ZIS-30, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Již v prvních týdnech po napadení Sovětského svazu začaly ztráty Rudé armádě narůstat do obrovských rozměrů. A to nejenom na pěchotě ale i na obrněné technice. Již v červenci 1941 byly proto zodpovědné sovětské úřady donuceny k zamyšlení jak by se dal tento trend zvrátit. Výsledkem byl rozkaz národního komisaře pro vyzbrojování k urychlenému vývoji samohybných protitankových děl, která by pomohla zastavit příval německých tanků. Konstruktéři dostali na své projekty vskutku šibeniční termín - pouhé dva týdny.

Původní záměr byl ovšem postavit tato děla na kolových podvozcích nákladních automobilů. Pravděpodobně z důvodu úspory časy potřebného na vývoj a výrobu. Také konstruktéři ze závodu č. 92 v čele s P. F. Muravjevem pracovali splnění tohoto rozkazu a připravili návrh dvou samohybných protitankových děl s označením ZIS-30 a ZIS-31. ZIS-31 byl přesně podle zadání postaven na kolovém podvozku nákladního automobilu GAZ-AAA a byl vyzbrojen kanonem ráže 57 mm. Druhý stroj ZIS-30 byl však postaven na plně pásovém dělostřeleckém tahači T-20 (někdy označovaný též A-20 a známý i pod názvem Komsomolec).

Armádní zkoušky ukázaly, že původní zadání s kolovým podvozkem nebylo právě šťastné. Prototyp ZIS-31 měl problémy se zdoláváním členitějšího terénu a podvozek velmi špatně snášel otřesy při palbě kanonu. Jako jednoznačně vhodnější se ukázal ZIS-30 s pásovým základem. Komsomolec byl lehký dělostřelecký tahač, který ve své původní podobě sloužil k přepravě vlečných děl a pěchoty. Jejich výrobu měl na starosti moskevský závod č. 37. V době konstrukce ZIS-30 však již tento závod výrobu tahačů ukončil a přešel na produkci mnohem potřebnějších tanků. K výrobě prototypu ZIS-30 proto musel posloužit již použitý Komsomolec stažený od frontové jednotky.

ZIS-30 v akci, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Přestavba tahače na samohybné dělo nebyla nijak složitá, vždyť také vznikla v rekordně krátkém čase. Podvozek i kabina zůstaly v původní podobě. Za kabinou, kde byl u běžného tahače prostor pro přepravu vojáků, vznikla plošina a na ní byl upevněn kanon ZIS-2 ráže 57 mm. Obsluhu kanonu tvořili dva muži, nabíječ a střelec. Každý seděl z jedné strany kanonu. Obsluha zbraně nebyla prakticky nijak chráněna. Na bocích plošiny byly sice instalovány nízké ocelové desky, o nějaké ochraně však u nich vůbec nemůže být řeči. Navíc se desky před palbou sklápěly do stran aby nebránily v práci dělostřelců. Jedinou smysluplnou ochranu poskytoval vojákům čelní štít samotného kanonu.

Lafeta kanonu byla pouze částečně otočná takže při každé větší změně cíle musel řidič hýbat celým vozem. Rozměry stroje umožňovaly vézt s sebou na palubě pouze minimální zásobu munice. Proto se do praxe počítalo s doprovodným vozem, který by vezl další střelivo. Malé rozměry podvozku znamenaly ještě jeden problém. Stroj byl při palbě málo stabilní a bylo tedy nutné instalovat na jeho záď dvě výklopné podpěry.

Po rychlých urychlených zkouškách prototypu byla schválena a 21. září 1941 i zahájena sériová výroba ZIS-30. A běžela vskutku na plné obrátky neboť k 15. říjnu sjelo z výrobních linek 101 těchto samohybných kanonů. Rusové předvedli vskutku husarský kousek, který trochu vyvrací všeobecnou představu o sovětské nepružnosti. Vždyť od zadání rozkazu přes návrh konstrukce, stavbu a testování prototypu až po dokončení první stovky nových strojů uběhlo pouhých tři a půl měsíce! Je ovšem nutno dodat, že výsledek tomu v mnohém odpovídal.

ZIS-30, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Stroj byl pouze minimálně pancéřovaný, měl malý akční rádius, byl nestabilní a komunikace mezi řidičem a obsluhou zbraně byla velmi problematická. Přesto však znamenal ZIS-30 ve své době vítanou pomoc pro boj s nacistickými obrněnci. V průběhu výroby vzniklo několik návrhů na obměněnu výzbroje. Postupně tak byly testovány prototypy s kanonem ráže 45 mm a 76 mm. Ani jeden z nich se však do výroby nedostal. Sériové ZIS-30 sloužily u tankových brigád Rudé armády až do léta 1942.

 

 

© copyright 2002 - 2012 PANZERNET