tank T-35 s rámovou anténou okolo věže, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Na přelomu dvacátých a třicátých let zasáhla nejen evropské mocnosti doslova móda více věžových tanků. Teorie říkala, že více věžové tanky dokáží vést palbu na více cílů najednou a díky tomu budou velmi efektivní. Stroje této koncepce vyvíjeli a testovali v Anglii, Francii a nelegálně také v Německu, ale většinou od nich vždy zase rychle upustili. Sovětská armáda samozřejmě nechtěla zůstat pozadu a tak i Rusové zahájili práce na podobně řešených tancích střední a těžké hmotnostní kategorie. Zatímco však jiné evropské armády dospěly k poznání, že výhody jsou převáženy nedostatky, které přináší složitá konstrukce, Rusové pokračovali a dovedli dva z více věžových strojů až k sériové výrobě. Byly to konkrétně střední tank T-28 a těžký T-35.

Vývoj tanku T-35 byl zahájen roku 1930 a to leningradským oddílem konstruktérů pod vedením N. W. Barjakova. Prototyp nového tanku byl hotov v červenci 1932 a ihned byly zahájeny jeho vojskové zkoušky, nejprve na moskevské vojenské akademii a později také na zkušebném polygonu v Kubince. V roce 1933 byl dokončen druhý prototyp a zkoušky pokračovaly i na něm.

První prototyp dosahoval hmotnosti 37,7 tuny. Jeho podvozek byl na každé straně tvořen šesti pojezdovými koly, zadním kolem hnacím, předním kolem napínacím a šesticí podpůrných kladek, na které dosedal pás shora. Téměř celé pojezdové ústrojí bylo zakryto plechy, které jej měly chránit před ostřelováním. Trup byl tvořen rovnými ocelovými deskami, které se spojovaly svařováním a nýtováním. Od pozdějších sériově vyráběných tanků se prototyp v mnohém lišil. Měl například jinak řešený čelní pancíř trupu. Jeho stěna byla zkosená a do její pravé poloviny bylo zapuštěno střeliště kulometu.

prototyp tanku T-35, všimněte si kulometného střeliště v trupu a zaoblené střechy věže, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Nad předními dvěma třetinami délky trupu bylo uspořádáno celkem pět samostatných věží. Hlavní věž byla samozřejmě uprostřed, umístěná symetricky k podélní ose vozu. Narozdíl od sériových vozů měl první prototyp hlavní věž se zaobleným přechodem mezi střechou a bočními stěnami. V hlavní věži se nacházela hlavní zbraň tanku, kanon PS-3 ráže 76,2 mm. S kanonem byl spřažen kulomet DT ráže 7,62 mm. Před a za hlavní věží bylo po dvou věžích doplňkových. Jedna z nich byla vždy dělostřelecká s kanonem B-3 ráže 37 mm a druhá pouze kulometná. Vepředu byla dělostřelecká věž umístěna vpravo a kulometná vlevo. Vzadu to bylo zrcadlově obráceně. Dělostřelecké i kulometné věže si byly svojí velikostí i konstrukcí velmi podobné.

V zádi trupu byl motorový prostor a v něm benzínový agregát M-17 M o maximálním výkonu 500 koní a čtyřstupňová převodovka. Posádku prototypu tvořilo devět mužů. V samé přídi trupu seděli vedle sebe řidič a kulometčík. Řidič napravo, kulometčík nalevo. Zbytek posádky měl svá stanoviště ve věžích. V hlavní věži byl velitel tanku, střelec z kanonu a nabíječ. V každé doplňkové věži byl potom jeden muž, který plnil zároveň roli střelce i nabíječe své zbraně.

Druhý prototyp představoval mezikrok na cestě od prvního exempláře k sériovému stroji. Stejně jako později sériové tanky měl hlavní již věž s rovnou střechou a ostrou hranou mezi ní a bočními stěnami, což bylo výrobně mnohem jednodušší než zaoblení u prvního prototypu. Zato podvozek zůstal v původní podobě pouze se šesti koly. Hmotnost tohoto druhého prototypu činila 42 tun.

němečtí vojáci u opuštěného tanku T-35, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Výsledky testů provedených na obou prototypech zřejmě sovětské činitele přesvědčily o kvalitách nového těžkého tanku neboť 11. srpna 1933 byla schválena jeho sériová výroba. Produkci dostal na starosti Charkovský závod číslo 183. Ještě předtím však proběhlo několik konstrukčních úprav, které měly zvýšit hodnotu sériových tanků oproti prototypům. Předně se změnila konstrukce podvozku. U sériových strojů byl podvozek tvořen na každé straně osmi pojezdovými koly s gumovou bandáží po obvodu. Kola byla zavěšena a odpružena v párech. Zvýšením počtu kol u sériových tanků sledovali konstruktéři zlepšení jízdních vlastností.

Hlavní věž získala u sériových strojů novou výzbroj. Byl jí modernější kanon KT-28 ráže 76,2 mm. Sériové tanky dostaly také nové doplňkové dělostřelecké věže, výrazně větší než byly věže kulometné. Zároveň s tím se změnila i výzbroj těchto věží. Původní 37 milimetrové doplňkové kanony byly nahrazeny kanony 20K vzor 1932 ráže 45 mm. Kromě toho přibyly v malých dělostřeleckých věžích ještě kulomety. Zato kulomet instalovaný u prototypů v čelní stěně trupu zmizel protože se zcela změnilo řešení této partie. Rozmístění věží se oproti prototypům nezměnilo. Zásoba munice na palubě činila zhruba sto nábojů pro nejtěžší kanon, 225 nábojů ráže 45 mm a devět až deset tisíc kusů kulometného střeliva.

Počet členů posádky vzrostl u sériových tanků na 11. Vzhledem k tomu, že byly instalovány prostornější doplňkové dělostřelecké věže, přibyl do každé s nich nabíječ. Namísto trupového kulometčíka, který přišel o svůj kulomet, zde seděl mechanik, který měl řešit případné technické problémy tanku. Řidič i mechanik používali k nástupu a výstupu společný průlez, který se nalézal nad řidičovou sedačkou. Věže měly své vlastní stropní průlezy. U kulometných věží to bylo jednom, u dělostřeleckých a u hlavní věže po dvou průlezech.

tank T-35 pozdější výroby s kónickými věžemi, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Tank dosahoval vskutku úctyhodných rozměrů. Na délku měřil 9,72 metru, na šířku 3,20 metru a jeho výška byla 3,44 metru. Čelní pancíř trupu byl silný 30 mm, boční a zadní 20 mm. Pancéřování hlavní věže bylo 25 mm na čele a 20 mm na bocích a zádi.

Od roku 1937 začaly tanky dostávat o tři milimetry silnější pancíř a celková hmotnost tak vzrostla až na 52 tun. Kvůli nárůstu hmotnosti byla inovována také pohonná jednotka. Nově byl instalován motor M-17 o obsahu 46,9 litru a maximálním výkonu 580 koní. Motor byl řádně žíznivý a na sto kilometrů po silnici spolykal okolo šesti set litrů benzínu. V terénu spotřeba ještě rostla. Vzhledem k tomu, že objem palivových nádrží byl "jen" 900 litrů, nebyl akční rádius tanku nijak závratný. Radiostanice pro komunikaci s ostatními tanky nebyla součástí standardní výbavy. Tanky, které ji měly, se dají rozeznat podle rámové antény upevněné na nosnících okolo hlavní věže. K interní komunikaci mezi početnou posádkou potom sloužila vnitřní telefonní souprava TPU-7.

Sériová výroba tanku T-35 popsané verze probíhala od roku 1934 do roku 1938. Za celé období však vzniklo pouze 43 těchto tanků. Roku 1939 přišla do výroby modernizovaná verze. Všech pět věží bylo u nové varianty nahrazeno novými jejichž stěny byly zešikmené a tedy více odolné proti střelbě. Navíc došlo k zesílení čelního pancíře trupu až na 50 mm. Tím ovšem také vzrostla hmotnost na 55 tun. Modernizovaných T-35 však vzniklo už jenom šest exemplářů.

němečtí vojáci u vyřazeného tanku T-35, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Svou zlatou éru si tanky T-35 prožily během předválečných let kdy doslova ohromovaly diváky armádní činitele na vojenských přehlídkách. Jen odborníci a zasvěcení však znaly pravdu o pozadí těchto přehlídek. Před podobnými akcemi byly vybrané tanky odstaveny v garážích a byly jim poskytována nejlepší péče. Jejich posádky měly jen velmi málo užitečných zkušeností neboť se svými tanky ani nemohly trénovat. Sovětská propaganda se zatím vychloubala fotografiemi a záběry ocelových kolosů, jaké nemá žádná jiná zem na světe. Ostatní země totiž včas poznaly, že celá koncepce více věží nepřináší očekávané užitky a proto neplýtvaly zdroji na výrobu podobných monster.

Válka s nacistickým Německem, která vypukla 22. června 1941 naplno odhalila nedostatky tanků T-35. Během přesunu strojů z Ukrajiny směrem dál na východ byla většina těchto tanků ztracena ne kvůli bojovým aktivitám Wehrmachtu, ale zejména kvůli technickým poruchám, které nebylo možné rychle řešit. Němci potom naráželi na opuštěné vraky, ze kterých Rusové vymontovali zbraně a buď je vyhodili do povětří nebo ponechali svému osudu. Tanky T-35 však také aktivně zasáhly do bojů s Němci. Jejich úspěchy nejsou příliš známy což jen dokládá, že pravděpodobně žádné nebyly.

Do dnešních dnů se dochoval jediný exemplář tanku T-35 a můžete jej vidět v tankovém muzeu Kubinka.

 

Hmotnost

52 t

Délka

9,72 m

Šířka

3,20 m

Výška

3,44 m

Pohonná jednotka

M-17m

Maximální výkon

580 koní

Maximální rychlost

30 km/h

Dojezd - silnice

150 km

Pancéřování věže

20-25 mm

Pancéřování trupu

20-30 mm

Výzbroj

1 x kanon ráže 76,2 mm

1 x kanon ráže 45 mm

5 x kulomet DT ráže 7,62 mm

Osádka

11 mužů

 

 

© copyright 2002 - 2012 PANZERNET