Panzernet

FLAKPANZER T-34

přestavba kořistního ruského tanku

Flakpanzer T-34 a jeho posádka, na tomto snímku je krásně vidět pohotovostní zásoba munice uložená v dlouhém držáku na pravém boku korby, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tank T-34

V okamžiku německého vpádu do Sovětského svazu měla sice Rudá armáda k dispozici pouze něco okolo tisícovky tanků T-34, jejich počty však velmi brzy začaly růst. Do konce roku 1941 jich bylo vyrobeno více než dva tisíce a hned následující rok jich z továren vyjelo přes 12 tisíc! V německých službách se první ukořistěné tanky tohoto typu začaly objevovat již v létě roku 1941 pod oficiálním označením Panzerkampfwagen T34 747(r), kde písmeno r reprezentovalo slovo russisch, tedy ruský.

Ve srovnání s německými tanky byl sice T-34 lépe pancéřovaný, silněji vyzbrojený a také mnohem lépe uzpůsobený ruskému terénu. Na druhou stranu byl málo spolehlivý a jeho mizerná ergonomie v kombinaci s pouze čtyřčlennou posádkou citelně snižovala jeho bojovou efektivitu. Německou radost z ukořistěných T-34 snižovaly rovněž obavy ze zmatků jak v logistice (odlišné palivo, závislost na ukořistěných náhradních dílech apod.), tak přímo na bojišti (nebezpečí tzv. „friendly fire“). Frontové jednotky ale byly vděčné, za každý dostupný tank, a tak se kořistní T-34 dočkaly poměrně intenzivního nasazení.

Odhaduje se, že v roli bojového tanku Němci nasadili něco mezi 500 a 600 ukořistěnými T-34. Získané stroje byly opravovány v jejich někdejší mateřské továrně č. 183 v okupovaném Charkově (což nebylo právě snadné, protože většina vybavení továrny byla Sověty evakuována na východ). Část tanků se dočkala rovněž určitých menších úprav a vylepšení, spočívající např. v novém nátěru německými barvami, instalaci německých radiostanic, reflektorů a někdy dokonce i německých velitelských věžiček.

přestavba původního muničního tanku T-34 na Flakpanzer proběhla v dílnách 653. praporu těžkých stíhačů tanků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Muniční úprava

Vedle nasazení v roli bojových tanků však byly ukořistěné T-34 využívány i pro jiné účely, zejména jako bezvěžová vyprošťovací a servisní vozidla (tzv. Bergepanzer) nebo jako muniční vozidla (tzv. Munitionspanzer). Několik takových muničních tanků T-34 sloužilo také u 653. praporu těžkých stíhačů tanků (Schwere Panzerjäger-Abteilung 653, zkráceně sPzJgAbt 653) bojujícího od léta 1943 na východní frontě. Mimochodem tento prapor byl vyzbrojen slavnými stíhači tanků typu Ferdinand (resp. Elefant, jak byly nazývány po modernizaci).

Osazení Flakem

A právě jeden z těchto muničních tanků na bázi kořistního T-34 prodělal v polních dílnách 653. praporu přestavbu na improvizovaný Flakpanzer (tj. protiletadlový tank) vyzbrojený čtyřhlavňovým automatickým kanonem Flakvierling 38 ráže 20 mm. Podle některých pramenů k tomu mělo dojít v květnu nebo červnu roku 1944. Každopádně v hlášení o stavu jednotky z 1. července 1944 již tento stroj figuruje, a to v rámci protiletadlové čety při štábu praporu pod označením 2cm Flakvierling auf T34.

Technickým autorem přestavby prý byl hlavní zbrojíř praporu Stabsfeldwebel Anton Brunnthaler. Jelikož muniční tank na bázi T-34 již sám o sobě neměl bojovou věž, mohlo by se zdát, že jeho konverze byla o to snazší. Nebylo to ovšem ani zdaleka tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Způsob montáže kanonu literatura bohužel nijak blíže nepopisuje a z dostupných fotografií lze vyčíst jen málo detailů. Technicky nejjednodušším řešením by bylo prostě posadit kanon s jeho standardním podstavcem na strop korby v místech, kde kdysi bývala bojová věž. Z fotografií je však vidět, že kanon byl uložen poměrně nízko nad stropem korby, takže tento jednoduchý způsob montáže můžeme nejspíš vyloučit (kanon na podstavci by byl mnohem vyšší). Mechanici tedy nejspíš z původního podstavce vyřezali pouze samotné otočné lože kanonu a nějakým způsobem jej zafixovali ke stropu korby nebo zavěsili přímo do prstence původní věže. Každopádně mechanismus otáčení kanonu musel být zachován, neboť použitý protiletadlový kanon byl určen k ničení nízko se pohybujících cílů a bez možnosti rychlého otáčení při sledování cíle by byl naprosto k ničemu.

i když se to z tohoto snímku nezdá, vozidlo nemělo plnohodnotou bojovou věž, ale pouze velký štít spojený se samotným kanonem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ke kanonu připevnili mechanici pancéřový štít, který se otáčel společně se zbraní a poskytoval jeho obsluze alespoň minimální ochranu. Podle některých pramenů byl štít svařen z pancéřových desek z vyřazeného polopásového transportéru Sd.Kfz. 251. Štít tvořila čelní stěna se svislými výřezy pro hlavně kanonu a dvě boční stěny. Jelikož byl poměrně rozměrný, může člověk na první pohled nabýt dojmu, že vlastně šlo o plnohodnotnou bojovou věž. Jednalo se však opravdu pouze o štít bez stropu a bez zadní stěny. Díky svým velkým rozměrům však stěny štítu zasahovaly až nad kapotu motorové sekce, což přineslo „konstruktérům“ jednu dodatečnou starost. Strop motorové sekce tanku T-34 byl totiž vyšší než strop korby okolo věže. Čili stěny štítu musely být umístěny dostatečně vysoko, aby při otáčení kanonu nedrhly o zvýšenou kapotu motoru. Mechanici tedy celý štít zvedli o kus nahoru. Tím ale zase vznikl pod štítem nechráněný prostor… mezi korbou a spodkem štítu zkrátka vznikla odhadem asi 10 až 15 cm vysoká mezera. Proto mechanici na strop korby pod štítem přivařili ocelové profily, které zvenku tuto mezeru kryly (zvýrazněno na fotografii ZDE).

Přestože byl štít kanonu poměrně velký, nenabízel očividně příliš prostoru po stranách zbraně. Právě ze stran se však kanon Flakvierling 38 nabíjel. Z fotografií se přitom nezdá, že by se boční stěny štítu daly sklopit (což bylo jinak u německých Flakpanzerů celkem běžné). Lze se tedy domnívat, že nabíjení kanonu s tímto štítem bylo obtížnější, než u prostého Flakvierling 38. To se zcela určitě promítlo i do praktické rychlosti střelby. U klasické tažené verze Flakvierling 38 se praktická rychlost střelby pohybovala okolo 700 až 800 výstřel za minutu (suma za všechny čtyři hlavně v kompletu). Dosažení takové kadence však vyžadovalo velmi plynulý přísun munice, která se nabíjela v zásobnících po 20 nábojích. Se štítem, který omezoval přístup nabíječů ke zbrani, musela být praktická kadence Flakpanzeru na podvozku tanku T-34 výrazně nižší (nejspíš méně než poloviční).

I tak bylo ale určitě třeba, aby si Flakpanzer vezl solidní zásobu střeliva. Místa pro ni byl dostatek, neboť interiér korby zůstal v podstatě nevyužitý… mělo to ale háček. Přístup do nitra korby skrz prstenec věže byl po instalaci kanonu zcela znemožněn. Jediným přístupem do korby tak zůstal průlez řidiče v čelní stěně. Podávat munici touto cestou bylo dosti zdlouhavé a komplikované. Vojáci si to očividně uvědomovali, a tak si na pravém boku korby vytvořili držáky, do kterých se dala uložit poměrně velká pohotovostní zásoba střeliva (foto ZDE). Z fotografií lze odhadnout, že na boku korby mohlo být takto uloženo až 18 schránek po dvou zásobnících, tzn. 720 nábojů. Když byla tato pohotovostní zásoba vystřílena, doplnili ji vojáci opět střelivem uloženým uvnitř korby. Existuje fotografie, která ukazuje levý bok vozidla bez držáků na munici. Na druhou stranu se ale dochoval i jiný snímek, na kterém nejsou držáky ani na pravém boku. Možná tedy byly dodělány až později v průběhu služby a tím pádem je možné, že byly na obou stranách korby. A kolik vojáků vlastně tvořilo posádku tohoto vozidla? Podle některých pramenů to byli čtyři muži, nejspíš tedy střelec/velitel, řidič/podavač munice a dva nabíječi kanonu.

tento pohled "do útrob" Flakpanzeru T-34 ukazuje, jak nízko na stropem korby byl Flakvierling 38 uložen, podle našeho názoru to vylučuje použití celého originálního podstavce zbraně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojové nasazení

Od května do července 1944, tedy v době, kdy měl popsaný Flakpanzer vzniknout, bojoval schwere Panzerjäger-Abteilung 653 na různých úsecích fronty západně od Ternopilu, odkud však pomalu ale jistě ustupoval směrem na západ. Koncem července 1944 pak zbytky praporu obdržely rozkaz ke stažení z východní fronty a v průběhu srpna putovaly zpět do Říše (a následně do Polska). V hlášení o stavu jednotky z 5. sprna 1944 ještě "2cm Flakvierling auf T34" stále figuruje (naopak zde již není uveden ani jeden exemplář muničního tanku T-34). Je však krajně nepravděpodobné, že by si jednotka toto vozidlo odvezla s sebou z východní fronty do Německa, už proto, že by zde bylo mnohem složitější jej servisovat (na východní frontě byly náhradní díly na T-34 rozhodně dostupnější). Prameny však nezmiňují, co se improvizovaným Flakpanzerem stalo. Je možné, že zůstal na východní frontě a prostě dosloužil u nějaké jiné jednotky, která jej "přijala za svůj".

OBSAH ČLÁNKU: