TOPlist

 

 

lamač bunkrů 10,5 cm K (gp.Sfl.) neboli Dicker Max, zde jeden ze dvou postavených prototypů na továrním snímku, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když Adolf Hitler se svými generály ve druhé polovině třicátých let přemýšlel o budoucí útočné válce, měli všichni vcelku jasno v jedné věci. Pokud, nebo spíše až, Německo tuto válku rozpoutá, jedním z nesporných cílů bude sousední Francie. Útok na tuto zemi však znamenal nutnost nějakým způsobem si poradit s jedním podstatným prvkem její obranné strategie a to se systémem opevnění známým jako Maginotova linie. Ale byly zde i další státy, které v obavách z německého souseda investovaly ohromné prostředky do budování pohraničních pevností, jako například Belgie nebo Československo. Němci se nehodlali nechat vtáhnout do zdlouhavého obléhání a ostřelování pevností. Plánovali přece vést svou válku jinak, nově, moderně... bleskově! Pro tento styl války potřebovali bojový prostředek, který se dokáže k nepřátelské pevnosti velmi rychle (a pokud možno nepozorovaně) přiblížit, přesnou palbou (pokud možno z velké vzdálenosti) pevnost zničit a zase se přesunout dál. Stroj by měl být pancéřovaný, aby své posádce poskytl alespoň určitou úroveň ochrany a jeho kanon měl ideálně disponovat velkým dostřelem a velkou ničivou sílou.

Jako hlavní výzbroj pro navrhovaného ničitele bunkrů (německy Schartenbrecher) byl nejprve zvažován protiletadlový kanon Flak 18 ráže 88 mm. Tato zbraň se sice v pozemním boji velmi osvědčila, ale proti silnějším betonovým bunkrům nebyla tím pravým ořechovým. A tak se pozornost vojáků zaměřila na těžký kanon 10 cm schwere Kanone 18 ráže 105 mm (někdy uváděný pouze jako 10 cm K 18). Tato zbraň byla vyvinuta na přelomu dvacátých a třicátých let ve spolupráci firem Rheinmetall a Krupp a do výzbroje přijata v roce 1934. Tento kanon nebyl u dělostřeleckých jednotek příliš oblíben, protože vzhledem ke své relativně malé ráži byl až příliš těžký. Jeho hmotnost v palebném postavení činila 5,6 tuny, v přepravní sestavě pak plných 6,4 tuny. Podstatný podíl na obrovské hmotnosti měla kolová lafeta a dvě dlouhé a velmi robustní vzpěry. Tyto prvky však pro instalaci do bojového vozidla nebyly třeba, takže hlavní nevýhoda zbraně tím odpadala.

I přes popsanou možnost „zeštíhlení“ o lafetu a vzpěry byl K 18 stále těžkou zbraní a najít podvozek, který by jej unesl, nebylo jen tak. Prací na novém lamači bunkrů byla pověřena firma Krupp a její inženýři se rozhodli, že pro tento stroj vyvinou zcela nový podvozek s pojezdovými koly odpruženými pomocí torzních tyčí. Rovnou si můžeme prozradit, že to nebyl právě šťastný nápad a v důsledku vedl ke zbytečným zdržením celého projektu. Vývojové práce započaly zřejmě na přelomu let 1938 a 1939 (tedy v době, kdy nutnost dobývat československá opevnění byla již pasé). V dubnu 1939 prezentoval Krupp zástupcům zbrojního úřadu první dva návrhy. Hlavním tématem diskusí obou stran bylo tehdy umístění motoru. Jedna navrhovaná verze měla motor uložen v zadní části trupu za kanonem, u té druhé byl motor uprostřed trupu a kanon přímo nad ním. Po zvážení plusů a mínusů obou koncepcí se zbrojní úřad přiklonil k variantě s motorem pod kanonem. Zároveň však dostal Krupp za úkol navrhnout konstrukci tak, aby byl kanon v co nejmenší výšce.

další tovární snímek Dicker Maxe, všimněte si periskopu velitele vyčnívajícího nad pancéřování kabiny, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V průběhu května 1939 se uskutečnila hned tři kola jednání zbrojního úřadu s firmou Krupp, na kterých se probíral motor, podvozek i nutné úpravy kanonu. Krupp dával zbrojnímu úřadu na výběr mezi dvěma typy pohonných jednotek značky Maybach. První variantou byl benzínový šestiválec HL 116 o obsahu 11 litrů, který dával maximální výkon cca 300 koní. Jeho nevýhodou však byla větší výška. Kanon instalovaný nad tímto motorem by se tak nacházel nějakých 210 cm nad zemí, což bylo hodně. Druhou variantou byl stejně výkonný dvanáctiválec Maybach HL 120 o obsahu 11,9 litru. Ten byl o nějakých 10 cm nižší, zato však zhruba o 200 kg těžší. Pro zbrojní úřad to byla vpravdě nešťastná volba a proto přišli vojáci s vlastním návrhem. Požádali Kruppovy konstruktéry, aby zvážili instalaci menšího a lehčího motoru Maybach HL 66 Pla, který však dával výkon pouhých 180 koní při 3200 otáčkách.

Dalším tématem květnových jednání byl také kanon. Použití těžkého K 18 ráže 105 mm bylo už celkem jasné, nyní šlo o to, jaké úpravy bude zbraň pro instalaci do obrněnce vyžadovat. Zcela jistě muselo dojít k přepracování brzdovratného ústrojí. Dále byla instalována robustní úsťová brzda, díky které se podařilo zkrátit zákluz kanonu z původních 100 cm na 80 cm. A pak zde bylo téma samotného podvozku. Krupp původně plánoval pro ničitele bunkrů vyvinout zcela nový podvozek s odpružením pomocí torzních tyčí. Postupně se však od tohoto záměru začal odklánět, až koncem května 1939 přišel s návrhem založit nový stroj na podvozku tanku Panzer III verze Ausf. E (neboli Z.W. 38), která před nedávnem přišla do výroby a jejíž podvozek byl považován za velmi zdařilý.

Zbrojní úřad tento návrh očividně promyslel a během následujících měsíců otevřel s dodavatelem další variantu řešení a sice použití podvozku z tanku Panzer IV s osmi pojezdovými koly odpruženými listovými pery. Krupp provedl potřebnou technickou analýzu a v srpnu 1939 potvrdil, že použití podvozku z tanku Panzer IV je nejenom možné, ale dokonce se jeví jako lepší varianta než podvozek z tanku Panzer III. Výpočty totiž ukázaly, že stroj s tímto podvozkem může být skoro o půl tuny lehčí a absence torzních tyčí umožní uložit motor níže do podvozkové vany a tím pádem může být níže posazen i kanon (torzní tyče, které se používaly k odpružení kol u Panzer III, totiž procházely napříč podvozkovou vanou a zabíraly zde tedy určitý prostor).

krásný čelní pohled na Dicker Maxe, levá budka (z pohledu ve směru jízdy) sloužila řidiči, zatímco ta vpravo byla pouze falešná, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jako preferovanou variantu řešení tedy Waffenamt potvrdil podvozek tanku Panzer IV. Z nějakého důvodu však požadoval instalaci převodovky Maybach Variorex, převzaté z prototypu lehkého tanku VK 9.02. 21. srpna 1939 vydal zbrojní úřad souhlas s výrobou dvou plnohodnotných ověřovacích prototypů, které měly být dodány v květnu a červnu 1940. Čistě pro úplnost doplňme, že myšlenka na použití podvozku z tanku Panzer III ještě nějakou dobu přežívala, než v září 1939 definitivně „zemřela“.

19. září 1939 vydal zbrojní úřad dle svých slov finální soupis očekávaných parametrů nového stroje: podvozek z tanku Panzer IV, motor Maybach HL 66 P nebo HL 66 Pla, převodovka Maybach Variorex (převzatá z VK 9.02), kanon 10 cm K 18 instalovaný nad motorem zhruba uprostřed vozidla, možnost přímé i nepřímí palby, zásoba munice v počtu alespoň 25 kusů, pěti členná posádka ve složení řidič, velitel, střelec a dva nabíječi, celková hmotnost do 20 tun, pancéřování 50 mm na čele a 20 mm na bocích a zádi. Ani ne o měsíc později, přesně 11. října 1939, však Waffenamt svůj „finální“ soupis požadavků znovu aktualizoval. Namísto převodovky Maybach Variorex měla být použita převodovka Zahnradfabrik SSG 46 (vzhledem k problémům, se kterými se potýkal projekt VK 9.02, šlo o správné rozhodnutí). Krupp si samozřejmě vyžádal nějaký čas na posouzení, zda je tento typ převodovky schopen řádně fungovat s motorem HL 66. Potvrzení proveditelnosti tohoto záměru tak přišlo až 4. listopadu 1939. Inženýři firmy Krupp odhadli, že maximální rychlost vozidla se zvolenou převodovkou a motorem se bude pohybovat okolo pouhých 27 km/h. Zbrojní úřad to ovšem pokles rychlosti nepovažoval za nepřekonatelnou překážku, koneckonců obrněnec měl přece bojovat proti cílům, které se nepohybují.

Zdržení, dané změnou převodovky, se samozřejmě promítlo i do výrobního plánu prototypů. Dle původního plánu měly být dva ověřovací exempláře dodány v květnu a červnu 1940, aktualizovaný plán již počítal s jejich dodávkou v srpnu toho roku. Nakonec však byla dvojice Schartenbrecherů dodána až v lednu roku 1941. Ve vzduchu tehdy přímo visela zásadní otázka: co s nimi? Nový stroj byl přece od začátku vyvíjen pro konkrétní účel a tím bylo ničení opevnění. V lednu 1941 tedy přišel, jak se říká, s křížkem po funuse, protože československé, belgické i francouzské opevnění bylo už dávno dobyto (nebo jinak překonáno). V březnu 1941 byly prototypy předvedeny nejvyššímu armádnímu velení včetně samotného Hitlera s tím, že by je v budoucnu mohlo jít využít i pro ničení nepřátelských tanků. Zástupci armády očividně váhali a nakonec rozhodli, že prototypy mají prodělat polní zkoušky přímo u bojových jednotek a podle výsledku se rozhodne o jejich případné sériové výrobě. Někteří z přítomných armádních činitelů už tehdy zřejmě věděli, že bojištěm, které má prototypy prověřit, bude nová východní fronta.

do částečně otevřené bojové kabiny se nastupovalo skrz dva nástupní průlezy v zadní stěně, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již opakovaně zaznělo, nový bojový stroj byl založen na podvozku středního tanku PzKpfw IV a to konkrétně verze Ausf. E. Na každém boku jej tvořilo osm pojezdových kol zavěšených párově a odpružených pomocí listových per. Kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. Disky kol byly opatřeny gumovou tlumící obručí pro hladší jízdu. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu podpíraly celkem čtyři drobné vratné kladky. Na tankovém podvozku byla instalována svařovaná kabina s šestiúhelníkovým půdorysem. Před tuto kabinu vystupovaly po stranách dvě samostatné „budky“. Levá budka sloužila řidiči. Ten měl své stanoviště uvnitř trupu, oddělen od zbytku posádky a zmíněná budka chránila jeho hlavu, vyčnívající nad stropní desku trupu. Přímo před očima měl řidič svůj hlavní průzor vyplněný blokem neprůstřelného skla a zvnějšku chráněný otevíratelným pancéřovým krytem. Pro pobyt v nebezpečné oblasti měl řidič k dispozici ještě pozorovací periskop K.F.F.2, jehož čočky hleděly vpřed skrz dva drobné otvory vyvrtané v čelní pancíři budky. Další pozorovací průzor měl řidič v boční stěně po své levé ruce. Nad hlavou pak měl řidič svůj vlastní nástupní průlez. Druhá pancéřová budka, umístěná na pravé straně, byla „falešná“ a sloužila pouze ke zmatení nepřítele. Falešný byl i kryt průzoru na její čelní stěně.

Bojová kabina byla nejvyšší ve své přední části. Směrem dozadu se její stěny snižovaly, ale i tak zůstávaly dostatečně vysoké na to, aby chránily stojící obsluhu kanonu. Přední část kabiny byla také jediná zastřešená, zbytek zůstal shora otevřený. K nástupu a výstupu z kabiny sloužila dvojice nevelkých průlezů v její zadní stěně. V případě spěchu však mohli vojáci kabinu opustit také přelezením přes její boční stěny.

Zhruba uprostřed podvozku se nalézal motorový prostor, ve kterém byl uložen benzínový, kapalinou chlazený šestiválec Maybach HL 66 Pla, který dával výkon 180 koní. Před motorem se nacházela převodovka typu Zahnradfabrik SSG 46 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Převodovka byla napojena na koncové převody a ty pak přes řídící spojky na přední hnací kola pásů. Hned za motorem byl potom uložen chladič. Protože byl motorový prostor pod podlahou bojové kabiny, vlastně přímo pod kanonem, museli konstruktéři řešit, kudy sem co nejefektivněji a nejbezpečněji přivést chladící vzduch. A přišli s velmi zajímavým řešením. Po vnitřní straně bočních stěn bojové kabiny vyvedli jakési hranaté vzduchovody, které ústily na střeše kabiny a odtud vedly vzduch dolů k motoru a chladiči (foto ZDE). Ohřátý vzduch byl pak vyfukován zase jiným vzduchovodem, který vedl středem bojové kabiny a ústil na její zadní stěně.

Dicker Max ze stavu 521. praporu stíhačů tanků na východní frontě, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádku vozu tvořilo pět mužů. Již zmiňovaný řidič seděl sám v trupu před hlavní kabinou, zbytek vojáků pak měl své stanoviště uvnitř hlavní kabiny. Vpředu vlevo seděl střelec, vpravo pak velitel. Vzadu za kanonem pak stáli dva nabíječi. Ve stěnách kabiny nebyly žádné pozorovací otvory. Střelec samozřejmě viděl před vozidlo skrze zaměřovač kanonu a velitel měl k dispozici klasický „nůžkový“ periskop, který se vysouval nad pancíř. Pokud se chtěli ven podívat nabíječi, museli prostě vystrčit hlavu z otevřeného stropu. Dvou nabíječů bylo třeba proto, že kanon používal dělenou munici. Do zbraně se tedy nabíjel zvlášť granát a zvlášť výmetná nálož.

V prototypech původně nebyla instalována vůbec žádná radiostanice. Vojáci v otevřené bojové kabině spolu tedy komunikovali napřímo a velitel s řidičem se dorozumívali prostřednictvím hlasové trubice. Informace a rozkazy z vnějšku však posádka dostávat nemohla, nanejvýš skrze signály nebo posla. Fotografie z pozdějšího nasazení vozidel na frontě však jasně ukazují, že vozidla nakonec nějakou radiostanici dostala a to včetně interkomu. Mluvíme o mnoha snímcích, na kterých je vidět prutová radiová anténa uchycená na pravém bočním pancíři kabiny (ZDE, ZDE, nebo ZDE) a o minimálně jednom snímku, na kterém jsou vidět členové posádky s náhlavními sluchátky (ZDE). Podle pozice antény se lze domnívat, že radiostanice byla instalována v pravé přední části bojové kabiny (pod střechou) a její obsluhu tedy měl zřejmě na starost velitel vozu, který zde seděl.

Hlavní výzbroj obrněnce tvořil, jak již zaznělo opakovaně, upravený kanon K 18 ráže 105 mm. Kanon mohl střílet jak protipěchotní tak protitankové granáty a dokázal vést jak přímou tak nepřímou palbu. Proto měl také dva zaměřovače, které se vyměňovaly podle toho, jakým způsobem se střelec chystal pálit. Oba zaměřovače byly periskopické a vysouvaly se drobným otvorem ve střeše kabiny. Maximální dostřel zbraně se pohyboval okolo 19 km, efektivní dostřel však byl pouze 10,5 km při nepřímé palbě a 3,4 km při přímé palbě. Uložení kanonu umožňovalo stranový odměr v rozsahu 16 stupňů, tedy 8 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr se pohyboval od -15 do +10 stupňů. Skutečnost, že maximální negativní náměr byl větší než maximální náměr pozitivní je jistě zajímavá a vypovídá o tom, že konstruktéři chtěli vozidlu umožnit vést přímou palbu z postavení za horizontem terénních vln. Zásoba munice na palubě čítala pouze 26 kusů. Protitankový granát 10 cm Pzgr.rot vážil 15,6 kg (pouze granát, nikoliv celý náboj) a ústí hlavně opouštěl rychlostí 822 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 138 mm a při palbě ze dvou kilometrů zdolal pancíř silný 111 mm. Žádnou integrovanou sekundární výzbroj stroj neměl. Posádka však měla k dispozici hned tři samopaly MP40 s celkem 576 kusy střeliva.

Dicker Max s emblémem 521. praporu stíhačů tanků, všimněte si vztyčené podpěry kanonu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Síla pancéřování dosahovala 50 mm na čele trupu (tedy stejně jako u tanku Panzer IV Ausf. E), 30 mm na čele bojové kabiny, 20 mm na bočních stěnách a 10 mm na zadní stěně. Hmotnost vozidla činila 22 tun, což bylo sice více, než původní očekávání, ale bylo to právě tolik, co vážil tank Panzer IV Ausf. E. Původní tankový podvozek tedy nesl stále stejnou hmotnost. I přesto však podvozek tak trochu trpěl a to konkrétně při výstřelu kanonu, kdy musel absorbovat část ohromné energie výstřelu. Co však trpělo velmi, byl jednoznačně motor. Dvaadvacet tun hmotnosti klasického tanku Panzer IV verze E totiž poháněl agregát o výkonu 300 koní. K rozpohybování stejných dvaadvaceti tun hmotnosti Schartenbrecheru však muselo stačit pouhých 180 koní, což je sakra velký rozdíl. Není tedy divu, že maximální rychlost stroje byla pouhých 27 km/h a běžná praktická rychlost byla ještě výrazně nižší. Operační rádius obrněnce se pohyboval okolo 170 km na silnici a 120 km v terénu.

Nový bojový stroj byl nejprve veden pod označením 10 cm K Pz.Sfl.IV (Pz.Sfl. = Panzer Selbstfahrlafette). V srpnu 1941 byl zaveden nový oficiální název 10,5 cm K (gp.Sfl.), kde zkratka v závorce reprezentovala slova gepanzerte Selbstfahrlafette, tedy doslova obrněná samohybná lafeta. Obecně byl také označován již zmíněným termínem Schartenbrecher, který si asi zaslouží krátké vysvětlení. Die Scharte je německý výraz pro střílnu ve zdi bunkru, zatímco sloveso brechen znamená mimo jiné i zlomit, nebo prolomit. Schartenbrecher je tedy doslova lamač střílen bunkrů. A pak je zde ještě jeden název, pod kterým se popisované vozidlo zapsalo do dějin asi nejvíce. Tím byla neoficiální přezdívka Dicker Max, tedy tlustý Max. Toto nelichotivé jméno dali stroji sami vojáci v narážce na jeho pomalost a neohrabanost (co taky čekat od motoru s výkonem, jaký dnes mají silnější osobní auta). Poté, co byl stroj „překvalifikován“ na stíhač tanků (viz níže), byl ve frontových hlášeních veden ještě pod jedním označením, a sice schwere Jäger (10 cm Sfl.).

Vraťme se však nyní k osudu dvou prototypů, postavených v lednu roku 1941. V březnu téhož roku si je prohlédla armádní delegace a rozhodla se oba stroje otestovat v ostrém boji a to primárně v roli ničitele tanků. Krátce před začátkem invaze do SSSR byla tedy obě vozidla přidělena k 521. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger-Abteilung 521, Pz.Jg.Abt 521). Tento prapor se do útoku na Sovětský svaz zapojil v rámci XXIV. Armádního sboru (XXIV. Armee Korps (mot.)), který spadal pod 2. tankovou skupinu (Panzergruppe 2) generálplukovníka Heinze Guderiana, tvořící součást armádní skupiny Střed.

koncem roku 1941 byl jediný přeživší Dicker Max stažen z fronty ke generální opravě, v té době se pyšnil sedmi vítěznými kruhy na hlavni svého 105 mm kanonu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Dicker Max se do boje poprvé zapojily hned 23. června 1941 nedaleko běloruského města Kobryn a to proti pozicím ruského protitankového dělostřelectva a proti ruské pěchotě. V červenci 1941 bylo jedno ze dvou vozidel ztraceno kvůli nehodě. Během pochodu k městu Sluck došlo pravděpodobně k samovolnému vznícení jedné výmetné nálože na palubě vozidla. Alespoň tak to bylo uvedeno ve výpovědi posádky. Z ničeho nic prý z prostoru, kde byla nálož uložena, vyšlehly plameny. Vojáci na nic nečekali a okamžitě vozidlo opustili a to včetně řidiče. Neřízený stroj ještě ujel několik metrů a následně explodoval. Inkriminovaného dne sice bylo opravdu velké horko, ale to by samo o sobě ke vznícení nálože nestačilo. Zřejmě tedy šlo o kombinaci velmi teplého počasí, působení horka od motoru a snad i výrobní vady daného kusu nálože. Ať tak či tak, následná exploze munice a paliva vozidlo prakticky kompletně rozervala.

Zničený stroj zůstal stát na okraji silnice a v následujících týdnech se stal objektem zájmu mnoha kolemjdoucích vojáků „vyzbrojených“ fotoaparátem. Díky tomu lze z fotografií odhadovat, co se s vrakem dále dělo. Po nějakém čase byly z vraku odmontovány součásti použitelné pro tanky Panzer IV, tedy hnací, napínací a pojezdová kola a snad i jeden pás. Později byl vrak odsunut ze silnice, aby nepřekážel provozu, přičemž zřejmě došlo k jeho převrácení na střechu (a přitom také k výraznému ohnutí blatníku pravého pásu). Po nějaké době byl vrak očividně znovu převrácen zpět na kola a odtažen na okraj nějakého lesíka. Co se s ním stalo dál, už z fotografií vyčíst nelze. „Fotostory“ tohoto vraku je k vidění ZDE.

Druhý Dicker Max sloužil i dál u 521. praporu tankových stíhačů. 20. srpna 1941 narazila jednotka nedaleko vesnice Oskolkovo (cca 100 km západně od Brjanska) na přesouvající se kolonu ruských tanků. Němci si museli vybrat, zda nechají kolonu jen tak projet, nebo zahájí nutně nepřesnou palbu ze vzdálenosti cca 4 kilometrů. Velitel měl jasno, ruské tanky nesmí projet! Do akce byl povolán právě Dicker Max, který jediný měl se svým kanonem nějakou šanci na úspěch. Do kanonu byl nabit tříštivotrhavý granát, střelec nastavil zaměřovač pro přímou palbu na největší vzdálenost, kterou dovoloval (což pro tento typ munice znamenalo 2400 metrů) a poté ještě na základě vlastního odhadu zvedl hlaveň o něco výš a vypálil. Následně upravil míření a pokračoval ve střelbě jak tříštivotrhavými tak protitankovými granáty. Když německá palba ustala, na silnici zůstaly tři nehybné ruské tanky. Následná prohlídka vraků ukázala, že ani jeden z nich nedostal přímý zásah protitankovým granátem. Všechny obrněnce byly znehybněny blízkými výbuchy tříštivotrhavých granátů, které poškodily pojezdové ústrojí tanků. Ruští tankisté své vyřazené stroje opustili a utekli (a nejméně jeden z nich předtím zapálili).

v květnu 1942 se Dicker Max po generální opravě vrátil k 521. praporu, na čelní stěně kabiny přibyly zavěšené rezervní články pásů, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

29. srpna 1941 se posádce Dicker Maxe podařilo zničit těžký ruský tank KV-1, na který nečekaně narazila v nepřehledném terénu ze vzdálenosti pouhých 100 metrů. Tank byl zlikvidován čistým průstřelem bočního pancíře a následně kompletně vyhořel. Téhož dne odpoledne se stejnému stroji podařilo zasáhnout další ruský KV-1 na vzdálenost cca jednoho kilometru. Tank zůstal stát na místě, ale neshořel. Prohlídka vraku však nebyla možná, protože během zbytku dne se Němcům nepodařilo přiblížit se k němu a v noci jej Rusové odtáhli. Následujícího dne, tedy 30. srpna 1941, zničil Dicker Max další ruský KV-1, tentokrát na vzdálenost cca 1200 metrů. Ani tento stroj nezačal po zásahu hořet, prostě zůstal stát. Německá posádka se nepokusila stojící tank „dorazit“ další palbou, protože jejich zásoba protitankové munice se povážlivě tenčila. Díky tomu se znovu opakoval scénář z předešlého dne – imobilizovaný tank zůstal na místě až do noci, kdy se pro něj pod rouškou tmy vrátili jeho majitelé a odtáhli jej k opravě.

Před koncem roku 1941 byl Dicker Max stažen z fronty a odeslán do továrny Krupp-Grusonwerk ke generální opravě. Při té příležitosti byla zvažována i modernizace stroje zahrnující výměnu podvozku, nakonec z toho však sešlo a vozidlo prodělalo pouze důkladnou údržbu a drobné úpravy (jako například instalaci úchytů pro rezervní články pásů na čelní stěně bojové kabiny). Zároveň došlo také k vyhodnocení získaných bojových zkušeností. Zpráva 521. praporu stíhačů tanků však vyznívala spíše negativně. Hlavním mínusem byl, jak jinak, slabý motor a s tím spojená nízká rychlost stroje. Vzhledem k omezenému stranovému odměru kanonu bylo nutno s vozidlem poměrně často pohnout i během míření a i přitom se projevoval nedostatečný výkon motoru, zejména když stroj právě nestál na pevném povrchu. Mezi další nešvary patřilo i to, že při každém větším servisním zásahu na motoru musel být nejprve demontován celý kanon, což bylo samozřejmě zbytečně pracné a zdlouhavé.

Kanon ráže 10,5 cm byl sice nejsilnější „protitankovou“ zbraní, která byla v té době k mání v samohybné verzi, ale ani on nebyl bez problémů. Instalace úsťové brzdy způsobila, že při výstřelu došlo před vozidlem ke zvíření obrovského množství prachu, takže střelec nebyl vůbec schopen sledovat dráhu střely. V takových případech se musel někdo jiný postavit dál od vozidla a fungovat jako návodčí, tedy hlásit střelci místo dopadu granátu. Dicker Max se sice na konci roku 1941 mohl pochlubit sedmi vítěznými zářezy na hlavni svého kanonu, na druhou stranu zde byl pouze jediný potvrzený případ penetrace pancíře těžkého tanku KV-1, bylo to ovšem ze vzdálenosti pouhých 100 metrů a navíc z boku (případ z 29. srpna 1941). U dalších dvou KV-1 vyřazených na větší vzdálenost (případy z 29. a 30. srpna 1941) nebylo možné probití pancíře potvrdit. Max se tedy rozhodně nepřevedl jako nějaký super-zabiják těžkých tanků a podle německého velení by právě toto mohlo být jediným ospravedlněním pro jeho sériovou výrobu. Není tedy divu, že sériové výroba byla definitivně odpískána.

jeden ze dvou postavených prototypů zakončil svou kariéru sotva měsíc od prvního nasazení a to kvůli nehodě, při které došlo k výbuchu munice a paliva, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Opravený Max tak zůstal posledním Mohykánem a v květnu 1942 putoval zpět ke své mateřské jednotce momentálně se nacházející v kasárnách v Jüterbogu. V červnu 1942 byl spolu s další technikou 521. praporu naložen na vlak a odcestoval znovu na východ. Zde se jednotka zapojila do letní ofenzívy v jižním Rusku a spolu s 6. armádou postupovala na Stalingrad. V hlášení o bojových stavech 521. praporu se 10,5 cm K (gp.Sfl.) naposled objevil v říjnu 1942. Listopadové ani prosincové hlášení již tento stroj neuvádí. Detaily jeho osudu nejsou známy. Lze si tedy opět nanejvýš domýšlet a to zejména na základě poslední známé fotografie tohoto stroje.

Onen snímek prý pochází z ledna 1943 a autorem je zřejmě fotograf Rudé armády. Snímek zachycuje vozidlo stojící v zasněžené krajině a (pravděpodobně) ruského vojáka, který si jej prohlíží. Čelní pancíř trupu sice nese známky zásahů (alespoň to tak na pohled vypadá), ale nezdá se, že by zde byl nějaký průstřel. Patrná nejsou ani jiná zásadní poškození (pásy jsou na svých místech, žádné odpadlé kusy pancíře ani stopy požáru…). Teoreticky je tedy možné, že poslední Dicker Max zůstal nepojízdný kvůli poruše a Němci jej již nedokázali odtáhnout k opravě. Stroj nemá zimní kamufláž a na nose trupu leží hromádka suché trávy, což by mohlo naznačovat, že byl na místě zanechán již na podzim a nikoliv v zimě. To by odpovídalo i výše uvedenému faktu, že 521. prapor tento stroj naposled hlásil jako provozuschopný v říjnu 1942 a poté z hlášení zmizel.

Co Rusové s nalezeným vozidlem provedli, není už vůbec jasné. Za zmínku ale určitě stojí to, že Dicker Max není součástí sbírek ruského muzea v Kubince, kde jsou jinak téměř všechny německé unikáty jako Sturer Emil nebo Maus. Proč se ukořistěný a v podstatě nepoškozený Dicker Max nedostal do zdejších sbírek? Byl snad sešrotován? Nebo jej Rusové opravili, sami nasadili a pak třeba ztratili v boji? To už nám ona poslední známá fotografie prozradit nedokáže. Je zde ale ještě jeden detail, který stojí za vypíchnutí. Poslední snímek tlustého Maxe ukazuje, že k jeho sedmi vítězným zářezům z konce roku 1941 přibylo mezi červnem a říjnem 1942 dalších dvanáct. Celkové skóre tohoto stroje tedy dosáhlo úctyhodných 19 zničených nepřátelských tanků.

poslední známý snímek stíhače tanků Dicker Max, počet vítězných kruhů na hlavni kanonu dosáhl čísla 19, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Dicker Max sice není všeobecně považován za úspěšný projekt, ale na druhou stranu si určitě nezaslouží být označen za katastrofu. V určitém ohledu by se o něm dokonce dalo říci, že předběhl dobu (v mnoha směrech to byl de facto předchůdce stíhače tanků Nashorn). K jeho úspěchu a sériové výrobě by možná stačilo, pokud by dostal do vínku silnější pohonnou jednotku. Pokud přihlédneme k tomu, že byl od začátku vyvíjen pro ničení bunkrů, pak musíme skóre, kterého dosáhl v roli zabijáka tanků, považovat za opravdu úctyhodné.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

22 t

délka:

7,47 m

šířka:

2,86 m

výška:

2,53 m

motor:

Maybach HL 66 Pla

výkon motoru:

180 hp

max. rychlost:

27 km/h

dojezd - silnice:

170 km

dojezd - terén:

120 km

posádka:

5 mužů

výzbroj:

1 x kanon 10,5 cm K18

zásoba munice:

26 granátů

 

LAMAČ BUNKRŮ

VÝVOJOVÉ PRÁCE

POPIS STROJE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje