Oberleutnant, 27. 5. 1922 - 24. 1. 2015

"Předpokladem odvahy je strach.

Skutečná odvaha totiž znamená právě překonání strachu."

Otto Carius ve slavnostní bílé uniformě ozdobené tankovým odznakem, odznakem za zranění, železným křížem a rytířským křížem s dubovými ratolestmi, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1979-064-06Wikimedia, Creative commons, upraveno

Začátkem roku 2015 zemřel v malém městečku Herschweiler-Pettersheim na jihozápadě Německa drobný 92letý důchodce jménem Otto Carius. O pouhé čtyři roky dříve to ještě nebyl důchodce Carius, ale lékárník Carius, provozující lékárnu „U tygra“ na ulici Hauptstrasse č. 77. O sedmdesát let dříve to však nebyl ani důchodce, ani lékárník, ale nadporučík Carius, čerstvě jmenovaný velitel 2. roty 512. praporu těžkých stíhačů tanků a jeden z nejúspěšnějších tankistů celé dosavadní historie!

Otto Carius se narodil 27. května 1922 ve městě Zweibrücken nedaleko francouzských hranic manželům Ottovi a Lise Cariusovým. Jeho otec byl majorem u ženijního vojska a do druhé světové války se zapojil hned od jejího začátku při napadení Polska. Když se do armády hlásil i jeho syn Otto, kladl mu otec na srdce jediné: „Nedávej se k tankistům!“. Řízením osudu však nakonec u tankového vojska sloužili oba jeho synové, starší Otto i mladší Wolfgang.

Když v září 1939 vypukla válka, byl Otto Carius teprve 17letý, čerstvě dostudovaný mladík. Přesto (nebo právě proto) si ihned podal přihlášku do Wehrmachtu. Se svojí drobnou hubenou postavou a nevinným obličejem vypadal více jako chlapec než jako muž a není tedy divu, že do armády nebyl přijat pro tělesnou nedostatečnost. Zkusil to tedy podruhé a znovu byl odmítnut. Mladý Otto to však se službou své vlasti myslel smrtelně vážně, a tak se nenechal odradit a zkusil své štěstí potřetí. To už bylo jaro roku 1940 a Carius na své žádosti uvedl, že by rád sloužil u protitankové jednotky. Na potřetí to vyšlo… i když ne na sto procent. Otto sice byl přijat, ale zařazen byl k pěchotě, konkrétně ke 104. doplňovacímu/výcvikovému pěšímu praporu (Infanterie Ersatz Bataillon 104) v polské Poznani. Své osmnácté narozeniny již tedy oslavil v kasárnách.

U pěchoty se však mladý Carius ohřál sotva několik měsíců. Když velitel jeho roty přišel s tím, že hledá 12 dobrovolníků pro tankové vojsko, Otto se bez váhání přihlásil… a byl mezi vybranými. Z Poznaně se tedy přesunul do města Vaihingen nedaleko Stuttgartu, kde sídlil 7. doplňovací/výcvikový tankový prapor (Panzer Ersatz Abteilung 7). V rámci výcviku byl Carius zařazen jako nabíječ do posádky, které velel poddůstojník August Wehler. Tank, na kterém sloužili, byl lehký typ Panzer 38(t) československé konstrukce. Střelecké zkoušky prodělala posádka (jako mnoho jiných posádek) na vojenské střelnici Putlos na pobřeží Baltského moře.

čerstvě osmnáctiletý Otto Carius coby příslušník Infanterie Ersatz Bataillon 104, těžko věřit, že za čtyři roky bude tento drobný chlapec obávaným tankovým esem, zdroj: Flickr.com, volné dílo, upraveno

Z vojáků, kteří dokončili svůj výcvik, byl ve Vaihingenu 1. října 1940 zformován nový tankový pluk číslo 21 (Panzer Regiment 21). Do této jednotky byl zařazen také tank Otto Cariuse. Carius již tedy nebyl členem výcvikového, ale bojového útvaru. Panzer Regiment 21 se následně stal jádrem nově vytvořené 20. tankové divize (20. Panzer Division). Další týdny a měsíce tak Carius trávil převážně ve výcvikovém prostoru této divize v Ohrdurfu. V červnu 1941 se divize přesunula do východního Pruska a 21. června stála ve výchozích pozicích na hranicích s SSSR, přesněji řečeno na hranicích Litvy, severovýchodně od města Suvalky (dnešní Polsko). Následujícího dne začala operace Barbarossa, první bojová akce nejen pro 19letého Otto Cariuse, ale také pro většinu mužů z jeho jednotky.

Cariusova 20. tanková divize byla součástí 39. tankového sboru (XXXIX Panzer Korps), který spadal pod 3. tankovou skupinu (Panzer Gruppe 3) v rámci skupiny armád Střed (Heeresgruppe Mitte). V den zahájení útoku na Sovětský svaz měla 20. Panzer Division celkem 227 tanků, z toho 121 typu Panzer 38(t), 31 typu Panzer IV, 31 typu Panzer II a ještě 44 zastaralých Panzer I. První den operace Barbarossa proběhl pro vojáky 20. Panzer Division vcelku bez problémů. Jednotka dosáhla svého operačního cíle, když postoupila o více než 60 km a dobyla letiště u města Alytus.

A jaké byly Cariusovy dojmy z prvního dne ostrého nasazení ve válce? Vcelku prozaické. Ve svých vzpomínkách zmiňuje v podstatě jen dvě hlavní věci. Tou první byl všudypřítomný prach, kila, metráky a tuny prachu. Na konci dne museli vojáci své tanky z prachu doslova „vykopávat“. Druhou nepříjemností byla jeho pozice uvnitř tanku. Jako nabíječ měl z celé posádky nejmenší přehled o tom, co se okolo děje a také nejméně příležitostí vystrčit hlavu ven na čerstvý vzduch. První Cariusův skutečný boj přišel v noci z 22. na 23. června ještě v okolí města Alytus. Následujícího dne jednotka pokračovala směrem na litevské hlavní město Vilnius. Vzhledem k oblasti svého nasazení zažívali vojáci 20. tankové divize nejen boj, ale také velmi vřelé přijetí od litevského obyvatelstva, které německou armádu vnímalo jako osvoboditele od sovětského útlaku.

Otto Carius zde již v černé uniformě tankisty, zdroj: Flickr.com, volné dílo, upraveno

Po dobytí Vilniusu zamířila 20. pancéřová divize směrem na jihovýchod k Minsku. Tanky polykaly kilometry a jejich posádky polykaly prach. Německý postup se zdál být nezadržitelný. Tanky byly prakticky neustále v pohybu, a tak se museli i ostatní členové posádky (včetně Cariuse) naučit jej řídit a prostě se „za volantem“ střídat. Po úspěšných bojích severně od Minska pokračovala divize severovýchodním směrem na Vitebsk. 8. července 1941, více než 400 km v hloubi SSSR u běloruské vesnice Ulla zažil Otto Carius poprvé zásah vlastního tanku nepřátelskou střelou. Cariusův Panzer 38(t) přejel po pontonovém mostě přes Západní Dvinu a pokračoval v jízdě. Náhle se ozval silný kovový třesk a celý tank se otřásl. Nastalé hrozivé ticho po vteřině přerušil křik radisty. Ruská protitanková střela ráže 45 mm prorazila čelní pancíř trupu těsně vedle střeliště kulometu a utrhla ruku radistovi/kulometčíkovi. Další škody nadělaly odštípnuté kousky pancíře a utržené hlavy nýtů. Jeden takový kousek vlastního pancíře se zaryl i do tváře nabíječe Cariuse, přičemž mu také vyrazil několik zubů. Posádka zasažený tank ihned opustila a ukryla se před další nepřátelskou palbou.

Zraněný Carius vyhledal lékařské ošetření a rychle putoval znovu ke své jednotce, která se již nacházela u Vitebska. V dalších dnech a týdnech postupovala Cariusova divize stále dál na východ přes města Děmidov, Duchovščina a Jarcevo a pak na jih k městu Jelňa, kde se začátkem srpna 1941 účastnila tvrdých bojů s ruskými jednotkami obklíčenými u Smolenska. 4. srpna obdržel Carius, rozkaz k návratu do Německa. Byl totiž navržen do důstojnického kurzu, který se měl konat ve Wünsdorfu nedaleko Berlína. Kurz skončil 2. února 1942, ovšem Otto Carius v něm neuspěl a zůstal tedy pouhým poddůstojníkem. Ihned poté byl odeslán zpět ke své jednotce na východní frontu.

Carius se tedy znovu připojil k 21. tankovému pluku 20. tankové divize, který se nyní nacházel v zimních obranných postaveních u města Gžatsk (dnešní Gagarin) nějakých 150 km západně od Moskvy. Pluk byl v žalostném stavu. Většina tanků byla ztracena, zbylo jich tak málo, že stačily k vyzbrojení jen jediné roty. Právě v této náročné době byl Carius jmenován velitelem jedné z tankových čet. Nyní měl tedy zodpovědnost hned za čtyři tanky. Od března do června 1942 sváděla jednotka obranné boje v oblasti východně od Vjazmy a postupně ustupovala až k městu Syčovka nějakých 65 km na sever od Vjazmy. Část roku 1942 strávil Carius jako velitel ženijní čety. Z jeho memoárů však není patrné, zda to bylo za trest, nebo prostě proto, že jeho četa přišla o všechny tanky a Carius tedy neměl komu velet. I první varianta by dávala smysl, protože krátce předtím se Carius dopustil prohřešku, když při nečekaném ruském přepadu ztratil nervy, dal se se svým tankem na ústup a strhnul k tomu i ostatní. Chybu si ihned uvědomil a vrátil se do boje, ale i tak musel na kobereček ke svým nadřízeným.

Otto Carius na věži svého tanku PzKpfw 38(t) na východní frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ať už byl důvod Cariuosova krátkého působení u ženistů jakýkoliv, brzy se zase vrátil ke své tankové četě. V lednu 1943 obdržel nyní 20letý poručík telegram, podle kterého byl převelen k 500. výcvikovému tankovému praporu… čekaly jej velké změny. Když dorazil do výcvikového střediska, dozvěděl se, že byl vybrán pro výcvik na nejnovějším německém tanku Tiger. Vojáci putovali nejprve do Putlosu, pak do Paderbornu a nakonec až do Francie. Když jim byl nový těžký tank poprvé předveden, byly jejich dojmy spíše smíšené. Tiger byl hranatý a ošklivý, žádné ladné tvary, žádný skloněný pancíř. Stačilo si však sednout dovnitř a vše bylo rázem jasné. Robustní a silný, ale přitom tak poslušný a snadno ovladatelný!

Po dokončení výcviku se Carius stal velitelem první čety druhé roty 502. praporu těžkých tanků (schwere Panzerabteilung 502). Pozn.: Je možné, že na začátku svého působení u schwere Panzerabteilung 502 byl Carius „pouhým“ velitelem jednoho z tanků a velitelem čety se stal až později (snad na přelomu let 1943/44?), z literatury to bohužel není zcela jasné. Každopádně v červenci 1943 putoval se svým novým tankem znovu na východní frontu, aby se zapojil do obranných bojů u Leningradu. Útok, ústup, protiútok, boje v oblasti jihovýchodně od Leningradu probíhaly až do září 1943 bez zásadního úspěchu jedné či druhé strany. Nicméně všechny pokusy Rudé armády o prolomení německé fronty byly (prozatím) odraženy. Nyní byly Tigery potřeba zase jinde, a proto Cariuosova rota dostala rozkaz k přesunu do Něvelu, nějakých 90 km severně od Vitebska. Rusové zde silně dotírali na německé přední linie a tankisté z 502. praporu dostali za úkol udržet za každou cenu silnici mezi městy Velikije Luki, Něvel a Vitebsk.

4. listopadu 1943 se Carius ocitl se svým tankem sám v předsunutém postavení kdesi mezi Něvelem a Vitebskem. Posádka právě prováděla údržbu svého Tigeru, když se náhle objevila kolona dvanácti tanků T-34 s pěchotou. Tentokrát Carius nervy rozhodně neztratil a nechal nepřítele přijet až do bezprostřední blízkosti. Rusové zřejmě osamocený německý tank stojící na okraji silnice považovali za opuštění vrak a nevěnovali mu pozornost… jak fatální chyba! Když Carius konečně vydal svému střelci rozkaz k palbě, byl první ruský tank sotva 60 metrů od nich! Granát ráže 88 milimetrů projel ruským pancířem jako nůž máslem, zasažený T-34 sjel do příkopu a začal hořet. Mezi ostatními ruskými tanky nastala panika. Pěchota seskákala a začala utíkat, tanky se otáčely a snažily se co nejrychleji zmizet. Ani jeden z nich se nezmohl na zahájení palby proti německému stroji. Po krátkém boji zůstalo na místě 10 zničených T-34, pouze dvěma se podařilo ujet.

na podzim 1942 byl Carius povýšen do hodnosti poručíka, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Večer byl Carius z pozice stažen a v oblasti bylo vybudováno postavení pro protiletadlový Flak ráže 88 mm. Jeho obsluha převzala stráž nad tímto úsekem silnice. Protože však Rusové přisouvali do okolí další síly, byl Carius o dva dny později znovu vyslán na stejné místo, tentokrát ještě s jedním dalším tankem Tiger. V poledne se na silnici objevilo 5 ruských tanků. Když se proplétaly mezi vraky T-34 zničených před dvěma dny, Němci se do nich pustili. Tigery zlikvidovaly 3 bolševické stroje a další dva padly za oběť palbě z Flaku. Nyní se již dalo předpokládat, že potřetí už to na stejném místě Ivani zkoušet nebudou, a tak byly oba Tigery z tohoto úseku staženy.

Večer obdržel Carius rozkaz vyhnat Sověty z nedaleké vesnice (její jméno bohužel není známo). Do vesnice byly vyslány 4 tanky Tiger a 3 polopásy se čtyřhlavňovými Flaky ráže 20 mm. Bez vlastních ztrát Němci zničili 3 ruská protitanková děla a donutili nepřítele vesnici vyklidit. 2. prosince 1943 byl Carius spolu s Tigerem Oberfeldwebela Zwettiho vyslán do akce u vesnice Goruška (v okruhu 40 km okolo Velikije Luki jsou hned čtyři místa tohoto jména). Cariusův Tiger při postupu proti zakopaným Rusům zapadl a nedokázal se vlastní silou vyprostit. Zwettiho tank tedy přijel na pomoc. Vojáci vyskákali a pod nepřátelskou palbou se snažili rychle připojit vlečná lana. Carius byl během této činnosti zasažen střepinou do spánku. Střepina naštěstí nepronikla lebkou, a tak ji Cariusův střelec prostě vytáhl a ošklivé krvácení zastavil tlakovým obvazem.

Následujícího dne pokračoval Carius a Zwetti v boji. Podařilo se jim zničit dvě ruská protitanková děla. Záhy si však uvědomili, že se ocitli bez podpory vlastní pěchoty uvnitř oblasti, kterou z okopů i z posedů na stromech plně kontrolovala pěchota ruská. Na oba Tigery se ze všech stran snesla palba z minometů a protitankových pušek. Pokračovat v útoku proti ukryté pěchotě nedávalo smysl, Tigery musely počkat na vlastní pěšáky, kteří by oblast pomohli vyčistit. Zůstaly tedy prostě stát na místě a navzájem si hlídaly záda. Během odpoledne kontaktoval Oberfeldwebel Zwetti Cariuse rádiem a sdělil mu, že z jeho tanku nejspíš něco vytéká. Cariusův řidič zkusil nastartovat motor a jeho teplota ihned vystřelila do červených čísel. Některá ze ruských střel očividně zasáhla chladič nebo hadici s chladící kapalinou. Opět musel tedy Zwetti vzít Cariuse do vleku a odtáhnout jej do bezpečí.

Cariusův první Tiger s věžovým číslem 213 v ruské vesnici, vozidlu chybí první pojezdové kolo ve vnější řadě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

I když velká část prostoru východně od spojnice Něvel – Vitebsk byla protkána mokřady, a byla tedy obtížně zdolatelná, Rusům se i tak dařilo přisouvat do oblasti stále více vojáků a techniky. I přes dílčí německé úspěchy nebylo možné tento úsek fronty již déle udržet. Koncem roku 1943 tedy přišel všeobecný ústup, v rámci kterého byla i Cariusova jednotka přesunuta na sever k Leningradu. Když vojáci z 502. praporu odjížděli vlakem z Něvelu, mohli v podstatě sledovat, jak za nimi němečtí ženisté vyhazují koleje a mosty do povětří.

Novým místem nasazení Otto Cariuse byl prostor okolo vesnice Gatčina, asi 25 kilometrů na jih od samotného Leningradu. Psal se leden 1944 a i když všude panoval tuhý mráz, půda okolo Leningradu byla opravdu hodně horká. Tou dobou se totiž Rudá armáda chystala definitivně prolomit dva a půl roku trvající obklíčení města. 14. ledna 1944 spustili Sověti Leningradsko-Novgorodskou operaci, do které vrhli více než 800 tisíc vojáků a na 550 tanků. V té době už Němci sice ani zdaleka nedrželi Leningrad v kompletním obklíčení, pořád však kontrolovali hlavní železniční trasy vedoucí do a z města. Rusům se podařilo dopravit přes Něvský záliv nezanedbatelné množství sil do města Oranienbaum (dnešní Lomonosov) a díky tomu mohl útok na německá postavení jižně od Leningradu přijít najednou jak od severovýchodu, tak od severozápadu.

Němcům bylo jasné, že tentokrát už sovětský útok neodrazí a připravovali se na evakuaci celé oblasti. Gatčina byla důležitá silniční a železniční křižovatka, umožňují spojení z Leningradu do Volosova a dále na západ až do estonské Narvy, která byla cílem německého ústupu. Tigery z 2. roty 502. těžkého praporu dostaly za úkol chránit jednotky stahující se po hlavní silnici Gatčina – Volosovo - Narva před ruskými útoky. Rusové však více či méně kontrolovali prostor severně od této trasy, takže na ustupující Němce nedotírali jen zezadu, ale i z pravého boku.

Otto Carius ve velitelské věžičce svého Tigeru, tato raná verze velitelské věžičky nebyla podle Cariuse příliš zdařilá, pozdější provedení mu vyhovovalo více, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tankisté nevěděli, kde dřív „hasit“. Jednoho večera po kontrole prostoru severně od hlavní ústupové silnice zastavila celá četa na noc v opuštěné vesnici. V noci se k vesnici přiblížili Rusové. Preventivně ji „pokropily“ dělostřeleckou palbou a pak kolona ruských T-34 vjela dovnitř. Než si to Němci uvědomili, měli ruské tanky přímo vedle sebe… a to doslova. Jeden ruský stroj se dostal k jednomu z Tigerů tak blízko, že německý střelec při otáčení věže narazil hlavní do Rusova pancíře! Velitel Tigeru, jistý von Schiller, musel nejprve nechat řidiče kousek couvnout, aby pak střelec z bezprostřední blízkosti poslal troufalý T-34 do šrotu.

Když byl hlavní voj ustupující skupiny armád Sever již v relativně bezpečné oblasti za Volosovem, dostala Cariusova rota rozkaz zůstat na křižovatce silnic východně od města a zdržet ruské pronásledovatale, jak to jen půjde. Brzy se to kolem jen hemžilo nepřátelskými pěšáky. Dvakrát se Rusové pokusili přistavit protitankové dělo a dvakrát jej Tigery stačily zničit dříve, než mohlo vypálit. Potřetí to už rudí nezkoušeli, ale alespoň začali Němce pravidelně zasypávat palbou z minometů. Bylo jen otázkou času, kdy na místo dorazí sovětské tanky, nebo ještě hůř, kdy je sovětské tanky obejdou a obklíčí. Carius proto opakovaně žádal rádiem o povolení oblast vyklidit, to však nedostal. Nakonec čtveřice Tigerů strávila na křižovatce pod palbou minometů celou noc.

Ráno konečně přišel tolik očekávaný rozkaz k ústupu na západ. Ukázalo se však, že dva ze čtyř německých tanků utrpěly při minometné palbě poškození chladičů a nebyly schopny jízdy. Vojáci narychlo připojili tažná lana, dva funkční Tigery vzaly své poškozené kamarády do vleku a vyrazily západním směrem do Volosova. Tažené poškozené Tigery otočily své věže směrem vzad, aby mohly v případě nutnosti krýt záda této malé kolony. Ve Volosovu se Cariusova četa znovu spojila se zbytkem 2. roty. Dva poškozené Tigery byly opraveny a spolu s vojáky z 3. tankového sboru SS zůstaly ve městě, aby dále brzdily postup Rudé armády. Ke všeobecné úlevě však záhy přišel rozkaz k ústupu. Tankisté naložili své stroje na připravené nákladní vagony a vyrazili z Volosova vlakem do estonské Narvy.

Cariusův Tiger číslo 213, i zde bez prvního vnějšího pojezdového kola, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V Narvě byla nyní již kompletní 1. četa přidělena pod SS Panzer Grenadier Division Nordland, které velel SS Brigadeführer Fritz von Scholz. Frontovou linii v tomto úseku tvořila samotná řeka Narva, Němcům patřil západní břeh, Rusům ten východní. Pouze u města Narva (ano, řeka i město se jmenují stejně :-)) drželi Němci také nevelké obranné předmostí na východním břehu řeky. Cariusova četa dostala za úkol pomoci granátníkům předmostí posílit. S městem na opačném břehu spojovaly německé předmostí dva mosty, jeden silniční a jeden železniční. Ten železniční byl však zanedlouho zničen, a tak zůstalo pouze jediné spojení. V případě jeho ztráty by Cariusova četa zůstala na východním břehu řeky zcela odříznutá a odsouzená k záhubě. Proto Carius požádal von Scholze o povolení stáhnout se na západní břeh a odsud vyrážet do akce přes řeku pouze pokud to bude třeba. Von Scholz souhlasil, a tak Carius se svými čtyřmi Tigery zahájil přesun přes most.

Za chvíli se však na místě objevil terénní automobil a z něj vystoupil sám polní maršál Walter Model. Aniž by se na cokoliv ptal, exemplárním způsobem Cariuse seřval a nařídil mu okamžitý návrat na východní břeh. Celou „sprchu“ korunoval tím, že Cariuse učinil osobně zodpovědným za to, že předmostí udrží a neztratí přitom ani jeden Tiger. Carius pouze zasalutoval, skočil zpátky do tanku a během okamžiku byla celá jeho četa zase na druhé straně řeky. Granátníkům z divize Nordland se brzy podařilo předmostí opevnit a Tigery mohly být staženy k plnění jiných úkolů.

Nejprve jich bylo třeba severně od města Narva u vesnice Riigiküla, kde se Rusové pokoušeli překonat řeku a usadit se na západním břehu. Jakmile se zde situace zklidnila, byla Cariusova četa přesunuta dále na západ, kde vznikala jiná velmi nebezpečná situace. Tím nebezpečným místem byl prostor v oblouku řeky Narvy jihozápadně od stejnojmenného města. Řeka přitékala do toho místa od jihozápadu z Čudského jezera, když se přibližovala k městu, stočila se nejprve na východ a po nějakých cca deseti kilometrech zase na sever až k městu (a pak dál do Baltu). Onen cca deseti kilometrový úsek, kde řeka tekla téměř přímo ze západu na východ, dnes na mapách už nenajdete, neboť v padesátých letech zde byla vybudována umělá Narevská nádrž. Každopádně terén severně nad zmiňovaným úsekem řeky byl Němci považován za neprůchodný, neboť byl plný lesů a mokřin. Rusům se však povedlo řeku v tomto úseku překročit a postoupit směrem na sever až k železniční trati vedoucí z Narvy na západ do estonského hlavního města Tallinnu. Jen cca o kilometr severněji pak stejným směrem vedla také jediná hlavní silnice.

Carius za volantem terénního Volkswagenu Kübelwagen, tento automobil byl pro velitele čety (a později i roty) možná stejně důležitý, jako samotný tank, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rusové tedy bezprostředně ohrožovali poslední ústupovou cestu, která Němcům zbývala. Cariusovy Tigery byly proto vyslány na místo, aby zadržely ruské pokusy o postup dále na sever a faktické obklíčení Narvy. Poručík Carius a rotmistr Kerscher se svými tanky zaujali postavení u vesnice Sinimäe (asi 15 km na západ od města Narvy) pod kopcem v němčině nazývaným Kinderheimhöhe (estonsky Lastekodumägi). Carius sám ve svých pamětech uvádí vesnici jménem Limbitu, což byl možná nějaký místní název. Německá pěchota se opevnila v opuštěných domech a společně s tanky sledovali dění na druhé straně železniční trati. Používat tanky (a obzvlášť Tigery) k takovéto strážní službě, představovalo pro zkušené tankisty „smrtelný hřích“, nic vhodnějšího však Němci k dispozici prostě neměli.

Sověti přisouvali do svého prostoru další a další vojáky, techniku a materiál a s tím rostla i četnost a síla ostřelování německých pozic. Bylo jasné, že Rusové zbrojí k útoku, jen nebylo jasné, kdy přijde. Německá pěchota ležela ukrytá ve sklepech domů, které se postupně měnily v ruiny a tankisté se celé dny krčili ve svých strojích. Nemohli z nich vylézat na moc dlouho, protože nepřátelský útok mohl přijít kdykoliv. Byl konec února 1944, uvnitř tanků byla taková zima, že vlhkost z dechu namrzala na vnitřních stěnách a když někdo z vojáků usnul opřený hlavou o stěnu, doslova k ní přimrzl. Každé nastartování motoru ihned přitáhlo ruskou minometnou palbu. Posádky obou Tigerů na tomto místě nakonec strávily skoro tři týdny. Bez možnosti umýt se, nebo se v klidu a v teple vyspat.

Cariusova posádka se dočkala krátkého odpočinku 15. a 16. března 1944, kdy musel být jejich Tiger odtažen k opravě po nešťastném zásahu ruským minometem. Hned dalšího dne spustili Ivani útok! Jakmile se utišila půlhodinová dělostřelecká příprava, vyrazili Carius a Kerscher se svými Tigery hledal protivníka. Záhy narazili na šestici ruských T-34. Jejich postup však od železniční trati krylo protitankové dělo, které museli Němci vyřídit jako první. Teprve potom si podali všech šest nepřátelských tanků. Zbytek ruských obrněnců se raději stáhnul zpět za železniční násep. Odpoledne přišla další dělostřelba a další pokus o průlom. Než se Rusové opět stáhli, zničil Carius a Kerscherem dalších pět tanků T-34 a jeden KV-1.

Tiger z 502. praporu těžkých tanků kdesi v severním Rusku, takto nějak vypadaly i scény obranných bojů u Narvy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sotva o hodinu a půl později přišla třetí útočná vlna. Carius křičel do vysílačky o posily, protože na odražení tohoto útoku mu již nezbývalo dost munice. Situaci zachránil třetí Tiger rotmistra Grubera, který na místo dorazil, a hlavně německá dělostřelecká palba, která konečně pokropila ruské nástupní pozice. Před koncem dne přišel ještě čtvrtý ruský pokus o průlom. I ten byl ovšem zastaven. V noci byl klid, a tak mohly k Tigerům zajet zásobovací náklaďáky a doplnit jim benzín a munici. Dalšího dne probíhaly boje o opevněné ruiny domů. Trojice Tigerů toho dne připravila Rudou armádu o osm děl a čtyři tanky. 19. března 1944 pokračovaly pokusy rudých o proražení německé linie. Cariusova parta během dne zničila minimálně devět sovětských tanků a jedno protitankové dělo.

Také v dalších dnech odráželi tankisté doslova jeden útok za druhým. Bez ztráty jediného vlastního stroje zničila Cariusova četa v době od 17. do 22. března 1944 38 ruských tanků, 4 samohybná děla a 17 děl! Teprve koncem měsíce mohly být Tigery z tohoto sektoru staženy a odeslány do města Sillamäe k údržbě a opravám (a samozřejmě k odpočinku). Klid však měl trvat jen několik málo dní. Teď, když se Němcům podařilo vyčerpat ruský útočný potenciál, hodlali převzít iniciativu a zničit celé nepřátelské předmostí.

Velením této operace byl pověřen plukovník hrabě Hyacinth Strachwitz. Strachwitz rozdělil akci do tří fází. V první fázi plánoval útokem ze západního směru odříznout a zničit menší část ruského předmostí sahající až k železniční trati Narva – Tallinn. Do bojové skupiny „Strachwitz“ byla zařazena také celá 2. rota 502. praporu těžkých tanků včetně Cariuse a jeho čety. Kvůli bažinatému terénu se však tanky Tiger nemohly do této části operace plně zapojit a sehrály tak spíše podpůrnou roli. Útok na východní cíp předmostí začal 26. března 1944. Němcům se podařilo Rusy zcela zaskočit. Během prvního dne útoku byla určená část předmostí odříznuta a obklíčena, následující den proběhlo vyčištění vzniklé kapsy.

tanky 502. praporu přidělené ke Kampfgruppe Strachwitz postupují zasněženou krajinou nedaleko Narvy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jako další krok naplánoval hrabě Strachwitz eliminaci východní části předmostí sahajícího k železniční trati. Hrabě se správně domníval, že nepřítel bude očekávat útok od východu (stejně jako v první fázi operace) a proto se rozhodl útočit ze severu. Dost přitom riskoval, protože musel překročit železniční násep, což bylo možné pouze v jednom místě, kde koleje křížila silnice. Na čele útoku měla jet Cariusova první četa. Strachwitz však výslovně nařídil, že velitel čety (tedy Carius) nesmí jet jako první, protože nechtěl, aby byl velitelský tank vyřazen případnými minami. Četa tedy měla postupovat v pořadí (velitelé tanků) Kerscher, Carius, Zwetti a Gruber. Za nimi pak měly jet další čtyři Tigery, kterým velel velitel celé roty von Schiller. Tigery měly „pouze“ prorazit cestu a pak zůstat na stráži, zatímco dále do bažinatého terénu měla postoupit hlavní útočná síla sestávající zejména z tanků Panzer IV a obrněných transportérů.

Útok začal 6. dubna 1944. Cariusově četě se podařilo dojet k železnici a dostat se přes ni až neuvěřitelně rychle. Ruské protitankové dělo, které přejezd střežilo, stálo na místě bez obsluhy a s nasazeným krytem na ústí hlavně. Jediným granátem jej Němci zlikvidovali a pokračovali dál. V rychlém sledu pak Cariusova četa zničila dalších sedm protitankových děl, která mířila přes koleje a k Tigerům tak nyní vlastně stála zády. Během dalšího postupu byl jeden tank čety vyřazen a druhý poškozen. Hlavní útočná síla bojové skupiny Strachwitz však každopádně uspěla a východní část předmostí u železniční tratě byla rovněž zlikvidována. Zajatí Rusové vypověděli, že útok očekávali od západu a tam se na něj také připravili. Nikoho ani nenapadlo, že by Němci riskovali provedení hlavního útoku přes tak úzké místo ze severního směru.

Strachwitz nyní začal plánovat třetí a závěrečnou část své operace. Cílem nebylo nic menšího, než kompletní zničení zbývajícího ruského předmostí na severozápadním břehu řeky Narvy. Podmínky však nebyly dobré. Krajina byla velmi bažinatá a jedinou možnost pohybu pro tanky nabízely úzké zpevněné cesty. Jejich případné zablokování by představovalo velmi složitý problém. Německé síly byly rozděleny do tří útočných formací. Skupinu tanků Tiger vedl velitel roty von Schiller. Útok začal 19. dubna 1944. Ze začátku šlo vše bez problémů. Rusové zůstávali podezřele klidní. Po určité době se konvoj tanků Tiger jedoucí po úzké silnici náhle zastavil. První tank v koloně, kterému velel jakýsi Alfredo Carpaneto, najel na minu, zastavil se a celou silnici zablokoval. Po několika hodinách, kdy se nic nedělo, si Strachwitz zavolal velitele roty von Schillera a Cariuse k sobě. Oba se k němu museli vydat pěšky. Hrabě byl zlostí bez sebe a řval na von Schillera, jak je možné, že nechal kolonu tak dlouho stát a nezajistil pokračování dle plánu. S okamžitou platností mu odebral velení a svěřil jej Cariusovi.

Carius během krátké návštěvy doma se svým otcem a bratrem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když se Carius vrátil ke svým tankům, nařídil Carpanetovi, aby se pokusil i bez jednoho pásu se svým tankem posunout blíže ke kraji silnice. Další Tiger mu v tom měl pomoci tím, že jej bude postrkovat. Po chvíli se podařilo vytvořit prostor, kterým šlo poškozený tank objet. Kolona se opět dala do pohybu. Zdražení však již dohnat nešlo. Za soumraku dorazily tanky k protitankovému příkopu, který bylo třeba přemostit. Strachwitz nařídil, že tanky přečkají noc zde a ráno budou pokračovat. Noc uprostřed nepřátelského území… nikdo nezamhouřil oko. Vojáci seděli na věžích svých tanků se samopaly v rukou a mžourali do tmy.

Ráno tanky překročily příkop a vyrazily dál. Po několika kilometrech se však celá situace opakovala. První tank najel na minu a opět zastavil celou kolonu. Carius se chystal vylézt z tanku a situaci řešit. Ještě předtím však vytáhl z kapsy cigarety, jednu si vložil do úst a sehnul se dolů k hořícímu zapalovači, který mu nabízel jeho střelec. Šťastná náhoda, která Cariusovi zachránila život. Právě v tu chvíli totiž jeho Tiger dostal zásah přímo do velitelské věžičky. Ruský granát ji kompletně odtrhl a odhodil pryč. Pokud by se Carius nesehnul k zapalovači, jeho hlava by odletěla spolu s věžičkou. Měl sice obrovské štěstí, ale i tak schytal dvě střepiny do hlavy. Byl však schopen pokračovat v postupu. Intenzita nepřátelské palby však rostla a jen o pár chvil později dostal Cariusův Tiger těžký zásah do prstence věže a nebyl nadále schopen bojové činnosti. Vojáci tank urychleně opustili a „přesedli“ si do jiných Tigerů. Carius nařídil ústup. Celá skupina se začala pomalu stahovat zpět.

Z celkem tří poškozených Tigerů se Němcům podařilo odtáhnout pouze jediný, dva stroje, včetně toho Cariusova, museli ženisté v noci vyhodit do povětří. Ani dalším dvěma německým bojovým formacím se příliš nedařilo, a tak Strachwitz celou operaci raději odvolal. Ruské předmostí na Narvě se tedy eliminovat nepodařilo. Cariusova jednotka byla následně stažena do Sillamäe k opravě poškozených tanků a koncem dubna 1944 pak odeslána asi 170 km jižněji, do oblasti okolo města Pskov.

rytířský kříž převzal Carius během svého pobytu na marodce, to však jeho kamarádům nemohlo zabránit, aby to oslavili, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Krátce po příjezdu do Pskova došlo u Cariuse k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu. Dostával astmatické záchvaty a bez hole nedokázal ujít ani pár kroků. Vojenský lékař, Dr. Schönbeck konstatoval, že jde o důsledek dlouhodobé fyzické i psychické zátěže a nařídil Cariusovi týdenní odpočinek. Za jeho zásluhy v bojích okolo Narvy byl poručíku Cariusovi 4. května 1944 udělen rytířský kříž. Převzít jej však musel na marodce. Jako odměnu dostal Otto také čtyř týdenní dovolenou. Vyrazil tedy domů do Německa, navštívit svoji rodinu. Doma však strávil sotva pět dní, když obdržel telegram s rozkazem k okamžitému návratu k jednotce.

Nedaleko Pskova došlo k ruskému průlomu a Tigery jej měly zastavit. V květnu 1944 dostal 502. prapor nového velitele, majora Schwanera. Ten naplánoval útok celého praporu na osmou hodinu ranní. Cílem bylo dobýt zpět důležitou opevněnou vyvýšeninu, ze které byli Němci ruským útokem vytlačeni. Velitel čety Carius si dovolil vyjádřit názor, že do osmé hodiny se velitelé tanků nestihnou seznámit s terénem a naplánovat postup a součinnost s pěchotou. Jeho námitka však byla zamítnuta a útok zahájen. Doprovodná pěchota byla záhy paralyzována těžkou dělostřeleckou palbou nepřítele, a tak Tigery nakonec do cíle dorazily samy. V opevněních však zůstala spousta ruských vojáků, kteří věděli, že bez pomoci pěchoty je němečtí tankisté nevyženou. Prapor tedy zůstal na místě a čekal, až dorazí pěchota.

Rudoarmějci, kteří zůstali uvnitř opevnění, mezitím velmi čile naváděli dělostřeleckou palbu svých kamarádů. Mezi zaparkované Tigery tak dopadalo stále víc a víc ruských granátů a jeden po druhém je vyřazovaly z boje. Teprve když bylo znehybněno sedm Tigerů, odhodlal se major Schwaner k akci. Nařídil Cariusovi, aby jeho četa držela prostor, zatímco se ostatní tanky vrátí zpět a přivezou s sebou pěchotu. Carius se svými třemi bojeschopnými Tigery čekal na místě až do setmění. Déle už čekal nehodlal, protože věděl, že v noci by osamocené tanky byly až příliš snadným terčem pro ruské ženisty. Ještě, než slunce zcela zapadlo, vrátily se všechny tři Tigery zpět do výchozích postavení. Bez jakéhokoliv územního zisku ztratil prapor sedm drahocenných tanků!

v létě 1944 strávil Carius nějaký čas v zotavovně v Tallinnu, tato momentka zřejmě pochází právě z oněch dnů, Carius je samozřejmě ten jediný voják v černé tankistické uniformě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Následujícího dne byl útok proveden znovu a v lepší koordinaci s pěchotou. Vyvýšenina byla konečně dobyta zpět. Ruské dělostřelectvo (a neopatrnost řidičů) však vyřadilo další tři Tigery. Během noci se Němcům podařilo všechny tanky odtáhnout k opravě. Pouze jeden jediný nešlo získat zpět, protože ho Rusové již obsadili a udělali si z něj bunkr. Proto jej Němci raději sami rozstříleli.

Dalším působištěm Cariusovy jednotky se stal prostor jižně od města Daugavpils (německy Dünaburg) v Lotyšsku. Úkolem jednotky bylo zadržovat severní křídlo ruské ofenzívy proti Litevskému hlavnímu městu Vilnius. Německé jednotky v oblasti nebyly dost silné na to, aby mohly podniknout nějaký strategický protiútok do boku ruského postupu na Vilnius. Ani Rusové neměli zájem podnikat na svém severním křídle nějaké větší akce a soustředili se na postup na hlavním útočném směru. Díky tomu byl v Cariusově sektoru relativní klid a rozsáhlejší bojové akce se nekonaly. Teprve v noci z 19. na 20. července 1944 obdržel Carius rozkaz k přesunu na severovýchod od Daugavpils, protože zde došlo k ruskému útoku o síle 90 až 100 tanků. V této oblasti dislokovaná německá 190. pěší divize nebyla schopna takový nápor sama zastavit.

Carius byl pověřen dočasným velením celé roty, a tak vyrazil na sever s celkem osmi Tigery. Na místě soustředění asi 5 km severovýchodně od Daugavpils se postupně sešly všechny tři roty 502. praporu. Cariusovy tanky to sem z jihu měly nejdál, a tak dorazily jako poslední a jako poslední také dokončily tankování a doplňování munice. Následně vyrazily severovýchodním směrem v ústrety ruské ofenzívě. Bylo vedro, a proto museli vojáci po cca 45 minutách pochodu zastavit a nechat motory odpočinout. Z dálky bylo slyšet silný hluk. Carius s Kerscherem nasedli na do Kübelwagenu a vyrazili naproti onomu zvuku, aby zjistili, co se děje. Netrvalo dlouho a narazili na obrovskou kolonu ustupujících německých vojáků. Osobáky, náklaďáky, motorky, tahače… desítky, nebo spíše stovky vozidel naložené až po střechu vojáky a materiálem doslova prchaly na jihozápad. Cariusovi bylo jasné, že se svými Tigery míří správným směrem.

a ještě jeden snímek Cariusova původního tanku Tiger číslo 213, opět ze "série chybějící kolo", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prchajících vozidel postupně ubývalo a Kübelwagen pokračoval v průzkumu. Za pár kilometrů je zastavil osamocený německý poddůstojník a s hrůzou v očích vyprávěl oběma vojákům, že ve vesnici za kopcem už jsou ruské tanky. Jméno té vesnice bylo Malinova, nějakých 15 km severovýchodně od Daugavpils. Carius dojel až pod kopec, tam s Kerscherem oba vysedli a šli se podívat na vlastní oči. Dalekohledem jasně viděli dva sovětské tanky hlídkující na okraji vesnice a další, které se pohybovaly uvnitř vesnice. To jim stačilo, bleskově se vrátili ke svému Volkswagenu a vyrazili zpět ke svým tankům.

Carius přivedl všech osm svých Tigerů ke kopci před vesnicí Malinova. Tankisté neměli žádnou doprovodnou pěchotu, ani dělostřelectvo, byli v podstatě sami (pokud nepočítáme spojovací polopás a průzkumný automobil). Bez znalosti okolního terénu a přesné síly nepřítele nechtěl Carius vyslat do akce všechny tanky najednou. Proto se rozhodl, že do útoku vyrazí pouze on se svou ostřílenou „dvojkou“, rotmistrem Kerscherem. Zbývajících šest Tigerů mělo zůstat na místě a na pomoc svým kamarádům vyrazit až na případný pokyn z vysílačky. Úspěch přepadu závisel na momentu překvapení. Klíčová byla rychlost provedení.

Řidiči obou Tigerů nastartovali motory a vyrazili po silnici přímo k vesnici. Carius jako první, Kerscher nějakých 150 metrů za ním. Německé tanky jely na plný plyn. Carius bez výstřelu projel mezi dvěma T-34 zaparkovanými na okraji vesnice. Teprve v tu chvíli se jejich posádky probraly k životu a začaly otáčet věže a zaměřovat. Než to však mohly dokončit, Kerscher oba Rusy vyřadil přesnou palbou z bezprostřední blízkosti. Hned potom vjel do vesnice za svým velitelem a společně ji začali čistit. Celá akce netrvala ani čtvrt hodiny. Většina ruský posádek se ani nestačila vrátit do svých tanků, ti co to stihli však nedostali čas ani se rozjet z místa. Pouze dvěma rudým tankům se podařilo opustit vesnici a pokusit se o únik. Carius však dal rádiem povel zbytku svých Tigerů a ty oba ruské uprchlíky zastavily.

velitel čety Otto Carius během briefingu s veliteli jednotlivých tanků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Během boje ve vesnici překvapil německé tankisty jim dosud neznámý ruský tank. Mohutný stroj s velmi dlouhým kanonem opatřeným úsťovou brzdou? Carius na vteřinu zaváhal, zda před sebou nemá německý Königstiger, který Rusové ukořistili. Záhy si však všiml pojezdového ústrojí tanku, které bylo veskrze ruského provedení a nařídil palbu. Oním neznámým typem byl těžký tank IS-2, Němci přezdívaný prostě Stalin. Němečtí tankisté měli štěstí, že tento typ potkali z bezprostřední blízkosti a nepřipravený k boji, protože šlo o velmi nebezpečného protivníka. Ve vesnici Malinova se jich nacházelo hned 17! Ani jeden z nich nepřežil. Ve vesnici a okolo ní zůstalo celkem 22 doutnajících bolševických obrněnců, z toho již zmíněných 17 typu IS-2 a 5 typu T-34.

Po skončení akce kontaktoval Carius velení pluku, pod který spadal. Oznámil svoji pozici a situaci a oznámil, že má v plánu pokračovat v hledání nepřítele. Carius se totiž správně domníval, že ruské tanky v Malinově byly pouze předvoj a další sovětské jednotky nebudou daleko. Všech osm Tigerů vyrazilo z vesnice po polní cestě směrem na východ. Po nějakých čtyřech kilometrech se napojily na silnici, na které byly patrné stopy pásů od ruských tanků. Tudy zřejmě přijelo oněch 22 nyní již zničených ruských strojů. Pokud nikdo z Rusů nestihl během boje ve vesnici odvysílat varování, dalo se očekávat, že další sovětské tanky brzy přijedou stejnou cestou, aby se setkaly se svým předvojem.

Tigery sjely ze silnice a pokračovaly dál na východ, Rusům v ústrety. Za chvíli je však zastavil menší potok. Vojáci našli vhodné místo k jeho přebrodění a dali se do toho. Prvních šest strojů projelo bez problémů, ovšem sedmý v rozježděném korytě uvízl. Po chvíli trápení se mu podařilo vycouvat zpátky na břeh. Carius nechtěl riskovat a nařídil, že dva poslední Tigery zůstanou na druhé straně potoka a budou zde držet hlídku. Dál na východ tedy pokračovalo pouze šest Tigerů. Tankisté brzy našli perfektní místo pro přepad ze zálohy. Zamaskovali své stroje na vyvýšeném místě, odkud mohli kontrolovat dva až tři kilometry dlouhý úsek silnice a čekali.

momentka z projížďky minolovkou během pobytu v sanatoriu v Tallinnu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Carius očekával ruskou kolonu, a jednotlivým tankům přidělil palebná pole, aby si navzájem „nekradly“ cíle. Důležité bylo vydržet v klidu, dokud nebude kolona ve správném postavení a pak zahájit palbu všichni najednou. Brzy se dočkali. Nejprve zaslechli od východu důvěrně známý rachot pásů a pak v oblacích zvířeného prachu přijela celá ruská kolona. Jako na přehlídce jely tanky obtěžkané pěchotou a mezi nimi nákladní auta plná munice a paliva. Po nekonečných posledních minutách čekání měli Němci nepřítele tam, kde jej chtěli a Carius vydal tolik očekávaný rozkaz „Feuer!“. Šest hlavní najednou vypálilo a naprosto přesně zasáhlo své cíle.

Na silnici nastala strašlivá panika. Nikdo netušil odkud překvapivá palba přišla. Pěchota seskákala z tanků a z většiny se dala na útěk všemi směry. Vozidla, která se snažila opustit kolonu, do sebe navzájem narážela a blokovala si cestu. Další německá salva a ještě jedna. „Příšerná a nádherná podívaná zároveň“ napsal Carius později ve svých pamětech. Bez jakýchkoliv vlastních ztrát zničila šestice Tigerů celkem 28 ruských tanků!

Po skončení boje se němečtí tankisté vrátili zpět do vesnice Malinova a začali se chystat na přenocování. Carius vyrazil v terénním Kübelwagenu na velitelství, aby zajistil zásobování pro svou jednotku a také přivedl do vesnice doprovodnou pěchotu, která by tankisty v noci ohlídala před ruským přepadem. Zpátky s sebou přivezl také velitele 502. praporu majora Schwanera, aby se mohl osobně podívat na dílo zkázy. Toho dne, 20. července 1944, zničila Cariusova rota celkem 50 ruských tanků, a to bez jakýchkoliv vlastních ztrát!

Otto Carius (s ohrnutým bílým límcem) před tankem svého kamaráda Rudolfa Zwettiho, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Následujícího dne vykopala doprovodná pěchota asi tři kilometry od vesnice Malinova obranné pozice, do kterých se Tigery stáhly. Carius a jeho muži zde následně strávili tři poměrně klidné dny, než k nim doputoval rozkaz k přesunu do nových obranných pozic severně od silnice vedoucí z Daugavpils na východ k Polocku. Carius proti rozkazu protestoval s tím, že je třeba držet obranu mnohem severněji, jinak ji právě tudy nepřítel obejde a obklíčí. Nakonec si u velitele praporu vymohl možnost přesunout se se čtyřmi Tigery na silnici z Daugavpils na severozápad až k Rize. Zde měly tanky hlídat a v případě ruského pokusu o obklíčení města od severu nepřítele zdržet a zajistit tak ostatním čas na přesun / ústup.

Carius si pro tuto akci k sobě vybral tanky velitelů Kerchera, Göringa a Eichhorna. Jako obvykle chtěl Carius vyrazit první jen v terénním automobilu a provést průzkum oblasti. Žádný funkční Kübelwagen však nebyl k dispozici, a tak musel Carius vystačit pouze s motorkou. On sám neřídil, seděl v postranním vozíku a s mapou na klíně jel před svými tanky. Bylo 24. července 1944 krátce před osmou hodinou večerní. Carius plánoval zaujmout se svými tanky postavení v malé vesnici několik kilometrů severně od Daugavpils a strávit zde noc. Se svou motorkou vjel do vesnice jako první, všude vládl naprostý klid. Carius nařídil řidiči, aby projel skrz vesnici a vyjel na vyvýšené místo za ní. Zde zastavili a Carius rozložil mapu. „Rusové!“ zakřičel náhle řidič motorky a ukazoval k osamocenému stavení, které na vyvýšenině za vesnicí stálo. „Rychle zpátky!“ křičel Carius, ale řidič ve stresu nezvládl rozjezd a stroji zhasnul motor. V tu chvíli už se na ně sypala ruská palba. Oba ihned seskočili z „mrtvého“ motocyklu a chtěli utíkat po svých, jenže Carius dostal zásah do stehna.

Řidič se pokoušel svému veliteli pomoct, takže jej částečně vzal na záda a vlekl co nejrychleji pryč. Tím jej však plně vystavil nepřátelským kulkám. Během několik okamžiků schytal nešťastný Carius další zásah do levé paže a čtyři zásahy do zad. Lehce zraněn byl i řidič. To byl konec, dál utíkat nešlo. Těžce krvácející Carius zůstal ležet na místě. Tři ruští vojáci přestali střílet a opatrně se přibližovali. V tom Carius uslyšel jemu tak dobře známý zvuk svých Tigerů. Němečtí tankisté zaslechli střelbu a vyrazili svému kamarádovi na pomoc. Když se z vesnice vyřítily dva Tigery, dali se dva ze tří Rusů na útěk. Třetí Rus, který měl na sobě důstojnickou uniformu, ještě rychle vytáhl z pouzdra pistoli a než se dal rovněž na útěk, třikrát na Cariuse vystřelil. Dvě kulky šly naštěstí mimo cíl. Ta třetí však Cariuse zasáhla do krku.

porada před bojem, tento tank Tiger je již novější verze s jinak řešenou velitelskou věžičkou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dvojice Tigerů zastavila až přímo vedle ležícího velitele. Tankisté nevěděli, kterou ránu začít obvazovat dřív. Carius měl na těle celkem sedm střelných ran! Ránu na stehně vojáci zaškrtili, ostatní ovázali tlakovými obvazy a potom zraněného vyzvedli na záď jednoho z tanků. Mezitím začali i z ostatních domů ve vesnici vylézat ukrytí rudoarmějci a střílet. Nebylo jich však mnoho, a tak bylo snadné je zahnat. „Sanitní“ Tiger ihned vyrazil zpět k hlavní silnici. Bylo obrovským štěstím, že během předešlého postupu se ke skupině tanků přidal jakýsi nadporučík Wolff, velitel průzkumné čety, který v oblasti také prováděl rekognoskaci. Wolff měl totiž terénní Kübelwagen. Do něj přeložili umdlévajícího Cariuse a Wolff s ním vyrazil k nejbližšímu obvazišti.

Carius cestou omdlel. Probral se jen krátce, když jej překládali z terénního Volkswagenu do sanitky. Do lazaretu se dostal okolo jedné hodiny po půlnoci. Ihned dostal anestézii a putoval na operační stůl. Probral se na lazaretním lůžku prakticky celý zabalený do obvazů. Ztratil obrovskou spoustu krve a tak musel mimo jiné dostat několik transfuzí. Následujícího dne jej navštívil velitel 502. praporu major Schwaner a později i další jeho kamarádi. I když to nikdo neřekl nahlas, všem bylo jasné, že poručík Carius se ke své rotě jen tak nevrátí. Tato skutečnost byla pro všechny o to více skličující, že právě v den svého zranění byl Carius oficiálně jmenován velitelem 2. roty 502. praporu (do té doby vykonával tuto funkci pouze z titulu dočasného pověření). O tomto svém jmenování se Carius dozvěděl až zpětně právě v lazaretu.

Cariusůvy rány se sice dobře hojily, ale vzhledem k celkové závažnosti jeho zranění bylo rozhodnuto o jeho odeslání do Německa k plnému doléčení a rekonvalescenci. Cestoval nejprve lodí do přístavu Swinemünde (dnes polské Svinoústí) a odsud pak vlakem do nemocnice v Lingenu. Cesta zabrala celkem 2 týdny, během kterých Cariusovy srostla rozbitá kost ve stehně tak nešťastným způsobem, že zůstal s jednou nohou kratší než druhou. V nemocnici už se srostlou kostí nemohli nic dělat. To však nebyl jediný zdravotní problém. Cariusovo tělo, beztak oslabené náročným životem na frontě, bylo na pokraji sil. Ke zhojení ran ze sebe vydalo poslední rezervy, takže když mladý voják dorazil do nemocnice, vážil pouhých 40 kg.

Otto Carius přebírá dubové ratolesti ke svému Rytířskému kříži z rukou Reichsführera-SS Himmlera, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Několik týdnů strávil Carius pouze na lůžku, teprve koncem září 1944 začal znovu pozvolna trénovat obyčejnou chůzi. A bylo to rovněž během jeho pobytu v nemocnici, když se Carius dozvěděl, že se zpětnou platností k 27. červenci 1944 mu byly uděleny dubové ratolesti k jeho rytířskému kříži. Zároveň byl také povýšen do hodnosti nadporučíka. Ve svých 22 letech se tak Otto Carius stal nejenom 535. vojákem Wehrmachtu, který takto vysoké vyznamenání obdržel, ale zároveň také jeho doposud nejmladším nositelem. Carius měl vyznamenání převzít z rukou Führera, jakmile toho bude fyzicky schopen. Ten okamžik nastal na konci října. Čerstvý nadporučík odcestoval vlakem do Salzburgu, aby se zde dozvěděl, že mu dubové ratolesti nepředá vůdce, ale šéf SS Heinrich Himmler.

Himmler nejprve omluvil Vůdce, který nemohl vyznamenání předat sám a následně se jal Cariusovi připnout drahocenný kousek kovu. Když sundával jeho Rytířský kříž, aby k němu ratolesti připojil, pobaveně zjistil, že voják nemá kříž pověšený pod krkem na oficiální stuze, ale na obyčejné gumě od motorkářských brýlí. Je to velmi praktické, komentoval celou věc Carius. Následovala večeře ve společnosti dalších vysokých důstojníků a pak oba muži strávili 30 minut rozhovorem mezi čtyřma očima. Carius se chtě nechtě musel pozastavit nad tím, že byl bez problémů ponechán s jedním z nejvýše postavených lidí Třetí říše o samotě a s nabitou osobní pistolí u pasu.

Himmler na něj sice udělal dobrý dojem, ale když mu nabídl, aby z Wehrmachtu přešel do Waffen-SS, Carius zdvořile odmítl. Když byl během loučení dotázán, zda má nějaké speciální osobní přání, řekl Carius, že by se chtěl co nejdříve vrátit zpět na frontu ke své jednotce. Himmler však odvětil, že minimálně do konce roku bude muset zůstat v Německu, aby se pořádně zotavil.

Otto Carius v tankistické uniformě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vánoce roku 1944 strávil Carius ještě v nemocnici. Hned v prvních dnech roku 1945 pak vyrazil do Berlína, aby na příslušných místech žádal o přidělení zpět ke svému 502. praporu těžkých tanků. Tato jeho žádost byla zamítnuta a místo toho byl přidělen k výcvikovému a doplňovacímu tankovému praporu v Paderbornu. Původně měl nastoupit jako instruktor nováčků, ale podařilo se mu přesvědčit nadřízené, aby jej přece jen zařadili do nějaké bojové jednotky. Nakonec byl tedy přidělen k 512. praporu těžkých stíhačů tanků v Sennelageru jako velitel 2. roty. Tato jednotka byla vyzbrojena nejtěžším německým typem stíhačů tanků Jagdtiger. Nebylo jich však k dispozici dostatečné množství a tak každá rota dostala pouze 10 strojů.

Carius byl sice zklamán jak vojáky, tak technikou v této jednotce, ale byla to alespoň šance, jak se znovu podívat na frontu. Většina vojáků v jeho rotě byla nepolíbena jakoukoliv bojovou zkušeností, navíc jejich morálka a vůle vítězit nebyla ani zdaleka taková, na jakou byl zvyklý z dřívějška. Jagdtiger neměl otočnou věž, což ve starém tankistovi vyvolávalo málem klaustrofobii. Dlouhý kanon během jízdy vibroval tak, že doslova po pár kilometrech došlo k rozhození mířidel, takže se nedalo spolehnout na zásah první ránou.

8. března 1945 byla jednotka odeslána na západní frontu. Nejprve putovala vlakem do Siegburgu a odsud měla pokračovat k Remagenu a pomoci zadržet Američany, kterým se podařilo obsadit strategicky důležitý Ludendorffův most přes Rýn. Kvůli absolutní vzdušené převaze protivníka musel transport probíhat pouze v noci, a navíc na železnici docházelo ke zmatkům. Než se jednotka dostala na místo určení, nebylo už u Rýna koho zadržovat. Američané již pokročili dále na severovýchod a začali uzavírat tzv. rúrskou kapsu. Všechny obklíčené jednotky se snažily probojovat ven. Cariusova rota přitom postupovala na východ podél řeky Sieg ve směru měst Eitorf, Betzdorf a Siegen.

začátkem roku 1945 byl Carius přidělen k 512. praporu těžkých stíhačů tanků, který byl vyzbrojen Jagdtigery, starému tankistovi chvíli trvalo, než si zvykl na stroj bez otočné bojové věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Během bojů v rúrské kapse se mimo jiné potvrdily Cariusovy obavy stran nízké bojové morálky jeho mužů. Dva Jagdtigery z jeho roty stály zamaskované ve výhodném palebném postavení, když se na silnici cca 1,5 km před nimi objevila kolona amerických tanků. Lepší podmínky si Němci nemohli přát. Přesto velící poddůstojník odmítl vydat rozkaz k palbě, protože se obával odvety amerických letadel. Ale nejen to, velitel zpanikařil a chtěl místo co nejrychleji opustit. Zběsilým manévrováním se mu podařilo obě vozidla poškodit tak, že nebyla schopna jízdy. Jedno z nich se již nepodařilo opravit a muselo být vyhozeno do povětří.

Když vojáci dorazili do Siegenu, zamaskovali své stroje trávou a větvemi, ale i přesto je odhalilo přelétávající americké letadlo a dva Jagdtigery zničilo, resp. poškodilo takovým způsobem, že je Němci sami vyhodili do povětří. Cariusova rota byla bez jakéhokoliv bojového úspěchu a z původních deseti jí zbývalo pouhých sedm stíhačů tanků. Ráno se jednotka posunula o kousek severněji k vesnici Weidenau kde zjistila přítomnost amerických tanků na vyvýšenině za vsí. Carius se rozhodl zaútočit se čtyřmi Jagdtigery. Američané Němce zpozorovali a dali se doslova na bezhlavý útěk. Jeden tank se místo úprku pokusil ukrýt do bezpečí za jedním stavením. Carius vypálil dvě rány. S obrovskou silou prošly dva granáty ráže 128 mm celým domem a zničily tank, ukrytý za jeho zdmi.

Následující den obdržela rota rozkaz přesunout se o nějakých 75 km na sever k městu Unna. Sedm Jagdtigerů se po vlastní ose dopravilo do Gummersbachu a odsud po železnici do Unny. V okolí města se jednotka dostala do několika „dálkových“ přestřelek s Američany, které většinou nepřinesly žádné ztráty ani na jedné straně. Tedy s výjimkou jedné akce, kdy osamocený Jagdtiger přepadl pět amerických tanků, které zastihl při přestávce na okraji silnice. Nezkušený velitel Jagdtigeru se však prozradil dříve, než chtěl. Dva americké stroje se daly na ústup, zatímco zbylé tři zahájily palbu. Nešťastný velitel zazmatkoval a nařídil řidiči otočit vozilo k ústupu. Jakmile se k nepříteli otočil zádí trupu, byl i s celou posádkou odsouzen k smrti. Carius si tehdy poznamenal, že i ty nejlepší zbraně v rukou odvážných a nadšených vojáků jsou k ničemu, pokud chybí řádný výcvik.

512. prapor těžkých stíhačů tanků bojoval v roce 1945 na západní frontě proti Američanům, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Ze svých pozic v okolí města Unna mohl Carius dalekohledem sledovat, jak americká kolona vjíždí do Dortmundu. Viděl také, že na domech ve městě vlají bíle vlajky a civilní obyvatelstvo (hlavně ženy a dívky) vítají Američany jako osvoboditele. Válku však zatím nikdo neodpískal, a tak se Carius, i přes to, co viděl, cítil nadále vázán svojí vojenskou přísahou. Jagdtigery pokračovaly ve stahování na východ. V jednom z následujících dní zaujaly výhodné palebné postavení na okraji větší vesnice a čekaly. Když se objevily spojenecké tanky, zahájili Němci palbu a několik tanků zničily. Záhy k nim však přispěchal lékař a zoufale naléhal, aby odešli, aby nebojovali zrovna tady. Vesnice totiž byla plná raněných z dřívějších bojů a sloužila de facto jako polní lazaret. Doktor se oprávněně obával, že Američané odpovědí dělostřeleckou palbou nebo leteckým útokem na vesnici.

Carius se tedy rozhodl, že bude s nepřítelem vyjednávat. V terénním automobilu odjel k Američanům a přivezl zpět parlamentáře. Výsledkem jednání byla dohoda, že německé Jagdtigery bez boje opustí vesnici a Američané ji převezmou mírovým způsobem, aby se zabránilo ztrátám. Uplynuly další dva dny, blížil se konec dubna 1945. Carius se svou rotou se nacházel v lesích blízko neuvedené německé vesnice, když mu hlídka oznámila, že do vesnice dorazili Američané. Carius nechal celou svou jednotku nastoupit a pohlédl do tváří svých vojáků. Výraz většiny z nich dával jasně najevo, že již nechtějí bojovat. Strach ze zajetí se pomalu ale jistě vypařil (přece jen nebyli na východní frontě). Carius pochopil, že toto je poslední nástup jeho jednotky. Promluvil k vojákům, rozloučil se a jednotku rozpustil. Podle některých pramenů ještě nařídil všechny Jagdtigery vyhodit do povětří a pak se rota vzdala Američanům.

Lze se dočíst, že se Carius se svými muži vzdal až 7. května, což však pravděpodobně není správný údaj. Carius sám ve svých pamětech totiž vzpomíná, že zprávu o Hitlerově smrti (30. dubna 1945) slyšel již jako americký zajatec z rádia. Spolu s dalšími držel palce (nejen) svým kamarádům z 502. praporu těžkých tanků, kteří ještě několik dní sváděli tvrdé boje s Rudou armádou. O Američanech neměl Carius valné mínění. Podle něj byli výrazně slabším protivníkem, než houževnatí Rusové. V americkém zajateckém táboře strávil jen něco přes dva týdny. Byl pro ně nezajímavý a nedůležitý, a navíc působil dojmem podlomeného zdraví. Proto byl brzy propuštěn a mohl se vrátit domů.

značná část ztrát Jagdtigerů šla na vrub poruchám a nehodám, znehybněné stroje již v té době nebylo možno odtáhnout, takže je posádky většinou vyhodily do povětří, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Nadporučík Otto Carius tedy válku přežil. Na frontě strávil skoro čtyři roky. Za tu dobu si na své konto připsal nejméně 150 zničených nepřátelských tanků! Toto skóre z něj dělá druhého nejúspěšnějšího tankistu historie (po Kurtu Knispelovi). Po válce vystudoval farmacii na univerzitě v Heidelbergu a otevřel si lékárnu v malém městečku Herschweiler-Pettersheim na jihozápadě Německa. Až do roku 2011 jste jej mohli potkat přímo za pultem a jak potvrzují fotografie na internetu, nemálo jeho fanoušků se sem za ním vypravilo. Otto Carius zemřel 24. ledna 2015 ve věku 92 let. Lékarna „U tygra“ samozřejmě nadále funguje... jak se můžete sami přesvědčit: www.tiger-apotheke.de.

ÚVOD

VSTUP DO WEHRMACHTU

OPERACE BARBAROSSA

TANK TIGER

NĚVEL-VITEBSK 1943

LENINGRAD 1944

NARVA 1944

KAMPFGRUPPE STRACHWITZ

PSKOV 1944

DAUGAVPILS 1944

VESNICE MALINOVA

TVÁŘÍ V TVÁŘ SMRTI

DUBOVÉ RATOLESTI

JAGDTIGERY

ZÁPADNÍ FRONTA

KONEC V RÚRSKÉ KAPSE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje