TOPlist

 

 

SdKfz 234/2 známější pod bojovým jménem Puma, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Těžký obrněný automobil SdKfz 234 vznikl celkem ve čtyřech variantách, které se poměrně výrazně lišily použitou výzbrojí a provedením bojové kabiny či případně věže. Jednotlivé verze byly značeny arabskou číslicí uváděnou za lomítkem na konci kódového názvu. Rovnou předešlu, že první postavená varianta tohoto stroje získala paradoxně označení s číslicí dvě, tedy SdKfz 234/2.

Historie tohoto obrněného automobilu se začala psát již v roce 1940. V srpnu toho roku vydal zbrojní úřad objednávku na vývoj nové generace osmikolového obrněného automobilu, který měl být schopen vypořádat se s extrémními klimatickými podmínkami afrického bojiště. Samotný tento fakt je hoden další pozornosti. Naznačuje totiž, že Němci již v té době počítali s tím, že dříve nebo později budou bojovat i na africké půdě (i když jejich faktický vstup na tento kontinent nakonec proběhl nikoliv na základě plánu, ale pod tlakem okolností).

Ale zpět ke zrodu SdKfz 234. Mimo schopnosti provozu v tropických podmínkách bylo od nového vozu očekáváno také překonání některých známých nedostatků předcházejících typů těžkých obrněných vozidel SdKfz 231 a SdKfz 232. Nový stroj měl být nižší, aby nepředstavoval tak snadný cíl a měl být také výrazně lépe vyzbrojen (dva uvedené starší typy nesly pouze lehké kanony ráže 20 mm).

Podle některých pramenů byly požadavkem na vývoj obrněnce obeslány hned tři firmy - Büssing NAG, Daimler a Schichau-Werke přičemž jako vítěz byl nakonec vybrán Büssing NAG. Většina pramenů však uvádí, že vývoj byl od počátku svěřen jen a pouze společnosti Büssing NAG, která měla bohaté zkušenosti s výrobou již zmíněných starších typů obrněných vozů SdKfz 231, SdKfz 232 a SdKfz 233. Této variantě příběhu nasvědčuje i fakt, že se vůbec nikde nehovoří o žádných projektech konkurentů.

SdKfz 234/1 s celtou přes strop věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Büssing NAG vyvinul pro tento účel zcela nový podvozek s továrním označením ARK. Šasi mělo osm individuálně zavěšených a odpružených kol, která byla všechna hnaná a řiditelná. Základní koncepce podvozku byla tedy stejná jako u staršího šasí GS, na kterém byly založeny již zmíněné SdKfz 231, SdKfz 232 a SdKfz 233, šlo však o podvozek nové generace. Totéž platilo také pro trup. Stejně jako v starších vozů byl tvořen horní a dolní částí s opačně skloněnými stěnami. Vůz se tak od podvozku směrem vzhůru nejprve rozšiřoval a potom směrem ke střeše zase zužoval. Toto zešikmení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům nepřátelskou palbou. Narozdíl od starších typů vozů, u kterých nesla stěny trupu rámová konstrukce, byl trup SdKfz 234 samonosný.

Podvozek byl vybaven dvěma řidičskými stanovišti, pro jízdu vpřed a pro couvání. Zadní řidičský post byl u těžkých obrněných automobilů vcelku běžným prvkem. Řídit vůz při couvání z předního stanoviště bez výhledu vzad bylo velmi riskantní a rychlé otočení tak velkého stroje nebylo vždy možné. Konstruktérům se podařilo oproti starším typům zvýšit světlou výšku podvozku a zároveň snížit jeho výšku celkovou čímž položili základ ke splnění jednoho z požadavků - aby bylo nové vozidlo nižší než jeho předchůdci.

Velmi důležitým prvkem nového stroje byla pohonná jednotka, která neměla být chlazená vodou, ale vzduchem, což bylo pro tropické podmínky vhodnější řešení. Vývoj takového motoru byl zadán firmě Tatra (tehdy nesoucí oficiální název Ringhoffer-Tatra Werke A.G.). V roce 1941 vznikl dle tohoto zadání první model nového motoru s označením V 850. Šlo o dieselový dvanáctiválec s vrtáním 105 mm a zdvihem 130 mm a tedy celkovém obsahu válců 13,5 litru. V rámci požadavku na velmi účinné chlazení dostal motor hned čtyři velké axiální ventilátory. Každou řadu válců tedy chladily dva ventilátory, jeden na každém konci. Přední ventilátory byly napojeny na vačkové hřídele, zadní ventilátory pak braly pohon od těch předních. Motor dostal ještě jeden ventilátor, který ochlazoval olej.

V rámci dalšího vývoje bylo vrtání válců zvětšeno na 110 mm a celkový obsah tak vzrostl na 14,825 litru. Tato varianta motoru pak dostala označení T 103, pod kterým byl také agregát později zaveden do sériové výroby. Vývoj však nebyl zdaleka ukončen, protože motor vykazoval mnoho nedostatků. Byl velmi hlučný a poruchový. Odstraňování těchto nešvarů trvalo až do roku 1943 a výrazně zdržovalo zahájení produkce vozu. Samotný automobil byl totiž připraven k zavedení do výroby již červenci 1942, kvůli problémům s pohonnou jednotkou však první sériové stroje vyjely z továrny až v prosinci 1943 (bývá uváděno i září téhož roku).

SdKfz 234/1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již bylo řečeno, byl trup vozu tvořen horní a dolní polovinou s opačně zkosenými stěnami. Toto zešikmení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům nepřátelskou palbou. Síla ocelových plechů, ze kterých byl trup vozu svařen, činila 30 mm na čele, 10 mm na bocích, 8 mm na zádi a 5,5 mm na dnu a stropu. Trup začínal ostrým nosem tvořeným horní a dolní deskou. Na dolní desce byl upevněn jednoduchý nárazník tvořený prostou ocelovou trubkou. Horní deska nosu přecházela do ostře skloněné přední kapoty, pod kterou bylo přední řidičské stanoviště. V pravé části této kapoty byl vyřezán nástupní průlez, uzavíraný velkým jednodílným poklopem. Tento průlez sloužil primárně přednímu řidiči.

Z kapoty se dále vzadu schodkovitě zvedala čelní stěna kabiny posádky. V ní byl vyříznut jediný podlouhlý pozorovací průzor opatřený krytem odklápěným směrem vzhůru. Průzor nebyl uprostřed čelní stěny, ale lehce nalevo čímž kopíroval umístění řidičova sedadla. V krytu průzoru byla ještě pozorovací štěrbina, která se využívala v nebezpečných oblastech, když byl samotný kryt uzavřen. Další dva pozorovací průzory podobného provedení se nacházely v bočních stěnách kabiny. Všechny tři zajišťovaly výhled přednímu řidiči, který měl v této části kabiny své stanoviště.

V zadní části přecházela kabina opět schodkovitě do stropu motorového prostoru. I zde byly vytvořeny pozorovací průzory, které náležely k zadnímu řidičskému postu. Jeden byl v pravé části (bráno ve směru jízdy, z pohledu zadního řidiče to bylo samozřejmě v levé části) zadní stěny a mířil přímo vzad. Další průzor byl v pravé boční stěně (opět bráno po směru jízdy). Jak dokazují fotografie, měl zadní řidič u prvních vozidel (nebo minimálně u prototypu) k dispozici ještě třetí průzor a to v levém boku kabiny. U pozdějších sériových vozů již tento průzor nebyl protože v daném místě byla zřejmě instalována radiostanice (nebo se tento průzor prostě ukázal jako nevyužitelný protože zadní řidič seděl výrazně vpravo, příliš daleko od něj).

V zádi trupu za kabinou byl motorový prostor a v něm již zmíněný diesel Tatra T 103. Motor dával maximální výkon 210 koní při 2200 otáčkách za minutu. Převodovka měla tři rychlostní stupně pro jízdu oběma směry. Byla však doplněna ještě o dvoustupňovou redukční převodovku, která počet rychlostí zdvojnásobovala. Celkově tedy mohl řidič (řidiči) řadit šest stupňů pro jízdu vpřed i vzad. Pokud jde o zásobu pohonných hmot, byli konstruktéři k novému obrněnci velmi štědří. SdKfz 234 si s sebou mohl vézt až 360 litrů nafty. Díky tomu měl obrovský akční rádius 900 až 1000 km při jízdě po silnici. Taková autonomie byla pro průzkumný stroj skutečným požehnáním.

SdKfz 234/2 Puma ukořistěný spojenci, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Díky použití dieselového motoru se konstruktérům se sice podařilo splnit nároky na chlazení vzduchem a získat tím zároveň i obrovský dojezd, zadělali tím ale na problémy v zásobování pohonnými hmotami, protože drtivá většina německé bojové techniky jezdila na benzín.

Kapota motorového prostoru byla doslova poseta otvory. Byly zde tři ventilační otvory opatřené uzavíratelnými žaluziemi a další dva servisní otvory s plnými poklopy. Další servisní otvor byl pak v horním dílu zadní stěny trupu. Na dolní část zadní stěny se pak někdy zavěšovalo rezervní kolo, ale to zřejmě až u pozdějších vozidel, u kterých již nebyly z důvodu šetření používány speciální samozacelovací pneumatiky.

Podél celého vozu se na každém boku táhl veliký blatník, který překrýval všechny čtyři kola najednou. Díky jejich velikosti mohly být v blatnících vytvořeny uzavíratelné schránky na uložení různého menšího materiálu. Na každém boku byly takové schránky čtyři (přesný počet se však dost možná lišil u jednotlivých verzí SdKfz 234). Větší dřevěný box na materiál byl uložen na blatníku v jeho zadní části a to tak, že kopíroval boční stěnu motorového prostoru. Mimo to bylo možné na blatníky uložit další bedýnky, kanistry či hasicí přístroj a připevnit je pomocí kožených řemínků. Zcela vzadu pak byly na blatnících položeny také výfuky.

SdKfz 234/2 Puma ukořistěný spojenci, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Strop kabiny posádky vytvářel velkou volnou plochu pro uložení vybraného druhu výzbroje. U první postavené varianty automobilu to byl kanon ráže 50 mm, uložený v otočné bojové věži. Ač první v pořadí, získala tato varianta vozu, z pro mě neznámého důvodu, označení SdKfz 234/2. Mnohem známější se však stala pod bojovým jménem Puma.

Věž vozu včetně kanonu byla převzata z neúspěšného projektu lehkého tanku VK1602 Leopard. Věž byla plně uzavřená a její stěny dosahovaly tloušťky 30 mm na čele a 14,5 mm na bocích a zádi. Věž měla šestiboký půdorys se zaoblenými boky a rovnou čelní a zadní stěnou. V čelní desce byla instalována hlavní zbraň vozu, tankový kanon KwK 39/1 L/60 ráže 50 mm s hlavní o délce 60 ráží. Šlo o upravenou verzi kanonu, kterým byly vyzbrojeny například tanky PzKpfw III pozdních verzí. Pro montáž do menší věže obrněného automobilu byla na kanon přidána úsťová brzda, což zkrátilo délku zákluzu. S kanonem byl spřažen kulomet MG 42 ráže 7,92 mm. Kanon i kulomet měly společnou masku tvořenou jediným masivním odlitkem. Maska měla "aerodynamický" tvar podobný jako u tzv. Saukopfblende používané například na útočných dělech Stug III.

Maska umožňovala vertikální náměr zbraní od - 10 do + 20 stupňů. Zásoba munice pro kanon na palubě byla 55 nábojů, zhruba půl na půl protitankových a tříštivotrhavých. Pro kulomet se nakládalo 1950 nábojů. Na každém boku věže byly dále tři vrhače zadýmovacích granátů odpalované z interiéru věže. Na střeše věže se nacházely dva nástupní průlezy. V jejich poklopech byly otočné pozorovací periskopy. Dále zde ústil ventilátor věže.

SdKfz 234/2 Puma, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Automobil byl vybaven hned dvěma radiostanicemi a to typu Fu12 SE 80 a Fu Spr.Ger. "a" nebo "f". K nim náležely také dvě antény - jednoduchá prutová na zadní hraně věže a hvězdicově rozvětvená na levé části motorové kapoty. Posádka vozu byla čtyřčlenná. Dva muži měli svá stanoviště ve věži a dva v kabině pod ní. Muži ve věži museli zajistit role velitele, střelce a nabíječe takže jeden z nich musel plnit dvě funkce (velitel pravděpodobně fungovat také jako nabíječ). V trupu pak seděl přední řidič a druhý voják, který sloužil primárně jako radista a pokud to bylo nutné převzal řízení vozu ze zadního stanoviště.

SdKfz 234/2 vážil 11,74 tuny. Na délku měřil 6,8 metru, na šířku 2,33 metru a vysoký byl 2,38 metru (lze narazit i na jinou výšku). Na silnici byl schopen vyvinout maximální rychlost až 90 km/h. Se svou zbraní byla Puma teoreticky schopna likvidovat na bojišti i některé střední tanky nepřítele.

Pokud jde o produkční období lze narazit na vícero údajů. Začátek sériové výroby bývá datován buď do září nebo prosince 1943 a její konec pak buď do června, nebo září 1944. V otázce počtu postavených exemplářů se prameny téměř shodnou na 100 resp. 101 kusech.

SdKfz 234/3, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Ze všech verzí SdKfz 234 si Puma vysloužila největší slávu. Nebylo to asi proto, že byla prvním strojem v rámci své rodiny, ale pro její vskutku skvělé charakteristiky. Vůz v sobě kombinoval slušnou úroveň ochrany posádky, silnou výzbroj a skvělé jízdní vlastnosti. Mimo kolový podvozek tento automobil svými parametry v podstatě odpovídal lehkému tanku. Posuďte sami: hmotnost 11,74 tuny, pancéřování až 30 mm, kanon ráže 50 mm. Pro srovnání se podívejme na několik soudobých lehkých tanků. Německý PzKpfw II Ausf. L měl hmotnost 11,8 tuny a kanon ráže 20 mm, americký M5 vážil 14,7 tuny a nesl kanon ráže 37 mm a konečně například sovětský T-70 vážil jen 9,2 tuny a byl vyzbrojen kanonem ráže 45 mm.

V pořadí druhá verze nesla označení SdKfz 234/1. Do sériové výroby se dostala v dubnu nebo červnu roku 1944. Tato varianta vozu měla umožnit boj s letadly nepřítele. Nad bojovou kabinu byla umístěna nová nízká věž s otevřeným stropem. Měla půdorys šestiúhelníku a skloněné stěny. Síle pancíře věže byla 30 mm na čele a 14,5 mm na všech ostatních stěnách. Věžička neměla strop, pouze její přední část chránil zvýšený rám vyplněný hustým pletivem. Křídla tohoto pletivového krytu se dala vyklopit do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, mělo však sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Před nepříznivým počasím se museli vojáci ve věži chránit přetažením nepromokavé celty.

Na hraně dvou čelních stěn věže byl výřez, kterým procházela hlaveň kanonu KwK 38 L/55 ráže 20 mm. Nalevo od kanonu pak byl v čelní stěně věže další výřez a to pro hlaveň kulometu MG34. Obě zbraně byly instalovány společně do závěsné lafety Hängelafette 38. Tento způsob uchycení zbraní umožňoval obdivuhodný maximální vertikální náměr 70 stupňů (podle některých pramenů to bylo dokonce až 87 stupňů). Zbraně, lafeta i způsob řešení věže odpovídaly lehkému obrněnému vozu SdKfz 222 pozdní verze. Zásoba munice pro kanon čítala 250 střel. Jelikož stejnou zbraňovou konfiguraci unesl bez problémů i mnohem lehčí a menší SdKfz 222, byl SdKfz 234/1 očividně zbytečně "podvyzbrojen". Na druhou stranu byl jediný z celé rodiny SdKfz 234, který nesl aspoň nějakou dělostřeleckou protiletadlovou výzbroj.

SdKfz 234/3, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Výroba této verze vozu probíhala pravděpodobně do března 1945 a dala vzniknout 200 až 230 exemplářům (prameny se jako vždy rozcházejí). Hmotnost SdKfz 234/1 činila 11,5 tuny. Na délku měřil vůz 5,86 metru, na šířku 2,33 metru a na výšku pouhých 2,1 metru. Další parametry jako rychlost, velikost posádky apod. se oproti SdKfz 234/2 nezměnily.

Třetí v pořadí přišla varianta SdKfz 234/3, která byla zamýšlena primárně jako nástupce staršího SdKfz 233 a měla tedy plnit roli poskytovatele dělostřelecké podpory pro ostatní obrněné automobily. Strop kabiny posádky zmizel a bojový prostor zůstal shora zcela otevřený. Pro lepší ochranu posádky byly boční stěny kabiny zvýšeny dodatečnými pancéřovými deskami, na bocích kolmými, v předu a vzadu skloněnými. Jejich síla se kolísala od 14,5 mm na čele a bocích až po 10 mm na zádi.

Uprostřed zvýšené čelní stěny kabiny byl instalován krátkohlavňový kanon KwK 51 L/24 ráže 75 mm (kanon bývá značen též K51 L/24). Zásoba munice pro něj činila 50 kusů. Úchyt kanonu umožňoval jeho vertikální pohyb v rozmezí od -10 do +12 stupňů. Lafeta měla napravo od kanonu speciální lůžko pro kulomet. Pokud jej posádka namontovala pohyboval se pak společně s kanonem a mohl poskytnout krytí proti dotírající nepřátelské pechotě. Kulomet však bylo možno upevnit také na závěs v zadní části kabiny (nebyl zřejmě u všech vozů) nebo z něj vést palbu prostě volně přes boční stěny. Pro kulomet se nakládalo pravděpodobně 1950 nábojů.

SdKfz 234/4, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Svými rozměry ani hmotností se SdKfz 234/3 nelišil od SdKfz 234/1. Informace o začátku a konci výroby tohoto podtypu se opět různí. Pravděpodobně však produkce běžela od června do prosince 1944 (bývá ale uváděno, že započala ještě koncem roku předešlého nebo že trvala až do samého konce války). Za tuto krátkou dobu bylo postaveno pouhých 88 kusů SdKfz 234/3. Převážná většina z nich pak byla nasazena v rámci 116. Panzer Division na západní frontě.

Poslední sériovou variantou byl SdKfz 234/4. Tato verze vozu vznikla na konci roku 1944. V té době stál Wehrmacht i celé Německo na pokraji katastrofy. Z východu i západu se do Říše hrnula přesila nepřátelských tanků a vlastní válečná výroba byla na kolenou kvůli spojeneckým náletům. Němci tedy zoufale hledali jakýkoliv mobilní bojový prostředek schopný ničit nepřátelské tanky. Všechny podvozky, které mohly unést rozumně výkonnou protitankovou zbraň, se hodily. Tak došlo i na obrněný automobil SdKfz 234.

Jako ona rozumně výkonná zbraň byl v tomto případě vybrán kanon PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Instalace tak velké zbraně si vynutila větší zásah do provedení kabiny než u všech předchozích variant vozu. Kanon musel být kvůli své hmotnosti a síle zpětného rázu uchycen uprostřed bojového prostoru a nikoliv v jeho přední části jako u SdKfz 234/3. Strop kabiny byl v přední části zachován, za to dále vzadu zmizel a ještě zde byly odříznuty i části bočních stěn aby byl bojový prostor širší. Pro lepší ochranu posádky byly na původní boky kabiny navařeny doplňkové bočnice. Kanon byl do otevřené kabiny instalován včetně svého štítu, který pak vlastně tvořil čelní pancíř kabiny.

SdKfz 234/4, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Instalovaný kanon byl velmi efektivní zbraní. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal probít pancíř skloněný pod úhlem 30 stupňů a silný 85 mm (PzGr. 39) resp. 97 mm (PzGr. 40). Zdálo by se tedy, že jeho montáží na kolový podvozek Němci získali solidní bojový prostředek. Praxe však nebyla tak jednoznačná. Obrněný automobil SdKfz 234 nebyl ani přes své úctyhodné parametry vhodný pro nesení tak těžké zbraně. Díky velké energii výstřelu celá konstrukce vozu značně trpěla. Malý bojový prostor umožňoval jen velmi omezený stranový pohyb zbraně a pojmul pouze 36 kusů munice. Přesto však byl SdKfz 234/4 zřejmě přínosem a při troše štěstí mohl velmi efektivně zlikvidovat naprostou většinu nepřátelských tanků. Doplňkovou výzbroj představoval kulomet MG 42, který se upevňoval na pohyblivý závěs napravo od kanonu.

Výroba této poslední varianty automobilu byla zahájena v prosinci roku 1944 a trvala až do března 1945 kdy se definitivně zhroutila. Kolik exemplářů bylo vyrobeno je opět sporné. Bývá uváděno 89 nebo 97 kusů. Hmotnost vozu byla 11,6 tuny, na délku měřil 6,84 metru, na šířku 2,33 metru a vysoký byl 2,35 metru. Počet členů posádky zůstal čtyři a nezměnilo se zřejmě ani obligátní složení.

SdKfz 234 byl nejmodernějším německým obrněným automobilem celé války. Podle mnoha odborníků šlo o vůbec nejlepší těžký obrněný automobil své doby, který ovlivnil konstrukci tohoto typu techniku na dlouhá léta. Varianta SdKfz 234/4 pak byla nejsilněji vyzbrojeným německým obrněným automobilem celé války. Pokud sečteme sporné počty jednotlivých výrobních variant dostaneme se teoreticky k dolní a horní hranici celkovému počtu postavených vozidel. Minimální počet vychází na 477 a maximální na 516 kusů. Skutečný počet bude zřejmě někde mezi těmito dvěma extrémy. Každopádně čísla přes dva tisíce kusů, která bývají rovněž uváděna, jsou nesprávná.

SdKfz 234/4, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Závěrem zmiňme dvě zajímavé modifikace SdKfz 234. Obě vznikly zřejmě v jediném exempláři přestavbou v polní dílně. U první z nich byl z klasického SdKfz 234/3 odstraněn kanon a do otevřeného bojového prostoru byla instalována tzv. Schwebelafette 38 převzatá zřejmě z polopásového SdKfz 251. V lafetě byl zavěšen protiletecký kanon Flak 38 ráže 20 mm. Takto upravený vůz padl v květnu 1945 do rukou americkým vojákům někde v Čechách. Na fotografii tohoto stroje bez výzbroje se můžete podívat ZDE. ZDE si můžete prohlédnout detail lafety a konečně ZDE je snímek vidět jako druhý od předu v koloně techniky, kterou američtí vojáci přejímají od kapitulujících Němců.

Pokud jde o onu druhou zvláštní modifikaci, nepodařilo se mi najít žádné detaily. Existuje však TATO fotografie, která vypadá autenticky. Na trupu SdKfz 234 je zde instalována bojová věž, která vypadá jako převzatá z lehkého tanku PzKpfw II Ausf. L. Z prostředí lze usuzovat, že snímek byl pořízen během doslova posledních dnů války nebo dokonce po kapitulaci a to zřejmě během nějakého ústupu vojenské techniky spolu s civilním obyvatelstvem.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

 

234/1

234/2

234/3

234/4

hmotnost:

11,50 t

11,74 t

11,50 t

11,60 t

délka:

5,86 m

6,80 m

5,86 m

6,84

šířka:

2,33 m

2,33 m

2,33 m

2,33 m

výška:

2,10 m

2,38 m

2,10 m

2,35 m

motor:

Tatra T 103

Tatra T 103

Tatra T 103

Tatra T 103

výkon motoru:

210 hp

210 hp

210 hp

210 hp

max. rychlost:

90 km/h

90 km/h

90 km/h

90 km/h

spotřeba - silnice:

40 l/100 km

40 l/100 km

40 l/100 km

40 l/100 km

spotřeba - terén:

60 l/100 km

60 l/100 km

60 l/100 km

60 l/100 km

pancéřování trupu:

 

 

 

 

čelo:

30 mm

30 mm

30 mm

30 mm

boky:

10 mm

10 mm

10 mm

10 mm

záď:

8 mm

8 mm

8 mm

8 mm

pancéřování věže/nástavby:

 

 

 

 

čelo:

30 mm

30 mm

14,5 mm

14,5 mm

boky:

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

záď:

14,5 mm

14,5 mm

10 mm

10 mm

posádka:

4 muži

4 muži

4 muži

4 muži

výzbroj:

kanon KwK 38 L/55 ráže 20 mm

kulomet MG 42 ráže 7,92 mm

kanon KwK 39/1 L/60 ráže 50 mm

kulomet MG 42 ráže 7,92 mm

kanon KwK 51 L/24 ráže 75 mm

kulomet MG 42 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 L/46 ráže 20 mm

kulomet MG 42 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 53 autentických fotografií v GALERII

 

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

SdKfz 234/2 PUMA

SdKfz 234/1

SdKfz 234/3

SdKfz 234/4

NEOFICIÁLNÍ ÚPRAVY

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje