TOPlist

 

 

SdKfz 261, na tomto snímku je krásně vidět absence věže, zrdoj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od poloviny třicátých let byla do výzbroje německé armády zavedena rodina lehkých obrněných vozidel postavených na čtyřkolovém podvozku Einheitsfahrgestell I firmy Horch. Tato rodina čítala obrněné vozy SdKfz 221, SdKfz 222 a radiovůz SdKfz 223. V roce 1940 vznikly další dva typy radiovozů, které navazovaly na zmíněnou rodinu obrněnců a o rok později byla zahájena jejich výroba. Šlo o stroje s oficiálním označením "kleine Panzerfunkwagen (SdKfz 260)" resp. "kleine Panzerfunkwagen (SdKfz 261)" (poznámka pro neznalé: kód SdKfz zkracoval sousloví Sonderkraftfahrzeug, tedy doslova vozidlo pro zvláštní účel).

Jako základ pro jejich stavbu posloužil podvozek a trup vozu SdKfz 222 a to verze Ausf. B (vzhledem k době vzniku už ani jiná verze být použita nemohla). Trup radiovozu byl tvořen rovnými pancéřovými plechy navařenými na sebe v různě ostrých úhlech, tak aby na celém vozidle prakticky nebyla plocha, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. Horní a dolní polovina trupu měly opačně skloněné stěny. Trup se od spodní vany rozšiřoval, potom se jeho stěny lámaly a dále směrem ke střeše se trup zase zužoval.

Čelní deska trupu měla tvar rovnoramenného lichoběžníku zužujícího se směrem vzhůru. Na samém nose trupu byla vodorovně upevněna prostá kovová tyč, která sloužila jako jednoduchý nárazník. Pod ní byly dva háky pro uchycení vlečných lan. Po stranách čelní stěny byly dále uchyceny přední reflektory a nalevo ještě klakson. V horní části přecházela čelní deska trupu v poměrně krátkou a ostře skloněnou kapotu řídícího stanoviště vozu. Po stranách zde na čelo trupu navazovaly blatníky předních kol, v nichž byly velmi elegantně ukryty schránky na uložení různého drobného materiálu. Na levém blatníku byl instalován ještě zatemňovací reflektor Notek, který byl u části vozů opatřen ochranou mříží. Vzhledem k tomu, že byl vůz založen na podvozku SdKfz 222 Ausf. B, nebyly u něj již instalovány trojúhelníkové chrániče úchytů kol.

SdKfz 260, vůz nemá rámovou anténu, což jej jasně odlišuje od SdKfz 261, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Z přední kapoty vystupovala čelní stěna kabiny se dvěma průzory pro řidiče. Levý průzor byl výrazně větší a narozdíl od toho pravého byl otevíratelný. Po jednom průzoru měl řidič také v bočních stěnách svého stanoviště. I ty byly opatřeným otavíratelným krytem a štěrbinou.

Řidič seděl v přídi vozu mírně nalevo od jeho středové osy a ovládal vůz pomocí klasického automobilového volantu. Pro snadnější zatáčení byly obě nápravy řiditelné. Řízení zadních kol však bylo možno uzamknout, což bylo snad také doporučeno pro jízdu vyšší rychlostí. K nástupu a výstupu z vozu si řidič mohl vybrat jeden z průlezů v obou bočních stěnách vedle svého stanoviště, konkrétně ve spodní části bočních stěn. Průlezy měly tvar nepravidelného lichoběžníku. Jejich jednodílný kryt se otevíral směrem k zádi vozu. Strop nad řidičovou hlavou byl mírně zvýšený oproti zbytku střechy.

Za stanovištěm řidiče, v nejširší části trupu, byla hlavní kabina vozu. Na stropu kabiny nebyla žádná bojová věž, jako u starších "bratranců" z rodiny SdKfz 22x. Přední část stropu byla uzavřená, tvořená klasickou ocelovou deskou. V zadní části pak vyřezaný velký otvor zakrytý zvýšeným rámem s pletivem. V rámu byla dvě otevíratelná křídla, která se dala zvednout vzhůru, navzájem proti sobě. Otevřená pak trčela ze středu střechy jako zvednuté krovky nějakého brouka. Pletivo v rámu samozřejmě nedokázalo odolat střelbě a mělo sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Před nepříznivým počasím se museli vojáci ve věži chránit přetažením nepromokavé celty.

SdKfz 261 jako statická radiostanice v Africe, vůz ma vysunutu prutovou Stabantenne, zdroj: uludagsozluk.com, upraveno

SdKfz 260 ani 261 nedisponoval žádnou zabudovanou výzbrojí. Jedinou "zbraní" vozu byla jeho radiová aparatura. Ta sestávala ze stanic Fu7 a Fu Spr.Ger "a" pro SdKfz 260 a ze stanic Fu12 a a Fu Spr.Ger "a" pro SdKfz 261. U SdKfz 261 se nad trupem na čtyřech nosnících tyčila rámová anténa (Rahmenantenne). Nosníky byly opatřeny klouby, takže celou konstrukci bylo možno sklopit směrem vzad až se rám antény dostal na úroveň stropu kabiny. Minimálně u části vozů byla instalována ještě velká výsuvná prutová anténa tzv. Stabantenne. Tu však bylo, vzhledem k její délce, možno plně vztyčit jen při zastaveném vozidle. U SdKfz 260 byla použita anténa prutová. Anténa bývá také jediným prvkem, podle kterého lze oba typy na fotografiích odlišit, protože jinak si byly z vnějšku podobné jako vejce vejci. Mimo již zmíněného řidiče tvořili posádku vozu další tři muži. Dva radisté a velitel. K nástupu a výstupu využívali zřejmě opět průlezy v bocích vedle řidičova postu a průlez ve stropu hlavní kabiny.

Popsanou hlavní kabinou končila nejširší část trupu a odsud směrem k zádi se trup už jen zužoval. V zadní části byl prostor pro motor a převodovku. Strop, který byl za věží tvořen jen pletivem, přecházel nad motorovým prostorem opět do pancéřové desky. Ta byla ještě kousek za věží rovná, pak se schodkovitě snížila a plynule klesala dál směrem k zádi. V rovné části před zmíněným schůdkem ústilo plnící hrdlo chladiče. Zásoba paliva bývá někdy udávána jako 100, jindy jako 110 litrů.

Pohonnou jednotku získaly SdKfz 260 a 261 spolu s podvozkem. Připomeňme, že obojí bylo převzato z SdKfz 222 verze B, tudíž podvozek byl modernizovaný Einheitsfahrgestell I s továrním označení Horch 801/v a motor byl typu Horch V8 3,8l o bsahu 3,823 litru. Agregát dával maximální výkon 81 koní při 3600 otáčkách za minutu. Je však možné, že byl použit dokonce posílený motor s vyšším kompresním poměrem a maximálním výkonem 90 koní. Převodovka Horch Einheits umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Hmotnost činila 4,26 tuny pro SdKfz 260 a 4,3 tuny pro SdKfz 261.

pravděpodobně SdKfz 260, na který si posádka přimontovala vlastní verzi rámové antény (což obzvlášť u afrických jednotek bylo dosti častým jevem), zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Prakticky celou zadní stěnu trupu zabíral kryt servisního otvoru pro přístup do motorového prostoru, který byl u těchto strojů plně pancéřovaný a nikoliv mřížovaný jako u rané verze SdKfz 222. íku zužujícího se směrem vzhůru. Přístup k motoru byl možný také skrz velký servisní otvor ve stropě zadní kapoty a dva menší v jejích bočních stěnách. Z motorového prostoru vycházel na každou stranu jeden výfuk, který pak mizel za zadním blatníkem pod trup vozu.

Volný prostor na bocích trupu mezi předním a zadním blatníkem byl využit pro zavěšení různého materiálu. Na levé straně vozu, za průlezem řidiče, byl zavěšen velký box na nářadí. Na pravé straně viselo rezervní kolo. Někdy byla vozidla doslova poseta dalšími zavěšenými boxy, heverem, hasícím přístrojem, kanistry na benzín i vodu a dekami a to dokonce i na střeše protože zde materiál nebránil ve střelbě žádné zbrani.

Výroba radiovozů probíhala do roku 1943 a to zřejmě v továrně Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover (které stavěla také starší radiovozy SdKfz 223). Dohromady bylo vyrobeno 493 vozidel obou typů (samozřejmě lze ale narazit i na jiné počty - někdy i o mnoho nižší). Úkolem těchto vozů bylo zejména zajišťovat spojení na vyšších úrovních velení.

SdKfz 261, zdroj: uludagsozluk.com, upraveno

Závěrem jen doplňující informace. Zřejmě z nedostatku jiných lehkých radiovozů byl určitý počet běžných SdKfz 221 přestavěn na radiovůz a osazen rámovou anténou. Tato vozidla pak bývají někdy nesprávně označována jako SdKfz 261. Rozdíl je však jednoznačný a to použitý základ, tedy SdKfz 221 versus SdKfz 222. Takovou přestavbu můžete vidět např. na fotografii ZDE, Bundesarchiv_Bild_101I-268-0178-13, Wikimedia, upraveno. Všimněte si, že stroj má pancíře kol, které SdKfz 261 vůbec neměl a dále je zde jasně vidět jediný velký čelní průzor řidiče, který vůz jasně identifikuje jako SdKfz 221.

A aby to bylo ještě zajímavější tak u některých SdKfz 260 nebo 261 si zřejmě vojáci sami namontovali na střechu vozu kulomet a štít aby získaly alespoň nějakou možnost obrany. Tyto stroje pak zase bývají někdy mylně označovány jako SdKfz 223, ačkoliv nemají věžičku, ale jen samotný kulomet se štítem (fotografii můžete vidět ZDE, uludagsozluk.com, upraveno).

 

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

PŘESTAVBY

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje