tank T-37 ve Finsku během zimní války, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Když počátkem třicátých let hledala Rudá armáda lehký obojživelný tank k plnění průzkumných úkolů padl její zrak na konstrukci britského plovoucího tanku Carden-Loyd. Roku 1932 zakoupili Rusové osm exemplářů těchto tanků a začali pracovat na jeho vlastní verzi. Dva výrobní závody a jejich konstrukční týmy pracovaly zároveň na dvou prototypech označovaných jako T-33 a T-41. Po jejich neúspěšných zkouškách však oba týmy spojily své síly a dále pracovaly pouze na jedné společné konstrukci. Jejich výtvor obstál při armádních zkouškách a 11. srpna 1933 byl schválen pro sériovou výrobu pod oficiálním označením T-37.

Mohlo by se zdát, že vývoj tanku T-37 byl velmi jednoduchý a že šlo vlastně o kopii britského stroje. Tak lehké to ale konstruktéři ve skutečnosti neměli. Armádní zadání vyžadovalo aby bylo pro nový tank využito co nejvíce již vyráběných součástek určených pro osobní automobily, a to včetně pohonné jednotky. Cíl byl jasný, zajistit aby byla výroba co nejlevnější. Konstruktéři tak vlastně stavěli tank okolo předem daného motoru a dalších komponent a museli tomu konstrukci stroje přizpůsobovat.

Podvozek tanku byl velmi podobný britskému předobrazu. Na každé straně jej tvořila čtyři nevelká pojezdová kola loukoťového provedení s gumovou obručí po obvodu. Pojezdová kola byla zavěšena a odpružena párově. Přední a dvě a zadní dvě kola tak spolu tvořily vždy jeden spojený vozík. Hnací kolo bylo umístěno vepředu. Bylo ozubené a mělo pět kruhových odlehčovacích otvorů. Zcela vzadu bylo potom loukoťové kolo napínací. Hnací i napínací kola byla zvednuta nad úroveň kol pojezdových. Shora dosedal pás na dvě malé podpůrné kladky, které jej vedly zpět na hnané přední kolo.

tank T-37, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Trup tanku byl tvořen ocelovými plechy spojenými převážně pomocí nýtování. Síla pancíře byla 9 mm na čele a bocích a 6 mm na zádi. Tvar trupu byl plně přizpůsoben plavání a měl vlastně tvar vany. Stropní deska trupu se od přídi mírně zvedala až zhruba do třetiny délky stroje kde z ní vyrůstala čelní deska bojového prostoru posádky. Následovala rovná plocha v jejíž pravé polovině byla umístěna plně otočná věž tanku.

V zadní části byl motorový prostor jehož stropní deska pozvolna klesala směrem k zádi vozu. Uprostřed z ní ovšem vyčníval obdélníkový rám, který byl shora částečně otevřený a chráněný pouze mřížkou. Otvor v rámu zajišťoval přívod vzduchu a servisní přístup k pohonné jednotce. Toto vyvýšené umístění sacího otvoru mělo zabránit vnikání vody do motoru při plavbě. Vedle zmíněného rámu ležel na stropní desce výfuk, kolmo k podélní ose vozidla (rám i výfuk jsou dobře vidět na snímku výše).

Ručně otáčená věž tanku byla umístěna asymetricky napravo od osy vozidla. Věž měla tvar kruhového tubusu, ze kterého ovšem dopředu vystupovala rovná čelní deska. A v této desce byla upevněna jediná zbraň tanku, kulomet DT ráže 7,62 mm. Střeliště kulometu nebylo uprostřed čelní stěny věže ale bylo lehce posunuto doprava. Nalevo od něj se potom nacházel průzor pro míření. Strop věže se kónicky zužoval až ke kruhovému poklopu. Zásoba střeliva pro kulomet činila 2142 nábojů.

tank T-37 vyjíždí na břeh, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádka tanku byla dvoučlenná. Tvořil ji řidič, který seděl v trupu nalevo od věže. Z tanky vyhlížel jednak větším průzorem ve stěně před sebou a dále menším v levé boční stěně. K nástupu a výstupu sloužil řidiči jeho vlastní průlez ve střeše trupu přímo nad jeho sedačkou. Průlez se uzavíral jednodílným poklopem, který se odklápěl směrem k zádi tanku. Druhým členem posádky byl velitel, který však zároveň plnil také roli střelce z kulometu a nabíječe. Velitelovo stanoviště bylo samozřejmě ve věži. Výhled mu zajišťovala čtveřice malých průzorů, jeden vpřed, jeden vzad a po jednom na každé straně věže. Velitel nastupoval a vystupoval skrz průlez ve stropě věže. Ten se uzavíral rovněž jednodílným poklopem odklápěným dozadu.

Jako pohonná jednotky byl předem určen automobilový motor GAZ-AA o obsahu 3,3 litru, který dával maximální výkon pouhých 40 koní. Malému výkonu motoru odpovídala také nízká rychlost tanku. Ta činila na silnici maximálně 35 km/h. Motor i převodovka byly uloženy v zádi tanku a spojeny s předními hnacími koly pomocí hřídele. Převodovka umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Pohon šel přepínat z kol na lodní šroub. Ten měl tři lopatky, byl umístěn uprostřed zadní stěny trupu a poháněl tank během plavby. Před šroubem bylo potom malé kormidlo, kterým se tank ve vodě řídil. Výkon motoru významně omezoval maximální hmotnost stroje a v důsledku také sílu pancíře. Hmotnost však byla klíčová ještě z jednoho důvodu - stroj se musel udržet na vodní hladině.

V průběhu výrobního období došlo k několika konstrukčním úpravám. Původní zaoblený čelní pancíř před postem řidiče byl nahrazen výrobně jednodušší rovnou deskou. Namísto původních plochých blatníků byly u mladších tanků použity vyšší a duté blatníky, které plnily funkci plováků. Změn doznala také konstrukce věže. Věže starších tanků měly na stropě kónické zúžení, pozdější tanky měly věž s rovným stropem, který byl pouze v přední části zešikmený.

velitelský T-37-TU, všimněte si rámové antény, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Tank T-37 nebyl standardně vybaven radiostanicí. Členové posádky spolu komunikovali přímo. Komunikaci s ostatními tanky potom zajišťovaly signální praporky. Signalizaci měl na starosti velitel tanku. Pokud chtěl signalizovat musel se do půli těla vysunout z poklopu věže aby jej bylo dobře vidět. Je tedy jasné, že komunikace tohoto druhu byla v bojových podmínkách vyloučena. Radiostanici dostávaly pouze tanky určené pro velitele. Byla to stanice typu 71-TK-1. Velitelské stroje je možné rozeznat podle rámové antény upevněné na nosnících okolo zvýšené části trupu. Tyto velitelské vozy byly označovány T-37-TU a celkem jich vzniklo 643 kusů.

Roku 1934 proběhly zkoušky prototypu plamenometné verze tanku T-37 označované jako OT-37. Plamenometný tank však nebyl příliš úspěšný. Zásoba hořlaviny na palubě činila pouhých 36 litrů a dostřel byl jen zhruba 25 metrů. Přesto bylo mezi lety 1935 a 1936 vyrobeno 75 exemplářů tohoto stroje. Další zajímavou konverzí tanku T-37 byl dálkově ovládaný nosič náloží. Stroj neměl vlastní posádku a řídil se rádiem z jiného tanku. Po navedení na cíl byla dálkově odpálena nálož na jeho palubě a vozidlo bylo tedy zničeno. Těchto strojů vzniklo jen velmi málo exemplářů.

V roce 1935 vznikla pravděpodobně nejzajímavější modifikace tanku. Byla to jeho úprava na výsadkové vozidlo. Tank byl upevněn na závěs pod trup těžkého bombardéru TB-3. Úchyt byl vybaven rychlozámky, které se odemykaly z kokpitu bombardéru. Testy vzdušného výsadku probíhaly na jezerech nedaleko Moskvy. Při prvních dvou pokusech však došlo při dopadu na vodní hladinu k proražení dna tanku a oba stroje klesly na dno. Naštěstí se tyto pokusy odbývaly bez posádek. I když později Sověti našli způsob jak tank odhodit bezpečně při šikmém letu, přesto od dalších experimentů v této oblasti upustili. Důvodem bylo možná i dosti nemotorné řešení vysazení posádky. Uvnitř samotného tanku nebylo při dopadu bezpečno a proto se počítalo s tím, že bombardér po odhození přistane na břehu a vysadí posádku, která teprve potom nastoupí do tanku. (Co by se dělo pokud by v blízkosti vodní plochy nešlo přistát jsem nezjistil, ani to jak přesně se posádka měla dostat k tanku, který plaval na hladině třeba desítky metrů od břehu)

tank T-37 v závěsu pod bombardérem TB-3, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Sériová výroba tanků T-37 běžela od roku 1933 do roku 1936 a celkem dala vzniknout 2627 kusům tohoto stroje. Do výzbroje přicházely tanky od roku 1933 a u bojových jednotek nahrazovaly starší tanky T-27. T-37 byly bojově nasazeny při sovětském napadení Polska v září 1939. Už tehdy se začalo ukazovat, že tanky nejsou schopny plnit úkoly, které od nich moderní války vyžadovala. Polská armáda však neměla moderní protitankovou výzbroj ani taktiku. Větší problémy způsobila Rusům armáda finská. Během Zimní války utrpěli Sověti velké ztráty na obrněné technice včetně těchto tanků. Finové během bojů ukořistili několik desítek T-37 a používali je až do roku 1944. Definitivní konec bojové kariéry těchto tanků znamenala operace Barbarossa. Na moderní německé tanky již T-37 nemohly stačit a velmi brzy začaly být stahovány od bojových jednotek ke službě ve druhé linii.

T-37 trpěl řadou nedostatků, kvůli kterým se u vojáky nikdy nestal příliš oblíbeným. Tank nenesl žádnou dělostřeleckou výzbroj takže se mohl úspěšně utkat pouze s nepřátelskou pěchotou. Tomu také odpovídala síla jeho pancíře, který dokázal odolávat nanejvýš palbě z ručních zbraní. Stroj byl poměrně hodně poruchový a měl velmi nespolehlivé brzdy. Kvůli nedokonalé konstrukci se do nich během plavby dostávala voda, brzdy potom přestávaly fungovat a tank nešel ovládat. Někdy zase docházelo ke zcela opačné situaci a to když se brzdy zasekávaly a nešly odbrzdit. Tento nešvar si na vlastní kůži zažil i jeden z konstruktérů tanku Astrov, jemuž se zaseknutí brzdy při cvičné jízdě málem stalo osudným. Tank měl vysoko položené těžiště což mělo neblahý vliv na jeho stabilitu při jízdě členitým terénem. Obecně se dá říci, že tento tank patřil k těm méně povedeným sovětským konstrukcím.

 

Hmotnost

3,2 t

Délka

3,75 m

Šířka

2,10 m

Výška

1,82 m

Pohonná jednotka

GAZ-AA

Maximální výkon

40 koní

Maximální rychlost

35 km/h na silnici

7 km/h na vodní hladině

Zásoba PHM

100 l

Dojezd - silnice

185 km

Dojezd - terén

115 km

Pancéřování věže

6 mm

Pancéřování trupu

6-9 mm

Výzbroj

1 x kulomet DT ráže 7,62 mm

Osádka

2 muži

 

 

© copyright 2002 - 2012 PANZERNET