|
dva (očividně velmi mladí) členové posádky tanku Panther právě přebírají železné kříze 2. třídy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno První německé tankistické vyznamenání zavedl v červenci roku 1921 ministr obrany tehdejší Výmarské republiky Dr. Otto Gessler pod oficiálním názvem Erinnerungsabzeichen für die ehemaligen Besatzungen deutscher Kampfwagen, tedy pamětní medaile pro bývalé posádky německých bojových vozidel. Zkráceně se však této medaili říkalo Kampfwagen-Erinnerungsabzeichen. Jak se uvádělo i v oficiálním zdůvodnění, smyslem tohoto vyznamenání bylo udržovat vzpomínku na úspěchy někdejších německých tankových jednotek (nyní již fakticky neexistujících). Vyznamenání bylo určeno pro bývalé členy posádek německých tanků A7V a jiných kořistních typů, které německá armáda rovněž používala. Podmínkou udělení byla účast vojáka nejméně ve třech tankových útocích, nebo zranění vojáka během tankového útoku. K rozdávání těchto vyznamenání však armáda přistoupila lehce pasivním způsobem. Bývalí tankisté, kteří uvedené podmínky splňovali, se totiž měli sami přihlásit na inspektorátu motorizovaných jednotek, který jim pak sice vydal oficiální dekret, ovšem samotnou medaili si dotyčný musel zakoupit z vlastních prostředků. Není divu, že oficiálně bylo uděleno pouze 99 kusů. Jedním z nositelů byl také pozdější velitel divize LSSAH Sepp Dietrich. Původně byla jako jediný autorizovaný výrobce těchto medailí schválena berlínská firma C. E. Junker, ovšem nakonec ji prý bylo možno zakoupit i u jiných výrobců, což vedlo k drobným rozdílům v detailech provedení. Každopádně toto vyznamenání zobrazovalo německý tank typu A7V uvnitř věnce z listových ratolestí. Levá část věnce byla přitom z dubových ratolestí, zatímco pravou část tvořily ratolesti vavřínové. Nad tankem samotným byly znázorněny tři vybuchující šrapnely a v samé horní části pak byla lebka se zkříženými hnáty, coby znak pruských husarů, který němečtí tankisté za první světové války rovněž používali. Vyznamenání si můžete prohlédnout ZDE. Další německé tankistické vyznamenání vzniklo rovněž ještě před druhou světovou válkou a bylo určeno pro příslušníky legie Condor, kteří sloužili ve Španělsku během občanské války v letech 1936 až 1939. Němečtí tankisté z legie Condor neměli oficiálně přímo bojovat, ale pouze školit a cvičit tankisty španělské, tedy přesněji řečeno tankisty nacionalistické bojující za generála Franka. Vyznamenání nazvané Panzertruppenabzeichen der Legion Condor vzniklo v září 1936 z přímého popudu velitele legie Condor plukovníka Wilhelma Ritter von Thoma, německá armáda jej oficiálně uznala až zpětně, a to v červenci 1939. Podmínkou získání tohoto vyznamenání byla služba tankisty na španělském bojišti v délce nejméně tří měsíců.
tankista Heinrich Becker a jeho sbírka vyznamenání zahrnující tankový odznak legie Condor, tankový bojový odznak, odznak za zranění, španělský kříž, železný kříž 2. a 1. třídy, rytířský kříž a další, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Vyznamenání tvořil dubový věnec s velkým motivem lebky a zkřížených hnátů a tankem v dolní části. Zobrazený tank měl být nejspíš německý typ Panzer I, ovšem připomínal jej pouze velmi vzdáleně (prohlédnout si jej můžete ZDE). Standardní vyznamenání bylo provedeno ve stříbrné nebo v bronzové barvě (nejspíš nešlo o dva různé stupně, ale prostě jen o různá provedení téhož metálu). Těchto medailí bylo mezi lety 1936 a 1939 uděleno celkem 415 kusů. V jediném exempláři pak vznikla ještě medaile zlaté barvy, kterou obdržel (jak jinak) sám velitel legie Wilhelm Ritter von Thoma a převzal ji během vítězné přehlídky v Madridu po skončení občanské války. Ani jedno ze dvou zatím popsaných vyznamenání nebylo považováno za vyznamenání nacistické (nebyl na nich motiv hákového kříže, a dokonce ani německé orlice). Z toho důvodu nebylo jejich nošení po druhé světové válce zakázáno (případně bylo později znovu povoleno, a to v jejich původní podobě). Bezkonkurenčně nejznámějším německým tankistickým vyznamenáním se však stal odznak zvaný Panzerkampfabzeichen, tedy tankový bojový odznak. Ten byl zaveden až po vypuknutí druhé světové války 20. prosince 1939, a to na návrh vrchního velitele pozemního vojska Waltera von Brauchitsch. Autorem podoby odznaku je grafik Wilhelm Ernst Peekhaus. Odznak byl tvořen obvyklým dubovým věncem, kterým jako by projížděl tank vzhledově zhruba odpovídající typu Panzer IV. V horní části pak byla říšská orlice držící hákový kříž. Detail, který ale stojí za zmínku, je směr jízdy tanku. Na vyznamenáních pro tankisty z první světové války i pro tankisty z legie Condor směřoval tank geograficky vzato z východu na západ (tedy řekněme z Německa směrem k Francii), na nové medaili jede tank naopak ze západu na východ. Nejspíš šlo pouze o náhodu, ale je to zajímavé. Vyznamenání si můžete prohlédnout ZDE Tankový odznak měřil na výšku cca 62 mm a na šířku cca 42 mm. K připnutí na uniformu sloužila svisle umístěná jehlice na zadní straně odznaku. Vyráběl se nejčastěji ze zinku a následně dostal stříbrnou povrchovou úpravu, později byl odznak v rámci zlevnění výroby lisován nejspíš z mosazi, opět s postříbřením. Tento stříbrný odznak byl určen pro tankisty, kteří se od 1. ledna 1940 zúčastnili nejméně tří bojových nasazení ve třech různých dnech, přičemž se posádka musela do boje aktivně zapojit. Podle některých zdrojů mohlo být toto vyznamenání uděleno také za zranění utržené během tankového boje nebo za dlouhodobé svědomité plnění úkolů v první linii. Vedení bojové evidence konkrétních posádek měl na starost velitel příslušné tankové roty. Během války bylo uděleno řádově 22 tisíc tankových odznaků ve stříbrné variantě.
německý tankista právě od svého nadřízeného dostává odznak za zranění, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno 1. června 1940 byla z popudu samotného Hitlera zavedena bronzová varianta tankového odznaku, která byla určena pro příslušníky jednotek tankových granátníků vybavených obrněnými vozidly a dále pro průzkumné, spojovací ale i zdravotní útvary tankových divizí a jiných obrněných jednotek. V případě tankových granátníků byla podmínkou získání bronzového tankového odznaku účast ve třech útocích v první linii se zbraní v ruce ve třech různých dnech. Kromě barevného provedení byl bronzový odznak identický s tím stříbrným a do konce války jich bylo uděleno zhruba 12 600 kusů. S tím, jak se bleskové tažení proti Sovětskému svazu změnilo ve vleklou válku, začal počet absolvovaných útoků u mnoha posádek narůstat vysoko nad limit pro udělení tankistického odznaku. Najednou zde byli tankisté, kteří měli za sebou desítky útoků, a přitom na uniformě nosili stejný metál, jako „nováčci“ s pouhými třemi bojovými akcemi. Tak vyvstala potřeba rozdílné zásluhy tankistů nějak lépe odlišit. Symbolicky právě v den druhého výročí invaze do SSSR 22. června 1943 nechal proto Hitler oficiálně zřídit další čtyři stupně tankového odznaku, které byly označeny číslovkami 25, 50, 75 a 100. Odznaky Panzerkampfabzeichen 25 a 50 byly v podstatě navzájem shodné, lišily se pouze číslicí uvedenou v dolní části. Základní motiv byl stejný, jako u staršího odznaku z prosince 1939, detailní provedení však bylo odlišné. Jinak vypadal samotný tank, dubový věnec po obvodu, a dokonce i říšská orlice s hakenkreuzem. Vyobrazený tank již nejel po travnatém povrchu, ale po něčem, co vypadalo jako terén zpevněný dřevěnými kmeny (foto ZDE). Nové odznaky byly cca o 6 mm širší než ty staré. Na rozdíl od původních odznaků nebyly ty nové odlévány (nebo lisovány) jako jeden kus. Prameny uvádějí, že odznak sestával ze tří částí (věnec s orlicí, tank, pole s číslem 25 nebo 50), které byly následně spojeny dohromady pomocí tří nýtů. Z fotografií se však zdá, že to byly spíš pouze dvě části (tank a věnec s orlicí a číslem).
posádka tanku Tiger II ze 103. praporu těžkých tanků SS přebírá vyznamenání (část vojáků drží v ruce darovací dekrety), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Podmínkou pro získání Panzerkampfabzeichen 25 byla účast ve 25 přímých bojových akcích v různých dnech (i když bývají uváděna i mírnější kritéria). Pro získání Panzerkampfabzeichen 50 pak musel tankista absolvovat 50 bojových akcí v různých dnech nebo strávit 15 měsíců nepřetržité služby na frontě. Provedení odznaků Panzerkampfabzeichen 75 a 100 bylo zase o něco jiné. Vyobrazený tank už nejel po kládách, ale prostě po nějakém nespecifickém terénu. Dubový věnec byl rovněž odlišný a byly zde dva dubové listy navíc po stranách tabulky s číslem. Celkově byly oba tyto odznaky nižší a širší než výše zmíněné varianty (cca 60 mm na výšku a cca 51 mm na šířku). Tyto odznaky byly očividně skutečně sestaveny za tří částí, tedy věnec s orlicí, tank a tabulka s číslem. Věnec i tabulka s číslem přitom byly zlacené. Podmínkou udělení odznaku s číslicí 75 byla (poněkud překvapivě) účast v nejméně 60 bojových akcích v různých dnech. Mohl však prý být udělen také za těžké zranění během boje. Pokud tankista absolvoval 76 a více tankových bojových akcí, měl nárok na odznak s číslovkou 100. Při udělení tankového bojového odznaku obdržel dotyčný voják také darovací dekret a miniaturu o rozměrech 16 mm (buď s jehlou, nebo jako přívěšek s kroužkem), které byl oprávněn nosit i když nebyl v uniformě, tedy připnuté na slavnostním civilním oblečení. Úspěšný tankista tedy během své bojové kariéry typicky obdržel postupně nižší a pak vyšší verzi odznaku. Nosit na uniformě však měl logicky vždy pouze tu nejvyšší verzi. Bezprostředně po skončení války bylo nošení tankových odznaků zakázáno v rámci celkové denacifikace Německa. V roce 1957 však bylo jejich nošení v Západním Německu znovu povoleno, ovšem v upravené variantě bez orlice a hákového kříže (foto ZDE).
tankový bojový odznak, odznak za zranění, železný kříž 1. třídy, rytířský kříž... taková sada vyznamenání zůstala po tankistovi, z jehož pohřbu pochází tato fotografie, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-311-0927-26, Wikimedia, Creative commons, upraveno Už od samého zahájení útoku na Sovětský svaz musely německé jednotky čelit obrovské početní přesile ruských tanků. Při jejich ničení nešlo spoléhat na vlastní tanky a protitankové dělostřelectvo, bylo nutné, aby i pěchota dostala výcvik a prostředky k ničení tanků (granáty, panzerfausty, příložné nálože apod.). Jen pro představu, když byla v květnu 1944 vydána pro pěšáky určená příručka o ničení tanků zvaná Panzerknacker, uvádělo se v ní, že němečtí vojáci doposud dokázali zničit 10 tisíc ruských tanků jen za pomoci ručních zbraní všeho druhu. Aby podpořil a ocenil takové hrdinství, schválil Hitler již v březnu 1942 zavedení tzv. zvláštního odznaku za zničení tanku jednotlivcem (německy Sonderabzeichen für das Niederkämpfen von Panzerkampfwagen durch Einzelkämpfer nebo zkráceně Panzervernichtungsabzeichen). Odznak byl tvořen podkladovým pruhem látky o rozměrech cca 90 x 32 mm, na kterém byl připnutý kovový motiv tanku Panzer IV vyobrazený z profilu. Podkladová látka byla stříbrné barvy s černými pruhy podél horního a dolního okraje, kovový tank pak byl vyveden v tmavé barvě. Odznak se uděloval vojákům, kteří v boji zblízka a bez podpory jiných vojenských jednotek zlikvidovali nepřátelský tank nebo jiné obrněné vozidlo. I když byl zaveden až v březnu 1942, uděloval se se zpětnou platností počínaje 22. červnem 1941 (tedy za zničení tanku provedená kdykoliv od 22. 6. 1941). V prosinci 1943 nechal Hitler zřídit další stupeň odznaku ve zlaté barvě. Zlatá měla být původně pouze podkladová látka, ovšem zdokumentována je i existence odznaků, u kterých byl ve zlaté barvě vyveden i motiv tanku. Na zlatý odznak měl nárok voják, který zlikvidoval pět nepřátelských tanků nebo jiných obrněných vozidel (zkrátka pokud už měl dotyčný čtyři stříbrné odznaky tohoto druhu, tak místo pátého dostal odznak zlatý, ty předešlé čtyři stříbrné sundal z rukávu a nosil pouze jeden zlatý). Zvláštní odznak za zničení tanku jednotlivcem uděloval velitel praporu na základě návrhu přímého velitele dotyčného vojáka (typicky velitele jeho roty). Podle některých zdrojů neexistoval k odznaku žádný oficiální darovací dektret a vyznamenaný voják měl obdržet pouze kopii rozkazu velitele praporu. V praxi však prý nechávali přímí velitelé často vyrobit nějaký neoficiální dekret, aby předání odznaku dodali patřičnou vážnost a obřadnost. Celkem bylo do konce války rozdáno nějakých osmnáct a půl tisíce odznaků za zničení tanku jednotlivcem ve stříbře (mnohdy vícekrát jednomu muži) a pouhých 421 ve zlatě. Obzvlášť úspěšní ničitelé tanků mohli na rukávu nosit hned několik odznaků pod sebou (ať už stříbrných nebo zlatých). Vůbec nejvíce těchto vyznamenání obdržel kapitán Günther Viezenz, který pomocí protitankových střel sám zlikvidoval 21 nepřátelských obrněnců.
voják na snímku sice není tankista, ale o to větší odvahu musel nejspíš prokázat... právě totiž dostává Panzervernichtungsabzeichen, neboli zvláštní odznak za zničení tanku jednotlivcem, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-712-0472-02, Wikimedia, Creative commons, upraveno Mimo ta výše uvedená však mohl německý tankista (alespoň teoreticky) obdržet bezpočet dalších vyznamenání, všeobecných nebo určených jinému druhu vojska. U těch všeobecných to asi není žádné překvapení. Celkem běžně byl na černých uniformách k vidění odznak za zranění ve všech svých variantách, válečný řád německého kříže, železný kříž 1. a 2. třídy nebo rytířský kříž. Poněkud zajímavější už bylo, když byl tankista zároveň nositelem útočného pěchotního odznaku, nebo třeba spony za boj zblízka. Ale i to se stávalo. Buď dotyčný kdysi sloužil u pěchoty, kde tyto řády získal a následně se stal tankistou, nebo šlo o případ kdy byl tankista po ztrátě svého vozidla dočasně zařazen k pěchotě, než bude k mání nový tank a během této doby si stačil vysloužil některé z uvedených vyznamenání. Obdobně, pokud byl takový voják dočasně přidělen např. k dělostřelectvu nebo k protitankové jednotce, mohlo se zase klidně stát, že si z této služby odnesl např. všeobecný útočný odznak. U starších příslušníků tankového vojska pak byly na uniformách často k vidění předválečné sportovní odznaky nebo medaile související s jejich službou v první světové válce, typicky spony k železným křížům 1914. Na fotografiích německých vojáků (včetně tankistů) lze občas spatřit jakési ozdobné šňůry, pověšené mezi pravým nárameníkem a zapínacími knoflíky saka/blůzy. V takovém případě je nutno rozlišovat, zda se jedná o slavnostní uniformu a na ní pověšené tzv. služební nebo také vycházkové šňůry, které měly čistě dekorativní účel, nebo jde o šňůry střelecké (Schützenschnur), které byly udělovány jako odznak mimořádných střeleckých schopností svého nositele. V rámci německé Wehrmacht byly střelecké šňůry zavedeny výnosem Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera ze dne 29. června 1936. Šňůry se udělovaly za vynikající výsledky ve střelbě z různých druhů zbraní včetně tankového kanonu. Existovaly ve variantě pro pozemní vojsko (tedy v podstatě pro pěchotu), dále pro letectvo, námořnictvo a pro tankové vojsko (v roce 1944 byly zavedeny ještě speciální šňůry pro odstřelovače).
v předválečné době, kdy bylo ještě dost času na velmi důkladný výcvik tankistů, mohl vynikající tankový střelec obdržet tzv. střelecké šňůry, neboli Schützenschnur (kulatý odznak na levé straně blůzy tohoto vojáka je medajle za Anschluss Rakouska), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Střelecké šňůry pro tankové vojsko byly určeny pro vynikající střelce z tankových a nejspíš i protitankových kanonů, ale také z palubních kulometů (u prvních tankistů sloužících na typu Panzer I to ani jinak nešlo). Rozlišovalo se u nich 12 výkonnostních tříd. Jednotlivé šedostříbrné šňůry byly propleteny tenkými hliníkovými drátky a společně spleteny do „copu“. Na horním konci byl na spletenci umístěn oválný kovový odznak, jehož provedení se lišilo podle konkrétní střelecké třídy. Pro všechny shodně zde byla říšská orlice s hákovým křížem a motiv tanku typu Panzer I (směřujícího zprava doleva). U 1. až 4. střelecké třídy byl po obvodu odznaku klikatý vzor znázorňující tankový pás. Odznak pro šňůry 5. až 8. třídy měl po obvodu dubový věnec stříbrné barvy a konečně odznak pro šňůry 9. až 12. výkonnostní třídy byl orámován dubovým věncem zlaté barvy. Na opačném konci šňůr pak mohly být zavěšeny jeden, dva nebo tři přívěsky ve tvaru dělostřeleckých granátů (odznak s motivem pásu bez zavěšeného granátu = 1. třída, odznak s motivem pásu s jedním zavěšeným granátem = 2. třída atd., odznak se stříbrným věncem bez zavěšeného granátu = 4. třída, odznak se stříbrným věncem a třemi zavěšenými granáty = 8. třída). Rozlišování 12 různých střeleckých úrovní bylo samozřejmě možné pouze při opravdu důkladném a dlouhodobém výcviku, a ten si Němci mohli dovolit pouze před válkou a v jejích raných fázích. S tím, jak musel být výcvik tankistů postupně zkracován a zjednodušován, bylo od udělování střeleckých šňůr upuštěno. Proto lze tento druh vyznamenání spatřit mnohem častěji na předválečných fotografiích, než na těch válečných (i když to samozřejmě není pravidlem). Schützenschnur se nosily i na polní černé uniformě zavěšené mezi pravým nárameníkem a zapínacím knoflíkem blůzy. Z pohledu služby v bojovém vozidle tedy nešlo o příliš praktickou ozdobu, protože hrozilo zaháknutí o nějaký výčnělek nebo páku. Vojáci si toho nejspíš byli dobře vědomi, takže šňůry nosili primárně mimo službu, jako určitý slavnostní doplněk (typicky je lze spatřit na portrétových fotografiích, které si nechali vojáci pořizovat ve fotosalonech). Občas lze ale narazit na snímek vojáka, který své šňůry skutečně nosil i v poli (např. ZDE).
Oberleutnant Hans Lex z pluku Grossdeutschland právě přebírá od svého nadřízeného rytířský kříž (10. září 1943), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Nikde v prostudované literatuře to není výslovně uvedeno, ale pokud se šňůry udělovaly za střelecké dovednosti, pak by je logicky ze všech mužů tvořících posádku tanku měli dostávat pouze střelci. Pokud tento předpoklad platí, a přesto narazíte na fotografii velitele tanku ozdobeného těmito šňůrami, dá se předpokládat, že dotyčný dříve sloužil jako střelec a teprve potom se stal velitelem tanku (což nebylo nijak neobvyklé, právě takto se například kariérně posunul někdejší Wittmannův střelec Balthasar Woll). Je ale také možné, že dotyčný tankista na sobě nemá šňůry tankového vojska, ale šňůry pozemního vojska (tedy pěchoty), které si vysloužil během výcviku střelby z pušky. I to se zcela jistě mohlo stát. V rámci německého letectva existovala překvapivě také celá řada pozemních jednotek. Primárně šlo sice o jednotky pěší, ale určitým řízením historie vznikla pod Luftwaffe také jedna divize pancéřových granátníků (Fallschirm-Panzergrenadier Division 2 Hermann Göring) a dokonce i jedna divize tanková (Fallschirm-Panzer Division 1 Hermann Göring). A když už měl „své vlastní“ tanky a stíhače tanků, nebyl by to Göring kdyby pro ně nechtěl taky „své vlastní“ speciální vyznamenání. Zavedeno bylo výnosem ze 3. listopadu 1944 pod názvem Panzerkampfabzeichen der Luftwaffe. Výnos obsahoval také zdůvodnění, podle kterého se vojáci letectva stále více zapojují do zásadních bitev po boku pozemních jednotek a zaslouží si proto patřičné ocenění. Proto se zavádí zmíněné vyznamenání určené pro tankisty a tankové granátníky z řad Luftwaffe. Celkovým uspořádáním byl odznak velmi podobný svému staršímu armádnímu bratříčkovi. Opět zde byl věnec z dubového listí, kterým projížděl tank a v horní části vše korunovala orlice s hákovým křížem. V detailu šlo ovšem o zcela jiné provedení. Orlice byla ve stylu obecného emblému Luftwaffe vyobrazena jako letící s roztaženými křídly a jedním pařátem připraveným k uchvácení kořisti, tank sice přibližně odpovídal typu Panzer IV, ale vypadal jinak, než ten na armádním odznaku a jiný byl i detail dubových ratolestí (foto ZDE). Odznak existoval ve dvou verzích, stříbrné provedení pro posádky tanků, motorizovaný průzkum, ale třeba také pro zdravotníky sloužící u tankové divize, pokud splnili požadované nároky. Černé provedení odznaku pak bylo určeno pro tankové granátníky Luftwaffe.
kromě jiných vyznamenání se tento tankista pyšní také tzv. Krymským štítem, dobře viditelným na jeho levém rukávu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Hned 10. listopadu 1944 byly zavedeny další čtyři stupně tankového odznaku Luftwaffe za vyšší počty absolvovaných bojových akcí. Odstupňované byly stejně, jako odznaky armádní a nesly tedy čísla 25, 50, 75 a 100. Počet misí se měl počítat až od 11. listopadu 1944, takže předešlé bojové akce nebyly zohledňovány. Zřejmě i díky tomu nebyl podle většiny pramenů do konce války udělen ani jeden z těchto „číslovaných“ tankových odznaků Luftwaffe. Mezi všeobecná německá vyznamenání, která mohli získat i tankisté, patřily ještě tzv. štíty. Ty byly udělovány účastníkům konkrétních tažení. Když vynecháme Narvický štít (Narvikschild) z roku 1940, protože bojů o Norský přístav Narvik se německé tanky neúčastnily, byly zde tři další štíty určené pro účastníky konkrétních kampaní v rámci východní fronty. Byly to Krymský štít (Krimschild), Demjanský štít (Demjanskschild) a Kubáňský štít (Kubanschild). První z nich byl určen vojákům, ktěří se účastnili dobývání polostrova Krym v letech 1941 a 1942. Demjanský štít byl zaveden v roce 1943 jako vyznamenání pro vojáky, kteří prošli obrannými boji a dvouměsíčním obklíčením u města Demjansk mezi únorem a dubnem 1942. A konečně Kubáňský štít, zavedený v září 1943, byl udělován vojákům, kteří se zapojili do obrany tzv. Kubáňského předmostí na Tamaňském poloostrově, aby tak kryly ústup německých vojsk z Kavkazu. Tyto štíty je občas na historických fotografiích možno spatřit i na levém rukávu tankistických blůz.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
