Panzernet

7,5 cm Pak 38 auf VK 3.02

stíhač na podvozku muničního vozidla

jeden ze dvou postavených prototypů stíhače tanků Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Muniční vůz VK 3.02

Plný oficiální název vozidla, o kterém bude řeč, zněl Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper. Znalý čtenář se tedy snadno dovtípí, že šlo o vozidlo založené na podvozku obrněného nosiče munice (Gepanzerter Munitions-Schlepper), konkrétně nosiče munice firmy Borgward kódově označovaného VK 3.02. Vývoj tohoto „muničáku“ probíhal od září roku 1937. Dle zadání zbrojního úřadu mělo jít o plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva skutečně až do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pěchotní pušky ráže 7,92 mm. První výrobní verze vozidla dostala označení VK 3.01. Nás však zajímá až podvozek druhé generace muničního vozu, který nesl označení VK 3.02 (písmena VK reprezentovala slova Vollketten Kraftfahrzeug, tedy plně pásové vozidlo, číslo před tečkou indikovalo očekávanou hmotnost stroje v tunách a čísla za tečkou pořadové číslo projektu).

Vývojem muničního vozu pověřil zbrojní úřad firmu Borgward ze severoněmeckých Brém. Objednána byla stavba ověřovací série v počtu 20 vozidel. Projekt podle všeho nedostal nijak vysokou prioritu a dodávka prvních exemplářů byla plánována až na prosinec 1939. Ani tento termín se však pravděpodobně nepodařilo dodržet, soudě podle toho, že první testování nového stroje proběhlo podle záznamů zbrojního úřadu až v dubnu 1940.

Testování VK 3.01 dopadlo očividně uspokojivě. Zástupci zbrojního úřadu byli s vozidlem celkově spokojeni, požadovali však několik menších či větších konstrukčních vylepšení. Výroba VK 3.01 ve stávající podobě tedy nepokračovala a místo toho začaly práce na jeho nové, modifikované verzi. Požadované úpravy zahrnovaly například zvětšení prostoru pro posádku a to tak, že celý stroj bude o 50 mm rozšířen a o 50 mm zvýšen. Upravená verze muničního vozu dostala označení VK 3.02 a u firmy Borgward jich bylo objednáno celkem 400 kusů.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, všimněte si zaslepeného pravého průzoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba začala v říjnu 1941 dokončením prvních 4 exemplářů. V listopadu vyjelo z montážní linky 14 vozidel, v prosinci vznikly pouhé 4 kusy, další 4 v lednu 1942 a poslední 2 v únoru téhož roku. Je tedy zřejmé, že výroba byla ukončena mnohem dříve, než bylo plánováno a namísto 400 objednaných muničáků jich bylo dodáno pouhých 28 kusů. A jaký byl důvod? V prosinci 1941 provedla německá armáda vyhodnocení prvních zkušeností s provozem nového stroje a ve své zprávě dala jasně najevo, že vozidlo nesplňuje její očekávání. Zbrojní úřad tedy původní objednávku stáhl a dohodl se s výrobcem, že základ muničního vozu použije pro stavbu jiného stroje a sice dálkově ovládaného nosiče náloží známého jako Sprengladungsträger B IV (o tom však jinde).

Přestavba na stíhač

26 dokončených VK 3.02 bylo spolu s 19 VK 3.01 využito k vybudování speciální muniční roty Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801, která se v rámci 1. pěší divize dočkala nasazení na východní frontě. Zbývající dva VK 3.02 pak byly využity k úplně jinému účelu. Příběh těchto dvou vozidel se začal odvíjet již 5. července 1940, kdy zbrojní úřad formuloval požadavky na vývoj lehkého stíhače tanků, který by bylo možno přepravovat mimo jiné i letecky. Stíhač měl sloužit primárně jednotkám výsadkářů, ale i vybraným pěchotním divizím, které doposud postrádaly mechanizaci. V rámci zrychlení vývojových prací určil zbrojní úřad ve svém zadání, že nový stíhač tanků má být postaven právě na podvozku muničního vozu VK 3.02 (který byl mimochodem v té době teprve ve vývoji). Hlavní výzbroj stroje pak měl dle zadání tvořit kanon Pak 38 L/60 ráže 50 mm.

Vývojem stíhače byla pověřena firma Rheinmetall-Borsig. Rheinmetall tedy navrhl potřebné úpravy trupu VK 3.02, novou bojovou kabinu a způsob instalace kanonu. Se samotnou výrobou však musel čekat, než bude mít k dispozici hotové podvozky od firmy Borgward. První dva ověřovací stíhače tanků tak mohly být postaveny a předány k testům až v červenci 1942. Již v okamžiku vzniku prvních dvou prototypů byl tento stroj v podstatě odsouzen k zamítnutí. Proč? V červenci 1942 již byla produkce muničáku VK 3.02 ukončena a nové podvozky by tedy musely být vyráběny jen pro tento stíhač. To by jeho výrobu samozřejmě podstatně prodražovalo. A potom samotný kanon Pak 38 již v polovině roku 1942 nebyl považován za dostatečně výkonnou zbraň a kde to jen trochu šlo, prosazoval se silnější kanon Pak 40 ráže 75 mm. Oba prototypy nového stíhače však přesto prošly armádními testy a to pod krkolomným označením Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper (nebo zkráceně Pz.Sfl. Ia 5 cm Pak 38 auf gp.Mun.Schlepper).

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, všimněte si nástupních dvěří řidiče a sklopené zadní opěry, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Popis vozidla

Podvozek, který dostal nový stíhač tanků do vínku od muničního vozidla VK 3.02 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“. Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu pro zpevněném povrchu. Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní.

Původní kabina posádky z VK 3.02 byla s jistými úpravami zachována. Zůstalo v ní však pouze stanoviště řidiče umístěné vlevo. Místo druhého člena posádky původního VK 3.02 bylo zrušeno a prostor využit k uskladnění munice pro kanon. Díky tomu mohl být zrušen pravé průzor v čelní stěně kabiny. Původní nástupní průlezy ve stropě kabiny musely být rovněž zrušeny. Ten napravo již nebyl třeba vůbec a ten nalevo (sloužící řidiči) byl nahrazen dvířky v levé boční stěně. Průlezy na střeše kabiny nemohly zůstat, protože zde nyní ležel čelní štít kanonu, který by znemožňoval jejich otevírání. Za kabinou nově vznikl bojový prostor kanonu. Jeho spodní část byla chráněna pevnou ohradou z pancéřových plechů, která sahala až do výšky stropu kabiny řidiče. Prostor nad touto ohradou pak chránil pohyblivý pancéřový štít, který se natáčel do stran spolu s hlavní kanonu. Tento štít však zajišťoval ochranu pouze zepředu a ze stran. Jeho zadní část i strop zůstaly otevřené.

Středem bojového prostoru procházela zvýšená motorová kapota, která jej, spolu se samotným kanonem, rozdělovala na dvě poloviny. V každé z těchto polovin měl pak svoji sedačku jeden voják. Aby měli oba muži dostatek místa, byl pancíř bojového prostoru rozšířen až po vnější okraj blatníků nad pásy. Nalevo od motoru a kanonu seděl střelec, který zároveň plnil roli velitele vozu. Napravo od zbraně pak měl své stanoviště nabíječ kanonu. Podstavec zbraně umožňoval její horizontální pohyb v rozsahu 20 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr byl možný v rozsahu od -10 do +20 stupňů.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jedním z kritických omezení byla pro konstruktéry nového stíhače tanků jeho celková hmotnost. Původní muniční vůz VK 3.02 totiž vážil pouze 3,7 tuny a nový stroj nesměl být o mnoho těžší, aby nedocházelo k přetížení pojezdového ústrojí. Hmotnost samotného kanonu v podstatě nijak snížit nešlo, takže bylo třeba šetřit na pancéřování. Pancíř nového bojového prostoru byl proto tvořen dvojitými deskami o síle pouhé 3 mm na bocích a 4 mm na čele. Pro jednoznačnost, na bocích měl pancíř 3 + 3 mm a na čele 4 + 4 mm (dvě ocelové desky s malou mezerou mezi nimi). Podle některých autorů měl čelní pancíř této síly odolat průbojné střele z pěchotní pušky ráže 7,92 mm, já osobně bych za to ale ruku do ohně nedal. Nejsilněji pancéřovanými partiemi stroje tak byly čelo trupu a čelo kabiny řidiče, které zdědily po VK 3.02 pancíř o síle 14,5 mm.

Konstruktérům se každopádně podařilo celkovou hmotnost vozu udržet na 4,5 tunách, což byla podle všeho přijatelná hodnota. Maximální rychlost stroje se pohybovala okolo 30 km/h. Posádku stíhače, jak již bylo de facto řečeno výše, tvořili tři muži. Řidič seděl sám uvnitř trupu a z vozidla vyhlížel hlavním pozorovacím průzorem ve stěně před sebou a bočním průzorem ve svých nástupních dveřích. Zbylí dva vojáci seděli v otevřeném bojovém prostoru, do kterého nastupovali přes jeho sníženou zadní stěnu (což jim usnadňoval stupínek umístěný nad tlumičem výfuku).

Jak již také opakovaně zaznělo, hlavní výzbroj stíhače tvořil kanon Pak 38 ráže 50 mm s hlavní o délce cca 60 násobků své ráže. Pro kanon se používalo několik typů munice, dva základní protitankové typy však byly Panzergranate 39 a podkaliberní Panzergranate 40. Samotný granát typu Panzergranate 39 vážil 2,06 kg a v ústí hlavně dosahoval rychlosti 835 m/s. Na vzdálenost 500 metrů probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 57 mm (bývá uváděno i 59 mm) a na 1000 metrů zdolal pancíř silný 44 mm (bývá uváděno i 48 mm). Podkaliberní Panzergranate 40 měl tvrdé jádro z karbidu wolframu a ze vzdálenosti 500 metrů dokázal projít pancířem o síle až 72 mm. Na vzdálenost 1000 metrů však již svou energii ztrácel a stačil již pouze na pancíř o 38 mm.

pohled do bojového prostoru stíhače tanků Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Energie, která vznikala při palbě z kanonu, představovala pro podvozek výraznou zátěž. Aby mu trochu ulevili a také aby zajistili stabilitu vozidla během výstřelu, instalovali konstruktéři na záď trupu podpěru, která se před zahájením palby sklopila dolů a zapřela o zem. Žádný z pramenů nezmiňuje komunikační výbavu a ani na žádné z fotografií není vidět radiová anténa. Pokud stíhač skutečně nebyl vybaven radiostanicí, znamenalo by to pro něj zřejmě dosti významný hendikep.

Ukončení projektu

Jak je asi vcelku jasné, popsaný stíhač tanků na podvozku muničního vozu VK 3.02 se do sériové výroby nedostal. Dva postavené prototypy se staly prvními a posledními vozidly svého druhu. Dočkaly se však pokusného nasazení na frontě, konkrétně u 19. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 19). Zpráva praporu o zkušenostech s jejich provozem se však bohužel nedochovala.

OBSAH ČLÁNKU: