TOPlist

 

 

Grosstraktor

Grosstraktor firmy Krupp během zkoušek, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje lehkých a středních tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor". Střední tank, který z programu vzešel, se pak do dějin zapsal pod jménem Grosstraktor, tedy doslova velký traktor.

Oficiální požadavek na vývoj takového stroje obdržely firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig v roce 1925. Tehdy se pro něj ještě používalo kódové označení Armeewagen 20 (tedy doslova armádní vůz), které bylo až později změněno na zmíněné Grosstraktor. Každá z firem měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva ověřovací exempláře z běžné netvrzené ocele. Dodání prototypů bylo očekáváno na přelomu let 1929 a 1930.

Armádní zadání znělo na stroj hmotnostní kategorie 15 tun o délce trupu do 6 metrů. Někdy bývá požadovaná hmotnost uváděna jako 20 tun, což by mohlo vysvětlovat původ číslice 20 v kódovém označení Armeewagen 20. Tank měl mít pancíř o síle 6 až 14 mm a měl být schopen vyvinout maximální rychlost okolo 40 km/h. Jeho hlavní zbraní měl být kanon ráže 75 s délkou hlavně 24 násobků ráže. Doplňkovou výzbroj měly tvořit 2 až 4 kulomety. Někteří autoři uvádění, že armáda žádala pro nové tanky schopnost plavby.

Grosstraktor firmy Rheinmetall-Borsig jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každá z firem měla navrhnout a vyrobit komponenty vlastního vozu, finální montáž všech prototypů pak měla provést firma Rheinmetall. Navíc mělo mezi Daimlerem a Rheinmetallem dojít k dohodě ohledně věží. Rheinmetall měl podle této dohody vyvinout a postavit věže nejen pro svůj vlastní prototyp, ale i pro prototyp Daimler-Benz. Podle některých historiků měl být součástí armádního zadání požadavek na obecnou vzájemnou zaměnitelnost hlavních součástí tanku mezi výrobci. Velká podobnost finálních výtvorů všech tří firem by této teorii jen odpovídala.

U všech byl patrný vliv konstrukčních standardů první světové války a také britských a francouzských těžkých tanků. Pásová soustava byla velmi vysoká, takže horní část pásu sahala až do úrovně střechy trupu. V čele trupu bylo řídící stanoviště, dále následovala kabina posádky s hlavní bojovou věží nad ní. Za kabinou byla motorová sekce a v samé zádi byla sekundární kulometná věž.

Prototypy Daimler-Benz byly sice dokončeny v požadovaném termínu (první roku 1929 a druhý 1930) přesto však jako poslední ze všech. Pro odlišení byly tanky jednotlivých firem označeny římskou číslicí. Výtvor firmy Daimler-Benz dostal navzdory pořadí dokončení číslo jedna, a byl tedy veden jako Grosstraktor I. Prototypy Daimler dosahovaly hmotnosti 15 tun a byly tak nejlehčí ze všech. Pohon tanku zajišťoval motor Mercedes DIV (M182206), který dával maximální výkon 260 koní (podle některých pramenů to bylo 300 koní).

Grosstraktor firmy Daimler-Benz jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pojezdové ústrojí tvořilo u Grosstrakoru I na každé straně šestnáct malých pojezdových kol. První dvě kola byla umístěna nad úrovní terénu a podpírala pás při najíždění na překážku. Pojezdová kola byla spojena do osmi vozíků po dvou kolech. Zadních šest vozíků pak bylo opět spojeno po dvou společným závěsem využívajícím vždy jednu velkou horizontální listovou pružinu. Prakticky celou pásovou soustavu překrýval vnější boční pancíř s půlkruhovými servisními otvory (právě podle jejich tvaru je možné na fotografiích snadno odlišit stroj firmy Daimler-Benz).

Čelo trupu tvořily ostře skloněná horní a dolní deska se zaoblenou špicí. V pravé části této špice byla střílna pro kulomet. Na dolní desce nosu trupu byly upevněny háky pro vlečná lana.

Uprostřed horní desky byl zasazen velký reflektor ukrytý v uzavíratelném kovovém pouzdře. Horní deska nosu trupu přecházela do střechy kabiny posádky. V její přední části seděli vedle sebe řidič (nalevo) a trupový kulometčík (napravo). Výhled z vozu zajišťovala každému jeho vlastní kupole nad hlavou. Ta byla kruhového půdorysu, opatřená po obvodu pozorovacími otvory. Ve stropu každé kupole byl zřejmě nástupní průlez uzavíraný poklopem.

Grosstraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za stanovištěm řidiče a kulometčíka následovala kabina pro další tři vojáky a hlavní bojová věž tanku. Stěny věže se kónicky zužovaly, což zvyšovalo jejich odolnost proti ostřelování. V čelní stěně byl v pohyblivé masce instalován kanon ráže 75 mm a s ním spřažený kulomet. V bočních stěnách věže byly malé uzavíratelné kruhové otvory. Zřejmě šlo o střílny pro palbu z ručních zbraní posádky. Ve věži měli stanoviště velitel, střelec a nabíječ. K nástupu a výstupu jim sloužil průlez v zadní stěně věže (a snad i v jejím stropu).

Za hlavní kabinou následoval motorový prostor a za ním druhá menší věž. Ta byla umístěna níže než strop motorové sekce. Z toho důvodu nemohla být plně otočná a měla tedy pokrývat pouze prostor za tankem. V této věž byl instalován těžký kulomet ovládaný posledním, tedy šestým, členem posádky. Typ kulometu se mi nepodařilo zjistit, ale evidentně se jednalo o typ s vodou chlazenou hlavní. Díky tomu připomínal rukáv jeho hlavně spíše hlaveň kanonu než kulometu.

Podle některých pramenů byl jeden z prototypů firmy Daimler-Benz později osazen kanonem s delší hlavní. K této úvaze zřejmě autory vedla fotografie Daimlerova Grosstraktoru coby pomníku před kasárnami pátého Panzer Regimentu ve Wünsdorfu. Je však otázkou zda se skutečně jedná o opravdový kanon nebo jen jeho náhražku. Proč by si totiž někdo dával tu práci a montoval nový typ kanonu do tanku, který bude stát na podstavci jako památník? Větší smysl dává dle mého názoru kanon raději zcela vymontovat, použít někde jinde a nahradit pro památník pouhou atrapou hlavně? Dalo by se namítnout, že nový kanon mohl být do věže instalován v rámci postupných úprav prototypu dlouho před tím, než padlo rozhodnutí postavit tank na podstavec. Zřejmě tomu tak ale nebylo, protože tank firmy Daimler byl z testů velmi brzy vyřazen pro četné problémy a to co si na něm zasloužilo úpravy nebyla rozhodně jeho výzbroj. Mimochodem existují také fotografie, na kterých je z Grosstraktoru Daimler kanon zcela demontován a z čela věže ční jen trubice, která jinak tvořila první a druhý stupeň celé hlavně.

zadní pohled na Grosstraktor firmy Daimler-Benz, zdroj: forum.worldoftanks.eu, upraveno

Rheinmetall-Borsig dodal své dva prototypy ještě dříve než Daimler, konkrétně v letech 1928 a 1929. Přesto však Grosstraktor Rheinmetall dostal číslo II. Jak již bylo řečeno, celkové provedení tanku bylo velmi podobné konkurentům. Podvozek byl opět tvořen velkým počtem malých pojezdových kol, zadním kolem hnacím, předním napínacím a třemi podpůrnými kladkami. Pojezdových kol bylo u tohoto tanku osmnáct nebo dokonce devatenáct. První dvě pojezdová kola byla umístěna nad úrovní terénu pod napínacím kolem. Jejich posláním bylo podepřít pás při najíždění na překážku.

Celý bok byl opět překryt pancířem. Pohonnou jednotkou byl tentokrát letecký motor BMW Va o výkonu 250 koní. Za zmínku stojí zábradlí, které na některých fotografiích obepíná nejvyšší část trupu. Pravděpodobně se skutečně jednalo pouze o zábradlí a nikoliv o rámovou anténu radiostanice jak by se rovněž mohlo zdát. Řešení trupu tanku Rheinmetall odpovídalo popsanému prototypu firmy Daimler. Věže pak byly zcela identické, protože jejich výrobu pro Grosstraktor I i II zajišťoval právě Rheinmetall-Borsig. S hmotností 19,3 tuny byl Grosstraktor II nejtěžší ze všech tří soutěžních konstrukcí.

Minimálně jeden exemplář Grosstrakoru II byl rovněž použit pro stavbu pomníku před kasárnami a to zřejmě opět u pátého Panzer Regimentu. Na fotografiích tohoto pomníku je vidět zvláštní kombinace zbraní v hlavní bojové věži. Zdá se, že jsou zde vedle sebe instalovány kanony ráže 37 mm a 75 mm. Taková kombinace zbraní (mimochodem byla použita později také u tanku Neubaufahrzeug) by jistě dávala smysl, protože by v sobě spojovala možnost protitankového boje (37mm kanon) s možností podpory pěchoty (75mm kanon). Na základě studia fotografií si však dovolím vyslovit domněnku, že se i v tomto případě jedná o atrapy instalované do věže tanku-pomníku namísto opravdových zbraní. Odkud ale vzešla podoba této atrapy a vůbec její myšlenka? Teoreticky je možné, že do Grosstraktoru II byly v rámci jeho postupných úprav skutečně experimentálně instalovány dva zmíněné spřažené kanony.

Grosstraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak je již nyní jasné, na Grosstraktor firmy Krupp vyšlo číslo III. Krupp dodal své stroje v letech 1928 a 1929. Pojezdový systém sestával na každém boku z 12 malých pojezdových kol pospojovaných opět do párů, a dalších 2 nebo dokonce 4 samostatných. Zadní kolo bylo hnací, přední napínací a horní část pásu nesla obligátní trojice kladek. I zde byl bok překryt velkým plechem. Na rozdíl od dvou předešlých však bylo u Kruppova vozu ponecháno hnací kolo zcela odkryté. Pohonnou jednotkou byl, stejně jako u Grosstrakotru II, letecký agregát BMW Va. Hmotnost posledního prototypu se pohybovala od 16 do 16,4 tuny.

Prototypy všech tří výrobců byly shodné co do síly pancíře. Ta se pohybovala od 6 mm na dnových deskách do 13 mm na čele trupu. Shodná u nich všech byla prý také zásoba munice a to 104 kusů střel pro kanon ráže 75 mm a 6000 nábojů pro kulomety. Pokud jde o maximální rychlost, všechny Grosstraktory dosahovaly nebo překonávaly armádou požadovaných 40 km/h. Velmi sporná zůstává otázka schopnosti plavat. Podle literatury měly pohon během plavby zajišťovat lodní šrouby na zádi tanku. Nepodařilo se mi nalézt mnoho fotografií zadních partií Grosstraktor. Na těch, které jsem měl možnost vidět (např. ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE) však žádné lodní šrouby nejsou patrné. Přesto některý autoři dokonce uvádějí, že plavební zkoušky tanků probíhaly a že jeden z prototypů firmy Rheinmetall se v říjnu 1929 při takových zkouškách potopil!

V roce 1930 byly všechny vyrobené pokusné stroje odeslány do Sovětského svazu na ověřovací polygon Kama. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933. A až do tohoto roku zde zůstaly i Grosstraktory (nebo alespoň část z nich). Během testů se ukázala celá řada jejich nedostatků. Nejhůře ze všech si prý vedly prototypy firmy Daimler-Benz (tedy Grosstraktor I). Ty prý během zkoušek dohromady najezdily řádově jen desítky kilometrů a pak musely být pro neustále poruchy a problémy odstaveny. Většinu dalšího času zůstaly v opravárenských dílnách a snad byly dokonce z dalších testů vyřazeny a vráceny do Německa dříve než ostatní exempláře. Nejlépe si naopak vedly Grosstraktory II firmy Rheinmetall-Borsig. I u nich však bylo v rámci testů provedeno množství oprav, úprav a změn (možná i zmíněné osazení dvěma kanony).

Grosstraktor firmy Rheinmetall-Borsig slouží jako cvičný terč pro střelbu z Panzerschrecku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1979-107-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Protože byly prototypy postaveny z nepancéřované ocele, nebyly prý provedeny postřelovací testy a nemohla tudíž být objektivně vyhodnocena jejich odolnost. Ze síly použitého pancéřování je však zcela zřejmě, že by tanky byly odolaly pouze proti palbě z ručních protitankových pušek, nikoliv však palbě protitankových děl. Celkově byl projekt Grosstraktor spíše neúspěchem. Přesto však přinesl německým konstruktérům a armádě cenné zkušenosti. Mimo jiné si opět ověřili, že koncepce vícevěžových tanků je přežitek. Konkrétně u Grosstraktoru byl voják v zadní kulometné věži zcela odříznut od zbytku posádky a nemohl s nimi dost dobře koordinovat svoji činnost.

Po ukončení sovětsko-německé spolupráce v roce 1933 byly čtyři Grosstrakotry, které v té doby stále byly v SSSR (Daimlery byly zřejmě vráceny již dříve), navráceny zpět do Německa. Jak již bylo uvedeno, neúspěšné prototypy Daimler-Benz byly využity jako pomníky a to u kasáren 1. Panzer Regimentu v Erfurtu a u 5. Panzer Regimentu ve Wünsdorfu. Zbývající prototypy snad byly dále využívány jako cvičné stroje. V roce 1935 se měly v rámci 1. tankové divize zúčastnit vojenských manévrů. Minimálně jeden exemplář Krupp a jeden Rheinmetall se později také dočkaly využití jako pomník a to snad ve střelecké škole v Putlosu. Během války pak byly alespoň některé Grosstraktory využívány jako cvičné terče při výuce střelby z ručních protitankových zbraní a postupně pak zřejmě byly sešrotovány.

 

 

Leichttraktor

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo jiné druhy zbraní zakazovala Versailleská smlouva Německu také vývoj a výrobu tanků. Pokrokovější část německého armádního vedení si uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisti v závěru světové války, ale také hrozilo odstřižení průmyslové základny od vývojových trendů a moderních technologií. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. Již v polovině dvacátých let tak vznikl tajný program vývoje středních a lehkých tanků, maskovaných pod nevinným označením "traktor".

Rozhodnutí o vývoji lehkého tanku s označením Kleintraktor, tedy doslova malý traktor, padlo v březnu roku 1928 (později bylo označení změněno na finální Leichttraktor, tedy lehký traktor). Zadávací specifikace pro nový stroj vznikala zřejmě od dubna až do června 1928 a požadavky byly skutečně velmi vysoké. Tank měl mít otočnou bojovou věž osazenou kanonem ráže 37 mm a spřaženým kulometem ráže 7,92 mm. Měl mít plně pásový podvozek a motor o výkonu alespoň 60 koňských sil. Vůz musel dosahovat rychlosti 25 - 30 km/h na silnici a 20 km/h v terénu. Zásoba pohonných hmot měla tanku vystačit na ujetí minimálně 150 km nebo na 6 hodin provozu v kuse. Pancíř tanku měl odolat průbojným ocelovým puškovým projektilům. Hmotnost vozu neměla překročit 7,5 tuny a měrný tlak na půdu 0,5 kg na čtvereční centimetr.

Bylo požadováno osazení radiostanicí s dosahem alespoň 3 kilometry při zastavení a 2 kilometry při jízdě. Posádka měly být čtyřčlenná ve složení řidič, střelec, velitel a radista. Interiér tanku měl být odolný proti plynovému útoku. Specifikace obsahovala ještě mnoho dalších detailů týkajících se např. schopnosti překonat stoupání, stěnu či příkop, byla definována světlá výška podvozku i zásoba munice na palubě, byla poptávána montáž zadýmovacího zařízení apod. Cena jednoho tanku však nesměla překročit 50 tisíc marek. Armáda navíc nepožadovala jen samotný tank, ale vývoj pásového podvozku, na kterém by bylo následně možno postavit mimo lehkého tanku také muniční nebo zásobovací vůz, využitelný i v civilním sektoru. Předběžné zadání vzniklo v dubnu 1928, ale v průběhu května a června bylo ještě finalizováno. V průběhu finalizace došlo také ke změně označení projektu z původního Kleintraktor na Leichttraktor.

holý základ firmy Rheinmetall pro stavbu různých vozidel včetně lehkého tanku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Uvedeným zadáním pak byly (zřejmě v červnu 1928) obeslány firmy Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Každá z nich měla navrhnout, postavit a dodat k testům dva prototypy. Společnost Daimler-Benz se však do soutěže nezapojila, snad prý z nějakých vnitřních důvodů, o nichž lze dnes už jen spekulovat. Zřejmě to ale nebylo kvůli obavám z postihu za práce na vývoji zakázané zbraně (hrozily vysoké pokuty i vězení). Vždyť firma Daimler-Benz se ve stejné době klidně účastnila projektu Grosstraktor. Zbrojní úřad v reakci na odstoupení Daimleru prý upravil zadání pro zbylé dva účastníky soutěže. Jedna z firem měla mimo dva prototypy tanku postavit navíc také prototyp zásobovacího vozidla (Nachschubfahrzeug) na stejném podvozku a ta druhá pak zase prototyp stíhače tanků. Celkem tedy mělo vzniknout šest ověřovacích strojů.

Zbylý dva výrobci, tedy Krupp a Rheinmetall-Borsig, se potom dohodli na spolupráci. Každý z nich pracoval na vlastním podvozku a trupu, ale pro oba výtvory se počítalo se shodnou věží. Základní uspořádání prototypů obou firem bylo díky tomu prakticky shodné a vlastně navazovalo na prototypy prvoválečných lehkých tanků LK-I a LK-II. Motor byl uložen v přídi trupu, kabina posádky a bojová věž v zádi. Krupp předložil předběžné nákresy svého stroje již v červenci 1928, Rheinmetall o něco později. Pracovníci zbrojního úřadu si nákresy prostudovali a pravděpodobně v říjnu 1928 byly s oběma firmami podepsány smlouvy na stavbu skutečných prototypů. Ty pak byly dokončeny v květnu 1930.

Firma Rheinmetall pracovala přesně podle armádního zadání a vyvinula tedy univerzální základ, který umožňoval stavbu různých vozidel. Tento základ byl tvořen pásovým podvozkem a motorovou částí. Celá zadní partie zůstala otevřená a mohla být osazena různými nástavbami. Mohla zde být namontována pancéřovaná kabina s bojovou věží, čímž vzniknul lehký tank, nebo zde mohla být ložná plocha, která z celého stroje udělala nákladní vůz. Obě tyto varianty také Rheinmetall postavil a dodal ke zkouškám. Později na stejném základě zkonstruovali dokonce ještě stíhač tanků. Pásová soustava a celá motorová sekce byly samozřejmě u všech variant shodné (až na detaily).

nákladní vůz na základu firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Při stavbě samotného pásového podvozku se konstruktéři Rheinmetallu inspirovali pojezdovým systémem zemědělského traktoru (snad značky Cletrac - Cleveland tractor company). Jejich podvozek byl na každé straně tvořen dvanácti malými dvojitými pojezdovými koly. Kola byla vždy po dvou spojena do jakéhosi vozíku (těch tedy bylo celkem šest). Zbytek systému uchycení kol byl skryt pod bočním pancířem a jeho podobu lze tedy vyčíst jen z dostupných nákresů. Zmíněné vozíky byly pravděpodobně dále spojeny po dvou do společného závěsu odpruženého listovou pružinou.

Vpředu a vzadu ohraničovalo pásovou soustavu hnací a napínací kolo, obě velkého průměru a podobného provedení. Hnací kolo bylo vzadu, napínací vpředu. Horní část pásu nesly dvě podpůrné kladky. Mezi napínacím kolem a prvním kolem pojezdovým, bylo nad úrovní terénu umístěno ještě jedno drobné kolo, které mělo podepřít pás při nájezdu na překážku a usnadnit tak tanku její překonání. Bok pásové soustavy byl překrytý nýtovaným pancířem. Dolní část tohoto pancíře byla zavěšena na pantech a šlo jí tedy zvednout nahoru a získat tak přístup k systému zavěšení a odpružení pojezdových kol. Zajímavostí bylo využití gumových pásů.

V přední části trupu byl motorový prostor. V čelní stěně trupu, konkrétně v její horní části, byl otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce. U tanku byl tento otvor zakryt ocelovými žaluziemi, u nákladní varianty zůstal otevřený. Kapota motoru byla hranatá s rovnou horní deskou pomalu se zvedající od přídě směrem dozadu. Prakticky celý strop motorového prostoru zabíral dvoukřídlý kryt velikého servisního otvoru. Kryt byl částečně plný, a částečně mřížovaný a jeho křídla se otevírala směrem do boků. Na bocích motorové kapoty byly umístěny malé reflektory, po jednom na každé straně. Pod kapotou se ukrýval motor Daimler-Benz M36 převzatý z nákladního automobilu. Agregát o obsahu 7,8 litrů dával maximální výkon 100 koní při 2000 otáčkách za minutu. Převodovka Krupp byla rovněž původně automobilová a měla čtyři dvojité rychlosti pro jízdu vpřed a jednu dvojitou pro couvání.

Leichttraktor firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Až po sem se stroj ve variantě nákladního tahače a tanku nijak nelišily (protože byl použit popsaný jednotný základ. Rozdíly však začínaly hned za motorovým prostorem. U nákladní verze prototypu zůstala kabina řidiče částečně otevřená. Před sebou měl řidič jen malý rám vyplněný sklem, za sebou dřevěnou stěnu nákladního prostoru a nad hlavou jednoduchou stříšku. Zadní partie byla využita pro otevřenou ložnou plochu, která byla obehnaná prkennou ohrádkou jako u klasických nákladních automobilů. V této variantě mohl vůz přepravovat jak různý náklad, tak i vojáky.

Důležitější však byla bojová varianta stroje, tedy samotný lehký tank. U něj kapota motoru plynule přecházela v rovný strop plně uzavřené kabiny posádky. V její přední části měli svá stanoviště řidič a radista. Řidič seděl vlevo, radista vpravo vedle něj. Kabina posádky neměla žádnou čelní stěnu, ve které by mohly být průzory. Aby tedy řidič vůbec viděl před vozidlo, musel sedět na zvýšené sedačce a jeho hlava vlastně permanentně vyčnívala skrz nástupní průlez ze stropu kabiny. Chránil jej přitom zvýšený poklop tohoto průlezu, který vypadal v podstatě jako hranatá kovová krabice. V jejím čele a v obou bocích pak byly štěrbinové průzory, kterými řidič vyhlížel ven. V bezpečné oblasti mohl řidič celou "krabici" odklopit (odklápěla se na levou stranu) a získat mnohem lepší přímý výhled. Popsaný krabicový poklop vlastně představoval pokračování řidičovy kabiny a plnil podobnou funkci jako u pozdějších tanků tzv. velitelská věžička, tedy zajišťoval výhled a chránil hlavu vojáka pod ním. Originální označení takto řešeného pancíře nad hlavou řidiče prý znělo Kopfgehäuse což se dá také přeložit jako "hlavová ulita".

Radista měl nad svým stanovištěm také vlastní nástupní průlez, jeho poklop byl však zcela obyčejný, plochý, jednodílný, otevíraný směrem dozadu. Díky tomu nebylo kde udělat průzory a radista tak byl při zavřeném poklopu vlastně zcela bez výhledu ven. Mezi oběma zmíněnými nástupními průlezy byl umístěn velký reflektor, který bylo možno sklopit. Těsně před přechodem do stropu kabiny, vycházela z horní desky motorové kapoty trubice výfuku, která směřovala na pravý bok a zde nad blatníkem pásů dále dozadu. Velmi zajímavým prvkem výfukové trubice byl šroubovitý tlumič.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prakticky celý zbytek stropu kabiny zabírala bojová věž. Jak již bylo řečeno, věž byla v rámci spolupráce obou firem shodná u prototypu Rheinmetall i Krupp. Podle některých pramenů byla věž dílem švédských firem Landsverk a Bofors. Tato verze historie však v mnoha ohledech nedává smysl. Je sice pravda, že Švédsko mělo s Německem v meziválečném období velmi dobré vztahy. Ale i přesto... proč by měli Němci riskovat prozrazení porušování Versailské smlouvy tím, že do projektu přizvou zahraničního partnera? Navíc firma Bofors byla výrobcem kanonů, takže jejím příspěvkem k projektu by zřejmě byla hlavní zbraň pro nový tank. Prototypy však byly vyzbrojeny kanonem německé, nikoliv švédské provenience. Jako pravděpodobnější se tedy jeví verze, podle které věž pro oba výrobce vyvinula firma Rheinmetall, která také dodala kanonovou výzbroj.

Ať tak či tak, jednotná věž měla kruhový půdorys a její stěny se kónicky sbíhaly směrem vzhůru. Z kruhového půdorysu vystupovala čelní maska s výzbrojí. Tou byl podle všeho kanon 3,7cm KwK 36 L/45 a koaxiální kulomet pravděpodobně ráže 7,92 mm. Kanon byl umístěn lehce nalevo od středu masky a kulomet byl v její pravé části. Prameny se bohužel neshodnou na přesném typu kulometu. Z fotografií se však dá usuzovat, že v průběhu času byl používaný typ změněn. Zatímco u rané verze prototypu Rheinmetall byl zcela jistě použit kulomet s vodou chlazenou hlavní (umístěnou tedy v typickém tlustém rukávu), u pozdějšího upraveného tanku lze jasně vidět dlouhou štíhlou hlaveň, jakou měl například MG34. Vertikální náměr masky byl v rozsahu od -7 do +25 stupňů. Zásoba munice činila armádou požadovaných 150 nábojů pro kanon a 3000 pro kulomet.

Ve věži měli své stanoviště zbývající dva členové posádky, tedy velitel a střelec. Podle některých autorů byl ve věži ještě pátý muž, který plnil roli nabíječe. To však zřejmě nebude správná informace, neboť drtivá většina pramenů se shodne na čtyřčlenné posádce. Roli nabíječe tak zřejmě plnil buď sám střelec nebo velitel tanku. K nástupu a výstupu vojáků ve věži sloužily dva průlezy v zadní části bočních stěn věže. Každý průlez měl jednodílná dvířka opatřená pozorovací štěrbinou. Výhled před tank a míření pak zajišťovala dvojice periskopů, které čněly ze stropní desky věže. Zda byl ve stropu také nějaký průlez není zřejmé (nepodařilo se mi najít žádnou kvalitní fotografii s horním pohledem).

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V pravé polovině zadní stěny trupu byl další velký nástupní průlez uzavíraný jednodílnými dvířky. Na bočních stěnách kabiny byly na obou stranách blatníky pásů a na nich nosníky pro rámovou anténu radiostanice. Anténa kabinu obepínala z obou boků i ze zadu. Síla pancíře Leichttraktoru Rheinmetall se podle některých zdrojů pohybovala od 4 do 10 mm, podle jiných to bylo od 5 do 14 mm. Jeho celková hmotnost se pohybovala okolo 9 tun a maximální rychlost na silnici bývá udávána ve výši 30 až 35 km/h. Zásoba paliva měla být 220 litrů.

Některé prameny zmiňují ještě zajímavou vlastnost prototypu a to uměle udržovaný zvýšený tlak vzduchu v kabině posádky. Díky tomu nemohl dovnitř nekontrolovaně proudit vzduch zvenku, a tedy se sem nemohl ani dostat případný jedovatý plyn. Zda je tato informace pravdivá není jasné, faktem však je, že odolnost proti plynovému útoku byla součástí armádního zadání.

Kromě popsaného tanku a nákladního vozu postavil později Rheinmetall na svém podvozku také prototyp stíhače tanků. Ten měl menší věž (podle některých pramenů bez možnosti otáčení) a v ní protitankový kanon 3,7cm PaK 36 L/45 spřažený opět s kulometem. Počet členů posádky měl být u stíhače snížen ze čtyř na tři muže. Další detaily o tomto stroji se mi nepodařilo nalézt.

Leichttraktor firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Narozdíl od Rheinmetallu se konstruktéři firmy Krupp rozhodli vyvinout pro svůj Leichttraktor zcela nové pojezdové ústrojí. Na každé straně jej tvořilo šest malých a dvě větší (první a poslední) pojezdová kola. Kola byla složitě pospojována do společných vozíků a ty pak různě napojeny na celkem čtyři vinuté pružiny rozmístěné nerovnoměrně a pod různými úhly. Vzadu bylo hnací kolo velkého průměru. Vpředu pak bylo loukoťové kolo napínací. Část napínacího kola a boku trupu za ním překrýval pancéřový plech. Po celé své délce byly pásy překryty blatníky. V předu blatníky poměrně výrazně přečnívaly před čelo trupu a na každém z nich zde byl instalován jeden reflektor.

Kapota motorového prostoru byla velmi členitá. Její čelní stěnu tvořilo několik horizontálních plechových lamel, které umožňovaly proudění chladícího vzduchu k pohonné jednotce. Strop motorového prostoru měl zvýšený střed a výdechy chladícího vzduchu po stranách. Velmi netradiční bylo vyvedení výfuku. Jeho trubice ležela na pravém blatníku a vedla od zadní části motorového prostoru k přídi tanku. Existují fotografie, na kterých je na ústí výfuku nasazena jakási zřejmě gumová hadice, která výfuk jakoby prodlužuje a vede zplodiny níže dolů a do boku, prakticky až k pojezdovým kolům. Důvodem tohoto doplňku bylo zřejmě to, že u původní varianty zhoršoval kouř z výfuku výhled před vozidlo.

Za motorovým oddělením začínala zvýšená kabina posádky. V její levé části měl stanoviště řidič vozu. Podobně jako u konkurenčního prototypu měl i zde nad hlavou jakousi pancéřovou ulitu. V Kruppově podání však nebyla hranatá ale válcová se štěrbinovými průzory po obvodu. Nešlo však o kompletní válec. Velmi zajímavý byl způsob otevírání popsané ulity. Poloviny válce se rozevíraly do stran.

upravená varianta Leichttraktoru firmy Rheinmetall, všimněte si ventilačního otvoru v zadní stěně, prodloužené rámové antény a dalších detailů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud jde o počet mužů na palubě, některé prameny uvádějí tři a jiné zase čtyři vojáky. Už vzhledem k původnímu armádnímu zadání se však lze domnívat, že vyšší údaj bude správný. K nástupu a výstupu z kabiny sloužilo hned několik průlezů. Jeden byl v každé boční stěně, opatřený jednodílným krytem otevíraným směrem k zádi vozu. Velký průlez s dvoukřídlými dveřmi byl pak také v zadní stěně kabiny. Kabinu obepínala velká rámová anténa, která byla na levé straně dokonce protažena až k přídi. Nad kabinou byla instalována bojová věž, která byla shodná jako u prototypu Rheinmetall-Borsig.

Pohonná jednotka Kruppova stroje byla také shodná s konkurencí, byl jí motor Daimler-Benz M36 o výkonu 100 koní. Převodovka Soden umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Také síla pancíře byla stejná jako u Rheinmetallu a totéž platilo o zásobě paliva a maximální rychlosti. Hmotnost Kruppova VK31 činila 8,7 tuny.

Jak již bylo uvedeno, čtyři prototypy lehkého tanku byly dokončeny v dubnu a květnu roku 1930. Kódové označení nového tanku znělo VK31 (Versuchskonstruktion) a to shodně pro konstrukce obou soupeřících firem. Vozy byly následně odeslány k testování na polygon Kama v Sovětském svazu. Testovací a školící centrum Kama vzniklo v rámci spolupráce Sovětů a Němců v oblasti vývoji obrněné techniky a fungovalo až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1933.

Leichttraktor firmy Rheinmetall s novým typem podvozku jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Testy přinesly smíšené výsledky. Leichttrakory sice představovaly poměrně moderní a pohyblivé stroje, jejich skutečná bojová hodnota však byla podle odborníků velmi omezená. Mezi nejvíce kritizované nedostatky patřilo velmi slabé pancéřování a časté přehřívání motoru. Přesto měla armáda v roce 1931 objednat výrobu 34 tanků Rheinmetall (podle některých pramenů mělo být objednáno dokonce 289 tanků). Objednávka však byla následně zrušena kvůli jinému projektu vedenému pod označením Landwirtschaftlicher Schlepper, na jehož konci stál v roce 1934 tank Panzer I.

Krupp i Rheinmetall během následujících let na svých prototypech dále pracovaly, takže vznikly i jejich upravené verze. U konstrukce firmy Rheinmetall došlo například v roce 1931 nebo 1932 k úpravě pojezdového systému. Z vnějšku se modifikace projevila změnou provedení plechu, který překrýval pásovou soustavu. Právě na takto upraveném podvozku byl postaven zmíněný prototyp stíhače tanků.

Později došlo u Rheinmetallu i k dalším změnám. Blatníky pásů byly protaženy až k přídi tanku a spolu s nimi byla prodloužena i rámová anténa. Nad zadní polovinou blatníku levého pásu se objevila plechová "schránka", snad na nářadí. V zadní stěně trupu, nalevo od nástupního průlezu, vznikl nově mřížovaný otvor, který měl zřejmě odvětrávat kabinu posádky. Otvor v čelní stěně trupu, kterým proudil chladící vzduch k motoru, byl výrazně zvětšen. Z neviditelných změn mělo dojít k výměně převodovky za jiný typ.

Leichttraktor firmy Krupp jako pomník, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1932 nebo 1933 bylo u jednoho prototypu Rheinmetall instalováno zcela nové pojezdové ústrojí. Tvořila jej čtyři velká pojezdová kola, každé odpružené vlastní mohutnou vinutou pružinou. Nového provedení bylo i hnací a napínací kolo. Horní část pásu dosedala na tři rovnoměrně rozmístěné podpůrné kladky. Nový typ podvozku umožnil snížit celkovou výšku tanku, takže muselo dojít také ke změnám v konstrukci trupu. Došlo ale i k některým kosmetickým úpravám. Na nástupní průlez radisty byl například instalován zvýšený hranatý poklop Kopfgehäuse, stejný jako u řidiče. I radista tedy získal výhled z tanku.

V roce 1933 byla testovací základna Kama uzavřena a všechny prototypy Leichttraktoru byly navráceny do Německa. Jejich další osud není úplně přesně znám. Podle některých zdrojů se snad měly zapojit do vojenských manévrů v roce 1935. Potom byly převedeny do střelecké školy v Putlosu a zde ještě nějakou dobu využívány jako tréninkové stroje pro výcvik nových posádek. Minimálně jeden prototyp Krupp a jeden prototyp Rheinmetall s novým pojezdovým ústrojím (čtyři velká pojezdová kola) skončily jako pomníky (zřejmě právě v Putlosu). Jeden Kruppův tank byl pak pravděpodobně přestavěn na pozorovací nebo velitelské vozidlo, u kterého byla odstraněna věž a instalována nová větší kabina s velkou rámovou anténou.

 

 

T-15

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Již během prvního roku války dospěl Wehrmacht ke zjištění, že ve svém obrněném arzenálu velmi postrádá rychlý tank, který by dokázal plnit průzkumné úkoly. Průzkum byl v té době doménou obrněných automobilů a případně také polopásových vozů. Tyto však měly své limity zejména v oblasti průchodnosti terénem, síly pancéřování a výzbroje. Obrněný automobil byl perfektním průzkumníkem, dokud se mohl pohybovat po silnici a nedostával se do nepřátelské palby. Mimo silnici však byl neohrabaný a k jeho vyřazení stačil teoreticky jediný pěšák, který mu prostřílel pneumatiky. Průzkumná vozidla založená na polopásovém podvozku, jako například SdKfz 250, na tom byla sice lépe v oblasti průchodnosti terénem, z pohledu pancéřování a výzbroje však také nemohla konkurovat tankům.

Ani žádný z tanků, které měli Němci v té době k dispozici, však nevyhovoval popsaným potřebám. Lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II byly zastaralé, slabě pancéřované i vyzbrojené. "Kořistní" PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t) zase nebyly dostatečně rychlé. Ani nejmodernější střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se pro průzkumnou roli nehodily a hlavně jich bylo třeba jako hlavních bojových strojů a ne jako průzkumných vozidel. Německý zbrojní úřad se proto rozhodl zahájit vývoj zcela nového typu tanku specializovaného na provádění průzkumné činnosti.

V červenci 1940 byly zadáním na vývoj takového tanku obeslány hned tři konkurenční podniky. Byla to jednak německá firma MAN (Maschinenfabrik Augsburg Nürnbeg) a pak dva původně československé závody BMM (bývalá ČKD) a Skoda-Werke (Škoda Plzeň). Každý z oslovených výrobců měl postavit pět ověřovacích prototypů, dva z měkké oceli a tři s plnohodnotným pancířem. Zadání požadovalo tank o hmotnosti mezi 11 a 13 tunami, který by dokázal dosáhnout rychlosti 50 až 60 km/h. Stroj měl být vyzbrojen kanonem ráže 20 nebo 37 mm a jedním kulometem. Obě zbraně měly být uloženy v otočné bojové věži.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Požadována byla nikoliv nýtovaná, ale svařovaná konstrukce. Tento požadavek jistě stál za výslovné uvedení v zadávací dokumentaci, protože u dvou ze tří oslovených firem hrozilo ovlivnění "československou konstrukční školou" a tedy použití nýtů tak jako tomu bylo u PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t). Bojové nasazení těchto tanků však odhalilo nejednu slabinu nýtovaných spojů a proto se Němci přikláněli k modernějšímu svařovaní.

Odpovědí plzeňské škodovky na výše popsanou německou poptávku byl prototyp tanku, který dostal označení T-15. Do konce roku 1940 zpracovali konstruktéři nákresy nového vozidla a v lednu 1941 byl postaven jeho dřevěný model ve skutečné velikosti. První funkční prototyp měl být dodán v říjnu nebo listopadu 1941, a pokud by došlo k přijetí projektu armádou, výroba měla naběhnout v následujícím roce.

První návrh T-15 v sobě nezapřel inspiraci lehkým tankem PzKpfw 38(t). Přední partie trupu byla řešena prakticky shodně, jen v čelní stěně kabiny chyběl trupový kulomet, který u nového stroje nebyl požadován. Také čelní stěna bojové věže byla řešena velmi podobně jako u staršího typu. Byl použit stejný typ kanonu (Škoda A7 ráže 37 mm) i kulometu (ZB vz. 37 ráže 7,92 mm) a obě zbraně byly uchyceny ve shodně provedených lafetách. Posouzení technického návrhu a dřevěného modelu však záhy přineslo významné konstrukční úpravy bojové věže, což podobnost s typem PzKpfw 38(t) snížilo. Původně lomenou zadní stěnu věže nahradila jednodušší stěna rovná a věž dostala jednu společnou čelní masku pro uchycení kanonu i kulometu. Maska byla válcovitého tvaru, podobného provedení jako u pozdních verzí tanku Panzer III.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, všimněte si provedení čelní stěny věže a průzorů v trupu, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

Pro instalaci do nové masky musel být uzpůsoben i tankový kanon A7. Jeho upravená verze dostala označení A19, šlo však prakticky stále o tutéž zbraň. Zato typ kulometu byl změněn. Namísto československého ZB vz. 37 měl být instalován německé MG 34 ráže 7,92 mm.

První prototyp tanku T-15 byl dokončen v říjnu 1941 a druhý jej následoval hned v prosinci téhož roku. Podvozek nového tanku sestával na každém boku ze čtyř pojezdových kol o průměru 726 mm opatřených po obvodu plnou gumovou obručí. Kola byla dvojitá a do mezery mezi disky zapadaly vodící zuby pásů. Disky kol byly posíleny paprsky, mezi nimiž byly vyřezány odlehčovací otvory. Kola byla zavěšena na kyvných ramenech a to i z vnější strany. Kyvná ramena dvou sousedních kol se vždy sbíhala k sobě a byla navázána na dvě sdílené listové pružiny umístěné mezi prvním a druhým a mezi třetím a čtvrtým kolem. Přední pár pojezdových kol byl tedy odpružen jednou a zadní pár druhou listovou pružinou.

Vpředu podvozkové soustavy bylo ozubené napínací kolo o průměru 485 mm. Vzadu pak bylo kolo hnací s průměrem 574 mm. Horní část pásu nesly tři podpůrné kladky rozmístěné rovnoměrně nad mezery mezi pojezdovými koly. Pásy byly široké 270 mm. Na první pohled se systém zavěšení a odpružení pojezdových kol zdál jako krok zpět směrem ke složitým systémům tanků z meziválečného období. Nebylo to však tak docela pravda, protože mechanismus byl poměrně jednoduchý. Přesto se ale opět ukázalo, že vysunutí těchto prvků na vnější stranu pojezdových přináší více problémů než pozitiv. Vnější kyvná ramena byla snadno zranitelná nepřátelskou palbou (díra v pojezdovém kole tank nezastaví, ale ustřelený závěs už jízdu rozhodně zkomplikuje) a také mohlo dojít k jejich poškození při jízdě terénem (o kameny, pařezy apod.). Testy prototypu T-15 navíc ukázaly, že dochází k zanášení nečistot do vnějších ložisek.

dřevěný model tanku T-15 v jeho původní podobě, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V zadní části trupu byl motorový prostor. Pohon tanku zajišťoval benzínový osmiválec Škoda T-15 o obsahu 10,8 litru, který dával maximální výkon 220 koní při 2800 otáčkách za minutu. Na každé straně motorového prostoru vybíhal jeden výfuk, jehož tělo pak leželo na blatníku pásů a ústí mířilo za vůz. Převodovka umožňovala řazení šesti rychlostních stupňů pro jízdu oběma směry. Tank tam mohl teoreticky při couvání dosahovat stejné rychlosti jako při jízdě vpřed. Maximální rychlost vozu na silnici se pohybovala okolo 60 km/h a odpovídala tedy armádnímu zadání. Pokud jde o zásobu pohonných hmot lze narazit na různé údaje. Nejvyšší udávaný údaj je 300 litrů benzínu uložených ve dvou nádržích. S nimi pak měl tank být schopen urazit 250 až 280 kilometrů.

Trup tanku byl svařen z rovných pancéřových desek různé síly. Z nosu trupu se zvedala čelní stěna kabiny. V ní byly vyřezány dva pozorovací otvory pro řidiče a radistu sedící za touto stěnou. V původním návrhu (a také u dřevěného modelu) se průzory uzavíraly čtvercovými výsuvnými krytkami. U prototypů však byly instalovány podlouhlé masivní klapky. Tyto klapky se zřejmě měly stát v německé armádě standardním vzorem, protože byly použity také u konkurenčních prototypů firem MAN a BMM, ale objevují se i u dalších soudobých projektů lehkých tanků jako např. PzKpfw I Ausf. C nebo PzKpfw II Ausf. G.

Řidič (sedící vlevo) a radista (vpravo) dále mohli využít také pozorovací štěrbiny v bočních stěnách kabiny, po jedné na každém boku. Nad hlavou každého ze zmíněných členů posádky byl ve střeše kabiny před věží vyřezán jeho vlastní nástupní průlez. Zbylí dva muži na palubě měli svá stanoviště v bojové věži. Věž měla rovnou čelní a zadní stěnu a zaoblené boky. Věž byla mírně kónická, takže se na bocích a zádi směrem vzhůru zlehka zužovala. Prakticky celou čelní desku zabírala již zmíněná společná maska zbraní. Středem masky procházela hlaveň kanonu A19 ráže 37 mm. Nalevo od něj ústil zaměřovač kanonu. Napravo od kanonu byl pak instalován rovněž již zmíněný kulomet MG 34. Pro kanon se nakládalo 78 nábojů, pro kulomet pak 2100 nábojů.

prototyp tanku T-15, zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni, 4. oddělení

V pravé boční stěně věže se nacházel jediný štěrbinový průzor. V zadní stěně ani na druhém boku žádné pozorovací otvory nebyly. Na stropu věže byla instalována zvýšená velitelská věžička. V ní byl nástupní průlez uzavíraný jednodílným poklopem, který sloužil veliteli a střelci (tedy oběma mužům, kteří měli své stanoviště ve věži). Velitelská věžička nebyla opatřena pozorovacími otvory po obvodu, jako tomu bylo u většiny soudobých německých tanků. Namísto toho byl v přední části jejího stropu instalován periskop. Logika by říkala, že strop věžičky s periskopem bude otočný, aby mohl velitel sledovat okolí celého vozu. Z dostupných fotografií to však nemůže být potvrzeno, protože prakticky na všech míří periskop vpřed.

Prototyp číslo 2, který se zúčastnil srovnávacích testů, zůstal v Kummersdorfu a byl zde zřejmě nadále využíván jako cvičné vozidlo, protože do roku 1944 byl ještě dvakrát zaslán zpět do Plzně k opravám. Prototyp číslo 1 si plzeňská továrna ponechala pro vlastní potřeby až do prosince 1942, kde jej odeslala firmě Alkett do Berlína k dalším zkouškám. I přes zamítnutí celého projektu se plzeňský závod rozhodl pokračovat ve stavbě zbylých tří prototypů. Prototypy číslo 3 a 4 byly ukončeny zřejmě až v roce 1943 a v říjnu toho roku byly rovněž odeslány na zkušební polygon firmy Alkett kde zřejmě dosloužily.

Síla pancéřování byla největší na čelní stěně trupu (podvozkové vany), kabiny a věže. Zde to bylo plných 30 mm. Boční a zadní stěny trupu i věže měly tloušťku 20 mm. Strop a podlaha bojového prostoru měl pancíř o síle 12 mm a konečně strop věže a motorového prostoru byl silný jen 8 mm. Hmotnost tanku bývá uváděna někdy jako 10,86 tun jindy jako rovných 11 tun.

Od března do června 1942 probíhaly na zkušebním polygonu v Kummersdorfu testy prototypů všech tří oslovených firem. BMM (tedy bývalá ČKD) dodala ke zkouškám dva exempláře svého tanku s označením TNH n.A., který byl založený na starším PzKpfw 38(t). MAN dodal prototyp s označením PzKpfw II n.A. Škoda k testování poslala svůj prototyp číslo dvě. Výsledky zkoušek však nebyly právě pozitivní. Zpráva, kterou zkušební komise připravila 27. června 1942, shrnovala problémy, které se na tanku objevily po ujetí celkem 4022 km. Došlo k poškození ložisek klikového hřídele, hlav válců ale i součástí převodovky. Na základě provedených zkoušek ohodnotila komise tento tank jako nevyzrálý.

prototyp tanku T-15, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po skončení první části testů byl prototyp T-15 odeslán zpět do škodových závodů k odstranění zjištěných nedostatků. Totéž platilo i pro prototypy ostatních výrobců. V říjnu 1942 se pak konaly závěrečné srovnávací zkoušky. Konečný verdikt určil jako vítěze soutěže prototyp firmy MAN. Do historie se pak vítězný tank dostal pod označením PzKpfw II Ausf. L neboli Luchs. Projekt T-15 tím byl odsouzen k pádu do propadliště dějin.

Stavba posledního prototypu se s nízkou prioritou vlekla dál, až byla v říjnu roku 1944 zastavena. V lednu 1945 byl však vydán rozkaz k jeho urychlené dostavbě a odeslání k tankovému podúřadu v Olomouci. Němci zřejmě tou dobou hledali každý dostupný tank, který bylo možno nasadit do boje. Do konce války se však tento poslední exemplář nepodařilo dokončit. Po válce se škodovka snažila uplatnit svůj výtvor alespoň u obnovené československé armády. Prototyp byl provizorně osazen věží z tanku LT vz. 35 a byl předveden zástupcům vojska. Ani tato armáda však o něj neprojevila zájem.

Po roce 1946 probíhal další vývoj již jen v teoretické rovině. Na papíře tak vznikly upravené varianty tanku s označením T-15A, T-15S či T-16. Tyto projekty zahrnovaly významné změny v provedení trupu, výzbroji i na pohonné jednotce. Žádný z nich však nebyl realizován. V padesátých letech pak byl i poslední existující prototyp tanku T-15 sešrotován.

 

 

DW 1 & DW 2

plánovaná podoba tanku DW 1, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Všechny německé tanky vyráběné před vypuknutím druhé světové války spadaly do lehké nebo střední hmotnostní kategorie. Německý zbrojní úřad (Waffenamt) však hodlal vybavit armádu i tanky těžkými, silně vyzbrojenými i pancéřovanými. Meziválečné pokusy o vývoj a výrobu těžkého tanku, které přivedly na svět stroje Grosstraktor a Neubaufahrzeug, nebyly žádnými velkými úspěchy a výsledky rozhodně nesplňovaly očekávání Waffenamtu.

Počátkem roku 1937 proto úřad vypracoval technické specifikace na vývoj nového těžkého tanku, který by se stal standardním tankem ve službách Wehrmachtu. Vývojem nového vozu se pod kódovým označením DW 1 (DW = Durchbruchwagen = průlomové vozidlo) zabývala firma Henschel. Vývoj však dospěl pouze k postavení jediného prototypu podvozku. Ten byl na každé straně tvořen pěti pojezdovými koly, kolem hnacím, napínacím a třemi podpůrnými kladkami. Pojezdová kola byla opatřena gumovou bandáží po obvodu a byla zavěšena i odpružena individuálně. První a poslední kolo bylo přitom ještě vybaveno hydraulickým tlumičem.

Na podvozku spočíval trup tvořený rovnými ocelovými deskami spojenými svařováním. Síla čelní desky byla 50 mm. Hotový podvozek byl následně podroben důkladným jízdním testům, při kterých nesl betonové závaží simulující hmotnost věže. Navrhovaný tank měl v kompletním stavu dosahovat hmotnosti 30 tun a být vyzbrojen krátkohlavňovým kanonem KwK 37 L/24 ráže 75 mm, který byl použit rovněž pro střední tank PzKpfw IV.

Vybaven motorem Maybach HL 120 o výkonu 280 koní měl být tank schopen dosáhnout na silnici rychlosti až 35 km/h.

Na DW 1 úzce navázal další vývojový typ nesoucí označení DW 2. Opět byl vyroben pouze jediný exemplář podvozkové skupiny tohoto stroje bez věže a výzbroje. Šlo v podstatě o vylepšení předcházejícího projektu. Jeho plánovaná celková hmotnost vzrostla na 33 tun. Předpokládaná maximální rychlost se však při použití stejné pohonné jednotky nezměnila. Plánovanou hlavní zbraní byl opět kanon z tanku Panzer IV. Krátce poté co podvozek DW 2 prodělal jízdní testy byl celý projekt DW zastaven.

 

 

VK 6501 (H)

velmi přibližně zakreslená plánovaná podoba tanku VK 6501 (H), zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Na projektu těžkého tanku hmotnostní kategorie okolo 65 tun pracovala od roku 1938 pod označením VK 6501 (H) firma Henschel. Tento silně pancéřovaný tank měl sloužit jako průlomové vozidlo, které by otevíralo trhliny v nejsilněji bráněných úsecích fronty.

Podle plánů konstruktérů měl mít stroj podvozek tvořený na každé straně deseti dvojitými pojezdovými koly malého průměru. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Nad nimi byly symetricky rozmístěny tři drobné kladky, které podpíraly horní část pásu. Soustavu uzavíralo vepředu kolo hnací a vzadu kolo napínací obě relativně velkého průměru a loukoťového typu.

Trup, který spočíval na podvozku, svým základním řešením připomínal trup tanku PzKpfw IV. Věž potom měla být z tohoto tanku převzata úplně beze změny. Uvažovalo se pouze o výměně hlavní zbraně za silnější kanon ráže 105 mm ale definitivní rozhodnutí nikdy nepadlo. Čelní deska trupu byla silná 100 mm a zbytek stěn 80 mm. Kromě kanonu měl mít tank ještě doplňkovou výzbroj v podobě tří těžkých kulometů. První z nich byl převzat spolu s věží a nacházel se v její čelní stěně napravo od kanonu. Další dva kulomety byly potom umístěny v malých otočných věžičkách v přední části trupu. Oba kulomety měl pravděpodobně obsluhovat radista.

Počet členů posádky, jejich funkce i rozmístění v interiéru vozidla bylo v souladu s německým standardem. Řidič seděl v levé polovině přední části trupu, napravo od něj seděl radista. Velitel, střelec a nabíječ měly potom svá stanoviště uvnitř věže.

Za pohonnou jednotku stroje byl vybrán benzínový dvanáctiválec Maybach HL 224 o obsahu 21 litrů a maximálním výkonu 600 koní při 3000 otáčkách za minutu. S tímto agregátem měl být 65 tun těžký kolos schopen dosáhnout maximální rychlosti jen okolo 25 km/h.

Zbrojní úřad Waffenamt povolil výrobu dvou prototypů k ověření vlastností nového stroje. Nakonec však vznikl pouze jeden a to ještě nekompletní. V roce 1942 byl totiž celý projekt zastaven. V tomto roce byla totiž zahájena výroba těžkého tanku Tiger, který převyšoval projekt VK 6501 ve všech parametrech a mnohem více odpovídal aktuálním potřebám německé armády.

 

 

PzKpfw VII - Löwe

nákres "lehčí" verze supertěžkého tanku Löwe, zdroj: internet, volné dílo, upraveno

Vývoj supertěžkého tanku byl zahájen již v roce 1941 coby reakce na sovětské těžké tanky, se kterými se německé armády střetávaly na východní frontě. Podle požadavků z konce roku 1941 měl mít nový stroj čelní pancíř o síle 140 mm a boční o síle 100 mm. Posádku mělo tvořit 5 mužů - tři uvnitř trupu a dva ve věži. Tank měl být poháněn lodním motorem Daimler-Benz o výkonu 1000 koní. Jeho hmotnost neměla překročit 90 tun.

V prvních měsících roku 1942 obdržela firma Krupp oficiální objednávku na vývoj tohoto tanku pod označením PzKpfw VII - Löwe (lev). Tento kolos měl být vyzbrojen buďto kanonem ráže 105 nebo 150 mm. Technici, kteří se podíleli na vývoji, vypracovali návrhy dvou verzí tanku - lehčí (leichte) a těžší (schwere) variantu. První z nich měla mít čelní pancíř silný 100 mm, váhu 76 tun a maximální rychlost 27 km/h zatímco druhá měla mít 120-ti milimetrový pancíř, hmotnost 90 tun a měla dosahovat maximální rychlosti pouhých 23 km/h. Lehčí verze měla podle návrhu věž umístěnou vzadu zatímco těžší verze ji měla uprostřed trupu a celkovým rozvržením a vzhledem připomínala, v té době ještě neexistující, tank Königstiger. Obě verze potom měly být vyzbrojeny kanonem ráže 105 mm.

Adolf Hitler sám rozhodl o opuštění konceptu lehké verze ve prospěch těžkého obra, přičemž trval na zesílení čelního pancíře na původně uvažovaných 140 mm a osazení kanonem ráže 150 mm. V roce 1942 bylo ale od dalšího vývoje tanku Löwe upuštěno ve prospěch vývoje ještě těžšího tanku Maus. Lev se tak nedočkal nikdy ani výroby prototypu.

 

 

E-100

nedokončený prototyp těžkého tanku E-100 tak, jak padl do rukou postupujícím spojencům, zdroj: internet, Public domain, upraveno

V roce 1943 byl zahájen rozsáhlý projekt „E“ zaměřený na vznik kompletní řady obrněné techniky několika kategorií. Písmeno E zkracovalo termín Entwicklungstyp, znamenající v překladu vývojový typ. Projekt E zahrnoval lehký tank E-10 o hmotnosti 10 až 15 tun, stíhač tanků E-25, hmotnostní kategorie 25 – 30 tun, střední tank E-50 jež měl v budoucnu nahradit stávající tank Panther, těžký tank E-75 jako nástupce Tigeru a konečně supertěžký tank E-100. Všechny stroje měly být připraveny k masové výrobě na přelomu let 1944 a 1945. Tank E-100 se ale nakonec stal jediným z nich, který opustil pouhá rýsovací prkna. Je s podivem proč se tak stalo právě v případě tohoto stroje, který byl svou koncepcí pro německou armádu nejméně praktickým i potřebným ze všech návrhů.

U všech ostatních vozidel značilo číslo za písmenem E přibližnou hmotnost vyvíjené stroje, u E-100 to však tak přesně neplatilo. Plánovaná hmotnost tohoto kolosu totiž byla 140 až 160 tun. Práce na prototypu supertěžkého tanku započaly v dílnách firmy Adler ještě před koncem roku 1943 a velmi pomalu se vlekly až do konce války. V dubnu 1945 nalezli nekompletní prototyp stroje na zkušebním polygonu Sennelager američtí vojáci. Do té doby se podařilo konstruktérům dokončit trup, instalovat motor a osadit podvozek pojezdovými koly. Nestihly již však dokončit věž ani osadit podvozek pásy.

američtí vojáci si prohlížejí nedokončený prototyp těžkého tanku E-100, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na oceli konstruktéři skutečně nešetřili. Čelní pancíř trupu byl silný 200 mm, boky 120 mm a zadní stěna 150 mm. Čelní stěna věže byla silná dokonce 240 mm a zbytek jejích stěn potom 200 mm. Základní konstrukce tanku odpovídala německému standardu. Věž byla umístěn uprostřed, motor byl v zadní části trupu, předovka v jeho přídi. Energii motoru přenášela k převodovce hřídel pod podlahou trupu.

Podvozek byl na každé straně tvořen osmi zdvojenými pojezdovými koly. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Při pohledu z boku tak byla celá vidět jen čtyři kola ve vnější řadě. Soustavu doplňovalo vpředu kolo hnací a vzadu kolo napínací. Pásy pro nový tank musely být široké plných 1000 mm aby byl měrný tlak na půdu udržen na rozumné úrovni. S těmito pásy byl však tank příliš široký pro přepravu na železničních vagónech. Podobně jako u tanků Tiger a Königstiger se tedy i pro E-100 počítalo s přezouváním užších pásů před vagónováním. Kromě toho by se však musely pro tak těžký tank použít speciální vagóny s větší nosností.

Jako pohonná jednotka měl sloužit nově vyvíjený benzínový motor Maybach HL 234 o maximálním výkonu 1200 koní, který měl být schopen udělit tanku úctyhodnou maximální rychlost okolo 40 km/h. Pro testování prototypu se však počítalo s použitím slabšího Maybach HL 230 P 30 o výkonu 700 koní.

nedokončený prototyp těžkého tanku E-100 tak, jak padl do rukou postupujícím spojencům, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Posádku stroje by tvořilo šest mužů. Řidič a radista by seděli vedle sebe v přední části trupu, velitel, střelec a dva nabíječi měli mít svá stanoviště ve věži. Věž byla svým designem velmi podobná věži tanku Maus. V čelní zaoblené stěně věže byla umístěna hlavní zbraň tanku. Její výběr nebyl ještě ani v době vzniku prototypu definitivní. Uvažovalo se o buď o kanonu ráže 150 mm nebo 174 mm. Doplňkovou výzbroj potom tvořila dvojice kulometů MG 42 ráže 7,92 mm.

Prototyp, který padl do rukou spojencům putoval po skončení války do Velké Británie k podrobnějšími prozkoumání a posléze pravděpodobně skončil ve šrotu. E-100 by byl jistě enormně odolnou a ničivou zbraní, jeho skutečná bojová hodnota je však sporná. V době naprosté vzdušné nadvlády spojenců i Sovětů by byl tak obrovský a pomalý stroj snadnou kořistí pro bombardéry.

 

 

Leopard

plánovaná podoba průzkumného tanku Leopard, zdroj: ljplus.ru, odkaz na externí soubor

Vývoj tanku Leopard byl zahájen počátkem roku 1942. Podle představ zbrojního úřadu se mělo jednat o lehký průzkumný tank zcela nové konstrukce, který by v budoucnu na bojišti doplňoval, v té době vyvíjené, moderní tanky Panther a Tiger. Jako průzkumné vozidlo, měl být tank především rychlý. Zároveň však musel být schopen odolávat relativně intenzivní nepřátelské palbě a efektivně ji opětovat. Z toho plynul požadavek na dostatečné pancéřování a účinnou výzbroj.

Do dubna 1943 měla být firma Miag, která měla vývojové práce na starost, připravena rozběhnout sériovou výrobu. V daném termínu byl dokončen pouze jediný technologický vzorek nového tanku, který ovšem ještě neměl podobu, plánovanou pro finální stroj.

Tank byl řešen velmi moderně. Podvozek byl tvořen dvěma řadami plných pojezdových kol velkého průměru opatřených po obvodu gumovou bandáží. Vnější řada měla tři kola, vnitřní dvě. Při pohledu z boku byla vnitřní kola vnějšími částečně zakryta. Pásová soustava byla doplněna vepředu kolem hnacím a vzadu kolem napínacím. Podpůrné kladky nebyly třeba protože pásy shora dosedaly přímo na pojezdová kola.

Na podvozku spočíval trup velmi jednoduché konstrukce, základním tvarem podobný tanku Panther. Čelní i zadní stěna byla výrazně zešikmená. Síla pancéřování trupu činila 80 mm na čelní desce a 20 mm na bocích a zádi. Čelní pancíř věže byl silný rovněž 80 mm, boky a záď potom 50 mm. Posádka tanku byla čtyřčlenná ve složení velitel, střelec, nabíječ a řidič.

Výzbroj tanku tvořil kanon KwK 39 ráže 50 mm uchycení do odlévaného štítu typu Saukopf (nebo též Saukopfblende). Doplňkovou výzbrojí byl kulomet MG 34 instalované ve věži souose s kanonem. Hmotnost stroje dosahovala 26 tun. Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválcový motor Maybach HL 157 o maximálním výkonu 550 koní. Převodovka umožňovala řazení osmi stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Maximální rychlost tanku na silnici činila obdivuhodných 60 km/h.

V roce 1943 byl celý projekt průzkumného tanku Leopard zastaven. Vývoj válečné situace totiž začal Němce nutit spíše konsolidovat produkci obrněné techniky něž vyvíjet a zavádět nové typy. Do sériové výroby se však dostala alespoň věž. Byla totiž využita pro osmikolový obrněný automobil SdKfz 234/2 Puma.

 

 

P 1000 "Ratte"

jedna z teoretických podob pozemního křižníku P 1000, zdroj: photobucket.com, odkaz na externí soubor

S myšlenkou na výrobu supertěžkého tanku hmotnostní kategorie tisíc tun přišel v červnu 1942 Ing. Grote z ministerstva zbrojení, který byl jinak zodpovědný za výrobu ponorek. Hitlera tato myšlenka zaujala a pověřil firmu Krupp aby zahájila vývoj takového stroje. Projekt dostal označení Krupp P 1000. Pravděpodobně v návaznosti na již vyvíjený tank Maus (myš) získal nový projekt ještě jedno jméno a to Ratte (krysa).

Vzhledem k plánovaným rozměrům a hmotnosti stroje o něm Němci ani nehovořili jako o tanku ale rovnou jako o pozemním křižníku (Landkreuzer). Tomuto označení koneckonců odpovídaly i další prvky. Jako hlavní věž vozu měla být použita dělostřelecká věž z bitevní lodi třídy Graf Spee a to včetně výzbroje, pouze namísto tří děl v ní měly být jen dvě. Rovněž pohonné jednotky byly převzaty z lodí. Konstruktéři spočítali výkon potřebný k rozjetí tanku na 16000 koní.

První varianta motorizace počítala se dvěma dieselovými lodními motory MAN V12Z32/44. Každý z nich měl 24 válců a dával výkon 8500 koní. Druhá varianta zahrnovala osm menších ale rovněž dieselových lodních motorů Daimler-Benz MB501. Každý s 20 válci a o výkonu 2000 koní.

První nákresy stroje vznikly v prosinci 1942. Plánované rozměry byly vskutku impozantní. Délka stroje včetně kanonů činila 35 metrů a šířka 14 metrů. Na výšku potom měl P 1000 měřit plných 11 metrů, tedy zhruba jako třípatrový dům. Síla pancéřování není přesně známá. Na nejsilnějších místech, tedy na čelní stěně věže a trupu, měla pravděpodobně dosahovat 360 mm. Boční a zadní stěny a také stropy měly mít pancíř o síle od 150 do 250 mm.

jedna z teoretických podob pozemního křižníku P 1000, zdroj: i.wp.pl, odkaz na externí soubor

Tank měl mít na každé straně trojici pásů (jak je vidět na kresbě výše) každý o šířce 1,2 metru. Jen šířka pásů na každé straně by tedy dosahovala více než 3,6 metru což odpovídá kompletní šířce těžkého tanku Maus (3,67 metru).

Hmotnost byla určena pouze kategorií a to na 1000 tun, tedy celý milion kilogramů! Pokud by však skutečně došlo ke stavbě stroje, byla by hmotnost pravděpodobně ještě vyšší. Vždyť jen hmotnost hlavní věže činila 380 tun! Maximální rychlost, které měly být stroj podle výpočtů konstruktérů schopen dosáhnout, se pohybovala okolo 40 km/h. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ve skutečnosti byla rychlost nižší, spíše se udává okolo 20 km/h.

Výzbroj, kterou měl křižním disponovat, byla skutečně pestrá. Hlavní výzbroj představovaly dva lodní kanony Schiffskanone C/34 ráže 280 mm umístěné vedle sebe v čelní stěně hlavní věže. Délka hlavně těchto kanonů činila více než 15 metrů. Každý z těchto dvou kanonů vážil 48 tun (tedy více než vážil například celý tank Panther). Používaly se pro ně dva druhy munice. Protitankový Panzersprenggranate o hmotnosti 330 kg a délce 120 cm a tříštivotrhavý Sprenggranate vážící 315 kg. Teoretický maximální dostřel kanonů byl 42 kilometrů!

Doplňkovou výzbroj tvořil jeden kanon ráže 128 mm. Sporné je ovšem jeho umístění. Podle některých nákresů (jako je ten výše) měl být kanon umístěn v čelní stěně trupu, podle jiných potom v samostatné věži na zádi. Pokud se nad oběma možnostmi zamyslíme, nalezneme argumenty pro obě řešení. Umístění vzadu by bylo praktičtější pro případ obrany proti útoku zezadu. Otočení hlavní věže o 180° by v takovém případě totiž trvalo příliš dlouho. Na druhou stranu i kanon umístěný v čelní stěně trupu by jistě našel uplatnění. Hlavní kanony totiž byly zamýšleny pro boj na velké vzdálenosti a nešly by pravděpodobně ani sklopit tak aby mohly střílet na blízku. Doplňkový kanon v trupu by tedy mohl sloužit k odhánění opovážlivců, kteří by se k supertanku přiblížili více než je zdrávo.

jedna z teoretických podob pozemního křižníku P 1000, zdroj: ww2incolor.com, odkaz na externí soubor

Další doplňkovou výzbrojí bylo osm rychlopalných protiletadlových kanonů FlaK 38 ráže 20 mm. Důvodem jejich instalace byla nutnost důsledné obrany tak rozměrného stroje proti leteckým útokům. Poslední výzbrojí byl pár kulometů MG 151/15 ráže 15 mm, který měl pravděpodobně sloužit jako obrana před nepřátelskou pěchotou.

Celý projekt P 1000 byl zrušen Albertem Speerem na počátku roku 1943. Do té doby nevznikl ani funkční prototyp ani model stroje. Jediná skutečně rozpracovaná část stroje, jeho hlavní věž, prý po odpískání projektu skončila jako součást statického pobřežního opevnění někde v Norsku.

Zrušení projektu bylo velmi rozumným krokem. Náklady, které by přinesl další vývoj, výroba a provoz tohoto monstra by totiž pravděpodobně nebyly nikdy vyváženy jeho bojovou hodnotou. I přes jeho ohromující rozměry by navíc nešlo o nezničitelný stroj, právě naopak. Pomalá obluda by byla relativně snadno zranitelná například leteckými útoky nebo pozemními minami. Oprava v polních podmínkách nebo odtažení poškození stroje by přitom samozřejmě nepřicházelo v úvahu.

 

GROSSTRAKTOR

LEICHTTRAKTOR

T-15

DW 1 & DW 2

VK 6501 (H)

LÖWE

E-100

LEOPARD

RATTE

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje