prototyp tanku SMK, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Ačkoliv během vojenských přehlídek působil velmi efektně, vojenským odborníkům bylo jasné, že těžký pětivěžový tank T-35 zdaleka není ideálním bojovým strojem. Roku 1938 proto začala armáda uvažovat o novém těžkém tanku, který by T-35 nahradil. Primární funkcí těžkého tanku mělo být prorážení nepřátelských obranných linií. Důraz proto nebyl kladen ani tak na rychlost stroje jako na jeho mohutné pancéřování a silnou, nejlépe vícenásobnou, výzbroj.

Ani během třicátých let sovětští konstruktéři nevystřízlivěli z koncepce mnohověžových tanků a první návrhy nového stroje tedy předpokládaly tři bojové věže. Nakonec však projekt dozrál ke snížení počtu věží na pouhé dvě a s takovýmto zadáním byl vývoj tanku roku 1939 zahájen. Podle stejného zadání pracovaly dva konstrukční týmy na dvou konkurenčních návrzích. Prvním z nich byl tým okolo šéfkonstruktéra Ž. J. Kotina, který spolupracoval s leningradským závodem S. M. Kirova. Druhým týmem zapojeným do vývojových prací byl tým konstruktérů S. A. Ginzburga a E. Š. Paleje. Jejich dílem byl tank T-100, který je ovšem popsán samostatně.

Ještě v srpnu roku 1939 dokončila Kotinova skupina a leningradská továrna první prototyp svého těžkého tanku, který dostal označení SMK. Za touto zkratkou se skrývalo jméno význačného leningradského komunisti Sergeje Mironoviče Kirova, kterého nechal Stalin popravit a vinu svedl na opozici (díky čemuž se z Kirova stal opěvovaný mučedník). Byl to přitom tentýž S. M. Kirov, po kterém byl pojmenován i samotný leningradský závod kde tank vznikal.

prototyp tanku SMK, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Prototyp SMK byl stroj vskutku úctyhodných parametrů. Na délku měřil 8,75 metru, na šířku 3,4 metru a do výšky měl 3,25 metru. Jeho hmotnost činila plných 55 tun! Ke značné délce přispíval zejména fakt, že věže tanku byly uloženy za sebou, hmotnost měl potom na svědomý extrémně silný pancíř na nejexponovanějších místech stroje.

Podvozek tanku byl tvořen na každé straně osmi pojezdovými koly, která byla zavěšena a odpružena každé zvlášť pomocí torzních tyčí. Kola byla celoocelová a zdvojená. Vpředu se nacházelo loukoťové napínací kolo a vzadu bylo potom ozubené hnací kolo plného provedení. V horní části podpíraly pás čtyři vratné kladky. Trup tanku byl relativně nízký. Za nosem z ostře zkosených desek se zvedala čelní stěna bojového prostoru prvních dvou členů posádky. Uprostřed této desky byl průzor řidiče, napravo od něj se potom nacházel trupový kulomet typu DT ráže 7,62 mm.

V přední části trupu byla umístěna první menší věž tanku. V její čelní stěně byl instalován kanon ráže 45 mm a s ním zpřažený kulomet DT. Za touto věží, zhruba v polovině délky trupu, byla potom druhá hlavní věž tanku. Ta byla posazena na zvýšeném podstavci kruhového půdorysu. V této věži byla uložena hlavní zbraň tanku, kanon L-11 ráže 76,2 mm. S kanonem byl spojen kulomet DT a další kulomet byl instalován v protažené zadní části věže. Posledně jmenovaný zadní kulomet, který pokrýval prostor za tankem, byl nebyl typu DT ale silnější DŠK ráže 12,7 mm. Moderní kanon L-11 byl velmi výkonnou zbraní a tank s ním teoreticky dokázal ničit všechny známé protivníky na bezpečnou vzdálenost.

Zásoba dělostřelecké munice na palubě činila 113 granátů pro kanon L-11 a 300 granátů pro sekundární kanon ráže 45 mm. Díky své zvýšené pozici se mohla hlavní věž tanku otáčet o plných 360°. Otáčení vedlejší věže bylo blokováno podstavcem hlavní věže a bylo tedy možné pouze v rozsahu 270°. Zatímco hlavní věž byla umístěna v podélné ose trupu, ta doplňková byla posunuta lehce vlevo. Důvodem bylo pravděpodobně uvolnění místa ve střeše přední části trupu aby zde mohl vzniknout průlez pro řidiče a kulometčíka.

prototyp tanku SMK, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádku tanku tvořilo celkem sedm mužů. Dva již zmínění, tedy řidič a trupový kulometčík, seděli vedle sebe v samé přídi trupu. K nástupu a výstupu jim sloužil společný kruhový průlez v pravé části stropu nad nimi. V menší věži měli svá stanoviště střelec a nabíječ, v hlavní věži potom seděl další nabíječ, zadní kulometčík a konečně velitel tanku, který zároveň plnil funkci střelce z hlavního kanonu. Každá věž měla ve stropě jeden velký kruhový průlez. Muži ve věžích pozorovali okolí pomocí soustavy periskopů - na střeše každé věže byly dva, a pomocí štěrbin v bočních stěnách. Členové posádky spolu komunikovali přes vnitřní radiostanici TRU-6a. Komunikaci mimo vozidlo potom zajišťovala stanice 71-TK-3.

V zadní části trupu byl motorový prostor a v něm benzínový dvanáctiválec GAM-34-BT o maximálním výkonu 850 koní. S motorem byla spojena pětistupňová převodovka. Na pancéřování autoři tanku SMK skutečně nešetřili. Nos trupu byl tvořen deskami tlustými 60 mm, čelní deska před stanovištěm řidiče byla silná dokonce 75 mm. Boční stěny trupu měly 60 mm, zadní stěna 55 mm a strop 30 mm. Stěny věží byly silné opět 60 mm a jejich stropy 30 mm. Není tedy divu, že tank dosahoval hmotnosti, které dosahoval.

V září 1939 proběhly tovární a následně i armádní zkoušky prototypu SMK a po vypuknutí Zimní války s Finskem bylo rozhodnuto vyslat stroj do ostrého boje v rámci 20. tankové brigády. 17. prosince dorazil tank železnicí do Černé Žečky a dále měl postupovat po vlastní ose směrem na Summy. Pancéřování ruského kolosu otestovaly finské protitankové kanony ráže 37 mm. Střely tak malé ráže ovšem nedokázaly SMK nijak poškodit. Postup tanku nakonec zastavila až mina, na kterou najel. Ta mu přetrhla pás a pravděpodobně také poškodila podvozek. Tank zůstal nehybně stát v zemi nikoho a posádka jej musela opustit.

tank SMK byl zkušebně nasazen ve Finsku, vyřadila jej však mina, která mu poškodila pás a nehybný stroj pak zůstal několik měsíců na místě, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Rusové byly rázem v dosti svízelné situaci. Neměli k dispozici žádný vyprošťovací stroj, schopný poradit si s 55 tun těžkým monstrem. Ponechat tank svému osudu však nepřicházelo v úvahu. Jak by asi dopadli ti, kdo by dopustili že nejnovější sovětský stroj padne jen lehce poškozený do rukou nepřítele? Proto bylo k nehybnému SMK přisunuto dělostřelectvo, které mělo zabránit finským vojákům v pokusech o odvlečení tanku. Finové se prý přesto k vraku dostali a prohlédli si jej. O odtažení se však nepokusili protože sami neměli žádný vhodný vyprošťovací prostředek. Poškozený SMK tak zůstal na tomto místě až do konce Zimní války. Teprve potom jej Rusové mohli odtáhnout a poslat k opravám zpět do Leningradu. Na odtažení vraku prý bylo třeba zapřáhnout šest tanků T-28!

Ačkoliv byl SMK rozhodně modernější a praktičtější než T-35, přesto nebyl nikdy schválen do sériové výroby jako jeho náhrada. Pravděpodobně k tomu přispěla i popsaná epizoda z Finska, která jen potvrdila, že i takové ohromující a drahé ocelové kolosy jsou vlastně velmi snadno zranitelné. Postavený prototyp SMK tak zůstal prvním a posledním svého druhu. Konec jeho životní poutě není znám, ale je velmi pravděpodobné, že stroj skončil ve šrotu a do bojů druhé světové války nikdy nezasáhl. Podobný osud potkal i konkurenční stroj T-100 a jako standardní těžký tank pro Rudou armádu byl nakonec vybrán mnohem jednodušší a konvenčnější KV.

 

Hmotnost

55 t

Délka

8,75 m

Šířka

3,40 m

Výška

3,25 m

Pohonná jednotka

GAM-34-BT

Maximální výkon

850 koní

Maximální rychlost

35,5 km/h

Dojezd - silnice

220 km

Pancéřování věže

60 mm

Pancéřování trupu

60 mm

Výzbroj

1 x kanon L-11 ráže 76,2 mm

1 x kanon ráže 45 mm

3 x kulomet DT ráže 7,62 mm

1 x kulomet DŠK ráže 12,7 mm

Osádka

7 mužů

 

 

© copyright 2002 - 2012 PANZERNET