samohybná houfnice SU-122, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Bojové úspěchy německých samohybných děl Stug III nemohly uniknout pozornosti sovětských armádních činitelů. A právě tyto hitlerovské stroje byly pravděpodobně inspirací pro sovětský program vývoje samohybného děla ráže 122 nebo více milimetrů. Zadání tohoto projektu vzniklo v dubnu 1942 a do prací se zapojilo několik konkurenčních konstrukčních skupin. Pouze dva projekty se však nakonec dostali do fáze zhmotnění a jedním z nich byl i projekt Jekatěrinburské továrny Uralmaš (Uralskyj Mašinostroitelnyj zavod) označovaný U-35, z něhož nakonec vzešla samohybka SU-122.

Jednou z priorit projektu byla možnost rychlé a levné výroby stroje. A právě z tohoto důvodu byl U-35, potažmo i SU-122, postaven na podvozku již vyráběného a osvědčeného tanku T-34. Podvozek a zadní polovina trupu spolu s motorem a převodovkou byly z tanku převzaty bez úprav. Zato přední polovina se změnila zásadně. Zmizela věž i vrchní část trupu a nahradila je napevno umístěná hranatá nástavba. Čelní stěna nástavby se napojovala na čelní stěnu podvozkové vany a pod ostrým úhlem se zvedala bez zalomení až ke střeše. Čelní stěna byla silná 45 mm stejně jako boční stěny. Zadní stěna a strop měly 20 mm.

V čelní stěně, mírně napravo od středu, byl velký otvor, ve kterém byla instalována hlavní zbraň stroje. Tou byla houfnice M-30S, upravená z klasické vlečné houfnice M-30 model 1938 ráže 121,92 mm. Zbraň byla zasazena do mohutného límce, který výrazně vyčníval z čelní desky nástavby. Límec byl tak mohutný proto, že v sobě ukrýval celé brzdovratné ústrojí houfnice. Vertikální náměr zbraně činil -3° až +26°. Stranový odměr byl potom 10° na každou stranu.

samohybná houfnice SU-122, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Nalevo od houfnice byl v čelní stěně nástupní poklop řidiče, který byl řešen stejně jako u původního tanku T-34, byl ovšem užší. Nad poklopem byla střílna pro ruční zbraně a ještě výš na samotné hraně čelní stěny a střechy byl průzor střelce. Na střeše nástavby, v její pravé části byla velitelská věžička. Za ní bylo ústí ventilátoru kabiny a napravo od něj byl obdélníkový nástupní průlez s jednodílným poklopem. Dále bylo na střeše ještě ústí periskopu PTK a to konkrétně v její pravé přední části.

Osádku SU-122 tvořilo pět mužů. Řidič seděl vlevo v přední části trupu, stejně jako u tomu bylo u tanku T-34. Za řidičem, tedy nalevo od houfnice, bylo místo střelce. Napravo od houfnice potom seděl velitel a konečně v zadní části nástavby za houfnicí byli dva nabíječi.

Po absolvování armádních zkoušek byla v prosinci 1942 schválena sériová výroba stroje pod oficiálním označením SU-122. Ještě do konce roku 1942 bylo vyrobeno 25 kusů tohoto nového stroje a byl z nich zformován první smíšený regiment. Tento regiment tvořilo celkem šest baterií. Čtyři z nich byly vyzbrojeny samohybnými děly SU-76, zbývající dvě potom právě SU-122. Každá baterie přitom měla čtyři stroje. Spolupráce těchto dvou typů samohybných děl se však v bojové praxi neosvědčila a napříště byly proto organizovány v samostatných regimentech. Z SU-122 vznikaly regimenty středního samohybného dělostřelectva tvořené čtyřmi bateriemi po čtyřech strojích a jedním velitelským tankem T-34.

samohybná houfnice SU-122, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Prvního bojového nasazení se SU-122 dočkaly v lednu 1943 u Leningradu. Jejich nejmasovější nasazení proběhlo během bojů v Kurském oblouku v červenci 1943 kde bojovalo najednou 56 těchto samohybných děl. SU-122 bojovaly až do konce války. Není známo že by Sověti dodávali tyto stroje nějakému svému spojenci. Nedobrovolně jich však několik "dodali" německé armádě, která je poté v malé míře skutečně používala.

Během produkčního období vzniklo několik návrhů na vylepšení stroje. V březnu 1943 přišel pokus o přezbrojení vozu houfnicí U-11 stejné ráže jako původní M-30S. Spolu s novou zbraní přišlo také nové kulové střeliště, podobné jako měla pozdější samohybná děla SU-85 nebo SU-100. Tento modernizovaný stroj byl označován SU-122M. Po provedení testů vyšla najevo celá řada nedostatků. Spolehlivost vozu byla nižší než u původní verze, vzrostla hmotnost a s ní i namáhání podvozku a konečně vzrostly i výrobní náklady. Z těchto důvodů byl nakonec projekt SU-122M zamítnut.

V květnu 1943 přišel další návrh modernizace označovaný jako SU-122-3. Tento projekt byl výsledkem snahy o co největší unifikaci výroby s výrobou SU-85. Prototyp byl velmi podobný neúspěšnému SU-122M. Opět zde bylo kulovité střeliště a v něm 122 milimetrová houfnice. Tentokrát však typu D-6, která byla lehčí a kompaktnější než houfnice U-11. Ani SU-122-3 však nakonec nebyl schválen pro sériovou výrobu.

prototyp samohybné houfnice SU-122M, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Existoval ještě také prototyp označovaný jako SU-122P. Nešlo však o stroj, který vycházel z původní SU-122. Tento prototyp byl založen na podvozku samohybného děla SU-100 a byl vyzbrojen tankovým kanonem D-25 ráže 122 mm. SU-122P byl testován na podzim roku 1944 avšak i přes uspokojivé výsledky zkoušek nebyl přijat do sériové výroby.

SU-122 představovaly velmi zdařilou kombinaci relativně silné výzbroje s dobrou úrovní pancéřování a pohyblivosti. Osvědčily se zejména v boji proti pěchotě a stacionárním opevněním. Pro boj s tanky a jinou obrněnou technikou se až tak nehodily. 122 milimetrový granát sice dokázal při přesném zásahu probít boční pancíř věže německého tanku Tiger ovšem pouze za podmínky opravdu dobrého zásahu a navíc přiblížení se na relativně malou vzdálenost. Teprve nový typ kumulativní střely zavedený v květnu 1943 pod označením BP-460A umožnil SU-122 probíjet pancíře protivníků i na větší vzdálenosti.

Stále zde však byla jedna zásadní nevýhoda a tou byla nízká rychlost střelby. Důvodem bylo jednak používání dělené munice a potom také závitový závěr děla, který byl časově náročnější na uzavření. Díky tomu byla frekvence střelby pouhé dva výstřely za minutu. Výroba SU-122 běžela až do konce léta 1944 kdy byl tento typ nahrazen novějším strojem SU-85. Za dobu produkce vzniklo celkem 1148 těchto samohybek.

 

Hmotnost

30,9 t

Délka

6,95 m včetně hlavně

Šířka

3,0 m

Výška

2,32 m

Pohonná jednotka

V-2 34

Maximální výkon

500 koní

Maximální rychlost

55 km/h

Dojezd - silnice

300 km

Dojezd - terén

150 km

Pancéřování nástavby

20 - 45 mm

Stoupání

35°

Brodění

1,3 m

Příkop

2,5 m

Výzbroj

1 x houfnice M-30S ráže 121,92 mm

Osádka

4 muži

 

 

© copyright 2002 - 2012 PANZERNET