TOPlist

 

 

GROSSTRAKTOR

Grosstraktor firmy Krupp během zkoušek, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje lehkých a středních tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor". Střední tank, který z programu vzešel, se pak do dějin zapsal pod jménem Grosstraktor, tedy doslova velký traktor.

Oficiální požadavek na vývoj takového stroje obdržely firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig v roce 1925. Tehdy se pro něj ještě používalo kódové označení Armeewagen 20 (tedy doslova armádní vůz), které bylo až později změněno na zmíněné Grosstraktor. Každá z firem měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva ověřovací exempláře z běžné netvrzené ocele. Dodání prototypů bylo očekáváno na přelomu let 1929 a 1930.

Armádní zadání znělo na stroj hmotnostní kategorie 15 tun o délce trupu do 6 metrů. Někdy bývá požadovaná hmotnost uváděna jako 20 tun, což by mohlo vysvětlovat původ číslice 20 v kódovém označení Armeewagen 20. Tank měl mít pancíř o síle 6 až 14 mm a měl být schopen vyvinout maximální rychlost okolo 40 km/h. Jeho hlavní zbraní měl být kanon ráže 75 s délkou hlavně 24 násobků ráže. Doplňkovou výzbroj měly tvořit 2 až 4 kulomety. Někteří autoři uvádění, že armáda žádala pro nové tanky schopnost plavby.

Grosstraktor firmy Rheinmetall-Borsig jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každá z firem měla navrhnout a vyrobit komponenty vlastního vozu, finální montáž všech prototypů pak měla provést firma Rheinmetall. Navíc mělo mezi Daimlerem a Rheinmetallem dojít k dohodě ohledně věží. Rheinmetall měl podle této dohody vyvinout a postavit věže nejen pro svůj vlastní prototyp, ale i pro prototyp Daimler-Benz. Podle některých historiků měl být součástí armádního zadání požadavek na obecnou vzájemnou zaměnitelnost hlavních součástí tanku mezi výrobci. Velká podobnost finálních výtvorů všech tří firem by této teorii jen odpovídala.

U všech byl patrný vliv konstrukčních standardů první světové války a také britských a francouzských těžkých tanků. Pásová soustava byla velmi vysoká, takže horní část pásu sahala až do úrovně střechy trupu. V čele trupu bylo řídící stanoviště, dále následovala kabina posádky s hlavní bojovou věží nad ní. Za kabinou byla motorová sekce a v samé zádi byla sekundární kulometná věž.

Prototypy Daimler-Benz byly sice dokončeny v požadovaném termínu (první roku 1929 a druhý 1930) přesto však jako poslední ze všech. Pro odlišení byly tanky jednotlivých firem označeny římskou číslicí. Výtvor firmy Daimler-Benz dostal navzdory pořadí dokončení číslo jedna, a byl tedy veden jako Grosstraktor I. Prototypy Daimler dosahovaly hmotnosti 15 tun a byly tak nejlehčí ze všech. Pohon tanku zajišťoval motor Mercedes DIV (M182206), který dával maximální výkon 260 koní (podle některých pramenů to bylo 300 koní).

Grosstraktor firmy Daimler-Benz jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pojezdové ústrojí tvořilo u Grosstrakoru I na každé straně šestnáct malých pojezdových kol. První dvě kola byla umístěna nad úrovní terénu a podpírala pás při najíždění na překážku. Pojezdová kola byla spojena do osmi vozíků po dvou kolech. Zadních šest vozíků pak bylo opět spojeno po dvou společným závěsem využívajícím vždy jednu velkou horizontální listovou pružinu. Prakticky celou pásovou soustavu překrýval vnější boční pancíř s půlkruhovými servisními otvory (právě podle jejich tvaru je možné na fotografiích snadno odlišit stroj firmy Daimler-Benz).

Čelo trupu tvořily ostře skloněná horní a dolní deska se zaoblenou špicí. V pravé části této špice byla střílna pro kulomet. Na dolní desce nosu trupu byly upevněny háky pro vlečná lana.

Uprostřed horní desky byl zasazen velký reflektor ukrytý v uzavíratelném kovovém pouzdře. Horní deska nosu trupu přecházela do střechy kabiny posádky. V její přední části seděli vedle sebe řidič (nalevo) a trupový kulometčík (napravo). Výhled z vozu zajišťovala každému jeho vlastní kupole nad hlavou. Ta byla kruhového půdorysu, opatřená po obvodu pozorovacími otvory. Ve stropu každé kupole byl zřejmě nástupní průlez uzavíraný poklopem.

Grosstraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za stanovištěm řidiče a kulometčíka následovala kabina pro další tři vojáky a hlavní bojová věž tanku. Stěny věže se kónicky zužovaly, což zvyšovalo jejich odolnost proti ostřelování. V čelní stěně byl v pohyblivé masce instalován kanon ráže 75 mm a s ním spřažený kulomet. V bočních stěnách věže byly malé uzavíratelné kruhové otvory. Zřejmě šlo o střílny pro palbu z ručních zbraní posádky. Ve věži měli stanoviště velitel, střelec a nabíječ. K nástupu a výstupu jim sloužil průlez v zadní stěně věže (a snad i v jejím stropu).

Za hlavní kabinou následoval motorový prostor a za ním druhá menší věž. Ta byla umístěna níže než strop motorové sekce. Z toho důvodu nemohla být plně otočná a měla tedy pokrývat pouze prostor za tankem. V této věž byl instalován těžký kulomet ovládaný posledním, tedy šestým, členem posádky. Typ kulometu se mi nepodařilo zjistit, ale evidentně se jednalo o typ s vodou chlazenou hlavní. Díky tomu připomínal rukáv jeho hlavně spíše hlaveň kanonu než kulometu.

Podle některých pramenů byl jeden z prototypů firmy Daimler-Benz později osazen kanonem s delší hlavní. K této úvaze zřejmě autory vedla fotografie Daimlerova Grosstraktoru coby pomníku před kasárnami pátého Panzer Regimentu ve Wünsdorfu. Je však otázkou zda se skutečně jedná o opravdový kanon nebo jen jeho náhražku. Proč by si totiž někdo dával tu práci a montoval nový typ kanonu do tanku, který bude stát na podstavci jako památník? Větší smysl dává dle mého názoru kanon raději zcela vymontovat, použít někde jinde a nahradit pro památník pouhou atrapou hlavně? Dalo by se namítnout, že nový kanon mohl být do věže instalován v rámci postupných úprav prototypu dlouho před tím, než padlo rozhodnutí postavit tank na podstavec. Zřejmě tomu tak ale nebylo, protože tank firmy Daimler byl z testů velmi brzy vyřazen pro četné problémy a to co si na něm zasloužilo úpravy nebyla rozhodně jeho výzbroj. Mimochodem existují také fotografie, na kterých je z Grosstraktoru Daimler kanon zcela demontován a z čela věže ční jen trubice, která jinak tvořila první a druhý stupeň celé hlavně.

zadní pohled na Grosstraktor firmy Daimler-Benz, zdroj: forum.worldoftanks.eu, upraveno

Rheinmetall-Borsig dodal své dva prototypy ještě dříve než Daimler, konkrétně v letech 1928 a 1929. Přesto však Grosstraktor Rheinmetall dostal číslo II. Jak již bylo řečeno, celkové provedení tanku bylo velmi podobné konkurentům. Podvozek byl opět tvořen velkým počtem malých pojezdových kol, zadním kolem hnacím, předním napínacím a třemi podpůrnými kladkami. Pojezdových kol bylo u tohoto tanku osmnáct nebo dokonce devatenáct. První dvě pojezdová kola byla umístěna nad úrovní terénu pod napínacím kolem. Jejich posláním bylo podepřít pás při najíždění na překážku.

Celý bok byl opět překryt pancířem. Pohonnou jednotkou byl tentokrát letecký motor BMW Va o výkonu 250 koní. Za zmínku stojí zábradlí, které na některých fotografiích obepíná nejvyšší část trupu. Pravděpodobně se skutečně jednalo pouze o zábradlí a nikoliv o rámovou anténu radiostanice jak by se rovněž mohlo zdát. Řešení trupu tanku Rheinmetall odpovídalo popsanému prototypu firmy Daimler. Věže pak byly zcela identické, protože jejich výrobu pro Grosstraktor I i II zajišťoval právě Rheinmetall-Borsig. S hmotností 19,3 tuny byl Grosstraktor II nejtěžší ze všech tří soutěžních konstrukcí.

Minimálně jeden exemplář Grosstrakoru II byl rovněž použit pro stavbu pomníku před kasárnami a to zřejmě opět u pátého Panzer Regimentu. Na fotografiích tohoto pomníku je vidět zvláštní kombinace zbraní v hlavní bojové věži. Zdá se, že jsou zde vedle sebe instalovány kanony ráže 37 mm a 75 mm. Taková kombinace zbraní (mimochodem byla použita později také u tanku Neubaufahrzeug) by jistě dávala smysl, protože by v sobě spojovala možnost protitankového boje (37mm kanon) s možností podpory pěchoty (75mm kanon). Na základě studia fotografií si však dovolím vyslovit domněnku, že se i v tomto případě jedná o atrapy instalované do věže tanku-pomníku namísto opravdových zbraní. Odkud ale vzešla podoba této atrapy a vůbec její myšlenka? Teoreticky je možné, že do Grosstraktoru II byly v rámci jeho postupných úprav skutečně experimentálně instalovány dva zmíněné spřažené kanony.

Grosstraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak je již nyní jasné, na Grosstraktor firmy Krupp vyšlo číslo III. Krupp dodal své stroje v letech 1928 a 1929. Pojezdový systém sestával na každém boku z 12 malých pojezdových kol pospojovaných opět do párů, a dalších 2 nebo dokonce 4 samostatných. Zadní kolo bylo hnací, přední napínací a horní část pásu nesla obligátní trojice kladek. I zde byl bok překryt velkým plechem. Na rozdíl od dvou předešlých však bylo u Kruppova vozu ponecháno hnací kolo zcela odkryté. Pohonnou jednotkou byl, stejně jako u Grosstrakotru II, letecký agregát BMW Va. Hmotnost posledního prototypu se pohybovala od 16 do 16,4 tuny.

Prototypy všech tří výrobců byly shodné co do síly pancíře. Ta se pohybovala od 6 mm na dnových deskách do 13 mm na čele trupu. Shodná u nich všech byla prý také zásoba munice a to 104 kusů střel pro kanon ráže 75 mm a 6000 nábojů pro kulomety. Pokud jde o maximální rychlost, všechny Grosstraktory dosahovaly nebo překonávaly armádou požadovaných 40 km/h. Velmi sporná zůstává otázka schopnosti plavat. Podle literatury měly pohon během plavby zajišťovat lodní šrouby na zádi tanku. Nepodařilo se mi nalézt mnoho fotografií zadních partií Grosstraktor. Na těch, které jsem měl možnost vidět (např. ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE) však žádné lodní šrouby nejsou patrné. Přesto některý autoři dokonce uvádějí, že plavební zkoušky tanků probíhaly a že jeden z prototypů firmy Rheinmetall se v říjnu 1929 při takových zkouškách potopil!

V roce 1930 byly všechny vyrobené pokusné stroje odeslány do Sovětského svazu na ověřovací polygon Kama. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933. A až do tohoto roku zde zůstaly i Grosstraktory (nebo alespoň část z nich). Během testů se ukázala celá řada jejich nedostatků. Nejhůře ze všech si prý vedly prototypy firmy Daimler-Benz (tedy Grosstraktor I). Ty prý během zkoušek dohromady najezdily řádově jen desítky kilometrů a pak musely být pro neustále poruchy a problémy odstaveny. Většinu dalšího času zůstaly v opravárenských dílnách a snad byly dokonce z dalších testů vyřazeny a vráceny do Německa dříve než ostatní exempláře. Nejlépe si naopak vedly Grosstraktory II firmy Rheinmetall-Borsig. I u nich však bylo v rámci testů provedeno množství oprav, úprav a změn (možná i zmíněné osazení dvěma kanony).

Grosstraktor firmy Rheinmetall-Borsig slouží jako cvičný terč pro střelbu z Panzerschrecku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1979-107-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Protože byly prototypy postaveny z nepancéřované ocele, nebyly prý provedeny postřelovací testy a nemohla tudíž být objektivně vyhodnocena jejich odolnost. Ze síly použitého pancéřování je však zcela zřejmě, že by tanky byly odolaly pouze proti palbě z ručních protitankových pušek, nikoliv však palbě protitankových děl. Celkově byl projekt Grosstraktor spíše neúspěchem. Přesto však přinesl německým konstruktérům a armádě cenné zkušenosti. Mimo jiné si opět ověřili, že koncepce vícevěžových tanků je přežitek. Konkrétně u Grosstraktoru byl voják v zadní kulometné věži zcela odříznut od zbytku posádky a nemohl s nimi dost dobře koordinovat svoji činnost.

Po ukončení sovětsko-německé spolupráce v roce 1933 byly čtyři Grosstrakotry, které v té doby stále byly v SSSR (Daimlery byly zřejmě vráceny již dříve), navráceny zpět do Německa. Jak již bylo uvedeno, neúspěšné prototypy Daimler-Benz byly využity jako pomníky a to u kasáren 1. Panzer Regimentu v Erfurtu a u 5. Panzer Regimentu ve Wünsdorfu. Zbývající prototypy snad byly dále využívány jako cvičné stroje. V roce 1935 se měly v rámci 1. tankové divize zúčastnit vojenských manévrů. Minimálně jeden exemplář Krupp a jeden Rheinmetall se později také dočkaly využití jako pomník a to snad ve střelecké škole v Putlosu. Během války pak byly alespoň některé Grosstraktory využívány jako cvičné terče při výuce střelby z ručních protitankových zbraní a postupně pak zřejmě byly sešrotovány.

 

 

LEICHTTRAKTOR

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje středních a lehkých tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor".

Rozhodnutí o vývoji lehkého tanku s označením Kleintraktor, tedy doslova malý traktor, padlo v březnu roku 1928 (později bylo označení změněno na finální Leichttraktor, tedy lehký traktor). Zadávací specifikace pro nový stroj vznikala zřejmě od dubna až do června 1928 a požadavky byly skutečně velmi vysoké. Tank měl mít otočnou bojovou věž osazenou kanonem ráže 37 mm a spřaženým kulometem ráže 7,92 mm. Měl mít plně pásový podvozek a motor o výkonu alespoň 60 koňských sil. Vůz musel dosahovat rychlosti 25 - 30 km/h na silnici a 20 km/h v terénu. Zásoba pohonných hmot měla tanku vystačit na ujetí minimálně 150 km nebo na 6 hodin provozu v kuse. Pancíř tanku měl odolat průbojným ocelovým puškovým projektilům. Hmotnost vozu neměla překročit 7,5 tuny a měrný tlak na půdu 0,5 kg na čtvereční centimetr.

Bylo požadováno osazení radiostanicí s dosahem alespoň 3 kilometry při zastavení a 2 kilometry při jízdě. Posádka měly být čtyřčlenná ve složení řidič, střelec, velitel a radista. Interiér tanku měl být odolný proti plynovému útoku. Specifikace obsahovala ještě mnoho dalších detailů týkajících se např. schopnosti překonat stoupání, stěnu či příkop, byla definována světlá výška podvozku i zásoba munice na palubě, byla poptávána montáž zadýmovacího zařízení apod. Cena jednoho tanku však nesměla překročit 50 tisíc marek. Armáda navíc nepožadovala jen samotný tank, ale vývoj pásového podvozku, na kterém by bylo následně možno postavit mimo lehkého tanku také muniční nebo zásobovací vůz, využitelný i v civilním sektoru. Předběžné zadání vzniklo v dubnu 1928, ale v průběhu května a června bylo ještě finalizováno. V průběhu finalizace došlo také ke změně označení projektu z původního Kleintraktor na Leichttraktor.

holý základ firmy Rheinmetall pro stavbu různých vozidel včetně lehkého tanku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Uvedeným zadáním pak byly (zřejmě v červnu 1928) obeslány firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Každá z nich měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva prototypy. Společnost Daimler-Benz se však do soutěže nezapojila, snad prý z nějakých vnitřních důvodů, o nichž lze dnes už jen spekulovat. Zřejmě to ale nebylo kvůli obavám z postihu za práce na vývoji zakázané zbraně (hrozily vysoké pokuty i vězení). Vždyť firma Daimler-Benz se ve stejné době klidně účastnila projektu Grosstraktor. Zbrojní úřad v reakci na odstoupení Daimleru prý upravil zadání pro zbylé dva účastníky soutěže. Jedna z firem měla mimo dva prototypy tanku postavit navíc také prototyp zásobovacího vozidla (Nachschubfahrzeug) na stejném podvozku a ta druhá pak zase prototyp stíhače tanků. Celkem tedy mělo vzniknout šest ověřovacích strojů.

Zbylý dva výrobci, tedy Krupp a Rheinmetall-Borsig, se potom dohodli na spolupráci. Každý z nich pracoval na vlastním podvozku a trupu, ale pro oba výtvory se počítalo se shodnou věží. Základní uspořádání prototypů obou firem bylo díky tomu prakticky shodné a vlastně navazovalo na prototypy prvoválečných lehkých tanků LK-I a LK-II. Motor byl uložen v přídi trupu, kabina posádky a bojová věž v zádi. Krupp předložil předběžné nákresy svého stroje již v červenci 1928, Rheinmetall o něco později. Pracovníci zbrojního úřadu si nákresy prostudovali a pravděpodobně v říjnu 1928 byly s oběma firmami podepsány smlouvy na stavbu skutečných prototypů. Ty pak byly dokončeny v květnu 1930.

Firma Rheinmetall pracovala přesně podle armádního zadání a vyvinula tedy univerzální základ, který umožňoval stavbu různých vozidel. Tento základ byl tvořen pásovým podvozkem a motorovou částí. Celá zadní partie zůstala otevřená a mohla být osazena různými nástavbami. Mohla zde být namontována pancéřovaná kabina s bojovou věží, čímž vzniknul lehký tank, nebo zde mohla být ložná plocha, která z celého stroje udělala nákladní vůz. Obě tyto varianty také Rheinmetall postavil a dodal ke zkouškám. Později na stejném základě zkonstruovali dokonce ještě stíhač tanků. Pásová soustava a celá motorová sekce byly samozřejmě u všech variant shodné (až na detaily).

nákladní vůz na základu firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Při stavbě samotného pásového podvozku se konstruktéři Rheinmetallu inspirovali pojezdovým systémem zemědělského traktoru (snad značky Cletrac - Cleveland tractor company). Jejich podvozek byl na každé straně tvořen dvanácti malými dvojitými pojezdovými koly. Kola byla vždy po dvou spojena do jakéhosi vozíku (těch tedy bylo celkem šest). Zbytek systému uchycení kol byl skryt pod bočním pancířem a jeho podobu lze tedy vyčíst jen z dostupných nákresů. Zmíněné vozíky byly pravděpodobně dále spojeny po dvou do společného závěsu odpruženého listovou pružinou.

Vpředu a vzadu ohraničovalo pásovou soustavu hnací a napínací kolo, obě velkého průměru a podobného provedení. Hnací kolo bylo vzadu, napínací vpředu. Horní část pásu nesly dvě podpůrné kladky. Mezi napínacím kolem a prvním kolem pojezdovým, bylo nad úrovní terénu umístěno ještě jedno drobné kolo, které mělo podepřít pás při nájezdu na překážku a usnadnit tak tanku její překonání. Bok pásové soustavy byl překrytý nýtovaným pancířem. Dolní část tohoto pancíře byla zavěšena na pantech a šlo jí tedy zvednout nahoru a získat tak přístup k systému zavěšení a odpružení pojezdových kol. Zajímavostí bylo využití gumových pásů.

V přední části trupu byl motorový prostor. V čelní stěně trupu, konkrétně v její horní části, byl otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce. U tanku byl tento otvor zakryt ocelovými žaluziemi, u nákladní varianty zůstal otevřený. Kapota motoru byla hranatá s rovnou horní deskou pomalu se zvedající od přídě směrem dozadu. Prakticky celý strop motorového prostoru zabíral dvoukřídlý kryt velikého servisního otvoru. Kryt byl částečně plný, a částečně mřížovaný a jeho křídla se otevírala směrem do boků. Na bocích motorové kapoty byly umístěny malé reflektory, po jednom na každé straně. Pod kapotou se ukrýval motor Daimler-Benz M36 převzatý z nákladního automobilu. Agregát o obsahu 7,8 litrů dával maximální výkon 100 koní při 2000 otáčkách za minutu. Převodovka Krupp byla rovněž původně automobilová a měla čtyři dvojité rychlosti pro jízdu vpřed a jednu dvojitou pro couvání.

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Až po sem se stroj ve variantě nákladního tahače a tanku nijak nelišily (protože byl použit popsaný jednotný základ. Rozdíly však začínaly hned za motorovým prostorem. U nákladní verze prototypu zůstala kabina řidiče částečně otevřená. Před sebou měl řidič jen malý rám vyplněný sklem, za sebou dřevěnou stěnu nákladního prostoru a nad hlavou jednoduchou stříšku. Zadní partie byla využita pro otevřenou ložnou plochu, která byla obehnaná prkennou ohrádkou jako u klasických nákladních automobilů. V této variantě mohl vůz přepravovat jak různý náklad, tak i vojáky.

Důležitější však byla bojová varianta stroje, tedy samotný lehký tank. U něj kapota motoru plynule přecházela v rovný strop plně uzavřené kabiny posádky. V její přední části měli svá stanoviště řidič a radista. Řidič seděl vlevo, radista vpravo vedle něj. Kabina posádky neměla žádnou čelní stěnu, ve které by mohly být průzory. Aby tedy řidič vůbec viděl před vozidlo, musel sedět na zvýšené sedačce a jeho hlava vlastně permanentně vyčnívala skrz nástupní průlez ze stropu kabiny. Chránil jej přitom zvýšený poklop tohoto průlezu, který vypadal v podstatě jako hranatá kovová krabice. V jejím čele a v obou bocích pak byly štěrbinové průzory, kterými řidič vyhlížel ven. V bezpečné oblasti mohl řidič celou "krabici" odklopit (odklápěla se na levou stranu) a získat mnohem lepší přímý výhled. Popsaný krabicový poklop vlastně představoval pokračování řidičovy kabiny a plnil podobnou funkci jako u pozdějších tanků tzv. velitelská věžička, tedy zajišťoval výhled a chránil hlavu vojáka pod ním. Originální označení takto řešeného pancíře nad hlavou řidiče prý znělo Kopfgehäuse což se dá také přeložit jako "hlavová ulita".

Radista měl nad svým stanovištěm také vlastní nástupní průlez, jeho poklop byl však zcela obyčejný, plochý, jednodílný, otevíraný směrem dozadu. Díky tomu nebylo kde udělat průzory a radista tak byl při zavřeném poklopu vlastně zcela bez výhledu ven. Mezi oběma zmíněnými nástupními průlezy byl umístěn velký reflektor, který bylo možno sklopit. Těsně před přechodem do stropu kabiny, vycházela z horní desky motorové kapoty trubice výfuku, která směřovala na pravý bok a zde nad blatníkem pásů dále dozadu. Velmi zajímavým prvkem výfukové trubice byl šroubovitý tlumič.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prakticky celý zbytek stropu kabiny zabírala bojová věž. Jak již bylo řečeno, věž byla v rámci spolupráce obou firem shodná u prototypu Rheinmetall i Krupp. Podle některých pramenů byla věž dílem švédských firem Landsverk a Bofors. Tato verze historie však v mnoha ohledech nedává smysl. Je sice pravda, že Švédsko mělo s Německem v meziválečném období velmi dobré vztahy. Ale i přesto... proč by měli Němci riskovat prozrazení porušování Versailské smlouvy tím, že do projektu přizvou zahraničního partnera? Navíc firma Bofors byla výrobcem kanonů, takže jejím příspěvkem k projektu by zřejmě byla hlavní zbraň pro nový tank. Prototypy však byly vyzbrojeny kanonem německé, nikoliv švédské provenience. Jako pravděpodobnější se tedy jeví verze, podle které věž pro oba výrobce vyvinula firma Rheinmetall, která také dodala kanonovou výzbroj.

Ať tak či tak, jednotná věž měla kruhový půdorys a její stěny se kónicky sbíhaly směrem vzhůru. Z kruhového půdorysu vystupovala čelní maska s výzbrojí. Tou byl podle všeho kanon 3,7cm KwK 36 L/45 a koaxiální kulomet pravděpodobně ráže 7,92 mm. Kanon byl umístěn lehce nalevo od středu masky a kulomet byl v její pravé části. Prameny se bohužel neshodnou na přesném typu kulometu. Z fotografií se však dá usuzovat, že v průběhu času byl používaný typ změněn. Zatímco u rané verze prototypu Rheinmetall byl zcela jistě použit kulomet s vodou chlazenou hlavní (umístěnou tedy v typickém tlustém rukávu), u pozdějšího upraveného tanku lze jasně vidět dlouhou štíhlou hlaveň, jakou měl například MG34. Vertikální náměr masky byl v rozsahu od -7 do +25 stupňů. Zásoba munice činila armádou požadovaných 150 nábojů pro kanon a 3000 pro kulomet.

Ve věži měli své stanoviště zbývající dva členové posádky, tedy velitel a střelec. Podle některých autorů byl ve věži ještě pátý muž, který plnil roli nabíječe. To však zřejmě nebude správná informace, neboť drtivá většina pramenů se shodne na čtyřčlenné posádce. Roli nabíječe tak zřejmě plnil buď sám střelec nebo velitel tanku. K nástupu a výstupu vojáků ve věži sloužily dva průlezy v zadní části bočních stěn věže. Každý průlez měl jednodílná dvířka opatřená pozorovací štěrbinou. Výhled před tank a míření pak zajišťovala dvojice periskopů, které čněly ze stropní desky věže. Zda byl ve stropu také nějaký průlez není zřejmé (nepodařilo se mi najít žádnou kvalitní fotografii s horním pohledem).

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V pravé polovině zadní stěny trupu byl další velký nástupní průlez uzavíraný jednodílnými dvířky. Na bočních stěnách kabiny byly na obou stranách blatníky pásů a na nich nosníky pro rámovou anténu radiostanice. Anténa kabinu obepínala z obou boků i ze zadu. Síla pancíře Leichttraktoru Rheinmetall se podle některých zdrojů pohybovala od 4 do 10 mm, podle jiných to bylo od 5 do 14 mm. Jeho celková hmotnost se pohybovala okolo 9 tun a maximální rychlost na silnici bývá udávána ve výši 30 až 35 km/h. Zásoba paliva měla být 220 litrů.

Některé prameny zmiňují ještě zajímavou vlastnost prototypu a to uměle udržovaný zvýšený tlak vzduchu v kabině posádky. Díky tomu nemohl dovnitř nekontrolovaně proudit vzduch zvenku, a tedy se sem nemohl ani dostat případný jedovatý plyn. Zda je tato informace pravdivá není jasné, faktem však je, že odolnost proti plynovému útoku byla součástí armádního zadání.

Kromě popsaného tanku a nákladního vozu postavil později Rheinmetall na svém podvozku také prototyp stíhače tanků. Ten měl menší věž (podle některých pramenů bez možnosti otáčení) a v ní protitankový kanon 3,7cm PaK 36 L/45 spřažený opět s kulometem. Počet členů posádky měl být u stíhače snížen ze čtyř na tři muže. Další detaily o tomto stroji se mi nepodařilo nalézt.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Narozdíl od Rheinmetallu se konstruktéři firmy Krupp rozhodli vyvinout pro svůj Leichttraktor zcela nové pojezdové ústrojí. Na každé straně jej tvořilo šest malých a dvě větší (první a poslední) pojezdová kola. Kola byla složitě pospojována do společných vozíků a ty pak různě napojeny na celkem čtyři vinuté pružiny rozmístěné nerovnoměrně a pod různými úhly. Vzadu bylo hnací kolo velkého průměru. Vpředu pak bylo loukoťové kolo napínací. Část napínacího kola a boku trupu za ním překrýval pancéřový plech. Po celé své délce byly pásy překryty blatníky. V předu blatníky poměrně výrazně přečnívaly před čelo trupu a na každém z nich zde byl instalován jeden reflektor.

Kapota motorového prostoru byla velmi členitá. Její čelní stěnu tvořilo několik horizontálních plechových lamel, které umožňovaly proudění chladícího vzduchu k pohonné jednotce. Strop motorového prostoru měl zvýšený střed a výdechy chladícího vzduchu po stranách. Velmi netradiční bylo vyvedení výfuku. Jeho trubice ležela na pravém blatníku a vedla od zadní části motorového prostoru k přídi tanku. Existují fotografie, na kterých je na ústí výfuku nasazena jakási zřejmě gumová hadice, která výfuk jakoby prodlužuje a vede zplodiny níže dolů a do boku, prakticky až k pojezdovým kolům. Důvodem tohoto doplňku bylo zřejmě to, že u původní varianty zhoršoval kouř z výfuku výhled před vozidlo.

Za motorovým oddělením začínala zvýšená kabina posádky. V její levé části měl stanoviště řidič vozu. Podobně jako u konkurenčního prototypu měl i zde nad hlavou jakousi pancéřovou ulitu. V Kruppově podání však nebyla hranatá ale válcová se štěrbinovými průzory po obvodu. Nešlo však o kompletní válec. Velmi zajímavý byl způsob otevírání popsané ulity. Poloviny válce se rozevíraly do stran.

upravená varianta Leichttraktoru firmy Rheinmetall, všimněte si ventilačního otvoru v zadní stěně, prodloužené rámové antény a dalších detailů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud jde o počet mužů na palubě, některé prameny uvádějí tři a jiné zase čtyři vojáky. Už vzhledem k původnímu armádnímu zadání se však lze domnívat, že vyšší údaj bude správný. K nástupu a výstupu z kabiny sloužilo hned několik průlezů. Jeden byl v každé boční stěně, opatřený jednodílným krytem otevíraným směrem k zádi vozu. Velký průlez s dvoukřídlými dveřmi byl pak také v zadní stěně kabiny. Kabinu obepínala velká rámová anténa, která byla na levé straně dokonce protažena až k přídi. Nad kabinou byla instalována bojová věž, která byla shodná jako u prototypu Rheinmetall-Borsig.

Pohonná jednotka Kruppova stroje byla také shodná s konkurencí, byl jí motor Daimler-Benz M36 o výkonu 100 koní. Převodovka Soden umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Také síla pancíře byla stejná jako u Rheinmetallu a totéž platilo o zásobě paliva a maximální rychlosti. Hmotnost Kruppova VK31 činila 8,7 tuny.

Jak již bylo uvedeno, čtyři prototypy lehkého tanku byly dokončeny v dubnu a květnu roku 1930. Kódové označení nového tanku znělo VK31 (Versuchskonstruktion) a to shodně pro konstrukce obou soupeřících firem. Vozy byly následně odeslány k testování na polygon Kama v Sovětském svazu. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933.

Leichttraktor firmy Rheinmetall s novým typem podvozku jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Testy přinesly smíšené výsledky. Leichttrakory sice představovaly poměrně moderní a pohyblivé stroje, jejich skutečná bojová hodnota však byla podle odborníků velmi omezená. Mezi nejvíce kritizované nedostatky patřilo velmi slabé pancéřování a časté přehřívání motoru. Přesto měla armáda v roce 1931 objednat výrobu 34 tanků Rheinmetall (podle některých pramenů mělo být objednáno dokonce 289 tanků). Objednávka však byla následně zrušena kvůli jinému projektu vedenému pod označením Landwirtschaftlicher Schlepper, na jehož konci stál v roce 1934 tank Panzer I.

Krupp i Rheinmetall během následujících let na svých prototypech dále pracovaly, takže vznikly i jejich upravené verze. U konstrukce firmy Rheinmetall došlo například v roce 1931 nebo 1932 k úpravě pojezdového systému. Z vnějšku se modifikace projevila změnou provedení plechu, který překrýval pásovou soustavu. Právě na takto upraveném podvozku byl postaven zmíněný prototyp stíhače tanků.

Později došlo u Rheinmetallu i k dalším změnám. Blatníky pásů byly protaženy až k přídi tanku a spolu s nimi byla prodloužena i rámová anténa. Nad zadní polovinou blatníku levého pásu se objevila plechová "schránka", snad na nářadí. V zadní stěně trupu, nalevo od nástupního průlezu, vznikl nově mřížovaný otvor, který měl zřejmě odvětrávat kabinu posádky. Otvor v čelní stěně trupu, kterým proudil chladící vzduch k motoru, byl výrazně zvětšen. Z neviditelných změn mělo dojít k výměně převodovky za jiný typ.

Leichttraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1932 nebo 1933 bylo u jednoho prototypu Rheinmetall instalováno zcela nové pojezdové ústrojí. Tvořila jej čtyři velká pojezdová kola, každé odpružené vlastní mohutnou vinutou pružinou. Nového provedení bylo i hnací a napínací kolo. Horní část pásu dosedala na tři rovnoměrně rozmístěné podpůrné kladky. Nový typ podvozku umožnil snížit celkovou výšku tanku, takže muselo dojít také ke změnám v konstrukci trupu. Došlo ale i k některým kosmetickým úpravám. Na nástupní průlez radisty byl například instalován zvýšený hranatý poklop Kopfgehäuse, stejný jako u řidiče. I radista tedy získal výhled z tanku.

V roce 1933 byla testovací základna Kama uzavřena a všechny prototypy Leichttraktoru byly navráceny do Německa. Jejich další osud není úplně přesně znám. Podle některých zdrojů se snad měly zapojit do vojenských manévrů v roce 1935. Potom byly převedeny do střelecké školy v Putlosu a zde ještě nějakou dobu využívány jako tréninkové stroje pro výcvik nových posádek. Minimálně jeden prototyp Krupp a jeden prototyp Rheinmetall s novým pojezdovým ústrojím (čtyři velká pojezdová kola) skončily jako pomníky (zřejmě právě v Putlosu). Jeden Kruppův tank byl pak pravděpodobně přestavěn na pozorovací nebo velitelské vozidlo, u kterého byla odstraněna věž a instalována nová větší kabina s velkou rámovou anténou.

 

 

L.K.A. 1 & L.K.A. 2

jediný prototyp exportního tanku L.K.A. 1 firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tank, coby nový druh zbraně, se zrodil v průběhu první světové války a do jejích bojů poprvé zasáhl v roce 1916. Během následujících dvou let trvání tohoto konfliktu sice tank nestačil ani zdaleka předvést vše, co dokáže, mnohým však bylo i přesto jasné, že éra tanků s Velkou válkou nekončí, ale naopak začíná. Věřili tomu nejen představitelé armád, ale i průmyslové podniky, které se do výroby prvních tanků zapojily. Tyto firmy samozřejmě na tanky nahlížely z trochu jiného úhlu než samotní vojáci a viděly v nich zejména zajímavý obchodní artikl.

Bylo po válce, poptávka po tancích proto začala klesat a firmy jako Renault přemýšlely co dál. Když tanky nekupuje domácí armáda (v případě Renaultu tedy armáda francouzská), proč svůj produkt nenabídnout jiným armádám? Na světě je přece spousta zemí, jejichž vojenské rozpočty a stav průmyslové základny prostě neumožňují vyvinout si vlastní tanky. Ideálním typem pro takovéto „chudší“ země bude bezesporu relativně levný, malý a lehký tank jako byl právě Renault FT-17. Podobně začaly později uvažovat i další průmyslové podniky jako britský Vickers nebo československá ČKD. Tak se zrodilo něco jako nová kategorie tanků určených primárně na export.

U těchto tanků se nepočítalo s prodejem velké počtu vozidel jednomu zákazníkovi, ale naopak s dodávkami menších sérií, ale co nejvíce zákazníkům (zemím). Požadavků různých armád se však od sebe dost často lišily – někdo chtěl výzbroj kanonovou, někdo zase kulometnou, někdo motor chlazený kapalinou, jiný zase vzduchem. Výrobci se tedy musely naučit své tanky alespoň do určité míry přizpůsobovat přáním zákazníků. A fungovalo to. Odbytiště pro lehké tanky se našlo v jak v chudších balkánských státech, tak v Sovětském svazu, nebo dokonce v latinské Americe.

i když se L.K.A. 1 podobal tanku Panzer I, šlo o stroj vyvinutý zcela od nuly, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Německo se svou poměrně rozvinutou průmyslovou základnou by vývoj vlastních tanků bezesporu zvládlo, po dlouhou dobu mu v tom však bránilo něco jiného. Byla to Versailleská smlouva, která Němcům vývoj a výrobu tanků přísně zakazovala. Němci sice na vývoji vlastních tanků tajně pracovali, nemohli je však otevřeně testovat ani používat a možnost jejich nabídnutí zahraničním odběratelům byla zcela vyloučena. Mezi podniky, který se tajného vývoje německých tanků účastnily patřila i firma Krupp. Již ve dvacátých letech se Krupp zapojil do prací na projektech Grosstraktor a Leichttraktor, ty pravé zkušenosti však získal až v první polovině let třicátých při vývoji lehkého tanku Panzer I. Firma Krupp pro vyvinula tento tank podvozek s pohonným a pojezdovým ústrojím a pancéřovou vanou.

Když Kruppovy závody v roce 1933 dodaly armádě prvních 5 předsériových podvozků nového tanku, seděl již v křesle říšského kancléře Adolf Hitler. Ten si s dodržováním Versailleské smlouvy nedělal příliš starostí, a tak není divu, že si německá armáda již v roce 1934 beze všeho objednala rovnou tisícovku nových lehkých tanků Panzer I. Konečně se mohla pořádně rozběhnout sériová výroba prvního německého tanku. Versailleská smlouva byla tedy de facto roztrhána, firma Krupp měla spoustu nově nabytých zkušeností z vývoje a výroby tanku Panzer I a začala velmi brzy uvažovat, že by nyní mohla své výrobky nabídnout i zahraničním kupcům a urvat si tak pro sebe další kus trhu.

Krupp se nechystal nabídnout do zahraničí tank Panzer I, ten byl přece navržen a postaven pro německou armádu. Pro účely vývozu měl vzniknout úplně nový typ, a tak se také stalo (i když inspirace tankem Panzer I je přímo do očí bijící). Základní koncepce stroje byla diskutována na interním jednání 9. května 1936. Klíčové charakteristiky zněly: malý, lehký, rychlý a levný. Hmotnost se měla pohybovat okolo pouhých 4 tun. K tomu měly napomoci co nejmenší celkové rozměry vozidla a co nejslabší pancíř, který však zároveň musel odolat průrazné munici ráže 7,92 mm (tedy puškové a kulometné) vypálené vzdálenosti 30 a více metrů. Nový exportní tank dostal označení leichter Kampfwagen Ausland 1, tedy doslova lehký bojový vůz (pro) zahraničí, zkráceně L.K.A. 1 (kromě tohoto označení se však pro tank v oficiální komunikaci se zbrojním úřadem a subdodavateli používala také označení L 10 a M.G. K.A. (Machinengewehr Kampfwagen Ausland)).

další z "propagačních" fotografií prototypu exportního tanku L.K.A. 1, zde bez výzbroje, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ještě než se pustíme do dalšího vyprávění o L.K.A. 1 je třeba si říci, že tento tank nebyl jediným exportním typem, do kterého se Krupp pustil. Již na přelomu let 1936 a 37 začala firma pracovat na projektu středního tanku M.K.A. (mittlerer Kampfwagen Ausland) s kanonem ráže 45 mm a během roku 1937 se plánovaná rodina vývozních tanků rozrostla až na šest různých typů! Ale všechno pěkně popořadě. První nákresy lehkého L.K.A. 1 vznikly v červenci roku 1936. Hmotnost stroje byla odhadnuta na 4,5 tuny (pro srovnání tank Panzer I Ausf. A vážil 5,4 tuny), očekávaná maximální rychlost činila 50 km/h (oproti 37 km/h u Panzer I). Posádka exportního tanku měla být dvoučlenná a výzbroj měly tvořit dva kulomety, umístěné v plně otočné věži (tedy stejně jako u Panzer I). Za pohonnou jednotku byl zvolen vzduchem chlazený osmiválec Krupp o výkonu 85 koní ovšem s tím, že na přání zákazníka musí být možno instalovat i vodou chlazený agregát. Převodovka měla mít pět stupňů pro jízdu vpřed a dva reverzní, zásoba paliva byla 140 litrů. Radiostanice měla být instalována pouze, pokud si ji zákazník objedná.

Aby mohl Krupp vůbec začít nový tank nabízet zahraničním armádám, potřeboval nejprve povolení německého zbrojního úřadu. V říjnu 1936 se proto konalo jednání s jeho zástupci, kde Krupp svůj nový bojový stroj představil a požádal o potřebné povolení. Waffenamt export tanku povolil, ovšem své rozhodnutí doprovodil seznamem podmínek a omezení, které se týkaly různých konstrukčních detailů a použitých materiálů.

V únoru 1937 byla zahájena stavba prvního prototypu. Podle původních představ měl být hotov koncem dubna téhož roku, nakonec však byl připraven až v únoru 1938. Vozidlo měřilo 380 cm na délku, 190 cm na šířku a 168,5 cm na výšku. Hmotnost stroje odpovídala plánovaným 4,5 tunám a totéž platilo pro jeho maximální rychlost 50 km/h. Podvozek tanku byl na každé straně tvořen čtyřmi velkými pojezdovými koly s tlumící gumovou obručí po obvodu. Dvě sousedící kola byla uchycena na společném závěsu odpruženém listovou pružinou. Vpředu bylo ozubené hnací kolo a vzadu nastavitelné kolo, které napínalo pás. Horní část pásu byla podepřena dvojicí malých vratných kladek. Pásy byly široké 280 mm.

prototyp exportního tanku L.K.A. 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Korba a věž tanku L.K.A. 1 nezapřely silnou inspiraci tankem PzKpfw I Ausf. A, tedy vyjma čelní desky trupu a zadní motorové sekce, které byly řešeny jinak. Nešlo však v žádném případě o přepoužití existujících komponent z tanku Panzer I. Tank L.K.A. 1 byl skutečně vyvinut zcela nově na míru svému zadání, šlo tedy pouze o inspiraci, i když opravdu silnou. Při bližším zkoumání lze proto nalézt mnoho různých detailů, ve kterých se korba a věž L.K.A. 1 lišily od Panzer I Ausf. A (v první řadě celkovými rozměry).

Základní uspořádání tanku L.K.A. 1 zahrnovalo v zádi umístěný motor, spojený hřídelí s převodovkou umístěnou vpředu. Uprostřed trupu pak byla kabina posádky s otočnou bojovou věží na stropě. Řidič seděl na levé straně kabiny. Svůj hlavní průzor měl přímo před sebou v čelní stěně kabiny. Další menší průzor pak měl po své levé ruce. Jeden průzor byl také na pravém boku, ovšem k němu to měl řidič dost daleko takže jej nejspíš využíval velitel, když zrovna nestál ve věži. K nástupu a výstupu sloužil řidiči průlez vyřezaný přes hranu levé boční a stropní desky kabiny (stejně jako u Panzer I).

Bojová věž byla umístěna napravo od podélné osy vozu. Stejně jako celá korba, i bojová věž byla o něco menší, než u Panzer I, měla jinak řešené průzory i čelní stěnu s maskou pro zbraně. Výzbroj exportního tanku tvořila dvojice kulometů ráže 7,92 mm. Nebyly to však stejné kulomety jako u Panzer I. Kvůli menším rozměrům věže musely být u L.K.A. použity kulomety MG 13k s kratší hlavní. Zásoba střeliva čítala 2000 kusů. Maska umožňovala zbraním vertikální pohyb v rozsahu od -10 do +20 stupňů, horizontální pohyb zajišťovalo otáčení celé věže. Obsluhu kulometů měl na starost velitel, který napůl seděl a napůl stál na podlaze kabiny s horní částí trupu ve věži. K nástupu a výstupu mu sloužil vlastní průlez ve stropu věže. V motorovém prostoru za kabinou a věží byl uložen vzduchem chlazený benzínový motor Krupp M 311, na který navazovala převodovka Zahnradfabrik Z.G. 35. Do palivových nádrží se vešlo 140 litrů benzínu.

prototyp exportního tanku L.K.A. 1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První postavený prototyp zůstal nakonec také jediným. Firma Krupp jej vyrobila na vlastní náklady s tím, že náklady na vývoj budou pokryty z budoucích prodejů do zahraničí… žádný se však nakonec neuskutečnil. Proběhlo sice několik obchodních jednání s delegacemi z Thajska, Švýcarska, Turecka, Afghánistánu nebo Uruguaye, všichni zájemci si však nakonec koupi rozmysleli. Již na prvních jednáních, která se uskutečnila v říjnu roku 1936 (tedy v době, kdy ještě nebyl hotov ani prototyp), zazněla ze strany potenciálního kupce výtka týkající se absence kanonové výzbroje. Krupp si byl tohoto hendikepu svého stroje zřejmě také dobře vědom, protože ve stejném měsíci dostali konstruktéři za úkol prozkoumat, zda by šlo do L.K.A. 1 instalovat kanon ráže 20 mm. Tak se začal rodit projekt, nazvaný později L.K.A. 2.

Analýza ukázala, že stávající věž tanku L.K.A. 1 je pro silnější zbraň příliš malá a bude tedy třeba ji upravit. Zbrojní úřad, který byl samozřejmě o tomto plánu rovněž informován, neměl námitek, a tak v únoru 1937 vznikl návrh nové bojové věže, ve které mohly být vedle sebe umístěny kulomet a rychlopalný kanon KwK 30 ráže 20 mm (stejný, jakým byl vyzbrojen tank Panzer II). Ihned poté byla zahájena stavba druhého prototypu, který měl být osazen touto novou věží. Pro vzájemné odlišení dostal tank označení L.K.A. 2 a jeho první prototyp byl dokončen v dubnu 1938.

Jediná dostupná fotografie prototypu L.K.A. 2 dokazuje, že k určitým změnám došlo také na korbě tanku. Levá část čelní stěny kabiny před řidičem vystupovala mírně vpřed, což nově umožňovalo řidiči výhled i do pravé strany. Původní průzor v pravém boku kabiny tak mohl být zrušen, protože ani řidič, ani velitel jej nemohl při běžném provozu rozumně využívat (oba to k němu měli příliš daleko). Na palubu L.K.A. 2 se vešlo 150 kusů střeliva pro kanon. Vzhledem k omezenému prostoru věže však musela být kanonová munice uložena v kabině pod věží, což veliteli bezesporu znesnadňovalo obsluhu zbraně. L.K.A. 2 byl samozřejmě o něco těžší než kulometný L.K.A. 1, konkrétně vážil 5,2 tuny. Ani v případě L.K.A. 2 se původní záměr firmy Krupp nepodařilo naplnit. První postavený exemplář zůstal zároveň i exemplářem posledním a žádný zahraniční kupec si tank neobjednal.

jediná dochovaná retušovaná fotografie prototypu exportního tanku L.K.A. 2 s kanonem ráže 20 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V únoru 1937 zahájil Krupp vývoj ještě jednoho typu exportního tanku, který měl být založen na podvozku L.K.A. a vyzbrojen kanonem ráže 20 mm. Tento typ dostal označení 2 cm K.A.v (písmeno v reprezentovalo slovo verstärkt, tedy posílený nebo zesílený). Jak název napovídá, měl tento typ dostat silnější pancéřování, na čelních partiích až 30 milimetrové. Hmotnost tanku měla díky tomu vzrůst až na hranici sedmi tun. Hned v březnu 1937 však bylo rozhodnuto, že 2 cm K.A. v nebude používat podvozek L.K.A., ale větší a robustnější podvozek z chystaného tanku M.K.A. (o kterém se více dozvíte níže).

 

 

M.K.A.

prototyp Kruppova exportního tanku M.K.A., stroj bývá někdy nespárně považován za jednu z vývojových fází tanku Panzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V období po první světové válce se tanky postupně stávaly čím dál běžnější součástí výzbroje nejen evropských armád. Spolu s tím se samozřejmě stávaly také čím dál zajímavějším obchodním artiklem. Mnozí výrobci tanků si záhy uvědomily, že nemusejí jen čekat na poptávku od své domácí armády, ale že by mohly samy vyvinout „komerční“ typy tanků, které by aktivně nabídly do zahraničí, typicky do zemí, které si vývoj vlastních obrněnců nemohly z různých důvodů dovolit. V roce 1936 se k těmto výrobcům připojila i německá firma Krupp. Prvním typem, který v Kruppu začali plánovat, byl lehký tank označovaný jako L.K.A. 1. Již začátkem roku 1937 se však program exportních tanků rozrostl až na šest různých typů, založených na třech odlišných podvozcích.

Na shodném podvozku měly být postaveny lehké typy L.K.A. 1 s dvojící kulometů a L.K.A. 2 s kanonem ráže 20 mm. Na silnějším podvozku měl vzniknout silněji pancéřovaný 2 cm K.A.v opět s kanonem ráže 20 mm a M.K.A. s kanonem ráže 45 mm. A konečně třetí typ podvozku měl sloužit pro stavbu tanku 4,5 cm K.A.v (silněji pancéřovaná verze M.K.A.) a tanku S.K.A. s kanonem ráže 75 mm. Ze všech těchto zamýšlených obrněnců se do fáze prototypu dostaly pouze tři. Lehké L.K.A. 1 a L.K.A. 2 jsou popsány samostatně a střední M.K.A. je popsán na následujících řádcích. Plné označení tanku znělo mittlerer Kampfwagen Ausland, tedy doslova střední tank (pro) zahraničí. Mimo to byl tank v různých oficiálních dokumentech veden také jako 4,5 cm K.A.

V červnu 1937 vznikl soupis očekávaných základních parametrů tanku. Počítalo se s hmotností okolo 12 tun, maximální rychlostí až 40 km/h, čtyřčlennou posádkou a výzbrojí v podobě kanonu ráže 45 mm a dvou kulometů ráže 7,92 mm. M.K.A. měl pohánět motor o výkonu 180 až 200 koní s tím, že konkrétní agregát teprve musí být vybrán. Pozornost konstruktérů se upínala na zatím teprve připravovaný motor Maybach HL 76 o výkonu 200 koní. Vývoj této pohonné jednotky však nešel zrovna podle plánu, a tak se zvažovala i alternativa v podobě dvanáctiválce Maybach DSO 8, který však dával výkon pouze 150 koní.

Krupp plánoval, že pro tank M.K.A. vyvine nový kanon vlastní konstrukce. Tento vývoj započal podle všeho až v říjnu 1937. Zbraň měla mít ráži 45 mm s hlavní o délce 50 násobků ráže (L/50). Očekávaná hmotnost kanonu byla 1385 kg a při úsťové rychlosti okolo 750 m/s měl dokázat na vzdálenost 1000 metrů probít 40 mm kolmého pancíře.

střední exportní tank M.K.A. s kanonem ráže 45 mm, postaven byl pouze jediný prototyp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podobně jako u lehkého L.K.A. musel Krupp požádat německý zbrojní úřad o povolení k vývozu tanku M.K.A. do zahraničí. První stanovisko zbrojního úřadu ze 7. října 1937 bylo celkově kladné, pouze s dílčími podmínkami. Jen o dva dny později však prý Waffenamt svůj postoj přehodnotil a vývoz tanku zamítl. Jedním ze zdůvodnění bylo, že provedení celé motorové sekce a systému chlazení až příliš kopíruje řešení použité u tanků Panzer IV, které bylo dlouze vyvíjeno, testováno a laděno na náklady německé armády a Krupp by tak z tohoto vývoje neoprávněně profitoval. Pravdou je, že M.K.A. v sobě nezapřel silnou inspiraci tankem Panzer IV verze Ausf. A… aby taky ne, když oba stroje vyvinula stejná firma.

Firma Krupp se zbrojním úřadem dále jednala a mezitím pokračovala v přípravě prvního prototypu. Nejprve byl dokončen podvozek s korbou. Jízdní testy dopadly dobře a práce pokračovaly. Kompletní prototyp byl nakonec hotov až někdy na přelomu let 1939 a 1940, tedy až po vypuknutí války.

Tank M.K.A. se opravdu v mnohém podobal střednímu Panzer IV. Samotný podvozek tedy připomínal spíše prototyp B.W. II, což bylo rovněž dílo firmy Krupp. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu loukoťové kolo napínací a mezi nimi šest pojezdových kol s gumovou obručí. Ta byla zavěšena a odpružena párově, vždy dvě sousední kola na jednom společném závěsu. Horní část pásu podpíraly tři malé vratné kladky. Čelní stěna kabiny posádky byla schodkovitě zalomená podobně jako u Panzer IV Ausf. A. Za kabinou byl motorový prostor, jehož provedení opět nápadně připomínalo Panzer IV s průduchy pro vzduch na obou bocích. Ačkoliv původní specifikace hovořila o dvou kulometech, prototyp měl očividně pouze jeden, a to ve věži. Pancéřování na čelních partiích bylo silné 25 mm a na bocích 16 mm. U prototypu byl nakonec použit motor Maybach HL 98 o výkonu 230 koní.

Z pramenů není zřejmé, zda se firmě Krupp nakonec podařilo od zbrojního úřadu získat povolení k vývozu tanku M.K.A. Každopádně se žádný prodej tohoto tanku do ciziny nikdy neuskutečnil a první postavený prototyp tak zůstal i posledním. Zda za tím stál úřední zákaz zbrojního úřadu, nezájem zákazníků nebo válka, která mezitím vypukla, to literatura neuvádí.

 

 

DURCHBRUCHSWAGEN

teoretická podoba tanku Durchbruchswagen, zdroj: wikiwiki.jp, upraveno

Projekt 30 tunového tanku s označením Durchbruchswagen (zkráceně D.W.) byl sice sám o sobě neúspěchem, pomohl však položit základy pro další vývoj, na jehož konci stál legendární těžký tank Tiger. Sousloví Durchbruchswagen znamená v překladu průlomový vůz, nikoliv však ve smyslu nějakého průlomového vynálezu nebo technologie, ale průlomu skrze nepřátelské obranné pozice. Durchbruchswagen ovšem nebylo první a ani poslední označení tohoto projektu… k tomu ale až později.

První úvahy o stavbě tanku hmotnostní kategorie 30 tun se objevily již v říjnu 1935. Stála za nimi snaha německé armády získat tank, schopný zdolat silný čelní pancíř těžkých francouzských obrněnců Char 2C a Char B1 (Char B1 byl zaveden do výroby právě v roce 1935). Hlavním požadavkem armády tedy bylo použití silného kanonu ráže 75 mm, který by dokázal pálit střely o úsťové rychlosti alespoň 650 m/s. Předpokládalo se přitom, že pro takto výkonnou zbraň bude nutno postavit úplně nový nosič, tedy úplně nový tank. Propočty německého zbrojního úřadu ukazovaly, že tank nesoucí uvedenou zbraň bude natolik mohutný, že při pancéřování o síle pouhých 20 mm dosáhne hmotnosti právě oněch cca 30 tun. A 30 tun, to byl limit, přes který zbrojní úřad nechtěl jít kvůli nosnosti německých ženijních mostů.

Do projektu se jako hlavní dodavatelé zapojily tři společnosti. Firma Maybach-Motorenbau měla pro tank vyvinout nový motor o výkonu 600 až 700 koní, podvozek a korbu měla navrhnout firma Henschel a konečně vývoj bojové věže dostala na starost firma Krupp. Zadání, které firma Krupp v roce 1936 obdržela, však bylo poněkud překvapivé. Podle něj měl být totiž do věže instalován kanon 7,5 cm KwK L/24, tedy zbraň s krátkou hlavní (24 násobků ráže), kterou byly vyzbrojeny rané tanky Panzer IV. Tato zbraň však rozhodně nestačila na probití pancíře francouzských těžkých tanků, neboť nebyla navržena pro ničení obrněnců, nýbrž pro boj proti tzv. měkkým cílům jako byla kulometná hnízda, bunkry nebo postavení dělostřelectva.

Durchbruchswagen, zdroj: tanks-encyclopedia.com, upraveno

Překvapující bylo také první oficiální označení projektu, které znělo Begleitwagen (verstärkt), zkráceně B.W. (verstärkt). Tím bylo vcelku jasně řečeno, že má jít o silnější (verstärkt = zesílený) variantu tanku Panzer IV, neboť Begleitwagen bylo označení používané armádou právě pro Panzer IV. Sousloví Begleitwagen přitom znamená doslova „doprovodný vůz“ a velmi dobře popisuje taktickou roli tanku Panzer IV, tedy doprovázet početnější Panzer III a poskytovat jim podporu při ničení zmiňovaných měkkých cílů. Volba názvu B.W. (verstärkt) ve spojení s volbou kanonu 7,5 cm KwK L/24 ukazuje, že nový 30 tunový by měl na bojišti plnit stejnou roli, jako tank Panzer IV. To však vůbec neodpovídá původnímu záměru vojáků získat tank k ničení silně pancéřovaných francouzských obrněnců. Vypadá to, jako by zbrojní úřad zcela opustil původní myšlenku a začal chystat něco jako silnějšího nástupce tanku Panzer IV. Proč ale došlo k tomuto obratu není z literatury vůbec zřejmé.

Každopádně označení B.W. (verstärkt) nakonec platilo pouze do března 1937, kdy byl vyvíjený tank přejmenován na Infanteriewagen, zkráceně I.W. Název Infanteriewagen znamená doslova pěchotní vůz a evokuje tedy tank pro podporu pěchoty, což v rámci německého přístupu k budování tankového vojska nedává mnoho smyslu. Mělo snad jít o další změnu bojového poslání vyvíjeného stroje? Není asi nutno se tím příliš znepokojovat, protože životnost označení I.W. činila pouhý jeden měsíc. Hned v dubnu 1937 byl totiž projekt znovu přejmenován, a to právě na Durchbruchswagen (zkráceně D.W.). Toto označení se pak udrželo až do listopadu 1939, kdy na scénu vstoupil kód VK 30.01 (alte Konstruktion)… ale o tom zase až později.

Jak již bylo řečeno, podvozek a korbu pro nový tank měla navrhnout a vyrobit firma Henschel. Ta zpracovala hned dva návrhy nového stroje, pojmenované D.W. I a D.W. II, které se navzájem lišily převážně vnitřními komponentami. Durchbruchswagen dostal podvozek se šesti dvojitými pojezdovými koly a třemi vratnými kladkami na každém boku. Pojezdová kola byla opatřená gumovou obručí pro hladší jízdu a odpružena individuálně pomocí torzních tyčí. První a poslední pojezdové kolo bylo opatřeno ještě dodatečnými tlumiči umístěnými zvnějšku na boku trupu. Vzadu bylo napínací kolo a vpředu kolo hnací, silně inspirované typem používaným u polopásových tahačů. Pásy tanku byly široké 300 mm a rovněž vycházely z pásů používaných u německých polopásových vozidel.

jedna ze dvou známých fotografií prototypu tanku Durchbruchswagen ukazuje detail osy pro přední hnací kolo a první pojezdové kolo s tlumičem, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Protože firma Maybach nedokázala včas dodat požadovaný silnější motor, byl pro pohon Durchbruchswagenu zvolen benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní. Převodovka byla typu Maybach Variorex. Původní propočty zbrojního úřadu počítaly s tím, že pokud se má tank vejít do hmotnostního limitu 30 tun, bude muset mít pancíř o síle maximálně 20 mm. Ukázalo se však, že stanovený limit je možné dodržet i při použití mnohem silnějšího pancíře (jistě k tomu přispělo i použití lehčího kanonu s krátkou hlavní). Trup Durchbruchswagenu tak měl pancíř o síle 50 mm na čele, bocích i zádi a 20 mm silné dno a strop.

První navržená varianta tanku s označením D.W. I dostala řídící ústrojí typu Cletrac s třístupňovou jednotkou pro ovládání pásů. Druhá varianta označená D.W. II měla odlišné hnací ústrojí včetně řídicích brzd a koncových převodů, ale také upravená hnací kola, pásy a systém odpružení pojezdových kol. Jinak byly obě varianty prakticky shodné. U obou byl trup tanku tvořen dvěma samostatnými částmi, přední sekcí s kabinou posádky a zadní sekcí motorovou. Oba tyto bloky se k sobě spojovaly pomocí šroubů. Pravděpodobně někdy okolo poloviny roku 1938 postavila forma Henschel prototypy obou svých návrhů, tedy D.W. I a D.W. II. Byly však vyrobeny pouze z měkké oceli primárně pro účely jízdních testů.

Firma Krupp dodala zbrojnímu úřadu návrh své bojové věže již v únoru 1937. Všechny její stěny byly silné 50 mm, pouze strop měl 15 mm a maska zbraní 20 mm. Velmi netypicky pro německou tankovou školu měla být radiostanice instalována nikoliv v trupu, ale v zadní části bojové věže. Poté, co Henschel i Krupp dodaly své návrhy, následovalo z nějakého důvodu dost dlouhé období „ticha“. Teprve v červnu 1938 podepsal zbrojní úřad s firmou Krupp smlouvu na stavbu jednoho kusu ověřovací věže (Versuchsturm). Její výroba pak trvala až do konce května 1939.

druhá existující fotografie zachycuje pouze kus pásu Durchbruchswagenu, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Po vyhodnocení jízdních testů prototypů D.W. I a D.W. II dospěl zbrojní úřad k tomu, že ani jeden z nich není dostatečně vyzrálý a firma Henschel dostala za úkol pokračovat ve vývoji a připravit další návrh (nebo návrhy) podvozku a korby, zatímco firma Krupp měla provést modernizaci bojové věže. V listopadu 1939 byl původní Durchbruchswagen přejmenován na „VK 30.01 alte Konstruktion“, zatímco další generace 30 tunového tanku, na které se nyní pracovalo, dostala označení „VK 30.01 neue Konstruktion“. Později byla objednána stavba ještě jednoho prototypu tentokrát s plnohodnotným pancéřováním. Z literatury však není zřejmé, zda byl tento třetí prototyp vůbec postaven. Každopádně vývoj Durchbruchswagenu, nebo chcete-li VK 30.01 alte Konstruktion, už dále nepokračoval.

 

 

VK 30.01

na konci války padl Spojencům do rukou tento kompletní prototyp VK 30.01 neue Konstruktion s výrobním číslem podvozku 150411, zdroj: flickr.com, Public domain, upraveno

Když se podrobněji podíváme na kódové označení VK 30.01, zjistíme, že v sobě ukrývá zkratku pro plně pásové vozidlo (VK = Vollkettenkraftfahrzeug) hmotnostní kategorie okolo 30 tun (dvojčíslí před tečkou = hmotnost v tunách). Dvojčíslí 01 uvedené za tečkou pak ukazuje pořadové číslo projektu. V tomto případě by se tedy mělo jednat o první projekt 30 tunového tanku, což ovšem nebyla vůbec pravda. VK 30.01 rozhodně nebyl prvním projektem ve své „váhové kategorii“, a nebyl ani projektem posledním. Naopak byl vlastně pouze jedním z mnoha kroků na poměrně dlouhé vývojové cestě, která nakonec vedla až ke slavnému těžkému tanku Tiger. Čím ale tato cesta začala?

První zmínky o tanku hmotnostní kategorie 30 tun se objevily již v říjnu roku 1935. Stála za nimi snaha německé armády získat tank schopný zdolat silný čelní pancíř těžkých francouzských obrněnců Char 2C a Char B1. Hlavním požadavkem armády tedy byla silná výzbroj, konkrétně to měl být kanon ráže 75 mm s úsťovou rychlostí alespoň 650 m/s. Předpokládalo se přitom, že takto výkonnou zbraň nebude možno instalovat do žádného existujícího (nebo aktuálně vyvíjeného) německého tanku a bude tedy nutno vyvinout úplně nový a mnohem robustnější typ. Zástupci zbrojního úřadu (Waffenamt) se však zalekli toho, že takový robustní tank osazený výkonnou zbraní bude pravděpodobně také dost těžký. Stávající německé ženijní mosty však měly maximální nosnost „pouze“ 30 tun a žádné bojové vozidlo by tedy podle zbrojního úřadu nemělo být těžší, jinak jej vojáci nedokážou dostat přes žádný větší vodní tok. Z toho důvodu Waffenamt pro nový tank rovnou stanovil hmotnostní limit ve výši právě oněch 30 tun. V dalších výpočtech pak odborníci zbrojního úřadu dospěli k závěru, že pokud se má nový tank s požadovanou výzbrojí vejít do požadovaného hmotnostního limitu, bude si moci dovolit pancéřování o síle maximálně 20 mm. Bude to tedy nejspíš velký a silně vyzbrojený stroj, který bude ovšem velmi slabě pancéřovaný.

Mimo to přinesly první teoretické úvahy o stavbě nového tanku i mnoho dalších zjištění. Například se ukázalo, že se v celém Německu nevyrábí žádný motor takového výkonu, jaký pro nový tank požadoval zbrojní úřad. Bylo tedy nutno vyvinout nový kanon, nový motor a pak celé nové bojové vozidlo. Waffenamt proto musel oslovit hned několik firem, aby paralelně pracovaly na vývoji potřebných prvků. Jako první byla zahájena jednání s firmou Maybach-Motorenbau o vývoji nového tankového motoru s výkonem 700 koní. Šéfkonstruktér firmy Ing. Karl Maybach byl od začátku skeptický a tvrdil, že motor o takovém výkonu by musel mít 16 válců, což by jej činilo příliš velkým pro montáž do tanku. Zbrojní úřad však trval na motoru s nejvýše 12 válci, aby byly zachovány rozumné rozměry.

prototyp VK 30.01 během jízdních testů se závažím místo věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vývoj podvozku a korby pro nový tank byl objednán u firmy Henschel a konečně bojovou věž měla navrhnout a dodat firma Krupp. Zde se však musíme na chvíli pozastavit nad zadáním, které firma Krupp od zbrojního úřadu obdržela. Toto zadání totiž vůbec nehovořilo o instalaci kanonu s vysokou úsťovou rychlostí schopného probíjet pancíře francouzských tanků. Právě naopak do bojové věže měl být instalován kanon 7,5 cm KwK L/24, tedy zbraň s krátkou hlavní (24 násobků ráže), kterou byly vyzbrojeny rané tanky Panzer IV a která rozhodně nebyla určena k k likvidaci silně pancéřovaných cílů. Kanon 7,5 cm KwK L/24 vůbec nebyl navržen k ničení tanků, nýbrž naopak k boji proti tzv. měkkým cílům jako byla kulometná hnízda, bunkry nebo postavení dělostřelectva. Co k této změně původních plánů vedlo, není z literatury zřejmé, rozhodně to však nebylo jediné překvapení.

Dalším překvapením bylo oficiální označení, kterého se projektu dostalo. To totiž znělo "Begleitwagen (verstärkt)". To lze vcelku jasně interpretovat tak, že nový tank měl být silnější (verstärkt = zesílený) variantou tanku Panzer IV, neboť Begleitwagen bylo označení používané armádou právě pro tank Panzer IV. Sousloví Begleitwagen přitom znamená doslova „doprovodný vůz“ a velmi dobře popisuje taktickou roli tanku Panzer IV, tedy doprovázet početnější Panzer III a poskytovat jim podporu při ničení zmiňovaných měkkých cílů. Volba názvu "B.W. (verstärkt)" ve spojení s volbou kanonu 7,5 cm KwK L/24 tedy celkem jasně ukazuje, že nový 30 tunový tank měl na bojišti plnit stejnou roli, jako tank Panzer IV. To však vůbec neodpovídá původnímu záměru vojáků získat tank k ničení silně pancéřovaných francouzských obrněnců. Vypadá to zkrátka, jako by zbrojní úřad zcela opustil původní myšlenku a začal chystat něco jako silnějšího nástupce tanku Panzer IV.

Každopádně označení B.W. (verstärkt) nakonec platilo pouze do března 1937, kdy byl vyvíjený tank přejmenován na Infanteriewagen, zkráceně I.W. Název Infanteriewagen znamená doslova pěchotní vůz a evokuje tedy tank pro podporu pěchoty, což v rámci německého přístupu k budování tankového vojska nedává mnoho smyslu. Mělo snad jít o další změnu bojového poslání vyvíjeného stroje? Touto otázkou se asi není nutno příliš trápit, protože životnost označení I.W. činila pouhý jeden měsíc. Hned v dubnu 1937 byl totiž projekt znovu přejmenován, a to na Durchbruchswagen (tedy doslova průlomový vůz) uváděný zkratkou D.W. Toto označení se pak udrželo až do listopadu 1939, kdy na scénu konečně vstoupil kód VK 30.01.

kompletní prototyp VK 30.01 pravděpodobně ve zkušebním areálu firmy Henschel v Sennelageru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již bylo řečeno, podvozek a korbu pro nový tank měla navrhnout a vyrobit firma Henschel. Ta zpracovala hned dva návrhy nového stroje, pojmenované D.W. I a D.W. II, které se navzájem lišily převážně vnitřními komponentami. Pravděpodobně někdy okolo poloviny roku 1938 postavila firma Henschel prototypy obou svých návrhů. Byly to sice jen podvozky s korbami bez bojových věží a navíc byly vyrobeny pouze z měkké oceli, pro účely jízdních testů to však bohatě stačilo. Po vyhodnocení zkoušek obou prototypů dospěl zbrojní úřad k závěru, že ani jeden z nich není dostatečně vyzrálý a firma Henschel dostala za úkol pokračovat ve vývoji a připravit další verzi podvozku a korby. Také firma Krupp měla provést modernizaci své bojové věže. Přišel listopadu 1939 a označení projektu bylo konečně změněno na dobře známé VK 30.01. Přesněji řečeno původnímu Durchbruchswagenu se začalo říkat „VK 30.01 alte Konstruktion“ a chystané nové variantě „VK 30.01 neue Konstruktion“.

Pro VK 30.01 neue Konstruktion tedy firma Henschel navrhla úplně nový podvozek, který měl na každém boku sedm os pro pojezdová kola, se dvěma disky na každé ose. Disky kol na lichých osách byly umístěny hned u sebe, zatímco disky na sudých osách měly mezi sebou mezeru. Díky tomuto uspořádání se kola na sousedních osách mohla částečně překrývat, takže se jich do relativně krátké pásové soustavy vešlo více a hmotnost tanku se na ně lépe rozložila. Pojezdová kola VK 30.01 neue Konstruktion měla průměr 700 mm a byla opět opatřena gumovou obručí po obvodu. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a na nich pásy o šířce 520 mm.

Protože původně požadovaný motor o výkonu 700 koní nebyl zatím stále k dispozici, byl pro pohon VK 30.01 zvolen kompaktní šestiválec Maybach HL 116 TR o výkonu 300 koní. Jak bylo řečeno výše, původní propočty zbrojního úřadu počítaly s tím, že pokud se má nový tank vejít do hmotnostního limitu 30 tun, bude muset mít pancíř o síle maximálně 20 mm. Ukázalo se však, že stanovený váhový limit je možné dodržet i při použití mnohem silnějšího pancíře (jistě k tomu přispěl i lehčí kanon s krátkou hlavní). Trup VK 30.01 měl tedy pancíř o síle 50 mm na čele, bocích i zádi, 25 mm na stropní desce a 20 mm na dně vany. Zbrojní úřad si návrh firmy Henschel prohlédl a následně objednal výrobu tří prototypů.

a opět kompletní VK 30.01 s výrobním číslem podvozku 150411, který v roce 1945 padl do rukou spojeneckým vojákům, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Než se však VK 30.01 neue Konstruktion zhmotnil do podoby prototypu, přišla ještě celá řada změn a úprav. Ty se týkaly např. pancéřování, velikosti pojezdových kol i vratných kladek, hnacích kol, průlezů a jejich příklopů, palivové nádrže a dalších detailů. Zvažovaly se možnosti použití tří různých motorů (kromě Maybach HL 116 to byl ještě Maybach HL 150 a HL 190) a dokonce i tří různých převodovek (Maybach SRG 32 8 128, Maybach SMG 90 a Zahnradfabrik SSG 77). Podle plánů z listopadu 1939 měly být tři objednané prototypy VK 30.01 (bez věží) dodány po jednom v březnu, dubnu a květnu 1940. I když dodávka jako obvykle nabrala určité zpoždění, byly všechny tři podvozky s korbami byly podle všeho skutečně dodány v průběhu roku 1940.

Firma Krupp mezitím pracovala na nové verzi bojové věže. Požadavky zbrojního úřadu hovořily o nízké věži s velitelskou kupolí opatřenou otočným prstencem se sestavou sedmi periskopů. Dále měly být na střeše věže tři pevné pozorovací periskopy, dva průzory v bočních stěnách a samozřejmě otvor pro zaměřovač kanonu. V květnu 1940 však Waffenamt přišel s dalším požadavkem, a tím byla střílna pro kulomet v zadní stěně věže. Konstruktéři to vyřešili vytvořením jednoduchého otvoru, skrz který bylo možno vysunout hlaveň kulometu. Pokud nebyla používána, uzavírala se střílna kovovou „zátkou“.

V lednu 1940 si zbrojní úřad objednal stavbu osmi kompletních tanků VK 30.01 neue Konstruktion. Krupp měl Henschelu dodat nejen bojové věže, ale také připravit pancéřové korby. Korby měly být dodány mezi červencem a říjnem 1941, bojové věže pak v období od října 1941 do ledna 1942. Henschel měl následně zajistit kompletaci všech osmi tanků. Dodávky komponent se sice postupně začaly rozbíhat, ale v lednu 1942 přišla zásadní změna. S odkazem na snížení dostupných výrobních kapacit byl plán výroby tanků VK 30.01 neue Konstruktion snížen z osmi na pouhé čtyři. Podle záznamů firem Henschel a Krupp byly v roce 1942 postaveny čtyři podvozky s korbami i čtyři bojové věže, jakákoliv zmínka o montáží kompletních tanků ovšem chybí. Minimálně jeden tank však byl očividně dokončen a podroben testům na zkušebním polygonu firmy Henschel v Sennelageru.

jedna ze šesti věží pro VK 30.01, které byly zabudovány do opevnění atlantického valu a Siegfriedovy linie, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Ve druhé polovině roku 1941 zřejmě někomu na zbrojním úřadu došlo, že pokud tak robustní tank, jakým je VK 30.01, nese stejnou zbraň jako mnohem lehčí Panzer IV, je vlastně značně „podvyzbrojen“. Byl to tedy jakýsi návrat zpět na začátek k myšlence, že 30 tunový tank bude vyzbrojen kanonem schopným zdolat i silně pancéřované protivníky (nyní už však nikoliv francouzské, nýbrž sovětské). Koncem roku 1941 tedy Waffenamt oslovil firmu Krupp s dotazem, zda by šel do věže VK 30.01 neue Konstruktion namísto původně zamýšleného kanonu 7,5 cm KwK L/24 instalovat nějaký delší a silnější kanon. Nejprve byl navržen 7,5 cm KwK L/34,5 a později ještě delší 7,5 cm KwK L/43. V obou případech Krupp odpověděl zamítavě. Změna zbraně by totiž znamenala nutnost dosti zásadních konstrukčních úprav celé věže. Důvodem bylo pravděpodobně umístění stanoviště velitele přímo za kanonem. Při použití delší a silnější zbraně s větším zákluzem, by zde zřejmě pro velitele nezbylo dost místa a bylo by tedy nutno jeho stanoviště přesunout a to včetně přemístění velitelské věžičky.

Přišel 1942 a do sériové výroby směřovala nová varianta tanku Panzer IV s dlouhým a výkonným kanonem 7,5 cm KwK L/43. Zavedením této zbraně překonal Panzer IV sílu výzbroje VK 30.01 neue Konstruktion. Silou čelního pancíře se mu už rovněž vyrovnal, a přitom byl stále o více než čtvrtinu lehčí a díky rozběhnuté sériové výrobě byl i relativně levný. Projekt VK 30.01 neue Konstruktion tím pádem vlastně zcela ztratil smysl. Záhy proto přišlo rozhodnutí, že čtyři objednané stroje nebudou nasazeny na frontě k bojovým zkouškám, ale poslouží pouze pro výcvik nových tankistů. Tím byl osud projektu zpečetěn.

V listopadu 1942 někoho vcelku logicky napadlo, že k výcviku řidičů vlastně tanky VK 30.01 nepotřebují bojové věže a ty by se tak daly využít jinak, konkrétně jako součást statických opevnění v rámci tzv. atlantického valu a Siegfriedovy linie. Podle zpráv z března 1945 bylo takto použito celkem 6 bojových věží navržených původně pro tanky VK 30.01. Na konci války padly do rukou spojeneckých vojáků minimálně dva prototypy VK 30.01. Jeden nekompletní nalezli ve zkušebním areálu firmy Henschel v Haustenbecku. Toto vozidlo mělo namísto věže pouze závaží a na zádi radlici. Druhý prototyp s číslem podvozku 150411 byl ukořistěn v kompletním stavu. Pro úplnost ještě uveďme, že upravený podvozek VK 30.01 posloužil jako základ pro stavbu samohybného děla ráže 128 mm, které se stalo známé pod přezdívkou Sturer Emil. Ani tento stroj se však nedočkal sériové výroby a vznikl pouze ve dvou ověřovacích prototypech.

 

 

T-15

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Již během prvního roku války dospěl Wehrmacht ke zjištění, že ve svém obrněném arzenálu velmi postrádá rychlý tank, který by dokázal plnit průzkumné úkoly. Průzkum byl v té době doménou obrněných automobilů a případně také polopásových vozů. Tyto však měly své limity zejména v oblasti průchodnosti terénem, síly pancéřování a výzbroje. Obrněný automobil byl perfektním průzkumníkem, dokud se mohl pohybovat po silnici a nedostával se do nepřátelské palby. Mimo silnici však byl neohrabaný a k jeho vyřazení stačil teoreticky jediný pěšák, který mu prostřílel pneumatiky. Průzkumná vozidla založená na polopásovém podvozku, jako například SdKfz 250, na tom byla sice lépe v oblasti průchodnosti terénem, z pohledu pancéřování a výzbroje však také nemohla konkurovat tankům.

Ani žádný z tanků, které měli Němci v té době k dispozici, však nevyhovoval popsaným potřebám. Lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II byly zastaralé, slabě pancéřované i vyzbrojené. "Kořistní" PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t) zase nebyly dostatečně rychlé. Ani nejmodernější střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se pro průzkumnou roli nehodily a hlavně jich bylo třeba jako hlavních bojových strojů a ne jako průzkumných vozidel. Německý zbrojní úřad se proto rozhodl zahájit vývoj zcela nového typu tanku specializovaného na provádění průzkumné činnosti.

V červenci 1940 byly zadáním na vývoj takového tanku obeslány hned tři konkurenční podniky. Byla to jednak německá firma MAN (Maschinenfabrik Augsburg Nürnbeg) a pak dva původně československé závody BMM (bývalá ČKD) a Skoda-Werke (Škoda Plzeň). Každý z oslovených výrobců měl postavit pět ověřovacích prototypů, dva z měkké oceli a tři s plnohodnotným pancířem. Zadání požadovalo tank o hmotnosti mezi 11 a 13 tunami, který by dokázal dosáhnout rychlosti 50 až 60 km/h. Stroj měl být vyzbrojen kanonem ráže 20 nebo 37 mm a jedním kulometem. Obě zbraně měly být uloženy v otočné bojové věži.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Požadována byla nikoliv nýtovaná, ale svařovaná konstrukce. Tento požadavek jistě stál za výslovné uvedení v zadávací dokumentaci, protože u dvou ze tří oslovených firem hrozilo ovlivnění "československou konstrukční školou" a tedy použití nýtů tak jako tomu bylo u PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t). Bojové nasazení těchto tanků však odhalilo nejednu slabinu nýtovaných spojů a proto se Němci přikláněli k modernějšímu svařovaní.

Odpovědí plzeňské škodovky na výše popsanou německou poptávku byl prototyp tanku, který dostal označení T-15. Do konce roku 1940 zpracovali konstruktéři nákresy nového vozidla a v lednu 1941 byl postaven jeho dřevěný model ve skutečné velikosti. První funkční prototyp měl být dodán v říjnu nebo listopadu 1941, a pokud by došlo k přijetí projektu armádou, výroba měla naběhnout v následujícím roce.

První návrh T-15 v sobě nezapřel inspiraci lehkým tankem PzKpfw 38(t). Přední partie trupu byla řešena prakticky shodně, jen v čelní stěně kabiny chyběl trupový kulomet, který u nového stroje nebyl požadován. Také čelní stěna bojové věže byla řešena velmi podobně jako u staršího typu. Byl použit stejný typ kanonu (Škoda A7 ráže 37 mm) i kulometu (ZB vz. 37 ráže 7,92 mm) a obě zbraně byly uchyceny ve shodně provedených lafetách. Posouzení technického návrhu a dřevěného modelu však záhy přineslo významné konstrukční úpravy bojové věže, což podobnost s typem PzKpfw 38(t) snížilo. Původně lomenou zadní stěnu věže nahradila jednodušší stěna rovná a věž dostala jednu společnou čelní masku pro uchycení kanonu i kulometu. Maska byla válcovitého tvaru, podobného provedení jako u pozdních verzí tanku Panzer III.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Pro instalaci do nové masky musel být uzpůsoben i tankový kanon A7. Jeho upravená verze dostala označení A19, šlo však prakticky stále o tutéž zbraň. Zato typ kulometu byl změněn. Namísto československého ZB vz. 37 měl být instalován německé MG 34 ráže 7,92 mm.

První prototyp tanku T-15 byl dokončen v říjnu 1941 a druhý jej následoval hned v prosinci téhož roku. Podvozek nového tanku sestával na každém boku ze čtyř pojezdových kol o průměru 726 mm opatřených po obvodu plnou gumovou obručí. Kola byla dvojitá a do mezery mezi disky zapadaly vodící zuby pásů. Disky kol byly posíleny paprsky, mezi nimiž byly vyřezány odlehčovací otvory. Kola byla zavěšena na kyvných ramenech a to i z vnější strany. Kyvná ramena dvou sousedních kol se vždy sbíhala k sobě a byla navázána na dvě sdílené listové pružiny umístěné mezi prvním a druhým a mezi třetím a čtvrtým kolem. Přední pár pojezdových kol byl tedy odpružen jednou a zadní pár druhou listovou pružinou.

Vpředu podvozkové soustavy bylo ozubené napínací kolo o průměru 485 mm. Vzadu pak bylo kolo hnací s průměrem 574 mm. Horní část pásu nesly tři podpůrné kladky rozmístěné rovnoměrně nad mezery mezi pojezdovými koly. Pásy byly široké 270 mm. Na první pohled se systém zavěšení a odpružení pojezdových kol zdál jako krok zpět směrem ke složitým systémům tanků z meziválečného období. Nebylo to však tak docela pravda, protože mechanismus byl poměrně jednoduchý. Přesto se ale opět ukázalo, že vysunutí těchto prvků na vnější stranu pojezdových přináší více problémů než pozitiv. Vnější kyvná ramena byla snadno zranitelná nepřátelskou palbou (díra v pojezdovém kole tank nezastaví, ale ustřelený závěs už jízdu rozhodně zkomplikuje) a také mohlo dojít k jejich poškození při jízdě terénem (o kameny, pařezy apod.). Testy prototypu T-15 navíc ukázaly, že dochází k zanášení nečistot do vnějších ložisek.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V zadní části trupu byl motorový prostor. Pohon tanku zajišťoval benzínový osmiválec Škoda T-15 o obsahu 10,8 litru, který dával maximální výkon 220 koní při 2800 otáčkách za minutu. Na každé straně motorového prostoru vybíhal jeden výfuk, jehož tělo pak leželo na blatníku pásů a ústí mířilo za vůz. Převodovka umožňovala řazení šesti rychlostních stupňů pro jízdu oběma směry. Tank tam mohl teoreticky při couvání dosahovat stejné rychlosti jako při jízdě vpřed. Maximální rychlost vozu na silnici se pohybovala okolo 60 km/h a odpovídala tedy armádnímu zadání. Pokud jde o zásobu pohonných hmot lze narazit na různé údaje. Nejvyšší udávaný údaj je 300 litrů benzínu uložených ve dvou nádržích. S nimi pak měl tank být schopen urazit 250 až 280 kilometrů.

Trup tanku byl svařen z rovných pancéřových desek různé síly. Z nosu trupu se zvedala čelní stěna kabiny. V ní byly vyřezány dva pozorovací otvory pro řidiče a radistu sedící za touto stěnou. V původním návrhu (a také u dřevěného modelu) se průzory uzavíraly čtvercovými výsuvnými krytkami. U prototypů však byly instalovány podlouhlé masivní klapky. Tyto klapky se zřejmě měly stát v německé armádě standardním vzorem, protože byly použity také u konkurenčních prototypů firem MAN a BMM, ale objevují se i u dalších soudobých projektů lehkých tanků jako např. PzKpfw I Ausf. C nebo PzKpfw II Ausf. G.

Řidič (sedící vlevo) a radista (vpravo) dále mohli využít také pozorovací štěrbiny v bočních stěnách kabiny, po jedné na každém boku. Nad hlavou každého ze zmíněných členů posádky byl ve střeše kabiny před věží vyřezán jeho vlastní nástupní průlez. Zbylí dva muži na palubě měli svá stanoviště v bojové věži. Věž měla rovnou čelní a zadní stěnu a zaoblené boky. Věž byla mírně kónická, takže se na bocích a zádi směrem vzhůru zlehka zužovala. Prakticky celou čelní desku zabírala již zmíněná společná maska zbraní. Středem masky procházela hlaveň kanonu A19 ráže 37 mm. Nalevo od něj ústil zaměřovač kanonu. Napravo od kanonu byl pak instalován rovněž již zmíněný kulomet MG 34. Pro kanon se nakládalo 78 nábojů, pro kulomet pak 2100 nábojů.

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V pravé boční stěně věže se nacházel jediný štěrbinový průzor. V zadní stěně ani na druhém boku žádné pozorovací otvory nebyly. Na stropu věže byla instalována zvýšená velitelská věžička. V ní byl nástupní průlez uzavíraný jednodílným poklopem, který sloužil veliteli a střelci (tedy oběma mužům, kteří měli své stanoviště ve věži). Velitelská věžička nebyla opatřena pozorovacími otvory po obvodu, jako tomu bylo u většiny soudobých německých tanků. Namísto toho byl v přední části jejího stropu instalován periskop. Logika by říkala, že strop věžičky s periskopem bude otočný, aby mohl velitel sledovat okolí celého vozu. Z dostupných fotografií to však nemůže být potvrzeno, protože prakticky na všech míří periskop vpřed.

Prototyp číslo 2, který se zúčastnil srovnávacích testů, zůstal v Kummersdorfu a byl zde zřejmě nadále využíván jako cvičné vozidlo, protože do roku 1944 byl ještě dvakrát zaslán zpět do Plzně k opravám. Prototyp číslo 1 si plzeňská továrna ponechala pro vlastní potřeby až do prosince 1942, kde jej odeslala firmě Alkett do Berlína k dalším zkouškám. I přes zamítnutí celého projektu se plzeňský závod rozhodl pokračovat ve stavbě zbylých tří prototypů. Prototypy číslo 3 a 4 byly ukončeny zřejmě až v roce 1943 a v říjnu toho roku byly rovněž odeslány na zkušební polygon firmy Alkett kde zřejmě dosloužily.

Síla pancéřování byla největší na čelní stěně trupu (podvozkové vany), kabiny a věže. Zde to bylo plných 30 mm. Boční a zadní stěny trupu i věže měly tloušťku 20 mm. Strop a podlaha bojového prostoru měl pancíř o síle 12 mm a konečně strop věže a motorového prostoru byl silný jen 8 mm. Hmotnost tanku bývá uváděna někdy jako 10,86 tun jindy jako rovných 11 tun.

Od března do června 1942 probíhaly na zkušebním polygonu v Kummersdorfu testy prototypů všech tří oslovených firem. BMM (tedy bývalá ČKD) dodala ke zkouškám dva exempláře svého tanku s označením TNH n.A., který byl založený na starším PzKpfw 38(t). MAN dodal prototyp s označením PzKpfw II n.A. Škoda k testování poslala svůj prototyp číslo dvě. Výsledky zkoušek však nebyly právě pozitivní. Zpráva, kterou zkušební komise připravila 27. června 1942, shrnovala problémy, které se na tanku objevily po ujetí celkem 4022 km. Došlo k poškození ložisek klikového hřídele, hlav válců ale i součástí převodovky. Na základě provedených zkoušek ohodnotila komise tento tank jako nevyzrálý.

prototyp tanku T-15, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po skončení první části testů byl prototyp T-15 odeslán zpět do škodových závodů k odstranění zjištěných nedostatků. Totéž platilo i pro prototypy ostatních výrobců. V říjnu 1942 se pak konaly závěrečné srovnávací zkoušky. Konečný verdikt určil jako vítěze soutěže prototyp firmy MAN. Do historie se pak vítězný tank dostal pod označením PzKpfw II Ausf. L neboli Luchs. Projekt T-15 tím byl odsouzen k pádu do propadliště dějin.

Stavba posledního prototypu se s nízkou prioritou vlekla dál, až byla v říjnu roku 1944 zastavena. V lednu 1945 byl však vydán rozkaz k jeho urychlené dostavbě a odeslání k tankovému podúřadu v Olomouci. Němci zřejmě tou dobou hledali každý dostupný tank, který bylo možno nasadit do boje. Do konce války se však tento poslední exemplář nepodařilo dokončit. Po válce se škodovka snažila uplatnit svůj výtvor alespoň u obnovené československé armády. Prototyp byl provizorně osazen věží z tanku LT vz. 35 a byl předveden zástupcům vojska. Ani tato armáda však o něj neprojevila zájem.

Po roce 1946 probíhal další vývoj již jen v teoretické rovině. Na papíře tak vznikly upravené varianty tanku s označením T-15A, T-15S či T-16. Tyto projekty zahrnovaly významné změny v provedení trupu, výzbroji i na pohonné jednotce. Žádný z nich však nebyl realizován. V padesátých letech pak byl i poslední existující prototyp tanku T-15 sešrotován.

 

 

PANZERKAMPFWAGEN AUF EINHEITSFAHRGESTELL III/IV

možná podoba nového unifikovaného tanku na podvozku Einheitsfahrgestell III/IV, zdroj: Armorama.com, upraveno

První úvahy o vytvoření nového univerzálního typu tanku, který by v sobě spojoval ty nejlepší konstrukční prvky ze stávajících Panzer III a Panzer IV se podle některých pramenů objevily již koncem roku 1941. Motivací k těmto úvahám byla konsolidace výroby ze dvou do jednoho typu a dále pak zjednodušení a zlevnění servisní podpory, logistiky náhradních dílů a v neposlední řadě také výcviku posádek a mechaniků. Tehdy však tyto úvahy zřejmě zůstaly bez nějakých hmatatelných výsledků. O něco později, začátkem roku 1943, spatřil světlo světa první skutečný podvozek, který v sobě prvky tanků Panzer III a Panzer IV kombinoval. Ten ovšem nebyl vyvinut jako základ pro nějaký nový univerzální typ tanku, nýbrž jako nosič pro samohybné zbraně. Proto také dostal označení Geschützwagen III/IV (Geschützwagen = dělový vůz) a posloužil pro stavbu stíhače tanků Nashorn a samohybné houfnice Hummel.

Původní myšlenka vývoje univerzálního tanku byla znovu oprášena teprve na přelomu let 1943 a 1944 pod označením Panzerkampfwagen auf Einheitsfahrgestell III/IV, tedy doslova tank na jednotném podvozku III/IV. Specifikace pro nové vozidlo byly schváleny na jednání tzv. Panzerkommission dne 4. ledna 1944. Podvozková vana měla být převzata z tanku Panzer IV, stejně jako motor Maybach HL 120 TRM s chladičem a ventilátory. Převodovka typu SSG 77 spolu s koncovými převody, řídícími brzdami a hnacími koly byly zase převzaty z tanku Panzer III. Vozidlo však mělo dostat nové pojezdové ústrojí tvořené na každém boku šesti koly o průměru 660 mm. Pojezdová kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. V rámci úspor nebyla kola opatřena obvyklou gumovou obručí, ale ocelovým „ráfkem“ na tenké vrstvě gumy. Kola byla zavěšena v párech a odpružena pomocí listových pružin.

Einheitsfahrgestell III/IV dostal nové pásy o šířce 540 mm a ve srovnání s tankem Panzer IV také o 300 litrů větší palivové nádrže. Čelní pancíř trupu i kabiny řidiče byl nově řešen jako skloněný. Zůstal však „dvoustupňový“ podobně jako u původního Panzer IV. To znamená, že za ostrým nosem trupu následovala vodorovná část, ze které se až o kus dál zvedala čelní stěna kabiny řidiče. Uprostřed zmíněné vodorovné části byl vytvořen jakýsi snížený schod. Jeho účel není zřejmý, ale nějaký být musel, protože jinak by šlo jen o zbytečnou výrobní komplikaci. Horní deska nosu trupu byla silná 60 mm a skloněná pod úhlem 60 stupňů, dolní deska nosu byla stejně silná, ale skloněná pouze v úhlu 45 stupňů. Čelní stěna řidičovy kabiny měla dokonce tloušťku 80 mm a sklon 50 stupňů. Boční stěny trupu o síle 30 mm byly skloněné pod úhlem 36 stupňů.

prvky podvozku Einheitsfahrgestell III/IV byly na jaře 1944 testovány na muniční variantě vozidla Geschützwagen III/IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V levé části čelní stěny kabiny byl průzor pro řidiče. Podle některých zobrazení mělo být v pravé části této stěny střeliště pro trupový kulomet, který ovšem nebyl integrovaný do pancíře. Střeliště bylo podobného provedení jako u Jagdpanzer IV, tedy pouze otvor uzavíratelný kónicky tvarovaným krytem. Jiné prameny však vozidlo zobrazují bez tohoto střeliště (a tedy bez trupového kulometu). Posádka tanku měla být velmi pravděpodobně pětičlenná ve standardním složení řidič, radista/kulometčík, velitel, střelec a nabíječ. Kvůli ostrému sklonu čelní stěny kabiny nezbylo na jejím stropu před bojovou věží již místo pro nástupní průlez řidiče a radisty. Všech pět mužů tedy muselo pro nástup a výstup používat průlezy ve věži.

V zádi trupu byl motorový prostor, provedený velmi podobně jako u tanku Panzer IV. Bojová věž až na drobné detaily odpovídala věži z tanku Panzer IV verze Ausf. J včetně kanonu KwK 40 L/48 ráže 75 mm. Jedním z oněch odlišných detailů věže byl například přívod elektrické energie do věže, který byl řešen jednoduše a levně pomocí kabelu. Díky tomu nebylo možné věží otáčet v libovolném rozsahu, ale pouze o 270 stupňů do každé strany (celá zadní polosféra tedy byla pokrytá „duplicitně“, buď otočením věže napravo, nebo nalevo). Vezená zásoba munice čítala 100 nábojů pro kanon a 3150 nábojů pro kulomet (nebo kulomety).

Na unifikovaném podvozku Einheitsfahrgestell III/IV měl být kromě nového tanku stavěn také stíhač Jagdpanzer IV (vedený ovšem oficiálně pod označením Panzer IV lang (E)). V březnu 1944 objednal zbrojní úřad výrobu tří ověřovacích prototypů nového tanku. Zahájení sériové výroby bylo plánováno na únor 1945. V červenci 1944 však bylo rozhodnuto o ukončení projektu Panzerkampfwagen auf Einheitsfahrgestell III/IV. Naopak vývoj stíhače Panzer IV lang (E) měl pokračovat i nadále. Tento krok souvisel s obecným plánem postupného útlumu výroby tanku Panzer IV ve prospěch Jagdpanzeru IV a také s celkovou válečnou situací, která vyžadovala spíše maximalizaci stávající výroby, než zavádění nových typů.

Podle některých zdrojů byly prvky podvozku Einheitsfahrgestell III/IV na jaře 1944 testovány na pěti experimentálních vozidlech Geschützwagen III/IV. Detaily k tomuto testování nejsou známy, nicméně existuje fotografie, na které je jeden takový Geschützwagen III/IV zachycen. Jedná se o muniční vozidlo bez výzbroje.

 

 

VK 6501 (H)

velmi přibližně zakreslená plánovaná podoba tanku VK 6501 (H), zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Na projektu těžkého tanku hmotnostní kategorie okolo 65 tun pracovala od roku 1938 pod označením VK 6501 (H) firma Henschel. Tento silně pancéřovaný tank měl sloužit jako průlomové vozidlo, které by otevíralo trhliny v nejsilněji bráněných úsecích fronty.

Podle plánů konstruktérů měl mít stroj podvozek tvořený na každé straně deseti dvojitými pojezdovými koly malého průměru. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Nad nimi byly symetricky rozmístěny tři drobné kladky, které podpíraly horní část pásu. Soustavu uzavíralo vepředu kolo hnací a vzadu kolo napínací obě relativně velkého průměru a loukoťového typu.

Trup, který spočíval na podvozku, svým základním řešením připomínal trup tanku PzKpfw IV. Věž potom měla být z tohoto tanku převzata úplně beze změny. Uvažovalo se pouze o výměně hlavní zbraně za silnější kanon ráže 105 mm ale definitivní rozhodnutí nikdy nepadlo. Čelní deska trupu byla silná 100 mm a zbytek stěn 80 mm. Kromě kanonu měl mít tank ještě doplňkovou výzbroj v podobě tří těžkých kulometů. První z nich byl převzat spolu s věží a nacházel se v její čelní stěně napravo od kanonu. Další dva kulomety byly potom umístěny v malých otočných věžičkách v přední části trupu. Oba kulomety měl pravděpodobně obsluhovat radista.

Počet členů posádky, jejich funkce i rozmístění v interiéru vozidla bylo v souladu s německým standardem. Řidič seděl v levé polovině přední části trupu, napravo od něj seděl radista. Velitel, střelec a nabíječ měly potom svá stanoviště uvnitř věže.

Za pohonnou jednotku stroje byl vybrán benzínový dvanáctiválec Maybach HL 224 o obsahu 21 litrů a maximálním výkonu 600 koní při 3000 otáčkách za minutu. S tímto agregátem měl být 65 tun těžký kolos schopen dosáhnout maximální rychlosti jen okolo 25 km/h.

Zbrojní úřad Waffenamt povolil výrobu dvou prototypů k ověření vlastností nového stroje. Nakonec však vznikl pouze jeden a to ještě nekompletní. V roce 1942 byl totiž celý projekt zastaven. V tomto roce byla totiž zahájena výroba těžkého tanku Tiger, který převyšoval projekt VK 6501 ve všech parametrech a mnohem více odpovídal aktuálním potřebám německé armády.

 

 

PzKpfw VII - Löwe

nákres "lehčí" verze supertěžkého tanku Löwe, zdroj: internet, volné dílo, upraveno

Vývoj supertěžkého tanku byl zahájen již v roce 1941 coby reakce na sovětské těžké tanky, se kterými se německé armády střetávaly na východní frontě. Podle požadavků z konce roku 1941 měl mít nový stroj čelní pancíř o síle 140 mm a boční o síle 100 mm. Posádku mělo tvořit 5 mužů - tři uvnitř trupu a dva ve věži. Tank měl být poháněn lodním motorem Daimler-Benz o výkonu 1000 koní. Jeho hmotnost neměla překročit 90 tun.

V prvních měsících roku 1942 obdržela firma Krupp oficiální objednávku na vývoj tohoto tanku pod označením PzKpfw VII - Löwe (lev). Tento kolos měl být vyzbrojen buďto kanonem ráže 105 nebo 150 mm. Technici, kteří se podíleli na vývoji, vypracovali návrhy dvou verzí tanku - lehčí (leichte) a těžší (schwere) variantu. První z nich měla mít čelní pancíř silný 100 mm, váhu 76 tun a maximální rychlost 27 km/h zatímco druhá měla mít 120-ti milimetrový pancíř, hmotnost 90 tun a měla dosahovat maximální rychlosti pouhých 23 km/h. Lehčí verze měla podle návrhu věž umístěnou vzadu zatímco těžší verze ji měla uprostřed trupu a celkovým rozvržením a vzhledem připomínala, v té době ještě neexistující, tank Königstiger. Obě verze potom měly být vyzbrojeny kanonem ráže 105 mm.

Adolf Hitler sám rozhodl o opuštění konceptu lehké verze ve prospěch těžkého obra, přičemž trval na zesílení čelního pancíře na původně uvažovaných 140 mm a osazení kanonem ráže 150 mm. V roce 1942 bylo ale od dalšího vývoje tanku Löwe upuštěno ve prospěch vývoje ještě těžšího tanku Maus. Lev se tak nedočkal nikdy ani výroby prototypu.

 

 

E-100

nedokončený prototyp těžkého tanku E-100 tak, jak padl do rukou postupujícím spojencům, zdroj: internet, Public domain, upraveno

V roce 1943 byl zahájen rozsáhlý projekt „E“ zaměřený na vznik kompletní řady obrněné techniky několika kategorií. Písmeno E zkracovalo termín Entwicklungstyp, znamenající v překladu vývojový typ. Projekt E zahrnoval lehký tank E-10 o hmotnosti 10 až 15 tun, stíhač tanků E-25, hmotnostní kategorie 25 – 30 tun, střední tank E-50 jež měl v budoucnu nahradit stávající tank Panther, těžký tank E-75 jako nástupce Tigeru a konečně supertěžký tank E-100. Všechny stroje měly být připraveny k masové výrobě na přelomu let 1944 a 1945. Tank E-100 se ale nakonec stal jediným z nich, který opustil pouhá rýsovací prkna. Je s podivem proč se tak stalo právě v případě tohoto stroje, který byl svou koncepcí pro německou armádu nejméně praktickým i potřebným ze všech návrhů.

U všech ostatních vozidel značilo číslo za písmenem E přibližnou hmotnost vyvíjené stroje, u E-100 to však tak přesně neplatilo. Plánovaná hmotnost tohoto kolosu totiž byla 140 až 160 tun. Práce na prototypu supertěžkého tanku započaly v dílnách firmy Adler ještě před koncem roku 1943 a velmi pomalu se vlekly až do konce války. V dubnu 1945 nalezli nekompletní prototyp stroje na zkušebním polygonu Sennelager američtí vojáci. Do té doby se podařilo konstruktérům dokončit trup, instalovat motor a osadit podvozek pojezdovými koly. Nestihly již však dokončit věž ani osadit podvozek pásy.

američtí vojáci si prohlížejí nedokončený prototyp těžkého tanku E-100, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na oceli konstruktéři skutečně nešetřili. Čelní pancíř trupu byl silný 200 mm, boky 120 mm a zadní stěna 150 mm. Čelní stěna věže byla silná dokonce 240 mm a zbytek jejích stěn potom 200 mm. Základní konstrukce tanku odpovídala německému standardu. Věž byla umístěn uprostřed, motor byl v zadní části trupu, předovka v jeho přídi. Energii motoru přenášela k převodovce hřídel pod podlahou trupu.

Podvozek byl na každé straně tvořen osmi zdvojenými pojezdovými koly. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Při pohledu z boku tak byla celá vidět jen čtyři kola ve vnější řadě. Soustavu doplňovalo vpředu kolo hnací a vzadu kolo napínací. Pásy pro nový tank musely být široké plných 1000 mm aby byl měrný tlak na půdu udržen na rozumné úrovni. S těmito pásy byl však tank příliš široký pro přepravu na železničních vagónech. Podobně jako u tanků Tiger a Königstiger se tedy i pro E-100 počítalo s přezouváním užších pásů před vagónováním. Kromě toho by se však musely pro tak těžký tank použít speciální vagóny s větší nosností.

Jako pohonná jednotka měl sloužit nově vyvíjený benzínový motor Maybach HL 234 o maximálním výkonu 1200 koní, který měl být schopen udělit tanku úctyhodnou maximální rychlost okolo 40 km/h. Pro testování prototypu se však počítalo s použitím slabšího Maybach HL 230 P 30 o výkonu 700 koní.

nedokončený prototyp těžkého tanku E-100 tak, jak padl do rukou postupujícím spojencům, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Posádku stroje by tvořilo šest mužů. Řidič a radista by seděli vedle sebe v přední části trupu, velitel, střelec a dva nabíječi měli mít svá stanoviště ve věži. Věž byla svým designem velmi podobná věži tanku Maus. V čelní zaoblené stěně věže byla umístěna hlavní zbraň tanku. Její výběr nebyl ještě ani v době vzniku prototypu definitivní. Uvažovalo se o buď o kanonu ráže 150 mm nebo 174 mm. Doplňkovou výzbroj potom tvořila dvojice kulometů MG 42 ráže 7,92 mm.

Prototyp, který padl do rukou spojencům putoval po skončení války do Velké Británie k podrobnějšími prozkoumání a posléze pravděpodobně skončil ve šrotu. E-100 by byl jistě enormně odolnou a ničivou zbraní, jeho skutečná bojová hodnota je však sporná. V době naprosté vzdušné nadvlády spojenců i Sovětů by byl tak obrovský a pomalý stroj snadnou kořistí pro bombardéry.

 

 

Leopard (VK 16.02)

možná podoba průzkumného tanku Leopard, zdroj: Super-hobby.cz, upraveno

Akronym VK reprezentoval německé sousloví Vollketten, což česky znamená plně pásový. Šlo o označení, které Němci používali pro pásová obrněná vozidla (typicky tanky) ve fázi vývoje. Číselný kód 16.02 pak představoval přibližnou plánovanou hmotnost v tunách (16) a pořadové číslo projektu (02, tedy druhý projekt této hmotnostní kategorie). VK 16.02 se však stal mnohem známější pod údernějším označením Leopard.

Práce na vývoji tohoto moderního a rychlého průzkumného tanku začaly pravděpodobně již v polovině roku 1941 a to ve firmě MAN. Konkrétní podobu však stroj získal až v listopadu toho roku, poté co firma MAN obdržela armádní zadání na vývoj jiného stroje, a sice legendárního středního tanku Panther. Konstruktéři firmy MAN se tehdy rozhodli práce na obou vozidlech propojit a využít podobné konstrukční prvky. První nákresy Leopardu tak byly připraveny na konci listopadu 1941. Zbrojní úřad (Waffenamt) byl s návrhem spokojen a práce tedy mohly pokračovat dál. V lednu 1942 se však zástupci zbrojního úřadu začali obávat se, že další vývoj průzkumném tanku Leopard bude v MANu odčerpávat kapacity, které pak budou chybět právě při vývoji zmíněného středního tanku Panther. A protože vývoj Pantheru měl tehdy pro německou armádu nejvyšší prioritu, rozhodl Waffenamt o převedení celého projektu Leopard z firmy MAN na firmu MIAG z Braunschweigu. Bojovou věž i s výzbrojí pak měla připravit firma Daimler-Benz.

MIAG (Mühlenbau und Industrie AG) měl tedy převzít prvotní návrh firmy MAN a dotáhnout jeho vývoj až k sériové výrobě. MIAG původní návrh rozpracoval do dvou variant, jedné lehčí a rychlejší, ovšem se slabším pancéřováním a druhé těžší, silněji pancéřované, ale zato pomalejší. V obou variantách měl být tank vyzbrojen kanonem ráže 50 mm. V červnu 1942 byly obě varianty představeny Hitlerovi. Vůdce se jednoznačně přikláněl k variantě se silnějším pancířem. Odolnost tanku proti nepřátelské palbě byla podle něj důležitější než jeho rychlost. V Hitlerových představách totiž Leopard neměl být pouze průzkumným, ale také bojovým tankem. Koneckonců od července 1942 byl projekt veden pod označením Gefechtsaufklärer Leopard, což znamená doslova bojový průzkumník.

nákres průzkumného tanku Leopard, zdroj: wikimedia.org, autor Eclípse 321, Creative commons, upraveno

Hitlerem požadovaná těžší varianta tanku měla mít čelní pancíř o síle 80 mm, boční pancíř o síle 60 mm a záď trupu silnou 50 mm. V době, o které hovoříme, šlo o vpravdě mimořádné hodnoty. Tehdejší hlavní německý bojový tank Panzer IV dostal takto silný čelní pancíř až v nejnovější verzi Ausf. G, ale o podobné síle bočního nebo zadního pancíře si mohl nechat jen zdát. Taková úroveň pancéřování však samozřejmě nebyla zadarmo. Těžší varianta Leopardu měla dle propočtů vážit plných 26 tun, což bylo o 10 tun více, než bylo původně plánováno a skoro o 2,5 tuny více, než vážil Panzer IV Ausf. G. Na průzkumný tank to bylo opravdu hodně. Hitler to však za žádný problém nepovažoval.

Koncem července 1942 byla hotova technická dokumentace a v září 1942 byl schválen plán sériové výroby. První sériové tanky Leopard měly z výrobní linky sjet v dubnu 1943. V září 1942 však ministr zbrojení Speer informoval Hitlera, že všechny dotázané bojové jednotky u průzkumného stroje zcela jasně upřednostňují rychlost před odolností pancíře. Vojáci zkrátka měli jiné priority než Vůdce. Speer dále argumentoval, že ve své těžké variantě by Leopard sílou pancíře a rychlostí vlastně odpovídal bojovému tanku Panther, ale pokulhával by za ním svou výzbrojí. Za takových okolností by pak dávalo smysl prostě zvýšit produkci Pantherů a využívat je i jako silně ozbrojené průzkumné tanky namísto Leopardů. Hitler předložené argumenty uznal a změnil své rozhodnutí ve prospěch lehčí varianty.

MIAG se tedy znovu pustil do práce a připravil detailní dokumentaci pro lehčí verzi tanku. I když se záhy ukázalo, že ani ona lehčí verze nebude žádný drobeček. Vypočet očekávané hmotnosti se totiž zastavil až na hodnotě 21,9 tuny. Čelní pancíř trupu měl být silný 50 mm, boky a záď 30 mm. Podvozek měl být tvořen pěti pojezdovými koly na každém boku. Kola měla být stejného provedení jako u tanku Panther, ovšem většího průměru (pojezdová kola tanku Panther měla průměr 860 mm, u tanku Leopard to mělo být 960 mm). Způsob uspořádání a zavěšení kol byl také shodný, jako u Pantheru. Z tanku Panther byla převzata také přední hnací kola a zadní kola napínací. Rovněž pásy o šířce 660 mm pocházely z Pantheru. Podvozek i trup nového tanku svým celkovým provedením zkrátka vypadal jako zmenšená verze Pantheru. Až na to, že přední část kabiny posádky byla zúžená a do boků se kabina rozšiřovala až někde nad druhým pojezdovým kolem.

průzkumný tank Leopard v představě kreslíře, zde poněkud netradičně se střelištěm pro trupový kulomet, zdroj: Super-hobby.cz, upraveno

Použití širokých pásů znamenalo velmi dobré rozložení hmotnosti a nízký měrný tlak na půdu. Krátká pojezdová část podvozku zase zajišťovala skvělý poměr délky kontaktní plochy pásů ku šířce vozidla (cca 1:1), což v praxi znamenalo výbornou ovladatelnost stroje. Za pohonnou jednotku byl vybrán benzínový, kapalinou chlazený dvanáctiválec Maybach HL 157 P, který dával výkon 550 koní při 3600 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Maybach OG 55 11 77. Nejvyšší rychlost vozidla měla činit 60 km/h, běžná cestovní rychlost pak měla být asi 45 km/h na silnici a 30 km/h v terénu. Očekávaný akční rádius se pohyboval okolo 500 km na silnici a 300 km mimo ni.

Bojová věž svým provedením sice připomínala věž z těžkého obrněného automobilu Puma, byla však vyrobena na míru průzkumnému tanku. Oproti věži pro Pumu byla věž pro Leopard o něco větší, měla silnější pancíř a o něco větší sklon stěn. Čelo věže bylo silné 50 mm, její boky a záď 30 mm a strop 16 mm. Hlavní výzbroj vozu tvořil kanon KwK 39/1 L/60 ráže 50 mm. Hned napravo od kanonu byl instalován ještě kulomet MG 42. Uchycení obou zbraní v čelní stěně chránila silná odlévaná maska. Běžné Leopardy měly být osazeny radiostanicí typu Fu 5, velitelské stroje pak ještě stanicí Fu 8.

Posádku průzkumného tanku měli tvořit čtyři vojáci: řidič, velitel, střelec a nabíječ. Literatura uvádí, že nabíječ měl zároveň plnit také roli radisty, což však dost možná nebude správná informace. Rozmístění vojáků bylo dva v trupu a dva ve věži o čemž svědčí hned několik faktů: dva nástupní průlezy ve stropě kabiny před věží, pozorovací průzor na pravém boku kabiny a samotná velikost věže, která by pro tři vojáky rozhodně nestačila. Pokud by roli radisty opravdu plnil nabíječ, jakou funkci by potom zastával voják v trupu vedle řidiče? Pravděpodobnější je, že uvnitř trupu vedle sebe seděli řidič a radista a ve věži pak nabíječ a střelec, který byl zároveň i velitelem vozu.

Ať už to s posádkou mělo být tak či onak, stejně na to nedošlo. V lednu 1943 nařídil Hitler ukončení projektu Leopard, protože podle jeho názoru úroveň pancéřování a výzbroje neodpovídala požadavkům pro nadcházející roky, a to ani pokud by mělo jít o čistě průzkumný tank.

 

 

P 1000 "Ratte"

noční útok pozemního křižníku P 1000 v představách kreslíře Alexe O'Dowda, zdroj: artstation.com/odude se souhlasem autora, upraveno

S myšlenkou na výrobu supertěžkého tanku hmotnostní kategorie tisíc tun přišel v červnu 1942 Ing. Grote z ministerstva zbrojení, který byl jinak zodpovědný za výrobu ponorek. Hitlera tato myšlenka zaujala a pověřil firmu Krupp aby zahájila vývoj takového stroje. Projekt dostal označení Krupp P 1000. Pravděpodobně v návaznosti na již vyvíjený tank Maus (myš) získal nový projekt ještě jedno jméno a to Ratte (krysa).

Vzhledem k plánovaným rozměrům a hmotnosti stroje o něm Němci ani nehovořili jako o tanku ale rovnou jako o pozemním křižníku (Landkreuzer). Tomuto označení koneckonců odpovídaly i další prvky. Jako hlavní věž vozu měla být použita dělostřelecká věž z bitevní lodi třídy Graf Spee a to včetně výzbroje, pouze namísto tří děl v ní měly být jen dvě. Rovněž pohonné jednotky byly převzaty z lodí. Konstruktéři spočítali výkon potřebný k rozjetí tanku na 16000 koní.

První varianta motorizace počítala se dvěma dieselovými lodními motory MAN V12Z32/44. Každý z nich měl 24 válců a dával výkon 8500 koní. Druhá varianta zahrnovala osm menších ale rovněž dieselových lodních motorů Daimler-Benz MB501. Každý s 20 válci a o výkonu 2000 koní.

První nákresy stroje vznikly v prosinci 1942. Plánované rozměry byly vskutku impozantní. Délka stroje včetně kanonů činila 35 metrů a šířka 14 metrů. Na výšku potom měl P 1000 měřit plných 11 metrů, tedy zhruba jako třípatrový dům. Síla pancéřování není přesně známá. Na nejsilnějších místech, tedy na čelní stěně věže a trupu, měla pravděpodobně dosahovat 360 mm. Boční a zadní stěny a také stropy měly mít pancíř o síle od 150 do 250 mm.

pozemní křižník P 1000 v doprovodu tanků Panzer IV, opět od kreslíře Alexe O'Dowda, zdroj: artstation.com/odude se souhlasem autora, upraveno

Tank měl mít na každé straně trojici pásů (jak je vidět na kresbě výše) každý o šířce 1,2 metru. Jen šířka pásů na každé straně by tedy dosahovala více než 3,6 metru což odpovídá kompletní šířce těžkého tanku Maus (3,67 metru).

Hmotnost byla určena pouze kategorií a to na 1000 tun, tedy celý milion kilogramů! Pokud by však skutečně došlo ke stavbě stroje, byla by hmotnost pravděpodobně ještě vyšší. Vždyť jen hmotnost hlavní věže činila 380 tun! Maximální rychlost, které měly být stroj podle výpočtů konstruktérů schopen dosáhnout, se pohybovala okolo 40 km/h. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ve skutečnosti byla rychlost nižší, spíše se udává okolo 20 km/h.

Výzbroj, kterou měl křižním disponovat, byla skutečně pestrá. Hlavní výzbroj představovaly dva lodní kanony Schiffskanone C/34 ráže 280 mm umístěné vedle sebe v čelní stěně hlavní věže. Délka hlavně těchto kanonů činila více než 15 metrů. Každý z těchto dvou kanonů vážil 48 tun (tedy více než vážil například celý tank Panther). Používaly se pro ně dva druhy munice. Protitankový Panzersprenggranate o hmotnosti 330 kg a délce 120 cm a tříštivotrhavý Sprenggranate vážící 315 kg. Teoretický maximální dostřel kanonů byl 42 kilometrů!

Doplňkovou výzbroj tvořil jeden kanon ráže 128 mm. Sporné je ovšem jeho umístění. Podle některých nákresů (jako je ten výše) měl být kanon umístěn v čelní stěně trupu, podle jiných potom v samostatné věži na zádi. Pokud se nad oběma možnostmi zamyslíme, nalezneme argumenty pro obě řešení. Umístění vzadu by bylo praktičtější pro případ obrany proti útoku zezadu. Otočení hlavní věže o 180° by v takovém případě totiž trvalo příliš dlouho. Na druhou stranu i kanon umístěný v čelní stěně trupu by jistě našel uplatnění. Hlavní kanony totiž byly zamýšleny pro boj na velké vzdálenosti a nešly by pravděpodobně ani sklopit tak aby mohly střílet na blízku. Doplňkový kanon v trupu by tedy mohl sloužit k odhánění opovážlivců, kteří by se k supertanku přiblížili více než je zdrávo.

jedna z teoretických podob pozemního křižníku P 1000, zdroj: reddit.com

Další doplňkovou výzbrojí bylo osm rychlopalných protiletadlových kanonů FlaK 38 ráže 20 mm. Důvodem jejich instalace byla nutnost důsledné obrany tak rozměrného stroje proti leteckým útokům. Poslední výzbrojí byl pár kulometů MG 151/15 ráže 15 mm, který měl pravděpodobně sloužit jako obrana před nepřátelskou pěchotou.

Celý projekt P 1000 byl zrušen Albertem Speerem na počátku roku 1943. Do té doby nevznikl ani funkční prototyp ani model stroje. Jediná skutečně rozpracovaná část stroje, jeho hlavní věž, prý po odpískání projektu skončila jako součást statického pobřežního opevnění někde v Norsku.

Zrušení projektu bylo velmi rozumným krokem. Náklady, které by přinesl další vývoj, výroba a provoz tohoto monstra by totiž pravděpodobně nebyly nikdy vyváženy jeho bojovou hodnotou. I přes jeho ohromující rozměry by navíc nešlo o nezničitelný stroj, právě naopak. Pomalá obluda by byla relativně snadno zranitelná například leteckými útoky nebo pozemními minami. Oprava v polních podmínkách nebo odtažení poškození stroje by přitom samozřejmě nepřicházelo v úvahu.

 

GROSSTRAKTOR

LEICHTTRAKTOR

L.K.A. 1 & L.K.A. 2

M.K.A.

DURCHBRUCHSWAGEN

VK 30.01

T-15

EINHEITSFAHRGESTELL III/IV

VK 6501 (H)

LÖWE

E-100

LEOPARD

RATTE

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje