TOPlist

 

 

Marder I na podvozku tahače Lorraine 37L, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-297-1701-20, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Pod bojovým jménem Marder (kuna) se skrývá celá kolekce stíhačů tanků, které Němci stavěli na základě vlastních i kořistních tanků jako dočasné řešení naléhavého nedostatku dostatečně výkonných, samohybných protitankových zbraní. Celkem vznikly tři hlavní série, odlišené římskou číslicí I, II a III. V rámci každé z těchto sérií však existovaly stroje více verzí (tři verze Marderu I, dvě verze Marderu II a tři verze Marderu III). Pokud ovšem jde o samotnou sérii Marder I, ne všichni autoři se drží stejného členění. V některých pramenech se tak lze dočíst o všech třech verzích (podvozky Lorraine 37L, Hotchkiss 38 H a FCM36), jinde je zase jako Marder I uveden pouze stíhač vzniklý na podvozku tahače Lorraine 37L a zbylé dva jsou popisovány jako samostatné stroje, pro které nebylo bojové jméno Marder nikdy používáno. Já se budu držet prvního druhu členění a budu jako Marder I popisovat všechny tři zmíněné stíhače založené na podvozcích ukořistěné francouzské techniky.

Po vpádu do Sovětského svazu v létě roku 1941 byli Němci doslova zaskočeni obrovským množstvím tanků Rudé armády. Navíc byli konfrontováni s vyspělými tanky typu T-34 a KV, na které jejich vlastní tanky se svými kanony prakticky nestačily. Plnohodnotným řešením bylo jednoznačeně přezbrojení současných tanků silnějšími kanony a vývoj tanků i samohybných děl nových typů. V rámci boje s obrovskou přesilou se však hodil jakýkoliv, byť improvizovaný bojový prostředek. A nejsnadnější odpovědí byla samozřejmě kombinace již existujících protitankových kanonů a již existujících podvozků, ze kterých bylo možno levně a rychle "poskládat" nezanedbatelné množství techniky.

Tak vznikly i stíhače tanků Marder I. První stroj z této série byl postaven na podvozku francouzského nákladního tahače Tracteur Blinde 37L nebo též Lorraine 37L. Původní tahač byl vyráběn od roku 1937 pro přepravu vojáků a materiálu. Během tažení do Francie ukořistili Němci zhruba 315 kusů tohoto stroje. Rozhodnutí využít je pro stavbu protitankové samohybky padlo v květnu roku 1942. Tou dobou již totiž začínali mít Němci k dispozici relativně dostatečný počet nových protitakových kanonů ráže 75 mm, které hodlali pro nové stíhače tanků používat.

tento opuštěný Marder I na podvozku tahače Lorraine 37L padl do rukou spojenců, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Převzatý francouzský podvozek byl na každé straně tvořen šesti pojezdovými koly o průměru 44 cm, která byla opatřena gumovou bandáží. Kola byla zavěšena a odpružena v párech pomocí listových pružin. Vpředu bylo ozubené hnací kolo o průměru 50 cm, vzadu kolo napínací o průměru 38,5 cm a konečně horní část pásu podpíraly 4 kladky. Každý pás byl tvořen 110 články o šířce 230 mm (bývá uváděno i 220 mm).

Podobu přestavby vypracovalo Baukommando Becker ve spolupráci s firmou Alkett. Původní tahač Lorraine 37L měl dvoučlennou posádku se stanovištěm v přední části trupu. Uprostřed trupu byl uložen motor, nádrže a další agregáty a v zádní části byl nákladový prostor. A právě nad zadní polovinou trupu vyrostla nová svařovaná kabina, která chránila zbraň a její obsluhu. Síla jejích stěn kolísala od 5 do 12 milimetrů a je tedy jasné, že dokázala odolat pouze palbě z ručních zbraní a malým střepinám. Kabina byla navíc z důvodu snížení celkové hmotnosti, shora a částečně i zezadu otevřená. Posádku stroje tvořilo čtyři až pět mužů, kteří plnili role řidiče, velitele, radisty, střelce a nabíječe. Byli-li na palubě pouze 4 muži plnil jeden z nich funkci radisti i nabíječe zároveň. Řidič jako jediný z posádky seděl uvnitř trupu, v jeho přední části, na levé straně. Zbytek mužů měl stanoviště v bojové kabině.

Marder I byl vyzbrojen protitankovým kanonem PaK 40/1 L/46 ráže 75 mm s hlavní o délce 46 ráží. Zbraň dokázala probít na vzdálenost 1000 metrů pancíř o síle až 97 mm skloněný pod úhlem 30°. Čelní stěna kabiny byla pohyblivá a spojená s hlavní kanonu. To umožňovalo horizontální odměr zbraně v rozsahu 32° na každou stranu. Výškový náměr se potom pohyboval od -5 do +22 stupňů. Poloha zbraně se nastavovala ručně. K zacílení sloužil střelci zaměřovač ZF 3x8 (PaK Zielfernrohr). Maximální frekvence střelby se pohybovala okolo 14 až 15 ran za minutu a maximální dostřel atakoval hranici osmi kilometrů. Zásoba munice pro kanon činila 37 kusů (bývá uváděno i 40). Mimo kanon byl Marder I vyzbrojen ještě kulometem MG 34, z něhož se střílelo přes horní okraj kabiny (i když existuje i fotografie stroje s kulometem připevněným přímo k hlavni kanonu). Pro kulomet se nakládalo 600 kusů střeliva. Mimo to měli vojáci na palubě k dispozici své osobní pistole, samopal MP 38 nebo MP 40 a konečně signální pistoli.

Marder I na podvozku tahače Lorraine 37L, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pohonnou jednotkou Marderu byl šestiválcový motor Delahaye 135 o obsahu 3,556 litru převzatý spolu s podvozkem z původního francouzského tahače. Agregát dával maximální výkon 70 koní při 2800 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání. Palivo bylo uloženo ve třech nádržích o celkovém objemu 112 litrů. To stačilo na ujetí cca 135 km. Maximální rychlost stíhače na podvozku Lorraine 37L se pohybovala okolo 35 km/h.

Oficiální název stíhače tanků zněl 7.5cm PaK 40/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f). Podle některých pramenů však byl oficiální název několikrát změněn a zněl mimo jiné také Panzerjäger Lr.S. für 7,5 cm Pak 40/1, nebo 7,5 cm Pak 40 auf Selbstfahrlafette Lr.S. (f) či dokonce 7,5 cm PaK 40/1 auf Panzerjäger Lr.S. Kódové označení vozu bylo každopádně SdKfz 135. Bojové jméno Marder vzniklo a bylo přiděleno až zpětně a to v roce 1944. Což jen dovysvětluje zmíněné zmatky v tom co bylo a nebylo součástí série Marder I.

V květnu 1942 vznikla objednávka na výrobu 170 kusů tohoto stíhače. Jejich stavba probíhala v dílnách Baukommanda Becker v Paříži. Prvních 104 kusů bylo dokončeno v červenci a zbylých 66 v srpnu 1942. Pokud však jde o celkový počet vyrobených exemplářů bývá uváděno i číslo 184. I když impulsem k vývoji stroje byly potřeby východní fronty, nakonec jich zde byla nasazena jen část. Hlavním bojištěm se pro ně nakonec stala fronta západní, kde byly od roku 1944 nasazovány proti spojencům.

Marder I na podvozku francouzského lehkého tanku Hotchkiss 38 H, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Druhá varianta stíhače Marder I byla postavena na podvozcích lehkých tanků Hotchkiss 39H (nebo starší verze 38H), kterých německá armáda rovněž ukořistila nemalé množství. Část strojů byla ve své standardní podobě nasazena na plnění vedlejších bojových úkolů jako ostraha letišť, skladů či protipartyzánský boj. Vedle toho však bylo šest desítek těchto tanků využito právě ke stavbě další verze Marderu. Ta dostala oficiální označení 7.5cm PaK40(Sf) auf Geschützwagen 39H(f).

Podvozek byl u této verze tvořen opět šesti pojezdovými koly s gumovou bandáží, která byla zavěšena a odpružena ve dvojicích společnou, horizontálně uloženou, vinutou pružinou. V předu pásové soustavy bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu dosedala na dvě podpůrné kladky. V přední části trupu byla kabina řidiče, za ním bojový prostor s věží a v zádi byl uložen motor.

Během roku 1942 byly v dílnách Baukommanda Becker vybraným tankům odstraněny věže i část nástaveb a nahrazeny rozměrnou kabinou svařenou z rovných pancéřových plechů. Síla pancéřování kabiny se pohybovala od 10 mm na bocích a zádi až po 20 mm na čelním pancíři. V zadní stěně se nacházela dvoudílná dvířka pro nástup a výstup posádky. Strop bojového prostoru zůstal otevřený a při nepříznivém počasí se zakrýval impregnovanou celtou.

Takto upravené podvozky byly potom osazeny 75-ti milimetrovými protitankovými kanony PaK 40 L/46 a kulomety MG 34 coby vedlejší výzbrojí. Hlaveň kanonu byla zasazena v čelní stěně do pohyblivého štítu, který zakrýval interiér i při pohybu zbraně. Stranový odměr kanonu činil 30° na každou stranu, potom již bylo nutné otočit celým vozidlem. I zde byl coby doplňková zbraň kulomet MG 34, který se upevňoval na držák na horní hraně pancíře kabiny v jejím pravém předním rohu.

Marder I na podvozku francouzského tanku FCM36, zdroj: Tumblr.com, upraveno

Strojům zůstal původní motor Hotchkiss 616 o maximálním výkonu 120 koní, který umožňoval 12,5 tuny vážicímu vozu dosáhnout na silnici maximální rychlosti 36 km/h. Akční rádius byl přitom okolo 150 km. Převodovka byla pětistupňová. Posádka stíhače tanků byla čtyřčlenná v obligátním složení - řidič, velitel, střelec a nabíječ. Mardery I této verze byly přiděleny jednotkám dislokovaným ve Francii a po vylodění v Normandii nasazeny proti spojeneckým vojskům. Nevyužité věže z původních tanků snad posloužily při stavbě fixních opevnění a bunkrů.

Roku 1940 Němci rovněž ukořistili několik desítek středních francouzských tanků FCM 36 (Forges et Chantiere de la Mediterranée). V průběhu roku 1943 bylo 48 (lze narazit i na číslo 10) z nich přestavěno na lovce tanků, které se staly třetím ze série strojů označovaných obecně jako Marder I. Tato verze dostala oficiální označení 7.5cm PaK40(Sf) auf Geschützwagen FCM(f). Hlavní zbraní byl opět protitankový kanon PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Proti dotírající pěchotě zde byl opět kulomet MG 34 zavěsitelný v pravém předním rohu pancéřové stěny kabiny. Posádku tvořili čtyři muži, jež na bojišti chránila, jak jinak než shora otevřená, nástavba svařená z rovných ocelových plechů o síle 20 mm.

Podvozek byl tvořen na každé straně devíti malými pojezdovými koly. První z nich bylo zvednuto nad úroveň ostatních a bylo zavěšeno samostatně, zbylých osm kol bylo spojeno do dvojic. K odpružení kol byly využity vynuté pružiny. Na rozdíl od dvou předešlých podvozků měl FCM hnané kolo vzadu a napínací vpředu. Pásová soustava byla z boku zakryta zalomeným pancířem. Tento poslední Marder I byl poháněn dieselovým čtyřválcem Berliet V-4, který dával maximální výkon 91 koní. Dojezd stroje byl až 225 km zato jeho maximální rychlost činila pouhých 23 km/h. Převodovka měla 5 stupňů pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Hmotnost tohoto Marderu I byla 12,8 tuny.

Marder I na podvozku francouzského tanku FCM36, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Všechny tři verze stíhače Marder I trpěly zejména vysokým profilem, který poskytoval dost místa pro zamíření nepřátelských zbraní. Tento handicap byl ještě podtržen slabým a navíc částečně otevřeným pancířem. Marder I posledně popsané verze trpěl více než jeho dva souputníci omezenou pohyblivostí a průchodností členitým terénem. Přesto se tyto stíhače ukázaly poměrně účinné v boji s nepřátelskými tanky a to zejména díky své výzbroji.

Přestože koncem války již byla technicky překonána modernějšími konstrukcemi, sloužila vozidla Marder I až do kapitulace Třetí říše v roce 1945. Dlužno dodat, že kromě stíhačů tanků Marder I využili Němci podvozky všech tří zmíněných francouzských strojů ještě k přestavbě na samohybné houfnice různých ráží. Tyto stroje jsou ovšem popsány v části Ostatní samohybná děla.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

 

Lorraine 37L

Hotchkiss 38 H

FCM36

hmotnost:

8,03 t

12,5 t

12,8 t

délka:

?

6,12 m

6,35 m

šířka:

1,87 m

1,85 m

2,10 m

výška:

2,21 m

2,14 m

2,23 m

motor:

De laHaye 103 T 5

Hotchkiss 616

Berliet V-4

výkon motoru:

70 hp

120 hp

91 hp

max. rychlost:

35 km/h

36 km/h

23 km/h

pancéřování trupu:

 

 

 

- čelo:

12 mm

34 mm

40 mm

- boky:

12 mm

34 mm

40 mm

- záď:

12 mm

22 mm

40 mm

pancéřování nástavby:

 

 

 

- čelo:

10 mm

20 mm

20 mm

- boky:

9 mm

20 mm

20 mm

- záď:

 

10 mm

20 mm

posádka:

4-5 mužů

4 muži

4 muži

výzbroj:

kanon PaK 40 ráže 75 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 ráže 75 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 ráže 75 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nedávno aktualizovanou stránku o stíhači tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje