|
Poslední vzepětí německých sil v Africe
tanky Panzer III z 10. Panzer Division postupují po silnici č.17 od průsmyku Kaserín směrem na město Thala, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jako bitva o Kaserínský průsmyk bývá většinou souhrnně označována série tří bojových operací s krycími názvy Frühlingswind, Morgenluft a Sturmflut, které se odehrály na konci ledna a v průběhu února 1943 ve středním Tunisku. Byla to jedna z posledních útočných akcí německých a italských jednotek v severní Africe před jejich definitivní porážkou a zároveň to bylo první větší střetnutí obrněných jednotek německého Wehrmachtu a Americké armády. Celá ofenzíva se nesla ve znamení sporů mezi dvěma veliteli, Rommelem a von Arnimem, kteří byli v Africe navíc oba podřízeni nikoliv německému, ale italskému vrchnímu velení. Německo-italské síly sice dosáhly v Tunisku několika působivých taktických vítězství, ze strategického hlediska však i nadále směřovaly k neodvratnému konci. Začátkem roku 1943 nebyla situace německých jednotek v Africe zrovna růžová. Od vstupu Wehrmachtu na černý kontinent uplynuly již téměř dva roky. Dva roky bojů proti Britům, které se nesly ve znamení střídavého postupu vpřed, ústupu a opět postupu vpřed podle toho, jak se které z bojujících stran dařilo shromáždit dostatečné množství posil a zásob (pro Němce byla válka v Africe doslova logistickou noční můrou). Úspěchy Afrikakorpsu vyvrcholily na přelomu června a července 1942, kdy Rommel postoupil z Libye do Egypta a stál před branami El Alameinu. Zde se však jeho postup zastavil díky tvrdému britskému odporu a zejména díky nedostatku paliva a munice. V říjnu 1942 přešli Britové do protiútoku a donutili Rommela k ústupu od El Alameinu daleko na západ. V první fázi Němci ustoupili ven z Egypta hluboko do Libye do oblasti El Agheila. V prosinci ale musel Rommel opustit i tuto oblast a stáhnout se přes zbytek Libye až do Tuniska na tzv. Marethskou linii, což byl systém opevnění postavený Francouzi ještě před druhou světovou válkou. Zde Němci vytvořili obranná postavení a zastavili pronásledující britskou 8. armádu (které taky docházely síly s tím, jak se vzdalovala od svých zásobovacích skladů v Egyptě). Během svého ústupu mezi 23. říjnem a 2. prosincem 1942 však Afrikakorps přišel o neuvěřitelných 229 tanků! 21. Panzer Division, někdejší „razící štít“ Rommelových ofenzív, měla k 7. listopadu 1942 pouhé 4 tanky (!!!), jako divize přestala de facto existovat a zbyly z ní pouze dvě improvizované bojové skupiny. Rommelův katastrofální ústup z Egypta a Libye přitom nebyl jedinou špatnou zprávou pro Německé velení. V listopadu 1942 zahájili Spojenci operaci Torch, během které se anglo-americké jednotky vylodily hned na třech místech západně od Tuniska, konkrétně v Casablance (Maroko), Oranu a Alžíru (Alžírsko). Jejich cílem bylo zatlačit na Němce v Tunisku ze západu a dostat je tak do obklíčení.
během ústupu napříč Libyí utrpěl Rommelův Afrikakorps obrovské ztráty, zdroj: flickr.com, Public Domain, upraveno Hitler a jeho generálové si uvědomili, že nyní se v Africe hraje o všechno a že Rommel se svými zdecimovanými jednotkami nemá žádnou šanci. Z Alžíru k hranicím Tuniska je to vzdušnou čarou něco okolo 480 km a k městu Tunis, kde se nyní nacházel hlavní zásobovací přístav německých jednotek, zbývalo od hranic pouhých 150 km. Času tedy rozhodně nebylo nazbyt. Do Tuniska tak prakticky ihned začaly z Itálie proudit všechny dostupné jednotky, primárně 190. tankový pluk, části 10. tankové divize, výsadkáři z 5. výsadkového pluku, ale také 501. prapor těžkých tanků Tiger (sPzAbt 501). Na místě byla z postupně přicházejících jednotek bezodkladně utvořena improvizovaná bojová skupina a ihned vyslána na západ k zastavení blížících se Spojenců. Jednotky určené pro obranu Tuniska (ať už byly v tu chvíli v Africe, nebo teprve na cestě do/z Itálie) byly začátkem prosince 1942 organizačně začleněny pod nově vytvořenou 5. tankovou armádu (5. Panzerarmee) a do jejího čela byl jmenován zkušený generál tankových vojsk Hans-Jürgen von Arnim. Hitler se zcela záměrně rozhodl, že prostě nedá zase jen další posily přímo Rommelovi, ale vyšle úplně samostatný kontingent, kterému bude velet někdo jiný. Rommelova „hvězda“ už tou dobou totiž dost pohasla a Hitler mu již nedůvěřoval tak, jako kdysi. Do von Arnima naopak vkládal velké naděje. Do konce roku 1942 se Němcům podařilo postup spojenců od západu zastavit a stabilizovat frontu. Zase takové oslnivé vítezství to však nebylo, protože linie fronty se táhla od severu k jihu, a to místy pouhých 60 km od pobřeží Středozemního moře. Němci tedy drželi doslova jen úzký pruh země podél východního pobřeží Tuniska a chyběla jim tak strategická hloubka a nezbytný manévrovací prostor. Přísun jednotek z Itálie do Tunisu však pokračoval i v lednu, a to po vodě i vzduchem. Celkově se jednalo o obrovskou logistickou akci. Během listopadu, prosince a ledna prošlo přístavem v Tunisu (a nejspíš také v Bizertě) více než 110 tisíc německých a italských vojáků, 428 tanků, 729 děl, 5688 kolových a polopásových vozidel a stovky tisíc tun zásob. Na konci ledna 1943 již měl von Arnim na severu Tuniska k dispozici okolo 100 tisíc vojáků (74 tisíc německých a 26 tisíc italských) a Rommel na jihu měl dalších cca 78 tisíc mužů (30 tisíc Němců a 48 tisíc Italů). Začátkem ledna dorazil do Tunisu rovněž zbytek již zmiňovaného 501. praporu těžkých tanků Tiger (sPzAbt 501). Je ovšem třeba zdůraznit, že tehdy šlo ještě o prapor smíšený, který na plných stavech disponoval „pouze“ 20 tanky Tiger. Zbývajících 25 tanků praporu bylo typu PzKpfw III Ausf.N.
Rommel a von Arnim, dva kohouti na jednom smětišti jejichž rozepře pak musel soudcovat maršál Kesselring, zdroj: flickr.com, upraveno Výsledkem Hitlerova rozhodnutí neposilovat přímo Rommela, ale vyslat do Afriky druhý samostatný kontingent bylo samozřejmě rozštěpení německých sil v Tunisku na dvě části. Na severu tedy stál von Arnim se svou 5. Panzerarmee zahrnující 10. tankovou divizi (Panzer Division) a 501. prapor těžkých tanků Tiger (sPzAbt 501). Na jihu pak stál Rommel se svojí Panzerarmee Afrika, nyní ovšem oficiálně přejmenovanou na Německo-italskou tankovou armádu (Deutsche-Italianische Panzerarmee). Její součástí byly mimo jiné i německá 15. a 21. Panzer Division a italská 131. obrněná divize. Koncem ledna 1943 však byla 21. Panzer Division převedena od Rommela pod von Arnimovo velení a stala se součástí 5. Panzerarmee. Německé síly tedy byly koncentrovány na severu a jihu, zatímco střední oblast mezi oběma kontingenty byla obsazená poměrně řídce, což dělalo von Arnimovi značné starosti. Za hlavní riziko považoval von Arnim potenciální útok Spojenců právě v této střední oblasti ve směru na město Sfax. Takovým útokem by Spojenci vrazili klín mezi německé síly na severu a jihu (a jednotky na jihu by tím odřízli od zásobovacích přístavů). Von Arnim se proto rozhodl, že jeho první útočnou akcí v Africe bude právě zabezpečení západních přístupových cest k městu Sfax. Krajina v oblasti, o které hovoříme, je přitom do značné míry formována horským masivem Dorsale (východní výběžek pohoří Malý Atlas). Silnice a cesty zde doslova kopírují průsmyky mezi jednotlivými pahorky a ten, kdo kontroluje průsmyk, kontroluje možnost průchodu horami. Platilo to i pro hlavní silnici vedoucí od západu k městu Sfax. Ta procházela mimo jiné i průsmykem u osady Faid. 30. ledna 1943 ve 4 hodiny ráno vyrazily do akce dvě německé bojové skupiny sestávající primárně z příslušníků 21. Panzer Division. Obranu průsmyku Faid v té době zajišťovali pouze vojáci francouzských koloniálních jednotek. I když jejich děla dokázala útočícím Němcům a Italům způsobit určité ztráty, okolo poledne byly průsmyk i osada Faid de facto dobyty a totéž platilo i pro sousední průsmyk u osady Rebaou ležící zhruba o 7 km jižněji. Povzbuzen tímto úspěchem vyslal von Arnim hned 31. ledna další bojovou skupinu (sestavenou tentokrát z vojáků 10. Panzer Division) dobýt průsmyk u osady Pichon (dnešní Haffouz), který se nacházel asi o 60 km severněji na hlavní přístupové cestě k jinému důležitému městu Súsa. Po ztrátě průsmyků Faid a Rebaou se Američané pokusili co nejrychleji zorganizovat protiútok. K průsmyku Faid vyrazila americká bojová skupina Stark (velitel Alexander Stark), k průsmyku Rebaou směřovala bojová skupina Kern (velitel William Kern). Němci se však stačili na nově dobytém území rychle zakopat a připravit dobrou obranu včetně několika maskovaných kanonů ráže 88 mm. Není tedy divu, že americké pokusy o protiútok, provedené 31. ledna a 1. února 1943, selhaly.
součástí posil přisunutých do Tuniska byly i těžké tanky Tiger ze sPzAbt 501, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Von Arnimova útočná operace tedy dopadla nad očekávání dobře. Němci díky ní dospěli k závěru, že Spojenci jsou na tom vlastně podobně jako oni sami, to znamená, že střední úsek fronty je i na jejich straně poměrně slabě bráněn. Zdálo se tedy, že americké jednotky na středním úseku fronty nepředstavují hrozbu, ale naopak příležitost, a proto Němci začali ihned plánovat další ofenzívu. Nyní se naplno projevila rozštěpenost velení, když von Arnim a Rommel předložili nadřízeným každý svůj vlastní plán… a asi není třeba zdůrazňovat, že šlo o plány navzájem dosti odlišné. Von Arnim uvažoval zhruba takto: na samém jihu jsou německo-italské jednotky na Marethské linii vcelku dobře připraveny na obranu proti britské 8. armádě. Protivník je zde navíc vyčerpaný předchozím pronásledováním Němců z Egypta přes celou Libyi, a proto mu bude nějaký pátek trvat, než nabere síly pro velký útok. Na středním úseku fronty byl nepřítel slabý (jak ukázalo "snadné" dobytí průsmyků Faid, Rebaou a Pichon). Von Arnim tedy navrhoval přesunout pozornost k severnímu úseku fronty a zaútočit ve směru od Pichonu na El Kef. Rommel naopak navrhoval pokračovat v útoku na slabě bráněném středním úseku fronty, dobýt průsmyk Kaserín a skrz něj pokračovat k obrovskému zásobovacímu uzlu Spojenců ve městě Tebessa (případně k o něco blíže ležícímu městu Thala, pokud by tomu byla situace více nakloněna). Nadřízeným obou mužů byl sice polní maršál Albert Kesselring (vrchní velitel německých jednotek v Africe), formálně však velení nad veškerými silami Osy na kontinentu patřilo italskému „Comando Supremo“. Kesselringovi se více zamlouval Rommelův návrh, protože byl ambicióznější a sliboval možnost velkého vítězství, které by Němcům pomohlo zapomenout na čerstvou tragédii u Stalingradu. Rommel však pro svůj plán neměl dostatek sil a potřeboval by tedy součinnost von Arnimových jednotek. S tím ale Von Arnim velmi hlasitě nesouhlasil. 9. února 1943 tak proběhlo jednání Rommela, von Arnima, Kesselringa a italského generála Giovanni Messeho. Výsledkem jednání byl plán dvou paralelních útočných operací. První z nich dostala krycí označení Frühlingswind (jarní vítr) a její provedení měl na starosti Von Arnim s využitím sil 21. a 10. Panzer Division. Taktickým velením operace však von Arnim pověřil generála Heinze Zieglera. Primárním cílem operace bylo dobytí města Sídí bú Zíd. Následně měl Ziegler odeslat tanky 21. Panzer Divison na jih k Rommelovi (vlastně mu měl 21. tankovou divizi vrátit) a umožnit mu tak zahájit druhou útočnou operaci pojmenovanou Morgenluft, tedy ranní povětří. Pro operaci Morgenluft dal Rommel ze svých mužů dohromady bojovou skupinu nazvanou prostě Kampfgruppe DAK (DAK = Deutches Afrikakorps) a do jejího čela postavil plukovníka Kurta von Liebenstein. Tato skupina posílená o tanky 21. Panzer Division měla zaútočit od jihovýchodu přes El Guettar a dobýt město Gafsa. Jako první měla být zahájena operace Frühlingswind, a to mezi 12. a 14. únorem (přesný den útoku byl ponechán na rozhodnutí von Arnima). Pokud by vše šlo hladce, mohl útok na obou směrech pokračovat dál na západ… k tomu ale až později.
mapa německého postupu v rámci operací Frühlingswind, Morgenluft a Sturmflut, pozn. mapa ukazuje "nepočeštělé" názvy měst a vesnic (PRO PLNOU VELIKOST KLIKNĚTE NA OBRÁZEK), zdroj: Panzernet Německý odhad situace na spojenecké straně středního úseku fronty byl v podstatě správný. Hlavní spojeneckou silou v této oblasti byl americký 2. sbor (generálmajor Lloyd Fredendall), a ten byl skutečně roztažen podél 180 km dlouhého úseku fronty a nepředstavoval tím pádem žádnou koncentrovanou sílu. Hlavní bojovou silou 2. sboru byla 1. obrněná divize (generálmajor Orlando Ward), která na začátku února 1943 disponovala celkem 85 (až 92) lehkými tanky Stuart a 202 středními tanky Lee a Sherman. Divize byla rozdělena na čtyři operační skupiny (Combat Command), které byly v době zahájení německé ofenzívy rozmístěny každá jinde. Combat Command A držela oblast zhruba mezi městy Sbeitla a Sídí bú Zíd (Sídí bú Zíd bylo cílem operace Frühlingswind), Combat Command D se nalézala ve městě Gafsa (což byl cíl operace Morgenluft). Combat Command C se nalézal v okolí města Hajeb El Ayoun (cca 40 km severně od Sídí bú Zíd) a konečně Combat Command B se nacházel cca 90 kilometrů severně od Sídí bú Zíd v oblasti Ousseltia. Posledně jmenovaná Combat Command B měla jako jediná ze všech operačních skupin 1. obrněné divize nějaké bojové zkušenosti, zbytek amerických tankistů byli válkou nepolíbení zelenáči. Vrchní velitel amerických vojsk (nejen) v Africe Dwight D. Eisenhower sice již 20. ledna 1943 nařídil, aby byly útvary 1. obrněné divize více soustředěny na jednom místě, jeho podřízení včetně velitele 2. sboru Fredendalla však tomuto rozkazu nevěnovali patřičnou pozornost. Když 13. února 1943 dorazil Eisenhower na osobní inspekci, byl překvapen tím, jak tenkou obrannou linii rozprsknuté operační skupiny tvoří a ihned vydal rozkazy, které to měly konečně změnit… bylo však již pozdě. Do začátku německé operace Frühlingswind zbývaly pouhé hodiny. V neděli 14. února 1943 ještě za hluboké noci se daly německé jednotky do pohybu. Jak již bylo řečeno výše, cílem operace Frühlingswind bylo dobytí města Sídí bú Zíd a její provedení měly na starosti 10. a 21. Panzer Division. První z nich měla pro tuto akci k dispozici 110 tanků typu Panzer III a Panzer IV a k tomu ještě těžké tanky Tiger ze schwere Panzer Abteilung 501. Druhá divize dokázala nasadit 91 tanků typu Panzer III a Panzer IV. 10. Panzer Division měla útočit přes dříve dobytý průsmyk Faid. 21. Panzer Division pak měla linii fronty překročit asi o 30 km jižněji skrz průsmyk pod pahorkem Džebel Maizila (někdy psáno Mu’ayzilah). Pro útok byla každá z uvedených tankových divizí rozdělena na dvě bojové skupiny. Z vojáků 10. Panzer Division byly vytvořeny Kampfgruppe Reimann a Kampfgruppe Gerhardt. 21. Panzer Division pak byla rozdělena na Kampfgruppe Schütte a Kampfgruppe Stenkhoff.
charakter bojů v Tunisku určoval do značné míry ráz krajiny - kamenité pahorky, průsmyky, vodní toky, zdroj: flickr.com, Public Domain, upraveno Obě bojové skupiny 10. tankové divize nejprve společně prošly průsmykem Faid, aby se následně rozdělily. Kampfgruppe Reimann, která dostala k dispozici i tanky Tiger ze sPzAbt 501, vyrazila od průsmyku na jihozápad směrem k městu Sídí bú Zíd, zatímco Kampfgruppe Gerhardt zatočila na sever, aby obešla pahorek Džebel Lessouda a umlčela americké dělostřelectvo, které se zde ukrývalo. Američané měli na pahorku jeden praporu ze 168. pluku 34. pěší divize a pod pahorkem hlídkovala rota tanků a četa stíhačů tanků, to vše pod velením plukovníka Waterse. Úvodní pohyb německých jednotek však zůstal dlouho sice slyšen, ale nezpozorován díky písečné bouři, která toho rána zuřila v okolí průsmyku. Němcům se díky naprostému překvapení nepřítele podařilo snadno zahnat hlídkující americké tanky, a přitom zničit tank velitele roty, který jediný disponoval radiostanicí pro komunikaci s dělostřelectvem. Američtí tankisté si tedy o dělostřeleckou podporu nemohli říct a pěchota na pahorku Džebel Lessouda zase díky písečné bouři neviděla, kam přesně by měla dělostřeleckou palbu požadovat. Americká děla tak zůstala nečinná až do okamžiku, kdy Kampfgruppe Gerhardt obešla pahorek ze severu a zlikvidovala je. Americká pěchota na pahorku Džebel Lessouda tak byla obklíčena. Němci se však nehodlali zdržovat, a tak obklíčený prapor Američanů prostě ignorovali a pokračovali dál podle svého plánu. Okolo 7:30 provedly letouny Luftwaffe útok na samotné město Sídí bú Zíd. Nyní již bylo Američanům jasné, že pod písečnou bouří nepostupuje jen nějaká průzkumná jednotka nepřítele, ale že začal útok na Sídí bú Zíd. Z města proto ihned vyrazila k protiútoku bojová skupina pod velením plukovníka Hightowera, která čítala 44 tanků Sherman (rota H a rota I ze 3. praporu, 1. pluku, 1. obrněné divize) a 12 stíhačů tanků (rota A, 701. prapor stíhačů tanků). Okolo 8:30 písečná bouře ustala a zhruba v 9 hodin ráno se Hightower dostal jižně od pahorku Džebel Lessouda do kontaktu s nepřítelem (a ihned pochopil, že nemá šanci udělat víc, než německý postup trochu zpomalit. Tak také zněla zpráva, kterou vyslal na velitelství Combat Command A nalézající se v Sídí bú Zíd. Okolo 10. hodiny se Kampfgruppe Gerhardt a Kampfgruppe Reimann opět spojily jižně od pahorku Džebel Lessouda a hleděly směrem k přibližně 8 km vzdálenému městu Sídí bú Zíd.
německé tanky, polopásy a další technika se přesouvá Tuniskou krajinou, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-788-0017-06, Wikimedia, Creative Commons, upraveno A jak probíhala operace Frühlingswind na úseku 21. Panzer Division? Připomeňme si, že tato divize byla pro útok rozdělena na bojové skupiny Schütte a Stenkhoff. Kampfgruppe Schütte postupovala od průsmyku Maizila přímou cestou na sever. Zhruba okolo poledne dorazila tato bojová skupina k místu, kde silnice do Sídí bú Zíd prochází mezi pahorky Džebel Ksaira a Džebel Qarat al Hadid (asi 9 km jihovýchodně od města). Na těchto pahorcích byli rozmístěni vojáci třetího praporu ze 168. pluku 34. americké pěší divize, kterým velel plukovník Thomas Drake. Američané se postavili na odpor a pochod Kampfgruppe Schütte na město Sídí bú Zíd se musel chtě nechtě na nějakou dobu zastavit. Velitel Combat Command A plukovník McQuillin nyní věděl, že německé jednotky postupují na město Sídí bú Zíd ze dvou směrů (a to byla na cestě ještě Kampfgruppe Stenkhoff). Okolo poledne pak obdržel čerstvé zprávy od plukovníka Hightowera, který vedl již zmiňovaný americký protiútok jižně od pahorku Džebel Lessouda. Hightower hlásil, že zhruba polovina jeho tanků je již zničena a že nebude schopen Němce již dlouho zdržovat. McQuillin se proto obrátil na své nadřízené, aby všem jednotkám Combat Command A povolili ústup. Americké jednotky nalézající se v samotném Sídí bú Zíd dostaly povolení ustoupit na západ, jednotky rozmístěné na pahorcích Džebel Lessouda, Džebel Ksaira a Džebel Qarat al Hadid však měly vydržet na svých pozicích, dokud nebude zorganizován protiútok. Jak se zanedlouho ukáže, toto rozhodnutí generálmajora Fredendalla zpečetilo osud více než dvou tisíc amerických vojáků. Druhá bojová skupina 21. Panzer Division, tedy Kampfgruppe Stenkhoff, postupovala od průsmyku Maizila velkým obloukem nejprve cca 40 km na severozápad až k městu Bir El Hafey kde se stočila na severovýchod a pokračovala dalších přibližně 25 km, aby napadla město Sídí bú Zíd z opačné strany, než ostatní německé jednotky. Kampfgruppe Stenkhoff se sice dala na pochod nejdříve ze všech německých bojových skupin, i přesto se však k městu přiblížila až okolo 14. hodiny. Americká pěchota bránící z pahorků Džebel Ksaira a Džebel Qarat al Hadid v postupu německé Kampfgruppe Schütte se během odpoledne dostala pod neudržitelný tlak. Plukovník Drake proto své muže stáhl z pohorku Džebel Ksaira a soustředil je na lépe bránitelném pahorku Džebel Qarat al Hadid. Kampfgruppe Schütte jej následně mohla obejít a konečně postoupit až k městu Sídí bú Zíd.
tank Sherman rozervaný výbuchem munice, snímek byl pořízen po odražení amerického protiútoku u průsmyku Faid dne 31. ledna, nebo 1. února 1943, zdroj: flickr.com, upraveno Okolo páté hodiny odpoledne se Kampfgruppe Stenkhoff západně od Sídí bú Zíd setkala s vojáky 10. Panzer Division (tzn. Kampfgruppe Gerhardt a Kampfgruppe Reimann), čímž bylo město definitivně vytrženo z moci americké armády. Bojová skupina plukovníka Hightowera byla během zdržovacích bojů prakticky zničena. Z jeho 44 tanků Sherman se jich zachránilo pouhých 7. 15 zničených Shermanů si na své konto připsaly tanky Tiger ze sPzAbt 501. Tiger Feldwebela Theo Augustina zaznamenal toho dne v bojích okolo Sídí Bú Zíd zničení něpřátelského tanku na nevídanou vzdálenost 2700 metrů! V okolí města zůstalo po boji celkem 44 zničených nebo opuštěných amerických tanků, 59 obrněných polopásů, 26 děl a 22 nákladních automobilů. Na pahorcích Džebel Lessouda a Džebel Qarat al Hadid zůstaly v obklíčení dva prapory americké pěchoty. Operace Frühlingswind proběhla v podstatě přesně podle plánu a německé ztráty byly dle hlášení „pouze lehké“. S příchodem tmy nařídil generál Ziegler svým jednotkám ukončit bojové akce a připravit obranná postavení v očekávání amerického protiútoku. Vojáci 21. Panzer Division se rovněž měli připravit na přesun na jih, kde se měli přidat ke Kampfgruppe DAK a provést operaci Morgenluft. A jak na operaci Frühlingswind reagovali Spojenci? Jejich reakce byla bohužel silně ovlivněna špatným odhadem celkové situace. Velitel americké 1. obrněné divize generálmajor Ward předpokládal, že Němci u Sídí bú Zíd nasadili pouze něco mezi 40 a 60 tanky. Rovněž velitel britské První armády generálplukovník Anderson byl toho názoru, že útok u Sídí bú Zíd je pouze klamnou operací a Němci chystají větší ofenzívu v severní části fronty proti britským jednotkám. Díky tomu byla do protiútoku vyslána zcela nedostatečná bojová síla. Výchozím bodem pro útok se stal prostor křížení silnic č. 3 a č. 13 zhruba na půli cesty mezi městy Sbeitla a Sídí bú Zíd. Do tohoto prostoru byla od města Hajeb El Ayoun stažena operační skupina Combat Command C a její velitel plukovník Robert Stack byl pověřen velením útoku. Za hlavní útočnou sílu byl vybrán 2. prapor 1. pluku (velitel podplukovník James Alger) doplněný dalšími posilami. Američané tedy do útoku vyslali jen jeden posílený prapor tanků ze skupiny Combat Command C (něco mezi 44 a 54 tanky, podle zdroje, kterému věříte), doprovázený rotou polopásových stíhačů tanků M3, praporem motorizované pěchoty a dvěma bateriemi samohybného dělostřelectva. Hlavním úkolem útočících sil bylo donutit Němce k ústupu ze Sídí bú Zíd a osvobodit oba obklíčené americké pěší prapory.
tank Panzer IV Ausf. G z 10. Panzer Division na silnici vedoucí od průsmyku Kaserín k městu Thala, zdroj: flickr.com, upraveno Americký protiútok začal přibližně 40 minut po poledni 15. února 1943. Němci tedy měli celou noc a celé dopoledne na to, aby se na protiútok připravili a když začal, dostali ještě včasné varování od pozorovatelů Luftwaffe. Američané se totiž příliš nenamáhali s vymýšlením nějakého sofistikovaného plánu. Celá útočná síla prostě vyjela směrem k Sídí bú Zíd přes rozlehlou písečnou pláň ve formaci ve tvaru písmene V a zvedala takové množství prachu, že ji nebylo možné přehlédnout na celé kilometry. Generál Ziegler nechal rozestavět 75 mm protitankové kanony a 88 milimetrové Flaky. Tři roty tanků z Kampfgruppe Stenkhoff byly vyslány na jih a zhruba stejné množství tanků z Kampfgruppe Gerhardt se přesunulo na sever, aby mohly napadnout Američany z obou boků. Jak americký protiútok dopadl není asi třeba nijak zvlášť zdůrazňovat. Byla to katastrofa. Americké tanky vjely před hlavně protitankových kanonů a hned nato se na ně z obou stran vrhly německé tanky. Amíci v podstatě vjeli přímo do pasti, ze které se podařilo uniknout pouze vojákům jedoucím na samém chvostu útoku. Výsledkem byla ztráta 40 až 50 amerických tanků (opět podle toho, kterému zdroji věříte), 9 samohybných děl a 130 jiných vozidel. Pokud jde o německé ztráty lze narazit na minimálně dva rozdílné údaje. Podle jednoho z nich bylo poškozeno 13 tanků typu Panzer III a Panzer IV, ale všechny do jednoho se podařilo opravit. Jiný zdroj uvádí, že Němci ztratili 20 tanků bez zmínky o tom, zda se některé z nich podařilo uvést znovu do provozu. Každopádně americký protiútok byl fiasko a k pěchotě obklíčené na pahorcích Džebel Lessouda a Džebel Qarat al Hadid se nedokázal ani nepřiblížit. Generálmajor Fredendall proto v noci z 15. na 16. února vydal nařízení, aby se američtí vojáci z pahorku Džebel Lessouda pokusili sami probít na západ. Jejich pochod směrem k americkým liniím však neskončil příliš slavně. Z celkové tisícovky mužů bylo zhruba osm set zajato. Druhý americký prapor obklíčený na pahorku Džebel Qarat al Hadid obdržel rozkaz k ústupu až následující noci a dopadl v podstatě stejně. Z těchto dvou praporů, čítajících dohromady více než 2600 mužů, padlo do německého zajetí něco mezi 1600 a 2400 vojáků.
obrněné automobily SdKfz 233 projíždějí dobytým průsmykem Kaserín, v pozadí za nimi je vidět pahorek Džebel Semmama, zdroj: flickr.com, upraveno A jak to vypadalo s druhou plánovanou německou operací Morgenluft? Připomeňme si, že ji měla provést Kampfgruppe DAK posílená o 21. Panzer Division a jejím cílem bylo dobytí města Gafsa. Ještě 14. února, kdy stále probíhal německý útok na Sídí bú Zíd, si Američané všimli průzkumných aktivit Kampfgruppe DAK na jihu a dovtípili se, že se nejspíš něco chystá i zde. Proto velitel amerického 2. sboru generálmajor Lloyd Fredendall preventivně nařídil stáhnout americko-francouzské jednotky z prostoru města Gafsa na lépe hájitelné pozice. Že je město vyklizené zjistil německý průzkum 15. února ráno. Nebylo tedy nutno čekat na posily z 21. Panzer Division, město bylo volné, a tak jej Kampfgruppe DAK během odpoledne a večera bez boje obsadila. Tento až nečekaně příznivý vývoj událostí přiměl generála von Arnim vydat nové rozkazy. Gafsa byla dobyta, a proto nebyl důvod posílat 21. Panzer Division na jih ke Kampfgruppe DAK. Místo toho měl generál Ziegler vyrazit od Sídí bú Zíd na severozápad a dobýt město Sbeitla, které bylo pro Spojence významným zásobovacím uzlem. Ani Rommel na jižním úseku nezahálel a nařídil veliteli Kampfgruppe DAK plukovníku Liebensteinovi aby z Gafsy postupoval dále na sever a dobyl město Feriana. Tímto manévrem se trasy postupu Rommelových (Liebenstein) a von Arnimových (Ziegler) jednotek začaly sbíhat ve směru na průsmyk Kaserín (i když pro von Arnima to zatím nebyl další cíl). Po katastrofálním neúspěchu svého protiútoku pochopili spojenci, že Němce podcenili. Rovněž jim začalo být jasné, že dalším cílem nepřátelského postupu bude město Sbeitla. Zdecimované Combat Command A a Combat Command C, které během 14. a 15. února přišly dohromady o téměř stovku tanků neměly šanci Sbeitlu udržet, proto Američané k městu stáhli ještě celou Combat Command B. Obranná linie byla vytvořena nějakých 5 kilometrů východně od města a k maskování hojně využívala zdejších olivových hájů.
tento Sherman byl nejspíš zničen během amerického protiútoku na město Sídí Bú Zíd 15. února 1943, zdroj: flickr.com, upraveno Generál Ziegler nedokázal zorganizovat útok na Sbeitlu dříve než 17. února odpoledne (zdrželo jej nahánění obklíčených amerických pěšáků, pokoušejících se uniknout na západ). Při obraně Sbeitly se projevil propastný rozdíl mezi morálkou amerických vojáků z jednotlivých operačních skupin. Muži z Combat Command B za sebou již měli pár bojových akcí, takže se jen tak nezalekli a podařilo se jim tedy první německý nápor na Sbeitlu odrazit. Přitom zničili něco mezi 5 a 15 nacistickými tanky. Zato vojáci z Combat Command A a C svou bojovou premiéru zažili teprve před třemi dny a okusili zatím pouze porážku a ústup, viděli spoustu zabitých a zraněných kamarádů a věděli také o svých spolubojovnících, kteří zůstali v obklíčení na pahorcích Džebel Lessouda a Džebel Qarat al Hadid a padli do zajetí. Není tedy divu, že v jejich řadách zavládla ještě před začátkem německého útoku doslova panika a spustil se živelný ústup na západ. Za daných okolností se zdálo nemožné město Sbeitla udržet, a tak generálplukovník Anderson povolil ústup obránců z města dál na západ až k průsmyku Kaserín. Zatímco Combat Command A a C ustupovaly dosti živelně, Combat Command B drželo obrannou linii až do setmění a teprve potom se začalo postupně a spořádaně stahovat. Německá 21. Panzer Division tak nakonec mohla v noci 17. února 1943 vstoupit do města Sbeitla téměř bez boje. Americký rozkaz k ústupu k průsmyku Kaserín se týkal také jednotek situovaných ve městě Feriana. Díky tomu mohla i Kampfgruppe DAK 17. února bez boje obsadit jak Ferianu, tak rovnou i sousední město Thélepte. Nicméně velitel Kampfgruppe DAK plukovník Liebenstein byl toho dne vážně zraněn, když jeho vozidlo najelo na minu, a proto jej musel nahradit generálmajor Karl Bülowius. Vraťme se ale k jednotkám generála von Arnima, které nyní držely město Sbeitla. K Rommelově velké zlosti nehodlal opatrný von Arnim pronásledovat Američany ustupující směrem k průsmyku Kaserín. Jeho vojáci za sebou měli čtyři dny nepřetržitého boje a jejich zásoby paliva a munice se začínaly tenčit. Von Arnim proto ponechal 21. Panzer Division v obraně okolo města Sbeitla a 10. Panzer Division vyslal nikoliv na jihozápad ke Kaserínu, ale přesně opačným směrem na severovýchod k Pichonu (dnešní Haffouz) a Fondouku (dnešní Al-Hawarib). Odtud totiž bylo teoreticky možné pokračovat dál na severozápad k městu El Kef, což byl od začátku von Arnimův „vysněný“ cíl. Rozlícený Rommel se tedy 18. února obrátil na polního maršála Kesselringa, stěžoval si na von Arnimovu nedostatečnou iniciativu a žádal, aby byly 10. a 21. Panzer Division převedeny pod jeho (Rommelovo) velení a on s nimi mohl zaútočit skrze průsmyk Kaserín a dobýt spojenecký zásobovací uzel v alžírském městě Tebessa (70 km hluboko v americkém týlu). Každý z těch dvou chtěl tedy v podstatě pokračovat ve svém vlastním původně navrhovaném plánu.
tanky Panzer III Ausf. N tvořily doprovod těžkých Tigerů z sPzAbt 501, zdroj: flickr.com, upraveno Kesselring byl stejně jako prvně nakloněn spíše Rommelově ambicioznějšímu návrhu. Koneckonců dosavadní útočné operace na středním úseku fronty probíhaly nad očekávání hladce, Vůdce byl spokojen a Rommel de facto navrhoval jen pokračovat v rozjeté akci a dosažené úspěchy dále zúročit. Kesselring však pro takové rozhodnutí potřeboval formální souhlas italského vrchního velení „Comando Supremo“. Než jej získal, uběhl bohužel další zbytečný den. Rozhodnutí přišlo až v noci z 18. na 19. února 1943. Dobrou zprávou pro Rommela bylo, že skutečně dostal okamžitě k dispozici 10. i 21. Panzer Division a také svolení navázat tam, kde předešlé akce skončily, tedy vyrazit za ustupujícími Američany skrz průsmyk Kaserín a dále na severozápad. Naopak jako ryze špatnou zprávu vnímal Rommel fakt, že za cíl operace nebylo vybráno jím navrhované město Tebessa, nýbrž severněji ležící město El Kef. Rommelova nová operace dostala krycí jméno Sturmflut, tedy „bouřkový příliv“ (což je meteorologický jev). Generál Von Arnim samozřejmě nebyl vůbec nadšen, a tak Kesselringovi rychle předložil svůj vlastní návrh útočné operace proti městu El Kef, bylo však již rozhodnuto. Von Arnim přišel o velení nad 10. i 21. Panzer Division a nově dostal za úkol podporovat Rommelovu operaci menšími klamnými útoky severním směrem, aby tím zaměstnával britskou první armádu. Aby měl pro operaci Sturmflut volné ruce, byl Rommel zbaven velení zbytků Deutsche-Italianische Panzerarmee, která stále držela Marethskou linii na samém jihu Tuniska proti britské osmé armádě. Velení tohoto uskupení bylo oficiálně předáno italskému generálovi Giovanni Messimu a přeznačeno na 1. Italskou armádu. Rommel měl pro operaci Sturmflut k dispozici téměř všechny německé tankové síly v Tunisku. Spolu s touto útočnou silou dostal šanci znovu se vrátit na výsluní. Byl zde ovšem jeden problém. Jak bylo řečeno výše, von Arnim vyslal 18. února 10. Panzer Division k Pichonu a Fondouku, takže v danou chvíli nebyla Rommelovi pro útok na Kaserínský průsmyk fakticky k dispozici. Rommel mohl samozřejmě útok odložit a počkat, než se 10. divize vrátí, každý další den nečinnosti však dával Američanům prostor vzpamatovat se z dosavadních porážek, přeskupit se a připravit obranu, a to Rommel nehodlal dopustit. Proto se rozhodl zaútočit okamžitě s tím, co měl po ruce (což byly 21. Panzer Division a Kampfgruppe DAK). Své síly rozdělil Rommel následovně: 21. Panzer Division měla vyrazit z města Sbeitla na sever a postupovat po silnici č. 71 přes vesnice Sbiba a El Ksour směrem na El Kef. Kampfgruppe DAK se měla probít průsmykem Kaserín a pak pokračovat zřejmě směrem na město Thala (a pak dál na El Kef). 10. Panzer Division se po svém návratu měla přidat k jednomu nebo druhému útočnému směru podle aktuální situace. Rommel z nějakého důvodu nedostal pro operaci Sturmflut k dispozici tanky Tiger z sPzAbt 501 (buďto mu nebyly přiděleny, nebo je von Arnim odmítl „vydat“).
americký tank M3 Lee vyřazený zřejmě poblíž olivových hájů u města Sbeitla, zdroj: flickr.com, upraveno Spojenci samozřejmě čekali, že se Němci po předešlých úspěšných akcí sami jen tak nezastaví, nevěděli ale, ze kterého směru je mají čekat. Proto se snažili vybudovat obranu na všech třech možných trasách dalšího německého postupu, to znamená z Thélepte na Tebessu, z Kaserínu na Thalu a konečně ze Sbeitly na Sbibu. My se však budeme v dalším textu věnovat již pouze událostem v Kaserínském průsmyku. Obranu průsmyku tvořila „v předvečer“ německého útoku směsice několika amerických jednotek. Z německé (tedy jihovýchodní) strany vedla do průsmyku jediná cesta (silnice č. 17). V prakticky nejužším místě průsmyku se pak cesta rozdvojovala. Původní silnice č. 17 pokračovala doprava (tzn. v podstatě na sever) k městu Thala. Levá odbočka (silnice č. 13) pak vedla více západním směrem. Svoji hlavní obrannou linii vybudovali Američané kousek za tímto silničním rozdvojením. Na levém křídle obranné linie (z pohledu Američanů) byl 1. prapor 26. pluku 1. pěší divize. Na pravém křídle byl 19. ženijní pluk. Dále zde byla samohybná polopásová děla z 805. praporu stíhačů tanků, dvě baterie děl ráže 105 mm z 33. praporu polního dělostřelectva a jedna baterie stařičkých francouzských děl ráže 75 mm. Velením obrany byl pověřen plukovník Stark, čímž si popsané uskupení vysloužilo označení „Stark Force“ (plukovník však velení fakticky převzal až ráno v den německého útoku). Během 17. a 18. února položili Američané v okolí průsmyku na tři tisícovky min. Pěchota byla rozmístěná také v okolních kopcích a skalách (Džebel Semmama na severovýchodní straně průsmyku a Džebel Chambi na jihozápadní straně). Operace Sturmflut začala v pátek 19. února 1943. Útok na průsmyk Kaserín zahájil 33. průzkumný prapor (Aufklärungs-Abteilung 33). Američtí obránci však byli v pohotovosti, a tak dokázali první nápor německých průzkumníků poměrně snadno odrazit. Na místo byly proto přisunuty další dva prapory granátníků z pluku Panzergrenadier-Regiment Afrika. Jeden prapor postupoval skrz samotný průsmyk, vojáci z toho druhého začali šplhat do kopců Džebel Semmama na severovýchodní straně průsmyku. Okolo poledne se do akce konečně zapojily také první německé tanky. Boj byl velmi tvrdý. Němci pomalu, ale jistě postupovali vpřed. Během odpoledne sice Američané vyztužili obranu průsmyku novými posilami (včetně osmi tanků Sherman ze 13. pluku 1. obrněné divize), zároveň se však společně s Brity začali připravovat na možnost, že Němci průsmykem projdou. To znamenalo vybudovat obranu na obou silnicích, které z průsmyku vycházely. Severní silnici č. 17 vedoucí k městu Thala tak během odpoledne obsadila britská pěchota, dělostřelectvo, protitankové kanony a také sedm tanků Valentine a čtyři tanky Crusader. Obranu na silnici č. 13 naopak zajišťovali Američané.
britští vojáci zajatí za průsmykem Kaserín čekají na svůj odvoz do německého týlu, zdroj: flickr.com, upraveno Když viděl tvrdý odpor obránců v průsmyku a skalách okolo něj, rozhodl se Rommel že vracející se 10. Panzer Division bude nasazena právě zde, aby pomohla Kampfgruppe DAK. První části 10. Panzer Division však k průsmyku dorazily až v průběhu noci z 19. na 20. února. Boj v horách okolo průsmyku pokračoval tu s větší, tu s menší intenzitou i během noci a Němcům se podařilo obejít a odříznout část amerických vojáků na vrcholcích Džebel Semmama, k žádnému zásadnímu průlomu však v noci nedošlo. 20. února 1943 okolo 8:30 ráno obnovili Němci útok. Hlavní útočnou silou zůstávaly dva prapory granátníků z pluku Panzergrenadier-Regiment Afrika, na pomoc jim však byl vyslán další prapor italských „ostrostřelců“ (Bersaglieri) a zapojilo se v podstatě veškeré dostupné dělostřelectvo včetně baterie nových raketometů Nebelwerfer, pro které to byla africká premiéra. Okolo poledne se začala americká obranná linie v průsmyku hroutit. Na ústup se daly tanky, pěchota, protitanková i polní děla. Teď byly na řadě spojenecké síly, připravené bránit silnice za průsmykem. Rommel, který toho dne ráno dorazil k průsmyku osobně zkontrolovat vývoj situace, nařídil na odpoledne útok všech dostupných sil Kampfgruppe DAK i 10. Panzer Division. Obě jednotky měly ruku v ruce projít nyní již otevřeným průsmykem a poté pokračovat každá po jedné ze dvou silnic. Kampfgruppe DAK měla postupovat nalevo po silnici č. 13 vedoucí směrem na město Tebessa, 10. Panzer Division se naopak měla držet silnice č. 17 a směřovat na město Thala. Přesně dle instrukcí prošly německo-italské jednotky během odpoledne průsmykem a rozdělily se dva dohodnuté směry. A jaký byl důvod Rommelova rozhodnutí poslat svá vojska dvěma směry? Postup na město Thala byl plně v souladu s oficiálním cílem operace Sturmflut, neboť cesta z Thaly pokračovala dále na sever k městu El Kef. Zato postup na Tebessu byl jaksi „mimo trasu závodu“. Pamatujete si ještě, jaký cíl pro svoji útočnou operaci navrhoval sám Rommel, než mu Commando Supremo určilo El Kef? Ano, byla to právě Tebessa! Je tedy možné, že si Rommel hodlal navzdory rozkazům plnit své osobní ambice? Nebo chtěl pouze zabezpečit, že z tohoto směru nepřijde nečekaný spojenecký protiútok? Literatura na to nedává úplně jasnou odpověď. Každopádně Kampfgruppe DAK a 10. Panzer Division se za průsmykem Kasserín rozdělily a chystaly se každá jiným směrem. Kampfgruppe DAK vyslala jako svůj předvoj jeden prapor italské obrněné divize Centauro a německý 33. průzkumný prapor (Aufklärungs-Abteilung 33). Jejich vojáci urazili po silnici č. 13 nějakých osm kilometrů bez jakéhokoliv kontaktu s nepřítelem, než je zastihla tma. Zato 10. Panzer Division, která z průsmyku postupovala po silnici č. 17 s nějakými 30 tanky, 20 samohybnými děly, 35 polopásovými transportéry a množstvím terénních automobilů, naopak hned po několika kilometrech narazila na spojeneckou obranu. Byla to bojová skupina pod velením podplukovníka Adriana Gorea, která zahrnovala mimo jiné i výše zmiňovaných sedm britských tanků Valentine a čtyři tanky Crusader. Němci Gorovu skupinu doslova smetli z cesty, přičemž zničili všech 11 britských tanků. Svým rychlým postupem navíc odřízli 3. prapor 6. pluku mechanizované pěchoty z 1. americké obrněné divize, který stále kladl odpor v pohoří Džebel Semmama. Na úpatí kopců stálo zaparkováno rovných 30 amerických polopásových obrněných transportérů, které patřily právě zmíněnému praporu. Zcela nepoškozené stroje s plnými nádržemi byly pro Němce velmi vítanou kořistí.
Rommel v terénním voze Horch Kfz 21 míjí své vojáky jedoucí v ukořistěném americkém polopásu M3, zdroj: flickr.com, upraveno Noc z 20. na 21. února využili spojenci k posilování obranných postavení. Silnici č. 13 bránil prapor amerických tanků z Combat Command B první obrněné divize a prapor mechanizované pěchoty, to vše za podpory samohybných děl a polopásových stíhačů tanků. Tato bojová síla držela postavení v oblasti pahorku Džebel el Hamra. Na silnici č. 17 zase zaujaly obranu tanky z britského 2. Lothianského pluku, a to zhruba 15 km před městem Thala. Předsunuté síly Kampfgruppe DAK se dostaly do kontaktu s Američany až nad ránem 21. února. Okolo poledne se na místo začal přesouvat zbytek Kampfgruppe a někdy po čtvrté hodině odpoledne zahájili Němci útok… byli však odraženi. Němci se pokusili během noci přeskupit, aby mohli ráno zaútočit na jiném místě. Při nočním přesunu však Panzergrenadier-Regiment Afrika tak trochu zabloudil a oddělil se od zbytku skupiny. Podařilo se mu sice zahnat na ústup část Američanů, na které narazil, záhy se však ocitl „izolovaný“ na jednom z pahorků a na dostřel amerického dělostřelectva. Za denního světla nebyl Panzergrenadier-Regiment Afrika schopen vrátit se zpět ke zbytku německých sil, a tak Kampfgruppe DAK nemohla zahájit plnohodnotný a koncentrovaný útok. Zato Američané nezaváhali, převzali iniciativu a rozptýlené německo-italské jednotky donutili k ústupu zpět směrem k průsmyku Kasserín. Postup Kampfgruppe DAK tedy 22. února 1943 skončil. 10. Panzer Division na silnici do Thaly se dařilo o poznání lépe… tedy alespoň první den 21. února. Během dopoledne testovaly předsunuté jednotky sílu britské obrany a teprve okolo třetí odpoledne byl zahájen hlavní útok. Britské ztráty rychle narůstaly až musel velitel Dunphie pozdě odpoledne vydat rozkaz k ústupu do další obranné linie před městem. Němcům se však s pomocí ukořistěného tanku Valentine podařilo nové britské pozice nenápadně infiltrovat a rozpoutat zde boj zblízka. Britové toho dne přišli o 38 tanků typu Crusader a Valentine, dále o 28 děl a do zajetí padlo šest až sedm stovek jejich vojáků. Německý postup však byl zpomalen, což spojencům umožnilo přisunout k Thale další posily, zejména silné americké dělostřelectvo s houfnicemi ráže 155 mm. Velitel 10. Panzer Division plukovník von Broich měl původně v plánu obnovit útok na město Thala hned 22. února ráno, spojenci jej však dokonale zmátli svým klamným ranním protiútokem. V 7 ráno vyslali Britové proti německým pozicím doslova hrstku svých bojeschopných tanků (v podstatě šlo o sebevražednou akci) a zároveň spustili dělostřeleckou palbu. Von Broich nabyl přesvědčení, že jde o předzvěst mnohem většího protiútoku a nařídil svým vojákům přejít dočasně do obrany. Teprve ve čtyři hodiny odpoledne, když se stále nic nedělo, přikázal von Broich obnovit útok na město Thala. Mezitím však Američanům konečně dorazily také vzdušné posily. Na německé pozice se tak vrhla hejna stíhacích bombardérů P-38, takže se 22. února nakonec žádný německý útok nekonal.
tanky Panzer III během bojů v Tunisku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-788-0006-16, upraveno 22. února 1943 provedl Rommel vyhodnocení situace svých vojsk. Kampfgruppe DAK ustupovala od Džebel el Hamra zpět k průsmyku Kasserín. 21. Panzer Division se už třetí den bez úspěchu prala se spojeneckou obranou u vesnice Sbiba. A 10. Panzer Division sice stála před branami města Thala, ale z čerstvých snímků od leteckého průzkumu Rommel jasně viděl, že k městu dorazilo silné americké dělostřelectvo, které by další německý pokus o útok nejspíš utopilo v krvi. Při odpoledním brífinku s maršálem Kesselringem proto Rommel navrhl operaci Sturmflut ukončit. Kesselring souhlasil a požádal Commando Supremo o oficiální rozhodnutí, Rommel nicméně ihned vydal rozkaz, aby se 10. Panzer Division začala od Thaly stahovat zpět k průsmyku Kaserín. Kesselring si prý toho dne zapsal do deníku, že Rommel byl fyzicky i duševně naprosto vyčerpaný. Commando Supremo oficiálně schválilo ukončení celé ofenzívy až krátce před půlnocí 22. února 1943. Všechny bojové jednotky zapojené do operace Sturmflut měly ihned ukončit útočné akce a stáhnout se zpět do výchozích pozic. Dopoledne 23. února již němečtí a italští vojáci z 10. Panzer Division a Kampfgruppe DAK pochodovali skrz průsmyk Kaserín, který teprve před třemi dny opačným směrem dobývali. Za ustupujícími jednotkami šli ženisté a kladli miny a pasti, které měly zdržet postup amerických pronásledovatelů… nebylo to však v podstatě vůbec třeba. Američané ve městě Thala totiž německý ústup nezaznamenali a strávili celý den v očekávání jejich dalšího útoku. Teprve na večer jim došlo, co se děje. Nevyrazili však ustupujícího nepřítele pronásledovat, ale pouze opatrně postupovali vpřed, aby situaci řádně vyhodnotili. Do průsmyku Kasserín tak Američané vstoupili až 25. února ráno. Díky tomu proběhlo německé stažení velmi poklidně a beze ztrát. Němci sice při operacích Frühlingswind, Morgenluft a částečně i Sturmflut dosáhly několika pěkných taktických vítězství, ze strategického hlediska však nezískali nic. Podle německých záznamů měli Spojenci během těchto operací přijít nejméně o 235 tanků, 95 obrněných transportérů a zajato mělo být okolo 3700 nepřátel. Americké záznamy hovoří o ztrátě 183 vlastních tanků, 194 polopásových transportérů, 208 děl a 560 nákladních automobilů. K tomu je však nutno připočítat ještě cca 100 zničených britských tanků. Americké ztráty na lidech činily 192 mrtvých, 2624 zraněných a 2459 nezvěstných, britské ztráty na lidech prameny neuvádějí. A co Němci? Únorová ofenzíva je stála 20 tanků, 61 jiných motorových vozidel, 201 mrtvých, 536 zraněných a 252 nezvěstných.
před půlnocí 22. února 1943 přišel rozkaz, podle kterého měly všechny jednotky zapojené do operace Sturmflut ihned ukončit útočné akce a stáhnout se zpět do výchozích pozic, zdroj: Public domain, upraveno I když Spojenci utrpěli násobně větší materiální ztráty než útočník, nepředstavovalo to pro ně žádný fatální problém. Většina ztracených britských tanků byla typu Valentine a Crusader, což byly již v té době zastaralé typy, které se Britové tak jako tak chystali nahradit novými americkými Shermany. Spojenci také byli (na rozdíl od Němců) schopni své ztráty celkem rychle nahradit. Největší ztráty utrpěla bezesporu americká 1. obrněná divize. Pro americké tankové síly bylo první střetnutí s ostřílenými tankisty Wehrmachtu opravdu šokem. Naštěstí pro ně se však odehrálo zde, v Africe, na bojišti poměrně okrajového významu, takže v konečném důsledku bylo toto selhání pro Američany vlastně velmi užitečné. Poznali na vlastní kůži, že sebevědomí a materiální převaha nejsou všechno a že jejich výcvik a taktika vyžadují zásadní revizi a tu také následně provedli. Pokud by k tomuto prozření nedošlo v únoru 1943 v Tunisku, ale až v červnu 1944 ve Francii, byl by to pro Američany mnohem, ale mnohem větší problém. Německá ofenzíva měla šanci zasadit spojencům strategicky významnou porážku pouze pokud by se jí podařilo velmi rychle postoupit přes Thalu na El-Kef a pak dále na sever až do Tabarky, to znamená až k moři. Tím by Němci odřízli ohromné britské síly v severním Tunisku a pokud by se je následně podařilo zničit, byl by to už opravdu velký zářez do spojeneckých plánů. Něco takového by však (alespoň teoreticky) přicházelo v úvahu pouze, pokud by Rommel vyslal všechny své síly jedním směrem jako obrovské beranidlo. Rommel však, jak víme, své jednotky až nepochopitelně rozdrobil a vyslal třemi různými směry. Ani na jedné z těchto tří tras však nebyli Němci dost silní na to, aby prorazili, a tak všechny tři směry nakonec zákonitě uvázly a celá ofenzíva vyprchala. Rommel neslavně opustil Afriku 9. března 1943, poslední německé a italské síly na kontinentu se pak vzdaly spojencům přesně o dva měsíce později.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
