvních zkušeností s provozem nového stroje a ve své zprávě dala jasně najevo, že vozidlo nesplňuje její očekávání. Zbrojní úřad tedy původní objednávku stáhl a dohodl se s výrobcem, že základ muničního vozu použije pro stavbu jiného stroje a sice dálkově ovládaného nosiče náloží známého jako Sprengladungsträger B-IV.

26 vozidel VK 3.02 (z celkových 28 dokončených) a 19 vozidel VK 3.01 (z celkových 20 dokončených) bylo předáno škole pěchotního vojska (Infanterie Schule) v Döberitzu. Zde tyto stroje na přelomu let 1942 a 1943 prošly důkladným testováním. Testy odhalily mimo jiné i problémy s jeho hnacím kolem, které se silně zanášelo nečistotami a následně způsobovalo přílišné namáhání pásů a dokonce jejich praskání. Na základě těchto zkušeností navrhla firma Borgward hnací kolo nového provedení a během dubna a května 1943 provedla výměnu těchto kol na všech 45 muničních vozech. Z těchto strojů byla následně vybudována speciální muniční rota Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801. V červnu 1943 byla tato jednotka v rámci 1. pěší divize vyslána na severní úsek východní fronty, kde se zapojila do ostrého boje. 20. srpna 1943 hlásila jednotka 40 provozuschopných muničních vozidel. Poslední VK 3.01 a VK 3.02 byly ztraceny během ústupových bojů jednotky v roce 1944.

obrněný muniční vůz VK 3.02, vozidlo má novou verzi hnacího kola, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A co se stalo s jedním VK 3.01 a dvěma VK 3.02, které "zbyly"? VK 3.01 posloužil jako základ pro stavbu ověřovacího modelu samohybného děla. Na jeho podvozek byla instalována dřevěná maketa pancéřové nástavby a bezzákluzového kanonu ráže 105 mm. Více se o této zamýšlené přestavbě můžete dozvědět v TOMTO článku. A ony dva VK 3.02 byly využity ke stavbě prototypu lehkého stíhače tanků vyzbrojeného kanonem Pak 38 L/60 ráže 50 mm, který je rovněž popsán samostatně, a to ZDE.

 

VZNIK STROJE

POPIS STROJE

VERZE 3.02

NASAZENÍ

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje