Panzernet

10,5 cm LG auf VK 3.01

samohybné dělo na podvozku muničního vozu

technologický demonstrátor samohybného děla na podvozku VK 3.01 s dřevěnou atrapou bojové kabiny i zbraně, všimněte si krátké hlavně a zaslepeného pravého průzoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznik projektu

Samohybné dělo, které je popsáno na následujících řádcích, byste v hlášeních bojových jednotek hledali marně. Nedočkalo se totiž ani sériové výroby, ani stavby prototypu, který by snad mohl projít ostrými zkouškami na frontě. Jeho vývoj skončil ve fázi pouhé makety s dřevěnou atrapou bojové kabiny i výzbroje (můžeme používat trochu honosnější termín technologický demonstrátor). Základním stavebním kamenem tohoto samohybného děla se měl stát muniční vůz VK 3.01 vyvinutý mezi lety 1937 a 1940 firmou Borgward. VK 3.01 byl navržen jako plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva pro pěchotu, a to přímo do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pušek a kulometů ráže 7,92 mm.

Firma Borgward dodala armádě celkem 20 ověřovacích exemplářů VK 3.01. Dále již výroba vozidla této verze nepokračovala, protože po jeho testování byla navržena řada různých vylepšení, a to ve výsledku vedlo ke vzniku úplně nové verze s označením VK 3.02. Devatenáct z dvaceti postavených VK 3.01 bylo později předáno škole pěchotního vojska (Infanterie Schule) v Döberitzu, kde na přelomu let 1942 a 1943 absolvovaly další důkladné zkoušky. Ještě později (v červnu 1943) pak tato vozidla odcestovala v rámci speciální muniční roty Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801 spolu s 1. pěší divizí na severní úsek východní fronty, kde se zapojila do ostrého boje. Nás ale zajímá osud onoho jediného z dvaceti vyrobených exemplářů, který na frontu neodjel a zůstal v Německu. Jeho výrobní číslo bylo B330016, a právě tento kus použila firma Rheinmetall pro návrh lehkého samohybného děla.

O pozadí jeho vzniku nejsou známy prakticky žádné detaily. Z historického kontextu však lze dovozovat, že mělo jít o bojové vozidlo, schopné letecké přepravy. Mělo sloužit nejen jednotkám výsadkářů, ale jakýmkoliv pěším útvarům, u kterých by dodávka takovéto zbraně vzduchem dávala smysl (např. jednotky operující daleko od hlavních zásobovacích tras, jednotky odříznuté od zbytku vlastních sil, nebo jednotky, které potřebují dodat prostředek dělostřelecké podpory opravdu velmi rychle).

Popis vozidla

Podvozek, který dostalo navrhované samohybné dělo do vínku od muničního vozidla VK 3.01 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“. Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu pro zpevněném povrchu. Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní. Motor byl umístěn uprostřed zadní části vozidla, převodovka pak byla v přední části korby.

demonstrátor na tomto snímku má atrapu zbrabě s delší hlavní, pravý průzor zaslepen není, na bocích vozidla jsou profily vymezující nejspíš jeho očekávanou finální šířku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Celá přední polovina korby včetně kabiny původní dvoučlenné posádky VK 3.01 byla zachována v podstatě beze změn. Zato původní nákladový prostor v zadní části vozu byl nahrazen novým prostorem bojovým, resp. jeho dřevěnou maketou. Bojový prostor dostal pevnou spodní základnu a nad ní pravděpodobně částečně otočnou věž. Obě tyto části však byly zezadu i shora otevřené, takže spíše než o „věži“ bychom mohli hovořit o jakémsi větším „štítu“ děla. Středem bojového prostoru procházela zvýšená motorová kapota zakončená vzadu zamřížovaným průduchem pro odvod ohřátého vzduchu. Nad motorem pak bylo uloženo dělo, o kterém si však více povíme až za chvíli. Motorová kapota a zbraň nad ní rozdělovaly vnitřní prostor na dvě poloviny. Nalevo od motoru a zbraně měl sedačku střelec, který zároveň plnil roli velitele vozu. V pravé polovině pak seděl nabíječ kanonu.

Jaký rozsah pohybu dovoloval zbrani její podstavec, není známo. Pokud jde o pohyb vertikální, můžeme na dochovaných fotografiích technologického demonstrátoru vidět hlaveň zbraně jak v mírném negativním úhlu, tak v pozitivním úhlu o velikosti odhadem až 25 či 30 stupňů. Pokud jde o pohyb horizontální, je pravděpodobné, že byl možný pouze v omezeném rozsahu např. 10 či 15 stupňů do každé strany. Větší rozsah otáčení (natož plných 360 stupňů) nepřicházel v úvahu prostě proto, že sedačky obou vojáků po stranách děla byly součástí pevné základny a nekopírovaly tedy natáčení zbraně. Při výraznějším natočení do strany by tedy zadní část děla doslova praštila některého z obsluhujících vojáků do hlavy.

Bezzákluzový kanon

A jaké dělo se vlastně konstruktérům podařilo na subtilní podvozek muničního vozu vměstnat? Po pravdě řečeno, mnoho možností na výběr neměli. Použití klasického děla či houfnice bylo v podstatě vyloučeno. Nejen, že by podvozek tak těžké břemeno nejspíš vůbec neunesl, ale pod náporem energie vznikající při výstřelu takové zbraně by se pravděpodobně doslova rozpadl. Bylo třeba najít zbraň, která bude i při relativně velké ráži lehká a nebude generovat přílišné dodatečné zatížení během střelby. A to bylo přesně to, co nabízela tzv. bezzákluzová děla.

U každé střelné zbraně vzniká při výstřelu tzv. zpětný ráz. Podle třetího Newtonova pohybového zákona jde o reakci, která odpovídá akci konané projektilem. Jednoduše řečeno zatímco projektil se pohybuje jedním směrem, zbytek zbraně má tendenci se pohybovat směrem opačným. U obyčejné pistole či pušky je síla zpětného rázu tak malá, že ji střelec dokáže kontrolovat rukama, u dělostřeleckých zbraní však jde o obrovské množství energie. Aby tato energie nenamáhala celou konstrukci zbraně, je hlaveň s lafetou spojena nikoliv napevno, ale skrze pohyblivé zbrdovratné zařízení. To dovoluje, aby hlaveň po výstřelu (tlačena zpětným rázem) sklouzla směrem vzad (dochází k tzv. zákluzu). Brzdovratné zařízení přitom pohyb hlavně kontroluje, její zákluz včas bezpečně zabrzdí a následně ji zase vrátit do výchozí polohy (brzdí a vrací hlaveň, je tedy brzdovratné). Přitom všem absorbuje většinu energie zpětného rázu. Brzdovratné zařízení tedy funguje jako jakýsi velký tlumič mezi samotnou hlavní a lafetou. I přes existenci tohoto tlumiče však vždy zůstane určitá nezanedbatelná síla, se kterou už si musí poradit i lafeta (u samohybného děla tedy pásový podvozek).

opět verze s delší hlavní kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nábojová komora, hlaveň, brzdovratné zařízení, a nakonec i lafeta, to všechno musí být dostatečně robustní konstrukce a díky tomu jsou výkonná děla také velmi těžká. Jsou ale vojenské jednotky, které dělostřeleckou podporu potřebují, a přitom s sebou prostě nemohou vézt těžké zbraně (v německém Wehrmachtu to byli vždy typicky výsadkáři a horští myslivci). A právě pro tento druh jednotek vznikla tzv. bezzákluzová děla. U klasického děla je hlaveň otevřená pouze na jednom konci (ústí hlavně), na druhém konci je uzavřená nábojová komora. Energie odpáleného náboje se tedy jedním směrem opře do granátu a žene jej ven z hlavně a druhým směrem se opře do uzávěru nábojové komory a tím pádem tedy do celé konstrukce děla. U bezzákluzového děla je komora tak či onak otevřená, takže hlaveň má vlastně otvory na obou koncích a část (ideálně polovina) energie výstřelu se tak uvolní i směrem dozadu za dělo. Pokud vše proběhne, jak má, zapůsobí proti sobě ve správný okamžik srovnatelně velké síly opačného směru, které se vzájemně vyruší a hlaveň bezzákluzového děla se při výstřelu téměř nepohne (nedochází tedy k žádnému zákluzu).

Není třeba až tak masivní nábojová komora, žádné brzdovratné zařízení, a dokonce ani silnostěnná hlaveň nebo robustní lafeta. Díky tomu všemu je bezzákluzové dělo výrazně lehčí, než klasické dělo stejné ráže. Ovšem jako obvykle i zde platí „něco za něco“. Protože je při výstřelu značná část tlaku odvedena z nábojové komory směrem vzad, nemůže být logicky využita k pohonu granátu směrem vpřed. To se samozřejmě projeví nižší úsťovou rychlostí granátu, a tedy jeho menším doletem. Bezzákluzové dělo má tedy při použití stejného množství výmetné náplně podstatně menší dostřel, než dělo klasické.

LG 40 nebo LG 42?

Vraťme se už ale nyní k návrhu samohybného děla na podvozku VK 3.01. Jak je už asi každému jasné, pro jeho vyzbrojení bylo zvoleno bezzákluzové dělo, a to ráže 105 mm. Z pramenů však není úplně jasné, který konkrétní typ měl být použit, zda 10,5 cm LG 40 firmy Krupp, nebo 10,5 cm LG 42 firmy Rheinmetall (LG = Leichtgeschütz = lehké dělo). Podoba dřevěné atrapy na technologickém demonstrátoru by ukazovala spíše na LG 42 s horizontálním posuvným závěrem hlavně, ale většina zdrojů hovoří naopak o LG 40. Ve finále by nejspíš šlo o upravenou verzi jedné z nich a podle některých autorů si zamýšlená zbraň dokonce vysloužila vlastní označení 10,5 cm LG 5.240. Každopádně dělo muselo být v bojovém prostoru umístěno hodně vzadu, aby obsluhu neohrožovaly plyny a úlomky odcházející zadní tryskou. Pro nabíječe by však takové umístění zbraně bylo hotovou noční můrou. Nejen, že by se musel s 15kilovým granátem natahovat někam dozadu, ale ještě by mu přitom překážel onen zmiňovaný posuvný závěr hlavně, který se (co čert nechtěl) otevíral právě odsunutím na stranu nabíječe (tj. doprava).

Pro kanon LG 42 (ovšem platí to i pro LG 40) se používala dělená munice, nabíjel se tedy samostatný granát a samostatná patrona s výmetnou náloží. LG 42 (a stejně tak i LG 40) střílel stejné granáty jako klasická houfnice leFH 18, ovšem za použití úplně jiné nábojnice. Nábojnice pro bezzákluzový kanon byla více než dvakrát větší, než ta pro leFH 18 a i přesto maximální dostřel LG 42 za dostřelem leFH 18 zaostával cca o čtvrtinu (viz to, co bylo řečeno výše o bezzákluzových dělech). Zatímco LG 42 dokázal 15 kg těžký granát poslat do vzdálenosti nejvýše 7950 metrů, u houfnice leFH 18 to bylo až 10695 metrů.

bezzákluzový kanon LG 42 byl v kabině umístěn hodně vzadu, aby tryska za komorou kanonu neohrožovala obsluhu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nábojnice pro bezzákluzový kanon však měla i další specifika. Téměř celé její dno tvořila plastová destička, kterou výbuch výmetné náplně rozmetal a otevřel tak cestu pro únik tlaku směrem dozadu. Z toho důvodu však nábojnice nemohla mít zápalkový šroub uložen ve svém dnu (jak je to obvyklé u většiny nábojnic), ale musela jej mít na boku. A takové umístění zápalkového šroubu si zase žádalo přesné nabíjení do zbraně, tzn. tak, aby po vložení nábojnice byl zápalkový šroub tam, kde byl umístěn spoušťový mechanismus zbraně. Hlaveň kanonu byla drážkovaná, aby udělila granátu rotaci. Také v zadní trysce byly závitové drážky ovšem otočené opačným směrem než ty v hlavni. Jejich účel byl jednoduchý – kompenzovat kroucení, které vznikalo v hlavni. Čili zatímco granát při průchodu hlavní kroutil celou konstrukcí zbraně na jednu stranu, plyny odcházející skrz zadní trysku jí zase kroutily opačným směrem. Výsledné namáhání zbraně bylo nižší, než pokud by zadní tryska žádné drážky neměla.

Otazníky

Pokud jde o oficiální označení navrhovaného samohybného děla, někdy lze narazit Rückstossfrei Kanone (Sfl.) auf VK 3.01, většinou však je uváděno 10,5 cm LG auf Gepanzerter Munitionsschelepper VK 3.01. Dochované fotografie technologického demonstrátoru odhalují několik zajímavých detailů a zároveň přinášejí také několik otázek, na které se již zřejmě nikdy nedozvíme odpověď. Prvním z oněch detailů je šířka základny bojové kabiny. Její dřevěná atrapa totiž na bocích výrazně přesahuje přes původní blatníky pásů. Zachování původní šířky by zřejmě nezajistilo dostatek prostoru pro obsluhu zbraně. Pro samohybné dělo se tedy nejspíš počítalo s rozšířením blatníků nad pásy, což je na maketě demonstrováno pomocí dlouhých L profilů, natažených podél původních blatníků (foto ZDE). Celou věc lze také interpretovat tak, že pro případnou budoucí výrobu se již počítalo s použitím širšího podvozku z VK 3.02 a designéři si pomocí uvedených L profilů simulovali šířku novějšího podvozku.

Na některých snímcích je průzor v kabině před spolujezdcem zaslepen. Z toho lze usoudit, že konstruktéři plánovali tohoto člena posádky vypustit, jeho stanoviště zrušit a prostor nejspíš využít pro uložení munice, protože stísněný interiér ani žádný jiný vhodný prostor pro střelivo nenabízel. Fotografie makety dále prozrazují, že nástupní poklopy na střeše původní kabiny řidiče a spolujezdce byly zrušeny a na střeše se nově objevila sklopná podpěra pro hlaveň kanonu. Pak se ovšem nabízí otázka kudy měl řidič vlastně nastupovat, když byl jeho vlastní průlez zrušen. Ze snímků se nezdá, že by měl za zády nějaký průlez do otevřeného bojového prostoru.

Největším otazníkem je však dvojí délka hlavně kanonu, kterou lze na fotografiích demonstrátoru jasně vidět. Rovněž si lze všimnout, dvou různých provedení zadní trysky u makety kanonu. Vypadá to zkrátka, jakoby konstruktéři použili dvě různé makety kanonu, jednu s kratší hlavní a tryskou ve tvaru válce a druhou s delší hlavní a tryskou ve tvaru kužele (viz snímky ZDE a ZDE)... jaký to ale mělo důvod? Zvažovaly se skutečně nějaké varianty úpravy kanonu LG 42, nebo to bylo jen nevýznamné zjednodušení dřevěné makety (nebo dokonce později napravená chyba při její výrobě)? Žádný z pramenů se k tomuto detailu nevyjadřuje. Co naopak víme s jistotou je to, že projekt bezzákluzového kanonu na podvozku VK 3.01 již nikam dál nepokračoval a byl zrušen.

OBSAH ČLÁNKU: