tank T-34-85, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
O tom, že tank T-34 byl velmi zdařilou konstrukcí, není asi třeba nikoho přesvědčovat, sama historie to prokázala zcela jasně. To však neznamená, že by neexistoval prostor pro jeho další vývoj a vylepšení. Vždyť první pokus o jeho zásadnější modernizaci přišel hned v roce 1940 pod názvem T-34M. Tento projekt měl vskutku velké ambice a nejspíš by původní konstrukci tanku opravdu nahradil, pokud by v červnu 1941 do SSSR nevtrhla nacistická vojska. Sovětský svaz se ocitl ve válce a co hůř, dost těžce prohrával, což samozřejmě kompletně zamíchalo prioritami nejen ve výrobě tanků. Na nějaký rozvoj a modernizaci teď nebyl čas, důležitá byla jediná věc, a to produkce co největších počtů bojové techniky k zastavení německé bestie. Projekt T-34M byl tedy velmi rychle ukončen a tanku T-34 byl na další téměř dva roky odepřen v podstatě jakýkoliv zásadnější rozvoj. Povolena byla pouze dílčí vylepšení, která nijak nebrzdila jeho masovou výrobu.
Další příležitost posunout T-34 o krok dál přišla v červnu 1942. Bezprostřední riziko porážky bylo již tou dobou zažehnáno a vrchní velitelství sovětských obrněných vojsk (GABTU) proto nařídilo vývoj nového tanku, který by v sobě v rozumné míře kombinoval ty nejlepší vlastnosti středních a těžkých tanků. Do projektu se zapojil i konstrukční tým tanku T-34 z jeho „mateřské“ továrny číslo 183 pod vedením Alexandra Morozova, a to se svým návrhem označeným T-43 (snadněji zaměnitelné označení snad ani nemohli vymyslet). Morozovův tým pojal nově vyvíjený T-43 do značné míry jako další generaci tanku T-34, tudíž oba stroje sdílely nemalou část konstrukčních prvků. Při vývoji nového T-43 byl důraz kladen zejména na sílu pancéřování. Jeho bojová věž byla sice zcela nového provedení, ale samotná výzbroj naopak zůstala stejná jako u T-34, tzn. kanon F-34 ráže 76,2 mm.
Takový přístup dával ve druhé polovině roku 1942 celkem dobrý smysl. Výkon stávajícího kanonu F-34 byl proti hlavním německým tankům Panzer III a Panzer IV stále dostatečný (o lehkém Panzer II ani nemluvě). Co Sověty naopak trápilo byly velké ztráty jejich tanků, čemuž se tedy snažili bránit právě posilováním pancéřové ochrany. V lednu 1943 se však stalo něco, co projekt T-43 fatálně zasáhlo. Onou událostí bylo ukořistění nového německého tanku Tiger. Došlo k němu v ranních hodinách 18. ledna 1943 na Leningradské frontě a jednalo se o tank ze stavu 502. praporu těžkých tanků (podle některých zdrojů byly toho dne ukořistěny dokonce dva Tigery).
již v roce 1942 započal vývoj nástupce tanku T-34 s označením T-43 (prototyp na snímku), projekt byl sice zrušen, jeho bojová věže však posloužila jako základ při vývoji věže pro T-34-85, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Postřelovací zkoušky ukořistěného Tigeru ukázaly, že stávající sovětské kanony F-34 ráže 76,2 mm nemají proti čelnímu pancíři německého obrněnce v podstatě žádnou šanci. Bylo nad slunce jasné, že sovětská bojová vozidla budou potřebovat nový mnohem výkonnější kanon. A to byl pořádný hřebík do pomyslné rakve uvedeného projektu T-43, protože T-43 měl být vyzbrojen právě kanonem F-34 ráže 76,2 mm. Není tedy divu, že když byl v březnu 1943 dokončen první prototyp tohoto tanku, byl již prakticky rovnou odsouzen k zamítnutí. Jeho vývoj tedy již dál nepokračoval a tank T-34 tím pádem přišel o potenciálního nástupce a zůstal dál „odsouzen“ k masové výrobě bez inovací. Prioritou se nyní stal vývoj nového výkonného kanonu proti německým Tigerům.
Požadavky na nový kanon byly odvozeny z výsledků zmiňovaných postřelovacích testů ukořistěného Tigeru. Během těch se jako velmi účinný ukázal protiletadlový kanon 52-K M1939 ráže 85 mm. Bylo tedy rozhodnuto, že nová zbraň by měla mít stejnou ráži a dosahovat obdobných balistických parametrů jako uvedený protiletadlový kanon. Zakázku na vývoj nové zbraně ráže 85 mm vypsalo vrchní velení sovětského dělostřelectva (GAU) v polovině dubna 1943 a zadání jasně hovořilo o zbrani určené pro zástavbu nikoliv do tanku, nýbrž do samohybného děla. Hned v květnu 1943 sice přišel další rozkaz, který už požadoval vývoj tankové verze téhož kanonu, ovšem určeného pro montáž do těžkých tanků. O přezbrojování středního T-34 nebyla vůbec řeč. Bylo tedy jasné, že tank T-34 zase ostrouhá a příležitost k modernizaci opět nedostane… aspoň zatím.
V soutěži na vývoj nového kanonu pro samohybné dělo se spolu utkaly zejména dva návrhy. První pod označením D-5S (někdy bývá uváděno prostě jen D-5) byl dílem dělostřelecké továrny číslo 9 ze Sverdlovska šéfkonstruktéra Fjodora Fjodoroviče Petrova. Druhý kanon s označením S-18 pak byl dílem šéfkonstruktéra Vasilije Gavriloviče Grabina z moskevského ústředního oddělení vývoje dělostřeleckých zbraní (CAKB). V červenci 1943 proběhly armádní zkoušky. Jako vítěz z nich vyšel kanon D-5S a ihned byl schválen coby hlavní výzbroj pro nové samohybné dělo SU-85. Také v paralelní soutěži na odvozený kanon určený pro těžké tanky se utkali konstruktéři Grabin a Petrov, a to s kanony S-31 (Grabin) a D-5T (Petrov). Také zde byl úspěšnější Petrov a jeho kanon D-5T se díky tomu stal výzbrojí těžkých tanků KV-85 a IS-1.
v prosinci 1943 proběhly srovnávací testy prototypů tanků T-34 s kanonem ráže 85 mm, zúčastnil se jich i tento tank T-34 s původní věží a kanonem S-53 konstruktéra V. G. Grabina, je s podivem, že se tato zbraň do malé bojové věže vůbec vešla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Do dalšího vývoje však opět zcela zásadním způsobem promluvily válečné události. V červenci 1943 totiž došlo k bitvě v Kurském oblouku. Zde měli Rusové příležitost setkat se s dalším novým německým tankem, a to typu Panther. Najednou tady bylo nějak moc nacistických tanků, na jejichž čelní pancíř už T-34 se svým kanonem ráže 76,2 mm nestačil. Nyní již bylo jasné, že modernizaci tanku T-34 zkrátka nejde dál odkládat, a i on bude muset přezbrojit na nový kanon ráže 85 mm, aby byl v budoucnu na bojišti co platný. Konstruktéři z „mateřské“ továrny číslo 183 (fungující po evakuaci z Charkova v Nižnim Tagilu) analyzovali možnosti přezbrojení tanku a v srpnu 1943 přišli s jednoznačným závěrem, že kanon ráže 85 mm není možné instalovat do stávající věže T-34 s prstencem o průměru 142 cm, a bude třeba nová věž s prstencem o průměru 160 cm.
To v praxi znamenalo nejen potřebu nové věže, ale nevyhnutelně také zásahy do konstrukce tankové korby, a to se soudruhům ze státního výboru obrany (GKO) moc nezamlouvalo, protože oficiálně stále platil Stalinův zákaz provádět na tanku T-34 takové změny, které by narušovaly jeho masovou výrobu. Inženýři z továrny číslo 183 však trvali na svém, a tak velení (nejspíš se skřípěním zubů) nakonec posvětilo vývoj nové bojové věže s větším průměrem prstence. Tímto úkolem byla pověřena továrna číslo 112 v Gorkem a odpovědným konstruktérem se stal V. Keričev.
Keričev se rozhodl, že novou věž nebude vyvíjet úplně od nuly, ale použije věž z ukončeného projektu tanku T-43. I tu však samozřejmě bylo třeba upravit. Mimo jiné museli konstruktéři přidat vyšší „límec“ okolo jejího prstence, protože tank T-34 měl vyvýšenou kapotu motorového prostoru a nízká věž by se tak nemohla nad motorovým prostorem otáčet. Modifikováno bylo také uspořádání interiéru věže, aby se do něj vešel mnohem větší kanon (85 mm), než pro jaký byla věž původně zamýšlena (76,2 mm).
prototyp tanku T-34 s novou větší věží (vycházející z věže tanku T-43) a kanonem D-5T během srovnávacích zkoušek v prosinci 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
A jaký konkrétní typ kanonu měl být vlastně do nové věže instalován? To je bod, kolem kterého v literatuře panují určité nejasnosti. První volbou konstruktérů z továrny č. 112 byl nejspíš Petrovův kanon D5-T, který vyhrál (proti Grabinovu S-31) výše uvedenou soutěž na výzbroj nových těžkých tanků KV-85 a IS-1 a byl tedy již oficiálně plně schválený a zařazený do výzbroje Rudé armády. Při jeho instalaci do upravené věže z T-43 se však ukázalo, že se téměř dotýká jejího stropu a že za kanonem zbývá jen velmi málo místa pro práci nabíječe. Petrovův D-5T zkrátka nebyl pro instalaci do zvolené věže příliš vhodný. Celková koncepce podvozku T-34 s upravenou věží z T-43 a kanonem ráže 85 mm se však ukázala jako životaschopná... jen bylo prostě třeba najít nějaký jiný kanon než D-5T. A tak byla koncem října 1943 vypsána soutěž na vývoj nového kanonu ráže 85 mm, tentokrát již konečně na míru pro tank T-34. Tato soutěž znovu otevřela prostor pro Petrovova konkurenta Vasilije Grabina.
Grabin, který předtím proti Petrovovi s kanony ráže 85 mm už dvakrát prohrál (soutěž na kanon pro SU-85 a pro těžké tanky KV-85 a IS-1) si chtěl napravit skóre a nyní zde byla příležitost, kterou si prostě nemohl nechat ujít. Grabin věděl, že sovětské vrchní velení preferuje co nejmenší zásahy do konstrukce tanku T-34 a tak se pokusil vyjít v tomto směru generálům vstříc. Aby si vítězství co nejvíce pojistit, navrhl Grabin rovnou dvě zbraně. První z nich nesla označení S-50 a byla určena k instalaci do upravené věže z projektu T-43, na které pracovala továrna č. 112. Druhá zbraň nesla označení S-53 a byla naopak navržena pro stávající věž sériového tanku T-34 s prstencem o průměru 142 cm. Pokud by se jeho druhá zbraň osvědčila, umožnilo by to přezbrojení tanku T-34 beze změny věže, a tedy i korby. To by bylo přesně to, po čem velení armády toužilo.
Pro srovnávací zkoušky, které se konaly v prosinci 1943 byly připraveny celkem tři návrhy na přezbrojení tanku T-34: 1) tank T-34 s běžnou věží (prstenec 142 cm) a kanonem S-53 (Grabin), 2) tank T-34 s upravenou věží z tanku T-43 (prstenec 160 cm) a kanonem S-50 (Grabin), 3) tank T-34 s upravenou věží z tanku T-43 (prstenec 160 cm) a kanonem LB-1 (který navrhla továrna č.92). Paralelně s těmito zkouškami však podle všeho pokračovaly také testy tanku T-34 s upravenou věží z tanku T-43 (prstenec 160 cm) a kanonem D-5T (Petrov). Stalin i celý státní výbor obrany (GKO) očekávali hladký průběh zkoušek, rychlé vyhlášení vítěze a zahájení sériové výroby nové generace tanku T-34 s kanonem ráže 85 mm již během ledna 1944. Realita však bohužel vypadala mnohem méně růžově a ani jeden z testovaných tanků nebyl shledán plně vyhovujícím.
jelikož vítězný kanon S-53 ještě potřeboval "vychytat mouchy", musely být první sériové tanky T-34-85 dočasně vyzbrojeny kanonem typu D-5T, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Pokud jde o samotné kanony, největší potenciál spatřovali vojáci v Grabinově S-53. Kanon sice vykazoval určité problémy s brzdovratným zařízením, nešlo ale o nic neřešitelného. Horší to už bylo s jeho instalací do stávající věže tanku T-34 s průměrem prstence 142 cm. Bylo nad slunce jasné, že to je slepá ulička, pouhá nesmyslná snaha konstruktéra zalíbit se generalitě a vyhnout se nevyhnutelnému. Kanon S-53 byl sice menší a lehčí než konkurenční Petrovův D-5T, ale i tak okolo něj v malé věži zbývalo tak málo místa, že by jeho obsluha vůbec nemohla smysluplně pracovat. Kanon S-53 se tedy sice stal vítězem soutěže a 1. ledna 1944 byl oficiálně zařazen do výzbroje Rudé armády, zároveň však bylo rozhodnuto, že musí být ještě vylepšen a zejména upraven pro zástavbu do větší věže s prstencem o průměru 160 cm.
To ale znamenalo časovou prodlevu a Stalin přece očekával, že výroba T-34 s kanonem ráže 85 mm se rozběhne již v lednu 1944. A protože co řekl velký generalissimus, to platilo, museli odpovědní vojenští činitelé stůj, co stůj vymyslet způsob, jak jeho přání splnit. A tak se rozhodli, že dočasně vezmou zavděk kanonem D-5T konstruktéra F. F. Petrova. Ten sice, jak víme, do nové bojové věže jen taktak vešel, ale šlo o oficiálně schválenou zbraň (i když pro montáž do jiných tanků) a nic lepšího k mání nebylo. Již 15. prosince 1943 bylo tedy oficiálně rozhodnuto o urychleném zahájení sériové výroby tanku T-34 s upravenou věží z tanku T-43 a kanonem D-5T. Vzniklo tak jakési dočasné řešení pro překlenutí doby, než bude kanon S-53 upraven. Sériovou výrobou byla pověřena továrna číslo 112 v Gorkem. Pro jasné odlišení od starší verze s kanonem ráže 76,2 mm dostal nový tank označení T-34-85 (někdy též T-34/85). Do konce ledna sjelo z výrobní linky prvních 25 kusů nového tanku s „dočasným“ kanonem D-5T. Stalinův rozkaz byl tedy splněn!
Vraťme se ale nyní k zatím nevyhlášenému vítězi soutěže na nový "standardní" kanon pro T-34, tedy ke Grabinovu S-53. Kýženou úpravou a vylepšením této zbraně byla pověřena konstrukční kancelář továrny číslo 92 pod vedením konstruktéra A. Savina. Ten do Grabinova kanonu S-53 přenesl některé zdařilé konstrukční prvky z konkurenčních kanonů ráže 85 mm (D-5T a LB-1) a výslednou zbraň pojmenoval ZiS-S-53 (ZiS = zavod iměni Stalina, neboli továrna Stalinova jména, což byl oficiální „čestný“ název továrny č. 92). Následovaly opětovné zkoušky a v březnu 1944 přešla zbraň do sériové výroby. Od toho měsíce začal ZiS-S-53 na tancích T-34-85 postupně nahrazovat dočasný kanon D-5T, až jej nakonec nahradil zcela. Tanků s dočasným kanonem D-5T bylo do té doby vyrobeno nejspíš něco okolo 800 kusů.
tank T-34-85 dostal novou bojovou věž, která vznikla úpravou věže z projektu T-43, jednotlivé odlévané bloky byly svařeny k sobě a následně byl na věž navařez strop z válcované ocelové desky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Zde je ovšem na místě čtenáře upozornit, že někteří autoři popisují historii vývoje a výroby kanonů ráže 85 mm pro tanky T-34 dosti odlišně. Například podle J. Pašoloka nebo R. Michulce měly úpravy kanonu S-53 po prosincových zkouškách dvě fáze. Během té první byl kanon prostě jen upraven pro instalaci do větší věže a zaveden do sériové výroby stále pod označením S-53. Modernizace a přeznačení na ZiS-S-53 pak mělo přijít až mnohem později, konkrétně v říjnu 1944. Podle těchto autorů tedy měly sériové tanky T-34-85 celkem tři různé kanony: dočasný kanon D-5T od ledna 1944, kanon S-53 postupně zavedený do výroby od března 1944 a konečně ZiS-S-53, na který výroba přešla snad někdy před koncem roku 1944.
S trochou zjednodušení můžeme říct, že tank T-34-85 se od původního T-34 lišil pouze bojovou věží. Samozřejmě k drobným změnám došlo i na korbě tanku (například zvětšení výřezu pro prstenec věže, nebo nové schránky pro uložení větších dělostřeleckých nábojů), základní provedení korby však skutečně zůstalo beze změn. A totéž platilo i pro další komponenty jako je pojezdové ústrojí, motor, pásy, převodovka, palivová a chladící soustava, systém řízení atd. Přesto si pojďme alespoň stručně popsat konstrukci celého vozidla. Podvozek měl na každém boku pět pojezdových kol. Kola byla dvojitá, o průměru 830 mm a s gumovou obrubou po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni, které bylo napojeno na šikmo postavenou vinutou pružinu. Systém zavěšení a odpružení pojezdových kol vycházel z Christieho patentu, který Rusové použili již u starších tanků typu BT. Vpředu bylo menší napínací kolo a vzadu bylo kolo hnací, obě s odlehčovacími otvory. Pásy byly široké 500 mm.
Korba tanku byla svařena z plátů válcovaného homogenního pancíře. Spodní čelní deska byla silná 45 mm a s vertikální rovinou svírala úhel 60°. Horní čelní stěna měla rovněž 45 mm a její sklon proti vertikální rovině byl sice opačný ale stejně velký, tj. 60°. V pravé části čelní stěny se nalézalo střeliště trupového kulometu DT ráže 7,62 mm a nalevo od něj pak byl nástupní průlez řidiče s dvojicí průzorů v poklopu. Boční stěny korby měly 45 mm a s vertikální rovinou svíraly úhel 40°. Stropní deska korby pak byla silná 20 mm stejně jako dno podvozkové vany. Záď trupu byla tvořena horní a dolní deskou shodné tloušťky 45 mm. Horní byla skloněna pod úhlem 48°, dolní 45°. Z horní desky vycházely dva výfuky, z části schované pod přinýtovanými kryty. Výfuky mířily směrem dolů a za tank. Celá horní deska zádě trupu byla odnímatelná což umožňovalo snadnou výměnu motoru nebo převodovky. K menším opravám a kontrolám se potom dal využít servisní otvor mezi výfuky. Strop trupu nad motorovou částí za věží byl lehce zvýšený díky odklopným krytům. Pod nimi se skrývaly další servisní a ventilační otvory pro motor a převodovku.
Jednou z prvních jednotek, která nové tanky obdržela, byl 38. samostatný tankový pluk. Samozřejmě šlo o rané tanky s dočasným kanonem D-5T, které měly ještě na střeše panoramatický periskop PTK-5 a velitelskou věžičku umístěnou více vpředu což je oboje krásně vidět na tomto smínku), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
V zádi trupu byl instalován motor V-2 o maximálním výkonu 500 koní při 1800 otáčkách za minutu. Šlo o dvanáctiválcový kapalinou chlazený diesel o obsahu 38,8 litru. Konstrukce motoru V-2 byla vcelku zdařilá. Během válečné výroby byl kladen důraz na důkladné zpracování pouze u klíčových částí motoru, jako byly samozřejmě vnitřky válců nebo jiné kluzné plochy. Vše ostatní bylo „šizeno“ na hranici únosnosti. Zřejmě největší Achillovou patou motoru byly jeho vzduchové filtry, které byly řešeny natolik nešťastně, že v důsledku výrazně snižovaly životnost celého agregátu (docházelo ke značnému nasávání prachu do motoru, což bez patřičného servisu vedlo nevyhnutelně k zadření válců). Tento nešvar nevyřešily ani nové vylepšené filtry Cyklon, které přišly v roce 1943. Obvyklá životnost tankového motoru V-2 se tak i v roce 1944 pohybovala okolo 180 až 200 hodin provozu. Tomu odpovídala i skutečnost, že průměrný nájezd tanku T-34 mezi dvěma generálními opravami motoru činil pouhých 200 km (!). Po obou stranách motoru byly umístěny velké chladiče. Proudění vzduchu okolo desek chladiče zajišťoval velký radiální ventilátor upevněný na setrvačníku motoru.
Za motorem byla umístěna převodovka, která umožňovala řazení čtyř rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Použitou převodovku lze rozhodně označit za další slabinu tanku T-34, což bylo dáno ani ne tak kvalitou výroby, jako její samotnou konstrukcí. Při řazení rychlostních stupňů snadno docházelo ke kolizím ozubených kol a vylamování jednotlivých zubů. Průměrný nájezd mezi dvěma generálními opravami převodovky se v roce 1944 pohyboval okolo 1200 km. Po obou stranách bojového i motorového prostoru bylo uloženo celkem osm palivových nádrží (nebo šest, pokud dvě a dvě přímo propojené počítáme jako jednu a jednu), do kterých se vešlo 545 litrů nafty. Dalších až 270 litrů však bylo možno vézt ve třech externích nádržích válcového tvaru, které byly uloženy po stranách motorové kapoty (jedna vlevo a dvě vpravo). Z pramenů není zřejmé, zda byly externí nádrže skutečně přímo propojeny s vnitřní palivovou soustavou, nebo šlo vlastně o pouhé kanystry, ze kterých bylo nutné naftu přečerpat do interních palivových nádrží. Každopádně palivo ve vnitřních nádržích stačilo tanku na ujetí nějakých 380 km po silnici a zhruba 260 km v terénu. 32 tun vážící stroj dokázal vyvinout maximální rychlost okolo 55 km/h na silnici a 30 km/h v terénu. Běžná cestovní rychlost však byla samozřejmě podstatně nižší. Podobně jako palivové nádrže byly po stranách motorového prostoru uloženy také dvě nádrže s olejem pro mazání motoru.
Bojová věž byla na rozdíl od korby odlévaná, nebo přesněji svařená z několika odlitků. Čelo věže se silou 90 mm představovalo nejsilněji pancéřovanou část celého tanku. Boky a zadní stěna věže byly silné rovněž úctyhodných 75 mm. Na stropě bojové věže byla velitelská věžička umístěná po levé straně, kruhový nástupní průlez nabíječe napravo od ní, celkem tři pozorovací periskopy MK-4 (po jednom pro velitele, střelce i nabíječe), úchyt antény radiostanice (u raných tanků zde ještě nebyl) a konečně vyvýšené kryty dvou ventilátorů pro odvod spalin vznikajících při střelbě. U raných věží byly na obou bocích štěrbinové pozorovací průzory a pod nimi střílny pro ruční zbraně posádky, které se uzavíraly pomocí jednoduchých pancéřových „zátek“. Štěrbinové průzory však byly později v průběhu výroby zrušeny.
sériový tank T-34-85 s kanonem S-53 / ZiS-S-53, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Zatímco původní T-34 s kanonem ráže 76,2 mm měl posádku čtyřčlennou u nového T-34-85 přibyl jeden voják navíc. Doplnění pátého člena umožnila právě nová větší věž, do které se vešli tři vojáci. Nezasvěcenému čtenáři se rozšíření posádky o pátého člena může jevit bezvýznamné, ve skutečnosti však šlo o dosti významný skok směrem k vyšší bojové efektivitě. Velitel původního T-34 musel totiž zastávat také roli střelce z kanonu, a tak docházelo k tříštění jeho pozornosti mezi vedení palby na konkrétní cíl a sledování obecného dění na bojišti. Pokud velitel zaměřoval kanon na cíl, mohl ve stejnou chvíli těžko vyhledávat další cíle, a ještě udílet patřičné pokyny řidiči a nabíječi. V pětičlenné posádce však byl velitel již pouze velitelem a střelec pouze střelcem, tak jako tomu bylo dobrým zvykem u tanků německých. Kromě velitele a střelce tvořil posádku T-34-85 ještě řidič, radista/kulometčík a nabíječ kanonu.
Řidič seděl v levé přední části korby. Do vozidla nastupoval vlastním průlezem umístěným v čelní stěně korby. Umístění nástupního průlezu na jednom z nejexponovanějších míst celého tanku není úplně tradiční. Poklop průlezu měl sice pancíř stejné síly, jako zbytek čelní stěny (dokonce byl ještě o něco silnější díky vyvýšení a rozšíření do stran), ale už samotné vyříznutí takto velkého otvoru nevyhnutelně sníží celkovou pevnost čelní stěny ve srovnání s jednolitou ocelovou deskou. Obvyklejší umístění řidičova průlezu ve stropě korby nad jeho sedačkou nebylo u T-34 možné. Jednak čelní stěna korby sahala poměrně daleko dozadu díky svému velkému sklonu, ale zejména zde byla výrazně dopředu umístěná bojová věž. Toto umístění věže bylo zase dáno uložením převodovky v zádi tanku. Zkrátka když byl motor i převodovka v zádi korby, musela být věž více vpředu.
V poklopu řidičova průlezu byly dva periskopické průzory, každý zvenku opatřený vlastní uzavíratelnou clonou. Žádný další průzor již řidič k dispozici neměl, takže pokud byl nucen clony průzorů kvůli bezpečnosti uzavřít, zůstal bez výhledu a musel se spolehnout na navádění velitelem. Poklop se otevíral směrem vzhůru, což by při jeho tloušťce (a tedy i hmotnosti) bylo nemyslitelné bez nějaké podpůrné síly. Tu poskytoval velký píst s vinutou pružinou uvnitř, který byl zavěšen pod stropem korby nalevo za řidičovou hlavou a spojen s poklopem. Síla pružiny vyvažovala hmotnost poklopu, takže jej řidič mohl poměrně snadno a plynule otevírat a zavírat. Uzavřený poklop se uzamykal pomocí dvou otočných západek v jeho spodní části. Otevřený poklop se fixoval pomocí šroubu na jeho zvedacím pístu. Pokud by došlo k selhání fixace a poklop by se uvolnil ve chvíli, kdy řidič prolézal průlezem, nejspíše by to nebožák nepřežil (v lepším případě by měl polámané kosti).
převodovka byla jednou z konstrukčních slabin tanku a její živostnost byla poměrně omezená... zato se ale, díky svému umístění v samé zádi trupu, dala celkem jednoduše vyměnit i v polních podmínkách, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Řidič ovládal tank pomocí klasické trojice pedálů spojka, brzda a plyn a dvou brzdových pák (rajčáků). Při posunutí do přední polohy páka sepnula spojku, čímž byl pohon pásu zapojen. Při posunutí více dozadu došlo k odpojení pohonu a pás jel na neutrál a při dalším posunutí vzad pak spínalo brždění pásu. Řadící páku měl řidič po své pravé ruce. Řadící páka byla s převodovkou v zádi korby propojena soustavou táhel, jejichž značná délka právě nepřispívala ke snadnosti a přesnosti řazení. Páka byla opatřena ruční pojistkou, která zabraňovala nechtěnému vyskočení zařazeného rychlostního stupně (ať už svévolnému, nebo zapříčiněnému nechtěným drcnutím do páky např. ze strany radisty). Řidič tedy musel při řazení zmáčknout pojistnou páčku na rukojeti řadící páky a teprve pak řadit. Řazení rychlostí v tanku T-34 rozhodně nebylo žádnou procházkou růžovým sadem. Vyžadovalo to tolik síly, že řidič často potřeboval obě ruce a když ani to nestačilo, byla třeba i trocha násilí. Můj děda mi kdysi vyprávěl, že když na vojně poprvé usedl do řidičského sedadla tanku T-34, zarazilo jej kladivo, které leželo před ním na podlaze. Když se zeptal ostatních, k čemu tam je, dostalo se mu prý jízlivé odpovědi „jen počkej, až budeš řadit“. Dědu, který předtím jezdil na britském Cromwellu a německém Hetzeru, to dost zarazilo :-).
Primárním způsobem startování motoru byl elektrický startér, napájený ze čtyř 12V akumulátorů uložených v motorovém prostoru. Pokud nebyl tento způsob startu možný (např. porucha startéru nebo vybité baterie) přicházel na řadu náhradní způsob rozběhnutí motoru pomocí stlačeného vzduchu. Vzduch byl uskladněn ve dvou tlakových lahvích upevněných v samé přídi korby před řidičem a radistou. V tanku však nebyl žádný kompresor, který by lahve opět naplnil vzduchem, takže po vyprázdnění musely být prostě vyměněny za nové. Přímo před sebou těsně pod nástupním průlezem měl řidič malou palubní desku a na ní tachometr, otáčkoměr a ukazatel teploty chladící kapaliny.
Napravo od řidiče měl stanoviště radista a kulometčík v jedné osobě. Přímo před sebou měl střeliště kulometu Děgťarjov DT-29 ráže 7,62 mm. Na rozdíl od běžné vojskové verze kulometu Děgťarjov měla jeho tanková verze pistolovou rukojeť, menší teleskopickou pažbu a upravené bubnové zásobníky menšího průměru. Do zásobníku se vešlo 60 nábojů a na palubě jich bylo nejspíš 22 kusů. Střeliště kulometu dovolovalo vertikální pohyb v rozsahu -6 až +20 stupňů a horizontální pohyb 15 stupňů do každé strany. Zvenku bylo střeliště chráněno pohyblivou pancéřovou clonou. Korbový kulomet neměl žádný speciální zaměřovač, ale jen prostý drobný průzor přímo nad hlavní, skrz který kulometčík mířil s pomocí obyčejného mechanického hledí.
T-34-85 bok po boku se svým starším bratrem s kanonem ráže 76,2 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Stanoviště kulometčíka bezprostředně sousedilo se stanoviště řidiče a řadící páka byla tak blízko jeho levé nohy, že reálně hrozilo, že bude řidiči překážet při řazení. V podlaze před kulometčíkem byl oválný nouzový průlez. Byl ovšem tak malý, že si lze jen stěží představit, jak se ním protahuje například voják oblečený v zimní vatované bundě. Kulometčík měl na starosti také obsluhu radiostanice (tedy alespoň u ranných tanků T-34-85). Stanice byla uložena v pravém předním rohu korby. Většinou byla instalována stanice typu R-9 s dosahem až 24 km. Dále měla posádka k dispozici interkom pro vnitřní dorozumívání. Sluchátka byly součástí ochranné kukly, kterou tankisté nosily na hlavě.
Další tři členové posádky měli svá stanoviště v bojové věži. Střelec seděl nalevo od kanonu na sklopném sedátku. Pohyb věže řídil pomocí ovládací kličky po své levé ruce. U prvních tanků T-34-85 bylo otáčení věže pouze manuální a pro plné její otočení kolem dokola musel střelec vykonat 390 otáček ovládacího kolečka. Po své pravé ruce pak měl střelec kličku pro ovládání vertikálního náměru kanonu, na které byla rovněž umístěna odpalovací spoušť. Někdy ve druhé polovině roku 1944 byl do tanku doplněn elektrický pohon věže. Při jeho použití zabralo otočení věže kolem dokola cca 14 vteřin. Řízení obou otočných mechanismů bylo velmi elegantně zkombinováno do jednoho ovládacího kolečka. Rychlejší elektrické otáčení bylo využíváno pro větší pohyby a ruční pak pro přesné navedení zbraně na cíl palby. Pro běžný výhled ven měl střelec k dispozici periskop MK-4 umístěný ve stropě věže před velitelskou věžičkou.
O něco výš, ale jinak v podstatě hned za zády střelce, seděl velitel tanku. S hlavou uvnitř velitelské věžičky měl možnost výhledu do všech stran, a to v podstatě hned dvojím způsobem. Jednak mohl využívat sadu pěti průzorů, pevně umístěných po obvodu věžičky, nebo mohl hledět skrz periskop MK-4, který byl instalován do otočného stropu věžičky a dovoloval tedy veliteli putovat očima po bojišti dle libosti (a pružnosti jeho krční páteře :-)). Věžička velitele měla původně dvoudílný poklop rozdělený půl napůl, později byl její strop rozdělen na menší fixní část a větší otevíratelnou část s jednodílným poklopem. V obou případech věžička sloužila jako nástupní průlez pro velitele a střelce. Poslední muž v bojové věži, tedy nabíječ, měl své stanoviště nalevo od kanonu a ve stropu věže měl svůj vlastní průlez s jednodílným poklopem a také svůj vlastní pozorovací periskop opět typu MK-4.
na tomto snímku je hezky vidět původní typ velitelské věžičky s dvoudílným poklopem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Jak již bylo řečeno, hlavní zbraň tanku T-34-85 se během výroby minimálně jednou, ale možná dokonce dvakrát změnila. Každopádně prvním instalovaným kanonem byl zcela bez pochyb typ D-5T. K němu náležel teleskopický zaměřovač TSh-15 s 16stupňovým zorným polem a 4násobným přiblížením. Mimo něj měl střelec k dispozici ještě panoramatický periskop PTK-5 umístěný ve stropě věže před velitelskou věžičkou. Výměna kanonu D-5T za kanon S-53 resp. ZiS-S-53 znamenala také výměnu zaměřovače TSh-15 za zaměřovač TSh-16 (oba zaměřovače měly shodné zorné pole i zvětšení). Panoramatický PTK-5 byl při té příležitosti nahrazen jednodušším periskopem MK-4. Výměna kanonu si vyžádala také určité změny v umístění sedačky střelce a velitele (zkrátka se museli posunout více dozadu, a to snad až o nějakých 40 cm). Kanon D-5T měl hlaveň o délce 51,6 násobků ráže a hmotnost cca 1500 kg. ZiS-S-53 měl hlaveň dlouhou 54,6 kalibrů, ale vážil přitom „pouze“ nějakých 1150 kg. Tanky T-34-85 s kanonem D-5T a S-53, resp. ZiS-S-53 lze tedy na fotografiích rozlišit v podstatě podle tří jasných rozdílů. Jednak je to odlišné provedení obruby kanonu, dále absence panoramatického periskopu PTK-5 a konečně poloha velitelské věžičky.
U raných tanků T-34-85 bylo na palubě 55 nábojů pro kanonů, později toto číslo vzrostlo na rovných 60 nábojů (prameny neuvádějí, zda k tomuto navýšení došlo v rámci přechodu z kanonu D-5T na ZiS-S-53). Pohotovostní zásobu představovaly čtyři náboje uložené na pravé boční stěně věže přímo u nabíječe. Dalších 12 nábojů bylo umístěno v držácích v zadní části bojové věže a zbývajících 44 pak leželo v dřevěných nebo plechových bednách na podlaze korby pod věží. Věž tanku T-34-85 neměla koš a tím pádem ani podlahu, která by se otáčela spolu s ní. To pro nabíječe nebyla vůbec dobrá zpráva. Pokud spotřeboval 16 nábojů uložených ve věži, musel začít podávat náboje z beden v korbě. Ve velmi stísněném prostoru se musel nějakým způsobem rozkročit nad bednou, sehnout se hluboko dolů, bednu otevřít, vyndat správný náboj a před zvednutím se ujistit, že se věž nad ním v mezičase nepootočila do nové polohy. Protože pokud ano, hrozilo mu v lepším případě, že se praští do hlavy o kanon.
Pro kanon tanku T-34-85 byly k dispozici minimálně tři typy munice. Nejpoužívanějším z nich byl tříštivotrhavý granát O-365 určený k ničení měkkých cílů. Granát vážil 9,6 kg z čehož 775 gramů připadalo na výbušnou nálož. Při nepřímé palbě mohl tank s tímto typem munice dostřelit na vzdálenost více než 13 km. Standardním typem protitankové munice pak byl průbojný granát BR-365. Ten vážil 9,36 kg a nesl 50 gramovou nálož TNT. Granát opouštěl hlaveň kanonu rychlostí 792 m/s a na vzdálenost 1000 metrů dokázal probít pancíř o síle 102 mm. Později v průběhu roku 1944 byl zaveden další typ protitankové munice, a to podkaliberní BR-365P. Projektil měl jádro z karbidu wolframu a vážil pouhých 4,95 kg. Při výstřelu dosahoval úsťové rychlosti 1200 m/s a na vzdálenost 500 metrů dokázal probít homogenní pancíř silný 138 mm. Většinu munice na palubě tanku představovaly typicky tříštivotrhavé granáty. Nejmodernějších podkaliberních BR-365P bylo obvykle k dispozici jen pár kusů a posádky si je šetřily na nejsilněji pancéřované německé obrněnce. V poválečných letech byly zavedeny ještě další typy munice včetně kumulativního granátu BR-365K.
tyto tanky již mají novější velitelské věžičky s jednodílným poklopem a přední fixní částí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
V průběhu výroby T-34-85 byla samozřejmě zavedena řada menších či větších (ale spíše menších) úprav. Nás budou primárně zajímat ty, které se časově týkaly druhé světové války. První velkou modifikací byla již zmíněná výměna kanonu D-5T za S-53 resp. ZiS-S-53 a s tím spojené úpravy stropu bojové věže. Jak již bylo řečeno výše, někdy ve druhé polovině roku 1944 byl do tanku doplněn elektrický pohon otáčení věže. Jeho instalace si vyžádala drobnou změnu tvaru pancíře na levém boku věže. U raných tanků T-34-85 měla věžička velitele dvoudílný poklop, rozdělený půl napůl. V předním díle poklopu byl umístěn pozorovací periskop MK-4. Někdy na přelomu let 1944 a 1945 dostal tank novou velitelskou věžičku většího průměru se stropem rozděleným na přední menší a zadní větší díl v poměru cca 1:2. Přední díl stropu nesl periskop MK-4 a byl fixní, tedy nedal se otevírat. Otevíratelný tak zůstal pouze větší zadní díl. Tím sice došlo na první pohled ke zmenšení velikosti průlezu, bylo to však zase vykompenzováno zvětšením celkového průměru velitelské věžičky. Zrušení původních štěrbinových průzorů v obou bocích bojové věže bylo již také zmíněno.
Snad někdy na přelomu jara a léta roku 1944 dostaly tanky T-34-85 nové přední koncovky blatníků pásů. Namísto původních zaoblených byly instalovány výrobně jednodušší hranaté (šlo ovšem o poměrně bezvýznamný detail, neboť tanky tuto část blatníků stejně dost často ztrácely). Různých provedení byla i používaná pojezdová kola (plná nebo s odlehčovacími otvory, s plnou či perforovanou gumovou bandáží). Koncem roku 1944 začaly být tanky vybavovány kouřovým systémem TDP. Zařízení sloužilo k vytvoření kouřové clony, která tanku umožnila ukrýt se před zaměřovači nepřátel a pod rouškou dýmu rychle zmizet do bezpečí. Součástí systému byly dva kanystry na dýmotvornou směs zvané MDŠ, které se upínaly za zadní stěnu korby a „odpalovaly“ se dálkově z interiéru vozidla.
Na rozdíl od starších T-34 s kanonem ráže 76,2 mm byly již T-34-85 prakticky bez výjimky vybavovány radiostanicí, a to typu 9-R s dosahem až 24 km. U prvních sériových tanků byla ještě radiostanice umístěna v korbě a její obsluhu zajišťoval kulometčík/radista sedící vedle řidiče. Vcelku záhy však byla vysílačka přesunuta do bojové věže a její obsluhu převzal velitel tanku. S tím došlo také k přemístění antény z pravého boku korby na střechu věže těsně před velitelskou věžičkou.
tanky T-34-85 v útoku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Sériová výroba tanků T-34-85 probíhala celkem ve třech továrnách: továrna č. 183 (Nižnij Tagil), továrna č. 112 (Gorky) a továrna č. 174 (Omsk). Bojové věže vyrobené v jednotlivých továrnách se navzájem lišily jak celkovými tvary, tak počtem a podobou odlévaných dílů, které pak byly svařeny k sobě (a dalšími detaily, jako byla např. oka pro zvedací jeřáb). Bezkonkurenčně největším dodavatelem přitom byl posledně jmenovaný Leninův závod č. 174 v Omsku. S koncem druhé světové války sice výroba tanku T-34 výrazně poklesla, určitě však neskončila. V samotném Sovětském svazu pokračovala do roku 1950, v Československu a Polsku ještě o šest let déle. A kolik tanků T-34-85 bylo celkem vyrobeno? V tom se zdroje jaksi nemohou shodnout. V roce 1944 jich bylo vyrobeno nejspíš okolo deseti a půl tisíce kusů. Od ledna do května 1945 pak nejspíš okolo šesti tisíc kusů. To znamená nějakých šestnáct a půl tisíce do konce druhé světové války. Od května 1945 do konce roku bylo vyrobeno zhruba šest a půl tisíce tanků tohoto typu a v poválečných letech ještě dalších cca dvacet tisíc kusů (a to nejen v SSSR, ale licenčně také v Československu a Polsku). Celkem tedy nejspíš vzniklo něco okolo 42500 kusů T-34-85! Tímto výrobním skóre tank nakonec překonal i svého staršího bratříčka s kanonem ráže 76,2 mm.
Z pohledu bojové hodnoty znamenal příchod tanku T-34 s kanonem ráže 85 obrovský skok vpřed. Význam tohoto tanku pro Rudou armádu, který byl již tak obrovský, s touto změnou ještě dále narostl. Nejlépe to ukážou konkrétní čísla. V roce 1942 představoval tank T-34 (s kanonem ráže 76,2 mm) nějakých 51% sovětské tankové produkce. Na přelomu let 1943 a 1944 tvořil tank T-34-85 již 79% tankové produkce SSSR!
První tanky T-34-85 začaly přicházet k bojovým jednotkám v březnu 1944. Zpočátku byly u jednotek nasazovány bok po boku se staršími T-34/76, ale s rostoucím počtem vyrobených vozidel začaly svého předchůdce více a více nahrazovat. Mezi prvními jednotkami, které nové tanky obdržely, byl i 38. samostatný tankový pluk, který je ihned použil v průběhu tzv. Umaňsko-Botušanské operace na jihozápadě Ukrajiny. Přechod na nový typ se samozřejmě neobešel bez jistých obtíží. Předně zde byl fakt, že T-34-85 vyžadoval k obsluze o jednoho vojáka více než jeho starší verze. Nebylo tedy možno prostě jen vzít stávající sehrané posádky a posadit je do nového stroje. Nejprve bylo třeba přidat pátého muže. Kde jej ale tak rychle vzít? V praxi se tak stávalo, že první bojově nasazené T-34-85 vyrážely do akce se čtyřmi vojáky na palubě, tedy bez radisty/kulometčíka. Ostatní členy posádky (s výjimkou řidiče) pak bylo nutno zaškolit do obsluhy nového stroje. Řidič byl v podstatě jediný, pro koho se nezměnilo prakticky nic. Času přitom nebylo nazbyt, takže např. u výše zmíněného 38. samostatného tankového pluku dostali vojáci na seznámí s novým tankem pouhé dvě hodiny… pak rovnou vyráželi do akce.
tanky T-34-85 v ulicích dobytého německého města, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
V úvodu našeho povídání jsme řekli, že historie prokázala, že tank T-34 byl velmi zdařilou konstrukcí. Obecně to samozřejmě platí, nicméně při bližším pohledu by se dalo najít spoustu „ale“. Zdařilost tanku T-34 rozhodně nespočívala v dokonale vyladěných konstrukčních detailech… popravdě tomu bylo právě naopak. Nahlíženo dobovými evropskými nebo americkými standardy bylo technické provedení i dílenské zpracování tanku T-34 velmi špatné. Na tom se shodnou snad všechny „západní“ analýzy tohoto tanku (ať už provedené na exemplářích získaných nákupem, darem nebo ukořistěním v boji). O málo účinných vzduchových filtrech motoru či o špatné konstrukci převodovky jsme již hovořili výše. Za zmínku stojí také nedostatečná vodotěsnost korby. Podle britských i amerických hodnotících zpráv docházelo kvůli nekvalitním svárům k pronikání vody do korby jak během průjezdu vodními toky, tak za deště. V kombinaci s žádnou nebo mizernou ochranou uskladněné munice a radiostanic proti vlhkosti to byl poměrně zásadní problém. Rusové to však nejspíš neviděli tak černě.
Povrchová úprava odlévaných pancířů bojových věží byla velmi hrubá a jako špatná byla hodnocena rovněž kvalita pozorovací optiky. Nešťastná byla také skutečnost, že při odlévání pancířů bojových věží nebylo používáno v západních zemích obvyklé množství zušlechťujících příměsí jako např. niklu. Výsledkem pak byl velmi tvrdý a nepružný pancíř, ze kterého se při průstřelu uvolňovalo velké množství střepin, které znásobovaly dílo zkázy uvnitř zasažené věže. Samostatnou kapitolou pak byla ergonomie tanku (pojem, který ruská tanková škola nezná snad dodnes). Řízení tanku bylo hodnoceno jako extrémně namáhavé a vyčerpávající. Prostor uvnitř bojové věže byl velmi stísněný. Motor, spojený s korbou pevnými kovovými spoji bez tzv. silentbloků, způsoboval silný hluk a vibrace, což v důsledku opět vedlo k únavě posádky a snížení její bojové efektivity.
Zdařilost konstrukce tanku T-34-85 však tkvěla v něčem jiném. Tento tank se naprosto perfektně trefil do potřeb ruské armády a možností ruského průmyslu období druhé světové války. Bylo to vozidlo, jehož výrobu vcelku bez obtíží zvládaly i tehdejší ruské továrny, které řekněme nedisponovaly právě nejmodernějším strojním vybavením. Relativně nízké výrobní náklady umožňovaly vskutku masovou produkci a životnost tanku odpovídala jeho poslání (řekněme, že nebyla naddimenzovaná). Na pohodlí posádky se příliš ohledů nebralo, protože i ta měla pouze určité poslání a určitou životnost. V rámci toho, co Rusové byli schopni vyrobit a co potřebovali, byl tank T-34 dokonale vyváženou konstrukcí.
a zde již přímo v srdci Berlína (drátěné sítě slouží jako ochrana proti německým Panzerfaustům), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Levný a jednoduchý tank, který si nehraje na high-tech výbavu a pohodlí posádky, to je něco, co hledala spousta světových armád ještě hodně dlouho po skončení druhé světové války (a hledá dodnes). Díky tomu se tank T-34-85 dočkal prodeje do nejméně 30 různých států a dodnes zůstává ve službě v několika zejména afrických zemích! K největšímu bojovému nasazení tanků T-34-85 od konce druhé světové války došlo během Korejského konfliktu, zejména pak v jeho úvodních fázích cca do října 1950. Severokorejské T-34-85 velmi dobře odolávaly palbě amerických lehkých tanků M24 Chaffee a bazukám, když se však na bojišti začaly objevovat americké M26 Pershing a M46 Patton, ztráty zastaralých T-34-85 rychle narůstaly, až tyto stroje z bojiště postupně zcela vymizely. T-34-85 bojovaly během arabsko-izraelských válek, během nejrůznějších konfliktů po celé Africe, ale také v občanské válce v rozpadající se Jugoslávii. Podle Wikipedie byl tento tank v roce 2018 ještě stále v aktivní službě nebo v armádních rezervách v Kongu, Severní Koreji, Guineji, Namibii, Laosu, Vietnamu, Jemenu, na Kubě a nejspíš i jinde.
