tank IS-2, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
V srpnu 1943 provedli sovětští vojenští činitelé důkladnou analýzu výsledků vítězné bitvy u Kurska a dospěli k jednoznačnému závěru, že ani těžký tank IS-1, jehož vývoj byl právě dokončen, nebude se svým kanonem ráže 85 mm tím pravým prostředkem k ničení nejmodernějších německých tanků Tiger a Panther. Na základě těchto poznatků nařídil v září 1943 Státní výbor pro obranu (gasudarstvenyj kamitět oborony) zahájit vývoj nové varianty tanku IS se silnější výzbrojí.
Při úvahách o přezbrojení se konstruktéři soustředili na kanony dvou ráží, 100 a 122 milimetrů. Podívejme se nejprve na pokusy s kanony kalibru 100 mm. IS-100, jak byl tank s touto ráží děla nazýván, vznikl ve dvou variantách. Obě vycházely ze sériového tanku IS-1, změnila se pouze samotná hlavní zbraň. První prototyp IS-100 nesl kanon D-10T a označení Objekt 245. Druhý prototyp byl vyzbrojen kanonem S-34 a jeho označení bylo Objekt 248. Občas se v souvislosti s těmito dvěma prototypy můžeme setkat také s označením IS-4 (pro Objekt 245) a IS-5 (pro Objekt 248). To byla označení, se kterými se počítalo pokud by se tyto tanky dostaly do sériové výroby. Ani jeden z prototypů se však výroby nedočkal a označení IS-4 a IS-5 byla nakonec použita až pro poválečné sovětské tanky.
Objekt 245 a Objekt 248 byly podrobeny důkladným střeleckým testům, ve kterých si lépe vedl prototyp vyzbrojený kanonem D-10T (tedy Objekt 245). Proto byla tato verze zbraně doporučena jako vhodná pro sériové tanky. Jelikož ale vývoj tanku IS s ještě silnější výzbrojí ráže 122 mm probíhal uspokojivě, nebyl nakonec Objekt 245 do výroby zaveden. A to i přesto, že kanon D-10T ráže 100 mm měl oproti 122 milimetrovému kanonu mnoho výhod. Umožňoval až třikrát vyšší frekvenci střelby (5-8 ran za minutu), dalo se pro něj naložit více munice a byl o cca 600 kg lehčí. Také průbojnost 100 milimetrových střel byla větší než u střel 122 milimetrových, tedy alespoň za určitých podmínek.
Kanon ráže 122 milimetrů, který byl nakonec pro nový tank vybrán, byl však univerzálnější protože dokázal ničit nejen nepřátelské obrněnce, ale byl také velmi účinný proti opevněním a pěchotě, což pro jeho stomilimetrového konkurenta neplatilo. A Sověti nehledali tank určený primárně pro boj s jinými tanky, ale univerzální stroj k prorážení obranných linií. Navíc výrobu munice pro stomilimetrový kanon provázely závažné komplikace. To vše rozhodlo pro kanon ráže 122 mm.
neúspěšný prototyp Objekt 245 s kanonem D-10T ráže 100 mm, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Primární zájem konstruktérů o kanon ráže 122 milimetrů vzbudila již zmíněná analýza Kurské bitvy. Jako velmi účinný proti německým Tigerům se během tohoto střetnutí ukázal kanon A-19 model 1931 ráže právě 122 mm (resp. 121,92 mm). Proto se konstruktéři dělostřelecké továrny číslo 9 rozhodli použít tento kanon jako základ pro novou zbraň pro tanky IS. Konstruktéři urychleně připravili návrh úpravy kanonu A-19 tak aby jej bylo možno namontovat do tankové věže a odeslali plány lidovému komisaři pro průmysl (ekvivalent ministra). Návrh byl schválen samotným Stalinem a 31. října 1943 byla továrna oficiálně pověřena výrobou testovacího prototypu zbraně.
12. listopadu byl hotov první exemplář nového tankové kanonu s označením D-25T. Pro zmírnění zpětného rázu byl kanon vybaven úsťovou brzdou, která byla řešena velmi netradičně a měla tvar písmene T. Kanon byl instalován do věže tanku IS-1 a vzniklý prototyp dostal označení Objekt 240. Na zkušebním polygonu u Moskvy byly zahájeny střelecké testy, kterým byl přítomen také maršál Kliment Vorošilov. Chybělo málo a tato akce se Vorošilovovi mohla stát osudnou. Během střelby totiž došlo k roztržení úsťové brzdy a její kusy opodál stojícího maršála jen těsně minuly. Samozřejmě bylo ihned rozhodnuto konstrukci brzdy změnit.
I přes tuto nemilou událost byl výsledek zkoušek impozantní. Součástí testů byla mimo jiné palba na ukořistěný německý tank Panther. Při střelbě ze vzdálenosti 1500 metrů dokázal 122 milimetrový granát hladce projít boční stěnou Pantherovy věže a zcela odtrhnout protější boční stěnu a odhodit ji několik metrů od tanku.
Původní nespolehlivá úsťová brzda byla vyměněna za jinou, inspirovanou brzdami německých tankových kanonů a v prosinci 1943 byla v Kirovském závodě v Čeljabinsku zahájena sériová výroba nového tanku pod oficiálním označením IS-122. Mnohem známějším se však tento stroj stal pod názvem IS-2, který mu byl přidělen zpětně v březnu 1944. Úsťová brzda kanonu byla v březnu 1944 opět vyměněna za novou a ta již zůstala standardem po celou dobu výroby.
další neúspěšný prototyp Objekt 248 s kanonem S-34 ráže 100 mm, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Kanon D-25T měl hlaveň dlouhou 43 ráží (5,25 metru) a maximální dostřel 14,2 km. Maximální efektivní dostřel se však pohyboval "pouze" okolo pěti kilometrů. Pro kanon se používaly tříštivotrhavé granáty OF-471 a OF-471N a protipancéřové BR-471 a BR-471B. Hmotnost protitankových střel byla okolo 25 kg a jejich úsťová rychlost okolo 800 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel projektil kolmo postavenou ocelovou desku o síle 150 mm. Kinetická energie střely ráže 122 mm byla 2,7 krát větší než u střely z kanonu tanku KV-1 ráže 85 mm a dokonce 3,5 krát větší než u střely z kanonu tanku T-34 ráže 76,2 mm. Zásoba munice na palubě tanku IS-2 činila 28 střel pro kanon a 2331 nábojů do kulometů ráže 7,62 mm.
První sériové tanky IS-2 se od IS-1 lišily pouze kanonem a způsobem jeho uchycení v čelní stěně věže. Zbytek byl převzat beze změn. Podvozek sestával na každé straně ze šesti dvojitých pojezdových kol plného provedení s hvězdicovými prolisy. Kola byla zavěšena a odpružena každé samostatně pomocí torzních tyčí. Vpředu bylo napínací kolo, které bylo stejné jako kola pojezdová. Vzadu bylo potom ozubené kolo hnací, které bylo největším kolem celé podvozkové soustavy. Shora pás podpíraly tři rovnoměrně rozmístěné vratné kladky.
Na přední stěnu podvozkové vany navazovala velmi ostře zkosená deska, ze které potom nad úroveň blatníků vystupovala čelní stěna bojového prostoru řidiče. Střed této stěny byl rovný a byl v něm řidičův obdélníkový uzavíratelný průzor. Když byl průzor z důvodu nebezpečí uzavřen vyhlížel řidič z vozu jen štěrbinou v uzávěru. K výhledu do stran sloužila řidiči dvojice periskopů procházející stropem nad jeho stanovištěm. Čelní deska přecházela na obou stranách do zaoblení, které dále směrem dozadu navazovalo na prstenec věže. Od prstence věže zůstával trup směrem k zádi již stejně široký a do stran z něj vyčnívaly jen o málo širší blatníky pásů. Čelní stěna podvozkové vany byla silná 100 mm, zkosená deska nad ní měla 60 mm a čelní deska před řidičem dokonce 120 mm.
Věž tanku byla posazena blíže k přídi a byla z většiny odlévaná takže na ní nebyly žádné hrany ale spíše zaoblené tvary. Všechny stěny věže byly silné 100 mm a její strop 30 mm. V čelní vyboulené stěně věže byl instalován již zmíněný kanon D-25T ráže 122 mm a koaxiálně s ním také kulomet DT ráže 7,62 mm. Další kulomet stejného typu byl ve střelišti v pravé polovině zadní stěny. Třetí kulomet DT s sebou vozily osádky volně uložený v trupu.
prototyp Objekt 240 s původním nebezpečným typem úsťové brzdy, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
V obou bočních stěnách věže byly malé uzavíratelné otvory pro vedení palby z ručních zbraní osádky. V levé zadní části střechy věže byla velitelská kupole opatřená po obvodu soustavou průzorů. V kupoli byl kruhový průlez, který se uzavíral dvoudílným poklopem. Další kruhový průlez, tentokrát s jednodílným poklopem, byl napravo od velitelské kupole. Na střeše věže bylo dále ústí ventilátoru, otočného periskopu a další prvky. Na stěnách věže byla navařena madla pro vezenou pěchotu.
Osádka tanku byla čtyřčlenná ve složení řidič, velitel, střelec a nabíječ. Řidič seděl v přední části trupu, zbytek vojáků ve věži. Řidič přitom neměl svůj vlastní nástupní průlez a musel se na svoje stanoviště soukat skrz průlezy ve věži, stejně jako ostatní muži na palubě. Pokud bylo třeba obsluhoval velitel kulomet v zadní stěně. Za věží byl prostor pro pohonnou jednotku a převodovku. Uvnitř spočíval dvanáctiválcový naftový agregát V-2IS o maximálním výkonu 520 koní při 2000 otáčkách za minutu. 46 tun těžký tank s ním dokázal na silnici dosáhnout úctyhodné maximální rychlosti 37 km/h.
Motorový prostor byl od zbytku interiéru oddělen přepážkou, ve které byl pouze servisní otvor pro nejnutnější opravy proveditelné zevnitř vozu. Na stropě motorového prostoru byly zamřížované otvory pro přívod vzduchu. V zadní stěny byly potom otvory pro servisní přístup. Po stranách motorového prostoru byly upevněny sudy s dodatečnou zásobou paliva. Na každém boku byly tyto sudy dva. Na horní hraně zadní stěny trupu byla sklopná podpěra pro hlaveň kanonu. Při delších přesunech a při přepravě po železnici se věž tanku otáčela k zádi a hlaveň se položila na tuto podpěru aby při jízdě zbytečně nevibrovala a neničila se.
V březnu 1944 podrobili Sověti tank IS-2 důkladným postřelovacím zkouškám za účelem odhalit slabá místa v jeho pancéřování. Tato analýza ukázala, že pokud by měl být čelní pancíř trupu skutečně nezranitelný palbou německých tanků Tiger (s kanonem ráže 88 mm) a Panther (s kanonem ráže 75 mm) musela by jeho síla vzrůst až na 150 mm. To by znamenalo nezanedbatelný nárůst hmotnosti a posun těžiště tanku směrem dopředu. Konstruktéři se proto raději rozhodli změnit tvar této partie tak aby dosáhli zvýšené odolnosti bez nutnosti pancíř dramaticky zesilovat.
tank IS-2 rané verze s úsťovou brzdou "německého" typu, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
V polovině roku 1944 tak vznikla nová varianta tanku IS-2 s jednodušším čelním pancířem. Zmizelo zalomení mezi horní deskou trupu a čelní stěnou řidičovy kabiny. Nově zde byla jedna deska, která se plynula zvedala od samého nosu podvozku až k prstenci věže. Síla této desky byla 120 mm. Nově byl řešen i průzor řidiče. Namísto původního s odklopným krytem zde byla teď pouze štěrbina chráněná neprůstřelným sklem. Ani po této úpravě tedy řidič neměl svůj vlastní průlez a nadále musel nasedat a vysedat skrz věž. Modernizovaná verze s novým čelem trupu bývá někdy v literatuře označována jako IS-2m. Jiné prameny zase uvádějí, že tato verze žádné samostatné oficiální označení nedostala a všechny tanky před i po modernizaci se značí prostě IS-2.
Existovaly také návrhy na zesílení čelního pancíře věže. Analýza tohoto plánu ovšem ukázala, že by došlo k tak významnému posunu těžiště věže, že by bylo nutno zcela přepracovat její otáčivý mechanismus. Z toho důvodu byl tento plán zamítnut. Přesto se i věž dočkala alespoň částečné modernizace v květnu 1944 kdy došlo k úpravě umístění velitelské kupole a periskopu. Na velitelské kupoli se navíc objevil úchyt pro těžký kulomet DŠK ráže 12,7 mm, kterým bylo možno vést palbu i na nízko letící nepřátelská letadla.
Tanky IS-2 byly organizovány do samostatných těžkých gardových tankových pluků (otdělnyj gvardějskyj ťjaželyj tankovyj polk neboli OGTTP). Podle tabulek z roku 1943 byl takový pluk tvořen čtyřmi tankovými rotami. Každá rota zahrnovala dvě čety po dvou tancích a jeden tank velitele roty. Pluk měl tedy celkem 20 tanků IS-2 v rotách plus jeden velitelský. Mimo to samozřejmě zahrnoval ještě množství další podpůrné bojové i nebojové techniky a personálu. Od prosince 1944 potom začaly být sestavovány také samostatné tankové brigády. Brigáda byla tvořena třemi pluky a celkově čítala 65 tanků IS-2 a množství další podpůrné techniky jako obrněné automobily BA-64, samohybná děla SU-76 nebo americké polopásové obrněné transportéry M3. Na plných stavech měla takováto tanková brigáda 1665 mužů. Celkem bylo postaveno pět takovýchto brigád.
Bojové premiéry se tanky IS-2 dočkaly při bojích na Ukrajině v dubnu 1944. 11. OGTTP vyzbrojený těmito stroji byl nasazen v okolí města Obertin v Ivanofrankovské oblasti. Od 20. dubna do 10. května, během dvaceti dní nepřetržitých bojů, zničil tento pluk 41 německých tanků a samohybných děl včetně těžkých tanků Tiger. Sám přitom ztratil pouze osm tanků IS-2.
krásný horní pohled na tank IS-2, stroj má sériovou úsťovou brzdu a původní provedení čelního pancíře korby, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Teoretické srovnání tanku IS-2 se zmíněným Tigerem I však nevyznívá tak jednoznačně jak by se mohlo z uvedeného výsledku bojů zdát. Tiger byl o téměř 11 tun těžší ale díky silnějšímu motoru byl rychlejší a snadněji ovladatelný než IS-2. Kanon tanku Tiger ráže 88 mm měl lepší protipancéřové vlastnosti než 122ti milimetrová zbraň jeho protivníka. Zároveň však měl Tiger slabší čelní pancíř než IS-2. Sečteno a podtrženo oba tanky dokázaly jeden druhému probít čelní pancíř na zhruba stejnou vzdálenost okolo 1000 až 1200 metrů. Tiger však měl zároveň lepší zaměřovací optiku díky čemuž měl větší šanci zasáhnout protivníka na velkou vzdálenost. V bojové praxi však byly přesné zásahy na tyto vzdálenosti spíše výjimkou.
A jak na tom byl IS-2 v porovnání se středním německým tankem Panther? Předně je nutno podotknout, že ačkoliv tank Panther byl řazen do kategorie středních tanků a IS-2 do kategorie těžkých tanků, byl rozdíl v jejich hmotnosti pouhých 1,2 tuny. Panther měl slabší čelní pancíř a IS-2 si s ním dokázal poradit na vzdálenost okolo 1100 metrů. Hitlerovský tank naproti tomu musel k IS-2 až na cca 700 metrů aby prostřelil jeho čelo.
Jediným skutečně nebezpečným protivníkem IS-2 byl nejtěžší německý tank Königstiger. Ten dokázal probít čelní pancíř sovětského stroje na vzdálenost, na kterou byl sám nezranitelný. Zato však byl Königstiger pomalejší, dražší na výrobu a nevyrovnal se IS-2 v ničivosti při boji s pěchotou nebo opevněními. Navíc byl Königstiger ve srovnání s IS-2 méně spolehlivý. V praxi však byla střetnutí těchto obrů spíše vzácností. Došlo k němu například v listopadu 1944 u Budapešti nebo v lednu 1945 na Odře.
Je ovšem třeba zopakovat, že tank IS-2 byl primárně určen k poněkud odlišnému druhu boje než pozdní německé tanky. Zatímco Němci své stroje stále více specializovali na boj s jinými tanky, IS-2 byl tank určený spíše k ničení opevněných bodů, pěchoty apod. Vždyť také statistiky ukazují, že tanky IS-2 v průměru používali ze 70% tříštivotrhavou munici a pouze ze 30% munici protitankovou.
tank IS-2 s novějším provedením čelního pancíře korby, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Pouliční boje v posledních fázích války přinesly pro sovětské tanky nové nebezpečí, masově nasazovanou pěchotu vyzbrojenou Panzerfausty a Panzerschrecky. Sovětští vojáci oběma zbraním přezdívali prostě "faust" a pěchotě s těmito zbraněmi potom říkali "faustniky". Uvádí se, že až 70% tanků ztracených v této době v pouličních bojích padlo za obět právě "faustnikům". Sovětské osádky tedy začaly na své stroje montovat představný pancíř podobný tomu jaký již dlouhou dobu používali Němci. Pancíř byl však montován pouze na věže protože tam směřovala většina "faustů". Představný pancíř inicioval kumulativní hlavici daleko od hlavního pancíře takže mu již nedokázala ublížit. Na pancíři věže potom zůstávaly jen černé vypálené důlky, kterým sovětští vojáci začali trefně přezdívat "polibek čarodějnice".
Výroba tanku pokračovala až do roku 1945 kdy byla ukončena aby uvolnila místo výrobě nového typu IS-3. Během produkčního období vzniklo celkem 3385 těchto tanků. IS-2 nese mezi tanky druhé světové války jeden primát. Byl to těžký tank vyrobený v největším počtu exemplářů.
IS-2 zůstal ve výzbroji Rudé armády ještě dlouho po skončení druhé světové války. Poslední byly prý vyřazeny až v polovině šedesátých let. V padesátých letech prošly tyto tanky modernizací. Dostaly nové výkonnější motory i převodovky, nové zaměřovače, přístroje pro noční vidění, poloautomatické hasící zařízení a další prvky. Stroje dostaly také nové blatníky a boky řidičovy kabiny byly v přední části rozšířeny do stran. V těchto rozšířených bocích vznikly schránky na ukládání různého materiálu, které zároveň sloužily jako posílení bočního pancíře zejména proti kumulativním střelám. Tato modernizovaná verze dostala označení IS-2M.
tanky IS-2 v ulicích Berlína, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Sověti dodávali tanky IS-2 také svým spojencům, za války i po ní. Polské jednotky sloužící v rámci Rudé armády obdržely v průběhu roku 1944 celkem 71 tanků IS-2. Československým jednotkám v sovětské armádě bylo dodáno několik málo IS-2 na samém konci války takže je již ani nestihly nasadit do bojů. Zato se tyto stroje s československými znaky hojně objevovaly na poválečných vojenských přehlídkách.
Po válce tyto tanky od Sovětského svazu nakoupila například Čína, Egypt, Severní Korea nebo Kuba. Čína a Severní Korea přitom své tanky skutečně bojově nasadily během Korejské války. Do bojů se podívaly i Egyptské tanky a to během šestidenní války s Izraelci. Nejdéle zůstaly IS-2 ve výzbroji Kuby a to až do osmdesátých let.
Hmotnost |
46 t |
Délka |
9,83 m |
Šířka |
3,07 m |
Výška |
2,73 m |
Pohonná jednotka |
V-2IS |
Maximální výkon |
520 koní |
Maximální rychlost |
37 km/h |
Pancéřování trupu |
čelo 100 - 120 mm boky 90 mm záď 60 mm |
Pancéřování věže |
stěny 100 mm strop 30 mm |
Výzbroj |
1 x kanon D-25T ráže 122 mm 3 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
4 muži |
