TOPlist

 

 

jak jasně říká emisní štítek na boku věže, tento velitelský tank Panzer III splňuje emisní normu REICH 01 (škoda jen, že jeho snahu o ekologičtější válčení hatí požár v pozadí), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hitlerova obrovská láska k přírodě je mezi zájemci o historii již všeobecně známou věcí. A není se co divit, vždyť prostupovala prakticky vším, co Vůdce konal. Stačí si jen vzpomenout, na kterých místech pobýval nejvíce. Nebylo to v Berlíně nebo jiných velkých městech, ale ve svých dvou útočištích hluboko v přírodě, na tzv. Orlím hnízdě na Obersalzbergu uprostřed nádherné alpské krajiny a ve Vlčím doupěti u Rastenburgu, obklopen svěžími zelenými lesy. Kdykoliv mohl vyrážel Führer na dlouhé procházky a kochal se krásami přírody.

Hitlerovu věrnou fenku Blondi asi také není třeba představovat. Jeho láska se však neomezovala pouze na psy, ale zahrnovala všechny živé tvory. Vždyť právě to byl důvod jeho přísného vegetariánství. Také používání jedovatých bojových plynů ve válce zakázal Hitler proto, že velmi dobře věděl, že tato strašná zbraň zabíjí nejen nepřátelské vojáky, ale také všechna nevinná zvířata, ptáky nebo hmyz, ke kterému ji vítr zavane. Jako poctu živé přírodě vybíral Führer bojová jména pro nejlepší německou bojovou techniku. Tanky Tiger, Panther, Leopard či Maus (myš), samohybná děla Wespe (vosa), Hummel (čmelák), Grille (cvrček), Heuschrecke (luční koník) nebo stíhače tanků Nashorn (nosorožec) a Marder (kuna)… myslíte si snad, že svá jména dostali náhodou? Právě naopak, tím vším vzdával Hitler hold živým tvorům od těch největších až po ty nejmenší.

Také při výběru krycích názvů pro své válečné operace hledal Vůdce inspiraci v přírodě. Považte sami: nasazení německých vojsk v severní Africe proběhlo pod kódovým označením operace Sonnenblume (slunečnice), plánovaná invaze do Británie nazvaná operace Seelöwe (lvoun), útok na Moskvu vedený v roce 1941 pod názvem operace Taifun (tajfun), průlom k obklíčenému Stalingradu v roce 1943 nazvaný operace Wintergewitter (zimní bouře), balatonská ofenzíva z března 1945 označená jako operace Frühlingserwachen (jarní probuzení) nebo část ofenzívy na Kavkaz z roku 1942 nazvaná operace Edelweiss podle horského kvítku. K tomu je nutno připočíst celou sérii ofenzív, pojmenovaných podle jednotlivých barev duhy: např. plánovaný útok na Československo Fall Grün (tedy operace Zelená), Fall Gelb a Fall Rot (operace Žlutá a operace Červená), neboli dvě fáze dobývání Francie, nebo ofenzíva v jižním Rusku pod označením Fall Blau (operace Modrá).

elektrická průzkumná vozidla, jako např. tento SdKfz 250, byla vybavována dlouhými napájecími kabely, které podstatně zvyšovaly jejich akční rádius, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na jedné straně tedy obrovská láska k přírodě, na straně druhé touha dobýt svět. Výsledkem bylo, že se Hitler neustále trápil dopadem, který bojová činnost jeho armád měla na přírodu. Nechal si vypracovat desítky a stovky environmentálních analýz, trávil dlouhé hodiny nad nejrůznějšími tabulkami a dokumenty a přemýšlel, jak by mohl snížit uhlíkovou stopu svých vojsk. Podle analýzy z roku 1937 se spotřeba benzínu jedné tankové divize měla pohybovat okolo 150 tisíc litrů na 100 km, a to ještě vůbec neexistovaly těžké a žíznivé tanky, které nastoupily ve druhé polovině války! Hitler měl jasno, že spotřeba benzínu a s tím související emise oxidu uhelnatého a oxidů dusíku v německé armádě prostě musejí klesnout.

Führer neváhal utratit obrovské sumy peněz za konzultace od těch nejlepších neziskových ekologických organizací. Ve spolupráci s předními německými odborníky na klima připravil sofistikovaný systém limitů a norem, které měly divize Wehrmachtu začít plnit. Šlo o celou sadu norem, které měly během následujících let průběžně vstupovat v platnost a postupně zpřísňovat emisní limity. Díky tomu měly mít divize a armády dostatek času se na snížení emisí připravit. První norma, nazvaná REICH 01, měla začít platit hned od 1. dubna 1940.

Nepochopení a nesouhlas vlastních generálů to nebylo pro Hitlera nic nového, takže se jejich remcáním nenechal zastavit. Nebylo zbytí, velitelé zodpovědní za divize, armády a skupiny armád prostě museli začít hledat cesty, jak požadavky na větší ekologičnost svých útvarů splnit. Velitelé pěších jednotek se posmívali kolegům z tankových divizí, protože ve srovnání s nimi dostali vlastně dost snadný úkol. Dělostřelectvo začalo houfně rušit objednávky polopásových tahačů a vracet se ke koňským potahům. Ano, právě díky této Hitlerově zelené iniciativě zůstal Wehrmacht po celou dobu války z obrovské části závislý na koních.

dvojice elektrických samohybných děl právě nabíjí své akumulátory u větrné turbíny staršího typu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zbrojní úřad (Waffenamt) byl velmi rychle zavalen žádostmi vojáků o vývoj a výrobu nových typů bojových i podpůrných vozidel, která by normu REICH 01 splňovala. Inženýři ve všech zbrojních podnicích zasedli k rýsovacím prknům a začali řešit tento nový problém. Ke třem tradičním základním požadavkům, které bylo třeba vybalancovat při návrhu každého bojového vozidla, přibyl ještě čtvrtý. Kromě úrovně pancéřování, pohyblivosti a síly výzbroje bylo nyní nutno sledovat také spotřebu a množství vypouštěného CO a NOx.

První rychlé a poměrně jednoduché řešení, které mělo Němcům pomoci z nejhoršího, se podařilo najít celkem brzy. Část stávající bojové i podpůrné techniky měla být prostě přestavěna na pohon na dřevoplyn. Norma REICH 01 sledovala množství vypouštěných emisí vždy za celý bojový útvar. V žádném případě tedy nebylo nutno upravovat všechna vozidla, stačilo jen přestavbou části z nich snížit flotilový průměr na limitní hodnotu. Přechod z benzínu na dřevoplyn se samozřejmě projevil na nižších výkonech vozidel, ale i s tím se dalo naučit žít. V jednotkách byla zavedená určitá nová organizační opatření. Vojáci se například ihned po skončení bojové činnosti museli věnovat sběru dříví na další den. Řidiči přestavěných vozidel museli vstávat zhruba o dvě hodiny dříve než zbytek mužů, aby stihli roztopit kotle a vyrobit dostatek dřevoplynu. Pro bojovou techniku se většinou používaly tlakové lahve, takže jejich výměna byla snadnější a rychlejší.

Všem bylo nicméně jasné, že dřevoplyn je pouze dočasné řešení a jakmile vstoupí v platnost přísnější normy REICH 02 a REICH 03, budou potřeba mnohem důslednější opatření. Do účinnosti těchto norem však zatím zbývalo dost času (REICH 02 měla začít platit 1. dubna 1942 a REICH 03 až 1. dubna 1944) a tak se vojáci raději soustředili na své ostatní povinnosti, jako například na vedení bojových aktivit. V červnu 1940 byla dobyta Francie, následně padlo Řecko a 22. června 1941 vtrhly německé armády do Sovětského svazu. To, co je zde čekalo, mělo velmi brzy přinést zásadní zvrat v systému norem pro znečišťování ovzduší.

tento tank Panther hrdě hlásá do světa, že splňuje přísnou emisní normu REICH 04, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když se německý postup v Rusku kvůli tuhé zimě zcela zastavil, stěžovali si generálové svému Vůdci, že plnění přísných emisních norem je jednou z příčin tohoto neúspěchu. Hitler však měl jasno. „Zaměňujete příčinu a důsledek!“ křičel na své podřízené, „Myslíte si snad, že je to jen náhoda, že právě když do Ruska vjedeme s celou naší armádou a začneme tam vypouštět tuny těch zatracených výfukových plynů, přijde nejchladnější zima za desítky let?! Ne, ne, ne pánové toto je jasný důkaz toho, že vypouštění CO a NOx způsobuje globální ochlazování*! Je to přesně tak, jak mě varovali moji ekologové, jsou na to celé studie! Pokud budeme takto pokračovat, bude příští zima ještě krutější. Chceme-li v Rusku zvítězit, musíme nejdřív snížit svoji uhlíkovou stopu!“. V návaznosti na to pak Hitler vyhlásil okamžitý přechod k normě REICH 04, která znamenala snížení množství vypouštěných emisí o 50 procent! (* tehdy ještě Němci neměli takové odborníky, jaké máme my dnes, a tak se mylně domnívali, že planeta se v důsledku lidské činnosti ochlazuje)

Znovu byl zbrojní úřad zavalen požadavky na vývoj ekologicky šetrné bojové techniky všeho druhu. S takto přísnou normou však už byl jediným možným řešením pouze odklon od spalovacího motoru jako takového. Nastala chvíle slávy pro konstruktéra a vizionáře Ferdinanda Porscheho. Doslova jako znamení nyní působil jeho prototyp těžkého tanku VK 45.01 (P), který využíval hybridní benzíno-elektrický pohon. Stačilo z vozidla vyhodit oba benzínové motory, palivové nádrže a elektrogenerátory a uvolněné místo využít pro instalaci baterií, které by napájely přímo dvojici elektromotorů. VK 45.01 (P) se tak v únoru 1942 stal prvním bezemisním bojovým strojem a ukázal ostatním jasnou cestu k elektromobilní budoucnosti.

Siemens, Bosch, AEG, VARTA a další elektrotechnické firmy se sice okamžitě pustily do vývoje a výroby silných elektromotorů a velkokapacitních akumulátorů, ale až tak jednoduché to přece jen nebylo. Přechod od spalovacích motorů k elektrickému pohonu vyžadoval vyřešení celé řady technických a logistických detailů. Součástí standardního vybavení každého vozidla již nebyl kanystr na benzín, ale sada nabíjecích kabelů. Aby bylo možné poškozené akumulátory snadněji měnit i v polních podmínkách, nesměly být moc těžké. Proto byly do bojových vozidel montovány sestavy vícero menších kompaktních akumulátorů, které bylo možno vyměnit ručně (takové akumulátory jsou krásně vidět na snímku ZDE, naložené na palubě zásobovacího polopásu SdKfz 250). Systém malých akumulátorů zároveň umožňoval jejich snadný přesun ze zničeného stroje do jiného funkčního vozidla a také určitou omezenou škálovatelnost, tedy možnost instalace dodatečných akumulátorů v případě potřeby.

elektrické tanky PzKpfw IV vzorně seřazené u nabíjecích stanic, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dále bylo třeba nějak vyřešit zvýšení dojezdu pro průzkumná vozidla. Čím více akumulátorů do nich naložili, tím se průzkumná vozidla stávala těžší a pomalejší a to pro ně opravdu nebylo dobré. Průzkumné stroje jako například lehký polopás SdKfz 250, proto dostávaly dlouhé elektrické kabely, které za sebou mohly odmotávat a zvýšit tak svůj dojezd až o desítky kilometrů. Po skončení bojové akce se obrněná vozidla musela shromáždit v určených místech k údržbě, a hlavně k dobití baterií. Pokud to bylo nutné, mohli vojáci své tanky připojit i mimo hromadná nabíjecí místa přímo k místní rozvodné síti.

Samostatným tématem bylo zajištění dodávky elektrické energie pro dobíjení takového množství techniky. Zatímco v západní Evropě mohli Němci spoléhat na existující rozvodné sítě, v Rusku to byl problém. V rozsáhlých nezasíťovaných oblastech si musel Wehrmacht poradit jinak. Těsně za prvosledovými jednotkami tak postupovaly speciální technické roty, které stavěly stožáry, natahovaly kabely a instalovaly dobíjecí stanice. Ve velmi odlehlých lokalitách pak rovnou stavěly větrné generátory, někde jen lehké dřevěné konstrukce, jinde plnohodnotné na železných stožárech. Technologie fotovoltaické výroby proudu nebyla tehdy ještě na takové úrovni, a tak musela stačit elektřina z větru. Koneckonců rozlehlé lány ruské krajiny k takovému využití přímo vybízely.

E-Panzery, jak se plně elektrickým tankům říkalo, neměly nahradit všechny tanky v celé německé armádě (alespoň zatím). Norma REICH 04 totiž (stejně jako předešlé mírnější normy) také sledovala množství vypouštěných emisí za celou jednotku, v tomto případě za tankovou divizi. Díky tomu zůstávaly v divizích namíchány jak klasické tanky na benzín, tak tanky na dřevoplyn a nejekologičtější E-Panzery. Mezi vojáky zpočátku panovala k novým „tichým“ tankům nedůvěra. Dobíjení akumulátorů trvalo dlouho a skutečný dojezd se málokdy přiblížil líbivé hodnotě uváděné v servisním manuálu a propagačních materiálech. Vždy, když z Německa dorazily nové tanky, stály posádky už několik hodin předem ve vlakové stanici, aby si rychle zabraly klasický benzínový tank, než budou rozebrané a zbydou jen ty elektrické.

plně elektrická bojová vozidla (jako například tento Stug III) byla označena dvěma blesky, stejný piktogram pak nosily na výložkách i jejich posádky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zprávy o této neoblíbenosti E-Panzerů se samozřejmě brzy donesly i k Hitlerovi. Ten zuřil a ihned se obrátil na svého ministra propagandy Josepha Goebbelse. „Jestli vojáci elektrotanky nechtějí sami, tak je prostě donutíme!“. Zkušený Goebbels velmi rychle vypracoval sadu pozitivních a negativních motivátorů v duchu metody cukru a biče. Posádky elektrických tanků měly dostávat větší příděly cigaret, více nedostatkové podkaliberní munice s wolframovým jádrem, přednostní servisní opravy v polní dílnách apod. A naopak kdo odmítl sloužit na E-Panzeru byl přeřazen na jinou podřadnou nebo nebezpečnou práci, jako např. čištění minových polí nebo čištění latrín. Propagandistické noviny, časopisy a filmové týdeníky začaly vyzdvihovat posádky E-tanků jako elitu mezi elitou, nejlepší z nejlepších. Čím dál častěji se Němci mohli v novinách začíst do článků s titulky jako „Zničil osm bolševických tanků bez jediného gramu oxidu uhelnatého!“, nebo „Kouřit se má z hlavně, ne z výfuku!“, nebo „Tichý zabiják zachraňuje planetu i situaci na frontě!“.

A propaganda fungovala. Mezi tankisty se velmi brzy etablovaly skupiny (většinou mladých) nadšenců, kteří nekriticky preferovali elektrické tanky bez ohledu na jakékoliv jejich nevýhody. U jednotek občas docházelo k divokým hádkám, a dokonce i rvačkám mezi zastánci starých benzínových strojů a radikálními e-tankisty. Ekologičtí tankisté se také pochopitelně stali Hitlerovými miláčky. Počet vysokých vyznamenání mezi nimi byl nepoměrně vyšší než u ostatních, což jen dále posilovalo jejich fanatismus a pocit nadřazenosti. Není divu, že posádky elektrotanků se brzy začaly chtít od svých zpátečnických kolegů nějak viditelně odlišit. Netrvalo dlouho a pro vojáky od E-Panzerů byl zaveden speciální znak - dvojice blesků umístěných hned vedle sebe. Dva blesky na pravé límcové výložce dávaly jasně vědět, že jejich nositel jezdí bojovým vozidlem na elektřinu. Stejný znak začal být malován také přímo na elektrická obrněná vozidla, což mimochodem velmi usnadnilo práci mechanikům, kteří díky tomu hned věděli, co jim to v servisní dílně přistálo.

Elektrické tanky samozřejmě měly své objektivní nevýhody, ne že ne. Problémy se projevovaly zejména v zimě za mrazivého počasí. Nejen, že s mrazem klesala výdrž baterií, ale vojákům v elektrickém tanku chyběla možnost zatopit si v kabině teplým vzduchem proudícím od motoru. Málo známým faktem také je, že elektrotanky do značné míry stály za neúspěchem průlomu německé 6. armády z obklíčeného Stalingradu. Paulus byl totiž velkým zastáncem ekologicky šetrné bojové techniky (nejspíše se snažil zalíbit Hitlerovi) a její zastoupení ve Stalingradu tedy bylo poměrně velké. Po obklíčení německých jednotek ve městě zorganizoval von Manstein záchrannou operaci Zimní bouře (všimněte si - opět název inspirovaný přírodou!). Podmínkou úspěchu této akce však bylo, že von Paulus vyrazí z obklíčeného Stalingradu svým zachráncům naproti a setkají na půl cesty. Paulus však vyrazit nemohl, protože neměl jak nabít baterie svých tanků. Rusové město po obklíčení odpojili od dodávek proudu a německé větrné turbíny v krutých mrazech prostě zamrzly a netočily se.

po zavedení přísné normy REICH 05 nechalo mnoho velitelů odstavit poslední bojovou techniku se spalovacími motory a přešlo na nejčistší možný druh pohonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rostoucího zastoupení elektrický vozidel v německé armádě si samozřejmě všimli i spojenci. Dlouho před vyloděním v Normandii analyzovala britská tajná služba slabiny elektromobility, a hledala způsoby, jak je využít v boji proti Nacistům. Právě jako reakce na rozšíření E-Panzerů byla připravena operace Chastise, při které speciálně vycvičení piloti v květnu 1943 pomocí tzv. skákavých bomb zničili dvě německé přehrady. Cílem bylo samozřejmě snížit produkci elektřiny, aby jí nebylo dost pro nabíjení elektrických tanků. Tato cesta se však ukázala jako málo efektivní, takže spojenci už žádnou podobnou akcí ve větším měřítku nepokračovali.

Začátkem roku 1945 vešla v platnost další, a ještě přísnější emisní norma REICH 05, o které Goebbels prohlásil, že je to vyhlášení totální války emisím! Nejfanatičtější velitelé, zcela oddaní svému Vůdci, nechali v reakci na zavedení této normy odstavit poslední zbývající obrněnce se spalovacími motory a jejich posádkám rozdali bicykly. Hitler byl naprosto nadšen. Fotografie nejekologičtějších úderných jednotek na bicyklech ověšených Panzerfausty zaplavily titulní stránky všech novin v Říši.

V březnu 1945 byl již Hitler zcela odtržený od reality. Jeho osobní sekretářka Traudl Junge po válce vypověděla, že Vůdce prý dokonce pronásledovaly sny, ve kterých bylo už po válce a on stál před soudním tribunálem vítězů. Ti se jej ptali, zda si je jistý, že pro planetu udělal skutečně všechno, co mohl… a on nevěděl, zda může s čistým svědomím říci, že ano. Pronásledován takovými pochybnostmi, rozhodl se Hitler ještě k jednomu zásadnímu kroku: vyhlásil úplný zákaz vjezdu dieselových vozidel do center všech německých měst. Nahlíženo čistě teoreticky to byl geniální nápad, kterým chtěl Führer zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednak tím uleví městům od jedovatých emisí a pevných částic z naftových motorů a za druhé tím vlastně zabrání Rudé armádě v obsazení německých měst. Většina ruských tanků totiž jak známo jezdila právě na naftu.

při zavádění zákazu vjezdu pro dieselová vozidla do německých měst se Hitler tešil, jak budou ruské tanky bezradně postávat před kulatými značkami, bohužel pro něj našli Rusové legální způsob, jak zákaz obejít, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tento jinak skvělý nápad měl ale bohužel hned dvě velké slabiny. Spousta ruských vojáků totiž neuměla vůbec číst (a většina ostatních neuměla číst v latince), takže značky zákaz vjezdu s nápisem DIESEL je prostě nemohly zastavit. A pak zde byla jedna právní klička, se kterou přišlo vrchní velení Rudé armády. Ta spočívala v tom, že území, na které vstoupila noha ruského vojáka, již není německé, nýbrž ruské, a tudíž na něm také neplatí německé, nýbrž ruské zákony. A v SSSR žádný zákaz vjezdu dieselových vozidel do měst neexistoval. Stačilo tedy, aby před tankem šel alespoň jeden ruský pěšák, který svýma nohama „přepisoval zákony“ pro tanky, které jely za ním. Hitler zuřil, ale co mohl dělat, když mu i jeho vlastní právníci potvrdili, že tento postup je zcela legální.

Dějinným paradoxem zůstane fakt, že v posledních měsících druhé světové války mohly posádky benzínových tanků svým kolegům se dvěma blesky na výložkách nejspíš poprvé závidět. Zatímco dodávky benzínu vázly a byl ho všeobecný nedostatek, vrtule větrných turbín rozesetých po celém Německu se točily dál a E-Panzery tak pořád měly kde načerpat energii.

 

1 . 4. 2022, HEZKÝ APRÍL!

 

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si nedávno aktualizovaný článek o těžkém samohybném děle ráže 150 mm na podvozku tahače Lorraine 37L!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje