TOPlist

 

 

SdKfz 132, čili Marder II na podvozku PzKpfw II Ausf. D nebo E, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pod bojovým jménem Marder (kuna) se skrývá celá kolekce stíhačů tanků, které Němci stavěli na základě vlastních i kořistních tanků jako dočasné řešení naléhavého nedostatku dostatečně výkonných, samohybných protitankových zbraní. Celkem vznikly tři hlavní série, odlišené římskou číslicí I, II a III. V rámci každé z těchto sérií však existovaly stroje více verzí, v případě Marderu II to byly verze dvě.

Po vpádu do Sovětského svazu v létě roku 1941 byli Němci zaskočeni obrovským množstvím tanků Rudé armády. Navíc byli konfrontováni s vyspělými tanky typu T-34 a KV, na které jejich vlastní tanky se svými kanony prakticky nestačily. Plnohodnotným řešením byl vývoj nových silnějších kanonů a nových typů tanků i samohybných děl. To si však žádalo čas a válka nemohla počkat. Jednotky na frontě potřebovaly jakýkoliv bojový prostředek, který bude k dispozici dostatečně rychle. A nejsnadnější odpovědí byla samozřejmě kombinace již existujících protitankových kanonů a již existujících podvozků, ze kterých bylo možno levně a rychle "poskládat" potřebnou techniku.

Tak vznikly i stíhače tanků Marder II. Jako základ pro ně posloužil podvozek lehkého tanku Panzer II. Samotný tank, se svým kanonem ráže pouhých 20 mm, neměl v oblasti boje proti jiným obrněncům mnoho co nabídnout. Stroj však byl relativně spolehlivý a bylo jej k dispozici mnoho set kusů. Problém byl spíše na straně výzbroje. Konstruktéři hledali zbraň, která by byla dostatečně výkonná i pro boj se silně pancéřovanými sovětskými obrněnci. Jedinou takovou zbraní vlastní provenience byl protitankový kanon PaK 40 ráže 75 mm, jehož vývoj byl ovšem právě na podzim roku 1941 završen. Jeho výroba se tedy teprve rozbíhala a nebylo jich tudíž k dispozici dostatečné množství. Němci proto sáhli, velmi paradoxně, po zbrani sovětské výroby.

SdKfz 132, čili Marder II na podvozku PzKpfw II Ausf. D nebo E, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Během prvních měsíců východní kampaně padly nacistům do rukou stovky (bývá uváděno až 1300 kusů) sovětských divizních kanonů vzor 1936 ráže 76,2 mm, označovaných též F-22. Němci je nejprve využívali v jejich původní roli jako polní dělo pod označením FK 296(r). Koncem roku 1941 však bylo rozhodnuto o modifikaci zbraně na protitankový kanon. Zbraň dostala novou nábojovou komoru tak aby mohla používat silnější německou munici ráže 75 mm určenou jinak pro právě vyvinutý vlastní protitankový kanon PaK 40. Německá munice měla cca dvakrát delší a také o něco širší nábojnici a díky tomu téměř dvapůlkrát větší výmetnou náplň. Dále byl posílen brzdovratný systém zbraně, přesunuty kontrolní prvky a došlo k několika dalším úpravám. Většina kanonů také dostala úsťovou brzdu. Takto upravený kanon získal označení PaK 36(r). Modifikaci prováděla firma Rheinmetall Borsig. Lze narazit na různé informace o celkovém počtu přestavěných kanonů, každopádně však šlo o stovky kusů.

Pro přestavbu na stíhač tanků byl zvolen podvozek tanku PzKpfw II verzí Ausf. D a E. Narozdíl od většiny dalších verzí tanku byl podvozek Ausf. D a E tvořen čtyřmi pojezdovými koly velkého průměru. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací. V přední části trupu bylo místo řidiče a převodovka, uprostřed byl bojový prostor a v zádi byla uložena pohonná jednotka. Vývojem stíhače tanků, který by kombinoval zmíněný podvozek a kanon byla 20. prosince 1941 pověřena firma Alkett.

Na podvozku byla postavena nová vysoká nástavba svařená z rovných desek. Její čelní deska byla 30 mm silná, sešikmená pro větší odolnost a navazovala na čelní stěnu původní kabiny tanku, kde byly rovněž zachovány průzory. Zbytek stěn nástavby byl silný 14,5 mm. Nástavba byla shora kompletně otevřená, takže tvořila vlastně jen jakousi pancéřovou "ohradu". Její zadní partie byla navíc vyvedena pouze z pletiva, takže neposkytovala prakticky žádnou ochranu. Ačkoliv nutno podotknout, že vzácně lze narazit na fotografie stroje s plně pancéřovanou zadní částí nástavby. Toto provedení ovšem rozhodně nebylo standardem.

Marder II na podvozku PzKpfw Ausf. F, neboli SdKfz 131, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-686-0084-31, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Uvnitř nástavby byl instalován zmíněný kanon PaK 36(r). Hlaveň kanonu procházela nad čelní deskou nástavby. Stranový odměr kanonu činil 25° na každou stranu, dále bylo již nutno přestavit celý vůz. Obsluhu zbraně chránil ještě štít kanonu o síle 14,5 mm. Ochranu ovšem poskytoval pouze zepředu a jen částečně z boků. Vojáci za kanonem byli tedy zezadu a shora naprosto nechráněni. Při nepříznivém počasí bylo možno zakrýt bojový prostor nepromokavou celtou. Pro její podepření byl nad bojovým prostorem jednoduchý rám. Pro kanon se nakládalo 30 kusů střeliva. Doplňkovou zbraň představoval kulomet MG34, ze kterého se vedla palba přes štít kanonu. Zásoba munice pro něj čítala 900 nábojů.

Posádku vozu tvořili čtyři muži. Řidič seděl uvnitř trupu na levé straně, velitel napravo vedle něj. Zbylí dva, střelec a nabíječ, seděli na jednoduchých sedačkách po stranách bojového prostoru kanonu. Pohonná jednotka byla převzata spolu s podvozkem z tanku Panzer II a byl jí motor Maybach HL 62 TRM o síle 140 koní. Hmotnost vozu činila 11,5 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala okolo 55 km/h.

Stíhač tanků dostal oficiální označení Panzer Selbstfahrlafette für 7,62cm PaK 36(r). Jeho kódové označení znělo SdKfz 132. Bojové jméno Marder II bylo zavedeno zpětně až v únoru roku 1944. Výroba stroje začala v květnu 1942 a trvala do poloviny roku 1944. Za tu dobu vzniklo celkem okolo 210 kusů tohoto stroje. Jak dokazují fotografie byly Mardery osazovány i kanony bez úsťové brzdy.

Marder II na podvozku PzKpfw Ausf. F, neboli SdKfz 131, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-197-1235-04, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Jak bylo zmíněno v úvodu této stránky, stíhač tanků Marder II existoval ve dvou verzích. Ta druhá byla založena rovněž na podvozku tanku Panzer II ovšem tentokrát verze Ausf. F. Práce na jeho vývoji zahájila firma Alkett v květnu roku 1942. V té době se již rozeběhla výroba vlastního protitankového kanonu ráže 75 mm, PaK 40. A právě tato zbraň byla pro nový stroj využita. Druhá verze stíhače dostala oficiální označení 7,5cm PaK 40/2 auf Fahrgestellt PzKpfw II a kódový znak SdKfz 131. Zatímco předešlá varianta s ex-sovětským kanonem vznikala přestavou starších tanků, druhá verze vznikala na nově výraběných podvozcích, protože produkce PzKpfw II Ausf. F tou dobou stále běžela.

Podvozek vozidla tvořilo na každé straně pět pojezdových kol, odpružených pomocí listových pružin. Vpředu bylo velké ozubené kolo hnací, vzadu kolo napínací. Horní část pásu podpíraly čtyři kladky. V čele trupu, na levé straně, seděl řidič vozu. Napravo od něj byla převodovka. Za ním byl bojový prostor pro zbytek posádky a v zadní části vozu bylo motorové oddělení. Čelní deska původní kabiny tanku byla zachována, zmizel z ní ovšem falešný průzor na pravé straně a zůstal jen skutečný průzor řidiče. Zachován byl také průzor v levém boku. Dále dozadu již ale bylo vše jinak. Na podvozku vyrostla nová vysoká kabina svařená z rovných pancéřových desek. Větší část její čelní stěny tvořil štít připevněný k samotnému kanonu, který se při míření pohyboval spolu s jeho hlavní.

Čelní stěna kabiny byla silná 35 mm, boky 14,5 mm. Zadní stěnu ani strop kabina neměla z důvodu omezení hmotnosti konstrukce. Na zádi došlo k překrytí původního stropu motorového prostoru zvýšenou pancéřovou deskou o síle 5 mm. Uvnitř kabiny byl instalován zmíněný kanon PaK 40. Zbraň nebyla instalována ve středu vozu ale byla mírně posunuta vlevo od podélné osy. Díky tomu byl také stranový odměr nesouměrný. Směrem do leva činil 32°, do prava pouze 25°. Vertikální náměr se potom pohyboval od -8° do +10°. Zásoba munice pro kanon čítala 37 nábojů. Doplňkovou výzbrojí proti pěchotě, ale i proti letadlům, byl kulomet MG34 ráže 7,92 mm, který se upevňoval na horní hranu pancíře napravo od kanonu.

Marder II na podvozku PzKpfw Ausf. F, neboli SdKfz 131, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-197-1238-16, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Stroj ovládala tříčlenná posádka tvořená řidičem, nabíječem a střelcem. Řidič seděl uvnitř trupu, zbylí dva muži v kabině za kanonem. Proti nepřízni počasí se mohli chránit přetažením celty, proti nepřátelské palbě zezadu a shora je však nechránilo nic. Pohonnou jednotkou této verze Marderu II byl opět Maybach HL 62 TRM s výkonem 140 koní. Hmotnost stíhače činila 10,8 tuny a jeho maximální rychlost byla 40 km/h. Výroba SdKfz 131 probíhala od července 1942 do března 1944 a zapojily se do ní firmy FAMO, Daimler-Benz a MAN. Údaje o celkovém počtu vyrobených exemplářů se značně liší a lze narazit na čísla od 606 do 1271.

Stroje Marder II trpěly zejména vysokým profilem, který poskytoval dostatek místa pro zamíření nepřátelských zbraní. Ochrana posádky stačila pouze proti ručním zbraním pěchoty a drobným střepinám. Vozidla však byla relativně lehká, rychlá, měla dobrou průchodnost terénem a ukázala se být velmi účinná v boji s nepřátelskými tanky. Mezi tankisty byl stroj poměrně oblíbený a mnohé posádky, zejména na východní frontě, s ním dosáhly značných bojových úspěchů. Ač ne právě moderní, Mardery II sloužily na všech frontách až do konce války. V době německé kapitulace bylo v aktivní službě ještě něco okolo 150 těchto strojů.

Za zmínku stojí ještě jedna nestandardní verze Marderu II na podvozku Panzer II Ausf. F. Ta byla vyzbrojena protitankovým kanonem PaK 38 ráže 50 mm. Někdy lze narazit na informaci o tom, že těchto strojů vzniklo oficiálně až několik desítek kusů. Pravděpodobně to však není pravda a tato mutace zřejmě vznikla jen jako neoficiální polní přestavba a to dokonce nikoliv přestavba jiného Marderu, ale přímo tanku PzKpfw II. Celá kabina má totiž jiné provedení než sériová kabina SdKfz 131 a sváry na detailních záběrech rozhodně neodpovídají profesionální tovární práci. Zcela pak chybí zvýšená nástavba nad stropem motorového prostoru. Namísto ní jsou zde boxy pro uložení dělostřelecké munice.

polní verze Marderu s kanonem Pak 38 ráže 50 mm, sériový Marder II vedle nabízí krásnou možnost porovnání, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-238-2009-13A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Kabina zůstala i tentokrát zezadu a shora otevřená. Kanon byl instalován včetně svého běžného štítu, na který ovšem musely být na pravé straně navařeny desky, které jej rozšířily a vyplňovaly čelní stěnu kabiny při maximálním vytočení kanonu do strany. Tyto desky byly celkem tři a tvořily na štítu jakási "žebra". Jejich na první pohled mizerné dílenské zpracování jen potvrzuje teorii o polní úpravě.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

 

podvozek Ausf. D / E

podvozek Ausf. F

hmotnost:

11,5 t

10,8 t

délka:

5,65 m

6,38 m

šířka:

2,30 m

2,28 m

výška:

2,60 m

2,20 m

motor:

Maybach HL 62 TRM

Maybach HL 62 TRM

výkon motoru:

140 hp

140 hp

max. rychlost:

55 km/h

40 km/h

posádka:

4 muži

3 muži

výzbroj:

kanon PaK 36(r) ráže 76,2 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon PaK 40 ráže 75 mm

1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte nově spuštěné galerie tanku Panzer IV a stíhače tanků Jagdpanzer IV!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje