TOPlist

 

 

"Samotné tanky nebudou nikdy dost efektivní bez podpory ostatních zbraní - stejně pohyblivých a rychlých."

Heinz Guderian

baterie samohybných děl Wespe, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Teoreticky začal v Německu vývoj samohybného dělostřelectva již v průběhu první světové války. Rovné pláně mezi liniemi zákopů jedné a druhé strany konfliktu, poseté zátarasy z ostnatého drátu a chráněné kulometnými hnízdy a drobnými opevněnými body, znamenaly doslova mlýnek na maso pro pomalu postupující nechráněnou pěchotu. Klasické dělostřelectvo v pevných postaveních za frontovou linií nemohlo pěchotě poskytovat dost pružnou podporu. Jednak s ní nebylo v bezprostředním kontaktu a nemohlo tak reagovat na okamžité potřeby krytí a rovněž změna pozice rozmístěných baterií znamenala obrovskou časovou ztrátu. Bylo je totiž nutno složit, připojit ke koňským povozům, odtáhnout a opět připravit k palbě. Přitom průchodnost takových kolon členitějším terénem byla samozřejmě téměř nulová.

Proto se začaly mezi mladými důstojníky německé armády objevovat úvahy o vývoji mobilního palebného prostředku, který by mohl doprovázet pěchotu při postupu a dělostřeleckou palbou ničit ohniska odporu protivníka - malé bunkry, kulometná hnízda ale i zátarasy bránící postupu vojáků. Tenkrát však ještě nebyly rozlišovány druhy obrněné techniky tak jak je známe z pozdějších dob. Vývoj, který tehdy probíhal, směřoval k získání samohybné dělostřelecké zbraně na podporu pěchoty. Stroje, které za první světové války vznikaly, byly tedy podle svého určení spíše tím, co bylo později nazváno samohybná děla, i když bývají označovány jako tanky.

První světová válka skončila tak jak skončila a Versailleská smlouva zpečetila i osud úvah o vývoji vlastní německé obrněné techniky. Tedy alespoň oficiálně. Od poloviny dvacátých let se však Němci i přes zákaz začali tímto vývojem znovu zabývat. Opět vznikaly samohybné stroje určené především k podpoře pěchoty ovšem bez významnějších výsledků. Klasické dělostřelectvo fungovalo i nadále a i když u něj byly koňské povozy mnohdy nahrazeny nákladními automobily nebo polopásovými tahači, zůstávala manipulace s taženými děly zdlouhavá a mobilita omezená.

samohybné dělo Sturmpanzer I, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Koncept samohybného děla, jako samostatného druhu bojové techniky tak jak jej známe z pozdějších období, se začal rodit až v polovině třicátých let. V té době se začala měnit odvěká taktická doktrína, podle které byla královnou všech zbraní pěchota a ostatní zbraně byly určeny k její podpoře. Díky nadšení a úsilí mladých německých důstojníků, kteří předvedli armádním špičkám plnou bojovou hodnotu tanků, začaly být tyto stroje vnímány jako nová hlavní útočná zbraň, která přebírá tuto roli po pěchotě a dokáže ji plnit na úplně jiné kvalitativní úrovni.

I tanky však potřebovaly podporu ostatních druhů zbraní včetně dělostřelectva. Univerzální a relativně lehké tankové kanony totiž nebyly dost silné na to aby si poradily například s velkou budovou nebo silným železobetonovým bunkrem. Pro podporu rychlých a pohyblivých tanků, které dokázaly urazit desítky kilometrů za hodinu, však již klasické dělostřelectvo nestačilo. Tak se zrodila samohybná děla. Byly to zbraně velkých ráží a velkého dostřelu, které se díky pásovým podvozkům dokázaly mobilitě tanků přizpůsobit. Neměly však postupovat přímo na čele útoku jako tanky, ale zpoza frontové linie jejich postup pouze podporovat - stejně jako dříve statická děla podporovala pěchotu.

Praktický vývoj založený na těchto idejích se nakonec vydal dvěma směry. V rámci prvního z nich během příštích válečných let na svět přišly stroje Sturmpanzer I, Bison, Wespe, Grille a Hummel. Tato vozidla byla samohybnými děly v krystalicky čisté podobě. Byla založena na podvozcích zavedených tanků, na které byla místo nástavby s otočnou věží, lafetována upravená polní děla a houfnice velkých ráží. Jejich kabiny byly ve všech případech alespoň shora otevřené, většinou však ale i zezadu a částečně ze stran.

samohybné houfnice Grille připravené k palbě, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Jak již bylo řečeno, tyto zbraně měly operovat za frontovou linií mimo samotné ohnisko boje a neměly přijít s nepřítelem do bezprostředního kontaktu. Proto také jejich pancéřování nebylo prioritou a bylo velmi omezené aby svou nízkou hmotností uvolnilo využitelnou nosnost tankových podvozků pro samotný těžký kanon.

Tyto stroje v podstatě přesně převzaly roli klasického, vlečeného dělostřelectva (které samozřejmě nikdy úplně nezmizelo a existovalo i nadále). Narozdíl od něj však byly schopny rychle měnit pozici podle aktuálních potřeb a zároveň měly o mnoho lepší průchodnost terénem a nebyly tudíž závislé na silniční síti. Obecně Němci stroje této kategorie označovali jako Selbstfahrlafetten.

Druhý proud vývoje tohoto druhu techniky reprezentovaly stroje SIG33, Stug III, Stug IV, Stuh42, Brummbär a Sturmtiger. Často se pro tuto větev samohybného dělostřelectva používá označení Sturmpanzery nebo tak0 Sturmgeschütze (doslova útočná děla). Tyto zbraně byly určeny k podpoře pěchoty i obrněných jednotek z bezprostřední blízkosti. Měly se pohybovat přímo po frontové linii, střetávat se s nepřátelskou palbou a opětovat ji. Měly rovněž bojovat přímo v ulicích dobývaných měst, vystaveny palbě ze všech směrů. Proto byly jejich kabiny, narozdíl od klasických samohybek, kompletně uzavřené a mnohem silněji pancéřované.

Brummbär spadal do kategorie tzv. Sturmpanzerů, tedy plně pancéřovaných útočných děl, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

I tyto stroje byly založeny na podvozcích stávajících německých i kořistních tanků, ze kterých byla odstraněna otočná věž a nahradily ji nástavby různých konstrukcí. Jejich výzbrojí nebyla vždy klasická polní děla převzatá z vlečených, ale například i těžký minomet nebo naopak upravené tankové kanony relativně malých ráží.

Z této kategorie svou specifičností vyčnívá stroj Stug III. Tento samohybný kanon se totiž dočkal naprosto univerzálního použití - jako samohybné dělo pro podporu pěchoty a tanků, jako stíhač tanků ničící nepřátelské obrněnce a při nedostatku samotných tanků rovněž jako jejich náhrada u tankových jednotek.

 

DOPORUČUJEME:

Navštivte další znovu spuštěné Galerie!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje