TOPlist

 

 

Prvních 150 tanků Panzer I bylo dodáno bez korby a bojové věže a sloužily jako školní vozidla pro výcvik řidičů, všimněte si nápisu NSKK na čele korby, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po porážce v první světové válce se musela německá armáda (nyní existující pod oficiálním označením Reichswehr) v mnoha směrech velmi uskromnit. Bez letectva, bez ponorek, bez tanků, bez těžkého dělostřelectva a pouze se 100 tisíci muži v pozemním vojsku šlo o pouhý stín někdejší slávy tohoto vojska. Co naplat, takový byl trest za válku ustanovený v tzv. Versailleské smlouvě. Nejvyšší velení německé armády se však s touto potupou nehodlalo smířit. Některé zákazy tak začali Němci brzy přímo obcházet (např. tajný vývoj tanků), u jiných se snažili vymyslet způsob, jak minimalizovat jejich dopad na svou bojeschopnost (např. hledání nových způsobů vedení boje s menším vojskem) a u dalších zákazů se zase důkladně připravovali na chvíli, kdy pominou. Němečtí generálové věřili, že potupné zákazy jednou zmizí a chtěli, aby jejich armáda byla na takovou chvíli připravena a při svém znovuzrození nemusela začínat od nuly.

Oněch 100 tisíc oficiálně povolených vojáků proto bylo cvičeno a vychováváno tak, aby jednou, až to bude možné a potřebné, dokázali vést milionovou armádu. Dalo by se říct, že Reichswehr nebyl běžnou armádou, ale velkou školou velitelů, ve které každý voják zvládal povinnosti příslušející podstatně vyšší šarži, než byla ta jeho oficiální. Na rozdíl od jiných armád se v té německé také velmi oceňovala osobní iniciativa. Šlo o další způsob, jak kompenzovat omezenou velikost Reichswehru… pokud je armáda malá, musí být o to akčnější! Tento duch osobní iniciativy se ukázal natolik přínosný, že jej zachoval a rozvíjel i nástupnický Wehrmacht (i když se už rozhodně nemusel potýkat s problémem omezené velikosti).

Německý voják byl zkrátka vychováván tak, aby rozuměl i práci svého nadřízeného a nebál se jeho roli na bojišti převzít, pokud byl velitel zabit či zraněn. Němci rovněž uplatňovali řízení nikoliv skrze rozkazy, ale skrze cíle. Pokud všichni vojáci v jednotce vědí, jaký je jejich cíl, nemusejí čekat na rozkazy a mohou použít vlastní kreativitu k dosažení tohoto cíle. Nižší velitelé, bojující bok po boku se svými muži, dostávali značné pravomoci, protože právě oni měli nejaktuálnější přehled o dění na bojišti a dokázali tedy nejlépe rozhodovat a rychle udílet potřebné pokyny přímo na místě (lépe než generálové někde v křeslech).

Učební pomůcky v tankové škole: bojové věže z tanků Grosstraktor a Panzer I na podstavcích, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tím, že své vojáky vychovávali popsaným způsobem, Němci určitě Versailleskou smlouvu neporušovali. Přímé obcházení některých zákazů na sebe však nedalo dlouho čekat. V roce 1923 se Německo dostalo (už po několikáté) do potíží se splácením reparací (které byly rovněž součástí trestu za první světovou válku). Francie a Belgie tentokrát reagovaly velmi ostře a poslaly své vojáky obsadit průmyslovou oblast Německa, tzv. Porůří. I když se nakonec Francouzi a Belgičané v roce 1925 z Porůří zase stáhli, jejich okupace (a desítky zabitých německých civilistů, kteří kladli odpor) zanechaly v Němcích velmi hořkou pachuť. A právě tehdy se také velení Reichswehru rozhodlo, že porušování některých zákazů vlastně není až tak smrtelný hřích a Německo konečně zahájilo tajný vývoj vlastních tanků a výcvik vlastních tankistů.

V roce 1925 vzniklo zadání pro vývoj prvního německého tanku od konce Velké války. Z důvodů utajení byl tento stroj veden pod krycím názvem Grosstraktor, tedy doslova velký traktor. V roce 1928 pak následoval vývoj druhého typu s krycím označením Leichttraktor (lehký traktor). Koncem roku 1926 Němci podepsali se Sovětským svazem tajnou úmluvu o založení tankového testovacího a výcvikového střediska, umístěného v hloubi sovětského území, daleko od kontrolních orgánů západních mocností. Na výběru vhodné lokality spolupracoval za německou stranu jistý nadporučík Malbrandt a takovou lokalitu se nakonec podařilo nalézt nějakých 700 km východně od Moskvy nedaleko města Kazaň. Provoz střediska byl zahájen v roce 1929, a to pod označením Kama, což byla složenina slov Kazaň a Malbrandt.

Kama se tak stala první specializovanou školou pro zatím ještě neexistující německé tankové vojsko. Do Kazaně byly odeslány všechny tajně vyrobené prototypy německých tanků, tedy šest Grosstraktorů a čtyři Leichtraktory. Za nimi putovali vojáci, důstojníci, mechanici a inženýři firem Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. V Kamě probíhal souběžně jak výcvik vojáků, tak testování zmíněných prvních německých tankových prototypů. Na tancích se zkoušely různé varianty pásů, srovnávaly se různé mechanismy pro otáčení bojové věže, ověřovala se účinnost podtlakového a přetlakového odvádění střelných plynů z interiéru tanku, zkoušely se různé způsoby dorozumívání mezi členy posádky během bojové činnosti apod. Výcvik a školení přitom probíhaly společně se sovětskými vojáky s jejich vlastními tanky.

i tankisté museli absolvovat základní pěchotní výcvik (i když muži na tomto snímku nejsou rozhodně žádní čerství nováčci), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samotní tankisté se v Kamě učili obsluhu svých tanků včetně ostrých střeleb, mechanici se učili, jak o tyto stroje pečovat, inženýři z výrobních závodů sbírali neocenitelné poznatky pro budoucí zdokonalení vlastních výtvorů a důstojníci se školili v oblasti vedení tankových útvarů. Provoz tankové školy Kama byl ukončen po nástupu nacistů k moci v roce 1933, neboť Hitler nevnímal Sovětský svaz jako spojence, ale spíše jako potenciálního nepřítele. Muži, kteří tímto střediskem prošli, však přivezli zpět do Německa zkušenosti, které zásadně pomohly při budování plnohodnotného tankového vojska.

Vše, co jsme až dosud popsali, se dělo na úrovni Reichswehru. Na budoucí obnovu velké armády však bylo nutno připravit také běžné německé muže. Jak to ale udělat, když branná povinnost byla rovněž zakázána Versailleskou smlouvou? V tomto směru vsadili Němci na různé „civilní“ organizace, které ovšem ve skutečnosti připravovaly běžné civilisty na budoucí službu v armádě. Ukázkovou organizací tohoto typu byla tzv. Říšská pracovní služba neboli Reichsarbeitsdienst (RAD). Pod svým původním názvem Freiwilliger Arbeitsdienst (FAD) fungovala již od roku 1931, v roce 1933 ji však převzali nacisté, dosadili do vedení člena NSDAP a celou organizaci začali militarizovat… uniformy, pochodová cvičení a vojenský dril se staly její neoddělitelnou součástí. Obrovský důraz byl rovněž kladen na sport a zvyšování fyzické zdatnosti. V roce 1935 se služba v RAD dokonce stala povinnou a byla vnímána jako jakýsi přechod mezi školou a armádou.

Další ukázkou zmiňované přípravy na budoucí obnovu německého vojska byly stranické organizace NSKK a NSFK. NSKK neboli Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps (Nacionálně socialistický motoristický sbor) byl založen v roce 1930 a měl zajišťovat přepravu členů SA a NSDAP na různé stranické akce po celém Německu. Koncem roku 1931 disponoval sbor již nějakými pěti tisíci automobily! Neméně důležitým posláním NSKK však byl také výcvik řidičů všech možných typů vozidel, které armáda potřebuje. Musíme si uvědomit, že praxi v řízení motorových vozidel tehdy nemělo ani zdaleka tolik běžných lidí jako dnes, protože automobily byly drahé a málokdo si je mohl dovolit. Vůbec nemluvě o řízení pásových vozidel. Proto si armáda potřebovala vychovávat řidiče ve velkém. NSFK neboli Nationalsozialistisches Fliegerkorps (Nacionálně socialistický letecký sbor) se zase staral o výcvik budoucích vojenských pilotů a jiného leteckého personálu.

tanková škola, nácvik vyprošťování uvízlého tanku Panzer I, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1933 se Adolf Hitler stal kancléřem a obnova německé armády nabrala úplně nové tempo. Hitler si s nějakými Versailleskými zákazy opravdu nelámal hlavu a pro tankové vojsko to platilo dvojnásob. V roce 1934 nařídil rozjet masovou výrobu lehkého tanku Panzer I a v témže roce spustili Němci vývoj hned tří dalších typů tanků (Panzer II, Panzer III a Panzer IV). V roce 1935 vznikly první tři německé tankové divize (1., 2. a 3. Panzer Division). Teď už němečtí tankisté nemuseli cvičit pokoutně na nějaké tajné základně stovky kilometrů daleko na východě, teď již měli svoji vlastní oficiální školu tankového vojska přímo v Německém Zossenu (k tomu se ale dostaneme až za chvíli).

V roce 1935 byla ale v Německu také obnovena povinná vojenská služba. Všichni muži mezi 17 a 25 lety věku se nyní museli registrovat u příslušného Wehrkreis (vojenský obvod), poté se vrátili ke svému běžnému životu a čekali na svůj povolávací rozkaz. Právě tehdy si celá řada mladých mužů řekla, že než aby čekali, až je armáda povolá a sama přidělí k nějaké jednotce, přihlásí se raději dobrovolně, aby mohli sami ovlivnit, u jakého druhu vojska budou sloužit. A zájem o tankové vojsko byl již tehdy značný, neboť tanky byly vnímány jako něco nového, moderního a prestižního.

U tankových jednotek platily podobné „standardy“ jako u většiny jiných útvarů. V jednotkách sloužili jak profesionální vojáci, tak odvedenci, kteří se po splnění své povinnosti měli vrátit do civilu. Odvod k těmto jednotkám byl stejně jako jinde založen na geografickém principu, tzn. že odvedenci byli přidělováni k jednotce dislokované v jejich regionu. Například do 1. Panzer Division, která měla svá domovská kasárna ve Výmaru, směřovali primárně rekruti z Durynska a sousedního Saska, 2. Panzer Division, dislokovaná od roku 1938 ve Vídni zase rekrutovala muže z Rakouska. Být zařazen do tankové divize samozřejmě neznamenalo být rovnou tankistou. Taková divize měla více než jedenáct tisíc mužů, ale opravdových tankistů z nich nebyla ani desetina.

"škola v přírodě", zde konkrétně teoretická výuka zaměřená na používání zaměřovače a základy balistiky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každý voják, který byl odveden k tankovému vojsku, musel nejprve absolvovat základní 16týdenní pěchotní výcvik, a to platilo i pro samotné tankisty. Díky tomu byli tito muži schopni dočasně bojovat jako běžní pěšáci ve chvíli, kdy byl jejich tank z nějakého důvodu vyřazen. Drtivá většina nových rekrutů měla při nástupu do armády za sebou službu ve zmiňované RAD. Byli tedy zvyklí na uniformy, znali hodnostní strukturu vojska, uměli pochodovat, plížit se, nosit pušku (toto v RAD trénovali s rýči… FOTO) a celkově byli ve výborné fyzické kondici, takže jejich výcvik se mohl od začátku mnohem více zaměřit na ovládání zbraní a výuku bojových dovedností. V tomto směru tedy měla německá armáda obecně velkou výhodu oproti jiným vojskům, do kterých přicházeli rekruti často nepolíbeni vojenským drilem a museli začínat od úplných základů.

Po skončení základního pěchotního výcviku pokračovali tankisté dalším speciálně zaměřeným výcvikem. Za tímto účelem bylo už v listopadu 1933 zřízeno tzv. Kraftfahrlehrkommando Zossen, což nebylo nic jiného než škola tankového vojska umístěná ve městě Zossen (resp. jeho části Wünsdorf). Učitelský kádr této školy tvořili samozřejmě muži, kteří dříve prošli již zmiňovaným výcvikovým střediskem Kama. Začátky to sice byly skromné, ale i tak šlo o přelomovou věc. Při svém založení mělo Kraftfahrlehrkommando Zossen velikost pouhé roty a nedisponovalo prakticky žádnými tanky (kromě silně ojetých Grosstraktorů a Leichttraktorů, které se vrátily z Kazaně).

Teprve v lednu 1934 začaly do Zossenu přicházet první sériové tanky Panzer I… no tanky, ony to vlastně byly pouze holé podvozky bez korby a věže (tím pádem i bez výzbroje). S takovýmito „studijními pomůckami“ se praktická část výcviku musela zatím omezit na řízení, údržbu a servis. I tak ale bylo, co se učit. Manévrování s vozidlem v různém terénu, vyprošťování zapadlého a odtah porouchaného stroje, kontrola a doplňování oleje, čištění filtrů, výměna a napínání pásů, seřizování a opravy motorů apod.

další školní pomůcka - pojízdná atrapa s výzbrojí odpovídající podle všeho tanku Panzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud jde o teoretickou část výuky, nepředstavovala absence kompletních tanků v podstatě žádný problém. Teoretická výuka vycházela mimo jiné i z poznatků získaných během cvičení a manévrů, které na počátku 30. let prováděl podplukovník Heinz Guderian se svým 3. přepravním praporem (3. Kraftfahrabteilung). I když tehdy Guderian používal pouze dřevěné a papírové atrapy tanků na podvozcích obyčejných automobilů (nebo dokonce jen šlapacích „čtyřkolek“), dokázal velmi dobře ověřit a shrnout základní pravidla efektivního nasazení tanků. V tankové škole se tak kadeti i vojáci z povolání učili obecně platná zlatá pravidla jako např.: tanky musí útočit hromadně, nikdy po jednom, zároveň však musí udržovat mezi sebou rozestupy, aby nepříteli neusnadňovaly míření; do útoku vyrážej na plný plyn a zastavuj pouze kvůli výstřelu; prchajícího nepřítele pronásleduj, kam až to jde, jinak se zase vrátí; vždy se důkladně seznam s terénem bojiště; všechny informace sdílej se svojí posádkou a svými podřízenými; v boji nešetři municí nýbrž krví, apod.

Velký důraz byl také kladen na spolupráci tanků s podpůrnými složkami, tedy pěchotou, dělostřelectvem, průzkumem, ale i letectvem. Vojáci museli pochopit, že bez nich, samy tanky nedosáhnou ničeho. „Podpůrné složky nesmějí být tvým sluhou, ale tvým hostem“ říkalo další z oněch zlatých pravidel. V pozdějších letech se i staří zkušení tankisté shodovali na tom, jak důležitý byl "osobní vztah" s doprovodnou pěchotou. Pěšáci vás museli znát, museli vás před bojem vidět, mluvit s vámi, uvědomovat si, že uvnitř té železné bedny jsou lidi z masa a kostí, jejich spolubojovníci a kamarádi. Teprve pak skutečně chápali, že musejí tankům pomáhat a v některých situacích je dokonce i chránit. Jak pro teoretickou, tak pro praktickou část samozřejmě existovaly různé studijní materiály a návody.

V říjnu 1934 byla vytvořena první organizační struktura pro budoucí německé tankové divize. Tato struktura počítala pro každou divizi se dvěma tankovými pluky po dvou tankových praporech. Struktura tankové školy tedy měla být upravena v souladu s tímto návrhem, aby se organizační schéma ověřilo v praxi. V listopadu 1934 tak bylo Kraftfahrlehrkommando Zossen rozšířeno na úroveň tankového pluku (Kampfwagen-Regiment) se dvěma prapory (Kampfwagen-Abteilung) a zároveň bylo zřízeno druhé stejně organizované Kraftfahrlehrkommando ve městě Ohrdruf. Nad oběma školami byl pak vytvořen ekvivalent štábu tankové brigády a štábu tankové divize.

Školní tank na bázi Panzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Počátkem roku 1935 začala armáda přebírat první kompletní sériové tanky Panzer I včetně věží a výzbroje, takže tankové školy konečně měly skutečné tanky a to dokonce v počtech, které umožňovaly provádět hromadná cvičení na úrovni celých praporů a pluků. Výcvik tankistů však i nadále postupoval směrem od jednotlivce k celému útvaru. Nejprve byl školen každý voják sám za sebe, potom se učil fungovat v týmu se zbytkem posádky tanku, pak se posádka zapojila do výcviku se zbytkem čety, roty, praporu nebo pluku a vrcholem všeho byly manévry na úrovni celé divize.

Obě Kraftfahrlehrkommanda během následujících letech mnohokrát změnila svůj název, strukturu, a dokonce i lokaci, aby z nich nakonec vzešly dvě hlavní tankové školy německé armády známé pod stručným a jasným označením Panzertruppenschule I (v Munsteru a Bergenu) a Panzertruppenschule II (v Postupimi). Panzertruppenschule I se specializovala na výcvik tankových posádek a vojáků protitankových jednotek, zatímco Panzertruppenschule II vychovávala tankové granátníky a posádky obrněných automobilů. Tyto dvě tankové školy však nebyly ani zdaleka jediné. V Putlosu na pobřeží Baltského moře vznikla v roce 1935 střelecká škola, kde budoucí tankové posádky absolvovaly ostré střelby. Výchovu důstojníků tankového vojska zase zajišťovaly Fahnenjunker-Schule der Panzertruppen v Gross-Glienicke nedaleko Berlína a Oberfähnrich-Schule der Panzertruppen ve Vyškově (německy Wischau) nedaleko Brna. A vznikala i další výcviková střediska, z nichž některá fungují dodnes.

Asi nejvíce napilno měly německé tankové školy během tří velkých vln budování tankových divizí. První takováto vlna přišla v roce 1935, kdy byly založeny 1. 2. a 3. Panzer Division. Šlo sice „pouze“ o tři divize, ovšem podle tehdejšího organizačního schématu měla každá z nich 2 pluky, takže byly větší než pozdější divize jednoplukové. Navíc bylo všechno poprvé a věci si tedy teprve sedaly do nějakých kolejí. Další vlna přišla v roce 1938 kdy vznikla 4. a 5. Panzer Division a dále 1., 2., 3. a 4. lehká divize, které rovněž zahrnovaly tankové svazky (a později se reorganizovaly na běžné tankové divize).

Školení u tankového motoru, nejspíš typu Maybach HL210 z rané verze tanku Tiger, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Třetí a největší vlna pak přišla v roce 1940, kdy vzniklo rovnou 10 tankových divizí (i když 5 z nich „kanibalizovalo“ část vojáků z již existujících původně dvouplukových divizí. V té době se navíc tankové školy musely postarat nejen o výcvik úplně nových tankistů, ale již také o doplňování válečných ztrát ve stávajících útvarech. Výcviková střediska tehdy doslova chrlila tankisty, kteří pak byli rozdělování do tzv. výcvikových a doplňovacích praporů (Panzer Ersatz und Ausbildung Abteilung, i když jejich název se postupně vyvíjel a nebyl od začátku takovýto). Tyto prapory pak byly začleňovány do nově vznikajících tankových divizí. Běžnou praxí také bylo, že v nové divizi byli nováčci namícháni se zkušenými veterány staženými z jiných jednotek.

Po zavedení nových typů tanků Tiger a Panther byla zřízena také specializovaná výcviková střediska pro jejich posádky. Speciálně pro posádky tanků Tiger byl určen výcvikový prapor Panzer-Ersatz-Abteilung 500 založený v prosinci 1942 v Putlosu a v únoru 1943 přesunutý do Paderbornu. Primárně zde docházelo k přeškolování již vycvičených a zkušených tankistů na ovládání tohoto nového válečného stroje. Tanky Tiger byly totiž ve srovnání se staršími německými typy o tolik složitější, dražší a výkonnější, že si jejich posádky zkrátka neobešly bez zvláštního výcviku. Kromě samotného ovládání vozidla museli tankisté také pochopit určitá specifika těžkých tanků, která u lehčích typů nebyla až tak zásadní. Takovým specifickým zlatým pravidlem určeným pro posádky Tigerů byla například zkouška únosnosti terénu. „Pokud si nejsi jistý, zda tvůj tank v měkkém terénu nezapadne, vezmi svého kamaráda na záda a postav se na jednu nohu. Pak se budeš do země bořit zhruba stejně, jako tvůj Tiger!“. Se získáváním potřebných znalostí měly posádkám zmíněných tanků pomoci také velmi čtivé návody plné obrázků a veršovaček - slavné Pantherfibel a Tigerfibel.

Jak již bylo řečeno, prvními „tanky“, které se používaly k výcviku, byly lehké Panzer I bez věže a korby, a to prostě proto, že nic jiného nebylo v Německu k mání. Absence kabin se však při výcviku řidičů paradoxně ukázala jako velmi užitečná, protože instruktor a ostatní žáci mohli přímo sledovat, co řidič dělá. Proto i v pozdějších letech, kdy už byly pro výcvik k dispozici různé další typy kompletních tanků, byly školní stroje často záměrně zbavovány věží a kabiny. Na historických fotografiích lze spatřit takto upravené tanky Panzer II, Panzer III, ale i různé kořistní ex-francouzské typy.

Věže z těžkých tanků Tiger na střelnici v Putlosu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

S prodlužující se válkou a nastupující surovinovou krizí pak byly školní tanky poměrně často přestavovány na alternativní pohon na dřevoplyn. Mimo skutečných tanků však byly tankové školy vybaveny také různými atrapami, rozřezanými částmi tankových věží apod. Pro ostré střelby byly v Putlosu dokonce instalovány věže z tanků Tiger na betonových podstavcích. Velmi užitečnou nehmotnou učební pomůckou byly také výukové filmy, které "naživo" ukazovaly různé situace, do nichž se tanky mohou na bojišti dostat a jak si s nimi poradit. Dlužno podotknout, že některé z nich byly natočeny opravdu velmi profesionálně a nezadaly si s válečnými filmy natočenými o celé dekády později.

Každý si asi umí představit, jak časově a finančně nákladnou záležitostí takový výcvik tankistů byl. Není tedy divu, že v pozdních válečných měsících (a možná i letech) musel být výcvik chtě nechtě začít „šizen“. Řidiči se učili na dostupných starých vozidlech a teprve ke konci výcviku přesedli do vozidel cílových, která byla mnohdy úplně jiné váhové kategorie. Pak docházelo ke zbytečnému přetěžování strojů z nezkušenosti a ke zbytečným poruchám. Ani střelci neměli už tolik prostoru jako dřív vypilovat své umění a k tomu všemu upadala i celková morálka vojska, které už dávno nepostupovalo vpřed a nevítězilo, ale vedlo trpké ústupové boje a bylo opotřebené a unavené.

 

REICHSWEHR

STŘEDISKO KAMA

PŘÍPRAVA CIVILISTŮ

BRANNÁ POVINNOST

TANKOVÁ ŠKOLA

BUDOVÁNÍ DIVIZÍ

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje