německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
ARW / ZRW
příliš komplikovaný obrněnec
Prototyp firmy Magirus osazený věží bez výzbroje, všimněte si originálních disků kol z hliníkové slitiny, zdroj: leadwarrior.com, upraveno
Nový obrněný automobil
Obrněné automobily, které v Německu vznikaly po skončení první světové války, byly velmi jednoduše řešené stroje stavěné zejména pro potřeby policejních jednotek a navíc s ohledem na omezené finance. Tyto vozy byly založeny na komerčních podvozcích a jejich kabiny vypadaly jako prosté krabice, snýtované z rovných plechů bez větší invence. Vozy byly naprosto nevhodné pro pohyb mimo silnici. K policejní službě však byly použitelné, neboť se počítalo s jejich nasazením vesměs v ulicích měst. Ve stejném duchu byl postaven i výše popsaný, první armádní obrněný vůz Sd.Kfz. 3. Není tedy divu, že již v polovině dvacátých let byl tento považován za zastaralý a bylo nutno začít hledat jeho nástupce.
Požadavek na vývoj nového stroje vzešel od zbrojního úřadu Reichswehru v roce 1927. Šlo vlastně o první německý poválečný obrněný automobil stavěný na míru armádě. A předložené požadavky byly skutečně vysoké. Vůz měl mít osm kol, ideálně všechna hnaná. Přední a zadní náprava měla být říditelná. Hmotnost obrněnce nesměla přesáhnout 7,5 tuny. Na silnici měl dokázat vyvinout rychlost až 65 km/h, běžná cestovní rychlost byla očekávána v úrovni 32 km/h. Byl požadován pancíř o síle alespoň 13,5 mm a výzbroj v podobě 37 milimetrového kanonu a kulometu v otočné věži. Navíc měl být stroj schopen plavby.
V březnu 1927 byly tyto požadavky předány třem německým firmám spolu s objednávkou na stavbu dvou prototypů každou z nich. Byly to firmy Magirus, Büssing-NAG a Daimler-Benz. Podle některých zdrojů měla pancéřové trupy pro jednotlivé firmy vyrobit společnost Martini-Hünecke. Projekt byl označen kódovým názvem ARW, což byla zkratka slov Acht Rad Wagen, tedy doslova osmikolový vůz. Armáda očekávala dodání všech šesti prototypů následujícího roku (tedy 1928) a jejich testování v průběhu roku 1929.
Prototyp firmy Daimler-Benz během testů bez věže a výzbroje, zdroj: Aviarmor.net, upraveno
Konkurenční návrhy
Firmy Magirus a Daimler-Benz dodržely armádní zadání a postavily osmikolové vozy, Büssing-NAG se vydal jinou cestou a vyvinul obrněný automobil s pěti nápravami a deseti koly. Prototypy Magirus a Daimler-Benz si byly na první pohled velmi podobné. Oba měly nízký aerodynamický trup plný moderních oblých tvarů. Motor byl u obou strojů uložen v zadní části trupu, kabina s věží byly blíže k přídi vozu. Příď a záď však byly u vozu Daimler-Benz relativními pojmy, protože stroj prý dokázal jet stejnou rychlostí oběma směry (a měl tedy zřejmě i dva řidičské posty). Trup byl u obou vozů poměrně nízký s plochou střechou, ze které vystupovala zmíněná kabina posádky. Ta byla jedinou hranatou částí jinak zaobleného těla vozu.
Také plánovaná bojová věž měla velmi futuristické tvary s výrazně skloněnými stěnami. Obzvlášť ostrý byl sklon čelní stěny, což mělo umožnit velký pozitivní vertikální náměr zbraní (snad až +70°). Věže pro všechny prototypy měl pravděpodobně dodat čtvrtý subjekt, a sice firma Rheinmetall-Borsig. Prototypy však byly postaveny a testovány bez věží a v podstatě ani kabiny posádek u nich nebyly kompletní. Pouze jeden z prototypů Magirus byl později dokončen a dále testován včetně věže i výzbroje.
Stroj firmy Daimler-Benz byl poháněn motorem (jak jinak) Daimler-Benz M36 o výkonu 100 koní. Pokud jde o pohonnou jednotku prototypu Magirus, lze narazit na dvě různé verze. Podle jedné byl použit opět motor Daimler-Benz M36, podle té druhé měl stroj šestiválcový motor Maybach, opět s výkonem 100 koní. Maximální rychlost byla u vozidel obou výrobců shodná a to 90 km/h. Zajímavým prvkem prototypu Magirus byly disky kol, které prý byly kvůli úspoře hmotnosti z lehké hliníkové slitiny a měly velmi zajímavý a moderní design. Vozy Magirus a Daimler-Benz měly řiditelnou přední a zadní nápravu, přesně dle armádního zadání.
Prototyp ZRW firmy Büssing-NAG, namísto kabiny a věže je instalován jen rám s čelním sklem, zdroj: Aviarmor.net, upraveno
Schopnost plavat byla u prototypu firmy Daimler-Benz zajištěna velmi zajímavým způsobem. Přes střechu trupu se nasazovala nástavba vyplněná korkem, která sloužila jako plovák. Hranatá nástavba po nasazení zcela překryla zaoblené tvary pancíře a radikálně změnila vzhled celého vozu. Pohon vozu na hladině zajišťoval lodní šroub, který se instaloval pouze pro plavbu a jinak byl demontovaný. Nikde se mi nepodařilo zjistit kde byl poměrně rozměrný plovák uložen, když jej vůz nepotřeboval. Do interiéru jej jistě uložit nešlo takže by jej pravděpodobně muselo vozit doprovodné vozidlo. To jen zvyšovalo nepraktičnost tohoto řešení. Nutnost nasazení plováku před zajetím do vody musela při testech znamenat pro tento vůz značné mínus.
Zda dokázal prototyp Magirus plavat sám o sobě, nebo potřeboval také podobnou pomůcku jako Daimler-Benz, se mi nepodařilo zjistit. Jisté je jen to, že i zde se lodní šroub namontovával do otvoru v zádi trupu až před samotnou plavbou a při jízdě po souši nebyl nasazen.
Prototyp firmy Büssing-NAG se od dvou předcházejících výrazně lišil. Měl pět náprav s deseti koly, která nešla natáčet do stran (!!!). Řízení vozu zde bylo řešeno stejně jako u tanku, tedy přibržďováním kol na jedné straně podvozku. Toto řešení se ukázalo jako velmi nešťastné protože při takovém zatáčení docházelo k extrémnímu opotřebení pneumatik. Prototyp byl poháněn osmiválcovým motorem o výkonu 150 koní. Kvůli počtu kol označoval Büssing-NAG svůj stroj kódem ZRW (Zehn Rad Wagen - desetikolový vůz).
Záď prototypu firmy Magirus, všimněte si otvoru pro montáž lodního šroubu mezi tažnými háky, zdroj: leadwarrior.com, upraveno
Trup Büssingova stroje byl narozdíl od konkurentů hranatý. Jeho tvarům dominovaly dva hranoly táhnoucí se na obou bocích vozu nad blatníky přes celou délku trupu. Tyto hranoly byly duté a sloužily vlastně jako plováky, zajišťující vozu vztlak potřebný k plavbě. Ani u tohoto prototypu nebyla kabina posádky dokončená a nebyla instalována ani věž. Pro potřeby zkoušek bylo okolo otevřeného stropu kabiny namontováno zábradlí a vztyčeno čelní sklo.
Pokud jde o sílu pancíře, dodržely zřejmě všichni výrobci požadavek na 13,5 mm a to pravděpodobně na všech stěnách. Některé prameny však uvádění, že prototyp Magirus měl pancíř větší tloušťky než ostatní a právě proto musel výrobce šetřit hmotností jinde a vytvořil již popsané speciální hliníkové disky kol. Bohužel se mi nepodařilo najít žádné informace o hmotnosti ani jednoho z prototypů.
Pokud jde o počet můžů na palubě, bývá uváděno číslo čtyři a pět. Je možné, že obě čísla jsou správná protože velikost posádky byla u prototypů jednotlivých firem různá.
Prototyp firmy Daimler-Benz s nasazeným korkovým plovákem, zdroj: Aviarmor.net, upraveno
Testy a ukončení
První testy dodaných vozidel probíhaly v Německu zřejmě v roce 1929, bez věží a bez výzbroje. Jak již bylo zmíněno pouze jeden z prototypů Magirus byl později zkompletován, osazen věží a vyzbrojen. Nebyl však instalován požadovaný kanon a kulomet, ale jen dvojice kulometů s vodou chlazenými hlavněmi (pravděpodobně typ MG-08/15). Včetně věže a výzbroje byl potom prototyp dále testován a to mimo jiné u policejní jednotky (jak dokazují fotografie).
V roce 1930 byly prototypy odeslány k dalším testům na tajnou základnu Kama do Sovětského svazu. V červnu roku 1930 byl však celý projekt ukončen. Důvodem byla nejen technická složitost vozů, ale zejména jejich velmi vysoká pořizovací cena - snad až čtvrt milionu marek za jeden! Takové náklady byly pro tehdejší okleštěnou německou armádu zcela nepřijatelné. Další vývoj těžkých obrněných automobilů se proto v rámci úspor zaměřil na stavbu levnějších strojů založených na existujících podvozcích komerčních nákladních vozů (Sd.Kfz. 231 a Sd.Kfz. 232 v šestikolových verzích).
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.