TOPlist

 

 

Těžký tank Tiger II v tříbarevné kamufláži, která byla zavedena v únoru 1943 a kombinovala tmavě žlutou Dunkelgelb RAL 7028, olivově zelenou Olivgrün RAL 6003 a červenohnědou Rotbraun RAL 8017, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-680-8282A-06, Wikimedia, Creative Commons, upraveno

Smyslem maskování neboli kamufláže je v zásadě plnit jednu ze dvou hlavních funkcí (případně kombinaci obou). Tou nejběžnější funkcí je samozřejmě maskovaný objekt co nejvíce ukrýt před pozorovatelem díky splynutí s okolím. Kamufláž však může sloužit také k tomu, aby objekt nebyl pro pozorovatele "neviditelný", nýbrž aby pozorovatele svým vzhledem co nejvíce zmátl a znesnadnil mu správnou identifikaci maskovaného objektu, včetně určení jeho skutečného tvaru a velikosti. K masivnímu používání kamufláže došlo poprvé v první světové válce. Uniformy v zemitých barvách, maskovací sítě, ale i různé maskovací vzory, kterými byla natírána děla, automobily, tanky, lodě, letadla i helmy pěšáků. Ve druhé světové válce pak již bylo maskování zcela běžnou záležitostí, kterou s různou intenzitou a v různé kvalitě používaly všechny válčící strany. Pokud jde o pozemní vojsko a obrněnou bojovou techniku, byli to právě Němci, kteří se ve vývoji maskovacích vzorů a nátěrů dostali ze všech válčících stran nejdál... protože jim nic jiného nezbývalo. U maskovacích uniforem dokonce v pozdních fázích války zavedli kamuflážní vzory promyšlené tak dokonale, že ovlivnily další vývoj v tomto oboru na dlouhá desetiletí. Ale pojďme jako vždy začít pěkně od začátku.

Už na prvních německých tancích typu A7V, nasazených na sklonku Velké války, šlo celkem běžně spatřit maskovací vzory kombinující dvě nebo tři ze čtyř základních "vojenských" barev, tedy šedé, zelené, hnědé a žluté (foto např. ZDE, bohužel černobílé, ale použití barevného vzoru je jasně patrné). Po skončení první světové války nemuseli Němci žádné maskování tanků řešit, protože vývoj a výroba tohoto druhu techniky jim byla zakázána Versailleskou smlouvou. Pořád zde ale byly náklaďáky, dělostřelecké tahače, obrněné automobily a různá další motorová technika a pro ně Reichswehr používal (tedy alespoň pokud na to zrovna zbyly peníze) trojbarevný maskovací nátěr z tmavě zelené, tmavě žluté a tmavě hnědé barvy, kterému se říkalo Buntfarbenanstrich.

V roce 1927 zavedl Říšský výbor pro dodavatelskou kvalitu (volný překlad německého oficiálního názvu Reichs-Ausschuß für Lieferbedingungen, neboli RAL) oficiální vzorník, který definoval 40 hlavních odstínů barev a sloužil ke standardizaci jejich dodávek nejen pro armádu. Díky tomu můžeme zcela přesně říct, že od roku 1927 se pro vojenskou techniku Reichswehru používal podkladový nátěr v barvě polní šedi, s oficiálním označením Feldgrau-matt a RAL číslem 3. Na něj se pak nanášel maskovací vzor tvořený žlutou Erdgelb-matt RAL Nr. 17, hnědou Braun-matt RAL Nr. 18 a zelenou Grün-matt RAL Nr. 28. Každá z těchto tří barev měla zabírat zhruba stejnou část povrchu a na jednotlivých vozidlech neměly být barvy nanášeny shodně, ale pokaždé jinak, aby výsledný vzhled vozidel nebyl nikdy úplně stejný. Vozidla jedoucí v koloně totiž neměla tvořit opakující se vzor. Když se Němci v roce 1934 rozhodli zapomenout na nějaké Versailleské zákazy a spustili sériovou výrobu tanků Panzer I, používali popsaný maskovací vzor i pro ně. Ještě doplňme, že před nanesením jakékoliv kamuflážní barvy bylo vozidlo v továrně natřeno červenou základovou barvou pro ochranu před korozí.

Do roku 1937 nesly německé tanky maskovací vzor tvořený žlutou Erdgelb-matt RAL Nr. 17, hnědou Braun-matt RAL Nr. 18 a zelenou Grün-matt RAL Nr. 28, na tomto Panzer I ovšem není vzor aplikován správně, neboť přechody mezi barvami jsou příliš ostré, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1937 však přišla zásadní změna (podle některých autorů to bylo již v roce 1935, což se však jeví jako méně pravděpodobné), a tou byl přechod na dvoubarevný maskovací nátěr tvořený tmavě šedou Dunkelgrau RAL Nr. 46 a tmavě hnědou Dunkelbraun RAL Nr. 45 (ano, skutečně zde figurovala RAL čísla vyšší než 40, neboť, vzorník standardních barev RAL byl v mezičase revidován a rozšířen). Šedá přitom sloužila jako podkladový nátěr pro celé vozidlo, na který se pak ve velkých „skvrnách“ nanášela hnědá, a to tak, aby ve výsledku pokryla zhruba jednu třetinu povrchu maskovaného vozidla. Hnědé skvrny neměly mít ostré okraje, nýbrž měly plynule přecházet do podkladové šedé. Doporučený způsob nanášení byl sprejováním, a nikoliv pomocí štětky. Sprejování bylo vhodnější pro dosažení zmiňovaných pozvolných přechodů barev, dále bylo také méně náročné na spotřebu barev a konečně výsledný nátěr byl matnější než při použití štětky. Podle původního rozkazu z července 1937 měl být šedohnědý nátěr na vozidla aplikován teprve až bude třeba obnovit nátěr stávající, v listopadu 1938 však bylo nařízeno, aby byla technika přebarvena ihned bez ohledu na stav stávajícího nátěru.

Pokud jde o další změnu zbarvení německých tanků, panuje v literatuře jeden dost zásadní rozpor. Jisté je, že z důvodu finančních úspor a celkového zjednodušení se jedinou barvou tanků napříště měla stát tmavě šedá Dunkelgrau RAL Nr. 46. Kdy však k této změně došlo? Podle monografie Panzer Colors od Bruce Culvera a Billa Murphyho to bylo těsně před vypuknutím války. Podle těchto autorů tedy většina německých tanků nasazených v Polsku v září 1939 již nesla pouze jednobarevný tmavě šedý nátěr. Podle série Panzer Tracts od Thomase L. Jentze však uvedená změna zbarvení přišla až v létě 1940. To by znamenalo, že jak v Polsku, tak ve Francii, bojovaly německé Panzery ještě v původní šedohnědé kamufláži. Možná si teď říkáte, že to je zcela jasný nesmysl, že přece fotografie tanků z těchto dvou tažení jasně ukazují jednobarevný šedý nátěr. Je ovšem potřeba uvědomit si několik skutečností.

Za prvé tmavě šedá Dunkelgrau RAL Nr. 46 a tmavě hnědá Dunkelbraun RAL Nr. 45 nejsou úplně nepodobné barvy. Za druhé většina fotografií nezachycuje tanky, které právě vyjely z myčky, ale naopak vozidla pokrytá prachem a blátem, což dosti komplikuje pozorování detailů jejich zbarvení. A za třetí drtivá většina dobových fotografií je černobílá a ty barevné jsou často jen zpětně kolorované, což nutně znamená další zkreslení. Zkuste si sami porovnat dvojice naprosto shodných snímků níže z nichž jeden je vždy černobílý a druhý zpětně kolorovaný. Zjistíte, že na černobílých fotografiích v podstatě nelze rozeznat šedohnědý nátěr od celošedého (foto tanku Panzer I ZDE, foto tanku Panzer IV ZDE). Je tedy velmi dobře možné, že rozkaz k přechodu na celošedý nátěr skutečně přišel až po dobytí Francie v létě 1940.

V době útoku na SSSR byl standardem pro německé tanky jednobarevný nátěr tmavě šedou RAL 7021, na tomto snímku je hezky vidět, jak kontrastně působila tato kamufláž v zimních podmínkách, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za doplnění stojí ještě dvě novinky, které s výše uvedenou změnou souvisí. Součástí snahy o úsporu financí byla také změna způsobu obstarávání barvy. Zatímco dříve si jednotky šedou a hnědou nátěrovou hmotu nakupovaly samy přímo od výrobců, s přechodem na jednobarevnou šedou „kamufláž“ byl nákup centralizován a distribuce barvy nyní probíhala v rámci standardního zásobování uvnitř armády. Druhou novinkou pak byla změna označení barev ve standardu RAL z dvouciferných na čtyřciferná čísla, ke které došlo rovněž v průběhu roku 1940. Tmavě šedá barva německých tanků Dunkelgrau RAL Nr. 46 díky tomu dostala nový kód RAL 7021.

Pokud jde o tažení do Sovětského svazu v červnu 1941, panuje v literatuře naopak jasná shoda na tom, že do této operace vstupovaly německé tanky s jednobarevným nátěrem tmavě šedé Dunkelgrau RAL 7021. Operace Barbarossa však neprobíhala tak úplně podle německých plánů a v listopadu 1941 již bylo více než jasné, že Wehrmacht zažije své první zimní válčení. 18. listopadu proto přišel rozkaz k distribuci vodou ředitelné bílé barvy, kterou měli vojáci aplikovat na svá vozidla ve všech oblastech s více či méně souvislou sněhovou pokrývkou. Národní znaky (tedy trámové kříže), emblémy jednotek, přepravní značky, taktická čísla a jiné identifikátory namalované na pancíři neměly být bílou barvou překryty, aby zůstaly viditelné.

Již na první pohled je zřejmé, že výše uvedený rozkaz o přechodu na zimní zbarvení přišel poměrně pozdě a když k tomu připočteme čas nutný pro výrobu a distribuci bílé barvy je jasné, že spousta jednotek musela prostě improvizovat. Z toho důvodu lze na fotografiích z první ruské zimy nezřídka spatřit bojovou techniku v běžném šedém nátěru s přetaženými bílými prostěradly (foto ZDE), nalepenými stránkami z novin (foto ZDE) nebo se zimní „kamufláží“ namalovanou pomocí obyčejné křídy (foto ZDE). Jelikož byl zimní nátěr ředitelný vodou, měly posádky po opadnutí sněhu prostě bílou barvu odrhnout pomocí kartáčů a vrátit vozidlům jejich standardní šedý vzhled. Do jara 1942 tak bojová technika Wehrmachtu (a Waffen-SS) na východní frontě opět vstupovala v jednolité šedé barvě. Brzy se však začalo ukazovat, že vojáci v poli vlastně s tímto jednobarevným „maskováním“ příliš spokojeni nejsou a že záměrně provádějí to, co již dříve vznikalo bezděčně při provozu vozidel na ruských prašných silnicích… tedy zamazávají šedivé stroje bahnem. Velení na tento fakt zareagovalo tím, že povolilo jednotkám objednávat si další barvy (zejména tmavě zelenou a tmavě hnědou) a aplikovat je na šedě natřená vozidla v podstatě dle vlastního uvážení. Byla to vlastně předzvěst toho, co mělo přijít v roce 1943… o tom ale až za chvíli.

Jaro 1942 na východní frontě, vojáci odstraňují z polopásového Sd.Kfz. 251 dočasný zimní nátěr a odhalují standardní šedou RAL 7021, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Odskočme si však nyní na chvíli z SSSR pod horké africké slunce. Německé angažmá na černém kontinentu začalo neplánovaně jako pomoc kolabujícím Italům v únoru 1941. Právě proto, že šlo o ne zcela plánovanou akci, řešila se spousta věcí až za pochodu, včetně zbarvení bojové techniky. První německé tanky, které dorazily do Libye, měly díky tomu běžný „evropský“ jednobarevný nátěr tmavě šedou barvou Dunkelgrau RAL 7021. Tato barva však bohužel jako maskování v africkém terénu příliš nefungovala, a proto vojáci svá vozidla úmyslně co nejvíce zamazávali blátem, které si pro tento účel rozmíchávali s vodou ve vhodných nádobách (foto ZDE). Fotografie rovněž dokazují, že u některých tanků, odesílaných do Afriky, byly černé gumové obruče pojezdových kol přetřeny bílou barvou, aby méně přitahovaly sluneční žár a zabránilo se tak jejich rychlé degradaci (foto ZDE).

Teprve v polovině března 1941 byl oficiálně schválen speciální maskovací nátěr pro africké bojiště. Základem byl nátěr celého vozidla žlutohnědou barvou Gelbbraun RAL 8000, na kterou se pak nanášely nepravidelné skvrny v šedozelené barvě Graugrün RAL 7008. Šedozelená měla pokrývat cca jednu třetinu povrchu stroje a přechody mezi oběma barvami měly samozřejmě být pozvolné. Mimo to byla dodávána speciální barva, kterou měly být obarveny všechny nepromokavé celty a plátěné střechy osobních automobilů. Africká kampaň přinášela mnohá specifika, která se promítala i do kamuflážních nátěrů vozidel. Tím hlavním specifikem bylo samozřejmě zdejší podnebí. Žhavé slunce a vítr ženoucí zrnka písku, to byla kombinace, která dokázala jakýkoliv nátěr velmi rychle oloupat a obrousit. Zásobovací trasy z Německa do severní Afriky byly opravdu velmi dlouhé, a protože přednost samozřejmě dostávaly podstatnější věci jako munice a palivo, trpěl Afrikakorps často nedostatkem nátěrových hmot. Z toho důvodu němečtí vojáci nezřídka sáhli po ukořistěných britských barvách.

V březnu 1942 bylo pro vozidla bojující v Africe formálně zavedeno nové barevné schéma. Namísto dosavadní žlutohnědé RAL 8000 se podkladem měla stát pískově hnědá RAL 8020 a barevné skvrny, zabírající opět cca třetinu plochy, měly být nově v šedé barvě RAL 7027. Vzhledem k zásobovacím problémům však byla většina techniky v praxi natřena pouze pískově hnědou barvou. Tato změna zbarvení však nepřišla úplně ve správný čas. Na přelomu let 1942 a 1943 totiž Afrikakorps ustoupil z Libye do Tuniska, a ocitl se tak najednou v krajině s podstatně větším množstvím vegetace. Jednobarevný pískově hnědý nátěr zde ztrácel svůj maskovací efekt. V této fázi války v Africe proto němečtí vojáci stále častěji sahali po dodatečném maskování pomocí větví zavěšovaných na bojová vozidla.

Toto byl předpisový způsob aplikace maskovacího nátěru, použití stříkací pistole totiž zajišťovalo plynulé přechody mezi jednotlivými barvami, úsporu nátěrových hmot a matnější vzhled výsledného nátěru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem roku 1943 již boje v Africe směřovaly ke svému definitivnímu konci, a proto se nyní vraťme zpět na východní frontu, kde bylo naopak stále velmi živo. Na základě rostoucí nespokojenosti s kamufláží založenou na šedém podkladu vznikl v únoru 1943 rozkaz, který znamenal skutečnou revoluci. Napříště měly být pro německou bojovou techniku používány tři barvy: tmavě žlutá Dunkelgelb RAL 7028, olivově zelená Olivgrün RAL 6003 a červenohnědá Rotbraun RAL 8017. Tmavě žlutá měla být používáni jako podklad, vše ostatní bylo ponecháno na libovůli velitele příslušné jednotky. Myšlenka to byla geniálně prostá. Velitel konkrétní jednotky přece nejlépe ví, v jakém prostředí jeho útvar bojuje a zároveň má nejlepší možnou motivaci udělat kamufláž svých vozidel co nejlepší. Pokud k tomu dostane vše potřebné, nemůže být výsledek špatný. A taky nebyl. Díky tomuto rozhodnutí vzniklo nekonečné množství nejrůznější kombinací určených barev s větším či naopak menším důrazem na některou z nich, se skvrnami, s obláčky, s pruhy, s tečkami, s čárkami, s mřížováním, zkrátka s jakýmikoliv tvary, které velitelé považovali za vhodné.

Z továren odjížděla nová bojová vozidla na frontu natřená pouze tmavě žlutou Dunkelgelb RAL 7028. Všechny tři schválené barvy pak byly k jednotkám distribuovány ve formě husté pasty v balení po 2 a po 20 kg. Zároveň byly vydány tabulky, které vojákům alespoň hrubě indikovaly kolik barvy je třeba pro nátěr určitého typu techniky. Tak například k natření osobního automobilu mělo stačit 1,5 kg barev, pro těžký nákladní automobil to bylo cca 4,5 kg barev a pro tank cca 6 kg barev. Barevná pasta měla být před aplikací samozřejmě naředěna do potřebné konzistence, a to nejlépe pomocí benzínu, ale povoleno bylo i ředění obyčejnou vodou. Doporučená metoda aplikace byla samozřejmě pomocí stříkací pistole poháněné kompresorem připojeným k motoru vozidla.

Velmi brzy se bohužel ukázalo, že při ředění pomocí vody jsou barvy dosti nestálé a rozpouštějí se i pouhým deštěm. Proto bylo nařízeno ředit je již pouze benzínem. Naneštěstí se však benzín s pokračující válkou stával stále více nedostatkovým zbožím, takže se vojáci pochopitelně zdráhali jej k ředění barev používat. Někdy tak při ředění používaly např. kombinaci oleje a benzínu, což ve finále vedlo ke změnám odstínů barev a další variabilitě finální kamufláže. Obdobně k variabilitě přispíval také fakt, že ne vždy byly k dispozici stříkací pistole a posádky tak barvy na svá vozidla nanášely pomocí štětek, kartáčů, houbiček ale i košťat a smetáků.

Pomyslným vrcholem evoluce maskovacích vzorů německé obrněné techniky se stala tzv. přepadová kamufláž (Hinterhalt-Tarnung) zavedená v srpnu 1944, zde k vidění na stíhači tanků Hetzer, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Popsaný „nepořádek“, který panoval v maskovacích nátěrech, zřejmě iritoval některé z pořádkumilovných úředníků či důstojníků, a tak byl v srpnu 1944 vydán jakýsi nepovinný vzor pro trojbarevný maskovací nátěr nazvaný Hinterhalt-Tarnung tedy něco jako přepadová kamufláž či kamufláž pro útok ze zálohy. Tento vzor doporučoval aplikovat tři standardní barvy v nepravidelných pruzích, na které se pak malovaly drobné tečky, kolečka nebo čárky vždy v jiné barvě, než byla ta pod ní. Tento vzor měl být podle svých autorů ideální pro maskování vozidel zaparkovaných v lese.

Jelikož ale šlo o poměrně složitý vzor, měli jej na vozidla (vždy, když to bylo možné) namalovat zkušení dělníci již v továrně, ještě před odesláním vozidla k vojsku. V praxi to však rozhodně nebylo pravidlem a nová obrněná technika tak z továren i nadále odcházela nejčastěji natřená pouze podkladovou tmavě žlutou Dunkelgelb RAL 7028. Od září 1944 do konce války byly vydány ještě dvě nebo dokonce tři změny týkající se nátěru bojové techniky. Vzhledem k celkovému nedostatku a kolabujícímu zásobování však již lze tyto úpravy považovat za zcela nevýznamné.

Svého druhu samostatnou kapitolou je zcela jistě maskování pomocí větví a jiného porostu. Význam tohoto typu maskování u německých tanků a jiné obrněné techniky rostl s tím, jak Luftwaffe postupně během války ztrácela svou sílu a vzdušnou převahu pomalu ale jistě získával nepřítel. Maskování pomocí větví je totiž velmi efektivní právě při pohledu z ptačí perspektivy… tedy samozřejmě ideálně za předpokladu, že posádka blížící se letoun zpozoruje a včas sjede ze silnice a své vozidlo zastaví. Na nově otevřené západní frontě byl tento druh maskování téměř nezbytností, protože spojenecká letecká převaha byla prakticky absolutní. Větve se k obrněné technice upevňovaly většinou pomocí vázacích drátů, případně se jen zastrkovaly na místa, kde byla nějaká šance, že hned nespadnou. Ve větším množství se větvoví opravdu používalo pouze při přesunech a při delším parkování techniky na jednom místě, přímo v boji by totiž listoví mohlo naopak překážet a blokovat výhled posádky.

obzvláště na západní frontě museli Němci kvůli vzdušné převaze nepřítele využívat při přesunech maskování pomocí větvoví, u tohoto Stug IV to posádka vzala opravdu důkladně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na závěr se ještě alespoň krátce podívejme na barvy, kterými byl natírán interiér německé obrněné bojové techniky. U vozidel s otevřenou kabinou, jako byla samohybná děla, rané stíhače tanků či polopásové transportéry se v interiéru používala stejná barva, která tvořila podklad vnějšího nátěru. Důvod byl zřejmý – interiér takového stroje byl viditelný pro nepřátelské letouny a musel tedy být také alespoň částečně „maskovaný“. U vozidel s plně uzavřenou kabinou posádky, tedy zejména u tanků, byl interiér standardně natřen barvou slonové kosti Elfenbein RAL 1001. Výhodou této barvy bylo, že opticky prosvětlovala jinak dosti tmavý vnitřní prostor. Kryty průlezů však byly i z vnitřní strany natřeny ve stejné barvě, která tvořila podklad vnějšího nátěru. To proto, aby kryty při otevření co nejvíce splynuly s vnější barvou vozidla (rozhodně to však nebylo pravidlem, jak dokazuje i celá řada fotografií… např. ZDE). Ke konci války se od nátěru slonovinovou barvou začalo v rámci úspor upouštět a tanky byly armádě dodávány s interiérem natřeným pouze základovou červenou barvou proti korozi.

 

ÚVOD

REICHSWEHR

DVOUBAREVNÁ KAMUFLÁŽ

TMAVĚ ŠEDÁ

ZIMNÍ KAMUFLÁŽ

AFRIKA KORPS

TROJBAREVNÁ KAMUFLÁŽ

PŘEPADOVÁ KAMUFLÁŽ

INTERIÉROVÉ BARVY

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje