šestikolové obrněné vozy SdKfz 231 a radiovůz SdKfz 232 na vojenských manévrech v roce 1936, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-2005-0139, Wikimedia, Creative commons upraveno

Obrněný automobil je nejstarším druhem motorové bojové techniky vůbec. Samotné tanky předběhl o více než 10 let. Už samotný vynález automobilu musel zažehnout úvahy vojáků o možnostech jeho využití nejen v přepravě, ale i v boji. Pokusy o stavbu takových bojových vozů se odehrávaly ještě na konci devatenáctého století ve Spojených státech či Velké Británii. Na běžný automobil, který tehdy stále připomínal spíše koňmi tažený kočár, byl prostě instalován kulomet a plechový čelní štít. Za první skutečný obrněný automobil bývá však považován až stroj označovaný jako "Simmsův motorový válečný vůz" (Simms` motor war car), navržený britským konstruktérem F. R. Simmsem a dokončený v roce 1902 (mimochodem jej poháněl německý motor firmy Daimler).

Podobně jako u samotných tanků, i v oblasti obrněných automobilů Německá armáda spíše zaspala dobu. Je sice pravda, že roku 1905 vznikl velmi moderně pojatý obrněný vůz Daimler 1905, zřejmě vůbec první obrněné vozidlo s pohonem všech čtyř kol, bylo to však dílo nikoliv mateřského německého koncernu Daimler-Motoren-Gesellschaft, ale jeho rakouské filiálky Austro-Daimler. Historicky by tedy tento vůz měl být nahlížen jako rakousko-uherský obrněnec. Rakouská armáda však potenciál tohoto stroje plně nepochopila a nevyužila a automobil se tak nedočkal žádné velké slávy.

První skutečně německý obrněný automobil vznikl roku 1906 pod označením Panzerkraftwagen Ehrhardt 5cm BAK (BAK = Ballon Abwehr Kanone = protibalonový kanon). Jak už napovídá použitá zbraň, účelem tohoto vozu bylo ničení pozorovacích balónů nepřítele. V roce 1909 pak následovala modernizovaná verze tohoto vozu. Tyto stroje mohly samozřejmě být použity i pro pozemní boj, nebylo to však jejich primární určení. Dalo by se tedy říci, že do první světové války vstoupilo Německo bez obrněných automobilů v pravém slova smyslu.

obrněný automobil Panzerkraftwagen Ehrhardt 1915/1917, zdroj: Wikipedia, volné dílo, upraveno

Ze skeptického přístupu k tomuto druhu bojové techniky, vytrhly Němce až úspěchy, se kterým jej nasadil jejich protivník, zejména Britové a Belgičané. V reakci na tyto zkušenosti rozhodl v roce 1915 německý generální štáb o vývoji vlastních obrněných vozů pro boj proti pozemním cílům. Pracemi byly pověřeny hned tři firmy - Daimler, Ehrhardt a Büssing. Výsledkem byly prototypy obrněných vozů Daimler M1915, Büssing A5P a Ehrhardt E-V/4.

Šlo o vozy velkých rozměrů a hmotnosti, vyzbrojené několika kulomety. Posádku tvořilo 8 až 9 mužů. Prototypy byly bojově nasazeny nejprve na západní a poté na východní frontě. Nejlépe se zřejmě osvědčil stroj firmy Ehrhardt protože jej bylo objednáno dalších 20 kusů, ovšem v upravené lehčí verzi. Původní vůz vedla armáda pod označením Panzerkraftwagen Ehrhardt 1915. Nové vozy, které byly lehčí o téměř dvě tuny, pak nesly označení Panzerkraftwagen Ehrhardt 1917.

Na východní frontě sloužily tyto obrněnce až do konce bojů a poté byly předány k užívání německé policii. Armáda pro ně zřejmě v podmínkách zákopové války na západní frontě neměla další využití. Paradoxně se ukázalo, že pro policejní službu se vozidla hodí více než pro službu vojenskou. Jejich velká výška najednou nebyla na škodu, ale naopak ku prospěchu protože vůz poskytoval dobrý rozhled a umožňoval tak lepší kontrolu nad davy demonstrantů. Policie vůz využívala prakticky výhradně ve městech takže omezená průchodnost terénem již nebyla problém. Po pevné silnici naopak dokázal tento automobil uhánět rychlostí přes 50 km/h. Předání obrněného vozu Ehrhardt jednotkám policie vlastně předznamenalo další osud tohoto druhu techniky v Německu.

obrněný automobil Büssing A5P, zdroj: Flickr.com, volné dílo, upraveno

První světová válka skončila pro Německo porážkou a Versailská smlouva ukončila další vývoj vojenských obrněných automobilů. Používání obrněných automobilů bylo povoleno pouze policii, konkrétně její složce Schutzpolizei, což byly policejní jednotky určené k udržování pořádku ve městech. V poválečném Německu plném nepokojů a pokusů o násilné uchopení moci byla střelba na denním pořádku. To byl důvod proč vítězné mocnosti obrněné vozy pro policii povolily, jejich počet však byl omezen na maximálně 150 kusů.

V roce 1919 proto Schutzpolizei oslovila firmy Daimler, Ehrhardt a Benz s požadavkem na vývoj obrněnců pro vlastní potřebu. V následujících letech tyto firmy dodaly více než sto vozidel označovaných souhrnně jako Schutzpolizei Sonderwagen 21, nebo zkáceně Schupo-Sonderwagen 21. Všechny tři stroje si byly konstrukčně velmi podobné a vycházely shodně z provedení staršího Panzerkraftwagen Ehrhardt. Policie tyto vozy využívala prakticky po celá dvacátá a část třicátých let.

Jeden exemplář Sonderwagen 21 firmy Daimler se nakonec zapsal i do historie druhé světové války (i když mikroskopickým písmem :-)). Z čirého zoufalství byl totiž podle všeho v roce 1945 nasazen do obranných bojů v samotném Berlíně. Jeho vrak byl nalezen přímo na jednom z nádvoří říšského kancléřství.

policejní Schupo-Sonderwagen 21 Daimler zničený na nádvoří říšského kancléřství, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Po skončení první světové valky měla německá armáda v oblasti obrněných automobilů svázané ruce. Její aktivity se tak nuceně omezily na pouhé paběrkování jako byla stavba nevyzbrojeného vozu SdKfz 3, který byl oficiálně určen jako obrněný transportér pěchoty (Gepanzerter Mannschaftstransportwagen) a nikoliv jako bojový vůz. V roce 1927 se armáda odvážila zahájit nelegální projekt stavby plnohodnotného obrněného automobilu s pracovním označením ARW (resp. ZRW). Tento slibný projekt však nakonec ztroskotal na nedostatku financí.

Aby mohl Reichswehr rozvíjet alespoň taktiku používání obrněných vozů, uchýlil se roku 1930 k používání pseudo-obrněných vozů (podobně jako se tankisté učili na maketách tanků). Stroj označovaný většinou jako Panzerwagen Adler Standard 6 byl (jak napovídá jeho název) postaven na podvozku komerčního osobního automobilu Adler Standard 6. Na první pohled vypadal stroj jako opravdový obrněný vůz a to dokonce s otočnou bojovou věží. Jeho "pancíř" však byl pouze z hliníku a v bojové věži nebyla instalována žádná zbraň. Některé prameny sice zmiňují, že ve věži byl kulomet, to však s největší pravděpodobností není pravda. Dohledové komise vítězných mocností by stavbu ozbrojeného vozu nepovolily a je nade vší pochybnost, že tento projekt nebyl tajný a západní země o něm věděli (psalo se o něm například v britském tisku).

Panzerwagen Adler Standard 6 měl sice futuristické tvary a vypadal velmi moderně, v boji by však byl zcela k ničemu. Jeho jediným posláním bylo posloužit jako učební pomůcka jak pro posádky tak pro velitele obrněných útvarů. Vůz měl čtyřčlennou posádku ve složení velitel, řidič, střelec a radista. Dva posledně zmínění muži však byli na palubě spíše do počtu protože nebylo z čeho střílet a radiostanice na palubě rovněž nebyla.

cvičný "obrněný" automobil Panzerwagen Adler Standard 6, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Roku 1932 přišel na svět lehký obrněný automobil Kfz 13. Opět šlo o cvičný stroj, opět byl založen na podovzku osobního vozu Adler Standard 6. Tentokrát však již měl vůz skutečný ocelový pancíř a v jeho kabině byl instalován kulomet. Ačkoliv šlo o neplnohodnotný stroj, Kfz 13 se nakonec aktivně zapojil do bojů v Polsků a Francii protože Wehrmacht neměl dostatek modernějších obrněnců.

Od roku 1933 a nástupu Hitlerovy NSDAP k moci se Německo přestalo ohlížet na zákazy zakotvené ve Versaillské smlouvě a vývoj obrněných automobilů nabral rychlé tempo. Směr vývoje byl jednoznačný, od lehkých čtyřkolových vozů jako byly SdKfz 221 či SdKfz 222, přes šestikolové SdKfz 231 (6 Rad až k těžkým osmikolovým SdKfz 231 (8 Rad) či SdKfz 234.

Hlavní doménou obrněných automobilů druhé světové války byl průzkum a tomu se také přizpůsobila jejich konstrukce. Moderní německé vozy byly výrazně menší, lehčí a rychlejší než jejich předchůdci. Stačila jim jedna věž s jednou hlavní zbraní a případně s doplňkovým kulometem. Nikdo už také nečekal, že obrněné vozy pojmou mimo posádky ještě pěchotní výsadek neboť tuto funkci převzaly obrněné transportéry.

Obrněné automobily byly pro průzkum téměř ideální. Byly rychlé, dobře ovladatelné a zároveň poskytovaly své posádce relativně slušnou úroveň ochrany. Navíc nesly také vlastní výzbroj a to mnohdy nezanedbatelné ničivé síly. Obrněné automobily však měly jednu zásadní nevýhodu a to kolový podvozek. Ten značně omezoval možnost jejich nasazení protože průchodnost kolových strojů členitým terénem byla zákonitě nižší než strojů na pásech. Němci se tento handicap snažili minimalizovat vývojem a výrobou těžkých obrněných automobilů se třemi nebo i čtyřmi nápravami. Když se ale každý podzim a jaro změnila východní fronta v oceán bláta bylo úplně jedno kolik náprav obrněný automobil měl.

osmikolový SdKfz 234/4 se silou výzbroje podobal spíše tanku než obrněnému automobilu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo průzkumu fungovaly obrněné automobily rovněž často jako velitelské vozy pro potřeby nižších důstojníků, kterým umožňovaly relativně bezpečný a hlavně rychlý pohyb mezi bojujícími jednotkami a týlem. Pozdní těžké obrněné automobily potom sloužily i jako nosiče dělostřeleckých zbraní relativně velkých ráží. Například osmikolový SdKfz 234/4 byl vyzbrojen výkonných protitankovým kanonem ráže 75 mm a byl tedy z pohledu výzbroje srovnatelný s tankem. Tento vývoj byl výsledkem zoufalé snahy Němců snižovat obrovskou početní převahu ruských tanků všemi možnými způsoby.

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o bitvě v průsmyku Kaserín!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje